HARALD BICHLMEIER Saská akademie věd v Lipsku Univerzita Martina Luthera v Halle-Wittenbergu Oblasti výzkumu: onomastika (toponymie), historická fonologie germánských jazyků, indoevropská lingvistika, aljamiado-texty. DOI: https://doi.org/10.35321/all82-11

Inġė Lukšaitė

REFORMACE VE VELKÉM LITEVSKÉM KNÍŽECTVÍ A V PRUSKÉ LITVĚ (OD 20. LET 16. STOLETÍ DO POČÁTKU 17. STOLETÍ)

Lipsko: Leipziger Universitätsverlag GmbH 2017. Vázaná, 662 stran. ISBN 978–3–96023–064–9

Zde představovaná kniha zasloužilé historičky Inġė Lukšaitė je překladem litevského vydání z roku 1999 (Lukšaitė 1999). Ve stejném roce jako německá kniha, v roce 2017, vyšlo od téže autorky v Litvě také další populárnější (bez poznámek pod čarou a podstatně kratší) pojednání o reformaci v Litvě (ve smyslu Malé a Velké Litvy, respektive Pruského vévodství a Velkého litevského knížectví; Lukšaitė 2017).

Kniha v němčině má delší historii, a proto zde má být představen především způsob jejího převedení do němčiny, a méně její vlastní obsah. Již v letech 2002–2003 (s. 10), respektive v roce 2003 (s. 3), ji přeložil Gottfried Schneider, zřejmě však nebyla vytištěna, nýbrž ji později ještě Lilija Künstlingová „revidovala a

Recenze / Reviews

197

HARALD BICHLMEIER

částečně nově zpracovala 2016“ (přelepka na titulním listu, s. 3; původní text pod nálepkou: „Přeložili Lilija Künstlingová a Gottfried Schneider“). Irene Dingelová poté dále prosazovala vydání (s. 11) a Jürgen Hennings nakonec sestavil soupis pramenů a literatury (s. 587–631) (s. 11), ovšem „na základě poznámek pod čarou a seznamu zkratek litevského originálního vydání“ (s. 587).

Kniha tedy až do svého dokončení (předmluva je datována zářím 2016; s. 11) prošla několika rukama, které se při zacházení s materiálem zjevně neřídily zcela jednotně:

To se týká zvláště také práce s odbornou literaturou, která od sepsání litevské verze nově přibyla a byla začleněna do německého textu (s. 10): vlastní seznam literatury (jak již bylo uvedeno, zpracovaný na základě Lukšaitė 1999) bohužel neobsahuje žádný titul vzniklý v roce 1998 nebo později. Tyto tituly jsou citovány pouze v poznámkách pod čarou. Při opakovaném uvádění se na takové tituly zpravidla odkazuje zkráceným názvem – neexistuje však odkaz na poznámku pod čarou s úplným bibliografickým údajem, takže čtenář zůstává bez pomoci. Vedle toho se vyskytují i případy, kdy je dílo v poznámce pod čarou citováno celé, přestože je lze nalézt v seznamu literatury.

Dalším problémem německé redakce je způsob užívání místních a osobních jmen. V Litvě, respektive v litevštině, se obvykle používají litevštěné podoby nelitevských jmen – i kdyby litevštění spočívalo jen v tom, že se ke jménu připojí koncovka určité kmenové třídy, a jméno se tak stane skloňovatelným. Takové litevštění není v německém vydání namístě. V německé odborné literatuře se uvádějí především skutečně doložené jmenné podoby. Konkrétně to znamená: pokud se Polák, ale také Litevec z Velkého litevského knížectví (i kdyby byl polonizován pouze úředními písaři) v pramenech zásadně objevuje jen s polskou (a/nebo latinskou) jmennou podobou, měla by se použít právě tato podoba, nikoli (byť z dobrých důvodů rekonstruovatelná) litevská podoba (výjimkou mohou být mezinárodně užívané [rekonstruované] litevské podoby jmen známých osob, jako například Martynas Mažvydas atd.). To platí tím spíše, je-li litevská jmenná podoba v německojazyčném prostoru neobvyklá: Radziwiłł je známý – ale Radvila? Ještě vyhrocenější je to v případě, kdy se u Prusů (v knize důsledně: „Pru zzen“, „pruzzisch“) uvádí zcela uměle vytvořená jmenná podoba (třeba jen v závorkách): co si má u pruského tolkiena Paul Megott

198

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Ingė Lukšaitė. Reformace ve Velkém litevském knížectví a v Pruské Litvě (od 20. let 16. století do počátku 17. století)

(který se snad mohl prusky psát *Pauli[a]s *Megot[t]i[a]s, pokud to vůbec kdy udělal) představit pod umělou litevskou jmennou podobou Paulius Megotas?

Podobný problém se objevuje i u některých místních jmen: zde jsou některá německá exonyma, například polských místních jmen, zcela běžná, zvláště když se hovoří o 16. století, a nikoli o současnosti: Danzig, Posen, Krakau und Gnesen zde mají zjevně přednost před podobami Gdańsk, Poznań, Kraków, Gniezno; adjektivum „Gniezener“ (s. 154; zjevně založené na kontaminaci polského Gniezno a německého Gnesen) působí velmi cize; pokud už, muselo by důsledně znít Gnieznoer.

Podobným případem je jméno města, které je v německojazyčném prostoru známé především jako Brest (Litovsk). Téměř důsledné používání dnešní (v Německu zřejmě mimo slavistické kruhy sotva známé) běloruské podoby jména „Biaresce“ (lépe: Bjaresce < aruss. Berestьe) působí poněkud odcizujícím dojmem a ve spojení „Biaresce (Brester) Bibel“ (s. 579) je nakonec vysloveně podivné. Pokud jde o postup, srovnejme však také úvodní poznámky k „rejstříku osob“ (s. 633–651).

Je zřejmé, že zacházení se jmény je v překladech vždy problematické (zvláště ve [střední a] východní Evropě), protože mnohé z toho, co se jmen týká, je právě národně (nacionalisticky) zatíženo; z hlediska čitelnosti knihy by však člověk měl zohlednit buď zvyklosti cílového jazyka, a/nebo zvyklosti pojednávané doby. Vilnius je dnes ve srovnání s Wilna zjevně běžnější podoba, ale Gnesen, Posen, Danzig, Krakau, Brest jsou v případě těchto polských měst, respektive běloruského města, právě těmi běžnými podobami – za 50 let to může být jinak.

A v překladu zřejmě přežívá i další tradice litevské historiografické literatury zaměřené na širší rozšíření: v litevském vydání z roku 1999 jsou všechny citáty z originálních textů přeloženy do litevštiny (a příslušný originální text není citován ani v poznámce pod čarou). Tak je tomu téměř důsledně i v německém vydání, jen v několika případech byla uvedena původní raně novohornoněmecká textová verze (v mírně modernizovaném pravopisu). Ojediněle se originální text objevuje v poznámce pod čarou, často je však uveden pouze odkaz na edici a jazyk originálu přitom není ve všech případech jasný. U takových překladů by bylo zásadně žádoucí uvádět originální citát v poznámce pod čarou.

Celkově bude patrně nutné konstatovat, že knize by prospěla důsledná další redakce; pomohla by předejít i tak nesmyslným dělením slov jako „Pr–zemyszler“ (s. 205), „Alo–ysius“ (s. 276). Srovnatelné chyby se objevují také v „rejstříku zeměpisných jmen a míst“ (s. 653–662), kde se například pod heslem Breslau odkazuje na „Wrocław“ a

Recenze / Reviews

199

HARALD BICHLMEIER

pod heslem Brest na „Biarescie“ (s. 654) a kde je na témže místě u hesel Demme, Dnepr, Elbe dodatek „(Fluß)“ ve starém pravopisu, zatímco jinak je kniha psána novým pravopisem.

Po tomto podrobném pojednání o formálních otázkách, které lze přičíst především překladatelům a redaktorům, nyní ke knize samotné.

Jde o poměrně věrný překlad verze z roku 1999; členění a počet kapitol byly až na několik výjimek zachovány, nadpisy zůstaly zčásti doslovnými překlady původních názvů kapitol, zčásti byly pozměněny. Výklad je převážně chronologický a přeskakuje mezi vývojem v Pruském vévodství a vývojem ve Velkém litevském knížectví. Výklad je (kromě výše uvedeného kolísání jmen apod.) dobře čtivý a systematicky uspořádaný. Obtíže působí pouze občasná záplava vzájemně se ovlivňujících osob a míst – to je však dáno samotnou věcí, nikoli výkladem. Čtenář získá úplný přehled o vývoji a působení reformace v těchto dvou zemích (s občasnými pohledy na vývoj v Polsku), o různých směrech uvnitř reformace (luteráni versus reformovaní a nakonec „ariáni“) a o jejich příslušných těžištích a vývojových liniích. Překvapivě stručně je pojednán vznik knih, respektive knihtisku v pruském a litevském jazyce v Královci (s. 229–249), který přece představuje milník v kulturním vývoji regionu. Velmi podnětná a informativní je závěrečná kapitola „Význam reformace“ (s. 493–586), zaměřená kulturně a sociálněhistoricky, která se věnuje především vývojovým liniím uvnitř Velkého litevského knížectví.

Co knize chybí (a chybělo již v roce 1999), jsou (moderní) mapy, podle nichž by se čtenář mohl náležitě orientovat v tom, o kterém regionu se právě pojednává. Většina německých čtenářů, kteří se o toto téma zajímají, jistě nemá problémy s lokalizací Gdaňsku, Královce, Klaipėdy, Kaunasu a Vilniusu – ale kde leží všechna ta panská sídla a vesnice s luterskými, respektive reformovanými kostely, které jsou uváděny například pro Žemaitiji (s. 275 a násl.)?

Zatímco vývoj reformace v Pruském vévodství byl již několikrát a místy velmi obsáhle popsán v němčině, srovnatelné pojednání o Velkém litevském knížectví dosud chybělo. Nyní je zde k dispozici – stejně jako výklad, který v úplnosti představuje vzájemné prostupování procesů ve vévodství a v knížectví od počátků po dobu přibližně jednoho století. Zvláště poučná jsou přitom po kapitolách podávaná srovnání paralelních i odlišných vývojů

200

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Ingė Lukšaitė. Reformace ve Velkém litevském knížectví a v Pruské Litvě (od 20. let 16. století do počátku 17. století)

uvnitř jednotlivých konfesí i mezi nimi v obou sousedních státech.

Jinými slovy: Kniha je dobrá a v německojazyčném prostoru byla do určité míry také desideratem; člověk by si však přál, aby ‚technické‘ zpracování (v nejširším smyslu) tohoto výkladu do německé podoby bylo promyšlenější a důkladnější – zasloužila si to.

LITERATURA

Lukšaitė Ingė 1999: Reformace ve Velkém litevském knížectví a v Malé Litvě: třetí desetiletí 16. století–první desetiletí 17. století, Vilnius: Baltos lankos. (Váz., 647 s.)

Lukšaitė Ingė 2017: Když víra měnila svět... Reformace v Litvě, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras. (Váz., 239 s.)

Přijato 3. dubna 2020.

HARALD BICHLMEIER Univerzita Martina Luthera v Halle-Wittenbergu Orientální ústav Seminář indogermanistiky a obecné jazykovědy Ludwig-Wucherer-Str. 2, 06108 Halle (Saale) [email protected]

Saská akademie věd Pracoviště Jena Etymologický slovník staré horní němčiny Zwätzengasse 12a, 07743 Jena [email protected]

Recenze / Reviews

201