SERHIY YERMOLENKO

Katedra obecné lingvistiky

O. O. Potebňův ústav lingvistiky

Národní akademie věd Ukrajiny

Oblasti výzkumu: sémiotické aspekty různých typů diskurzu a textu (běžný jazyk, próza, poezie a přísloví), studium vnitřní formy na různých jazykových úrovních, studium vztahů mezi sémiotickou strukturou různých typů lingvistických znaků a epistemologickou perspektivou diskurzu.

NÁZVY BÁSNÍ NESMĚLÝCH A BOSÝCH: O VÁGNÍCH SYNEKDOCHICKÝCH BIBLIONYMECH JANA TWARDOWSKÉHO

„Názvy básní nesmělých a bosých“: o vágních synekdochických biblionyमेch Jana Twardowského

ANOTACE

Autor se zaměřuje na některé názvy básní polského autora a kněze Jana Twardowského (1915–2006), které označuje za synekdochické (protože opakují část textu, jejž pojmenovávají), zejména na ty, které se zdají být málo informativní, náhodně a libovolně zvolené a jen vágně, pokud vůbec, motivované obsahem básně. Jejich specifickou povahu vysvětluje sémiotickými rysy motivovanosti, jež jsou jim vlastní jakožto názvům básnických textů, na jedné straně, a jejich rolí jako nedílné součásti básnického textu, na straně druhé: vyňaty ze svého kontextu a umístěny do význačné pozice názvu takové textové fragmenty nejen formálně označují text podle principu „pars pro toto“, ale jsou také nově interpretovány, nabývají nového významu a zároveň básni propůjčují další smysl. Zdánlivá vágnost těchto názvů působí jako prostředek, který čtenáře přiměje hledat informaci, již textu dodávají. Svou vágností a krajní stylistickou skromností tyto názvy představují rysy poetiky J. Twardowského, které odrážejí křesťanské ctnosti chudoby a víru v neuvěřitelné.

136

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Názvy Básní plachých a bosých: o vágních synekdochických biblionymech Jana Twardowského

KLÍČOVÁ SLOVA: Jan Twardowski, biblionymum, výrazová stránka znaku, motivace, struktura textu.

ANOTACE

Straipsnyje analizuojami kai kurie lenkų autoriaus kunigo Jano Tvardovskio (1915–2006) eilėraščių pavadinimai, kurie vadinami sinekdochiniais (pavadinimai pakartoja dalį jais pavadinto teksto), ypač tie, kurie atrodo neinformatyvūs, atsitiktinai pasirinkti ir neaiškiai arba iš viso nepagrindžiami eilėraščio turiniu. Paaiškinama jų kilmė, kurią, viena vertus, nulemia semiotiniai jų, kaip poetinio teksto vardų, motyvacijos požymiai, o kita vertus – jų, kaip sudedamosios poetinio teksto dalies, vaidmuo: išimti iš konteksto ir patalpinti matomoje pavadinimo vietoje, šie teksto fragmentai ne tik formaliai nurodo į tekstą, vadovaujantis pars pro toto principu, tačiau jie yra ir naujai interpretuojami, įgydami naują reikšmę ir suteikdami eilėraščiui papildomą prasmę. Tariamas tokių pavadinimų neaiškumas naudojamas kaip priemonė, skatinanti skaitytoją ieškoti informacijos, kurią jie suteikia tekstui. Dėl savo neaiškumo ir visiško stilistinio kuklumo šie pavadinimai išreiškia tokius Jano Tvardovskio poetikos bruožus, kurie atspindi krikščioniškąsias neturto dorybes ir tikėjimą nepaprastais dalykais.

KLÍČOVÁ SLOVA: Jan Tvardovskis, biblionymum, výrazová stránka znaku, motivace, struktura textu.

Tato studie se zabývá názvy básnických děl významného a velmi oblíbeného polského autora, kněze Jana Twardowského (1915–2006), a zaměřuje se na ty z nich, které označuji jako synekdochické. Předmět článku je tedy aktuální ve dvojím ohledu a vztahuje se ke dvěma oblastem lingvistického výzkumu: jedné konkrétnější, studiu názvů J. Twardowského jako součásti jeho básnického jazyka a dikce, a druhé obecnější, teorii (literárních) vlastních jmen. K těmto názvům přistupuji sémioticky a považuji je za znaky, jejichž objekty představují díla, na která odkazují. Vztah mezi názvem textu (označovaným také jako biblionymum, viz: Подольская 1988: 42) a zbytkem textu, který pojmenovává (neboli vlastním textem), je však ambivalentní a složitější než u jiných typů znaků. Název je totiž na jedné straně považován za nedílnou součást struktury textu, za její počáteční prvek, s nímž se čtenář setkává jako první (Kostkiewiczowa 1976: 474). Na druhé straně však může název také zcela samostatně vystupovat, například zastupovat text v bibliografických seznamech nebo poznámkách pod čarou. Tato dvojí povaha vztahu názvu k textu, na nějž odkazuje, se projevuje v charakteru názvu jako jazykové jednotky: Yu.O.Karpenko tvrdil

Straipsniai / Articles

137

SERHIY YERMOLENKO

že název chápaný jako jméno textu je jednotkou lexikální roviny, zatímco jako počáteční textová složka je větou (Карпенко 1975: 4). Poukázal také na to, že tato dvojí povaha biblionymu je dána tím, že text i jeho název mají tutéž, tj. jazykovou formu vyjádření (ibid.); lze dodat, že v důsledku této dvojí povahy označuje název textu jak sám sebe, tak vlastní text.

Ať je tomu jakkoli, vztah mezi literárním dílem a jeho názvem je ještě složitější. Jakkoli důležitá je volba názvu knihy či článku, který není uměleckým dílem, takové biblionymum je samo o sobě pouze označením či štítkem, tedy vnějším atributem textu, který označuje, textovou složkou s nominativní a informativní (a případně i persvazivní) funkcí: má text, na nějž odkazuje, identifikovat a odlišit od ostatních tím, že jej představí působivým a přitažlivým způsobem (proto mohou mít i názvy přísně odborných prací výrazný obrazný a stylistický ráz; srov. soubor prací a vzpomínek H. Popowské-Taborské nazvaný „Z różnych szuflad“, nápadité názvy Romana Jakobsona, například „Poetry of grammar and grammar of poetry“, monografii Daniela Nettla „Vanishing Voices. The extinction of the world’s languages“, knihu Davida Bella „Is that a fish in your ear? Translation and meaning of everything“ a podobně). Název článku «До питання про пареміологічний парадокс» lingvisty a paremiologa Z.H.Kotsiuby je výborným příkladem názvu, v němž jsou všechny relevantní funkce v rovnováze: název objektivně vystihuje obsah práce, a vhodně tak čtenáře uvádí do probíraných témat, a zároveň zmínka o paradoxu čtenáře nepochybně zaujme a působí jako dodatečný podnět, který bezprostředně vzbudí jeho zájem o článek.

Naproti tomu název literárního díla se kromě všech těchto funkcí přímo a mnohem výrazněji podílí na sémantické struktuře díla, zvláště básnického, kde je vzhledem k (relativní) stručnosti básně a obecně kratším veršům oproti próze název vizuálně začleněn do textu, jejž lze vnímat na první pohled. Lze se domnívat, že tato míra zapojení vyplývá z vlastnosti uměleckého díla (verbálního i neverbálního), kterou je jeho celková ikonicita: v takovém díle je významný každý formální rys, takže jakákoli změna formy vede také ke změně významu, viz (Milewski 1969: 14–15; Єрмоленко 2006: 185–193). Proto je rozmanitost názvů literárních děl obecně větší než u děl neliterárních. I.R.Gal’perin uvedl, že literární název často nevyjadřuje svůj význam přímo (což je další důsledek umělecké povahy textu: je dobře známo, že umění nesnáší přímočarou řeč, viz (Потебня 1976: 340)); jeho smysl je „zastřen“ metaforicky nebo metonymicky. Podle něj lze literární názvy klasifikovat podle formy informace, kterou obsahují, takto: 1) název-symbol, 2) citátový

138

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Titles of Poems Timid and Barefoot: on Jan Twardowski’s Vague Synecdochical Biblionyms

název, 3) název sdělení, 4) aluzivní název, 5) narativní název (srov. názvy kapitol v anglických románech 18^th. století) (Гальперин 2007: 134). To ovšem neznamená, že neexistují žádná bezejmenná literární díla nebo díla s prostými a nevýraznými názvy, neboť i taková existují; srov. básně označené třemi hvězdičkami namísto názvu, stejně jako sbírky veršů nazvané (vydavatelem nebo autorem) jednoduše „Básně“, například první básnickou sbírku N. K. Kybal’čyče „Поезії“ (1913) nebo stejně nazvanou knihu B. Olijnyka (1986). Existují samozřejmě také romány a povídky pojmenované po své hlavní postavě, jako například Dolores Claiborne, Christie, či Carrie Stephena Kinga. Ačkoli nemusíme plně souhlasit s I. R. Gal’perinem, který považoval tvrzení N. D. Aruťunovové, že název románu L. N. Tolstého Anna Karenina neplní uvozovací funkci, za nesprávné (tamtéž) – neboť ji zjevně plní –, přesto je toto jméno více než jen jménem i pro někoho, kdo dosud nezná obsah románu. Objeví-li se v názvu uměleckého díla, předpokládá se, že odkazuje na jedinečnou literární postavu (na druhou stranu může být takové jméno motivováno a odpovídajícím způsobem vyjadřovat intertextovou aluzi, odkazující k předchozímu textu nebo navazující na obecnější literární tradici; viz například disertaci L. Ju. Gornakové o aluzivním ruském poetonymu Лиза (Горнакова 2010)), zatímco následující text musí vykonat zbytek, zejména pomoci jménu postavy realizovat jeho potenciální sémantické rysy: v Anna Karenina jsou takové rysy podle A. A. Fomina vytvářeny kontrastem paronymicky interpretovaných částí příjmení – jako opozice ČTVERCE a KRUHU – (Каре)nina a (Обло)nskij (Фомин 2012). V obecnějším smyslu lze zde najít paralelu k uměleckým fotografiím nebo obrazům nazvaným Mary, Louise a podobně: antroponyma užitá jako jejich názvy zde znamenají něco podstatně odlišného od toho, co označují v běžném užívání, i když osoby zobrazené na těchto dílech taková jména skutečně mají.

Existují však také složitější literární názvy, jejichž originalita se může rovněž lišit, neboť, jak upozorňuje T. Kostkiewiczowa, „způsob utváření názvu literárního díla i jeho struktura se podřizují obecným principům poetiky daného díla; jakožto historicky proměnlivé podléhají konvencionalizaci spolu s ostatními složkami literárního díla“ (Kostkiewiczowa 1976: 474). To mimo jiné znamená, že výběr názvu může podléhat módním literárním preferencím (srov. následující úryvek z pamětí Vladimira Nabokova „Другие берега“: „...и у меня была с собой целая кипа беленьких книжечек стихов со всей гаммой тогдашних заглавий, т.е. от простецкого «Ноктюрны» до изысканного «Пороша»“ (Набоков 1991: 167)).

Obraťme nyní pozornost k názvům básní J. Twardowského; i ony jsou rozmanité, stejně jako tvorba tohoto velmi neobvyklého autora (jeho životopis od novinářky Magdaleny Grzebałkowské z „Gazeta

Straipsniai / Articles

139

SERHIY YERMOLENKO

Wyborcza“ se jmenuje „Ksiądz Paradoks“); některé jsou zcela obvyklé a tradiční, např. Matka Boża Powstańcza [1, 20]¹, O ludzkim sercu pod wielkim baldachimem [1, 86], Wiersz dydaktyczny [2, 396], Zaufalem drodze [1, 405], Posąg Dawida [1, 64], Modlitwa [1, 77; 1, 87; 1, 127; 1, 160; 1, 264; 2, 143] (kromě šesti básní s tímto názvem existují další tři, v jejichž názvu se Modlitwa pojí s jinými slovy), Ku wodzie [2, 330], Do Jezusa umęczonego organami [1, 141], Do albumu (existují tři básně tohoto názvu: [2, 21; 2, 244; 2, 387]), Do albumu po raz drugi [2, 141], Dobranocka atd. Mezi nimi jsou i názvy typu, který Galperin označil za metonymický: jsou realizovány slovem, větou či výpovědí, jež se vyskytuje také v textu, a text tak zastupuje. V sémiotických termínech lze takové názvy charakterizovat jako indexikální (tj. náležející k indexovým znakům v pojetí Ch. S. Peirce (Ермоленко 2006: 19–20), tedy k těm, které jsou založeny na různých druzích sousedství mezi nimi a jejich objektem) a také, dodejme, jako ikonické (opět podle Peirceovy klasifikace vztahů reprezentace mezi znakem a jeho objektem), neboť část textu reprodukovaná názvem se podobá odpovídajícímu úryvku textu nebo je s ním totožná. Dále je budu pro stručnost označovat jako synekdochické, protože jedním z jejich podstatných rysů je motivovanost podle principu „pars pro toto“. Mezi názvy tohoto typu u J. Twardowského jsou některé poměrně neobvyklé a právě jim je věnován tento článek.

Samotný synekdochický typ názvů je samozřejmě zcela běžný a mezi biblionyma J. Twardowského se jich vyskytuje poměrně mnoho, stejně běžných a, lze-li to tak říci, nevýrazných. Například ze dvou jeho básní, jejichž názvy obsahují slovo koniec (Koniec [1, 419] a Koniec nie-koniec [2, 398]), se toto slovo vyskytuje i jinde v textu první z nich (Koniec – to klamczuch w świecie nieskończonym). Oba názvy však působí běžně a předvídatelně, protože obě básně pojednávají právě o konci; jejich názvy tedy vyjadřují téma básní, a jsou tak zobecněním jejich obsahu.

A přece se v poezii J. Twardowského objevují také biblionyma, která se tematicky zdají být téměř nesouvisející s textem, jejž pojmenovávají, a působí nepatřičně, protože vyvolávají dojem, že byla vybrána náhodně či svévolně, nikoli na základě motivace a určení textem, a proto se k reprezentaci básně, k níž se vztahují, hodí jen málo nebo vůbec. Jediné, co mají s ní společné, je slovo či fráze, které se v básni vyskytují. Bez ohledu na jejich kompozici je jejich hlavním

¹ Příklady jsou čerpány z jeho básnické sbírky: Twardowski Jan. Miłosc milosci szuka. Wiersze 1937–1998. Warszawa: PIW / Poznan: Ksiegarnia Swietego Wojciecha, 1999. V. 1–2.

140

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Titles of Poems Timid and Barefoot: on Jan Twardowski’s Vague Synecdochical Biblionyms

společným rysem je poměrně volný, nebo dokonce (zdánlivě) neexistující významový vztah k básni, kterou pojmenovávají.

Taková biblionyma nejsou v literatuře neznámá a důvody jejich volby mohou být různé. Například název povídky W. Somerseta Maughama The book-bag se bezprostředně nevztahuje k jejímu námětu, milostnému vztahu mezi bratrem a sestrou, o němž jiný Angličan vypráví vypravěči cestujícímu po Malajsku. Povaha tohoto vztahu, ačkoli ji lze jednoznačně vyvodit z toho, co je řečeno, není nikdy výslovně pojmenována ani v autorově vyprávění, ani ve vloženém příběhu; možná právě to, že toto téma bylo v dané době „příliš žhavé“, vysvětluje, proč má povídka poněkud zavádějící název, motivovaný značně oklikou (povídka začíná tím, že vypravěč mluví o své lásce ke čtení, kvůli níž s sebou na cestách vozí obrovskou tašku na knihy; jeho malajský hostitel, britský rezident, si od něj půjčí Byronův životopis a některé jeho podrobnosti ho přivedou k vyprávění vlastního příběhu o lásce mezi sestrou a bratrem).

Zdá se však, že (zdánlivá) nemotivovanost básnických biblionym J. Twardowského má zcela odlišnou povahu a nijak nesouvisí s tabuizovanými tématy (J. Twardowski se jako náboženský básník ve skutečnosti nikdy nevyhýbal obtížným a kontroverzním otázkám víry a náboženství a nikdy se nesnažil dokazovat to, co dokázat nelze). Uvažme například jednu z nejpopulárnějších básní J. Twardowského, Kiedy mówisz [2, 68]. Tento velmi krátký text, věnovaný Aleksandře Iwanowské, jeho dlouholeté asistentce a literární tajemnici, je imperativní promluvou ve druhé osobě, zjevně adresovanou příjemkyni jako odpověď na její dopis plný stížností na nepřízeň osudu a smůlu. Podstatu sdělení shrnují dva závěrečné verše básně: a od zwykłych rzeczy naucz się spokoju / i zapomnij że jesteś gdy mówisz ze kochasz. Výraz odpovídající názvu se nachází ve druhém z těchto veršů; rozdíl spočívá v tom, že v textu je uveden relativním pronominálním adverbiem gdy, zatímco v názvu je gdy nahrazeno, snad kvůli libozvučnosti, jeho variantou kiedy. Tento výraz však posuzován samostatně zřejmě nijak podstatně nesouvisí s hlavní myšlenkou básně, jak ji vyjadřují tyto verše či ostatně celý text; spíše vypovídá o něčem jiném. Textový úryvek gdy mówisz ze kochasz, vyskytující se v kontextu dialogu (například výměny dopisů), zřejmě odkazuje k něčemu, co příjemkyně řekla dříve, a zároveň klade důraz na údajný, tj. dosud (plně) neprokázaný obsah citovaného či reprodukovaného výroku. Ve skutečnosti však jde o idiomatický výraz přibližně stejného významu jako gdy kochasz, který ale zdůrazňuje pravdivost tohoto tvrzení (gdy naprawdę mówisz ze kochasz „jestli opravdu myslíš vážně to, co říkáš“ = gdy naprawdę kochasz „jestli opravdu miluješ“): zobrazení něčeho, co adresující podává jako výrok samotné příjemkyně (gdy mówisz ze kochasz)

Straipsniai / Articles

141

SERHIY YERMOLENKO

funguje jako prostředek zdůraznění, zjevně na základě následující úvahy: „Když se o něčem řekne, že je to pravda, musí to být pravda“; předpokládá se přitom, že něco sdělit je totéž jako říci pravdu. Jinými slovy, základem tohoto výrazu je představa o jazyce podobná Griceovu principu, konkrétně maximě kvality, která se týká pravdivosti toho, co se říká (Грайс 1985: 222–223). Vyjmutí výrazu gdy mówisz z kontextu a jeho použití jako názvu básně proto zdánlivě zdůrazňuje další téma: odpovědnost člověka za pravdivé tvrzení, zvláště když o sobě prohlašuje něco zásadního (například že má křesťanskou ctnost).

Název tohoto typu tedy mění zaměření básnické promluvy, odklání se od hlavního tématu a zdůrazňuje jiný aspekt obsahu básně, případně k němu přidává aspekt nový. Například v básni Lura [2, 344], která má pouhé čtyři verše, se toto slovo označující vodnatý nápoj či pokrm objevuje v první polovině básně, kde je popsán hřbitov na podzim: Listopad cmentarz pusty / deszcz zimna lura. Tento popis tvoří pozadí následujícího výroku (pronáší jej blíže neurčená osoba): – to straszne – ktoś mówi / przestać kochać zmarłego dlatego że umarł. Název přesto vyzdvihuje právě tento rys pozadí, chladný podzimní déšť. Tento rys lze však, promítnutý do následujícího výroku, vykládat jako metaforu takové slabé, a proto nedostatečné lásky, která končí smrtí milované osoby; společným rysem této lásky a vodnatého nápoje je jejich slabost (srov. zejména definici výrazu lura „slabý, málo vydatný nápoj“ (Dubisz 2004) na jedné straně a na druhé straně přívlastek silny, jímž se popisuje láska v pravém smyslu tohoto slova, jak ukazuje definice výrazu miłość „silné citové pouto, které spojuje blízké lidi“ (tamtéž)).

V básni Na pół [2, 176] se příslovečné určení, které znamená „napůl“ a slouží jako biblionym, později v textu objevuje u příčestí przedarte. Toto příčestí je součástí bezhlavé jmenné fráze složené z několika rozvití (Niedokończone / przerwane / przedarte na pół / niekochane / nic już nie warte), která sdílejí sémantický rys „nedostatečnosti“. Z těchto rozvití lze usuzovat, že význam vypuštěného řídícího členu je třeba chápat jako „tvůj život“: sloveso v imperativu druhé osoby, nie wybrzydzaj, které následuje bezprostředně po nich, ukazuje, že celý text je apostrofickou promluvou adresovanou nejmenované osobě, možná samotnému lyrickému subjektu (tj. mluvčímu, jak je zobrazen ve vnitřním světě uměleckého textu), který si údajně stěžuje na nedostatečnost svého života. Pokud však vezmeme v úvahu obecnou myšlenku básně (něco jako „nedostatečnost je obecně lidským údělem“), pak příslovečné určení použité jako název budeme chápat jako úděl člověka. V obecném kontextu básně tedy název Na

142

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Titles of Poems Timid and Barefoot: on Jan Twardowski’s Vague Synecdochical Biblionyms

pól naznačuje, že lidská přirozenost je také v podstatě rozdělená, necelistvá, a proto rozporná, skládající se ze dvou částí, dobré a špatné. Tento titul je tedy rovněž indexikální, a to formálně i sémanticky, a přidává poselství básně důležité zobecnění a hlubší filozofický smysl.

V jiné básni J. Twardowského, která se rovněž zabývá existenciální stránkou lidského údělu a nese název Na okrągło, je tato adverbiální fráze také součástí jejího textu. Fráze je polysémní; její primární význam je „zaobleně“ a sekundární „neustále, nepřetržitě“. Protože tato velmi krátká báseň pojednává o osamělosti a odcizení a protože výraz na okrągło použitý v textu určuje řídící podstatné jméno jęk (Samotność pośród ludzi / podrapana droga / telefon jak ryba śnięta / skrzynka na listy dla serca pułapka /...jęk na okrągło / samotność bez Boga), je zcela zřejmé, že je ve verši užito ve druhém významu. Umístění na výrazné místo v titulu básně mu však zřejmě propůjčuje další smysl, v jehož základu spočívá doslovný význam fráze, evokující obraz něčeho zaobleného či kruhového. Navíc se autor v prvním verši zmiňuje o osamělosti mezi lidmi (Samotność pośród ludzi) a v závěrečném o osamělosti bez Boha (samotność bez Boga); tato „samota“, významně zmíněná dvakrát, na začátku a na konci básně, s sebou rovněž přináší obraz kruhovitosti, uzavřeného kruhu, který je známým symbolem bezvýchodné situace, jež navzdory veškerému úsilí zůstává stejná; srov. polské idiomatické spojení s odpovídající vnitřní formou koło (kółko) się zamyka „nějaké situace, činitelé se vzájemně podmiňují, a znemožňují tak řešení problému; situace je navzdory mnoha podniknutým krokům stejná jako na začátku“ (tamtéž)². A právě tak básník hodnotí tento druh osamělosti: jako nekonečný a beznadějný. Kromě toho je třeba poznamenat, že kruhovitost je považována za rys pohanského (či mytického) pojetí času (Мелетинский 1992: 252–253)³, odlišného od lineárního a směrového (a rovněž nadějného) obrazu času, jak jej pojímá křesťanství (Леон-Дюфур et al. 1998: 927).

V jiné básni J. Twardowského, Na słomce, odpovídá titul předložkové frázi, která se nachází na jiném výrazném místě, totiž na samém konci posledního verše, a tedy i poslední věty textu: Matka Boska mnie trzyma / jak niezdarną bańkę na słomce. Na začátku lyrický subjekt líčí svou smrt u oltáře (Przygasnę przy ołtarzu iskierka po iskierce / zostaną tylko buty jak przydeptane serce) a poslední verš této krátké básně prostřednictvím přirovnání k mýdlové bublině vyjadřuje nebezpečně chatrný

² Ibid.

³ Элиаде Мирча. Миф о вечном возвращении. Архетипы и повторяемость, пер. с франц. Спб.: Алетея, 1998, 249 с.; Мелетинский Е.М. Время мифическое. – Мифы народов мира. Энциклопедия 1, гл. ред. С.А.Токарев. Москва: Сов. энциклопедия, 1992, С. 252–253.

Straipsniai / Articles

143

SERHIY YERMOLENKO

stav autorova srdce (J. Twardowski skutečně v prvních letech svého kněžství trpěl nejasným, avšak závažným zdravotním problémem, který nebyl nikdy diagnostikován (Grzebalkowska 2011: 133)). Je třeba si všimnout, že fráze na słomce, použitá v textu jako součást přirovnání jak niezdarną bańkę na słomce, má z hlediska syntaxe funkci příslovečného určení místa uvnitř příslovečného určení srovnání; fráze tedy náleží k syntaktické a sémantické periferii poslední věty. Jinými slovy, básník se přirovnává k bublině, kterou Panna Maria drží na stéble, avšak v titulu básně reprodukuje pouze periferní (ale patrně významný) rys tohoto obrazu. Přitom přímo neukazuje ani na sebe, ani na předmět, s nímž se srovnává (bublinu), a vyjadřuje pouze to, kde se tato bublina nachází (tj. na stéble). Díky tomu je tento titul dvojnásobně indexikální, neboť je součástí celého básnického textu a zároveň jeho fragmentu, který vyjadřuje komplexní obraz (stéblo namísto bubliny na stéble namísto lyrického subjektu). Přestože je tématem básně stav básníka, její titul jej zastírá tím, že jej takříkajíc staví za stéblo. Lze dodat, že stéblo, tedy suchý obilný stonek, je lehké, křehké, rychle shoří a snadno se pohybuje ve větru, což z něj činí dokonalý metaforický obraz něčeho či někoho stejně křehkého, zranitelného a pomíjivého. Titul tedy lyrický subjekt zároveň skrývá i zvýrazňuje.

Stejné nepřímé a, takříkajíc, částečné pojmenování entity vnitřního světa textu dokládá biblionymum Gorętsza od spojrzenia [1, 99]. V básni, na niž se vztahuje, je uveden seznam přání lyrického subjektu, záporných i kladných, vyjádřených infinitivními frázemi. Nejprve říká, čím nechce být (Żeby nie byc taką czcigodną osobą / ktorej podają parasol / ktorą do Rzymu wysyłają...), a poté, čím být chce (Ale byc chlebem / ktory krają / żywicą którą z sosny na kadzidło skrobią / czymś z czego robią radio / żeby choremu przy termometrze śpiewało /... żółtym dla dzieci balonem). Přechod od prvního k druhému je gramaticky vyjádřen změnou záporu v kladné tvrzení a signalizuje jej také dvojitá meziveršová mezera. Posledním z kladných přání je přání být vždy hostií (tj. chlebovou oplatkou užívanou při přijímání): // a zawsze hostią małą / gorętszą od spojrzenia / co się zmienia w ofierze. Význam tohoto přání opět zdůrazňuje dvojitá mezera mezi verši, která odděluje úryvek básně, jenž je obsahuje (a zároveň je posledním úryvkem básně), od předchozího. Srovnávací věta užitá jako titul básně tedy popisuje hostii. Činí tak však nepřímo: nepojmenovává ji, nýbrž místo toho určuje její vlastnost („vroucnější než pohled“). Tím se pozornost přesouvá od autorových přání k hostii, která je představena prostřednictvím své vlastnosti, nikoli přímo. Tento posun ještě zvýrazňuje změna pádu: v titulu je přídavné jméno gorętsza užito v nominativu

144

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Titles of Poems Timid and Barefoot: on Jan Twardowski’s Vague Synecdochical Biblionyms

namísto instrumentálu. Toto zaměření na hostii odpovídá tomu, co se o ní říká v posledním verši básně (co się zmienia w ofierze), vyjadřujícím autorovo skryté přání být nesobecký, zříci se sebe sama a obětovat se pro Boha; srov.: Tunc Iesus dixit discipulis suis si quis vult post me venire abneget semet ipsum et tollat crucem suam et sequatur me (Matth. 16, 24). Lze se domnívat, že přirovnání hostie k pohledu z hlediska teploty a metonymicky i metaforicky z hlediska intenzity emocí (Апресян 1995: 2, 460; Черниш 2003: 129–151, 392) naznačuje, že společenství s neviditelným Bohem prostřednictvím oběti je bližší, důležitější a hlubší než společenství s druhými lidmi prostřednictvím očního kontaktu.

V biblionymikonu J. Twardowského se však vyskytují i případy, které jsou mnohem méně jednoznačné. Například v básni nazvané Kochanowskiego przekład psalmow autor vyjmenovává předměty, hmotné i duchovní, které vlastnil v mládí a které žádá Pána, aby mu je vrátil, aby si je pak mohl vzít s sebou do hrobu. Patří mezi ně …herbaty gorzkiej łyk w manierce /i umarłego ojca list, / sweter od siostry, matki serce Kochanowskiego przekład psalmów / spalony z Wilczą w czas powstania i wszystko czego życzę innym – a sam niestety nie dostanę a tak dále [1, 46]. Ačkoli překlad Knihy žalmů Jana Kochanowského, považovaný za vrcholné dílo polské literatury a památku polského spisovného jazyka, je pouze jednou z položek tohoto seznamu, v básni je významně zmíněn dvakrát, v jejím textu i v názvu; v textu se navíc spojení Kochanowskiego przekład psalmow opakuje v prvním verši druhé sloky, kde zaujímá vcelku nápadné místo ve struktuře textu. Přesto z textu není jasné, čím je tato kniha pro lyrický subjekt tak výjimečná. Na druhou stranu lze předpokládat, že právě tím, že ji autor zmínil v názvu, zdůraznil její hodnotu ve srovnání s ostatními svými přáními.

Existují také jiné básně, u nichž se důvod volby určité části za název zdá skutečně nejasný, anebo se spíše zdá, že žádný takový důvod neexistuje. Například v básni Z pliszka siwa [2, 186] se odpovídající předložkové spojení s předmětem označujícím konipasa bílého (Motacilla alba L.) objevuje v úryvku, který vyjmenovává věci, na něž se vzpomíná po něčí smrti: jak pachniał orzech suszona lawenda / jak wujek kochał ciotkę w pamiętniku / bawił dowcip o kuchni z widokiem na cmentarz / spotkanie we dwoje nad wodą zieloną / z pliszką siwą co pogląda na wysokich nóżkach / nad Narwią zwą ją starą panną młodą. Tento seznam je zasazen do autorových úvah o smrti a její zásadní úloze při uchovávání všeho, co naplňuje život láskou a co je stejně pomíjivé a prchavé (a také všední a každodenní) jako sám život a láska. Místo, které konipas v těchto vzpomínkách zaujímá, je však zjevně okrajové; tento pták je pouze doprovodem a, jakoby,

Straipsniai / Articles

145

SERHIY YERMOLENKO

svědkem schůzky na břehu řeky Narew. Nicméně s ohledem na výše uvedený kontext, do něhož je báseň zasazena, a vezmeme-li v úvahu známou františkánskou biophilii J. Twardowského (Czernysz, Jermolenko 2000: 12), jeho lásku ke zvířatům a rostlinám i celoživotní zájem o zoologii a botaniku a také předpokládáme-li, že měl osobní zkušenost, byť jen volně související s konipasy nebo s některým konkrétním konipasem žijícím na březích Narewu, pak právě zmínka o konipasu v názvu propůjčuje ornitonymu zobecněný význam a činí z tohoto půvabně drobného ptáčka symbol všeho, co smrt činí nesmrtelným.

Jakkoli se tedy název tohoto druhu může jevit jako bezvýznamný a zvolený náhodně, právě tím, že se z úryvku básně stane její název, získává tento úryvek v celku básně významné postavení; a právě jeho zdánlivá bezvýznamnost signalizuje přítomnost hlubšího smyslu.

Konkrétní sdělení, které název tohoto typu předává, může být tak či onak zdaleka ne zřejmé a představovat spíše otázku než tvrzení. Například báseň W grudniu [2, 187] vypráví o sezónních událostech, které se odehrávají v různých měsících: W marcu przylatują zięby… / w maju mignie wilga jak w niebieskim fartuszku dziewczynka / w październiku czernieją szpaki / w grudniu kocha / podaje nam ręce / na śmierć grzecznie ubrana choinka. Proč je tedy v názvu zmíněn právě prosinec? Možná především kvůli Vánocům, nejdůležitějšímu svátku římskokatolického liturgického kalendáře, který se slaví v prosinci a s nímž je spojován vánoční stromek: líčit vánoční stromek jako někoho, kdo miluje, podává lidem ruce a obětuje se za ně, zjevně znamená připodobnit jej Ježíšovi; tuto podobnost dále podporují asociace spojující kříž se stromem, neboť řecké ξύλον „dřevo“ označuje jako kontextové synonymum slova σταυρός kříž, na němž zemřel Ježíš Kristus v Novém zákoně (Acts 5, 30; 10, 39; 13, 29; Galatians 3, 13; 1 Peter 2, 24; viz také (Дворецкий 1958: 2, 1147)). Ale co ostatní měsíce? J. Twardowski zmiňuje čtyři z nich: dva jarní (březen a květen), jeden podzimní (říjen) a jeden zimní (prosinec), žádný letní; ve všech kromě prosince se odehrávají nějaké události ze života volně žijících ptáků, takže ptáci (pěnkava, žluva a špaček) jsou postaveni vedle jedle. Co tato opozice „ptáci versus strom“ naznačuje, není na první pohled zřejmé, alespoň mně, a lze o tom vést spor. Anebo snad autor zamýšlel právě diskusi, která člověka přiměje přemýšlet o básni a jejím názvu.

Dříve probíraná básnická biblionyma J. Twardowského neboli jejich složky měly apelativní protějšky v takových slovních druzích, jako jsou podstatná jména, přídavná jména či příslovce. V biblionymikonu J. Twardowského se však vyskytují také synekdochické názvy utvořené pomocí jednotek jiných slovních druhů. Tyto názvy

146

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Titles of Poems Timid and Barefoot: on Jan Twardowski’s Vague Synecdochical Biblionyms

také vyvolávají dojem náhodného a svévolného výběru, který přetrvává i při bližším zkoumání. Některé z nich jsou utvořeny pomocí slovesa, srov. Ryczał [2, 53] nebo Spojrzał [1, 190], přičemž ryczał a spojrzał jsou zároveň slova, jimiž příslušné básně začínají. První název je poměrně jasně motivován: báseň popisuje reakci blíže neurčené osoby na ztrátu lásky a po tomto popisu následuje výzva lyrického subjektu (Ryczał na cztery strony że miłość odeszła... głuptasie nie wybrydzaj / wystarczy że przyszła). Odvození biblionymu z určitého slovesného tvaru v minulém čase, který není doprovázen žádnými dalšími slovy, je však poměrně neobvyklé jak gramaticky, tak stylisticky; jako by autor při hledání (synekdochického) názvu, aniž se tímto úkolem příliš zabýval, skutečně použil dané slovo jen proto, že na něj v textu narazil jako na první.

Druhý název opakuje první slovo básně, které je zároveň jejím prvním veršem. Navíc jde o jeden ze čtyř slovesných predikátů v textu, které se zjevně vztahují k témuž elidovanému podmětu, jenž je třeba chápat jako Jezus, jak zvláště zřetelně ukazuje verš stanął w kącie załamał odjęte z krzyża ręce. Text této básně vypráví o Ježíši Kristu, který při pohledu na bohatě zdobený interiér kostela přemýšlí, že to všechno snad není pro Něho (i pomyślał / chyba to wszystko nie dla mnie). Název tedy představuje periferní část tématu básně (ve smyslu funkční perspektivy větné), totiž kostel, jak jej vidí Kristus, která je pak postavena do kontrastu s rématem básně, Kristovým úsudkem. Přesto v tom může být víc než jen periferní motivace a negramatické utvoření. Nabízí se i další interpretace tohoto názvu, která spojuje Ježíšův pohled v kostele se známým křesťanským pojmem a obrazem (v Polsku i jinde) Božího oka (neboli vševidoucího Božího oka), obvykle zobrazovaného jako oko obklopené září a uzavřené v trojúhelníku (Oko opatrzności 2014). Název by v tomto případě naznačoval něco jako „Bůh vše sleduje a vidí“, a připomínal tak čtenáři, aby se pokusil vidět všechno, včetně církevních záležitostí, tak, jak to vidí On.

Báseň Sześć listków, která má v názvu číslovku, vypráví o člověku v tak hlubokém sebevražedném zoufalství, že se mu všechno jeví černé. Jeho vidění však není pravdivé, což dokazuje bylinka przyłaszczka “hepatica”, která k němu přichází a ukazuje mu přímo pod nosem svých šest modrých okvětních lístků. Obsah básně je tedy založen na barevné symbolice: kontrast černé a modré vyjadřuje protiklad zoufalství a naděje. Když je jaterník představován jako nositel modré barvy naděje, bylo by přirozené, kdyby biblionym zmiňující jeho okvětní lístky uváděl také jejich barvu, a nikoli jejich počet. Název však zdůrazňuje pravý opak: počet, nikoli barvu. Pro autora byl patrně počet okvětních lístků jaterníku sám o sobě

Straipsniai / Articles

147

SERHIY YERMOLENKO

stejně důležitý, srov. v tomto ohledu jeho báseň Pisze (Piszę to co widzę niczego nie zmysłam...[2, 188]), v níž mimo jiné poukazuje na to, že kopretina mívá devadesát osm okvětních lístků. Je také možné, že podle básníka je i tento počet okvětních lístků jaterníku symbolem naděje — proč by jej jinak zvlášť zdůrazňoval v názvu básně pojednávající o zoufalství a naději?

Některé biblionymy J. Twardowského jsou odvozeny od zájmen různých typů. Například mezi názvy utvořenými pomocí osobních zájmen vztahujících se k Ježíši Kristu je synekdochický název Ty (později změněný na Kaznodzieja [1, 158]); zájmeno se pak znovu objevuje hned na začátku prvního verše (Ty co nie zbawiasz dusz prośniętych słowami). Stejně je tomu u názvu Z Tobą [1, 136], zatímco v básních On [2, 102] a Porzucili wszystko i poszli za nim [2, 373] se zájmeno vyskytuje pouze v názvu.

Existují i zájmenné názvy jiných typů, například dva biblionymy obsahující vztažné zájmeno który s vynechaným antecedentem: Który [1, 214] a Ktory stwarzasz jagody [1, 331]. V druhé básni se věta, z níž název vychází, opakuje v prvním verši po zájmenu Ty, zatímco v první zůstává antecedent nevyjádřený (Który stworzyłeś / pasikonika jak szmaragd z oczami na przednich nogach...). V obou případech básník ve své meditaci či prosbě oslovuje Pána a v textech obou básní który uvozuje přívlastek, v němž jsou vyjmenována některá Pánova stvoření (živé bytosti, zvířata i rostliny a také některé duchovní entity) spolu s několika jejich charakteristickými rysy.

Ve všech těchto názvech se zájmeny odkazujícími k Bohu, ať už přímo, nebo anaforicky, se zdá, že velmi úsporné indexikální znázornění (které spíše ukazuje, než pojmenovává) odpovídá třetímu z deseti přikázání Desatera: „non adsumes nomen Domini Dei tui in vanum nec enim habebit insontem Dominus eum qui adsumps erit nomen Domini Dei sui frustra“ [Exodus, 20, 7; Deuteronium 5, 11; cf. aslo Proverbia 30, 9]. Zároveň je tento skromný, až chudý způsob odkazování k Bohu, kdy se na Něj pouze ukazuje, místo aby byl označován zvučnými jmény, v souladu s opakovanou touhou J. Twardowského po kościół zbaveném veškeré výzdoby; srov. například již citovanou báseň „Spójrzał“ nebo následující verše z básně „Jak długo“ [1, 200]: pokaż się choć na chwilę w kościele – rozebranym do naga ze świecidełek / jak święci co nie mają nic do ukrywania... Příznačné je, že výraz rozebranym do naga ze świecidełek je syntakticky dvojznačný: lze jej chápat jako přívlastek určující buď kościele, nebo implicitního adresáta autorovy prosby, tedy Krista; autor si přeje, aby oba byli zbaveni ozdob, které nepotřebují.

To také odpovídá sklonu J. Twardowského k podobně skromnému, neokázalému pojmenovávání vlastního díla; tento sklon se zvlášť zřetelně projevuje v jeho

148

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Titles of Poems Timid and Barefoot: on Jan Twardowski’s Vague Synecdochical Biblionyms

Poměrně četné jsou také názvy vytvořené pomocí dalších typů zájmen a jiných tříd funkčních neboli formálních slov (například spojek a částic), srov.: A jednak [1, 357], Chociaż [2, 161], Choćby [1, 298], Choćbyś [2, 205], Co potem [2. 126], Czemu [2, 77], Dlaczego [1, 372; 2, 128], Dlatego [1, 231], Gdyby [1, 401], Ile [2, 73], Jakże [1, 442], Jeszcze [1, 351], Jeszcze nie [1, 164], Jeśli [1, 385], Już [2, 130], Kiedy [1, 234; 2, 110], Którędy [1, 215], Który [1, 214], Może [1, 261], Nie [1, 167], Nie tak nie tak [1, 305]. Nie tylko [2, 23], Ta sama [1, 448], Tak [2, 372]. Ten sam [2, 123; 2, 158], Teraz [1, 409], To [2, 192], To samo [1, 289], Tylko [1, 417; 2, 33; 2, 206; 2, 318], Wszystkiego [1, 318; 2, 223]. Některé z nich jsou synekdochické, neboť se vyskytují i jinde v básni, zatímco jiné nikoli. V obou případech však důvod, proč byly zvoleny za názvy, zřejmě alespoň částečně souvisí s „chudostí“ jakožto společnou vlastností jejich sémantického obsahu v jazykovém systému, tj. mimo konkrétní kontext jejich užití — s čímž zdůrazněně souzní jejich osamocené postavení v názvu.

Totéž platí, mutatis mutandis, i pro poetiku J. Twardowského obecně. V básni „Królewna ze Skępego“ oslovil Pannu Marii ze Skępeho (svatyně, kterou měl obzvlášť v oblibě) a své básně popsal takto: …wiersze nieśmiale i bose / takie co nie idą jak krytyk za modą / …takie co nie świecą jak szyja ozdobna / za które nie płacą dolarami Nobla [2, 166] (zdůrazňoval také svou neprofesionalitu jako autora: říkával o sobě, že je kněz píšící poezii, a nikoli básník). Jeho poetika se tedy řídí jednou ze tří křesťanských evangelních rad, radou chudoby, stejně jako Senekovým výrokem Res sacra miser (nápisem na průčelí někdejší budovy Varšavské dobročinné společnosti, v níž dnes sídlí Diecézní charitní centrum „Caritas“). Kromě toho existuje další křesťanská tradice (s významnými paralelami v zenové filozofii), jíž se zřejmě řídí mnohé názvy J. Twardowského a kterou výstižně vyjadřuje známá parafráze Tertullianova výroku (z jeho díla „Carne Christi“): „Credo quia absurdum“ (Credo quia absurdum 2014). V básni se synekdochickým a tedy úsporným názvem „Jesteś“ napsal J. Twardowski: bo gdzie sensu już nie ma to sens się zaczyna [2, 78]. To vysvětluje, proč se v biblionymikonu J. Twardowského objevují názvy, které zdánlivě vzdorují logickému vysvětlení a zároveň čtenáře vybízejí, aby odhalil poselství, jež patrně skrývají, v souladu se základní zásadou autorovy poetiky: protože Bůh hovoří jazykem, který je z hlediska lidské logiky nelogický, můžeme o něm mluvit pouze prostřednictvím paradoxu (Czernysz, Jermolenko 2000, 12). Ve vztahu k biblionymům J. Twardowského lze tuto zásadu formulovat takto: „Nomino quia absurdum“ — jejich absurdita je znamením hlubšího smyslu, který sdělují.

Straipsniai / Articles

149

SERHIY YERMOLENKO

LITERATURA

Апресян Юрий 1995: Избранные труды. II. Интегральное описание языка и системная лексикография. Москва: Языки русской культуры.

Гальперин Илья 2007: Текст как объект лингвистического исследования. Москва: КомКнига.

Горнакова Лариса 2010: Аллюзивный русский поэтоним Лиза. Дисс. на соиск. уч. ст. канд.филол. наук. Иваново.

Грайс Герберт 1985: Логика и речевое общение. – Новое в зарубежной лингвистике. В. XVI. Лингвистическая прагматика. Москва: Прогресс, 217–237.

Дворецкий Иосиф 1958: Древнегреческо-русский словарь. Москва: Гос. изд. иностр. и нац. слов.

Єрмоленко Сергій 2006: Мовне моделювання дійсності і знакова структура мовних одиниць. Київ: Вид. Дім Дм. Бураго.

Карпенко Юрій 1975: Назва твору як об’єкт ономастики (переважно на матеріалі творчості Миколи Бажана). – Повідомлення Української ономастичної комісії, 13, 5–10.

Леон-Дюфур Ксавье et al. 1998: Словарь библейского богословия. Киев, Москва: Кайрос.

Мелетинский Елеазар 1992: Время мифическое. – Мифы народов мира. Энциклопедия. Москва: Советская энциклопедия.

Набоков Владимир 1991: Другие берега. Ленинград: Политехника.

Подольская Наталья 1988: Словарь русской ономастической терминологии. Москва: Наука.

Потебня Александр 1976: Эстетика и поэтика. Москва: Искусство.

Fomin Anatolij 20126: Квадратура круга семьи Карениных: o asociativním potenciálu dvou příjmení hlavní hrdinky románu L. N. Tolstého. – Вопросы ономастики 2(13), 63–82.

Черниш Тетяна 2003: Слов’янська лексика в історико-етимологічному висвітленні. Київ: без видав.

Элиаде Мирча 1998: Миф о вечном возвращении. Архетипы и повторяемость. Санкт-Петербург: Алетейя.

150

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Titles of Poems Timid and Barefoot: on Jan Twardowski’s Vague Synecdochical Biblionyms

Czernysz Tatiana, Jermolenko Sergiusz 2000: O księdzu który pisze wierszy. – Twardowski Jan. Trzeba iść dalej, czyli spacer biedronki. / Wybór, tłum. na jęz. ukr., wstęp i przypisy Tatiana Czernysz i Sergiusz Jermolenko. – Kraków, Kijów: Kajros, 9–13.

Dubisz Stanisław 2004: Uniwersalny słownik języka polskiego. Versia 1.0. Warszawa: PWN.

Grzebałkowska Magdalena 2011: Ksiądz Paradoks. Biografia Jana Twardowskiego. Kraków: Znak.

Kostkiewiczowa Tereza 1976: Tytuł. – Głowiński M., Kostkiewiczowa T., Okopień-Sławińska A., Sławiński J. Słownik terminów literackich. Wrocław etc: Ossolineum, 474.

Milewski Tadeusz 1969: Teoria znaku. – Milewski T., Z zagadnień językoznawstwa ogólnego i historycznego. Warszawa: PWN, 7–26.

Twardowski Jan 1999: Miłość miłości szuka. Wiersze 1937–1998. Warszawa: PIW; Poznań: Księgarnia Św. Wojciecha.

Credo quia absurdum 2014: http://en.wikipedia.org/wiki/Credo_quia_absurdum [visited 07.08.2014].

Oko opatrzności 2014: http://pl.wikipedia.org/wiki/Oko_opatrzności [visited 07.08.2014].

NÁZVY „BÁSNÍ NESMĚLÝCH A BOSÝCH“: O NEJASNÝCH SYNEKDOCHICKÝCH BIBLIONYMECH JANA TVARDOVSKÉHO

SHRNUTÍ

Při analýze názvů básní kněze Jana Tvardovského z hlediska jejich motivace se autor článku zaměřuje především na názvy, které opakují jakoby nevýznamnou část textu básně. Výzkum však ukazuje, že takové názvy jsou

Straipsniai / Articles

151

SERHIY YERMOLENKO

integrálnější součástí sémantické struktury textu než pouhým vnějším znakem; jejich osobitá stylistika odráží určité křesťanské ctnosti.

Odevzdáno 28. února 2015.

SERHIY YERMOLENKO

Ukraine / Україна, 08292, Київська область, місто Буча, вул. Садова, №70/1

Ukraine / Україна, 01001 Київ, вул. Грушевського, №4, Інститут мовознавства ім. О.О.Потебні НАН України [email protected]

152

Acta Linguistica Lithuanica LXXII