Addenda etymologica zu den „Anmerkungen zu einigen mit An- beginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten“

HARALD BICHLMEIER Saská akademie věd v Lipsku Univerzita Martina Luthera Halle-Wittenberg ORCID id: orcid.org/0000-0003-0001-1677 Oblasti výzkumu: onomastika (toponymie), historická fonologie germánských jazyků, indoevropská lingvistika, aljamiadské texty. DOI: doi.org/10.35321/all91-03 ETYMOLOGICKÉ DODATKY K „POZNÁMKÁM K NĚKTERÝM LITEVSKÝM NÁZVŮM VOD A JEJICH MIMOBALTSKÝM PŘÍBUZNÝM ZAČÍNAJÍCÍM NA AN-“ Dodatky k etymologickému článku „Poznámky k několika litevským hydronymům začínajícím na An- a jejich nebaltským příbuzným“ ANNOTATION V dřívějším článku byl „hydronymický kořen prajaz. *en-/*on-“ odmítnut jako fikce. Proto byla hydronyma jako lit. Anãtā, Anykštė předběžně vysvětlena na základě kořene prajaz. *h₂en- „čerpat vodu“. Ten je však doložen nejprve v anatolštině a doklady pokračování tohoto kořene i v západní indoevropštině jsou vzácné a zčásti pochybné. V tomto příspěvku je nyní představen další možný pokračovatel tohoto kořene v západní indoevropštině, zde v germánštině, čímž se posiluje předpoklad, že základem výše uvedených litevských hydronym je právě kořen prajaz. *h₂en. KLÍČOVÁ SLOVA: baltská hydronymie, keltská hydronymie, „staroevropská“ hydronymie, fonotaktika. 66 Acta Linguistica Lithuanica XCI Etymologické dodatky k „Poznámkám k některým litevským názvům vod začínajícím na An a jejich mimobaltským příbuzným“ ANNOTATION Dřívější článek ukázal, že „hydronymický kořen prajaz. *en–/*on–“ je fantasmem. Z tohoto důvodu byla hydronyma jako lit. Anatà a Anýkštė předběžně vysvětlena na základě kořene prajaz. *h₂en- „čerpat (vodu)“. Tento kořen však pokračuje především v anatolštině, zatímco doklady pokračování tohoto kořene v západních indoevropských jazycích jsou vzácné, částečně dokonce pochybné. Článek nabízí další formu, která může tento kořen pokračovat v západní indoevropštině, konkrétně v germánštině. Předpoklad, že výše uvedená litevská hydronyma rovněž obsahují kořen prajaz. *h₂eni, je tak nepřímo podpořen. KLÍČOVÁ SLOVA: baltská hydronymie, keltská hydronymie, „staroevropská“ hydronymie, fonotaktika. 1. V řadě dřívějších článků, zejména však v „Poznámkách k některým litevským názvům vod začínajícím na An a jejich mimobaltským příbuzným“ (v Acta Linguistica Lithuanica 84 = Bichlmeier 2021a), autor následujícího příspěvku* zkoumal řadu názvů vod v Německu (např. Inn, ant. Aenus) a Rakousku (např. Enns, ant./středověké Anisa, Anisus), ale také v Litvě (např. dehydronymické luční jméno Anatà¹, název řeky Anýkštė, název řeky Anýkščiai; srov. LVŽ I 88n., 102) a na Ukrajině (Onut; pravostranný přítok Dněstru/Dnistro),² a to s ohledem na to, * Děkuji oběma anonymním recenzentům příspěvku za jejich cenné poznámky a upozornění. ¹ Jméno není morfologicky definitivně objasněno; nejspíše je třeba vycházet z předbaltského *h₂en-oto–; příslušnost ke slovu pro „kachnu“, srov. lit. ántis, prus. antis < prajaz. *h₂enh₂ti, o níž se někdy uvažuje, je patrně třeba odmítnout; v baltštině se laryngála v této pozici, tedy v nepočáteční slabice, nevokalizovala. Spojení se slovem pro „kachnu“ by bylo možné pouze tehdy, kdyby toto slovo bylo předbaltským reliktem, což je ovšem velmi nepravděpodobné. ² Ani toto jméno není etymologicky spolehlivě objasněno, srov. Trubačëv 1968: 220, který uvádí dvě možnosti: zaprvé thrácké kompozitum *ana–utus „bez vody“ nebo *ana–utus „na vodě“ (srov. Utus, Plinius Nat.hist. 3, 149), etc. (Detschew 1957: 349). U jazyka, jako je thráčtina, však přiřazení významu lexémům musí často zůstat sporné, i když se prefix an(a)- patrně objevuje také v názvu kastela Anasamus (Tabula Peutingeriana 8, 1: Anasamo), ležícího u ústí řeky Asamus (Plinius, Nat.hist. 3, 149), dnes bulh. Osâm (srov. Detschew 1957: 30). Zadruhé vychází ze slovanského *onutja > staroslověn. onušta „druh návštěvy“ atd. (ESIS 586), což je pojmenovací motiv řek rozšířený i v Pobaltí; srov. název řeky lit. Kurpininkė, název bažiny lot. Kūrpītes–purus k lit. kūrpė, lot. kurpė „bota“ (srov. Vanagas 1981: 174). U posledního řešení zůstává neobjasněno, kam se poděla oprávněně předpokládaná palatalizace: Řeka by se pak přece musela jmenovat *Onuč(a). – Zde se (podobně jako ve starší německy psané Straipsniai / Articles 67 HARALD BICHLMEIER zkoumalo, zda mezi nimi existují etymologické souvislosti – a pokud ano, jaké³ Výsledkem těchto zkoumání bylo trojí zjištění: jednak, že středoevropská jména jsou nejspíše keltského původu a patrně se vracejí ke kořeni prajaz. *pen- „bažina, pomalu tekoucí voda“; jednak, že „hydronymický kořen *en-/*on-“, který straší v onomastické literatuře, je právě fantasmem (jenž není zmíněn dokonce ani v IEW 311n.), duchem vypuštěným Krahem z láhve, který se do ní jednoduše nechce vrátit: všechny lexémy uváděné jako argumenty pro existenci tohoto kořene jsou bezcenné, neboť u apelativ jde veskrze o keltská slova, která mohla podle pravidel hláskového vývoje ztratit iniciální prajaz. *p, anebo o jména pocházející z území dříve bezpečně osídleného Kelty či alespoň možná po určitou dobu keltsky osídleného, pro něž tedy platí totéž co pro apelativa. A i kdybychom kořen stanovili moderním způsobem jako prajaz. *h₁en(H)-, problém by se nevyřešil, protože stále neexistují žádná apelativa, která by musela být etymologizována výhradně na základě prajaz. *h₁en(H)-. A zatřetí se ukázalo, že v tomto kontextu může hrát roli i další kořen, totiž prajaz. *h₂en- „čerpat (vodu)“: tento kořen může teoreticky být základem všech jmen (a sémanticky odpovídajících apelativ), jejichž předobraz začínal jako prakeltské *an- (< prajaz. *h₂en-), pragerm./prabalt./praslov. *an- (< prajaz. *h₂en-/*h₂on-) nebo prakeltské *on- (< prajaz. *h₂on-). Z výše uvedených jmen by se to týkalo právě Enns/ Anisa, lit. Anatà, Anýkštė atd. a ukr. Onut. Přitom bychom neměli příliš upírat pozornost k významu kořene uváděnému ve slovnících – pro názvy vod nejstarších evropských vrstev je důležité, že příslušný kořen v základu může znamenat něco, co může nějak souviset s vodou či vodními toky. 2. Ústřední roli v celé argumentaci hrála také galská glosa anam gl. paludem, pocházející z Endlicherova glosáře dochovaného v několika rukopisech (nejstarší je datován teprve rokem 796 n. l.). Spolehlivost tohoto glosáře je však kvůli řadě zkomolených míst v literatuře, kde se většinou pracuje s tajemným „vodním kořenem *en-/*on-“, vycházelo spíše z archaické formace předpraslov. *h₂en-ont-o. ³ Dalšími příspěvky, v nichž jsou pojednány dílčí aspekty problému, jsou Bichlmeier 2010: 34n.; 2018; 2020: 27n.; 2021b; 2021c; 2023a: 50–52; 2023b: 56–59; Bichlmeier, Zimmer 2022: 59 s pozn. 30, 107n. 68 Acta Linguistica Lithuanica XCI Addenda etymologica zu den „Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten“ posuzována velmi rozdílně. Ačkoli galské anam sémanticky dobře zapadá mezi ostatní apelativa a jména utvořená od prajaz. *pen (proto se toto spojení vytvářelo „odjakživa“), hlásková stránka zůstává problematická: nedošlo-li k nějakým písařským chybám či zvláštnímu hláskovému vývoji koncovky, je toto slovo akuzativem singuláru ke galskému *anā-. Patří-li tedy k prajaz. *pen, vyžaduje předobraz prakeltské *nā- < předpra­keltské *pn̥-ā-. Takový vývoj odporuje všem pravidlům fonotaktiky; již předprakeltské *pn̥-ā vlastně nemohlo existovat v této podobě a muselo se objevit spíše jako *pnā a následně v prakeltském *(φ)nā (podrobněji k tomu níže)⁴. Východisko z tohoto dilematu poskytl právě předpoklad, že základem slova je praindoevropské *h₂en-eh₂- > předprakeltské *anā- > prakeltské *anā. Problematické na tom ovšem bylo, že kořen praindoevropské *h₂en je s naprostou jistotou doložen pouze v anatolštině, v chetitštině ḫan-i/ḫan- ‚nabírat (vodu)‘, k čemuž patří také odvozenina DUGḫaneššar c. ‚nádoba na nabírání‘⁵, dále s menší jistotou/možná v arménském hanem ‚vyjímám/odstraňuji, vynáším, uchopuji‘⁶ a snad v „rovněž etymologicky sporném řeckém ἄντλος m. ‚voda na dně lodi, voda v podpalubí‘ (pokud < *h₂n̥-tlo- ‚to, co se nabírá‘?).“⁷ Z toho tedy plyne jisté spojení galského slova s chetitskou dvojicí, nejisté s řeckým slovem a pochybné s arménským. Bylo by příznivé a etymologii by to výrazně podpořilo, kdyby navíc existovalo ještě bezpečné spojení se slovem ze západní indoevropštiny. Takové spojení by skutečně mohlo existovat: v západní germánštině je malá skupina slov, která předpokládá předobraz pragerm. *unþī-, *unþiō f. „vlna, příboj“; jsou to starohornoněm. und(e)a f. „vlna, povodeň“ (doloženo od 8. stol., např. i v Abrogansu), stř.hornoněm. ünde, unde st./slabá f. „vlna, povodeň“, raně novohornoněm. unde, ünde f. „povodeň, příboj, vlna“⁸, starosaské ūthia, ūdia f. „vlna, příboj“, ⁴ K tomuto problému podrobně srov. např. Bichlmeier 2021a: 201n. ⁵ Srov. HEG I 144n., 148; EDHIL 281n. ⁶ Srov. EDAIL 389, 636n.; pokud nejde o < prajaz. *senh₂- (srov. k tomuto kořeni LIV² 532n.). ⁷ Srov. GEW I 114 (se starší, dnes obecně odmítanou etymologií na základě prajaz. *semh₂- „čerpat“ (srov. k tomuto kořeni LIV² 531); DÉLG 89, 1272 (navíc s etymologií z řec. ἄν(α)- + prajaz. *telh₂- „zvedat vzhůru“ (srov. k tomuto kořeni LIV² 622n.); EDG I 109 (spojení s chet. ḫan-). ⁸ Lat. unda f. „vlna, příboj“, shodné s některými starohornoněmeckými doloženými formami, zůstává zcela stranou; navzdory homonymii a navzdory prakticky témuž významu s ahd. unda, undea etymologicky vůbec nesouvisí (srov. LatEW II 816n.; DÉLL 746; EDLIL 641). Straipsniai / Articles 69 HARALD BICHLMEIER starofranského unda f. ‚proud‘, středonizozemského onde, unde f. ‚tok, proud‘, staroanglického ýð f. ‚vlna, příliv, moře‘; staroislandského uðr, unnr f. ‚vlna, příbojová vlna‘, novoislandského unnur f. ‚tamtéž‘.⁹ Pragerm. *unþi-/*unþijō předpokládá předpragerm. *(H)unt(ii)o nebo *(H)unþ(ii)o-. Jako základ přicházejí v úvahu přinejmenším tyto kořeny, případně již byly při etymologizaci použity: vyjdeme-li z toho, že *t je součástí sufixu: 1) prajaz. *h₂en- „čerpat (vodu)“, 2) prajaz. *h₂/₃u̯en- „klenout se“; jestliže je *t součástí kořene: 3) prajaz. *ned- „být/stát se mokrým“ < „šumět, dunět“. V (anatolistické) literatuře se upřednostňuje varianta 2) a pravidelně se vytváří spojení s chet. ḫuu̯a(n)ḫueššar n. „vlna“, ḫuu̯anḫuu̯analaš „část těla“, pal. ḫuwaṇḫuwaṇi- „hrudník“, kš. luv. ḫūwaṇḫuwaṇala- „?“. Podle tohoto výkladu spočívá germánské slovo v prajaz. *h₂/₃u̯n-t(ii)o-; „vlna“ je tedy interpretována jako „(na)bobtnalá voda“. Toto řešení však nezohledňuje, že podle fonotaktických pravidel prajazyka by vokalizace předpokládané předlohy prajaz. *h₂/₃u̯n-t(i)omusela probíhat jinak, takže by mělo vzniknout pragerm. *u̯unþ(ii)ō (srov. např. prajaz. *urǵ- „pracovat“ > pragerm. *uurkin got. waúrkjan „pracovat“, prajaz. *u̯lH- > pragerm. *u̯ulin got. wulan „vřít“). Vedle posledně uvedených lexémů ovšem vždy stojí také slovní formy s plným stupněm kořene, které mohly zásadně podporovat zachování iniciálního *u, zatímco takové formy vedle předpragerm./prajaz. *h₂/₃u̯n-t(i)onejsou k dispozici; problém vokalizace základní formy v rozporu s pravidly však zůstává. V literatuře se ojediněle objevuje také spojení s kořenem prajaz. *net-, který má být variantou k prajaz. *ned- „být/stát se mokrým“; základem by pak byl předpragerm. *n̥t-(i)o-. Protože kořen *net- není jinak doložitelný, a předpoklad takového kořene je tedy zcela ad hoc, toto řešení odpadá. Pro pragerm. *unþi-/*unþijō by tedy bylo možné předpokládat i předpragerm. *h₂n-t(i)o-, což by ovšem vyžadovalo také problematický sémantický etymologicky nemá s ahd. unda, undea vůbec nic společného (srov. LatEW II 816n.; DÉLL 746; EDLIL 641). ⁹ Schützeichel 2012: 349; Starck, Wells 1971–1990: 667; Schützeichel, vyd., 2004 X 173; MH II 1775; Götze 1920: 216; Baufeld 1996: 234; DW XXIV 433n.; EDPG 560n.; Tiefenbach 2010: 433; Berr 1971: 336 (heslo sēo–ūdia); Lasch, Borchling 1928nn. III 205n. (unde¹); ONW heslo unda; Verwijs, Verdam 1885–1941 III 539; V 306 (onde¹); VIII 851 (unde¹); Holthausen 1974: 413; Bosworth 1898: 1301; Toller 1921: 753; de Vries 1962–1977: 632, 635 (unnr³); Jóhannesson 1956: 129; Jónsson 1931: 577, 582n. (unnr⁴); Magnússon 1995: 1088 (unnur²) (prameny jsou v poznámce uvedeny v tematickém pořadí). 70 Acta Linguistica Lithuanica XCI Addenda etymologica zu den „Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten“ posun, který by byl nutný: „voda určená k čerpání/vyčerpaná voda“ > „povodeň“ > „vlna“? Všechny tři návrhy navíc vyžadují kořen v přízvučném nulovém stupni. To lze vysvětlit stažením přízvuku při substantivizaci původně na konci přízvučného, a tedy v rané fázi vývoje slova v kořeni automaticky v nulovém stupni stojícího slovesného adjektiva. Žádné vysvětlení se neobejde bez zvláštních předpokladů. 3. Co z toho nyní vyplývá? Poté, co se nyní „vodní kořen *en-/*on-“ ukázal být fikcí, i kdybychom jej náležitě stanovili jako prajaz. *h₁en(H)-, zůstává jako pravděpodobný základ baltských a slovanských jmen pragerm. *h₂en- „čerpat (vodu)“. Tento kořen má snad pokračování v keltštině a snad v germánštině: v gall. anam a mir. an „voda, moč“ snad spočívá právě tento kořen, neboť tradiční odvození těchto slov z kořene prajaz. *pen je možné pouze za zvláštních předpokladů týkajících se fonotaktiky. Opěrný bod pro existenci kořene prajaz. *h₂env západní indoevropštině snad poskytuje také germánština: pragerm. *unþī-, *unþiō- „vlna, příboj“ lze bezrozporně vysvětlit na základě prajaz. *h₂en (prajaz. *h₂n̥-t[i]ō- → předpragerm. *h₂n̥-t[i]ō- → pragerm. *unþ[i]a-), zatímco předloha prajaz. *h₂/₃u̯n-t(i)ō, jinak upřednostňovaná jako vysvětlení, ke kořeni prajaz. *h₂/₃u̯en- „klenout se“ by se podle hláskových zákonů měla v germánštině vyvinout v pragerm. *u̯unp(ij)a, což doložené slovní formy neodrážejí. Ačkoli nakonec neexistuje průkazný důkaz, skutečnost, že přinejmenším roste pravděpodobnost, že kořen prajaz. *h₂en byl přítomen i v západní indoevropštině, nepřímo zvyšuje také pravděpodobnost, že je základem nejen rakouského hydronyma Anisa/Enns, ale také ukr. hydronyma Onut a lit. Anatā, Anýkštė atd. Straipsniai / Articles 71 HARALD BICHLMEIER LITERATURA Baufeld Christa 1996: Kleines Frühneuhochdeutsches Wörterbuch. Lexik aus Dichtung und Fachliteratur des Frühneuhochdeutschen, Tübingen: Max Niemeyer Verlag. Berr Samuel 1971: An Etymological Glossary to the Old Saxon Heliand, European University Papers, Ser. 1: German language and literature, 33, Bern, Frankfurt: Herbert Lang & Co. Ltd. Bichlmeier Harald 2010: Bavorsko-rakouská místní a vodní jména z indoevropeistického hlediska. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 46, 3–63. Bichlmeier Harald 2018: K názvu Innu: známé a zapomenuté. – Namenkundliche Informationen 109/110, 53–62. Bichlmeier Harald 2020: Výzkumná zpráva: toponomastika starších jazykových vrstev (střední) Evropy (část I): Wiesinger, Peter a Greule, Albrecht: Baiern und Romanen. Zum Verhältnis der frühmittelalterlichen Ethnien aus der Sicht der Sprachwissenschaft und Namenforschung. Narr Francke Attempto Verlag Tübingen, 2019. 250 stran. Vázáno 49,99 EUR. ISBN: 978-3-7720-8659-5. – Kratylos 65, 1–85. DOI: doi.org/10.29091/KRATYLOS/2020/1/1/. Bichlmeier Harald 2021a: Poznámky k některým litevským názvům vod začínajícím na An a jejich mimobaltským příbuzným. – Acta Linguistica Lituanica 84, 190–219. DOI: doi.org/10.35321/all84-09. Bichlmeier Harald 2021b: Název řeky Inn, Occamova břitva a moderní indoevropeistika. – Zeitschrift für celtische Philologie 68, 15–38. Přístup: https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/zcph-2021-0003/html. DOI: doi.org/10.1515/zcph-2021-0003. Bichlmeier Harald 2021c: O dvou přízračných kořenech v baltské hydronomastice: PIE *(h₁)leik a *en-/*on-. – Akademīka Jāņa Endzelīna 148. dzimšanas dienas atceres starptautiskā zinātniskā konference „Baltijas onīmi: no sendienām līdz mūsdienām”. Tēzes. / International Scientific Conference „Baltic onyms: from past to present” to commemorate the 148ᵗʰ anniversary of the academician Jānis Endzelīns. Abstracts, ed. by K. Mežapuķe, D. Streļevica-Ošiņa, L. Balode, Riga: Latvijas Universitāte Latviešu valodas institūts, 7–38. DOI: doi.org/10.22364/ajeszk.2021.bosm. Bichlmeier Harald 2023a: Indoevropeistické poznámky k rakouskému hydronymu Enns. – Österreichische Namenforschung 49, 41–70. Bichlmeier Harald 2023b: Úvahy o moderní metodologii a přízračných kořenech v „staroevropské“ a baltské onomastice / Pārdomas par modernu metodoloģiju un spoku saknēm „seneiropēšu“ un baltu onomastikā. – Linguistica Lettica 31(2), 34–67. Přístup: https://lavi.lu.lv/wp-content/uploads/2024/05/Linguistica_Lettica_31.2-1.pdf. 72 Acta Linguistica Lithuanica XCI Addenda etymologica zu den „Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten“ Bichlmeier Harald, Zimmer Stefan 2022: Keltská říční jména v německy mluvícím prostoru. Keltologicko-indoevropeistický komentář k německému hydronymickému slovníku, se čtyřmi mapami A. Dicklbergera, Münchener Studien zur Sprachwissenschaft, příloha 32, Dettelbach: Verlag J. H. Röll. Bosworth Joseph 1898: An Anglo-Saxon Dictionary, vyd. a rozšířil T. N. Toller, Oxford: Oxford University Press. DÉLG – Chantraine Pierre. Dictionnaire étymologique de la langue grecque. Histoire des mots, nové vydání, Paříž: Klincksieck, 2009. DÉLL – Ernout Alfred, Meillet Antoine. Dictionnaire étymologique de la langue latine: histoire des mots, dotisk 4. vydání rozšířeného o dodatky a opravy J. Andrého, Paříž: Klincksieck, 2001. Detschew Dimiter 1957: Die thrakischen Sprachreste, Österreichische Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse, Schriften der Balkankommission, Linguistische Abteilung, 14, Vídeň: v komisi u R. M. Rohrera. de Vries Jan 1962–1977: Altnordisches etymologisches Wörterbuch. 2., opravené vyd., Leiden: Brill. EDG – Beekes Robert S. P. Etymological Dictionary of Greek, s pomocí L. van Beeka, Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series, 10, Leiden, Boston: Brill, 2010. EDAIL – Martirosyan Hrach. Etymological Dictionary of the Armenian Inherited Lexicon, Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series, 8, Leiden, Boston: Brill, 2010. EDHIL – Kloekhorst Alwin. Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon, Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series, 5, Leiden, Boston: Brill, 2008. EDLIL – de Vaan Michiel. Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages, Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series, 7, Leiden, Boston: Brill, 2008. EDPG – Kroonen Guus. Etymological Dictionary of Proto-Germanic, Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series, 11, Leiden, Boston: Brill, 2013. ESJS – Havlová Eva et al. Etymologický slovník jazyka staroslověnského 1–14, Praha: Academia, 1989–2008; 15–21, Brno: Tribun EU, 2010–2022. DW – Grimm Jacob, Grimm Wilhelm et al.. Deutsches Wörterbuch, sv. 1–16 (a rejstřík pramenů, 1971), Lipsko: S. Hirzel, 1854–1954. [Dotisk prvního vydání, sv. 1–33, Mnichov: dtv 1999] Strajpsniai / Articles 73 HARALD BICHLMEIER GEW – Frisk Hjalmar. Griechisches etymologisches Wörterbuch, 3 Bde., Indogermanische Bibliothek: Reihe 2, Wörterbücher, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1960–1972. Götze Alfred 1920: Frühneuhochdeutsches Glossar. Druhé, značně rozšířené vydání, Kleine Texte für Vorlesungen und Übungen, 101, Bonn: A. Marcus und E. Weber’s Verlag. HEG – Tischler Johann. Hethitisches etymologisches Glossar, s příspěvky G. Neumanna, E. Neua, Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft, 20, Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck, 1977–2016 Holthausen Ferdinand 1974: Altenglisches etymologisches Wörterbuch, 3. nezměněné vydání, Germanische Bibliothek, řada 2: slovníky, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. IEW – Pokorny Julius. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1, Mnichov, Bern: Francke, 1959. Jóhannesson Alexander 1956: Ísländisches etymologisches Wörterbuch, Bern: Francke. Jónsson Finnur 1931: Lexikon poeticum antiquæ linguæ septentrionali / Ordbog over det norsk-islandske skjaldesprog, 2. vydání, Kodaň: S. L. Møllers bogtrykkeri. Lasch Agathe, Borchling Conrad 1928nn.: Mittelniederdeutsches Handwörterbuch, 3 sv., Neumünster: Wachholtz. LatEW II – Walde Alois, Hoffmann Johann Baptist. Lateinisches Etymologisches Wörterbuch, 2 sv., Indogermanische Bibliothek: oddíl 1, sbírka indoevropských učebnic a příruček, řada 2, slovníky, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1930–1954. LIV² – Lexikon der indogermanischen Verben, pod vedením H. Rixe, zpracovali M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer, Wiesbaden: Reichert, 2001. LVŽ I – Lietuvos vietovardžių žodynas 1 (A–B), redakční kolektiv L. Balode, V. Blažek, G. Blažienė, V. Kardelis, A. Ragauskaitė, S. Temčinas, J. Udolph, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2008. Magnússon Ásgeir Blöndal 1995: Íslensk orðsjafabók 3., opravené vydání. Reykjavík: Orðabók Háskólans. MH – Lexer Matthias. Mittelhochdeutsches Handwörterbuch. Zugleich als Supplement und alphabetischer Index zum Mittelhochdeutschen Wörterbuche von Benecke–Müller–Zarncke, 3 sv., Lipsko: S. Hirzel, 1872–1878. 74 Acta Linguistica Lithuanica XCI Etymologické dodatky k „Poznámkám k některým litevským názvům vod začínajícím na An a jejich mimobaltským příbuzným“ ONW – Oudnederlands Woordenboek. Přístup: http://www.inl.nl/onderzoek-a-onderwijs/lexicologie-a-lexicografie/onw. Schützeichel Rudolf, ed., 2004: Althochdeutscher und Altsächsischer Glossenwortschatz, zpracováno za spolupráce četných vědců z tuzemska i zahraničí, 12 sv., Tübingen: Niemeyer. Schützeichel Rudolf 2012: Althochdeutsches Wörterbuch, 7., revidované a vylepšené vyd., Berlín, Boston: Walter de Gruyter. Starck Taylor, Wells John Christopher 1971–1990: Starohornoněmecký glosář (s doklady míst ke všem tištěným starohornoněmeckým a příbuzným glosám), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. Tiefenbach Heinrich 2010: Altsächsisches Handwörterbuch. A Concise Dictionary of Old Saxon, Berlín, New York: Walter de Gruyter. Toller T. Northcote 1921: An Anglo-Saxon Dictionary. Supplement, Oxford: Oxford University Press. Trubačëv Oleg N. 1968: Nazvanija rek pravoberežnoj Ukrainy, Moskva: Nauka. Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas. Verwijs Eelco, Verdam Jacob 1885–1952: Middelnederlandsch woordenboek, 11 sv. ’s-Gravenhage: Martinus Nijhoff. Straipsniai / Articles 75 HARALD BICHLMEIER Etymologické doplňky k článku „Poznámky k několika litevským hydronymům začínajícím na An- a jejich nebaltským příbuzným“ ABSTRAKT V předchozím článku byla stará indoevropská kořenová forma označující vodní útvary *en–/*on – [„vodní kořen urindoevropského *en–/*on-“] – mylně považována za fikci. Z tohoto důvodu se hydronyma jako litevská Anatà, Anykštė pokoušela vysvětlit na základě starého indoevropského kořene *h₂en- „nabírat vodu“, který je v zásadě charakteristický pro anatolskou onomastiku. Doklady kořenů z něj odvozených jsou v západním indoevropském areálu vzácné a někdy pochybné. Tento článek předkládá pozdější deriváty uvedeného kořene nalezené v západním indoevropském, v tomto případě germánském areálu. Posilují tvrzení, že základem uvedených litevských hydronym je starý indoevropský kořen *h₂en-. Přijato 23. července 2024. HARALD BICHLMEIER Saská akademie věd v Lipsku, pracoviště Jena: Etymologický slovník staré horní němčiny Zwätzengasse 12a D–07743 Jena [email protected] Martin Lutherova univerzita Halle-Wittenberg, Institut orientalistiky, Seminář indoevropské a obecné jazykovědy, Ludwig-Wucherer-Str. 2 D–06108 Halle (Saale) [email protected] 76 Acta Linguistica Lithuanica XCI