PIETRO U. DINI

Univerzita v Pise

Oblasti vědeckého výzkumu: dějiny jazyka, dějiny baltských jazyků, historiografie lingvistiky, prusistika.

DOI: https://doi.org/10.35321/al182-09

KATALÁNŠTINA JAKO „STŘEDNĚ VELKÝ“ JAZYK (MOŽNÉ PARALELY S LITEVŠTINOU)¹

0. ÚVOD

V tomto přehledu sleduji úzký a omezený cíl. Nejprve velmi obecně představím areál katalánského jazyka a jeho terminologickou rozmanitost, dále synteticky nastíním dějiny tohoto jazyka a zastavím se u některých polemických momentů, zejména u lingvistické polemiky mezi zastánci kastilštiny a katalánštiny o používání jazyka ve veřejném životě. Tato polemika trvala po celé dvacáté století a přetrvala až do dnešních dnů².

Nakonec se budu zabývat současností a budoucností katalánštiny prostřednictvím pojmu uvedeného v názvu, tedy jako „středně velkého“ jazyka, a odhalím, co se za tímto pohledem skrývá.

Pro zasazení přehledu do širšího kontextu stojí za to podívat se na jazykovou situaci ve Španělském království, tedy na vícejazyčné Španělsko, které má čtyři jazyky, z nichž pouze jeden jediný je považován za oficiální v celém státě – kastilština, zatímco ostatní jsou považovány za spoluoficiální, avšak pouze na určitých územích, totiž galicijština, baskičtina a právě katalánština. Připomenu, že v Andorrském knížectví je katalánština oficiálním státním jazykem.

¹ *Příspěvek přednesen ve Vilniusu v Institutu litevského jazyka u příležitosti 26. konference Jablonského dne 3. října 2019. Autor děkuje J. Sabaševičiūtė za překlad a akademičce, profesorce G. Blažiene za redakční pomoc. Článek záměrně zachovává rysy stylu ústního příspěvku.

² Tuto problematiku zkoumají například: Barbour, Carmichael 2002; Jörg 2013; Kraus 2015.

Įžvalgos / Insights

175

PIETRO U. DINI

OBR. 1. Území katalánského jazyka

1. STRUČNÝ POPIS

Areál katalánštiny zahrnuje celé středomořské území – Katalánsko (Catalunya), Valencii (València), França de Ponent (pohraničí s Aragonií), Andorru (Andorra), Baleárské ostrovy (Illes Balears), Severní Katalánsko ve Francii (Catalunya Nord) a Alghero na Sardinii (Alguer).

Katalánské jazykové společenství tvoří lidé žijící v několika regionech, kteří užívají společný jazyk; jejich jazykový projev i doprovodný společenský diskurz se v jednotlivých regionech liší. Katalánsky mluví přibližně 9 milionů lidí v Evropě a dalších 350 000 v Jižní Americe.

Tradiční vnitřní klasifikace katalánštiny vychází z jediného geografického kritéria, rozlišujícího východní a západní nářečí a podnářečí, které je zase založeno na fonetickém členění. Za zvlášť důležitou se považuje neutralizace hlásky a v nepřízvučné pozici. S touto klasifikací souhlasí jak tradiční dialektologie, například Manuel Milà i Fontanals (XIX. století), tak novější dialektologie, například Joan Veny (XX. století). Kromě toho jsou známa také některá přechodová nářečí při hranici s Aragonem, okcitánštinou aj. Známá jsou i některá další nářečí, která však dnes již neexistují, například v Alžíru, na Sicílii, v Neapoli a na Sardinii (kromě Alghera).

176

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalonų „vidutinio dydžio“ kalba (galimos paralelės su lietuvių kalba)

OBR. 2. Katalánská nářečí

2. HISTORICKÉ STŘÍPKY

Velmi stručně je třeba připomenout, že jazyková varianta vzniklá z vulgární latiny získala kolem XI. století charakteristické rysy katalánštiny a její územní rozsah se během několika staletí příliš neměnil³.

2.1. Ve XIV. století dosáhla katalánština svého vrcholu. Tehdy se užívala na rozsáhlém území od samotného Katalánského knížectví až po dnešní jižní Francii, v Aragonii a Valencii, na Baleárských ostrovech a také v jižní Itálii, severní Africe a Řecku.

Až do XV. století tato řeč vzkvétala v literatuře (zpočátku společně s provensálštinou) i ve filozofii (připomeňme alespoň Ramona Llulla (1232–1316)). V XVI. století začíná politický úpadek Katalánska. Ztrácí území, jako byl například Roussillon, a další oblasti. Zároveň roste politická moc Kastilie. Osudovým datem je rok 1714, kdy končí „válka o dědictví“, a město Barcelona

³ K otázce pojednané v této kapitole srov. syntézy, např.: Tavani 1994; Nadal, Prats 2001; referenčním dílem jsou pak dvě práce Nadal, Prats 1982; 1996; Francés, Amorós 2011.

Įžvalgos / Insights

177

PIETRO U. DINI

podléhá kastilským a francouzským spojeneckým vojskům. Začíná vláda bourbonské dynastie a období podrobení Katalánska.

Proces kastilizace pokračuje v následujících staletích, katalánština ztrácí svou prestiž a její teritoriální varianty se stále více rozrůzňují. Úpadek katalánského jazyka a kultury trvá až do takzvané Renai­xenços. Hnutí Renai­xenços vzniká jako básnické hnutí v době romantismu. Za podmíněný a symbolický zakládací akt hnutí Renai­xenços lze považovat pozdně romantickou báseň Oda a la patria, tedy „Ódu na vlast“ (1832), kterou roku 1833 napsal básník Bonaventura Carles Aribau i Farriols (1798–1862).

2.2. Renai­xen­ça by se česky řeklo „znovuzrození“, a to jak doslovně, tak v historickém smyslu. Budeme-li v porovnávání pokračovat, objevíme řadu zajímavých existujících paralel mezi Litvou a katalánskou situací. Obě jazyková společenství – litevské i katalánské – pocítila přibližně ve stejném období, že vyšší společenské vrstvy opouštějí jejich jazyk; obě čelila opakovaným pokusům o jeho nahrazení; obě rozvinula pozorný vztah a vnímavost k ekoklabickým myšlenkám. Při bližším pohledu není těžké najít intelektuální literární osobnosti podobné stylem, tématy i používanými formami; mám na mysli například básníky, jako byl Jonas Mačiulis (1862–1932), kněz známější jako Maironis, nebo také kněz mossèn Jacint Verdaguer (1845–1902), dále Simonas Daukantas (1793–1864), Motiejus Valančius (1801–1875) a například Josep Yxart (1852–1895), Joaquim Casas-Carbó (1858–1943) a Carles Riba (1893–1959); chci také zdůraznit podobnosti mezi dílem Jonase Jablonskise (1860–1930), tvůrce spisovného jazyka, a obdobnou prací Pompeua Fabry (1868–1948).

Srovnání by mohlo být i více… Je však třeba jasně říci, že vedle podložených srovnání mezi Litvou a Katalánskem existují také hluboké rozdíly: Litva ve své historii nikdy nepoznala významnou vrstvu velké buržoazie jako Katalánsko (do jisté míry také Livonsko, byť bylo rovněž v rukou německého obyvatelstva), a proto zůstala vždy spjata se zemědělským původem, a to jak ze sociálního, tak z kulturního hlediska.

2.3. Důležitým okamžikem, kdy Katalánci získali a obnovili svůj jazyk, byly Jocs Florals (česky květinové hry), tedy soutěže v ústní poezii, které byly velmi rozšířené a oblíbené. Mimochodem, není těžké si všimnout mnoha paralel a podobností s tím, co se odehrálo v samotné Litvě přibližně ve stejné době (srov. slavnosti písní).

Ve druhé polovině 19. století a zejména na přelomu století, kdy se v Katalánsku utvářela moderní průmyslová společnost, získalo samotné hnutí Renai­xenços výraznější identitární a politické rysy, které Španělské království samozřejmě netolerovalo. Prvním znakem identity byl jazyk a právě proti jazyku

178

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalonų „vidutinio dydžio“ kalba (galimos paralelės su lietuvių kalba)

byla namířena státní cenzura. Vznik katalánského národního vlasteneckého hnutí lze datovat do tohoto období a k těmto zkušenostem. Tyto myšlenky byly rozpracovány a představeny ve dvou knihách, které dodnes patří k základním textům katalanistického hnutí: Valentí Almirall i Llozer (1841–1904), Lo catalanisme (1866), a kniha Enrica Prata de la Riba (1870–1927) La Nacionalitat Catalana (1892). Jasně se v nich předkládá myšlenka, že jazyk je hlavním znakem identity při vymezování katalánské národnosti.

OBR. 3. Valentí Almirall i Llozer a obálka jeho knihy. Lingvisté Pompeu Fabra a Antoni Alcover

Od roku 1914 se hlavní správní provincie Katalánska (diputacions), tedy Barcelona, Girona, Tarragona a Lleida, sdružují a jsou známy pod názvem Mancomunitat de Catalunya. Mancomunitat měla značný politický význam, protože po událostech roku 1714 Španělské království poprvé uznalo územní jednotu Katalánska.

Mancomunitat měla ještě větší význam pro obnovu katalánské kultury. Za zvláštní připomenutí stojí, že v té době byl založen Institut d’Estudis Catalans, tj.

Įžvalgos / Insights

179

PIETRO U. DINI

Institut katalánských studií, jehož jedním z hlavních úkolů bylo standardizovat jazyk. Kodifikace katalánštiny rychle postupovala díky Pompeu Fabrovi (1868–1948), který zahájil pravopisnou reformu založenou na etymologickém principu. Roli Pompeua Fabry lze srovnat s rolí Jonase Jablonskise (1860–1930). Mimochodem, oba jazykoví normativisté žili přibližně ve stejné době.

Dar minėtina, kad tais metais Antoni Alcover (1862–1932) parašė fundamentinį leksikografinį veikalą Dictionari català–valencià–balear, t. y. Katalonų–valensiečių–baleary žodyną. Kad iškart visiems būtų aišku, reikia pabrėžti, kad savo svarba šis veikalas prilygsta Kazimiero Būgos (1879–1924) pradėtam didžiajam Lietuvių kalbos žodynui.

2.4. Katalánské politické a národní aspirace byly vždy úzce spjaty s jazykem a jazykovým uvědoměním. Lze říci, že jazyk a literární tradice byly makroskopickými údaji této politické dimenze. Samotná koncepce dějin katalánské literatury se utvářela na základě romantických idejí druhé poloviny 19. století. Úlohou jazyka a literatury při vytváření katalánské identity je politický diskurz, který začal s Renaixença a v jistém smyslu pokračuje dodnes.

Po staletí se vedla jazyková polemika o tom, zda je rozumné, aby Katalánci používali katalánštinu, zda by katalánští spisovatelé měli psát svá díla katalánsky, nebo zda by pro ně nebylo rozumnější katalánštiny se vzdát a používat pouze kastilštinu... Rozpory jsou již dávno známé. V průběhu dějin byly menšinové kultury mnohokrát za různých okolností „pobízeny“ k tomu, aby používaly jazykové vyjadřovací kódy různých velkých kultur – to je důsledek kulturní hegemonie. Mimochodem, podobných případů není málo ani v samotných dějinách litevštiny.

Zkušenost mnoha „malých vlastí“ učí jedné věci, kterou je důležité zopakovat a náležitě ocenit: významu jazykového faktoru, tedy silnému vztahu mezi národním vědomím a jazykovým uvědoměním. Každá literatura si ve svých počátcích vytvořila mytický vztah k jazyku národa; národ sám je základním a proměnlivým prvkem, tedy dynamickým příslibem identity, která je stále na cestě.

3. JAZYKOVÉ POLEMIKY

Dále stojí za to představit některé epizody této jazykové polemiky z posledních staletí, protože odhalí skutečné mocenské vztahy mezi dvěma

180

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalonų „vidutinio dydžio“ kalba (galimos paralelės su lietuvių kalba)

zmíněnými jazyky ve španělské společnosti a také nás přivedou přímo k současnosti a jejím rozporům^⁴

^⁴ OBR. Leopoldo Alas Clarín, Enric Prat de la Riba, Miguel de Unamuno, Eugeni d’Ors

3.1. Prvním pozoruhodným okamžikem je polemika mezi kastilským spisovatelem Leopoldem Alas Clarínem (1852–1901) a katalánským kulturním činitelem Enricem Pratem de la Ribou (1870–1917). Podle Clarína byla katalánština pouhým nářečím, které se nedalo srovnávat s mnohem mocnějšími jazyky, jako jsou kastilština, francouzština či italština. Podle Clarína byla katalánština z darwinistického hlediska mezi těmi nářečími, která neobstála („entre los dialectos que no han prevalecido“), a katalánští spisovatelé by proto měli psát pouze kastilsky, zejména prózu.

Z jazykovědného hlediska je Clarínův názor samozřejmě neuspokojivý, takový protiklad však pro něj měl především politickou hodnotu. Nejde zde ani tak o vztah jazyk/nářečí, jako o vztah jazyk/moc. Tak se kdysi prosazovalo přirozené „glotofagické“ právo kastilštiny „požírat“, tedy vytlačovat a pohlcovat jiné jazyky, v souladu se známou vizí Antonia de Nebrijy (1441–1522), že „jazyk

^⁴ Tato kapitola vychází zejména z Rigobon 2018.

Įžvalgos / Insights

181

PIETRO U. DINI

je společnicí říše“ (la lengua es compañera del imperio), je-li třeba i za použití zbraní. Replika již zmíněného Prata de la Riba mohla být pouze ironická. Jeho postoj byl samozřejmě zcela jiný. O významu jazyka při utváření katalánské národnosti vůbec nepochyboval. Říci to však příliš nahlas bylo samozřejmě nebezpečné.

3.2. K další zajímavé polemice došlo mezi významným kastilským spisovatelem Miguelem de Unamunem (1864–1936) a jeho přítelem, katalánským spisovatelem Joanem Maragallem (1860–1911). Také tentokrát je postoj zřetelně hegemonický a Katalánci jsou paternalisticky vyzýváni, aby se vzdali svého jazyka a používali nejrozšířenější kastilštinu.

Připomeňme si anekdotu o Miguelu de Unamunovi, který se svého přítele Joana Maragalla jednou vážně i žertem ptá, proč místo kastilské mauserovky raději používá katalánský špingarda (zbraň ze 14. století). Předvídavě mu odpověděl tehdy málo známý mladý katalánský spisovatel Eugeni d’Ors (1881–1954): „Unamuno má pravdu: jako zbraň svého imperialismu si Kastilec vybírá mauserovku. Pro jiné války světa jsou však zapotřebí jiné mauserovky, ‚mauserovější‘ než ta kastilská, n’est ce pas, my dear?“ (mimochodem, aniž to tušil, Eugeni d’Ors již používal europanto (tj. umělý smíšený jazyk používaný administrativou Evropské unie!).

5 OBR. Julián Marías

6 OBR. Maurici Serrahima

3.3. Ve Španělsku za Frankovy vlády v minulém století se znovu kladla otázka, proč tvrdohlaví katalánští spisovatelé píší katalánsky... Katalánci dnes nejsou výslovně vyzýváni, aby svůj jazyk vyměnili, říká se však, že katalánština by měla být přesto omezována. Zástupcem státního centra je nyní nejznámější žák filozofa José Ortegy y Gasseta Julián Marías (1914–2005). Apodikticky a naléhavě tvrdil, že „Katalánsko nikdy nebylo národem“ (Cataluña no ha sido nunca una nación), a navrhoval takzvaný „argument jazykového domu“, podle něhož katalánský dům má dvě patra: v přízemí žije katalánština pro všechny rodinné a každodenní potřeby, zatímco v prvním patře

182

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalonų „vidutinio dydžio“ kalba (galimos paralelės su lietuvių kalba)

žije kastilština a plní všechny ostatní funkce. Široké užívání katalánštiny by se mohlo stát faktorem „tibetanizace Katalánska“, a proto Julián Marías navrhoval řešení „asymetrického bilingvismu“, podobné diglosii, a zároveň Katalánce vyzýval k sebeomezení, tedy k tomu, aby svůj jazyk vědomě nepoužívali v mnoha společenských funkcích, přestože uznával přednost katalánštiny v rodinném životě a poezii...

Také tentokrát mohla být katalánská replika pouze zdrženlivá a zdvořilá. Pokusil se ji formulovat Maurici Serrahima (1902–1979), představitel katolického katalánství, a proto přijatelnější pro národněkatolickou ideologii prosazovanou Frankem. Názor Mauriciho Serrahimy byl diametrálně odlišný od názoru Juliána Maríase. Katalánci jsou národem, jsou od přírody jednojazyční, kastilština je pro ně jazykem naučeným (rozuměj: vnuceným) a katalánský spisovatel chce konečně psát ve svém jazyce, tedy katalánsky.

3.4. Jak je vidět, ve Španělsku za Franka (a zčásti i po Frankovi) převládal jazykový monoteismus. Ve všech popsaných případech katalánští spisovatelé čelili naléhavým výzvám, aby opustili svůj takzvaný místní jazyk a přešli k takzvanému univerzálnějšímu jazyku, tedy kastilštině. Bylo po nich důrazně požadováno, aby vysvětlili nebo ospravedlnili, proč nadále používali svůj mateřský jazyk...

Zajímavé a zároveň překvapivé je, že ještě v roce 2007, kdy bylo Katalánsko čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu, byla položena otázka, zda lze katalánskou literaturu tvořit v kastilštině... Komentářů netřeba.

4. KATALÁNŠTINA JAKO JAZYK „STŘEDNÍ VELIKOSTI“ A EVROPSKÁ UNIE

Nyní by bylo vhodné podívat se na situaci v současné Evropské unii^⁵. Jazyky se v ní dělí do dvou hlavních skupin: na jedné straně jsou úředně uznané jazyky (takříkajíc jazyky první kategorie) a na druhé straně regionální a menšinové jazyky (takříkajíc jazyky druhé kategorie), které jsou teoreticky chráněny podle dokumentu o regionálních či menšinových jazycích z roku 1992 (srov. Carta 1992). Katalánština patří do druhé skupiny. Situace jazyků v Království španělském (asi 47 milionů obyvatel) se však výrazně liší od situace jazyků jinde v Evropě, například ve Švýcarské konfederaci (8,5 milionu), nebo jinde ve světě, například v Kanadě (asi 38 milionů).

^⁵Tato kapitola vychází zejména z Vila, Bretxa 2013; Bastardas i Boada, Boix-Fuster, Torrens Guer­rini 2018.

Įžvalgos / Insights

183

PIETRO U. DINI

Nakonec vysvětlím pojem, který dal tomuto příspěvku název. Aby bylo možné náležitě a adekvátně popsat nové složité jazykové situace ve světě, připravuje se nová klasifikace jazyků. Je výsledkem projektu Centra sociolingvistiky a komunikace na Barcelonské univerzitě. Předmětem výzkumu byly právě „středně velká“ jazyková společenství a „středně velké“ jazyky. Co je však středně velké společenství a co je středně velký jazyk? A jaké jsou jejich charakteristiky? Jde o netradiční rozdělení, tedy ani genealogické, ani typologické; vychází čistě z kvantitativního kritéria. Ukazatelem tohoto rozdělení je takzvané „středně velké“ jazykové společenství. Ve světě jazyků se uznává skupina „středně velkých“ jazyků⁶.

Za „středně velké“ jazykové společenství se považuje takové, jehož demografická velikost činí nejméně jeden milion (někteří uvádějí i půl milionu) a nejvýše 25 milionů mluvčích. Jde tedy o dostatečně velká společenství, aby měla správní, akademické, komunikační a politické prostředky (byť možná ne zcela samostatné). Na základě této kategorizace lze snadno vidět, že katalánština rozhodně není malým jazykem.

5. MENŠINOVÝ JAZYK?

Abychom dobře objasnili otázku katalánštiny jako menšinového jazyka v kontextu Španělského království a Evropy, stojí za to zamyslet se nad protikladem: sebevnímání ve Španělském království versus územní realita a demolingvistika v evropském kontextu.

Podívejme se na územní rozšíření katalánštiny (32 108 km²). Je větší než území některých evropských států, například Belgie (asi 30 500 km²), Albánie (asi 28 750 km²), Makedonie (asi 25 700 km²), Kosova (asi 10 890 km²), Nizozemska (asi 7 510 km²), Lucemburska (asi 2 586 km²) atd.

Totéž lze říci i o počtu mluvčích. Katalánsky ve skutečnosti hovoří asi 9 milionů lidí, tedy jen o málo méně než řecky (10,7 mil.) a více než nizozemsky (7,0 mil.), bulharsky (6,9 mil.), dánsky (5,8 mil.), finsky (5,5 mil.), norsky (4,7 mil.), albánsky (2,9 mil.), litevsky (2,8 mil.), makedonsky (1,7 mil.), lotyšsky (1,7 mil.), irsky (1,7 mil.), estonsky (1,3 mil.), lucembursky (0,6 mil.) a islandsky (0,3 mil.).

Tak se ustálilo, že se na tuto situaci obvykle nahlíží prizmatem Španělského království, což zastírá statistickou skutečnost. V evropském kontextu je však územní a demolingvistická realita katalánštiny zřejmá – tehdy je obtížnější (nebo

⁶ Anglicky se používá termín medium-sized language communities.

184

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalonų „vidutinio dydžio“ kalba (galimos paralelės su lietuvių kalba)

mluvit o menšinovém či malém jazyce je zkrátka obtížné. Postavení a skutečnost katalánštiny bude snazší pochopit, zařadíme-li ji do přehledu jazyků a států.

Je samozřejmé, že v tomto kontextu je jazyková politika zvláště důležitým nástrojem k zachování užívání menšinového jazyka (v tomto případě katalánštiny). Například užívání katalánštiny ve školách je dosud prostředkem integrace a soudržnosti, nedávno se však stalo jednou z hlavních příčin politického napětí. Podle údajů z InformeCat (2016; 2018: 23–30) si kastilsky mluvící rodiny žijící v Katalonii stěžují, že kastilština je v katalánských školách diskriminována.

V posledních desetiletích navíc i Katalonii zasáhly značné migrační procesy, zejména z Afriky (Maghrebu), ale také ze zemí Jižní Ameriky. Situace se vyostřuje v současném kontextu takzvané globalizace, která usiluje o zánik historických národů i samotného pojetí národnosti. Zároveň se všemi možnými prostředky snaží proměnit společnosti v kosmopolitní, například umělým podporováním multikulturních migračních procesů, a tím klást základy budoucím „válkám mezi chudými“. To vše se děje pouze ve prospěch bezstátní vrstvy finanční elity…

Takové snahy jsou samozřejmě v rozporu s tradičními ekosystémy, především národními ekosystémy, ať už se státem, nebo bez něj, protože v nich stále přetrvává tradiční způsob života a živá jazyková rozmanitost lidí.

Dalším důležitým údajem, který stojí za pozornost, je takzvaná subjektivní etnolingvistická vitalita, tedy to, jak sami mluvčí určitého jazyka vnímají jeho význam.

Katalánsky mluvící lidé v Katalonii uznávají poměrně vysokou subjektivní etnolingvistickou vitalitu. Většina z nich při výchově dětí nadále používá katalánštinu jako první jazyk (někdy se katalánština používá i v kastilsky mluvících rodinách). Vnímání významu a užitečnosti vlastního jazyka ve srovnání se sousedními jazyky, tedy kastilštinou, francouzštinou a možná i italštinou, je však jiné. A samozřejmě jiné je i ve srovnání s angličtinou.

V některých oblastech katalánského jazykového území, jako jsou Valencie a Baleárské ostrovy, se navíc upevnil silný partikularismus a více se mluví valencijským a mallorským dialektem než katalánsky. To vedlo k územnímu rozdělení a rozdrobení a způsobilo nejen skutečné zmenšení souvislého katalánsky mluvícího území, ale také symbolické oslabení prostoru katalánštiny.

Įžvalgos / Insights

185

PIETRO U. DINI

6. MÍSTO ZÁVĚRU

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že katalánština právem patří do skupiny „středně velkých“ jazyků, není však státním jazykem, s výjimkou Andorry, a nemá tedy státní správu. To vše v rámci svých možností kompenzuje Generalitat de Catalunya, která je ve skutečnosti pouze kvazistátem.

V takové situaci je autonomie katalánské jazykové komunity dramaticky omezena v mnoha důležitých ohledech, které jsou podstatné pro zachování životaschopnosti jakéhokoli jazyka.

Nakonec je třeba položit otázku, jaká může být budoucí výzva pro jazyk „středně velké“ komunity. Tyto komunity vykazují vysokou míru institucionální složitosti ve všech oblastech společnosti: v rodinách, na univerzitách i v podnikatelském prostředí a na internetu; zvláštní nebezpečí hrozí vědeckým pracím. Na druhou stranu se s tím nepotýkají pouze „středně velké“ jazyky. Jde o celosvětově známý efekt morbus anglicus.

Shrneme-li to, lze vymezit největší rizikové faktory pro jazyk „středně velké“ komunity: 1. Politická podřízenost; 2. Masová imigrace; 3. Globalizace.

Závěrem lze říci, že globalizace sice všemožně stírala hranice, (zatím) však nevymazala státní hranice ani národní cítění, které s nimi souvisí. Formální hranice zůstávají. Zatímco dříve bylo běžné učit se nebo se alespoň částečně naučit jazyky sousedních států, dnes tomu tak není. Hranice formálně přetrvávají, komunikace však probíhá prostřednictvím lingua franca, kterou je nejčastěji angličtina. To znamená, že hranice jsou stále formálnější, ztrácejí kulturní obsah a nezůstává v nich žádná substance (mimochodem, obdobně se zevnitř vyčerpává, oslabuje a „vypařuje“ i obsah národních ústav).

A konečně bych na závěr rád připomněl slova významného romanisty ze začátku sedmdesátých let, nedávno zesnulého profesora Basilejské univerzity Germà Colona (1928–2020), který řekl (Colon 1971: 10), že budoucnost katalánštiny je poměrně pochmurná. Přesto dodal, že tento jazyk přežil už čtyři století, aniž se stal jazykem chudých patois nebo pouhou folklorní zajímavostí (jako se to stalo například okcitánštině). Germà Colon zdůraznil, že jde o národ, který se navzdory mnoha těžkostem odmítá vzdát nejvznešenější části své identity.

Myslím, že tato slova platí i dnes, ačkoli si nejsem jistý, zda to znamená, že se situace zlepšuje, nebo zhoršuje…

186

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Katalonų „vidutinio dydžio“ kalba (galimos paralelės su lietuvių kalba)

LITERATŪRA

Barbour Stephen, Carmichael Cathie 2002: Language and Nationalism in Europe, Oxford: Oxford University Press.

Bastardas i Boada Albert, Boix-Fuster Emili, Torrens Guerrini Rosa Maria 2018: El català, llengua mitjana d’Europa. Multilingüisme, globalització i sostenibilitat lingüística, Barcelona: Octaedro.

Carta 1992: Carta Europea per a les Llengües Regionals i Minoritàries, Barcelona: Generalitat de Catalunya. Departament de Cultura.

Colon Germà 1971: La lingua catalana, ieri e oggi. – In Sergio Salvi, ed., Il terzo mondo in Europa. Problemi delle minoranze etniche europee, Il Bimestre, 3–1/2; Catalunya, ed., Giuseppe Tavani, p. vii-x.

Francés Antoni Ferrando, Amorós Miquel Nicolàs 2011: Història de la llengua catalana (Nova edició revisada i ampliada), Barcelona: Editorial UOC.

InformeCat 2016: Xarxa Cruscat, ed., IX Informe sobre la situació de la llengua catalana (2015), Barcelona: Observatori de la Llengua Catalana. Prieiga internete: http://blogs.iec.cat/cruscat/wp-content/uploads/sites/15/2016/11/informe2015.pdf

InformeCat 2018: Plataforma per la llengua, InformeCat 2018. 50 dades sobre la llengua catalana. Prieiga internete: https://www.plataformallengua.cat/media/upload/pdf/informecat2018_1528713023.pdf

Jörg Moses 2013: Katalonien zwischen Separatismus und Transnationalisierung. Zur Konstruktion und Dynamik raumbezogener Identitäten, Forum Politische Geographie 10, Berlin, LIT Verlag.

Kraus Peter A. 2015: Language policy and Catalan independence. – In Klaus-Jürgen Nagel, Stephen Rixen, ed., Catalonia in Spain and Europe: Is There a Way to Independence?, Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft.

Nadal Josep M., Prats Modest 1982: Història de la llengua catalana I.: Dels inicis fins al segle XV, Barcelona: Edicions 62.

Nadal Josep M., Prats Modest 1996: Història de la llengua catalana II.: El segle XV, Barcelona: Edicions 62.

Nadal Josep M., Prats Modest 2001: Història de la llengua, Enciclopèdia de la llengua catalana, Barcelona: Edicions 62.

Rigobon Patrizio 2018: Lingua e tradizione letteraria: la valenza politica della singolarità catalana, in La nazione catalana. Storia, lingua, politica, Costituzione nella prospettiva plurinazionale, Napoli: Editoriale Scientifica, 25–43.

Įžvalgos / Insights

187

PIETRO U. DINI

Veny Joan 1978: Estudis de geolingüística catalana, Barcelona: Edicions 62.

Tavani Giuseppe 1994: Breu història de la llengua catalana, Barcelona: Edicions 62.

Vila F. Xavier, Bretxa Vanessa 2013: The Analysis of Medium-Sized Language Communities. – In Vila F.X., Survival and Development of Language Communities, Bristol: Multilingual Matters, 1–17.

Įteikta 2020 m. balandžio 7 d.

PIETRO U. DINI

Pizos universitetas

via S. Maria 36, I-56126 Pisa, Italija

[email protected]

188

Acta Linguistica Lituanica LXXXII