Recenzijos

Jako argument pro takový způsob nazírání lze uvést litevské sloveso zìntyti (-ija, -ijo) „vzájemně si nadávat, hádat se, přít se; váhat, otálet“ (Dusetos, Daugėliškis, Užpalai – LKŽ_XIX 1037), které lze pokládat za denominativum od zìntas „někdo, kdo se hádá, přít se“. V příslušném výzkumu je již dlouho známo, že část severovýchodní Litvy (Zarasai, Dusetos atd.) a jihozápadní areál³ Baltů a Prusů spojuje svazek izoglos.

Studii Grasil da Blažienė „Baltská místní jména ve Východním Prusku“, vydanou v rámci řady Hydronymia Europaea, financované a publikované německými vydavateli, je třeba považovat za originální a důkladně promyšlenou vědeckou práci.

Simas Karaliūnas

Institut litevského jazyka

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

Giacomo Devoto

Baltistikos raštai · Scritti baltistici

Vydali Pietro U. Dini a Bonifacas Stundžia

Vilnius: Tyto alba, 2004, pp. 263[1], ISBN 9986-16-383-8

Podle předmluvy (s. 9) jsou zde poprvé zveřejněny všechny baltistické práce Giacoma Devota, které mají převážně historický význam, a to nejen z hlediska lingvistické historiografie, ale i v širším smyslu kulturních vazeb mezi Itálií a Pobaltím (zejména Litvou). Novější objevy a modernější vědecké metody dnes překonaly teoretická i faktická tvrzení, s nimiž se setkáváme v Devotových textech. Přesto zde publikované práce dokládají vyspělost italských baltistických studií dosaženou v meziválečném období a zdá se, že naznačují směr jejich dalšího vývoje. Devotovy články jsou rozděleny do dvou skupin: (i) lingvistika a (ii) literatura a další témata. V litevském překladu jsou vydány v první části

³ Srov. S. Karaliūnas, Baltų praeitis istoriniuose šaltiniuose II. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005, 239–240, 310–311.

135

Recenzijos

kniha (s. 37–128) a v italském originále v druhé části knihy (s. 165–263).

Existují dva úvodní články o Devotovi: jeden od Pietra U. Diniho, „Giacomo Devoto baltistas: Nuomonės ir citazioni su Giacomo Devoto baltista“ (s. 13–29) = „Opinioni e citazioni su Giacomo Devoto baltista“ (s. 141–158), a druhý od Bonifaca Stundžii, „Žymiojo italų neolingvisto baltiškoji trajektorija“ (s. 30–34) = „La traiettoria baltica di un famoso neolinguista italiano“ (s. 159–164).

Dini poznamenává, že baltská studia nebyla Devotovým hlavním zájmem, tím byly spíše starověké jazyky. Devoto sám v prvním čísle Studi Baltici (1931: 3) napsal, že jeho jediná vazba k baltským jazykům byla výsledkem studia u W. Schulzeho a M. Niedermanna. Devotovo studium baltských jazyků by snad ustalo, kdyby nebyl jmenován redaktorem Studi Baltici. Zdá se, že právě tehdy začala veškerá jeho baltistická studia (s. 14). Patří k nim články, které bychom dnes považovali za čistě informativní (s. 15, 143), ačkoli v Itálii 30. let se takové pravděpodobně nejevily. Dini píše, že Devoto baltské země osobně znal (s. 18, 146). Od podzimu 1933 do prosince studoval litevštinu a vyučoval na univerzitě v Kaunasu. Během tohoto období podnikl několik odboček, aby navštívil prof. Mikkolu v Helsinkách, prof. Endzelinse v Rize a prof. Kieckerse v Tartu. Ačkoli byl Devoto požádán, aby přispěl do Festschriftu pro Endzelinse, nemohl tak učinit, přál si však být uveden v Tabula gratulatoria (s. 19, 148).

Dini píše (s. 25, 153), že Devoto byl jedním z nejvýznamnějších indoevropeistů své doby a že jeho zájem o baltské jazyky souvisel s indoevropeistickým bádáním. Devota pravděpodobně více zajímaly klasické jazyky, italické jazyky a italština. Snad proto někteří badatelé, kteří s Devotem studovali ve Florencii, mají sklon hodnotit jeho baltistickou práci jako druhořadou.

Článek Bonifaca Stundžii zdůrazňuje Devotův kladný vztah k litevskému národu. Stundžia (s. 34, 164) cituje z Devotova článku o litevském jazyce: „Ma chi pensi che è occorso il prestigio di Dante e dei grandi artisti toscani per dare all’Italia la sua lingua lettereria; che ci son voluti secoli di lotte da parte dei re di Francia per consacrare il prestigio politico della città di Parigi non meno di quello linguistico del suo dialetto, rimarrà ammirato e sorpreso dall’ardimento con cui i patrioti lituani hanno voluto senza un genio letterario, con una autonomia politica ai primi passi, creare artificialmente queste condizioni, tentare per la prima volta la coltivazione in serra di una pianta che non era cresciuta se non attraverso i secoli, lenta e libera da ogni volontà umana.“ – „Ale kdokoli

136

Recenzijos

má-li na paměti, že prestiž Danteho a velkých toskánských umělců byla nutná k tomu, aby Itálie získala svůj spisovný jazyk, a že staletí bojů francouzských králů byla nutná k tomu, aby Paříž získala svou politickou prestiž i prestiž svého nářečí, bude obdivovat a žasnout nad odvahou, s níž litevští vlastenci bez literárního génia a s politickou autonomií teprve v počátcích chtěli tyto podmínky vytvořit uměle a poprvé se pokusit o pěstování ve skleníku rostliny (stromu?), která rostla jen po staletí, pomalu a nezávisle na jakémkoli lidském zásahu.“ Stundžia dodává, že snad ještě nikdy žádný cizinec neřekl nic laskavějšího.

První článek v lingvistické části „Lietuvių kalba“ (s. 37–49) = „La lingua lituana“ (s. 167–179), který obsahuje výše uvedený citát (s. 40, 170), je stručným obecným popisem litevštiny určeným neodborníkům. Devoto zde upozorňuje na vydání gramatiky Alfreda Senna Litauische Sprachlehre (Heidelberg, 1929), která tehdy byla jedinou gramatikou dostupnou cizincům od vydání Leskienovy Lesebuch. Drobné nepřesnosti, například oprava názvu Sennovy gramatiky na Kleine Litauische Sprachlehre, jsou uvedeny v poznámkách pod čarou k litevskému překladu Devotova článku (s. 48), nikoli však v originále (s. 178).

Značný zájem vzbuzuje „Pristatymas“ (s. 40) = „Presentazione“ (s. 180) z prvního svazku Studi Baltici. Devoto zde upozorňuje, že tento časopis je prvním mezinárodním periodikem věnovaným baltské filologii mimo baltské země. Devoto také oznamuje svůj záměr publikovat články v jiných jazycích než v italštině. Dini (s. 20, 148) píše, že v prvních osmi svazcích Studi Baltici vyšlo 102 článků autorů různých národností, přibližně 20% od Italů a 80% od cizinců (s. 24, 153). V současnosti existuje mimo baltské země pouze jeden další časopis, který se výhradně věnuje baltské lingvistice a kultuře, totiž italský časopis Res Balticae, důstojný nástupce Studi Baltici. Italský časopis Ponto-Baltica by se v zásadě také mohl označit za důstojného nástupce, avšak nezaměřuje se výhradně na baltská témata.

V článku „Tauta ir ļaudis“ (s. 51–57) = „Tauta e ļaudis“ (s. 181–187) Devoto píše, že slovo tauta označuje původní organizaci „státu“ či „vlády“ a pochází z kořene *teuta / * touta, zatímco ļaudis označuje lid se společným dědictvím a pochází z kořene *leudh- „růst“.

Článek „Lietuvių uošvis“, latv. uōsvis“ (s. 58–64) = „Lit. uošvis, Lett. uōsvis ‘tchán’“ (s. 188–194) uvádí, že původně baltské slovo označovalo pouze „otce manželky“, nikoli, jak tomu bylo později, také „otce manžela“. Pro toto slovo Devoto rekonstruuje kořen ŌUKJ- (s. 193) (který v současné transkripci

137

Recenzijos

bylo by *ōuk- s dlouhým diftongem a palatovelárním ḱ). Devoto, který uvádí několik různých možností vývoje, nachází tentýž kořen v jiné ablautové stupnici v lat. ūxor ‚manželka‘. Ačkoli Fraenkel (1955: 1168) píše, že etymologie slova úošvis je „zweifelhaft“, cituje Devotův článek a několik dalších badatelů, kteří souvislost s lat. uxor schvalují. Ačkoli akutový přízvuk předpokládá foneticky dlouhou samohlásku, nabízí se otázka, zda při přechodu od *ōúk- k *ōk- nedošlo k časné monoftongizaci (Schmalstieg 1980: 32–33).

Článek „Latvju ķilme ir kalba“ (s. 65–81) = „Le origini e la lingua dei lettoni“ (s. 195–214) je stručným populárním pojednáním o původu Lotyšů a jejich jazyka; „Kvietimas į baltų filologiją“ (s. 82–93) = „Invito alla filologia baltica“ (s. 215–227) předkládá některé základní principy oboru, z nichž mnohé (nikoli však všechny) zůstaly platné dodnes.

Článek „Baltai ir slavai“ (s. 94–105) = „Balti i slavi“ (s. 228–240) začíná stručným archeologickým zhodnocením vztahů a poté přechází k jazykovému hodnocení, které správně konstatuje, že baltské jazyky jsou obecně konzervativnější než slovanské. Stručná diskuse o vokalickém systému (s. 97; s. 231–232) je z hlediska současného strukturalismu skutečně neuspokojivá. Podle Devota: „L’area baltica non è stata insensibile a contatti con l’ambiente germanico: l’avvicinamento delle vocali o a avviene con le stesse modalità presso i Germani e Lituani, e con altre modalità presso Lettoni e Slavi: indicando la a presso i primi le due vocali brevi o a, presso i secondi le lunghe ō ā; mentre presso i secondi è la o che rappresenta le brevi e la a le lunghe. Inoltre, per quello che riguarda la -ō in posizione finale, lituano e gotico vanno d’accordo nel trattarla in modo speciale nel gruppo -ōm.”

Pokud jde o vývoj indoevropských *ō a *ā, lze říci, že tyto fonémy splynuly v germánských, baltských a slovanských jazycích, avšak fonetický výsledek byl stejný v baltských a germánských jazycích, na rozdíl od výsledku ve slovanských jazycích. K litevskému překladu (nikoli však k italskému originálu) je připojena poznámka pod čarou (s. 97) vědeckého redaktora (podle úvodních stran na s. 4 zřejmě Boniface Stundžii), který Devotovo tvrzení poněkud upřesňuje a upozorňuje, že *ō a *ā splývají jako *ā v litevštině i lotyštině a že lotyšské ā odpovídá dlouhému *ā a jen někdy *ō. Musíme předpokládat, že Devoto znal opačný názor Endzelina, neboť byl vyjádřen v časopise, jehož byl redaktorem, Studi Baltici (1934-1935: 136): „Nach meiner festen Überzeugung dagegen kann ein ide. ō rein lautlich nur ein li.-le. uo ergeben...” Stang (1966: 47) napsal: „In Lit.-Lett. ist die Sache klar: ieur. ō ist durch uo vertreten.” Je poněkud podivné, že se zdá, že toto

138

Recenzijos

be contrary to his opinion expressed earlier (1942: 196, fn. 1): “Ich rechne – im Gegensatz zu Endzelin – mit einer zweifachen Entwicklung des ieur. ō im Lit.-Lett., nämlich zu uo und ā, vgl. Gen. Sg. vilko = lat. lupō sowie lett. dāsns (lit. dosnius)...”. Mažiulis (1970: 21) has suggested that stressed Indo-European *ō gives Lith.-Latv. uo, whereas unstressed Indo-European *ō gives Lith. ō and Latv. ā. The statement that Lithuanian and Gothic have the same treatment for final -ōm is more or less true (i.e., when the Lith. final -ōm presupposes the earlier loss of a following vowel, as in the dat. dual ending -oma, cf. Zinkevičius 1980: 198). Devoto’s statement is not, however, particularly relevant. Indo-European *ā and *ō merged as *ō already in Common Germanic (Guxman et al. 1962, 116–117), whereas the passage of ā to ō in Lithuanian is relatively recent, examples of the retention of the etymological ā still being occasionally encountered in Mažvydas. Here we find, e.g., *-ā stem nom. pl. mald-as ‘prayers’ (Urbas 1996: 218) presumably with an -ā- in the final syllable (cf. contemporary māld-os), while Gothic has the etymological *-ā stem nom. pl. gib-os ‘gifts’. Gothic has a dat. pl. (with etymological -ōm) gib-om, but Mažvydas has an instr. pl. dawan-am-is ‘with gifts’ (Urbas 1996: 100) showing an -a- in both the first and third syllable as opposed to contemporary dovanomis. Thus the early Lithuanian passage of /ā/ to /ō/ has nothing to do with the Common Germanic merger of */ā/ and */ō/ or any imagined Gothic influence.

Článek „Tautos aplinkui Baltiją“ (s. 109–119) = „Genti nel Baltico“ (s. 243–255) je stručnou, vstřícnou historickou studií národů žijících při pobřeží Baltského moře.

The preface to Storia delle letterature baltiche (Milan 1957) is reproduced on pp. 255–258 (with Lithuanian translation on pp. 120–123). This book contains articles on Lithuanian literature by Prof. Alfred Senn (my own teacher), on Latvian literature by Ern(e)sts (not Ernests as given on pp. 258, 263, 123, 128) Blese and on Estonian literature by Ants Oras. Devoto concludes his preface by saying that this book brings a word of solidarity, understanding and hope to all men of letters and their compatriots be they in their homeland or in exile (p. 258, 128). The preface to the second updated edition of this book entitled La letterature di Paesi Baltici. Finlandia, Estonia, Lettonia, Lituania (Florence, Milan 1969) is reproduced on pp. 259–263 (with Lithuanian translation on pp. 124–127). The authors of the articles are the same as above, but Prof. Edoardo Roberto Gummerus was added to write the article on Finnish literature. The conclusion of this preface is similar to the previous preface, but here the specific words “nelle tre repubbliche sovietiche, in Finlandia e all’estero” have replaced “in patria e in esilio” of the first edition.

139

Recenzijos

Zde jsou rovněž reprodukovány fotografie Giacoma Devota (s. 2), obálky různých čísel časopisu Studi Baltici (s. 129–132), obálka Devotovy knihy Scritti Minori (s. 133) a pohlednice, kterou Devoto poslal Vaclovasi Biržiškovi (s. 134).

Tato kniha je cennou pomůckou pro výzkum dějin baltských studií a zároveň důstojnou poctou velkému učenci Giacomu Devotovi, který měl dost energie i zájmu na to, aby redigoval Studi Baltici, ve své době jediný časopis věnovaný baltské lingvistice vydávaný v nebaltské zemi. Za to, že zpřístupnili baltské práce Giacoma Devota v knižní podobě, je třeba poděkovat editorům této knihy Pietru U. Dinimu a Bonifacasi Stundžii a překladatelům Dainiusi Būrėmu, Rase Kliosto-raitytė, Anně Karpičové a Paole Fertoli.

REFERENCES

Endzelin, J. 1934–1935: Was ist im altpreussischen aus ide. ō (und ā) geworden? Studi Baltici 4, 135–143.

Fraenkel, E. 1955: Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Carl Winter – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Guxman, M. M., V. M. Žirmunskij, Ė. A. Makaev & V. N. Jarceva, 1962: Sravnitel’naja grammatika germanskix jazykov II. Fonologija. Moscow: Izdatel’stvo Akademii nauk SSSR.

Mažiulis, V. 1970: Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai. Vilnius: Mintis.

Mažiulis, V. 2004: Prūsų kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Schmalstieg, W. R. 1980: Indo-European linguistics: A new synthesis. University Park & London: The Pennsylvania State University Press.

Urbas, D. 1996: Martyno Mažvydo raštų žodynas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Zinkevičius, Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika I. Vilnius: Mokslas

William R. Schmalstieg 814 Cornwall Road State College, Pa. 16803, USA

140