ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

L (2004), 127 – 134

K prosodii v typologii

Bohumil Vykypěl

Ústav pro jazyk český AV ČR

V této stati se pokoušíme začlenit prosodii do typologie Vladimíra Skaličky. Příklady jsou převzaty z litevštiny, angličtiny a čínštiny.

1. Při naší typologické charakteristice litevštiny jsme Markus Giger a já zjistili, že v otázce homonymie (polyfunkčnosti) gramatických formantů (fonologických forem) existuje zásadní rozdíl podle toho, zda je prosodie do popisu zahrnuta, či nikoli (srov. Giger, Vykypėl 2001: 50n., 52, 71). Lze to zde krátce (znovu) ukázat na deklinaci podstatných jmen.

Na segmentální rovině lze v litevštině konstatovat homonymii charakteristickou pro flektivní typ: 67 litevským morfům (morfologickým formám) odpovídá 47 fonologických forem; homonymie tedy činí v průměru 1: 1,43. Zahrneme-li však také suprasegmentální rovinu, musíme počítat s tím, že každá koncovka je charakterizována nejen svou fonologickou formou (tj. segmentací či jistou fonematickou kompozicí), ale také svou inherentní prosodickou vlastností, tj. tím, do jaké interakce vstupuje se kmenem, pokud jde o přízvuk. Zahrneme-li tedy suprasegmentální rovinu a vezmeme-li v úvahu také prosodické vlastnosti každé koncovky, v litevštině žádná homonymie neexistuje, protože každá koncovka se chová jinak. Koncovce -os tak na suprasegmentální rovině odpovídají koncovky -os₁ a -os₂; -os₁ přejímá přízvuk, který nabízí kmen, sama však není aktivní, tj. nepřitahuje jej k sobě, a vyjadřuje genitiv singuláru, zatímco -os₂ přízvuk nabízený kmenem nepřejímá, nepřitahuje jej k sobě a vyjadřuje nominativ plurálu. Situace je opět jiná, vezmeme-li v úvahu také prosodické vlastnosti jednotlivých lexikálních kmenů. Příslušná akcentace slovního tvaru je totiž výslednicí prosodických vlastností kmene a koncovky: rozhodující je, do které přízvukové třídy lexém patří; rozlišovací potenciál koncovky (tj. potenciál odstraňovat segmentální homonymii) pak mohou vlastnosti kmene neutralizovat a segmentálně shodné tvary rankos (genitiv singuláru) a rankos (nominativ plurálu) zůstávají homonymní (oba mají přízvuk na kmeni: rankos), zatímco rovněž segmentálně shodné tvary galvos (genitiv singuláru) a galvos (nominativ plurálu) se liší přízvukem: galvōs vs. gálvos.

128 |

BOHUMIL VYKYPĚL

Konstatovali jsme, že analýza omezená na segmentální rovinu je pro litevštinu zjevně neúplná a že například litevštinu a lotyštinu nelze srovnávat, pokud jde o homonymii jejich formantů na suprasegmentální rovině, protože mají odlišné prosodické vlastnosti, které mají různé morfologické důsledky.

2. Na podobný problém narazil také Horst Geckeler (2001: 114) při své typologické charakteristice angličtiny:

„Častá konverze mezi podstatným jménem a slovesem v angličtině (např. (the) fish → to fish) je více zastoupena na grafické než na zvukové rovině, neboť na této druhé rovině se mnoho dvojic slov liší alespoň suprasegmentálně, tj. místem přízvuku, např. (the) cómpound / to compóund, (the) cónsort / to consórt, (the) increase / to incréase.“

Konverze představuje jistý lexikální protějšek homonymie gramatických formantů: stejně jako lze funkci homonymních gramatických formantů identifikovat pouze na základě jejich spojení s určitou třídou lexikálních formantů, lze také funkci homonymních lexikálních formantů vyskytujících se při konverzi identifikovat pouze na základě spojení s určitou třídou gramatických formantů (nebo alespoň s určitou třídou obsahových prvků, které nejsou výslovně vyjádřeny). A stejně jako lze segmentálně homonymní gramatické formanty rozlišit podle jejich prosodických vlastností, lze podle prosodických vlastností rozlišit i segmentálně homonymní lexikální formanty vyskytující se při konverzi: první případ nastává v litevštině, druhý v angličtině¹.

3. Vladimír Skalička se ve své teorii nezabýval problémem tohoto druhu, tj. účinky prosodie v morfologii. To není překvapivé, uvážíme-li, že Skaličkova jazyková typologie byla zpočátku vybudována na „empirických datech“ z „prosodicky tupých“ jazyků, jako jsou turečtina, maďarština či čeština.

Pokus o vytvoření přízvukové typologie v rámci pražské typologie podnikl Tilman Berger (1990). Jeho výklad však představuje fonologickou implikaci „morfologických“ základních vlastností jednotlivých jazykových typů, a týká se tedy otázky, jaké funkce má přízvuk v různých jazykových typech neboli — obecněji řečeno — jak je vystavěn fonologický systém v jednotlivých jazykových typech či v jazycích, v nichž dominuje určitý typ². Nezabývá se však úlohou prosodie při vytváření signifiantů a jejich typologickém

¹Mnoho příkladů gramatické funkce prosodie lze nalézt již u Sapira (1921: 82–85).

²Také Skalička sám se, jak známo, věnoval fonologickým implikacím své typologické teorie (srov. Skalička 1967; 1979: 238–244, 307–311).

ZUR PROSODIE IN DER TYPOLOGIE

| 129

Beurteilung. Einiges zu diesem Problem hat Jiří V. Neustupný (1959) in seinen Bemerkungen zum Akzent im Japanischen und Russischen beigetragen (vgl. noch unten).

4. Vzniká tedy otázka, jak hodnotit morfologický účinek prozodických prvků, které odstraňují či omezují homonymii, a tím ji činí problematickou jako typologické kritérium.

Jedním řešením je z typologického zkoumání zcela vypustit homonymii jako typologicky relevantní jev. Tomu by odpovídala i další skutečnost, která patrně činí homonymii problematickou, totiž nutnost rozlišovat mezi intraparadigmatickou a extraparadigmatickou homonymií (k tomu srov. Giger, Vykypěl 2001: 55f., 71).

Lepší je však jiné řešení (které se také jeví přirozenější): homonymie se zachová jako typologické kritérium, a to na místě, které je v implikační hierarchii typových konstruktů níže (tj. odvodí se až ze základních vlastností typů), a prozodické vlastnosti se přímo začlení do typů výstavby gramatických formantů, tj. už na úrovni základních vlastností typů.

Základní vlastnosti typů spočívají, jak je známo z formulace Petra Sgalla, v tom, jak se vyjadřují gramatické funkce. Zatímco lexikální funkce se ve všech jazykových typech vyjadřují stejně, totiž řetězcem fonémů, tj. fonologickými formami neboli formanty, gramatické funkce se vyjadřují různě: v polysyntetickém typu uspořádáním lexikálních formantů; v izolačním typu stejně jako lexikální funkce, tj. formanty, přičemž ty jsou samostatné a vystupují jako slova; v aglutinačním typu stejně jako lexikální formanty, tj. formanty, které jsou nesamostatné a vystupují jako afixy; ve flektivním typu modifikací nebo alternací lexikálních formantů, přičemž k ní dochází na konci formantů; v introflektivním typu modifikací nebo alternací lexikálních formantů, přičemž k ní dochází uvnitř formantů (srov. např. Sgall 1992: 204f.). Tyto rozdíly lze chápat také jako rozdíly v míře či stupni diskrétnosti (oddělitelnosti) gramatických a lexikálních formantů (Jaroslav Popela hovoří o stupni fúze mezi lexikálními a gramatickými znaky; srov. např. Popela 1991). V polysyntetickém typu je diskrétnost gramatických i lexikálních formantů rovna nule (gramatické funkce se vztahují ke komplexům formantů, nikoli k jednotlivým složkám formantů). V izolačním typu je diskrétnost absolutní. V aglutinačním typu je absolutní také z hlediska složek, ale z hlediska lineárního ji relativizuje afixální povaha gramatických formantů. Flektivní typ se vyznačuje sníženou diskrétností gramatických formantů; to lze spojit se Skaličkovým (1938–39) pojmem kolísání ve funkci jednotlivých fonémů, které tvoří daný formant jako jeho složky: ve flektivním typu vyjadřují

130 |

BOHUMIL VYKYPĚL

některé části gramatických i lexikálních formantů výhradně gramatické, respektive lexikální funkce (tj. jsou diskrétní neboli oddělitelné), zatímco jiné části vyjadřují současně gramatickou i lexikální funkci.

Na první pohled by bylo možné introflektivní typ definovat tak, že některé části lexikálních formantů vyjadřují výhradně lexikální funkci, zatímco všechny složky gramatických formantů plní vedle gramatické funkce také funkci lexikální, tj. diskrétnost gramatických formantů je rovna nule. Takové formulaci by mohly nasvědčovat případy jako německé Vater – Väter, Bruder – Brüder, Mutter – Mütter nebo anglické foot – feet, man – men. Mezi výrazovými podobami označovanými jako introflektivní však lze nalézt také takové, jejichž části (složky) lze dobře považovat za diskrétní, tj. vyjadřují pouze gramatický význam: srov. starobabylonské aprus ‘oddělil jsem’, tj. a- ‘1. osoba jednotného čísla’, ‘u- ‘préteritum’, p-r-s ‘oddělit’, nebo německé du beginnst – du begannst, tj. du & -st ‘2. osoba jednotného čísla’, ‘-i- ‘prézens’, ‘-a- ‘préteritum’, beg-nn- ‘začít’. Zároveň se setkáváme s výrazovými podobami, v nichž existuje částečná fúze jako ve flektivním typu (jinými slovy, v nichž je obtížné určit hranici mezi lexikálním a gramatickým formantem): srov. starobabylonské aparras ‘odděluji’, kde a- znamená ‘1. osoba jednotného čísla’ a préteritum je vyjádřeno dvěma samohláskami a a reduplikací druhé kořenové souhlásky. Rozdíl introflektivního typu oproti izolačnímu a aglutinačnímu typu i flektivnímu typu, s nimiž sdílí alternativní diskrétnost a částečnou fúzi, je tedy třeba formulovat spíše tak, že výraz gramatického významu může být diskrétní nebo částečně spojený s výrazem lexikálního významu, avšak vždy probíhá v mezích určených výrazem lexikálního významu (to lze případně chápat také jako společný jmenovatel či spojovací článek s polysyntetickým typem v „typologické spirále“).

Pronikání, tedy fúzi gramatických a lexikálních formantů, lze schematicky znázornit přibližně takto (x, y = jednotlivé fonologické složky; l = lexikální funkce, g = gramatická funkce):

polysyntetický typ: (xʸl)ᵍ (xʸl)ᵍ

izolační typ: xʸl xᵍyᵍ (nebo (xy)ˡ (xy)ᵍ)

aglutinační typ: xʸlˣᵍyᵍ (nebo (xy)ˡ(xy)ᵍ)

flektivní typ: xˡyᵍxˡyᵍ

introflektivní typ: xˡyᵍxˡdyˡ.³

³ Mimochodem poznamenejme, že úloha jednotlivých fonologických složek při výstavbě formantů poskytuje vysvětlení korespondence, kterou lze stanovit mezi dominancí určitého typu v jazyce a grafickým systémem daného jazyka (srov. Neustupný 1997: 36f.).

ZUR PROSODIE IN DER TYPOLOGIE

131

Podobné jsou poměry, pokud jde o tvoření slov. Gramatické funkci odpovídá vztah mezi základovým slovem a odvozeným slovem a sleduje se míra fúze mezi výrazem tohoto vztahu a výrazem základového slova: polysyntetický typ upřednostňuje kompozici, izolační vytváření zcela nových slov nebo přejímání, aglutinační tvoření slov pomocí afixů, flektivní konverzi a izolační infixy nebo konverzi.

Do uvedeného schématu lze snadno začlenit také prozodické vlastnosti, a to tak, že jsou jednoduše považovány za jednu z fonologických složek daných formantů a sleduje se, zda vyjadřují pouze lexematické funkce, pouze gramatickou funkci, anebo obojí současně. Podobně postupuje Neustupný (1959): přízvuk podle jeho názoru představuje složku formantů – stejně jako fonémy; aglutinační typ se od flektivního liší tím, že v aglutinačním typu přízvuk náleží morfému, zatímco ve flektivním typu náleží slovu. To tedy znamená, že v aglutinačním typu tvoří přízvuk část buď gramatického, nebo lexikálního formantu, zatímco ve flektivním typu spoluutváří oba formanty.

4.1. Anglické tvoření slov posunem přízvuku je třeba hodnotit jako introflexivní rys, neboť k posunu přízvuku dochází v rámci vymezeném lexikálním formantem (z toho, co bylo uvedeno výše v §4, také plyne, že čistý výraz prostřednictvím prozodémů ex definitione je introflexivní). Tento introflexivní rys se však kombinuje s rysy jiných typů (například izolačního v the compound nebo I compound, aglutinačního v compounds nebo compounded); je zřejmé, že zde jde o kombinaci typologicky různých formantů, nikoli o formanty, které by byly částečně splynuly.

4.1.1. Zajímavou kombinaci introflexivního a polysyntetického tvoření slov kompozicí nacházíme v čínštině: srov. např. xiǎojiě ‘slečna’, tj. xiǎo ‘malý, mladý’ + jiě ‘starší sestra’, přičemž druhá složka ztrácí přízvuk.

Na první pohled nacházíme podobnou kombinaci v případě „sloves“ ve funkci předložek: některé slovesné formanty vystupují ve funkci předložek, což je třeba hodnotit jako rys polysyntetického typu, v němž podle Skaličky mohou lexémy plnit také gramatické funkce; tuto neslovesnou funkci může doprovázet ztráta tónové charakteristiky formantu: srov. gāngbǐ zài zhuōzishang ‘Kuličkové pero leží na stole’ vs. wǒ zai běijīng zhù ‘Bydlím v Pekingu’, tj. zài ‘nacházet se (někde)’ vs. zai ‘v’.

Vyjadřování gramatických funkcí lexémy se však ze segmentálního hlediska zásadně liší od vyjadřování gramatických funkcí uspořádáním lexémů (tj. od základní vlastnosti polysyntetického typu): zatímco v druhém případě jsou příslušné gramatické a lexikální funkce ve svém vyjádření zcela splynulé, v prvním případě

132 |

BOHUMIL VYKPĚL

je lexikální funkce daného formantu de facto redukována na nulu, neboť gramatická funkce vyjádřená v dané pozici nedeterminuje lexikální funkci, kterou tento formant vyjadřuje v jiné pozici, nýbrž lexikální funkci jiného formantu. Gramatická funkce a jí determinovaná lexikální funkce jsou tedy ve svém vyjádření diskrétní. Identifikace formantu v gramatické funkci s formantem v lexikální funkci se děje pouze na základě totožnosti jejich fonologických složek.

Daniel Weiss (ústně) dokonce navrhl rozlišovat zde dva jazykové typy: amorfní, v němž se gramatické funkce vyjadřují uspořádáním lexémů, a polysyntetický, v němž se gramatické funkce vyjadřují výskytem lexémů v gramatických funkcích. Toto rozlišení by bylo odůvodněno právě výše uvedeným, domnívám se však, že není nezbytně nutné. Nejprve lze nalézt dobrý společný jmenovatel těchto dvou způsobů vyjadřování, totiž úlohu (větného) kontextu, neboť gramatická funkce lexikálního formantu je rozpoznatelná či dána pouze jeho pozicí, stejně jako v případě vyjadřování gramatických funkcí uspořádáním lexémů lze gramatickou funkci, která determinuje lexikální funkci, rozpoznat pouze podle pozice odpovídajícího lexikálního formantu; úlohu kontextu lze formulovat také Skalíčkovým výrokem, že polysyntetický typ buduje svou gramatiku na sémantice. Dále lze výše zmíněnou identifikaci formantu v gramatické funkci s formantem v lexikální funkci na základě totožnosti jejich fonologických složek interpretovat také tak, že lexikální funkce je v dané pozici potenciální (nikoli aktuální), avšak v daném formantu přesto obsažená; i v tomto případě by tedy ve vyjádření existovala absolutní fúze gramatické a lexikální funkce, ačkoli gramatická funkce není splynulá s lexikální funkcí, kterou aktuálně determinuje. Konečně je třeba uvést obecný argument, Occamovu břitvu: entia non sunt multiplicanda sine necessitate. Ani jazykové typy není třeba množit, není-li to nutné, tj. existuje-li důvod spojit oba uvedené způsoby vyjadřování.

Nejsou-li však fonologické složky zcela totožné – byť jen na suprasegmentální rovině, jako v uvedeném čínském příkladu s zài a zài –, je třeba tyto formanty skutečně hodnotit jako izolační nebo aglutinační.

4.2. Výše (§1) uvedené litevské koncovky a lexikální kmeny se svými prozodickými vlastnostmi představují rys flektivního typu: jedna část formantu se vztahuje pouze ke gramatické funkci, respektive k lexikální funkci (a sice fonematické skladbě formantů), jiná část se vztahuje k obojímu (a sice prozodická

ZUR PROSODIE IN DER TYPOLOGIE

133

charakteristika slova, která je výslednicí souhry mezi prozodickou potencí slovního kmene a potencí koncovky).

5. Na závěr je však třeba učinit ještě obecnou poznámku. Je zřejmé, že Skaličkova typologie může být skutečně označena jako „typologie slov“, přičemž „slovo“ je třeba chápat v širším smyslu jako minimální spojení lexikálních a gramatických prvků (například jako „syntagmat“ raného Hjelmsleva, nikoli jako znak určitého druhu definovaného na základě signifiant): jádro této typologie je skutečně „morfologické“, pokud má být morfologie chápána jako zkoumání minimálních spojení lexikálních a gramatických prvků. Jde však právě o to, jak vypadají „výsledky“ tohoto spojení, a nikoli o to, co se spojuje. (Intro)flexivní gramatický nebo (intro)flexivní lexikální znak (formant) by bylo možné popsat (definovat) také jako komplex určitých fonémů a komplex určitých pravidel změny druhé části minimálního spojení: množné číslo německého Brüder by tedy mělo formant utvořený nulou a schopností určitým způsobem měnit lexikální formant. Litevský formans -os by byl tvořen fonémy o a s a schopností ovlivňovat prozodickou charakteristiku lexikálních formantů; obráceně by litevský formant galv- byl tvořen fonémy g, a, l a v a schopností ovlivňovat prozodickou charakteristiku například gramatického formantu -os. Pokud bychom věci chápali takto, bylo by však všechno diskrétní (v jiném smyslu tohoto slova, a tedy také fiktivní) a Skalička by byl chomskyánským generativistou ante litteras⁴.

LITERATURVERZEICHNIS

BERGER, T. 1990: Zur typologischen Einordnung des russischen Akzents. Die Welt der Slaven 35, 370–380.

GECKELER, H. 2001: Englisch und Französisch: ein typologischer Vergleich nach den Kriterien von V. Skalička. In: Lingua et Linguae. Festschrift für Clemens-Peter Herbermann zum 60. Geburtstag. Hrsg. von U. H. Waßner, Aachen: Shaker, 111–124. (Bochumer Beiträge zur Semiotik, Neue Folge, 6.)

GIGER, M., VYKYPĚL, B. 2001: Die Typologie des Litauischen und des Lettischen (mit einem allgemeinen Ausblick zu den Perspektiven der Prager Typologie). Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 49, 45–86.

NEUSTUPNÝ, J. V. 1959: Accent in Japanese and Russian (A Typological Study). Archiv orientální 27, 122–142.

NEUSTUPNÝ, J. V. 1997: Typology in Prague: The legacy of Vladimir Skalička. In: B. Palek (Hrsg.): Typology: Prototypes, Item Orderings and Universals (Proceedings of LP’96). Prague: Karolinum, 29–40. (Acta Universitatis Carolinae. Philologica 1996, 3–4.)

⁴ Allerdings stellt auch die oben (§4) angeführte Segmentierung eine Segmentierung einer aktuellen und einzelnen Wortform dar, keine Segmentierung einer Verbindung zwischen der Kategorie der lexematischen und derjenigen der grammatischen Zeichen, denn aus der Sicht einer solchen potentiellen und kategorialen Verbindung besitzt jede Komponente der grammatischen Formanten im flexiven Typ auch die lexikalische Funktion und umgekehrt, da Lexeme und Grammateme hier eine untrennbare (synthetische) Einheit – das Wort – bilden (eine Gruppe lexikalischer Zeichen hat nur bestimmte grammatische Zeichen und umgekehrt, wodurch die grammatischen Zeichen auch die lexikalische Funktion mit ausdrücken und umgekehrt); somit wäre der flexive Typ vom polysynthetischen nicht unterscheidbar.

134 |

BOHUMIL VYKYPĚL

Popela, J. 1991: Prospects of V. Skalička’s Linguistic Typology. In: B. Palek & P. Janota (Hrsg.): Proceedings of LP’90. Prague: Karolinum, 237–243. (Acta Universitatis Carolinae. Philologica 1992, 3–4.)

Sapir, E. 1921: Language. New York: Harcourt, Brace and Company.

Sgall, P. 1992: Valenz und Typologie. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung 45, 200–206.

Skalička, V. 1938–39: O pojem morfému. Sborník Matice slovenskej 16–17, 4–12.

Skalička, V. 1967: Die phonologische Typologie. In: Phonetica Pragensia. Hrsg. von M. Romportl & V. Skalička. Praha: Universita Karlova, 73–78. (Acta Universitatis Carolinae 1967. Philologica, 6.)

Skalička, V. 1979: Typologische Studien. Hrsg. von P. Hartmann. Braunschweig – Wiesbaden, Vieweg. (Schriften zur Linguistik, 11.)

Bohumil Vykypěl

Gauta 2004 04 06

Ústav pro jazyk český AV ČR

etymologické oddělení

Veveří 97

CZ-60200 Brno

([email protected])