VILIA RAGAIŠIENĖ

Litevský jazykový institut

Směry výzkumu: akcentologie, dialektologie, etnolingvistika, lexikografie.

DOI: https://doi.org/10.35321/al81-14

Asta Leskauskaitė (sestavovatelka)

TEXTY Z OKOLÍ LEIPALINGISU

Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2018, 230 p. + 1 garso diskas (CD) ISBN 978-609-411-223-2

V roce 2018 vydal Litevský jazykový institut další knihu Asty Leskauskaitė, vedoucí vědecké pracovnice Centra geolingvistiky – Texty z okolí Leipalingisu – s kompaktním diskem se zvukovými nahrávkami. Tato publikace je čtvrtým pramenným svazkem textů z jižní aukštaitštiny, který připravila zkušená dialektoložka. A. Leskauskaitė nejprve vydala pramenný svazek textů z rodného nářečí – Texty z nářečí kraje Kučiūnai (2006; 428 s.). O tři roky později vyšla publikace vyznačující se vědeckou vyzrálostí, věnovaná jižním nářečím jižní aukštaitštiny – Texty z nářečí Marcinkonys (2009; 384 s.). Po několika letech se její pozornost znovu zaměřila na jihozápadní oblast jižní aukštaitštiny – vyšly Texty z nářečí Seirijai (2016; 296 s.) a zde recenzované Texty z okolí Leipalingisu (2018; 230 s.).

Přípravu a vydání knihy a kompaktního disku podpořila Státní komise pro litevský jazyk z prostředků koordinovaných programů výzkumu fungování a proměn spisovné litevštiny, nářečí a dalších jazykových variet a programů užívání, kodifikace a šíření státního jazyka. Publikaci recenzovali kompetentní dialektologové a editoři nářečních textů prof. dr. Vytautas Kardelis a doc. dr. Rūta Kazlauskaitė.

Texty z okolí Leipalingisu jsou první publikací řady Korpus nářečních textů věnovanou jižní aukštaitštině; představuje 435. bod Evropského jazykového atlasu (Atlas linguarum Europae) a 686. bod Litevského jazykového atlasu. Struktura této knihy

Recenzijos / Reviews

269

VILIJA RAGAIŠIENĖ

se v zásadě neliší od struktury žádné jiné dosud vydané publikace této řady¹. Jak bývá zvykem, knihu tvoří předmluva (s. 7–8), úvod (s. 9–60) a texty nářečí (s. 61–194). Na konci knihy je ještě zařazen seznam zkratek místních názvů (s. 195). Po něm následuje soupis pramenů (s. 196), poměrně rozsáhlý seznam literatury (s. 196–204) a obsáhlé shrnutí v angličtině (s. 205–230). Ke knize je přiloženo CD naprogramované Evaldasem Ožeraitisem, které obsahuje kvalitní zvukové nahrávky vyprávění publikovaných v knize.

Předmluva stručně shrnuje dosavadní výzkum nářečí Leipalingis a dostupné písemné prameny. Těch je jen několik – několik drobných rukopisných popisů nářečních rysů s přepsanými texty, v různých publikacích uveřejněná nepřepsaná vyprávění a další. Jak vyplývá z přehledu, nářečí Leipalingis dosud přitahovalo poměrně malou pozornost badatelů (lze říci, že se o ně zajímali především mladí vědci a studenti litevštiny). Autorka tedy oprávněně uvádí, že připravovaná „sbírka textů nářečí Leipalingis představuje v širokém záběru“ (s. 8), a upozorňuje, že existují nejen písemné, ale i zvukové prameny, které jsou uloženy v Archivu nářečí Centra geolingvistiky Ústavu litevského jazyka. Čtenář by uvítal poněkud podrobnější informace o těchto pramenech – kolik zvukových nahrávek je celkem k dispozici, kdy byly pořízeny, zda je zaznamenali jednotliví badatelé nářečí, nebo byly shromážděny při organizované dialektologické expedici apod.

Úvod, který lze považovat také za kratší studii, se skládá z několika větších i menších kapitol. První kapitola Přehled dějin Leipalingisu a jeho okolí (s. 9–14) na základě historických pramenů poměrně podrobně pojednává o dějinách Leipalingisu a sousedních míst od nejstarších dob až po současnost. V krátké podkapitole Obyvatelstvo na konci 19. a na začátku 21. století jsou uvedeny statistické údaje důležité pro výzkum, týkající se obyvatel Leipalingisu a okolních vesnic i jejich etnického složení.

Z vědeckého hlediska jsou obzvláště cenné kapitoly o jazykových rysech nářečí Leipalingis – Rozloha nářečí a jeho rozlišovací rysy (s. 16–20), Hláskosloví (s. 20–25), Přízvuk a intonace (s. 25–28), Morfologie a tvoření slov (s. 28–39), Syntax (s. 39–40), Lexikum (s. 40–44) a Rysy změn nářečí (s. 44–46). V kapitole Rozloha nářečí a jeho rozlišovací rysy jsou při pojednání o specifických rysech nářečí Leipalingis využity nejdůležitější odborné práce a tvrzení jsou doložena zvukovými i písemnými prameny. Ve sbírkách nářečních textů je neméně důležité vymezit hranice zkoumané oblasti. Z předložené mapy Leipalingis a jeho okolí není jasné, které obce patří k nářečí Leipalingis. Kapitola Hláskosloví poměrně podrobně pojednává o systému vokalických fonémů nářečí, znělých souhláskách a užívání tvrdých a měkkých souhlásek. Nerada bych souhlasila

¹ V publikacích této řady se samostatný vysvětlující slovníček nezařazuje. Informace o výpůjčkách, zřídka užívaných slovech a jejich významech se uvádějí v poznámkách pod čarou.

270

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Texty z okolí Leipalingisu

pouze s tvrzením autorky, že mluvčí z Leipalingisu vkládají přízvuk na samohlásky [a], [e] do vokativu podstatných jmen s posunutým přízvukem, např. mergėlė ~ mergelė (s. 21). V tomto nářečí, stejně jako v celé oblasti jižních aukštaitských nářečí, mají zdrobněliny s příponami -ėlis, -ėlė dvojí přízvuk – cirkumflexový nebo označený jakousi přízvukovou značkou, např.: dukrėlė / dukrelė, su.nėlis / su.nėlis (srov. Leskaitė 2006: 30; 2009: 47; 2016: 47)². Z textů v knize je patrné, že mluvčí zkoumaného nářečí, zejména starší generace informátorů, vyslovují přízvučné samohlásky [a], [e] většinou krátce, např.: su.nėlis, su.nėlė, su.nėlį, dukrėlė, dukrelai, dukrelės, vaikėlei, br.lali aj. (s. 79, 84–86, 99). Je zřejmé, že zde je třeba hovořit nikoli o užívání jednotlivých tvarů a posouvání přízvuku, nýbrž o existenci vratných přízvukových paradigmat, která mohou být zděděna z dávné minulosti.

Kapitola Přízvuk a intonace pojednává o přízvukovém systému nářečí, který se podle A. Leskaitė „téměř neliší od ostatních západních jižních aukštaitských nářečí“ (s. 25). V této kapitole se věnuje pozornost především dvěma akcentologickým jevům: 1) variantnosti jmenných slov a jejich tvarů a tendenci k oxytonéze, 2) případům hlavního a vedlejšího přízvuku u víceslabičných slov. Z ostatních tvrzení je vyčleněno a podrobněji rozebráno tvrzení o adjektivech ženského rodu s příponou -oka, která se ve zkoumaném nářečí přízvukují podle první a třetí přízvukové paradigmatu, např.: tuštoka / tuštokà, aukštoka / aukštokà (s. 27)³. Pouze v nářečích Punska a Sejn se tyto odvozeniny přízvukují dvojím způsobem častěji než jinde, např.: gerókas, -à (3) / gerokas, -a (1), smarkókas, -à (3) / smarkokas, -a (1) aj. (Ragaišienė 2015: 290; 2016: 167). V ostatních jižních aukštaitských nářečích se uvedená adjektiva zpravidla přízvukují podle jediné přízvukové paradigmaty: v jižní části areálu jsou rozšířenější tvary s přízvukovou třídou 1, v jihozápadní části území případy pohyblivého přízvuku (Leskaitė 2006: 54; 2009: 57; Ragaišienė 2015: 291). Příklady nářečí Leipalingis, které uvádí A. Leskaitė, potvrzují dvě skutečnosti. Zaprvé, adjektiva s příponou -okas, -a mají v jižních aukštaitských nářečích různé přízvukové tendence (srov. Ragaišienė 2015: 290–291). Zadruhé, nářečí Leipalingis je oprávněně zařazeno do areálu považovaného za centrum největší přízvukové variantnosti (Ragaišienė 2010: 139; viz obr. 7, příloha mezi s. 140–141).

Snad nejpodrobnější kapitola úvodu Morfologie a tvoření slov je rozdělena do dalších podkapitol podle slovních druhů. Největší pozornost je věnována podstatným jménům a slovesům, o ostatních slovních druzích – zájmenech,

² Případů tohoto typu přízvukování je mnoho ve dvousvazkovém Slovníku jižních jižních aukštaitských nářečí (Leskaitė, Ragaišienė 2016, 2019).

³ Není jasné, podle které přízvukové paradigmaty – první a/nebo třetí – se v nářečí přízvukují mužské tvary odvozenin s touto příponou. Sestavovatelům textů se patrně kvůli nedostatku materiálu nepodařilo zjistit jejich přízvukové tendence.

Recenzijos / Reviews

271

VILIJA RAGAIŠIENĖ

o předložkách a spojkách je údajů méně. Takové autorčino rozhodnutí nejspíš vycházelo z toho, že „gramatický systém leipalingiského nářečí se mnoha rysy podobá sousedním jihoaukštaitským nářečím“ (s. 28). Není jasné, proč nebyly vůbec uvedeny údaje o přídavných jménech⁴. Stačilo-li říci jedinou větou, že „skloňování přídavných jmen v leipalingiském nářečí se nijak neliší od systému jihoaukštaitských nářečí, a proto se zde neprobírá“ (s. 35), bylo třeba alespoň odkázat na nejdůležitější lingvistickou literaturu. O systému skloňování jihoaukštaitských přídavných jmen, jeho fungování i různých aspektech jejich užívání psala nejen sama A. Leskauskaitė, ale také další jazykovědci (viz: Zinkevičius 1966: 268, 272–273; Grumadienė 1994: 97–106; Mikulėnienė 1996: 150–151; Markevičienė 1999: 33; Lazauskaitė-Ragaišienė 2008: 94–104; Leskauskaitė 2006: 53; 2008: 31–43; 2009: 55–57; 2016: 69; Ragaišienė 2015: 274–308; 2016: 120–199 aj.). Pozornost si zaslouží název této kapitoly – Morfologie a tvoření slov. Je zřejmé, že by se v ní mělo pojednávat nejen o rysech a výraznějších morfologických jevech, ale také o specifických rysech tvoření slov. Nejsou zde však uvedeny údaje o slovotvorných tendencích ani o výjimečných případech (například kategorie čísla a rodu u podstatných jmen jsou popsány podrobně a systém skloňování je náležitě probrán, o tvoření slov se však nezmiňuje nic). Cenné je autorčino konstatování, že se v leipalingiském nářečí podoba vždy užívá zřídka. V textech bylo nalezeno jen několik mužských obourodých akuzativních tvarů, např.: dù lū.dini.ku, litù, mẽ.nes, šìmt, rɔ.žù aj. (s. 90, 91–92, 105, 123, 170). Nejčastěji se jich užívá k vyjádření lexikálního významu podstatného jména a tehdy, když má vlastnost první zmínka + Pp (s. 29).

V kapitole Syntax jsou probrány staré předložkové konstrukce užívané v Leipalingisu a jeho okolí a uvedena řada příkladů užití dokládajících tvrzení. Syntaktické konstrukce popsané v této publikaci jsou zmíněny také v publikacích Texty nářečí oblasti Kuciūnai a Texty nářečí Seirijai (Leskauskaitė 2006: 63–65; 2016: 77–79). To ukazuje, že ve jihozápadní oblasti jihoaukštaitských nářečí se staré syntaktické konstrukce zachovaly poměrně dobře.

Čtenář najde mnoho cenného a zajímavého materiálu v kapitole Lexikum. Jsou v ní uvedena slova užívaná mluvčími zkoumaného nářečí a jejich lexikální významy; byla shromážděna z nejrůznějších zdrojů – zvukových nahrávek, rukopisů a slovníků. Z poměrně dlouhého seznamu těchto slov jsem v nářečí Rudamina (okres Lazdijai) slyšel u příslušníků nejstarší generace užívat pouze sloveso matašóti ‚motat‘, např.: nematašk-k šūlu. | ubude; vai.kas ka(p) pasūtis mataškėjes pɔ.kɔm, a podstatné jméno nedalnga ‚nešika‘, např.: ir būk tu ma.n tɔ.kis nedal.ga. Některá slova nebo jejich lexikální významy doplňují Slovník litevského jazyka o nové údaje, např.:

⁴ Přídavná jména jsou stručně popsána také v publikaci Texty nářečí Seirijai (Leskauskaitė 2016: 69; srov. též Ragaišienė 2017: 290).

272

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Leipalingio apylinkių tekstai

gūdūmėnia ‚houština‘, krakamūlis ‚knedlík‘, nedaląga ‚nešika‘ aj. Kromě těchto případů je uvedeno mnoho lexikálních příkladů užívaných nejen ve zkoumaném nářečí, ale také v dalších sídlech jihoaukštaitských a západoaukštaitských kaunaských nářečí. Některé byly zaznamenány na rozsáhlejším území, jiné jsou doloženy pouze ve dvou či třech nářečích. Část slov uvedených autorkou nepochybně ustupuje z aktivního užívání, např.: núogos ‚to, co zůstane v peci‘, maišė ‚směs letních plodin (ječmene, ovsa a vikve)‘ aj.⁶ Většina Dzúků žijících v jihozápadní a jižní části jihoaukštaitské oblasti některá slova zaznamenaná autorkou nikdy neslyšela nebo nezná jejich význam, např.: gaĩgalas ‚klokotání či kručení v koňských útrobách při běhu‘, maištrūs ‚zmatkek‘, pauplys ‚pupínek‘, telemės ‚slabé zvíře‘ aj. Slova a jejich významy uvedené A. Leskauskaitė tak čtenáře upozorní na zřídka užívaná či pozapomenutá slova a jejich významy.

V kapitole Rysy jazykové změny v nářečí se pojednává o proměnách leipalingiského nářečí a jejich příčinách, jazykových rysech a změnách v řeči mluvčích různých generací i o nářečních postojích. Z provedeného výzkumu vyplývá, že se v okolí Leipalingisu mluví jazykem napůl nářečním. Tradiční fonetické rysy typické pro jihoaukštaitštinu se již neužívají systematicky. Mění se i další jazykové roviny – morfologie, tvoření slov a syntax. Změn je v nich však poměrně málo a hůře se postřehují než vyhýbání se výrazným fonetickým rysům, jako jsou dzūkání či zužování samohlásek [aˑ], [eˑ].

Podrobněji je pojednáno o největší části knihy, která si od autorky vyžádala nejvíce práce a odborných znalostí – Texty (s. 61–194). Texty publikované v této knize, stejně jako v jiných nářečních pramenech sestavených A. Leskauskaitė, jsou z hlediska tematiky a jazykových rysů vhodně vybrané a bezchybně přepsané. Vyprávění představitelů tří generací z různých sídel – vesnic Neliubonys, Mikalina, Taunėnai, Veršiai a Ricieliai a městečka Leipalingis – velmi dobře představují leipalingiské nářečí z konce 20. a počátku 21. století. „Odráží se v nich historie, každodenní život, světonázor, zvyky a tradice, všední práce, svátky, vztahy v rodině, mezi příbuznými, sousedy i včelami, vzpomínky na různá životní období i skutečná synchronní situace nářečí tohoto zajímavého koutu Dzúkije“ (s. 8). Předkladatelka textů je uvědomělá a moudrá, dívá se na svět filozoficky a optimisticky a odvážně čelí všem nepřízním osudu, např.: laim̃ga(s) žmɔ.gùs | katrį gã.li dìrpt; viška(s) sutvarkėt ir | gi.vė.n(t) tai.ne.rà taip lèj.gva; gi.vã.m duobės nėra | turi gi.vã.nč; bẽn.dras

⁵ V nářečí Rudamina bylo zaznamenáno podstatné jméno krakamūliai ‚pochoutka, lahůdka‘ (LKŽe). Neslyšel jsem, že by se toto slovo užívalo v doslovném významu. Slovní spojení užimanti krakamūlių nejčastěji znamená ‚mít na něco chuť, chtít něco zvláštního‘.

⁶ Těmito slovy se nejčastěji označují zaniklé nebo zanikající reálie.

Recenzijos / Reviews

273

VILĖ RAGAIŠIENĖ

arklīs visada lēsas a další (s. 66, 109, 107, 118)⁷. Vyprávění zástupců různých generací o různých tématech je tedy skutečným pokladem nejen pro badatele zabývající se lexikem, morfologií či syntaxí, ale také dialekty a spisovným jazykem i jazykovými kontakty. Odborně vybraný a vhodně předložený materiál umožňuje vědcům posoudit vývoj a změny v různých jazykových rovinách.

Dialektální texty především odpovídají na otázku rozlišování přízvuků dlouhých samohlásek [i, [u], [e], [o] a polyftongů [ie], [uo] v jihozápadním jižnoaukštaitském nářečí, které bylo ve druhé polovině 20. století předmětem mnoha diskusí⁸. Z textů je patrné, že ve většině případů mluvčí jasně vyslovují přízvuk akutový i cirkumflexový. Jak uvádí editorka textů, nejobtížnější je určit přízvuk tehdy, když „v důsledku klesající intonace, zejména na konci slova, se zmíněné hlásky vyslovují kratčeji“ (s. 28). V těchto případech se zaznamenává střední přízvuk, např.: pil̃ṅs, vɔ.ket.i a další (s. 67, 104). Střední přízvuk se oprávněně uvádí také v tvarech slov s pohyblivým přízvukem, u nichž se přízvuk zobecnil na kmen; jeho vznik souvisí s utvářením dvou typů přízvukování – stálého a pohyblivého, např.: añkus, mãšīṅės, mɔ.kīklas(s), plī.taz, kɔ.pūs, vãrkla, kni.ga a další (s. 67, 75, 111, 143, 174, 181, 193). Texty z nářečí jihozápadního okraje areálu – Kūčiai, Seirijai a Leipalingis –, které A. Leskauskaitė publikovala, by tedy měly ukončit diskusi o (ne)rozlišování přízvuků.

Texty potvrzují, že pro jihozápadní jižnoaukštaitská nářečí je příznačný sklon k přízvukové variabilitě. V okolí Leipalingia se vyskytuje mnoho skloňovaných slov a jejich tvarů s různým přízvukem, např.: drɔ.bu. / drɔ.bes, lā.īkas / lā.šku., laiškas, mɔ.kitɔjo / mɔ.kitɔ.jei, nauda / nãuda, raudūni / raudū.nū, du sū.nus / tri(s)_sūnūs, šīm.tai / šimtai a další (s. 64, 72, 84, 97, 99, 105, 115, 119, 129, 141, 147, 166, 174, 176, 180). Zde, stejně jako v jiných jihozápadních jižnoaukštaitských nářečích, mohou mluvčí nejprve užívat obě přízvukové varianty, např.: lā.nkai / lenkai, lā.nku. / lenkū., mɔ.kīkla / mɔ.kīkla, pribu-vė.jė / pribuvė.je, val.dini.ka(s), val.dini.ku., val.dini.kais / valdinīkais, vɔ.kecē. / vɔ.kecēi a další (s. 67, 106, 115, 127, 177, 184; srov. Leskauskaitė 2006). Takové případy však nejsou časté, tj. slova mají sklon k přízvukování podle jediného přízvukového paradigmatu. Například u odvozenin s příponou -ėjas, -a se přízvuk zpravidla zobecňuje jako pohyblivý, např.: ãdejė, sɔ.ke.jė, pardavėjas, pribuvė.jė, verpe.jė, verpe.jės a další (s. 73, 127, 163, 175). U podstatných jmen s příponou –ykla jsou rozšířenější tvary se stálým přízvukem, např.: gamĩkla, mɔ.kīkla, vãrikla a další (s. 67, 110–111)⁹.

⁷ Charakterové a povahové vlastnosti mluvčích nářečí Leipalingis se neliší od vlastností vnitřního světa člověka žijícího v jižní části jižnoaukštaitského areálu (Ragaišienė 2019: 51–67).

⁸ Plačiau žr.: Leskauskaitė 2004: 180–194; Ragaišienė 2010: 20–23 ir ten min. lit.

⁹ Mluvčí užívají méně často také konkurenční varianty přípon -ėjas, -a a -ykla, např.: kepė.je, lē.udiez gi.nē.jēi, būv. sūvė.ji, ganikla a další (s. 114, 130, 142, 171).

274

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Texty z okolí Leipalingia

Přízvukový systém nářečí Leipalingis je poměrně složitý. Ne vždy je jasné, zda se mění přízvuk pouze u jednotlivých tvarů, nebo zda se utvořilo celé souběžné přízvukové paradigma; ojedinělý případ může být zděděný z dávnější doby, nebo mohl nově vzniknout analogií. A. Leskaitė v mnoha případech nejen určila přízvuk tvarů, ale také v poznámkách pod čarou vhodně okomentovala vzácné přízvukové jevy. V textech se vyskytuje jen několik pochybných případů označení přízvuku – akutu či cirkumflexu – v kmeni slova, např.: ṁksl (srov.: ṁkslas, ṁkslais), rīk̇ote.n, ṡki. (vedle ṡki.), vienuole.s (vedle vienuole.s), pūrv̇nu. (vedle pūrv̇nu.), ž̇dai (vedle ž̇das, ž̇dai, ž̇du.) a další (s. 62, 68, 108, 109, 113, 116, 122, 123, 193).

Při četbě textů upoutá ještě jedna věc – velmi obrazný a expresivní jazyk mluvčích nářečí. Texty jsou bohaté na zdrobněliny, přirovnání, frazémy, názorná slovesa a další. Obrazná slovní zásoba vyprávěním nejen dodává živost a zvučnost, ale také odhaluje světonázor komunity, která ji užívá, a jeho vyjádření (podrobněji viz Ragaišienė 2017a: 129). Tato vrstva slovní zásoby se vyznačuje expresivním, emocionálním, dynamickým a hodnotícím rozměrem (obdiv, hrdost, pohrdání, znevažování apod.).

V nářečí Leipalingis se obzvlášť často užívají zdrobněliny – slova tvořená příponami, která mají zdrobňovací a láskyplný význam. V textech převažují zdrobněliny podstatných jmen, které se nejčastěji tvoří příponami -elis, -elė, -(i)ukas, -(i)ukė, -ulis, -ulė (srov. Leskaitė 2006: 51), např.: dukrėlė., tę.velės, upėl̇s, upėl̇e., vargėlis, senėlė.; arkliukai, kamarukė, kamarukān, kelniukės, paršukai, pečiukas, telūkas, tṙḃke, viedrukan; ṁtl̇e., sasūlė., tetulė., te.vūlis, te.vūl̇ a další (s. 63, 66, 70–72, 76, 79, 82, 85, 149, 151, 157)¹⁰. Z méně obvyklých přípon pro tvoření láskyplných zdrobnělin podstatných jmen je třeba zmínit -aitis, -aitė, -ėlis, -ėlė, -ytis, -ytė a -utis, -utė, např.: mergaitė, kamaraitė.; bež.nėl̇, vakarėl̇, varfėl̇; gėlė.m, mamitė.; ḃ.būtė, pubžukui, saulutė, snukutį a další (s. 63, 73, 76, 79, 85, 89, 91, 95, 103, 151). V nářečí Leipalingis, stejně jako v celém jihozápadním jižnoaukštaitském areálu, vynikají množstvím odvozenin podstatná jména s příponami -ukas, -ukė (srov. Ragaišienė 2017a: 130). Odvozeniny těchto přípon tvoří více než polovinu zdrobnělin nalezených v textech. V systému tvoření podstatných jmen mohou fungovat dvě (méně často i několik) zdrobnělin se stejným lexikálním a sémantickým významem, ale s různými příponami, např.: sesutė. / sasūlė., te.vūlis / te.vūkas / te.vėl̇s, vartukės / vārtėl̇s a další (s. 71–73, 95, 122–124).

¹⁰ Touto příponou se tvoří také zdrobňovací přídavná jména, např.: ku.duke., menkute., mažukai, mažulis a další (s. 69, 100, 155).

Recenzijos / Reviews

275

VILIJA RAGAIŠIENĖ

Texty z okolí Leipalingisu vynikají množstvím frazeologismů¹¹. Jejich význam se nejčastěji shoduje s významem jednoho slova a názorně vyjadřují význam daného slova, ukazují intenzitu emocí a činností, např.: ã·k_ų žã·me·z gũr·be (zemský hrbol ‚malé oko‘); vis·kɔ·(m) radã·m ‚zcela‘; subĩ·mba pɔ·nɔ̄su (pod nosem) ‚potichu, nesrozumitelně‘; jãu·čik akis išverči ‚chováš se drze, nestydatě‘; zlã·cin invarã ‚rozčílíš‘; bã·ktas krũtis ‚a je hotovo‘; baisũs dã·iktas, baisũ dã·kte ‚velmi, velmi mnoho, velmi velký‘; ũž galvɔs ti_susẽmi ‚trápící se, znepokojení‘ aj. (s. 66, 80, 81, 86, 173, 174). Autorka vysvětluje významy frazeologismů v poznámkách pod čarou nedůsledně. Zdá se, že se přiklání k uvádění méně frekventovaných frazeologismů a frazeologismů s přeneseným významem.

Postoj k tomu, co se říká, a jeho hodnocení lze v příbězích vyjadřovat přirovnáními. Tento stylistický prostředek se používá ke srovnání či přirovnání jednoho předmětu nebo jevu k jinému, aby se vyzdvihla, zdůraznila, zvýraznila nebo upřesnila některá vlastnost, rys, činnost či stav, např.: kat pēkis mẽ·nas į ka(p) galĩs gulėj; placũ ka(p) pẽ·dã·n·ke·s sũni; žandã· dã·ga kap ugnis aj. (s. 101, 165, 167). Některá přirovnání jsou situační, vznikají v proudu řeči vypravěčů, jiná jsou ustálená, tradiční a užívají se jako ustálené prostředky běžného jazyka (Ragaišienė 2017a: 140).

Živost a působivost vyprávění dodávají neméně než frazeologismy či přirovnání také expresivní slovesa. Přímo souvisejí s hodnocením vnějšího světa a/nebo se snahou vypravěče názorněji a výstižněji popsat probíhající děj či vyjádřit vlastní myšlenky, např.: nugrabžta ‚seškrábáno, odkopáno po povrchu‘, plã·ka ‚hlasitě zní, ozývá se‘, ĩ·n·šeica ‚zmlátí, zbije‘, priplã·škinu ‚napovídali‘, sũlupa ‚poperou se‘ aj. (s. 65, 75, 80, 93, 146). K vyjádření náhlosti a intenzity děje se užívají citoslovce, např.: brūkšt, plã·ukšt, pã·ukšt, pūkšt, ū·š aj. (s. 67, 83, 93, 100)¹².

V textech se objevuje také několik nadávek. Vyjadřují negativní emoce, nespokojenost s událostmi či činy a přání něčeho zlého, např.: kat jūs abudu ir perkunas šventas uždã·štu; ẽ·ju·(s) sakã·k·ler·s; ãi·na,jei kibinã·t aj. (s. 83, 173, 177).

Pozornost je třeba věnovat také komentářům k nářečním textům. V poznámkách pod čarou jsou komentovány méně časté fonetické, morfologické a další jevy, nepravidelnosti v jazyce, uvádějí se výpůjčky, vysvětlují se méně obvyklé významy slov apod. Většina je komentována z vědeckého hlediska bezchybně, tedy velmi jasně, přesně a stručně.

¹¹ Pokud bychom přirovnali expresivní slovní zásobu ke kytici či rozkvetlé louce, nejzdobnějšími a nejkrásnějšími květinami by byly frazeologismy (Lipskienė 2008: 5).

¹² V recenzovaných textech jich bylo nalezeno poměrně málo. Citoslovce a částice se mnohem častěji užívají v nářečích jižních aukštaitů v Kūčiūnai, Rudamině, Punska aj. na jihozápadě.

276

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Texty z okolí Leipalingisu

Na závěr recenze bych chtěla ocenit výtvarné zpracování publikace, na němž se podíleli výtvarník Rokas Gelžius, grafička Rasa Labutienė a Asta Leskauskaitė. Zvláště cenné jsou v publikaci archivní fotografie představující okolí Leipalingisu a fotografie pořízené sestavovatelkou textů.

Některé nepřesnosti či nedůslednosti zmíněné v recenzi nijak nesnižují vědeckou hodnotu publikace Texty z okolí Leipalingisu ani profesionalitu práce, kterou A. Leskauskaitė odvedla. Pečlivé pročtení knihy a její rozbor jen potvrzují, že nářeční prameny připravené zkušenými dialektology jsou potřebné a důležité nejen pro současnost, ale i pro budoucnost nářečí.

Ačkoli se nářeční prameny nepovažují za hodnotnou vědeckou produkci, přeji kolegyni, aby připravila texty ještě z mnoha dalších nářečí, protože má atlit val̄din.ka(s) sąv. pā.reigas | ʒmɔgų(s) sąv. pā.reigas (s. 106).

L I T E R A T U R A

Grumadienė Laima 1994: Keletas naujesnių Punsko šnektos linksniavimo ir kirčiavimo ypatybių. – Lietuvių kalbotyros klausimai 34, 97–106.

Lazauskaitė-Ragaišienė Vilija 2008: Priesagos -inis, -ė būdvardžiai pietinių pietų aukštaičių šnektose. – Žmogus ir žodis 10(1), 94–104.

Leskauskaitė Asta 2004: Pietų aukštaičių vokalizmo ir prozodijos bruožai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Leskauskaitė Asta 2006: Kučūnų krašto šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Leskauskaitė Asta 2008: Daugiskemenių būdvardžių darbas pietinėje pietų aukštaičių šnektose. – Lituanistica 54 4(76), 31–43.

Leskauskaitė Asta 2009: Šnektos plotas ir svarbiausios ypatybės. – Marcinkonių šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 29–76.

Leskauskaitė Asta 2016: Šnektos plotas ir svarbiausios ypatybės. – Seirijų šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 45–88.

Leskauskaitė Asta, Ragaišienė Vilija 2016: Pietinių pietų aukštaičių šnektų žodynas (A–M) I. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Leskauskaitė Asta, Ragaišienė Vilija 2019: Pietinių pietų aukštaičių šnektų žodynas (N–Ž) II. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Lipskienė Jonina 2008: Vaizdingieji lietuvių kalbos posakiai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Recenzijos / Reviews

277

VILija RAGAŠIENĖ

LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas I–XX, 1941–2002, elektroninis variantas: red. kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. redaktorė), Jonas Paulauskas, Rūta Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005; atnaujinta versija, 2008. Prieiga internete: www.lkz.lt.

Markevičienė Žaneta 1999: Aukštaičių tarmių tekstai 1. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Mikulėnienė Danguolė 1996: Dėl linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo variantų pietinėse aukštaičių tarmėse. – Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 148–155.

Ragaišienė Vilija 2010: Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo variantai pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių tarmėse. Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Ragaišienė Vilija 2015: Budvardžių kirčiavimo polinkiai Punsko šnektoje. – Leksikografija ir leksikologija 5. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 274–308.

Ragaišienė Vilija 2016: Akcentuacijos sistema ir jos pokyčiai. – Lietuvių tarmių kaita XXI a. pradžioje: Lenkijos lietuvių šnektos. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 120–204.

Ragaišienė Vilija 2017: Seirijų šnektos tekstai. Sud. Asta Leskauskaitė. Recenz. – Acta Linguistica Lithuanica 66, 288–295.

Ragaišienė Vilija 2017a: Vaizdingi Punsko ir Seinų šnektų leksika. – Terra Jatwezenorum 9, 128–143.

Ragaišienė Vilija 2019: Žmogaus paveikslas „Pietinių pietų aukštaičių šnektų žodyne“. – Terra Jatwezenorum 10, 51–67.

Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių kalbos dialektologija. Vilnius: Mintis.

Přijato 26. listopadu 2019.

VILija RAGAŠIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT–10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

278

A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a XXI