MOKSLO KALBOS KULTŪROS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIV (1985)

VALERIJ NIKOLAJEVIČ ČEKMONAS

O NĚKTERÝCH ZÁKONITOSTECH VZNIKU TERMINOLOGIE LINGVISTICKÉ ANALÝZY

Soubor termínů, které slouží určité teorii nebo její části, budeme nazývat terminologickou skupinou (TrG). Svou strukturou a vlastnostmi se TrG v řadě ohledů podobají tematickým skupinám (TmG) lexika přirozeného jazyka.

Na každém synchronním řezu jsou tedy TrG a TmG obvykle zastoupeny lexémy, které se liší původem i dobou vzniku. Ve většině vědních oborů, zejména humanitních, včetně lingvistiky, se složení TrG utváří spontánně a jejich jednotky nejčastěji představují slova přirozeného jazyka. Proces utváření TrG a TmG přitom ovlivňují prakticky tytéž sociolingvistické faktory — móda, stylistické ohledy, dostupnost prestižních zdrojů přejímání, puristické tendence ve vývoji daného národního jazyka apod.

Z hlediska sémantické struktury jsou si TrG a TmG podobné tím, že obsahují jednoznačné i mnohoznačné lexémy. Zatímco u TmG je to běžný a přirozený stav, u TrG je mnohoznačnost lexémů nežádoucí, avšak prakticky nevyhnutelná, pokud jsou její termíny vyjádřeny lexémy daného přirozeného jazyka. V lingvistice se mnohé termíny vyznačují skrytou (nebo potenciální) polysémií, protože nejsou přesně definovány, jejich výklad připouští nejednoznačnou interpretaci, anebo proto, že byly převzaty z jiných teorií či příbuzných disciplín. Skrytá nebo zjevná mnohoznačnost lexémů TrG často ztěžuje adekvátní pochopení nových tezí formulovaných v rámci dané teorie, zároveň však usnadňuje výklad nových tezí pomocí starých termínů, a zajišťuje tak kontinuitu teorií. V této souvislosti připomeňme, že badatelé, kteří chtějí zdůraznit originalitu a osobitost („diskontinuitu“) svých teoretických konstrukcí, často navrhují soustavy termínů zásadně odlišné od tradičních.

Podobné struktury a vlastnosti TrG a TmG dovolují považovat terminologické skupiny lexika — především humanitních věd — za druhy tematických skupin jazyka, které patří do oblasti takzvané kulturní slovní zásoby. Podle našeho názoru tento přístup pomůže

151

hlouběji pochopit zákonitosti utváření TrG v humanitních vědách.

Sémantické mechanismy utváření významu lexémů TrG a TmG se však zásadně liší. Rozsah významu termínu určuje především teorie, které slouží. Teorie rovněž stanovuje diferenční rysy (sémy), na jejichž základě se lexémy uvnitř terminologických skupin odlišují; je také zřejmé, že tyto sémy mají encyklopedickou (nesystémovou, nejazykovou) povahu, neboť složení samotné TrG určuje teorie.

Složení tematických skupin lexika se naproti tomu, jak známo, utváří historicky a rozsah významu každého lexému v těchto skupinách určují systémové vztahy v jádru jeho sémantického pole; kromě toho význam lexémů přirozeného jazyka úzce souvisí s jejich distribucí, zatímco zvláštnosti sémantické distribuce termínu závisí na struktuře teorie, které příslušná TrG slouží.

Obecně jsou rozdíly mezi sémantikou termínů a lexémů přirozeného jazyka podmíněny tím, že první tvoří základ metajazyka, jehož prostřednictvím se vytváří teoretický model jevu, zatímco druhé vystupují jako (přirozené) objekty, které lze popsat pomocí určitého metajazyka.

V různých vědních oborech existuje výrazná tendence k tomu, aby teorie určovala nejen sémantiku termínů, ale i jejich formální strukturu. Nejdůsledněji se tato tendence projevila v chemii. Podle našeho názoru vznikly také některé části terminologie lingvistické analýzy (neboli teorie popisu přirozených jazyků) působením této tendence. Cílem následujícího výkladu je ukázat oprávněnost tohoto předpokladu; podrobný popis historie vzniku jednotlivých termínů lingvistické analýzy však do našeho úkolu nepatří.

Základem lingvistické analýzy je teorie popisu jednotek a struktury základních jazykových rovin — fonetické, morfologické, lexikální a syntaktické. Jejími výchozími jednotkami jsou jednotky, které lze pozorovat a vnímat — řečové zvuky, slova, tvary slov, věty. Výzkumník, který je rodilým mluvčím, tyto jednotky intuitivně vyčleňuje na základě vnímání a porozumění řeči v daném jazyce; tvoří takzvanou etickou rovinu prezentace jazykových faktů (neboli rovinu pozorování; termín etický je utvořen od přípony -etika slova fonetika).

Hlavním úkolem formální analýzy (popisu) je na základě jednotek etické roviny odhalit a popsat jednotky daného jazyka. Na rozdíl od etických jednotek představují tyto jednotky určité teoretické konstrukty, modely pozorovaných jazykových faktů. Názvy těchto jednotek obsahují příponu -ema.

152

Již v poslední čtvrtině minulého století navrhl I. A. Baudouin de Courtenay koncepci fonému jako abstraktní jednotky představující intuitivně vyčleňované zvuky řeči. Později dostala tato přípona název obdobné jednotky morfologické roviny — morfém. „Slovo“ jako jednotka výkladového slovníku, která představuje množinu sémanticky totožných slovních tvarů, dostalo název lexém. Zcela nedávno byl navržen také termín syntaktém pro označení základní funkční jednotky syntaxe.

Souběžně s ustavováním emické terminologie začaly proměny a unifikace etické terminologie. Formální struktura nových etických termínů se přitom utvářela tak, aby zdůrazňovala jejich nemarkovaný charakter ve vztahu k emickým termínům. Jinými slovy, teoretická odvozenost a sekundárnost emických termínů se začala modelovat na úrovni jejich formální struktury. V důsledku toho vznikly následující dvojice termínů:

foném — fon (zvuk řeči)

lexém — lex (slovo)

morfém — morf (tvar slova)

syntaktém —? („syntakt“).

Tvorbu nových etických termínů podnířilo rozšíření termínů alofon a alomorf. Je třeba zdůraznit, že proces unifikace etické terminologie probíhal do značné míry živelně. Z tohoto důvodu se dlouhou dobu nepoužíval potenciálně možný termín lex a neujal se termín alolex — v tomto významu se dosud používá slovo.

Termín syntaktém je v současnosti jakýmsi exotismem a potenciálně možný termín syntakt se pravděpodobně v blízké době neujme.

Příčiny nedůsledné tvorby a používání termínů lze sotva vysvětlit pouhou snahou výzkumníků vyhýbat se neobvyklým termínům. Dějiny lingvistiky ukazují, že nová terminologie se poměrně snadno ujímá, pokud je předloženo závažné teoretické zdůvodnění nutnosti jejího zavedení. Takovým zdůvodněním může být v našem případě poukaz na izomorfismus formální analýzy na každé z hlavních jazykových rovin; představa tohoto izomorfismu se však utvářela postupně a lze tvrdit, že většina lingvistů si dosud neuvědomuje jeho skutečnost. Kromě toho se role a význam (neboli teoretická váha) formální analýzy na jednotlivých jazykových rovinách poněkud liší; konkrétně platí, že čím obsahově bohatší (významově bohatší) je jazyková jednotka, tím méně důležitá se pro ni formální analýza jeví. Z tohoto důvodu je v současnosti nejvíce formalizovanou — co do podstaty i terminologie — fonologie jako teorie jazykových jednotek bez významu; za ní následují podle klesající míry formalizace morfologie a lexikologie. Charakteristické je, že

153

Význam formální analýzy při popisu lexika byl rozpoznán poměrně nedávno a dodnes se mu často nedostává náležitého ocenění. Pokud jde o syntaxi, zde dokonce není zcela jasné, co by taková analýza měla představovat. Míra propracovanosti a unifikovanosti terminologie lingvistické analýzy tedy na jedné straně a míra teoretického prozkoumání jazykových rovin na straně druhé na sobě zjevně vzájemně závisí. Tato skutečnost názorně potvrzuje myšlenku, že právě rozvoj teorie je hlavním činitelem utváření její terminologie — jak po stránce obsahové, tak formální.

Je třeba upozornit na to, že formální analýza nevyčerpává problematiku popisu konkrétního jazyka, protože na základě jejích údajů nelze formulovat objektivní pravidla tvoření označených (smysluplných) jednotek daného jazyka. Je zcela zřejmé, že formální analýzu je třeba doplnit údaji parametrického popisu jazykových jednotek nebo popisem způsobů jejich realizace a fungování. Ve fonetice je cílem parametrického popisu určit objektivní akustické charakteristiky úseků řečového proudu odpovědné za realizaci toho či onoho zvuku řeči (a tedy i fonémů). V morfologii sleduje parametrický popis cíl odhalit sémanticko-morfologické významy jednotlivých morfů. V lexiku je pak svou podstatou parametrickou problematika současné syntaktické sémantiky neboli, což je totéž, sémantické syntaxe. Izomorfismus úkolů parametrického popisu různých jazykových rovin si v současnosti téměř nikdo neuvědomuje; mnozí lingvisté si neuvědomují ani zvláštnost úkolů parametrického popisu ve vztahu jak k intuitivní, tak k formální analýze. Z tohoto důvodu se v současné vědecké literatuře objevují výrazy typu fonetický popis jazyka (tj. prakticky emických jednotek) a fonologický popis řeči (tj. emických jednotek), které jsou v rámci současné teoretické lingvistiky ve své podstatě protikladné.

Podle našeho názoru se zvláštnost úkolů parametrického popisu dříve či později stane zřejmou, což zřejmě povede k vytvoření speciálních termínů typu foneta „soubor psychoakustických parametrů vytvářejících (nebo schopných za určitých fonetických podmínek vytvořit) účinek toho či onoho zvuku řeči (fóny)“; morfeta „soubor lexikálně-morfologických významů podmiňujících zvláštnosti užití toho či onoho morfu“; lexeta „soubor významů slova podmiňujících zvláštnosti jeho sémantické kombinovatelnosti“; případně syntakseta ve významu určitých morfosyntaktických pravidel užívání nějaké „syntaxy“. Opakujeme však, že tento druh terminologie (z hlediska funkcí) zřejmě vznikne a ustálí se-

154

teprve po přesném formulování a praktickém uskutečnění myšlenek parametrického popisu.

A konečně poslední poznámka. Terminologickou skupinu, jejíž sémantická a formální struktura je zcela a plně motivována teorií, jíž slouží, lze nazvat „dokonalou“. U takové skupiny odpadá problém poměru národního a mezinárodního prvku a přirozeně se stává fragmentem (mezinárodního) sémantického jazyka současné vědy.