HARALD BICHLMEIER

Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg ORCID id: orcid.org/0000-0003-0001-1677

Oblasti výzkumu: onomastika (toponymie), historická fonologie germánských jazyků, indoevropská lingvistika, aljamijádské texty.

DOI: doi.org/10.35321/all91-03

ETYMOLOGICKÉ DODATKY K „POZNÁMKÁM K NĚKOLIKA LITEVSKÝM VODNÍM JMÉNŮM ZAČÍNAJÍCÍM NA AN- A JEJICH MIMOBALTSKÝM PŘÍBUZNÝM“

Etymologické dodatky k článku „Poznámky k několika litevským hydronymům začínajícím na An- a jejich příbuzným nebaltského původu“

ANOTACE

V dřívějším článku byla „vodní kořen praindoevropštiny *en-/*on-“ odmítnuta jako fikce. Proto byla vodní jména jako litev. Anãtā, Anykštė předběžně vysvětlena na základě praindoevropského kořene *h₂en- ‚nabírat vodu‘. Ten je však doložen nejprve v anatolštině; doklady pokračování tohoto kořene i v západní indoevropštině jsou vzácné a zčásti pochybné. Příspěvek nyní představuje dalšího možného pokračovatele tohoto kořene v západní indoevropštině, konkrétně v germánštině, čímž se posiluje předpoklad, že základem výše uvedených litevských vodních jmen je právě praindoevropský kořen *h₂en.

KLÍČOVÁ SLOVA: baltská hydronymie, keltská hydronymie, „staroevropská“ hydronymie, fonotaktika.

66

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Etymologické dodatky k „Poznámkám k některým litevským hydronymům začínajícím na An a jejich nebaltickým příbuzným“

ANNOTATION

V dřívějším článku bylo objasněno, že „hydronymický kořen PIE *en–/*on–“ je pouhým přeludem. Proto byla hydronyma jako litev. Anatà a Anýkštė předběžně vysvětlena na základě kořene PIE *h₂en- „nabírat (vodu)“. Tento kořen je však doložen především v anatolštině, zatímco doklady jeho pokračování v západoindoevropských jazycích jsou vzácné a zčásti dokonce sporné. Článek představuje další podobu, která tento kořen potenciálně pokračuje v západní indoevropštině, konkrétně v germánštině. Tím se nepřímo posiluje předpoklad, že základem výše zmíněných litevských hydronym je rovněž kořen PIE *h₂en-.

KLÍČOVÁ SLOVA: baltská hydronymie, keltská hydronymie, „stará evropská“ hydronymie, fonotaktika.

1. V řadě dřívějších článků, zejména však v „Poznámkách k některým litevským hydronymům začínajícím na An a jejich nebaltickým příbuzným“ (v Acta Linguistica Lithuanica 84 = Bichlmeier 2021a) autor následujícího příspěvku* zkoumal řadu hydronym v Německu (např. Inn, anticky Aenus) a Rakousku (např. Enns, anticky/středověce Anisa, Anisus), ale také v Litvě (např. od hydronyma odvozený název louky Anatà¹, název řeky Anýkštė, název řeky Anýkščiai; srov. LVŽ I 88n., 102) a na Ukrajině (Onut; pravostranný přítok Dněstru/Dnisteru)², aby zjistil

* Děkuji oběma anonymním recenzentům příspěvku za cenné poznámky a připomínky.

¹ Jméno není morfologicky definitivně objasněno; nejspíše je třeba vycházet z předbaltského *h₂en-oto–; někdy zvažovanou souvislost se slovem pro „kachnu“, srov. litev. ántis, staroprus. antis < PIE *h₂enh₂ti, je nejspíše třeba odmítnout; v baltštině se laryngála v této pozici, tedy v nepřízvučné slabice, nevokalizovala. Souvislost se slovem pro „kachnu“ by bylo možné navázat pouze tehdy, kdyby toto slovo bylo předbaltskou relikvií, což je ovšem velmi nepravděpodobné.

² Dieser Name ist etymologisch ebenfalls nicht sauber geklärt, vgl. Trubačëv 1968: 220, der zwei Möglichkeiten anführt, erstens ein thrakisches Kompositum *ana–utus ‘ohne Wasser’ oder *ana–utus ‘auf dem Wasser’ (vgl. Utus, Plinius Nat.hist. 3, 149), etc. (Detschew 1957: 349). Wobei freilich bei einer Sprache wie Thrakisch die Bedeutungszuordnung zu Lexemen oft fragwürdig bleiben muss, auch wenn das Präfix an(a)- wohl auch in dem Kastellnamen Anasamus (Tabula Peutingeriana 8, 1: Anasamo), gelegen an der Mündung des Flusses Asamus (Plinius, Nat.hist. 3, 149), heute bulg. Osâm (vgl. Detschew 1957: 30) vorzuliegen scheint. Zweitens geht er von einem slawischen *onutja > aksl. onušta ‘Art Besuchung’ etc. (ESIS 586) aus, was ein auch im Baltikum verbreitetes Benennungsmotiv von Flüssen ist; vgl. den Flussnamen lit. Kurpininkė, den Sumpfnamen lett. Kūrpītes–purus zu lit. kūrpė, lett. kurpė ‘Schuh’ (vgl. Vanagas 1981: 174). Bei letzterer Lösung bleibt ungeklärt, wo die zurecht angesetzte Palatalisierung geblieben ist: Der Fluss müsste dann ja *Onuč(a) heißen. – Hier wird (wie ähnlich auch in älterer deutschsprachiger

Straipsniai / Articles

67

HARALD BICHLMEIER

zkoumal, zda mezi nimi existují etymologické souvislosti – a pokud ano, jaké^³

Výsledkem těchto zkoumání bylo trojí zjištění: jednak, že středoevropská jména jsou nejspíše keltského původu a pravděpodobně se vracejí ke kořeni PIE *pen- „bažina, pomalu tekoucí voda“; jednak, že „hydronymický kořen *en-/*on-“, který se vznáší v onomastické literatuře, je pouhým přeludem (není zmíněn ani v IEW 311nn.), duchem, kterého Krahe vypustil z láhve a který se do ní už nechce vrátit: všechna lexémata uváděná jako argumenty pro existenci tohoto kořene jsou bezcenná, protože apelativa jsou vesměs keltská slova, která mohla podle pravidelných hláskových změn ztratit počáteční PIE *p, nebo jde o jména pocházející z oblastí, které byly kdysi bezpečně keltsky osídleny, případně alespoň možná po určitou dobu keltsky osídleny, a platí pro ně tedy totéž co pro apelativa. A i kdybychom kořen rekonstruovali moderním způsobem jako PIE *h₁en(H)-, problém by se nevyřešil, protože nadále neexistují žádná apelativa, jejichž etymologii by bylo nutné odvodit výhradně z PIE *h₁en(H)-.

A za třetí se ukázalo, že v tomto kontextu může hrát roli i další kořen, totiž PIE *h₂en- „nabírat (vodu)“: tento kořen mohl teoreticky být základem všech jmen (a sémanticky odpovídajících apelativ), jejichž předpodoba začínala proto-keltsky *an- (< PIE *h₂en-), pragermánsky/prabaltsky/praslovansky *an- (< PIE *h₂en-/*h₂on-) nebo proto-keltsky *on- (< PIE *h₂on-). Z původně uvedených jmen by se to týkalo právě Enns/ Anisa, litev. Anatà, Anýkštė atd. a ukraj. Onut. Neměli bychom přikládat přílišnou váhu významu kořene uváděnému ve slovnících – pro hydronyma nejstarších evropských vrstev je důležité, aby příslušný kořen znamenal něco, co může nějak souviset s vodou, respektive vodními toky.

2. Ústřední roli v celé argumentaci hrála také galská glosa anam gl. paludem, pocházející z Endlicherova glosáře, dochovaného v několika rukopisech (nejstarší se datuje až do roku 796 n. l.). Spolehlivost tohoto glosáře je ovšem vzhledem k řadě porušených míst

V literatuře (kde se ovšem většinou pracuje s tajemným „vodním kořenem *en-/*on-“) se spíše předpokládá archaická formace předpraslovan. *h₂en-ont-o.

³ Další příspěvky, které se zabývají dílčími aspekty problému, jsou Bichlmeier 2010: 34n.; 2018; 2020: 27n.; 2021b; 2021c; 2023a: 50–52; 2023b: 56–59; Bichlmeier, Zimmer 2022: 59 s pozn. 30, 107n.

68

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Addenda etymologica zu den „Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten“

hodnocena velmi různě. Ačkoli se gall. anam sémanticky dobře hodí k ostatním apelativům a jménům vytvořeným od praindoevropského kořene *pen (proto se toto spojení vytvářelo „odjakživa“), hlásková stránka zůstává problematická: pokud nedošlo k nějakým chybným zápisům nebo zvláštním hláskovým změnám koncovky, jde o slovo v akuzativu sg. ke gall. *anā-. Tato forma, pokud náleží k praindoevropskému *pen, pak vyžaduje předlohu prakeltské *nā- < předprakeltské *pn̥-ā-. Takový vývoj odporuje všem pravidlům fonotaktiky; předprakeltské *pn̥-ā už vlastně nemohlo existovat a muselo se projevit spíše jako *pnā a následně dát prakeltské *(φ)nā (podrobněji viz níže)⁴.

Východisko z tohoto dilematu poskytla právě domněnka, že základem slova bylo praindoevropské *h₂en-eh₂- > předprakeltské *anā- > prakeltské *anā. Problémem ovšem bylo, že praindoevropský kořen *h₂en je s naprostou jistotou doložen pouze v anatolštině, a to v chet. ḫan-i/ḫan- ‘čerpat (vodu)’, k němuž patří také odvozenina DUGḫaneššar c. ‘nádoba na nabírání’, dále s menší jistotou/možná v arm. hanem ‘vynáším/vynímám, přináším ven, uchopuji’⁶ a snad také v „etymologicky rovněž sporném řec. ἄντλος m. ‘voda na dně lodního kýlu, voda v podpalubí’ (jestliže < *h₂n̥-tlo- ‘to, co se čerpá’?).“⁷

Z toho tedy vyplývá bezpečné spojení galského slova s chetitskou dvojicí slov, nejisté spojení s jedním řeckým slovem a pochybné spojení s jedním arménským slovem.

Bylo by žádoucí a etymologii by to výrazně podpořilo, kdyby navíc existovalo i bezpečné spojení se slovem ze západní indoevropské oblasti.

Takové spojení by skutečně mohlo existovat: v západní germánštině je malá skupina slov, která předpokládají předlohu pragermánského *unþī-, *unþiō f. ‘vlna, příboj’; patří k nim starohornoněmecké und(e)a f. ‘vlna, záplava’ (doloženo od 8. století, například také v Abrogansu), středohornoněmecké ünde, unde st./slabé f. ‘vlna, záplava’, raně novohornoněmecké unde, ünde f. ‘záplava, příboj, vlna’⁸, starosaské ūthia, ūdia f. ‘vlna, příboj’,

⁴ Vgl. ausführlich zu diesem Problem z.B. Bichlmeier 2021a: 201f.

⁵ Srov. HEG I 144f., 148; EDHIL 281f.

⁶ Srov. EDAIL 389, 636f.; pokud nejde o < praindoevropské *senh₂- (srov. k tomuto kořeni LIV² 532f.).

⁷ Srov. GEW I 114 (se starší, dnes obecně odmítanou etymologií vycházející z praindoevropského *semh₂- ‘čerpat’ (srov. k tomuto kořeni LIV² 531); DÉLG 89, 1272 (navíc s etymologií z řec. ἄν(α)- + praindoevropského *telh₂- ‘zvedat vzhůru’ (srov. k tomuto kořeni LIV² 622f.); EDG I 109 (spojení s chet. ḫan-).

⁸ Latinské unda f. ‘vlna, příboj’, znějící stejně jako některé starohornoněmecké doložené formy, zůstává zcela stranou; navzdory shodné podobě a navzdory téměř totožnému významu má

Straipsniai / Articles

69

HARALD BICHLMEIER

střhněm. unda f. ‘proudění’, střnizoz. onde, unde f. ‘proud, proudění’, stangl. ýð f. ‘vlna, záplava, moře’; stisl. uðr, unnr f. ‘vlna, příboj’, novisl. unnur f. ‘dss’.⁹

Pragerm. *unþi-/*unþijō předpokládá předgerm. *(H)unt(ii)o nebo *(H)unþ(ii)o-. Jako základ připadají v úvahu přinejmenším následující kořeny, případně již byly použity při etymologizaci: Jestliže předpokládáme, že *t je součástí sufixu: 1) praindoevropský *h₂en- ‘nabírat (vodu)’, 2) praindoevropský *h₂/₃u̯en- ‘klenout se’; je-li *t součástí kořene: 3) praindoevropský *ned- ‘být/stávat se mokrým’ < ‘šumět, dunět’.

V (anatolistické) literatuře se upřednostňuje varianta 2) a pravidelně se navrhuje spojení s chet. ḫuu̯a(n)ḫueššar n. ‘vlna’, ḫuu̯anḫuu̯analaš ‘část těla’, pal. ḫuwaṇḫuwaṇi- ‘hrudník’, kš. luv. ḫūwaṇḫuwaṇala- ‘?’. Podle tohoto výkladu vychází pragermánské slovo z praindoevropského *h₂/₃u̯n-t(ii)o-, takže ‘vlna’ se interpretuje jako ‘(na)bobtnalá voda’. Toto řešení však nezohledňuje, že podle fonotaktických pravidel praindoevropštiny by vokalizace předpokládané předlohy praindoevropského *h₂/₃u̯n-t(i)omusela znít *h₂/₃u̯n-t(i)o, což by mělo vést k pragermánskému *u̯unþ(ii)ō(viz například praindoevropské *urǵ- ‘pracovat’ > pragermánské *uurkin gótské waúrkjan ‘pracovat’, praindoevropské *u̯lH- > pragermánské *u̯ulin gótské wulan ‘vřít, vzdouvat se’). Vedle uvedených lexémů se vždy vyskytují také slovní tvary s kořenem ve stupni plném, které mohly obecně napomoci zachování počátečního *u, zatímco takové tvary vedle předgermánského/praindoevropského *h₂/₃u̯n-t(i)o nejsou doloženy; problém vokalizace základní formy, která neodpovídá pravidlům, však přetrvává.

V literatuře se ojediněle objevuje také spojení s kořenem praindoevropským *net-, který má být variantou praindoevropského *ned- ‘být/stávat se mokrým’; v tom případě by základem bylo předgermánské *n̥t-(i)o. Protože kořen *net není jinak doložen, je předpoklad takového kořene zcela ad hoc a toto řešení je třeba zavrhnout.

Pro pragermánské *unþi-/*unþijō by tedy bylo možné předpokládat také předgermánské *h₂n-t(i)o, což by ovšem vyžadovalo problematický sémantický

etymologicky nemá s ahd. unda, undea vůbec nic společného (srov. LatEW II 816f.; DÉLL 746; EDLIL 641).

⁹ Schützeichel 2012: 349; Starck, Wells 1971–1990: 667; Schützeichel, hrsg., 2004 X 173; MH II 1775; Götze 1920: 216; Baufeld 1996: 234; DW XXIV 433f.; EDPG 560f.; Tiefenbach 2010: 433; Berr 1971: 336 (s.v. sēo–ūdia); Lasch, Borchling 1928ff. III 205f. (unde¹); ONW s.v. unda; Verwijs, Verdam 1885–1941 III 539; V 306 (onde¹); VIII 851 (unde¹); Holthausen 1974: 413; Bosworth 1898: 1301; Toller 1921: 753; de Vries 1962–1977: 632, 635 (unnr³); Jóhannesson 1956: 129; Jónsson 1931: 577, 582f. (unnr⁴); Magnússon 1995: 1088 (unnur²) (die Quellen werden in der Fußnote aufgrund thematischer Reihenfolge angegeben).

70

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Addenda etymologica zu den „Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten“

posun: ‘voda, kterou je třeba nabrat/nabraná voda’ > ‘záplava’ > ‘vlna’?

Všechny tři návrhy navíc vyžadují kořen v přízvučném nulovém stupni. Ten lze vysvětlit zpětným posunem přízvuku při substantivizaci původně koncově přízvučného slovesného adjektiva, jehož kořen byl proto v rané fázi vývoje slova automaticky v nulovém stupni. Žádný výklad se neobejde bez zvláštních předpokladů.

3. Co z toho tedy vyplývá?

Nyní, když se „hydronymický kořen *en-/*on-“ ukázal jako fikce, a to i v případě, že bychom jej náležitě rekonstruovali jako praindoevropské *h₁en(H)-, zůstává jako pravděpodobný základ baltských a slovanských jmen pragermánské *h₂en- ‘nabírat (vodu)’. Tento kořen má snad pokračování v keltštině a možná i v germánštině: v gall. anam a mir. an ‘voda, moč’ je snad základem právě tento kořen, protože tradiční odvození těchto slov z praindoevropského kořene *pen je pro mě možné pouze za zvláštních předpokladů týkajících se fonotaktiky. Podporu pro existenci praindoevropského kořene *h₂en v západní indoevropštině snad poskytuje také germánština: pragermánské *unþī-, *unþiō- ‘vlna, příboj’ lze bez rozporů vysvětlit na základě praindoevropského *h₂en (praindoevropské *h₂n̥-t[i]ō- → předgermánské *h₂n̥-t[i]ō- → pragermánské *unþ[i]a-), zatímco předpokládaná předloha praindoevropského *h₂/₃u̯n-t(i)ō, upřednostňovaná při jiných výkladech, by se z kořene praindoevropského *h₂/₃u̯en- ‘klenout se’ měla podle hláskových zákonů v germánštině vyvinout v pragermánské *u̯unp(ij)a, což však doložené slovní tvary neodrážejí.

Ačkoli nakonec neexistuje žádný rozhodující důkaz, skutečnost, že stále roste pravděpodobnost, že kořen praindoevropský *h₂en existoval také v západní indoevropštině, nepřímo zvyšuje i pravděpodobnost, že je základem nejen rakouského hydronyma Anisa/Enns, ale také hydronym ukr. Onut a lit. Anatā, Anýkštė atd.

Straipsniai / Articles

71

HARALD BICHLMEIER

LITERATURA

Baufeld Christa 1996: Kleines Frühneuhochdeutsches Wörterbuch. Lexik aus Dichtung und Fachliteratur des Frühneuhochdeutschen, Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

Berr Samuel 1971: An Etymological Glossary to the Old Saxon Heliand, European University Papers, Ser. 1: German language and literature, 33, Bern, Frankfurt: Herbert Lang & Co. Ltd.

Bichlmeier Harald 2010: Bairisch-österreichische Ortsund Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 46, 3–63.

Bichlmeier Harald 2018: Zum Namen des Inns: Bekanntes und Vergessenes. – Namenkundliche Informationen 109/110, 53–62.

Bichlmeier Harald 2020: Forschungsbericht: Toponomastik der älteren Sprachschichten (Mittel-)Europas (Teil I): Wiesinger, Peter und Greule, Albrecht: Baiern und Romanen. Zum Verhältnis der frühmittelalterlichen Ethnien aus der Sicht der Sprachwissenschaft und Namenforschung. Narr Francke Attempto Verlag Tübingen, 2019. 250 Seiten. Gebunden 49,99 EUR. ISBN: 978-3-7720-8659-5. – Kratylos 65, 1–85. DOI: doi.org/10.29091/KRATYLOS/2020/1/1/.

Bichlmeier Harald 2021a: Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten. – Acta Linguistica Lituanica 84, 190–219. DOI: doi.org/10.35321/all84-09.

Bichlmeier Harald 2021b: Der Flussname Inn, Ockhams Rasiermesser und moderne Indogermanistik. – Zeitschrift für celtische Philologie 68, 15–38. Zugang: https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/zcph-2021-0003/html. DOI: doi.org/10.1515/zcph-2021-0003.

Bichlmeier Harald 2021c: On two ghost-roots in Baltic hydronomastics: PIE *(h₁)leikand *en-/*on-. – Akademīka Jāņa Endzelīna 148. dzimšanas dienas atceres starptautiskā zinātniskā konference „Baltijas onīmi: no sendienām līdz mūsdienām”. Tēzes. / International Scientific Conference „Baltic onyms: from past to present” to commemorate the ^148ᵗʰ anniversary of the academician Jānis Endzelīns. Abstracts, hrsg. von K. Mežapuķe, D. Streļevica-Ošiņa, L. Balode, Rīga: Latvijas Universitāte Latviešu valodas institūts, 7–38. DOI: doi.org/10.22364/ajeszk.2021.bosm.

Bichlmeier Harald 2023a: Indogermanistische Anmerkungen zum österreichischen Gewässernamen Enns. – Österreichische Namenforschung 49, 41–70.

Bichlmeier Harald 2023b: Thoughts on modern methodology and ghost roots in ‘Old European’ and Baltic onomastics / Pārdomas par modernu metodoloģiju un spoku saknēm „seneiropēšu“ un baltu onomastikā. – Linguistica Lettica 31(2), 34–67. Zugang: https://lavi.lu.lv/wp-content/uploads/2024/05/Linguistica_Lettica_31.2-1.pdf.

72

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Addenda etymologica zu den „Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten“

Bichlmeier Harald, Zimmer Stefan 2022: Die keltischen Flussnamen im deutschsprachigen Raum. Ein keltologisch-indogermanistischer Kommentar zum Deutschen Gewässernamenbuch, mit vier Karten von A. Dicklberger, Münchener Studien zur Sprachwissenschaft, Beiheft 32, Dettelbach: Verlag J. H. Röll.

Bosworth Joseph 1898: An Anglo-Saxon Dictionary, ed. and enlarg. by T. N. Toller, Oxford: Oxford University Press.

DÉLG – Chantraine Pierre. Etymologický slovník řeckého jazyka. Dějiny slov, nové vydání, Paříž: Klincksieck, 2009.

DÉLL – Ernout Alfred, Meillet Antoine. Etymologický slovník latinského jazyka: dějiny slov, dotisk 4. vydání, rozšířeného o dodatky a opravy J. Andrém, Paříž: Klincksieck, 2001.

Detschew Dimiter 1957: Die thrakischen Sprachreste, Österreichische Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse, Schriften der Balkankommission, Linguistische Abteilung, 14, Wien: in Kommission bei R. M. Rohrer.

de Vries Jan 1962–1977: Altnordisches etymologisches Wörterbuch. 2, verbesserte Aufl., Leiden: Brill.

EDG – Beekes Robert S. P. Etymologický slovník řečtiny, za spolupráce L. van Beeka, Leidenská řada indoevropských etymologických slovníků, 10, Leiden, Boston: Brill, 2010.

EDAIL – Martirosyan Hrach. Etymologický slovník zděděné arménské slovní zásoby, Leidenská řada indoevropských etymologických slovníků, 8, Leiden, Boston: Brill, 2010.

EDHIL – Kloekhorst Alwin. Etymologický slovník zděděné chetitské slovní zásoby, Leidenská řada indoevropských etymologických slovníků, 5, Leiden, Boston: Brill, 2008.

EDLIL – de Vaan Michiel. Etymologický slovník latiny a ostatních italických jazyků, Leidenská řada indoevropských etymologických slovníků, 7, Leiden, Boston: Brill, 2008.

EDPG – Kroonen Guus. Etymologický slovník pragermánštiny, Leidenská řada indoevropských etymologických slovníků, 11, Leiden, Boston: Brill, 2013.

ESJS – Havlová Eva et al. Etymologický slovník jazyka staroslověnského 1–14, Praha: Academia, 1989–2008; 15–21, Brno: Tribun EU, 2010–2022.

DW – Grimm Jacob, Grimm Wilhelm a kol.. Německý slovník, sv. 1–16 (a rejstřík pramenů, 1971), Lipsko: S. Hirzel, 1854–1954. [Dotisk prvního vydání, sv. 1–33, Mnichov: dtv 1999]

Strajpsniai / Articles

73

HARALD BICHLMEIER

GEW – Frisk Hjalmar. Řecký etymologický slovník, 3 sv., Indogermánská knihovna: Řada 2, Slovníky, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1960–1972.

Götze Alfred 1920: Frühneuhochdeutsches Glossar. Zweite, stark vermehrte Aufl., Kleine Texte für Vorlesungen und Übungen, 101, Bonn: A. Marcus und E. Weber’s Verlag.

HEG – Tischler Johann. Hetitský etymologický glosář, s příspěvky G. Neumanna, E. Neu, Innsbrucké příspěvky k jazykovědě, 20, Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck, 1977–2016

Holthausen Ferdinand 1974: Altenglisches etymologisches Wörterbuch, 3. unveränd. Aufl., Germanische Bibliothek, Reihe 2: Wörterbücher, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

IEW – Pokorny Julius. Indogermánský etymologický slovník 1, Mnichov, Bern: Francke, 1959.

Jóhannesson Alexander 1956: Ísländisches etymologisches Wörterbuch, Bern: Francke.

Jónsson Finnur 1931: Lexikon poeticum antiquæ linguæ septentrionali / Ordbog over det norsk-islandske skjaldesprog, 2. Udgave, København: S. L. Møllers bogtrykkeri.

Lasch Agathe, Borchling Conrad 1928 a násl.: Středodolnoněmecký příruční slovník, 3 sv., Neumünster: Wachholtz.

LatEW II – Walde Alois, Hoffmann Johann Baptist. Latinský etymologický slovník, 2 sv., Indogermánská knihovna: Oddíl 1, Sbírka indogermánských učebnic a příruček, řada 2, Slovníky, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1930–1954.

LIV^² – Lexikon indogermánských sloves, pod vedením H. Rixe, zpracovali M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer, Wiesbaden: Reichert, 2001.

LVŽ I – Slovník litevských místních jmen 1 (A–B), redakční kolegium L. Balode, V. Blažek, G. Blažienė, V. Kardelis, A. Ragauskaitė, S. Temčinas, J. Udolph, Vilnius: nakladatelství Litevského jazykového ústavu, 2008.

Magnússon Ásgeir Blöndal 1995: Íslensk orðsjafabók 3., verb. Aufl. Reykjavík: Orðabók Háskólans.

MH – Lexer Matthias. Středohornoněmecký příruční slovník. Zároveň jako doplněk a abecední rejstřík ke Středohornoněmeckému slovníku Beneckeho–Müllera–Zarnckeho, 3 sv., Lipsko: S. Hirzel, 1872–1878.

74

Acta Linguistica Lithuanica XCI

Etymologické dodatky k „Poznámkám k několika litevským hydronymům začínajícím na An a jejich nebaltickým příbuzným“

ONW – Oudnederlands Woordenboek. Přístup: http://www.inl.nl/onderzoek-a-onderwijs/lexicologie-a-lexicografie/onw.

Schützeichel Rudolf, hrsg., 2004: Althochdeutscher und Altsächsischer Glossenwortschatz, Bearbeitet unter Mitwirkung von zahlreichen Wissenschaftlern des Inlandes und des Auslandes, 12 Bd.e, Tübingen: Niemeyer.

Schützeichel Rudolf 2012: Althochdeutsches Wörterbuch, 7, durchgesehene und verbesserte Aufl., Berlin, Boston: Walter de Gruyter.

Starck Taylor, Wells John Christopher 1971–1990: Althochdeutsches Glossenwörterbuch (mit Stellennachweis zu sämtlichen gedruckten althochdeutschen und verwandten Glossen), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Tiefenbach Heinrich 2010: Altsächsisches Handwörterbuch. A Concise Dictionary of Old Saxon, Berlin, New York: Walter de Gruyter.

Toller T. Northcote 1921: An Anglo-Saxon Dictionary. Supplement, Oxford: Oxford University Press.

Trubačëv Oleg N. 1968: Nazvanija rek pravoberežnoj Ukrainy, Moskva: Nauka.

Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas.

Verwijs Eelco, Verdam Jacob 1885–1952: Middelnederlandsch woordenboek, 11 Bd.e. ’s-Gravenhage: Martinus Nijhoff.

Straipsniai / Articles

75

HARALD BICHLMEIER

Etymologická doplnění k článku „Poznámky k několika litevským hydronymům začínajícím na An- a jejich nebaltickým příbuzným“

SHRNUTÍ

V předchozím článku byla stará indoevropská kořenová báze označující vodní útvary *en–/*on – [„Gewässerwurzel urindg. *en–/*on-“] – mylně považována za fikci. Z tohoto důvodu se taková hydronyma jako lit. Anatà, Anykštė pokoušeli vysvětlit na základě staroindoevropského kořene *h_₂en- „nabírat vodu“, který je doložen především v anatolském názvosloví. Doklady kořenů odvozených od něj jsou v západním indoevropském areálu vzácné a někdy i pochybné. Tento článek představuje pozdější útvary zmíněného kořene nalezené v západním indoevropském areálu, v tomto případě v germánské oblasti. Posilují tvrzení, že základem zmíněných litevských hydronym je staroindoevropský kořen *h_₂en-.

Doručeno 23. července 2024.

HARALD BICHLMEIER

Saská akademie věd v Lipsku, pracoviště Jena: Etymologický slovník staré horní němčiny, Zwätzengasse 12a, D–07743 Jena [email protected]

Univerzita Martina Luthera v Halle-Wittenbergu, Ústav orientálních studií, Seminář indoevropské a obecné jazykovědy, Ludwig-Wucherer-Str. 2, D–06108 Halle (Saale) [email protected]

76

Acta Linguistica Lithuanica XCI