MARGARITA MATULYTĖ

Institut pro výzkum litevské kultury

Směr vědeckého výzkumu: ideologické aspekty etnologie.

DOI: https://doi.org/10.35321/a1l81-09

IDEOLOGICKÉ KONTEXTY VĚDECKÉ ČINNOSTI ANTANA A JONA JUŠKY V KAZANI

Ideologický kontext vědecké práce Antana a Jona Juškových v Kazani

ANOTACE

Článek se snaží odpovědět na otázku, proč bylo možné právě v Kazani v letech 1878–1882 vydat díla (litevský národní folklor) připravená bratry Juškovými v latince. Výzkum se zaměřuje na sociokulturní podmínky a ideologické kontexty vědeckého prostředí, které v době jejich nejaktivnější vědecké činnosti převládaly v Kazanské oblasti.

KLÍČOVÁ SLOVA: litevský folklor, latinské písmo, cyrilice, vydavatelská činnost, Kazaňská univerzita, centrum lingvistického výzkumu.

ANOTACE

Článek se snaží odpovědět na otázku, proč byla právě Kazaň místem, kde mohla být v období 1878–1882 vydána díla (litevský folklor) sestavená bratry Juškovými v latince. Výzkum se zaměřuje na sociokulturní podmínky a ideologické kontexty vědeckého prostředí, které převládalo v Kazanské oblasti v době jejich akademické činnosti.

KLÍČOVÁ SLOVA: litevský folklor, latinka, cyrilice, vydavatelství, Kazaňská univerzita, centrum lingvistického výzkumu.

Články / Articles

199

MARGARITA MATULYTĖ

ÚVOD

Brolių Juškų biografijoje, kurią rekonstruavo Antanas Mockus (2003), išskirti du gyvenimo etapai Kazanėje. Pirmasis – 1862–1864 m. Šiuo laikotarpiu Jonas Juška pagal paskyrimą dirbo Kazanės karo žinybos mokykloje, kur parengė ir nesėkmingai Rusijos mokslų akademijoje bandė išleisti lietuvių kalbos gramatiką. Antrasis – 1875 m. Tais metais Jonas grįžo į Kazanę dirbti mokytoju gimnazijoje ir rūpinosi brolio surinktų dainų ir vestuvių papročių leidyba, o 1879 m. talkinti Jonui čia persikėlė ir Antanas. Abu broliai mirė (Antanas – 1880 m., Jonas – 1886 m.) ir buvo palaidoti Kazanėje. Straipsnyje, remiantis Juškų biografo A. Mockaus tyrimu, išplečiamas įtakos jų mokslinei veiklai turėjusių asmenybių ir aplinkybių kontekstas, siekiant pagrįsti lietuvių folkloro lotynų raidynu leidybos Kazanėje dėsningumą. Apeliuojant į istorikų Dariaus Staliūno (2006), Aleksejaus Millerio (2010), Henryko Glebockio (2013), Michailo Dolbilovo (2010) įžvalgas dėl bendros Rusijos imperijos kolonizavimo politikos, rusinimo strategijų ir priežastinių ryšių, dėmesys koncentruojamas į per kelis dešimtmečius Kazanėje susitelkusios mokslininkų bendruomenės etosą.

Zde, v tatarském hlavním městě vzdáleném od politického centra a ohnisek konfliktů, se utvořila silná diaspora polského a litevského původu, která se podílela na kultuře, vědě a vzdělávání v regionu a bezpochyby uchovávala národní ideologii a hodnoty, jež ovlivňovaly celkovou sociokulturní atmosféru. Bývalá polská a litevská elita se při integraci do místní komunity v Kazani zasazovala o evropský způsob života a šířila mezi místními obyvateli myšlenky liberalismu. Část jejích příslušníků se sem dostala v důsledku systematického vyhošťování účastníků proticarských hnutí a povstání do Povolží. První vlna vyhnanců z Litvy dorazila do Kazaně roku 1824. Byli sem deportováni filomati a filareti – studenti a vyučující Vilniuské univerzity: Jan Wiernikowski, Józef Kowalewski, Feliks Kulakowski, Hilarij Łukaszewski, Teodor Łoziński, Mikołaj Kozłowski a další vědci; Kazaně proto ne bezdůvodně získala neoficiální status hlavního města intelektuálního vyhnanství v Ruské říši (Шарифаҗанов 2002).

Další početnou vrstvu diaspory tvořili vědci, kteří po studiích na univerzitách v Moskvě, Petrohradu nebo v Evropě pokračovali v kariéře na Kazaňské univerzitě, jež hrála důležitou roli při utváření jejich světonázoru a šíření vědeckého myšlení. Nejenže zde rozvíjeli svou činnost, ale založili i vědecké dynastie ve svých rodinách – Dogelovi (Jan – farmakolog, jeho syn Michail – profesor mezinárodního práva, synovec Aleksandr – anatom a fyziolog), Zalesští, Kovalevští, Adamiukové, Kowalští (otec Marian a syn Aleksandr – astronomové), Lukaševští, Petrovsští, Janiševští (Erast – matematik, roku 1871 zvolený kazaňským starostou; jeho synové: Michail – geolog a paleontolog, Aleksej – neuropatolog a psychiatr, Dmitrij – biolog) (Гатилова 2012).

200

Acta Linguistica Lithuanica LXXXI

Ideologické kontexty vědecké činnosti Antana a Jona Jušků v Kazani

Zvláště silné jádro vědců polského původu se soustředilo v oblasti filologie. V 19. století vzniklo na univerzitě hned několik výzkumných center: slavistická škola, jejíž základy položil profesor Viktor Grigorovič a v jejímž výzkumu pokračovali Memnon a jeho syn Nestor Petrovski; mongolistické centrum, jehož zakladatelem byl Józef Kowalewski (v letech 1854–1860 zastával funkci rektora Kazaňské univerzity); centrum srovnávací jazykovědy, které založil Jan Baudouin de Courtenay společně s Mikołajem Kruszewským. V 19. století působilo na Kazaňské univerzitě více než 60 vědců litevského a polského původu (Koerner, Szwedek, red., 2001). Jejich lingvistický výzkum probíhal v nepříznivých podmínkách pro filologii, kdy carská vláda v rámci agresivní politiky přizpůsobování a integrace kultur a jazyků národů říše přímo zasahovala také do vědy a využívala ji k vytváření programu svých kroků a opatření.

Historik Aleksiej Miler při srovnávání případů cyrilizace jazyků v Ruské říši konstatuje obecné tendence těchto procesů, spojuje je s geopolitickými zájmy velmocí a zdůrazňuje, že hlavním úkolem politických ideologů nebylo ani tak asimilovat malé národy, jako spíše upevnit identitu loajální carské vládě a potlačit opoziční vliv: v Severozápadním kraji se usilovalo o to, aby se litevská kultura vzdálila Polákům, kteří usilovali o obnovení Polsko-litevské unie; v ostzejských guberniích měly být lotyšská a estonská kultura odděleny od sílícího vlivu Německa; v Povolží pak od vlivu Osmanské říše jako centra přitažlivosti pro muslimy (Миллер 2010).

Názor tohoto vědce potvrzuje i pokus Ruské akademie věd vydat písně připravené Juškovými latinkou. Jak známo, první sbírka 33 písní vyšla roku 1867 v publikacích Akademie věd v cyrilici s překladem J. Jušky do ruštiny. Roku 1878 se bratři Juškové po návratu k vydávání písní na Kazaňské univerzitě obrátili také na Akademii věd s žádostí o možnost publikovat originál bez přepisu textů do cyrilice. V hlavním městě byla sbírka 1100 písní Lietuviškos svobtinės dainos vydána latinkou až roku 1883; roku 1884 vyšla další publikace v periodiku Akademie věd a o něco později také Lietuvių–rusų–lenkų kalbų žodynas Antana Jušky. Na rozdíl od periferní Kazaně se však tato otázka projednávala déle (zabýval se jí profesor Petrohradské univerzity Izmail Srezněvskij, vedoucí oddělení ruského jazyka a literatury Ruské akademie věd Jakov Grot a profesor Charkovské univerzity Aleksandr Potebňa) a na vyšších úrovních – povolení vydávat litevská díla vědeckým latinským písmem (podle systému Augusta Schleichera) udělil roku 1880 car Aleksandr II na návrh ministra veřejného školství Dmitrije Tolstého po dohodě s ministrem vnitra Levem Makovem, a to pod podmínkou, že „tyto publikace nebudou šířeny mezi Litevci žijícími v Severozápadním a Poviselském kraji“ (Mockus 2003: 140).

Články / Articles

201

MARGARITA MATULYTĖ

CENTRUM LINGVISTICKÉHO VÝZKUMU NA KAZAŇSKÉ UNIVERZITĚ: DEPOLITIZOVANÁ VĚDA

V době, kdy se v Kazani připravovaly a tiskly litevské lidové písně, fungovala univerzita podle platného Všeobecného statutu ruských císařských univerzit (Зайцева 2016: 217–218, 220). Statut schválený v roce 1863 poskytl univerzitám větší autonomii a rozšířil jejich vědeckou působnost – byla vytvořena struktura fakult (historicko-filologická, fyzikálně-matematická, právnická a lékařská), což částečně zkomplikovalo personální politiku: v důsledku rozšíření počtu pedagogických míst se na Kazaňské univerzitě nedostávalo profesorů. Ve snaze urychleně vychovat nové vědce a pedagogy vysílala univerzita stipendisty na dvouleté stáže do zahraničí; ti měli možnost během 2–4 let samostatně provádět výzkum a připravit i obhájit disertace. Tak bylo v roce 1868 na Kazaňské univerzitě uděleno profesorské jmenování hned 9 mladým vědcům, jejichž průměrný věk činil 34 let; v roce 1869 se profesory stalo dalších 7 vědců s průměrným věkem 38 let a v roce 1871 činil jejich průměrný věk 31 let (Костина, Куприянов 2017: 933). Taková personální obměna a omezení univerzitní samosprávy rozhodnutími ministra lidového osvěty z let 1868–1869 negativně ovlivnily kvalitu správy studia a vědecké činnosti – katedry opouštěly autoritativní osobnosti, které nahradili slabší vědci (Костина, Куприянов 2017: 934).

Jak uvádějí historici Tatjana Kostina a Aleksej Kuprijanov, kteří zkoumali personální politiku, Kazaňská univerzita ve srovnání s vysokými školami v Petrohradě, Moskvě a Dorpatu (Tartu) nejvíce pociťovala v 70. letech 19. století nedostatek vysoce kvalifikovaných odborníků a zároveň také voluntaristický styl personálního řízení ze strany správce školského okruhu (Костина, Куприянов 2017: 935). Na druhé straně univerzita prošla výraznou obnovou – soustředila pokrokovou vědeckou obec liberálního smýšlení. Nejdůležitějším úspěchem nového modelu univerzity však byla samospráva – rozhodující slovo při vnitřní správě vědecké činnosti a studia měli rektor univerzity a kolegiální orgány jemu podřízené (univerzitní rada, správní rada a soud). Pravomoc rozhodovat o vědeckých publikacích náležela univerzitní radě, jejímž předsedou byl rektor a členy všichni řádní i mimořádní profesoři (Зайцева 2016: 218–219). Vědecké práce posuzovalo a o jejich vhodnosti k publikaci rozhodovalo fakultní shromáždění, které tvořili děkan a profesoři fakulty (Загоскин, red., 1900: 9, 12–16).

202

Acta Linguistica Lithuanica LXXXI

Antano ir Jono Juškų mokslinės veiklos Kazanėje ideologiniai kontekstai

První rukopisy písní bratří Jušků se tedy na doporučení profesora J. Baudouina de Courtenay dostaly nejprve do rukou děkana historicko-filologické fakulty¹ Nikolaje Bučiliuse. Brzy nato, bez jakýchkoli překážek, vyšla v květnovo-červnovém čísle Vědeckých zpráv a pojednání Imperátorské Kazaňské univerzity z roku 1878 první publikace čtyř litevských lidových písní v latince s názvem Lietuviškos dainos, surašytos per Antaną Juškevičę (Mokus 2003: 108–109). Rozhodnutí rychle a bez plánování tisknout písně v originále, a nikoli v cyrilici, učinila osobnost s neobyčejným životopisem. Světonázor N. Bučiliuse (nar. 1824), který vyrůstal v Kazani a filozofii studoval na jediné tamní univerzitě, formoval cílevědomý zájem o doktrínu francouzského utopického socialismu, události revoluce ve Francii roku 1848 a ideje Jara národů, jakož i kontakty s polskými politickými exulanty. Již ve dvaceti letech plynně hovořil polsky, znal dílo Adama Mickiewicze, téměř celou část básně Dziady uměl zpaměti a citoval jedno z nejvýznamnějších básníkových děl Pan Tadeáš (Буни 1903: 745), díky němuž mohl pochopit podstatu Republiky obou národů a projevit solidaritu s polským, litevským, běloruským a ukrajinským národem usilujícím o obnovu státnosti.

Během studií diskutoval s Lvem Tolstým, který v Kazani studoval práva, o filozofickém systému Spinozy; patřil k tajnému spolku Moskevské univerzity Kazaňská studentská knihovna, jenž se připojil k narodnické organizaci Země a svoboda, a spolupracoval s redakcí protimonarchistického časopisu Zvon, který založil Aleksandr Gercen. Po obhajobě disertace o filozofii Friedricha Schellinga v roce 1845 se zařadil mezi univerzitní pedagogy a stal se oblíbeným vyučujícím studentů, zastávajícím metodologii západoevropských škol. Po jedné přednášce (1859), která sklidila bouřlivý potlesk studentů, považovala univerzitní správa tento incident za závažné porušení pořádku: kvůli potlesku bylo vyloučeno dokonce devět studentů a pověst samotného N. Bučiliuse utrpěla. Po několika měsících napětí byl v únoru 1860 propuštěn z profesorského místa za přednášky škodlivého směru. Na Kazaňské univerzitě se tyto události označovaly jako „Bučiliusova aféra“ a profesor na ně ve své autobiografii vzpomíná jako na nejtěžší období života: „Dolehlo na mě nejstrašnější rozhořčení veřejnosti; bylo těžké žít a stejně tak pracovat“ (Бенреп, ред., 1904: 128). Následující léta strávil v Petrohradě, kde pokračoval ve vědecké práci spojené s Ruskou akademií věd, v oddělení ruského…

¹ Historicko-filologická fakulta byla zřízena v roce 1863 na základě Všeobecného statutu ruských císařských univerzit schváleného Alexandrem II. (Зайцева 2016: 214–229). Katedry historicko-filologické fakulty: filozofie, klasické filologie, srovnávací jazykovědy a sanskrtu, ruského jazyka a literatury, slovanské filologie, světových dějin, ruských dějin, západoevropské literatury, církevních dějin, teorie a dějin umění (Зоркин 1900: 9, 163–165).

Straipsniai / Articles

203

MARGARITA MATULYTĖ

jazykového a literárního oddělení Jakovem Grotem a profesorem Petrohradské univerzity Izmailem Sreznevským, kteří se na počátku zákazu tisku přímo zasazovali o vydávání litevských publikací v latince. V roce 1861 se N. Bulius vrátil do Kazaně a po zmíněné reorganizaci univerzity rychle stoupal po kariérním žebříčku: jeho názory ani „hříšná“ minulost mu nezabránily být třikrát zvolen děkanem historicko-filologické fakulty (1862–1864, 1875–1878, 1881–1882) a zastávat funkci prorektora (1864–1871), a dokonce i rektora (1882–1885).

Další příznivou okolností, která umožnila vydat první písně, bylo, že redaktorem Vědeckých zpráv byl v té době (od roku 1874 do roku 1883) mladý (šestatřicetiletý) profesor práva Adolf Osipov (nar. 1842), pocházející z Podolské gubernie, vzdělávaný ve Varšavském ústavu pro šlechtice, který studoval práva na univerzitách v Heidelbergu a Dorpatu, získal doktorát práv a od roku 1869 pokračoval ve vědecké kariéře na Kazaňské univerzitě v oblasti mezinárodních politických a občanských práv (Загоскин, ред., 1900: 112). Zdá se, že intelektuální děkan liberálního smýšlení využil vzniklé situace a samozřejmě také práva stanoveného univerzitním statutem, podle něhož bylo možné u publikací obsahově uplatňovat pouze interní cenzuru², a rozhodl bez váhání.

Další vydávání písní bratří Jušků se vyvíjelo složitěji. Povzbuzen Bučiliusem se J. Juška nezastavil a usiloval o vydání co nejúplnějšího souboru písní; brzy nato (v prosinci 1878) se znovu obrátil na J. Baudouina de Courtenay, aby zprostředkoval a pomohl v univerzitním vědeckém sborníku zveřejnit alespoň část ze 170 připravených písní, které A. Juška sesbíral v okolí Pūslete a Vėluony. Hlavním argumentem J. Jušky i J. Baudouina de Courtenay pro vydání autentických textů (se zachováním nářečí a písma) byla jejich významnost pro srovnávací jazykovědu; pro univerzitu, která se potýkala s finančními těžkostmi, bylo důležité také to, že tisk zajišťoval J. Juška (Mockus 2003).

O otázkách vydávání litevských lidových písní Jušků tentokrát rozhodoval profesor ruských dějin, etnograf a autor prací věnovaných kolonizaci Povolží (Фирсов 1866, 1870) Nikolas Firsov (nar. 1831), který v září 1878 převzal po N. Buliovi funkci děkana historicko-filologické fakulty (Загоскин, ред., 1900: 56). Při projednávání sbírky se zasedání měli zúčastnit známí profesoři jazykovědy Jan Baudouin de Courtenay a Nikolaj Kruševskij, profesor ruské filologie Nikolaj Bulič, profesor řecké filologie Dmitrij Beljajev a profesor slovanské filologie Menon Petrovis.

Jádro odborníků, kteří rozhodovali, tvořili průkopníci progresivní lingvistické školy, kteří dávali přednost vědě. J. Baudouin de Courtenay a jeho

² V § 128 Všeobecného statutu ruských císařských univerzit se uvádí, že „univerzity mají vlastní cenzuru, která se uplatňuje na témata probíraná v dílech a sbírkách vědecko-literárního obsahu, jež samy vydávají (Университетский устав 1863: 55, 108).

204

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Antano ir Jono Juškų mokslinės veiklos Kazanėje ideologiniai kontekstai

Výzkumy psychologických a sociologických aspektů jazyka žáka a kolegy N. Kruševského se staly zásadními nejen pro kazanskou lingvistickou školu, která se zaměřovala na teoretickou analýzu fenoménu fungování jazyka (Андрамонова 2002: 55–42), ale vedly také ke změnám ve světové lingvistice (Якобсон 1985: 331). Vědeckou hodnotu takového pramene si plně uvědomovali i jejich kolegové: N. Būlius (Зарокин, ред., 1900: 36), badatel starořeckého jazyka a literatury, který své stanovisko jasně vyjádřil prvním rozhodnutím, D. Belajev (nar. 1846) (Зарокин, ред., 1900: 37), jenž se právě vrátil z evropských kulturních center (získal vzdělání na univerzitě v Lipsku, v Paříži, Římě, Florencii, Neapoli a v benátských muzeích a knihovnách), obhájil disertaci na téma otázky Euripidova světonázoru (Белев 1878) a získal profesorský titul; M. Petrovskij (Зарокин, ред., 1900: 48), vědec polského původu, jeden z nejvýznamnějších slavistů 19. století, řazený ke slavofilům, avšak postrádající „náboženské či historické předsudky, natož šovinistický instinkt“ (Корсаков 1912: 264; Лаптева 2003: 152), vyučoval na Kazaňské univerzitě slovanskou literaturu a jazyky a dokonale znal dějiny Čechů, Bulharů, Poláků, Srbů, Chorvatů a dalších evropských slovanských národů. A. Mockus, který zkoumal archivní prameny, uvádí, že fakulta zvažovala možnost „doplnit publikaci v litevštině o překlad do ruštiny“ (Mockus 2003: 110). Protože však Juškové kvůli pokročilému věku a nedostatku času nemohli takovou práci přijmout, k této otázce se již nevrátili a o cyrilici se ani nezmínili.

V březnu 1879 předložil J. Baudouin de Courtenay univerzitní radě ke zvážení sbírku písní a již následující den radě navrhl zařadit litevštinu do programu magisterských zkoušek Historicko-filologické fakulty jako vedlejší předmět. Podle A. Mockuse šlo o strategický krok profesora – chtěl zdůraznit význam vydání písní jako pramene nejen pro vědu, ale také pro studium (Mockus 2003: 111). Univerzitní rada, a především její předseda rektor Eugraf Osokin (Зарокин, ред., 1900: 112), profesor politické ekonomie, historik práva a financí, osobnost s evropským vzděláním (opakovaně jezdíval na dlouhodobé zahraniční stáže) a širokým rozhledem, neměla námitky proti zařazení litevštiny do univerzitního programu (šlo o první takový případ v akademické praxi Ruské říše) a Juškům udělila povolení vydat písně bez pokynů cokoli opravovat či měnit.

Když byly práce na vydávání zpěvníku v tiskárně v polovině, zastavil je oficiální zákaz kazaňského cenzora Sergeje Šilevského (Зарокин, ред., 1900: 119), k němuž se donesla informace o litevské literatuře vydávané na univerzitě. Cenzor, který publikaci vetoval, byl v Kazani známým právníkem, bývalým univerzitním profesorem a zakladatelem Archeologické, historické a etnografické společnosti (Шиплевский 1879), autorem řady článků o dějinách Tatarstánu (Katanov 1907) – pravděpodobně nemohl na stížnost nereagovat, své negativní rozhodnutí však nijak nezdůvodnil a otevřeně neuvedl jeho příčinu (písně

Straipsniai / Articles

205

MARGARITA MATULYTĖ

byly tištěny latinkou), neboť si zřejmě uvědomoval, že podle stanov nemá pravomoc zasahovat do vnitřních vědeckých záležitostí univerzity. Proces trval celý rok – od prosince 1878 do prosince 1879 (Mockus 2003: 109–124), až nakonec, poté co Historicko-filologická fakulta setrvala na svém pevném stanovisku a J. Baudouin de Courtenay předložil argumentaci, že cenzor porušuje univerzitní stanovy, že litevské písně jsou tištěny vědeckou abecedou a že pro vědecké účely již byly latinkou vydány i jiné litevské publikace, univerzitní rada definitivně rozhodla a schválila vydávání litevských lidových písní v latinské abecedě – v letech 1880–1882 vyšly tři svazky jako příloha Vědeckých zápisů; vedle nich byl zveřejněn také popis svatebních zvyků v okolí Veliuony Svotinė rėda.

Na toto rozhodnutí měly samozřejmě značný vliv texty Kristijonase Donelaitise vydané roku 1865 latinskou abecedou Ruskou akademií věd (Metai, prý také dopisy) (Donelaitis 1865) a veřejné uznání takové publikace ze strany Ministerstva národní osvěty, v jehož časopise byla zveřejněna recenze publikace reagující na kritiku. Na rétorickou otázku anonymního autora, proč byla publikace vydaná v Petrohradě za ruské peníze vytištěna polskými, a nikoli ruskými písmeny (Голос... 1865), odpověděla redakce pádným argumentem: publikaci textů se zvlášť sestaveným litevsko-německým slovníkem připravil profesor August Schleicher, který chápal lingvistickou a etnologickou hodnotu básně; tato práce představovala přípravnou fázi vědeckého výzkumu srovnávací jazykovědy, který byl v souladu s cíli akademie: „Světové úspěchy jazykovědy úzce souvisejí s významnými zájmy Ruska a s výzkumem litevského etnika, velmi blízkého slovanským národům a velmi důležitého pro studium pravěkého rusko-slovanského světa“ (Об издании... 1866: 61–62).

Největší zásluhu na tomto průlomu měl J. Baudouin de Courtenay – jeho postoj určovalo nejen vědecké zaujetí, ale také jeho názory. Nikdy neuznával zákaz litevského tisku ani diskriminaci litevštiny – svůj postoj vyjádřil v práci Problém litevské abecedy v ruském státě a jeho řešení (Baudouin de Courtenay 1904) a svůj vztah k regulaci fungování jazyků státem formuloval v textu O národním a územním znaku autonomie – otevřeně a s vizionářským rozhledem vystupoval proti kolonizační politice Ruské říše vůči malým národům: „Co vlastně vytvořil veliký kmen, jestliže je to skutečně jeho dílo? Vytvořil obrovské vězení nejen pro všechny ostatní kmeny a národy, ale také pro samotný ruský národ, vězení, jehož rozboření nyní vyžaduje tolik úsilí a obětí, a ještě není jisté, zda se toto vězení podaří zbořit tak, aby se s ním nerozpadla i celá chatrná ruská státnost“ (Бодуэн де Куртенэ 1913: 56).

Kromě toho právě v letech vydávání litevského folkloru v Kazani (1880–1882) zastával funkci rektora univerzity profesor medicíny Nikolaj

206

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Antano ir Jono Juškų mokslinės veiklos Kazanėje ideologiniai kontekstai

Kowalewski, syn bývalého člena filomatského spolku a vyhnance v Kazani Józefa Kowalewského. Univerzitní správa a vědci drželi při sobě: nedovolili politicky regulovat svou činnost a hájili vědecké zájmy.

CHRISTIANIZACE A RUSIFIKACE KAZAŇSKÉ OBLASTI: SOUČINNOST VĚDY A POLITIKY

Příhodnou shodou okolností je, že na přípravě sbírky litevských lidových písní bratří Jušků se nepodílel islamolog a filolog Nikolaj Ilminskij, bývalý profesor Historicko-filologické fakulty, který v letech 1861–1872 na univerzitě vyučoval turkicko-tatarský jazyk a od roku 1867 zastával také funkci redaktora Mokslo užrašai. Univerzitu opustil v roce 1872, když byl jmenován ředitelem Kazaňského učitelského semináře (Загоскин, ред., 1900: 41). Když J. Juška v roce 1875 přijel do Kazaně, N. Ilminskij již byl v místním akademickém prostředí dobře znám jako teoretik a praktik cyrilizace. V roce 1862 vydal N. Ilminskij spolu s místním misionářským duchovním Vasilijem Timofejevem první slabikář v cyrilici pro keräšeny (pokřtěné Tatary) (Букварь... 1862). K této práci vedly odborníka na syntaxi turkických jazyků a etnologa N. Ilminského nejen vědecké zájmy, ale také politické cíle státu: historická zkušenost Ruska s konflikty se Zlatou hordou a další rozvoj vztahů s Tatary, jakož i omezování vlivu islámu rozšířeného v oblasti středního Povolží (Ильминский 2011: 11–13). Úsilí vědce se zaměřovalo především na dostupnost a srozumitelnost náboženské literatury určené keräšenům. Navrhoval nejen opustit arabské písmo, ale také v textech připravovaných v cyrilici používat hovorovou tatarštinu, která by při zachování autentického světového názoru předávala křesťanské slovo prostřednictvím bližších asociací, jemněji a srozumitelněji (Исхаков 2015: 319). Přepisování arabského písma tatarštiny do cyrilice, stejně jako převod litevského jazyka z latinského písma do cyrilice, souviselo s asimilací etnické kultury a konverzí muslimů k pravoslaví. Ilminského abeceda zavedená pro pokřtěné Tatary ve středním Povolží se používá dodnes, ačkoli pokusů přejít na latinskou a arabskou abecedu bylo několik³. Lze tvrdit, že v 19. století probíhala druhá humanitární

³ V roce 1999 přijala Státní rada Republiky Tatarstán (Государственный Совет Республики Татарстан) zákon o přechodu na tatarskou abecedu založenou na latinském písmu (Закон Республики Татарстан от 15 сентября 1999 г. № 2352 О восстановлении татарского алфавита на основе латинской графики), který vstoupil v platnost v roce 2001; reforma měla být dokončena do roku 2011, avšak provádění tohoto zákona bylo v roce 2002 pozastaveno. Ruské federace

Straipsniai / Articles

207

MARGARITA MATULYTĖ

Dobytí Kazaně. K prvnímu došlo v 16. století, kdy se objevila slavná historie Kazaně, vyprávějící o tom, jak ruský car Ivan Hrozný v roce 1552 porazil Kazaňský chanát. Zajímavá je poznámka ruského kulturologa Dmitrije Lichačova (Лихачев 2000: 416), že k Rusku nebyla připojena pouze území s jejich obyvateli, ale také historie Kazaně. Vědec upozorňuje na lyrické nářky kazaňské panovnice Süjümbike (Сөембикә), násilně odvlečené do Moskvy, v nichž označuje Rusy za cizince a Ivana Hrozného za jakéhosi cara; v historii napsané rusky ruským autorem však nářky dcery vládce Nogajské hordy znějí v duchu ruských lidových písní.

Svou osvětovou činnost — vydávání pravoslavných náboženských knih v cyrilici pro Tatary — rozvíjel N. Ilminskij, vychovatel a pedagog, který působil v bratrstvu sv. Gurije⁴, založeném z jeho iniciativy v roce 1867. Dříve působil na Kazaňské duchovní akademii, jež jako největší centrum arabistiky a islámských studií v říši, a také pravoslavných misionářů, hledala vědeckými metodami řešení, jak na základě kultury a náboženství začlenit „jinorodce“ do „jednotného“ obyvatelstva říše (Миссионерское... 1906: 634). Stratégové christianizace Kazaňské oblasti zvolili moudrou taktiku postupovat „pomalu, ale jistě“, kterou vytyčil správce Kazaňského školského okruhu Pjotr Šestakov — „jinorodci“ měli být vychováváni v pravoslavném a ruském duchu ve svém rodném jazyce, přičemž vedle něj měli používat ruštinu (Шестаков 1869: 445).

Při bratrstvu N. Ilminskij založil Překladatelskou komisi, která koordinovala překlady do jazyků etnických skupin Kazaňské oblasti (Tatarů, Čuvašů, Marijců, Udmurtů, Mordvinů, Kirgizů a Kalmyků) a části sibiřských národů (Altajců, Burjatů, Jakutů, Evenků, Nganasanů a Samojedů). Tato práce podle N. Ilminského postupovala pomalu, protože domorodci jsou naivní, upřímně věřící, bohabojní, mají nezkažená srdce a primitivní

Poté, co Státní duma přijala dodatek k federálnímu zákonu o jazycích národů RF, podle něhož se pro grafické vyjádření všech jazyků Ruské federace používá cyrilice (Закон РФ О языках народов Российской Федерации от 25.10.1991 № 1807-1; Федеральный закон от 11.12.2002 № 165-ФЗ О внесении дополнения в статью 3 Закона Российской Федерации «О языках народов Российской Федерации»), Ústavní soud Ruské federace v roce 2004 definitivně zamítl pokusy Tatarstánu nahradit cyrilici latinskou abecedou. Zdůraznil, že svým rozhodnutím legitimizuje historicky utvořené skutečnosti a zajišťuje harmonické a vyvážené fungování státního jazyka a jazyků republik. V opačném případě by byla ohrožena federální jednota. Tatarstán uznal svůj zákon za neplatný; latinské písmo se oficiálně nepoužívá. V roce 2013 přijala Státní rada Tatarstánu zákon O používání tatarského jazyka jako státního jazyka Republiky Tatarstán (Закон РТ от 12.01.2013 № 1-ЗРТ Об использовании татарского языка как государственного языка Республики Татарстан), podle něhož se pro grafické vyjádření tatarského jazyka používá cyrilice. Používání latinského a arabského písma je stanoveno pouze v některých případech. Dostupné online: http://kitaphane.tatarstan.ru/rus/legal_info/new/tat_lang.htm [cit. 2019-06-28].

⁴ Svatý Gurij (Grigorij Rugotin, asi 1500–1563) – první kazaňský arcibiskup (pravoslavné církve).

208

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Antano ir Jono Juškų mokslinės veiklos Kazanėje ideologiniai kontekstai

myšlení, smířili se se svou duchovní chudobou, tedy s „ložiskem, dobrou půdou, na níž stojí za to pracovat s opravdovou nadějí, že se dočkáme bohaté úrody“ (Ильминский 1871: 168). Prostředí pro zavedení cyrilice bylo skutečně příznivé, neboť většina národů v této oblasti říše dosud neměla vlastní písemnictví a kniha zde otevírala „novou dobu“. Prostřednictvím cyrilské abecedy přejímané pravoslavné náboženství potlačovalo hlubší poznání islámu, které mohla umožnit arabská abeceda. Důležitým faktorem byla samozřejmě také schopnost nejen odborně adaptovat autentický mluvený jazyk, ale i pochopit mentalitu místního prostého člověka, což úspěšně zvládl N. Ilminskij a jeho vědecké okolí (Никольский 1905: 4–5).

Jak uvádí ruský historik Andrej Poniatov, skutečný důvod založení bratrstva spočíval ve snaze zastavit tehdy sílící návrat k islámu mezi lidmi vyznávajícími křesťanství, jak dokládá i statut organizace – cílem bylo nejen posilovat křesťanskou víru rozšiřováním sítě škol uplatňujících metodu N. Ilminského⁵ a výstavbou kostelů, ale také poučovat zbloudilé, kteří se vraceli k původní víře. Poslání Bratrstva svatého Guria a jeho komplexní činnost v Kazani i uplatnění zkušeností organizace v dalších ruských regionech (Astrachani, Samaře, Rjazani) nevratně ovlivnily vývoj kultur Tatarů a dalších etnických skupin.

Metodologie zaváděná N. Ilminským se stala jedním z úspěšných příkladů realizace „národní politiky“. Předpokládá se, že Andrius Ugianskis⁶, který ve stejném období působil v Kazani, kladně hodnotil kolegův systém a navrhoval zavést podobný model i v Litvě, aby se potlačila polonizace země (Staliūnas 2006: 74). Historik Vytautas Merkys s odkazem na zdůvodnění uplatnění cyrilice pro litevštinu, které před časem v Kazani předložil litevský filolog, biskup Motiejus Valančius, uvádí dvě okolnosti: počátek národního obrození a procesy utváření pravopisu litevštiny (Merkys 1994: 33).

ZÁVĚRY

Vydání litevských lidových písní a svatebních zvyků z okolí Veliuony, které připravili Jonas a Antanas Juškové, v latince umožnilo několik ideologických a sociokulturních okolností:

⁵ Podstata metody N. Ilminského: hlavním předmětem výuky ve školách bratrstva bylo náboženství, výukový systém byl dvojjazyčný: v prvním oddělení (dvouletý kurz) probíhala výuka v rodném jazyce a ruština se vyučovala jako samostatný předmět; ve druhém oddělení (dvouletý kurz) se všechny předměty vyučovaly v ruštině (Понятов 2003).

⁶ A. Ugianskis pracoval od roku 1850 na kazanském gymnáziu, roku 1861 byl jmenován mimořádným profesorem na Kazanské univerzitě a vyučoval řečtinu, od roku 1866 pak latinu (Затоскин, ред., 1900: 53).

Straipsniai / Articles

209

MARGARITA MATULYTĖ

1. V Kazani se soustředila diaspora polské a litevské šlechty, která si uchovávala světové názory utvořené v době existence Polsko-litevské republiky a zachovávala tradiční hodnoty – kulturu a jazyk.

2. V 70. letech 19. století se na Historicko-filologické fakultě Kazanské univerzity utvořilo progresivní vědecké prostředí, které vytvořilo depolitizované centrum lingvistického výzkumu. Jan Baudouin de Courtenay, zakladatel školy srovnávací jazykovědy, který na univerzitě začal působit roku 1875, se stal klíčovým prostředníkem iniciujícím a podporujícím vydávání litevských prací.

3. Příznivější podmínky pro vědeckou činnost bratří Juškových v Kazani byly dány nejen ideologickými postoji, kvalifikací a potenciálem jádra univerzitní obce ocenit litevský folklor jako významný zdroj pro jazykový výzkum, ale také geografickou polohou Kazaně, vzdálené od sociokulturního centra (Litvy) i politického centra (Petrohradu).

PRAMENY A LITERATURA

Baudouin de Courtenay Jan 1904: Kwestia alfabetu litewskiego w państwie rosyjskim i jej rozwiązanie. Kraków: Nakładem Antoniego Chołoniewskiego.

Donaleitis Christian 1865: Litauische Dichtungen, erste vollständige Ausgabe mit Glossar von Aug. Schleicher. St. Petersburg: Buchdruckerei der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften.

Głębocki Henryk 2013: Margrabia, imperium i Polacy: szkice z dziejów walki przeciwko „nierozsądnej narodowości polskiej” (1861–1864). – Arcana: kultura, historia, polityka, 46–89.

Koerner Ernst Friderik Konrad, Szwedek Aleksander, red., 2001: Towards a History of Linguistics in Poland. From the early beginnings to the end of the 20^th century. Amsterdam: John Benjamins Publishing Company.

Merkys Vytautas 1994: Knynešių laikai. 1864–1904. Vilnius: Valstybinis leidybos centras.

Mockus Antanas 2003: Broliai Juškos: lietuvių liaudies dainų rinkėjai ir leidėjai. Vilnius: Tyto Alba.

Staliūnas Darius 2006: Kas būtų, jeigu?.. Kelios XIX a. Lietuvos istorijos alternatyvos. – Kultūros barai 5, 71–77.

Subačius Giedrius 2004: Lietuviška ir rusiška lietuviškų spaudinių kirilika 1864–1866 metais. – Raidžių draudimo metai, sud. Darius Staliūnas. Vilnius: Lietuvos istorijos instituto leidykla, 139–173.

210

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Antano ir Jono Juškų mokslinės veiklos Kazanėje ideologiniai kontekstai

Андрамонова Наталия 2002: Н. В. Крушевский и история лингвистики – Николай Крушевский: научное наследие и современность: матер. междунар. науч. конф. «Будзоновские чтения» (Казань, 11–13 дек. 2001 г.): серия «Николай Крушевский: жизнь и научное творчество (к 150-летию со дня рождения)», ред. К. Г. Гайуллина, Г. Николаева. Казань: Новое знание, 35–42.

Беляев Дмитрий 1878: К вопросу о мировоззрении Эрвида: Историко-литературные этюды. Казань: Типо-литография Императорского университета.

Бодун де Куртенэ Иван 1913: Национальный и территориальный признак в автономии. Санкт Петербург: Типография М. М. Стасюлевича.

Abecedář, stručné posvátné dějiny, zkrácený katechismus, mravoučná poučení a modlitby, podané pokřtěným Tatarům v jejich hovorovém jazyce podle abecedáře vydaného roku 1861 v Petrohradské synodní tiskárně. 1862. Kazaň.

Булич Константин 1903: Из записок К. Н. Булича: 1828–1846 г.г. – Вестник Европы: журнал науки, политики, литературы 8, 743–763.

Венгеров Семён, ред., 1904: Критико-биографический словарь русских писателей и ученых (от начала русской образованности до наших дней) 6. Санкт Петербург: Типография М. М. Стасюлевича.

Гатилова Анастасия 2012: Научные династии польских профессоров и преподавателей в Казанском университете (XIX – начало XX вв.). Автореферат диссертации на соискание ученой степени кандидата исторических наук. Казань: Казанский (Приволжский) федеральный университет.

Hlas z Litvy o novém vydání litevského básníka Donelaitise, připraveném Ruskou akademií věd roku 1865. – Ruský invalida 269.

Долбов Михаил 2010: Русский край, чужая вера: Этноконфессиональная политика империи в Литве и Белоруссии при Александре II. Москва: Новое литературное обозрение.

Загоскин Николай, ред., 1900: Деяния Императорского Казанского университета. 1805–1900 гг.: Опыт краткого биографического словаря профессоров и преподавателей Казанского университета за первые 95 лет его существования. Казань: Типо-литография Императорского университета.

Зайцева Людмила 2016: Общий устав университетов 1863 г.: предыстория, характеристика, значение. – Lex Russica. Закон русский 9, 214–229.

Ильминский Николай 2011: Вступительное чтение в курс турецко-татарского языка [репринт оригинала]. Москва: Книга по Требованию.

Stripsniai / Articles

211

MARGARITA MATULYTĖ

Ильинский Николай 1871: Практические замечания о переводах и сочинениях на инородческих языках. – Православный собеседник 3, 160–183.

Исхаков Радик 2015: К истории создания первого татарского кириллического алфавита и формирования письменной традиции татар-кряшен (крещеных татар). – Известия Самарского научного центра Российской академии наук 17, 3, 319–322.

Катанова Николай 1907: Памяти Сергея Михайловича Шпилевского. Казань: Типография Императорского Университета.

Корсаков Дмитрий 1912: М. П. Петровский. – Исторический вестник 7, 262–270.

Костина Татьяна, Куприянов Алексей 2017: Кадровая политика попечителей Казанского учебного округа и динамика возрастного состава профессоров Казанского университета в 1804–1884 годах. – Ученые записки Казанского университета (Серия гуманитарные науки) 159, 4, 925–941.

Лаптева Людмила 2003: Казанский славист Менон Петрович Петровский (1833–1912). – Славянский альманах 2002, 152–177.

Lichačov Dmitrij 200: Ruská kultura. Moskva: Iskusstvo.

Машанов Михаил 1892: Обзор деятельности Братства св. Гурия за двадцать пять лет его существования (1867–1892 гг.). Казань: [б. л.].

Миллер Алексей 2010: Латиница и кириллица в политике властей Российской империи. – Перзянский сборник 2 (Новые материалы и исследования по истории русской культуры). Москва: Новое издательство, 467–477.

Misijní oddělení při Kazaňské duchovní akademii a vnitřní misie v Rusku 1906. – Církevní a společenský život 18, 634.

Никольский Николай 1905: Переводческая комиссия в Казани и ее просветительная деятельность среди инородцев (По поводу отчета Казанской переводческой комиссии за 1904 г.). Казань: Центральная типография.

O vydání litevského básníka Donelaitise Akademií věd 186. – Časopis ministerstva národního osvěty CXIX, 61–63.

Понятов Андрей 2003: Некоторые аспекты миссионерской деятельности «Братства святителя Гурия». – Православный собеседник 2, 45–78.

Univerzitní statut z roku 1863 1863. Petrohrad: Tiskárna Ogizko.

Фирсов Николай 1870: Инородческое население прежнего Казанского царства в новой России до 1762 года и колонизация закамских земель. [Казань]: [б. л.].

212

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Antano ir Jono Juškų mokslinės veiklos Kazanėje ideologiniai kontekstai

Фирсов Николай 1866: Положение инородцев Северо-Восточной России в Московском государстве: рассуждение, написанное для получения степени магистра русской истории Н. Фирсовым. Казань: Университетская типография.

Šarifanov Izmail 200: Polští profesoři a vyučující na Imperátorské Kazaňské univerzitě. Kazaň: Nakladatelství Kazaňské státní univerzity.

Шестаков Петр 1869: Речь, произнесенная г. попечителем казанского учебного округа П. Д. Шестаковым, при открытии братства святителя Гурия. – Сборник документов и статей по вопросу об образовании инородцев. Санкт Петербург: Типография т-ва «Обществ. польза», 439–447.

Шиплевский Сергей 1879: О задачах деятельности Казанского общества археологии, истории и этнографии и о возможном содействии Обществу со стороны жителей местного края. Речь товарища председателя Общества С. М. Шиплевского, произнесенная в 1 годичном публичном собрании Общества 19 марта 1879 года. Казань: Типография Императорского Университета.

Якобсон Роман 1985: Избранные работы. Москва: Прогресс.

Ideologický kontext vědecké práce Antana a Jonase Juškových v Kazani

SOUHRN

Tento výzkum doplňuje poznatky o sociokulturních podmínkách a ideologických kontextech vědeckého prostředí, které převládalo v Kazanské oblasti během akademického působení (1878–1882) litevských folkloristů Jonase a Antana Juškových. Aby byla objasněna zákonitost vydávání litevského folkloru v Kazani latinkou, je analyzován étos vědecké komunity Kazaňské univerzity, která vynikala v rámci obecné imperiální politiky přizpůsobování a integrace kultur a jazyků národů Ruského impéria.

Litevské lidové písně a oblastní svatební tradice z Veliuony, které bratři Juškové shromáždili a uspořádali v latince, bylo možné vydat díky několika okolnostem: na Kazaňské univerzitě se soustředila polská a litevská vědecká elita a zastánci tradičních hodnot a vytvořili pokrokovou, depolitizovanou školu jazykovědného výzkumu; zakladatel této školy Jan Baudouin de Courtenay se stal jejím hlavním prostředníkem a podporoval vydávání litevského folkloru, jenž byl považován za důležitý pramenný materiál.

Straipsniai / Articles

213

MARGARITA MATULYTĖ

Na druhé straně je cyrilský přepis písem národů kolonizovaných impériem spojován s procesy utváření identity loajální carské vládě a potlačování opozice. Při zavádění cyrilice v Severozápadním kraji se prvotní a hlavní úsilí soustředilo na oddělení litevské kultury od Poláků, kteří živili myšlenku obnovení Polsko-litevského společenství. V Povolží to mezitím znamenalo omezování vlivu Osmanské říše, centra islámu. Vydávání litevského folkloru v Kazani, vzdálené od sociokulturního ohniska (Litvy) i politického centra (Petrohradu), bylo proto chápáno jako čistě vědecký projekt.

Doručeno 1. září 2019.

MARGARITA MATULYTĖ

Lietuvos kultūros tyrimų institutas

Saltoniškių g. 58, LT-08105 Vilnius, Lietuva

[email protected]

214

Acta Linguistica Lithuanica LXXI