HARALD BICHLMEIER Saská akademie věd v Lipsku Martin-Lutherova univerzita Halle-Wittenberg

Oblasti výzkumu: onomastika (toponymie), historická fonologie germánských jazyků, indoevropská jazykověda, aljamiado-texty.

DOI: doi.org/10.35321/all84-09

POZNÁMKY K NĚKTERÝM LITEVSKÝM VODNÍM NÁZVŮM ZAČÍNAJÍCÍM NA AN A K JEJICH NEBALTSKÝM PŘÍBUZNÝM

Poznámky k několika litevským vodním názvům začínajícím na An a k jejich příbuzným nebaltského původu

ANOTACE

Litevské vodní názvy typu Anatà, Anykštė atd. se tradičně odvozují od kořene ie. „*en/*on“ (v moderní notaci praindoevropské *h₁en(H)-), jemuž se často připisuje význam „téci, řeka“. Tento kořen neuvádí ani Pokorného Indogermanisches etymologisches Wörterbuch (1959). Ani od té doby se nepodařilo tento kořen s jistotou doložit v apelativní slovní zásobě kteréhokoli indoevropského jazyka. Navíc dosud neexistují jednoznačné doklady pokračování tohoto kořene v onymické slovní zásobě: Všechna jména uváděná jako argumenty lze buď, protože pocházejí z keltských jazyků, odvodit od praindoevropského kořene *pen-/*pon- „bažina, (stojatá) voda“, nebo je vysvětlit na základě praindoevropského *h₂en- „čerpat (vodu)“. Metodický nástroj zvaný „Occamova břitva“ přikazuje nepředpokládat více než tyto dva kořeny, dokud nebudou k dispozici jednoznačné apelativní doklady pro praindoevropský kořen *h₁en(H)-, které by teprve umožnily připsat tomuto kořenu nějaký význam.

190

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Poznámky k některým litevským vodním názvům začínajícím na An a k jejich mimo baltské příbuzným

KLÍČOVÁ SLOVA: litevská hydronyma, keltská hydronyma, germánská hydronyma, indoevropská fonologie, metodologie indoevropské jazykovědy, Occamova břitva.

ANOTACE

Litevská hydronyma typu Anatà, Anýkštė atd. byla tradičně vysvětlována na základě kořene PIE „*en/*on“ (v moderním zápisu PIE *h₁en(H)-), jemuž byl obvykle přisuzován význam „téci, řeka“ vel sim.. Tento kořen nelze nalézt ani v Pokorného Indogermanisches etymologisches Wörterbuch [Indoevropský etymologický slovník] (1959). Ani od té doby se badatelům nepodařilo bez pochyb doložit tento kořen v apelativním lexiku některého z indoevropských jazyků. Navíc v onymických lexikonech těchto jazyků neexistují ani jistá pokračování tohoto kořene. Všechna jména uváděná jako argumenty lze buď vysvětlit na základě kořene PIE *pen-/*pon- „bažina, (stojatá) voda“ (protože jsou keltská), nebo kořenem PIE *h₂en- „čerpat (vodu)“. Uplatnění metodického prostředku zvaného „Occamova břitva“ nám nedává jinou možnost než vysvětlit všechna příslušná jména těmito dvěma kořeny – dokud nebude možné předložit důkaz apelativního užití kořene PIE *h₁en(H)-, který by nám navíc mohl konečně napovědět, co tento kořen mohl znamenat.

KLÍČOVÁ SLOVA: litevská hydronyma, keltská hydronyma, germánská hydronyma, indoevropská fonologie, metodologie indoevropské jazykovědy, Occamova břitva.

1. ÚVODNÍ POZNÁMKY^¹

Předmětem následujícího výkladu jsou jednak etymologie některých litevských vodních názvů, jako jsou Anatà, Anýkštė, nebo místního jména Anýkščiai, odvoditelného od vodního názvu. Kromě toho mají být uvedeny také zásadní úvahy o historicko-srovnávací jazykovědě a o obecné vědecké metodice (resp. metodologii). Důvodem jsou důsledky uplatnění, resp. neuplatnění obou přístupů při etymologizaci uvedených vodních názvů a vedle toho také názvu řeky Inn (ve Švýcarsku, Rakousku a Německu).

^¹ Srdečně děkuji oběma anonymním recenzentům příspěvku za různé podněty, mimo jiné i za upozornění na literaturu, kterou jsem dosud přehlédl.

Straipsniai / Articles

191

HARALD BICHLMEIER

Dále je třeba mít „Occamovu břitvu“^² stále po ruce: zapomeneme-li si ji přibalit – a v případě potřeby ji také použít –, už si s košatěním (kořenů) a tedy ani s libovůlí neporadíme.

2. DĚJINY VĚDY

Indoevropská jazykověda je věda, která se rozvíjí již dobrých 200 let. V rámci oboru se vytvořil poměrně široký konsenzus o tom, co je jejím předmětem a jak se postupuje^³. Tento široký konsenzus se týká všech oblastí rekonstruovaného prajazyka, obvykle označovaného jako praindoevropština. Diskuse v rámci indoevropské jazykovědy probíhá na základě toho, co je na základě tohoto širokého konsenzu považováno za jisté a obecně uznávané. Pro specialisty v oboru mohou být dílčí nekonsenzuální části systému podnětem k dalšímu pokroku a hledání řešení nevyřešených problémů; pro většinu indoevropeistů je patrně cílem postupovat ve své specializaci na základě tohoto širokého konsenzu a vysvětlovat dosud nevysvětlené.

Tento konsenzus o tomto vysvětlujícím modelu (jeho nejdůležitější body budou uvedeny vzápětí) se vytvořil především proto, že tento model dokáže vysvětlit více jevů než ostatní dosud předložené modely.

3. METODICKÉ OTÁZKY

3.1. V dalším výkladu bude argumentace vycházet z následujících charakteristik praindoevropštiny, na nichž v indoevropské jazykovědě panuje do značné míry konsenzus a které jsou kodifikovány například i ve výše uvedených úvodech:

^² „Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem.“ (Wilhelm von Ockham 1288–1347), přibližně: „Neměli bychom předpokládat více jednotek/entit, než je nezbytné.“

^³ Svědčí o tom úvody do oboru, které vyšly během posledních dobrých 25 let a v ústředních oblastech, o něž zde jde, se téměř neliší: Mayrhofer 1986 (nově vydáno v Lindner 2012), Lehmann 1993; Adrados, Bernabé, Mendoza 1995; 2010; Tichy 2001; Meier-Brügger 2002; 2003; 2010; Fortson 2004; 2009; Tichy 2006; 2009; Clackson 2007; Mallory, Adams 2006; Bičovský 2012; 2017; Fritz, Meier-Brügger 2020. Totéž platí pro různé úvody a podobné práce k jednotlivým jazykům; srov. Rix 1992; Weiss 2009; Smoczyński 2016; Weiss 2020 atd.

192

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

Existovala fonémová třída laryngál a s největší pravděpodobností sestávala ze tří prvků.

Neexistovala fonémová třída tenues aspiratae; ty nakonec vznikly buď jako alofony tenuí v pozici po praindoevropském *s, resp. před *h^₂ („laryngála 2“), a patrně se ještě (sekundárně) objevují v onomatopoikách a expresivech.

Neexistovalo praindoevropské *b „trn“ jako foném, nýbrž i toto je pouze alofon *t. Atd. atd.^⁴.

U kořene se předpokládá minimální struktura KVK, přinejmenším u slovesných (a jmenných) kořenů. U zájmen a částic to nemuselo platit nutně a část indoevropeistů také popírá, že by tyto slovní druhy vykazovaly minimální strukturu KVK (tak implicitně v celém LIPP a explicitně LIPP 1: 31, 236n.).

Důsledkem výše uvedených bodů mimo jiné je, že kořeny, které byly například v (na předválečném stavu indoevropské jazykovědy založeném) Indogermanischen etymologischen Wörterbuch Pokorného z roku 1959 uváděny s vokalickým začátkem, se (měly) uvádět s počáteční laryngálou^⁵. To může mít významné důsledky pro rekonstrukci slov (a tedy i jmen), které je třeba zohlednit – a právě níže probíraných jmenných (rodin) se to bude týkat.

3.2. V daném kontextu se to týká právě kořene (pra)indoevropského „*en/*on-“, často znovu předpokládaného v rámci onomastiky, zejména také ve studiích o „staroevropské hydronymii“ a příbuzných tématech, který měl znamenat „téci“ apod. Na základě právě uvedeného se v této podobě v kontextu moderní indoevropské jazykovědy jedná o „ne-kořen“, tedy o kořen, který na této jazykové úrovni takto nikdy existovat nemohl.

Zda se celkově nejedná jednoduše o „fantomový kořen“, i když se v dnešní indoevropské jazykovědě obvykle rekonstruuje jako praindoevropské *h_₁en(H)-, bude dále objasněno.

^⁴ Základně srov. k tomu v tomto časopise již Bichlmeier 2012.

^⁵ Že to není zcela absurdní, ukazuje – byť nikoli na fonologické, ale přinejmenším na fonetické úrovni – nová horní němčina. Neexistují zde žádná skutečně vokalicky začínající slova (resp. lexikální morfémy): všechna slova fonologicky klasifikovaná jako začínající vokálem začínají ve výslovnosti správně tzv. rázem [ʔ–]. Že jde o důležité poznání, ukazují minimální páry známé z dětských vtipů, jako Blumento-pferde [bluːməntʰoˌpfeːɐ̯də] versus Blumentopf-erde [ˈbluːməntʰɔpfˌʔeːɐ̯də].

Straipsniai / Articles

193

HARALD BICHLMEIER

Dosud se každopádně nepodařilo tento kořen bezrozporně doložit v apelativní slovní zásobě – na což poukazuje i skutečnost, že takový kořen není vůbec uveden v IEW, který je mimo vlastní indoevropskou jazykovědu v oblasti onomastiky často citován jako referenční zdroj (srov. IEW 311n., 778).

3.3. Právě v onomastice nejstarších jmenných vrstev v Evropě jsou stále široce rozšířeny výzkumy prováděné na základě zastaralého stavu poznání, tedy výzkumy, které nepoužívají výše uvedený konsenzuální aktuální vysvětlující model indoevropské jazykovědy. Cílem této práce je také podrobit výsledky takových prací zkoumání a kritice prostředky konsenzuálního vysvětlujícího modelu moderní indoevropské jazykovědy.

4. BALTSKÁ JMÉNA A PROBLÉM

4.1. V tomto kontextu je nyní nejprve třeba pojednat o baltských vodních názvech, které začínají litevským, lotyšským An, tedy sahají k prabaltskému *an- (< pozdně praindoevropské *an-, *on-). V úvahu přicházejí především názvy vodních toků Anykštà f. Anykštė f., název jezera Anykštis m., dále název louky Anatà f. (Udolph 2020: 350 jej chybně uvádí jako vodní název) a dehydronymické místní jméno Anykščiai (srov. LVŽ 1: 88n., 102, na základě Vanagas 1970: 151n., 1981: 42).

Kdyby existovala odpovídající jména začínající litevským On-, lotyšským Ān, musela by teoreticky (pokud existují a nejsou odvozena od osobního jména lit. Onà „Anna“; srov. Vanagas 1981: 234) sahat k prabaltskému *ān-, které může být buď vnitrobaltským sekundárním stupněm prodloužení k *an-, nebo by muselo sahat k jinému kořeni PIE *h₁eh₂n-. Pozdně praindoevropský stupeň prodloužení *ōn- by naproti tomu dal lotyšské on- [uon-], litevské uon- (což u vodních názvů není vůbec doloženo; srov. Vanagas 1981: 353). Pro slovanské jazyky je třeba počítat s pozdně praindoevropským *an-, *on- → slovanské On- (v této souvislosti se uvádí například vodní název rus. Onut), resp. pozdně praindoevropským *ān, *ōn- → slovanské An-.

4.2. Ani pro výše uvedené baltské, ani pro slovanské vodní názvy neexistuje v apelativní slovní zásobě těchto jazyků žádné napojení.

4.3. Protože se navíc dosud ani zdaleka nepodařilo v apelativní slovní zásobě prokázat existenci praindoevropského kořene *h₁en(H)- (v zastaralém zápisu právě „*en/*on“; viz níže §§ 4.5.5., 5.2., 5.3.), není z metodicky korektního hlediska přípustné tento kořen (v jeho

194

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

o-stupňové podobě *h₁on[H-] pro baltské a slovanské vodní názvy.

4.4. Pro pozdně praindoevropské *an, které je třeba předpokládat v baltských a slovanských vodních názvech, přichází z dnešního hlediska indoevropské jazykovědy jako předloha v zásadě v úvahu praindoevropské *h₂en(H)- (případně také *h₁/h₂/h₃an(H)-); pro pozdně praindoevropské *on existuje několik potenciálních předloh: praindoevropské *h₁/h₂/h₃on(H)- nebo *h₃en(H). Z těchto všech potenciálních předloh jsou jako slovesné kořeny skutečně doloženy pouze dva, totiž praindoevropské *h₂en- „čerpat“ (LIV² 266) a praindoevropské *h₂enH- „dýchat“ (LIV² 266) – k nim se přidává ještě kořen praindoevropské *h₂enH- „předek“, který na základě sémantiky v daném kontextu stejně jako praindoevropské *h₂enH- „dýchat“ nepřichází v úvahu (srov. het. ḫanna- „babička“ a starohornoněmecké ana f. „dtto“ atd.).^⁶

4.5. Zůstává tedy pouze praindoevropské *h₂en- „čerpat“. Nechceme-li formy prabaltského *an- (> lit. An-, lot. An-), resp. praslovanského *an- (> praslovanské *on- > rus. On-) svévolně odvozovat od dvou kořenů – a tím ignorovat Occamovu břitvu –, je praindoevropské *h₂en jediným bezpečně apelativně doloženým kořenem, který přichází v úvahu jako základ baltských a slovanských vodních názvů, a musí být tedy předpokládán. Pro praindoevropský kořen *h₁en(H)- se v baltské a slovanské onymické oblasti opět neobjevuje žádný důkaz: neexistují vodní názvy s baltským/slovanským En-, které by k němu bylo nutno vztáhnout (srov. LVŽ 2: 484n.^⁷); apelativní pokračování existuje tím méně.

Je ovšem skutečností, že kořen praindoevropské *h₂en- „čerpat“ se bezpečně apelativně objevuje pouze v anatolštině, ve slovese chet. ḫān-i/ḫan- „čerpat (vodu)“^⁸, k němuž patří také odvozenina DUGhaness̄ar c. „nádoba na čerpání“, vedle toho snad v arm. hanem „vynáším/odstraňuji, vynáším, uchopuji“^⁹ a snad také v etymologicky rovněž sporném řec. ἄντλος m. „voda na kýlu, voda v podpalubí“ (pokud < *h₂n̥-tlo- „to, co se čerpá“?)^¹⁰.

4.6. Pozoruhodný je v této souvislosti způsob, jakým Udolph (2020: 360) cituje svého učitele W. P. Schmida:

„W. P. Schmid se řeckému slovu věnuje podrobněji [míněno je ἄντλος ‚voda v podpalubí‘; H. B.]... a přesvědčivě dochází k závěru, že nejprve označovalo určitý

⁶ Srov. EWAhd 1: 215–217 (ana²); HEG 1: 147n.; EDHIL 285.

⁷ Podle tiráže byl Udolph jedním z recenzentů tohoto svazku.

⁸ Srov. HEG 1: 144n., 148; EDHIL 281n.

⁹ Srov. ED AIL 389, 636n.; pokud ne < praindoevropské *senh₂-.

¹⁰ Srov. GEW 1: 114 (se starší, dnes obecně odmítanou etymologií na základě praindoevropského *semh₂- „čerpat“; DÉLG 89, 1272 (navíc s etymologií z řec. ἀν(α)- + praindoevropské *telh₂- „zvedat vysoko“); GED 1: 109 (spojení s chet. ḫanu s odvoláním na Benveniste 1954: 39).

Straipsniai / Articles

195

HARALD BICHLMEIER

druh vody. Poté přechází k [sic] vodním názvům Inn, Ahne, Anner, Anykščiai a dalším, jimiž jsem se již zabýval v tomto příspěvku,... a dochází k závěru, „že zde je skutečně doloženo *enneben *pen-... Nakonec máme buď kořen *₁en, nebo kořen *₂en s významem ‚téci, řeka‘, který může být blízký také chetitskému ḫan- ‚čerpat‘“.“

Na citovaném místě však Schmidův text zní poněkud jinak (Schmid 1988: 311 = 1994: 408); obzvláště důležité je omezení uvedené na začátku originálního textu, které Udolph výrazně zkrátil a poněkud přeformuloval:

„V oblasti, pro kterou je nutno předpokládat keltské pojmenování, nebude možné rozhodnout otázku, zda je třeba předpokládat *en nebo *pen.... K tomuto kořeni *en-/*on lze připojit také ἄντλος...“ Bez toho, abychom zde zabíhali k laryngálním problémům, které snad vedou k oddělení kelt. en od ostatního an, získáme buď kořen *₁en, nebo kořen *₂en s významem ‚téci, řeka‘, který může být blízký také chetitskému ḫan- ‚čerpat‘, pokud se nám podaří překlenout významový rozdíl předpokladem odvození pomocí kořenového ablautu...“

4.7. I zde se ukazuje, že Schmidův kritický až odmítavý postoj k laryngální teorii mu zablokoval cestu k řešení a vedl k návrhům, které byly v konečném důsledku nesprávné, přestože mohl ukázat skutečně správnou cestu. Již v době vzniku Schmidova článku bylo v indoevropské jazykovědě obecně uznáno, že chet. *ḫanni se nikdy nemohlo vracet k „kořeni *₁en-“, nýbrž výhradně ke „kořeni *₂en-“, tedy k praindoevropskému *h₂en. Nejasné ovšem zůstává, co Schmid mínil poslední vedlejší větou, kterou Udolph již necitoval: Význam kořene se přece nemění podle stupně ablautu.

4.8. Také další Udolphův komentář k této věci je poučný a ukazuje jeho neobeznámenost s indoevropskou literaturou: „Spojení chet. ḫan s řeckým [dopl. ἄντλος], které navrhl W. P. Schmid, bylo zvažováno i v LIV: 266, a to bez znalosti tohoto příspěvku.“ Znalost tohoto příspěvku byla pro LIV² v tomto kontextu zkrátka irelevantní, protože Schmid (1988) zde ve srovnání s díly Benvenista z roku 1954 a HEG 1: 144n. (1977/1983) nepřináší nic nového, nýbrž je pouze přepisuje, resp. dále rozpracovává.

^¹¹ Což je po výše uvedených poznámkách jednoduše nesprávné a již v roce 1988 bylo z morfonologického hlediska odůvodnitelné nanejvýš dodatečnými předpoklady, a to i na tehdejší zastaralé úrovni, na níž Schmid pracoval.

^¹² Tato argumentačně důležitá část věty v Udolphově citátu chybí.

196

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

5. MIMOBALTSKÝ MATERIÁL

Většina mimobaltského materiálu je představena v nejnovější publikaci o názvu řeky Inn (Udolph 2020). Ačkoli v případě názvu Inn může jít dokonce o předkeltské, tedy staroevropské/předjednojazyčně indoevropské/(pra)indoevropské jméno, jsou zde přehlížena pravidla indoevropské jazykovědy uvedená výše v § 3.

Jeho cílem je diskusí na dávno překonané úrovni indoevropské jazykovědy zadusit novější poznatky o etymologii tohoto názvu řeky množstvím domnělých příkladů a pseudargumentů.

V souvislosti s názvem řeky Inn jsou v tomto příspěvku vedle výše již projednaných baltských/slovanských vodních názvů probírány následující etymologické skupiny/hnízda, u nichž se dále pokusíme zjistit, zda spolu souvisejí, či nikoli.

a) samotný název Inn, b) středoirská apelativa jako en „voda“, enach „bažina“, enbrithe „břečka“ a englas „vodnaté mléko“, c) název řeky Enns, mir. an „řeka“ atd., d) některé německé vodní názvy. K jednotlivým bodům:

5.1. Samotný název Inn

Wiesinger a Greule (2019: 104) uvádějí tyto antické doklady: Aeni fluminis [Tacitus], τοῦ Αἴνου ποταμοῦ [Ptolemaios], Ἔνος [Arrian]. Ty umožňují rekonstruovat předřímský kmen *Eno-. Podle názoru naprosté většiny badatelů jde buď o keltské jméno, nebo o pokeltštěné jméno.

Ve Wiesingerovi a Greulovi (2019: 122) Wiesinger vysvětluje (k Innbach, „lidově die Inn“):

„Název Inn stejně jako název velkého Inn,..., sahá ke stejnému ie. kořeni *pen- ‚bahno, bažina, voda‘ (viz tamtéž). Zde je však nejprve keltské tvoření s *en a středoirským en ‚voda‘, enach ‚bažina‘ a englas ‚vodnaté mléko‘ (IEW, s. 807) natolik nasnadě, nakolik je odvozenina ona [sic] jako *Enonā pro keltštinu charakteristická.“

Současně se v téže knize Wiesingera (Wiesinger, Greule 2019: 47) dočteme:

Straipsniai / Articles

197

HARALD BICHLMEIER

„Je sice doloženo středoirské en ‚voda‘, jeho původ je však nejistý a je namístě předpokládat spíše ie. prapředponové tvoření s ie. *pen- ‚bahno, bažina, voda‘ a ztrátu p při pokeltštění.“

Vysvětlení, které uvádí Greule ve Wiesingerovi a Greulovi (2019: 104), působí spíše nepravděpodobně:

„Další etymologie je nejasná. Protože středoirské en ‚voda‘ mohlo být z jména Innu deonymicky přeneseno do ostrovní keltštiny, je toto apelativum (středoirské en) jako etymon vodního názvu sporné, …“^¹³

Toto vysvětlení se objevuje již v DGNB 243: Co věděl středověký Ir o Innu, který byl v té době vzdálen několik týdnů cesty? Jak se z názvu této řeky mohlo stát apelativum?

Zdá se, že existoval také kmenový tvar *en-io: Greule (2015: 341) například píše „< keltské *Enjos, středověké latinské Enus“; podobně se dočteme i u Anreitera, Chapmana a Rampla (2009: 16): „*Enios, tj. pokeltštěné *Penios ← ie. *pen- ‚pomalu tekoucí voda‘“.

V Greulovi (2010: 21) a DGNB 243 se k tomu zmiňuje ještě rozlišení, snad původní, založené na pracích Pokorného (1948–1949 a 1950/51), podle něhož se forma „Enos původně vztahovala na dolní tok, *Enios na horní tok řeky (v Alpách) a *En-i je románské rozšíření kmene *Eno“.

Otázku skutečné kmenové podoby, resp. zda existovaly dvě vedle sebe, zde není třeba řešit^¹⁴.

V obou případech přichází jako základní kořen v úvahu buď předkeltské *pen- < praindoevropské *pen- „bahno, bažina“, případně také „pomalu tekoucí voda“^¹⁵

¹³ Ve starší literatuře lze občas číst podobné názory o deonymickém vzniku vodních označení také v souvislosti s Labem: Je to přinejmenším skutečně nápadná a dlouhá řeka (totéž by platilo o Rýnu a Dunaji), avšak ani v těchto případech autor taková tvrzení dosud nepovažuje za prokázaná (k Labi a jeho etymologii viz například Bichlmeier 2012a; Bichlmeier, Blažek 2015; Scheungraber, Grünzweig 2014: 43–46, vždy s další literaturou).

¹⁴ K Innu srov. také tyto práce: K dokladům názvu řeky např. ANB 553–555 (Inn), 556n. (Inntal), Anreiter 1996: 62 a Borchers 2006: 26–28; k dějinám údolí Innu Heitmeier 2005; dále k etymologii Anreiter, Haslinger, Jenewein 1995: 23; Grzega 2001: 169; Anreiter 2005: 36n. (stejně již Anreiter 1996: 62–64); Anreiter 2008: 148; Delamarre 2012: 149; EDPC 127; DTNG 1: 328; výslovně k metodice určování jazykové úrovně, na níž byl název Innu vytvořen, a k oprávněným pochybnostem ohledně etymologie srov. Anreiter 1997: 18n., 127n. S poukazem na „pochybnost keltství“ se tak název Innu v Anreiterovi 2016 již vůbec neprobírá (srov. Anreiter 2016: 7).

¹⁵ Tak například Anreiter, Chapman, Rampl 2009: 16: „*Enios, tj. pokeltštěné *Penios ← ie. *pen- ‚pomalu tekoucí voda‘.“

198

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Poznámky k některým litevským vodním názvům začínajícím na An a k jejich mimobaltským příbuzným

nebo „stojatá voda“, neboť je známo, že předvokalické iniciální urindoevropské *p- (pravděpodobně prostřednictvím *φ-) v keltštině zaniká. Jde o jednu z hláskových změn konstituujících keltštinu jako samostatnou indoevropskou jazykovou rodinu. Že by zde mohla být základem urindoevropský kořen *pen- „krmit, živit“ (jinak jednoznačně pokračovaný pouze v litevštině a latině), nebo že by tento kořen mohl být původově totožný s kořenem znamenajícím „bažinu, (stojatou) vodu“ apod., lze sotva předpokládat.

Alternativně lze předpokládat, že keltské, respektive keltizací vzniklé *en-o pokračuje prakeltské/předkeltské *en- < urindoevropské *h₁en- (v principu by bylo myslitelné i *h₁enH). Takový kořen však – jak již bylo uvedeno výše – není uveden ani v LIV², ani v IEW (311ff.).

5.2. Čtyři středoirská apelativa: en „voda“, enach „bažina“, enbruithe „vývar“ a englas „vodnaté mléko“

Zatímco středoirské en „voda“ je čistě glosátové slovo, další tři slova se objevují také v textech^¹⁹.

Pro tato čtyři slova, která je třeba odvodit z prakeltského *(φ)en-o, respektive *(φ)en-āko- (tak také EDPC 127, pouze tam v pravopisu *feno-, *fenāko-), se nakonec nabízejí tytéž možnosti jako při rekonstrukci *(φ)en-o ve vztahu k názvu Inn: doložené a vhodné urindoevropské *pen- „bahno, bažina, stojatá voda“ (srov. starohornoněm. fenni n., fennī f., stř.hornoněm. venne, n.h.n. Fenn atd.)^²⁰, doložené, ale nevhodné *pen- „živit, krmit“, nebo každopádně jinde nedoložené, a tedy co do významu v zásadě neurčitelné urindoevropské *h₁en(H).

¹⁶ Srov. LatEW 2: 280–283; DÉLL 496; EDLIL 458f.; LitEW 1: 569; EDBIL 350f.; ALEW 2: 755f.; SEJL 449f.; LED 3: 941f.; SEJL² (2018–2020a) s.v. penéti.

¹⁷ Srov. LIV² 471; IEW 807.

¹⁸ K tomu srov. DGNB 243; Bichlmeier 2018: 58: „Další úvahy, které uvádí Greule (2014 [= DGNB; H. B.]: 243), například že apelativum středoir. en ‚voda‘ vzniklo z hydronyma Enos deonymizací nebo že zde přítomný urindoevropský kořen *pen- ‚bahno, bažina, (stojatá) voda‘ je třeba nakonec spojit s (jinak jednoznačně pokračovaným pouze v litevštině a latině) urindoevropským kořenem *pen- ‚krmit, živit‘, respektive s ním ztotožnit, je však třeba hodnotit jako otázku víry, respektive jako čistou spekulaci.“

¹⁹ Srov. eDIL s.vv. en¹, enach, enbruithe, englas.

²⁰ Srov. EWAhd 3: 152–154.

Straipsniai / Articles

199

HARALD BICHＬMEIER

Vezmeme-li nyní do ruky Ockhamovu břitvu, neznamená tato stav důkazů nic jiného než to, že bychom jméno řeky Inn a středoirská slova měli – dokud se neobjeví nový jazykový materiál, který učiní výše uvedené úvahy obsoletními – odvozovat od kořene *pen- „bažina, bahno, stojatá/pomalu tekoucí voda“, který je i jinde v indoevropském světě dobře doložen. Další kořen není zapotřebí.

Protože tedy zjevně neexistují apelativa, která by jednoznačně (a výlučně) vyžadovala tento kořenový výklad urindoevropského *h₁en(H)-, nemohli bychom tomuto kořeni přisoudit význam ani v případě, že by tento kořen skutečně existoval pouze v onymickém materiálu, neboť, jak známo, jména nic neznamenají, nýbrž pouze odkazují.

Pokud bychom tedy věřili, že lze tento (domnělý) kořen zachytit v hydronymech, měli bychom při určování významu de facto volnou ruku: Jako významové oblasti, z nichž mohou pocházet „zabudované“ kořeny v hydronymech nejstarších vrstev, se nabízejí například materiál, barva/vzhled a (měřitelné) vlastnosti (hloubka, rychlost atd.). Potenciální, v apelativní slovní zásobě dosud nedoložený, ale v hydronymu zabudovaný urindoevropský kořen *h₁en(H)- by tedy mohl znamenat „voda“, „běžet“, „téct“, „rychlý“, „zelený“, „modrý“, „světlý“, „zářit“, „hluboký“, „mělký“, „studený“, „teplý“ atd. Vybrat jeden z těchto významů je čistá libovůle.

5.3. Název řeky Enns

5.3.1. Název rakouské řeky Enns se tradičně odvozuje z předřímského *Anis-o/ā-; existuje několik pozdně antických a (raně) středověkých dokladů v podobě Anisus, Anesus, Anesa. Psaní s geminátou je novým jevem. V kontextu etymologizace tohoto hydronyma se pak často odkazuje také na gallské anam gl. paludem, které pochází z Endlicherova glosáře dochovaného v několika rukopisech (nejstarší je datován do roku 796 n. l.)²¹. Spolehlivost tohoto glosáře se kvůli četným zkomoleným místům hodnotí velmi různě. Možná nejde ani o skutečné slovo, nýbrž o chybnou interpretaci sufixu –anum²². V témže glosáři se nachází

21 K tomu srov. Toorians 2008 s další literaturou, Blom 2011 s další literaturou.

22 Srov. DLG²/DLG³ 43f.; Toorians 2008: 173f.; Blom 2011: 161, 167, 174.

200

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

také heslo onno gl. flumen, u něhož se rovněž pochybuje, zda jde o skutečné slovo, a zvažuje se, že zde bylo na základě chybné interpretace gallských hydronym –onna toto sufixum interpretováno jako zadní člen kompozita. Pokud by však šlo o mladší formu gallského unna „voda“, bylo by třeba tuto formu v každém případě oddělit od gall. anam, středoir. an, en, neboť by pak sahala k předpra keltské podobě *ud-nā^²³.

Méně často se zmiňuje také glosátové slovo středoir. an „voda, moč“^²⁴. A nakonec sem podle obecného názoru patří také místní jméno Anif (u Salcburku), které se zpravidla vysvětluje z kelt./gall. *an-apā (srov. HELSON 1: 7f.) – přičemž zůstává značně sporné, co zde má být, respektive může být *apā: s „apa-jménem“ bychom tak daleko na jihu neradi počítali – a pokud jím přece jen je, muselo být do galštiny/severní alpské keltštiny přejato tím spíše až pozdě, totiž pravděpodobně teprve poté, co se prakeltské *kʷ již změnilo v gall. *p. Nebo musíme počítat s procesem, který je doložen i ve staré irštině, totiž že cizí *p, jemuž při integraci jména zpočátku neodpovídá žádné keltské /p/, je nahrazeno /kʷ/ a pak se dále vyvíjí jako domácí zděděné *kʷ. V každém případě panuje shoda, že keltština nepokračuje urindoevropské *h₂eḱu̯- „(tekoucí) voda“ (> lat. aqu-a, pragerm. *axʷ-ō). Samozřejmě zde v žádném případě nemůže být ani urindoevropské *h₂ep- (ve starší notaci „*ap-“), neboť pak by se v keltštině nemohlo objevit *-apa. Zcela scestný je Udolphův (2020: 349) předpoklad, že ve jménu je „vedle idg. *ap- ‚voda, řeka‘ třeba předpokládat keltské *anos ‚řeka‘ k idg. *pen-/pon-/pṇ- ‚bahno, bažina, voda‘.“ Prakticky totožné je vysvětlení Wiesingera ve Wiesinger, Greule (2019: 166). Má tedy jít o keltsko-indoevropské smíšené jméno? Méně jednoznačné je vysvětlení v HELSON (1: 8), kde se čte: „kelt. *ánapa ‚bažinná voda‘ (apa-jméno, složené z kontinentálněkeltského *anos ‚řeka, bažina‘ a *apa ‚voda‘)“, přičemž se zdá, že jako jazyková fáze pro „*apa“ byla předpokládána kontinentální keltština – anebo byla zvolena nepřesná formulace a výklad je ve skutečnosti totožný s výkladem u Udolpha a Wiesingera, Greula.

5.3.2. Obě (respektive všechny tři) výše uvedené formy (středoir. an, gall. anam, Anisa, -us) sahají k prakeltskému *(φ)an(-ā)-. Vysvětlení ze staršího *(φ)en-ā a působením Josephova pravidla nepřipadá v úvahu (tak EDPC 127): Neboť zatímco

^²³ Srov. DLG²/DLG³ 48, 242, 324; Toorians 2008: 175f.; Blom 2011: 161, 167, 175.

^²⁴ Srov. eDIL s.v. an²; lexém se možná objevuje také jako přední člen kompozita ve středoir. onchú „vydra“, doslova „vodní pes“, se zadním členem kompozita air. cú ‚pes‘ (srov. eDIL s.v. onchú). – K etymologii srov. LEIA A-71f.

Straipsniai / Articles

201

HARALD BICHLMEIER

pokud pro prakelštinu lze zcela jistě počítat s vývojem raně prakeltského *KeRaC- > prakeltského/všeobecně keltského *KaRaK- (Joseph 1982: passim, zvl. 45, 55, EDPC 8), k takové asimilaci v sekvenci prakeltského *Kerā(K)# vůbec nedošlo (Joseph 1982: 55), jak ukazuje air. ben ‚žena‘ < prakeltské *benā < předkeltské *gᵘen-ā < urindoevropské *gᵘen-eh₂.

5.3.3. Z toho plyne, že *an je třeba vysvětlit jinak²⁵. Wiesinger (ve Wiesinger, Greule 2019: 118f.) se zde ve skutečnosti nerozhoduje, když na témže místě na s. 119 bez analýzy celé formy včetně sufixu píše: „Je keltského původu a vychází z gall. anam ‚bažina, močál‘ z idg. *pen-/pon-/pṇ- ‚bažina, močál, voda‘ (IEW, s. 807) s keltským zánikem p.“

5.3.3.1. Je jasné, že urindoevropské *pṇ může v prakeltské *an vést – ale vlastně pouze v pozici před laryngálou, neboť před vokálem by musel být fonotakticky pravidelný reflex *pṇ-V, takže bychom očekávali prakeltské *(φ)ṇV. Úhledné vysvětlení této okolnosti dosud chybí; EDPC 127 zvažuje odvození z urindoevropského *pṇ-Ho-, případně *pṇ-h₃o- (srov. urindoevropské *h₂ep-h₃on- > prakeltské *abon-; nom. předkeltské *abō(n) > prakeltské *abū > air. aub ‚řeka‘), ale tuto možnost samo označuje za ad hoc. Takový tvar kořene ovšem může kdykoli vzniknout analogicky podle případů, kdy se deriváty jiných kořenů končících na urindoevropské *-n(H)- objevují v odpovídajících slovních tvarech, které vyžadují nulový stupeň.

5.3.3.2. I při vycházení z urindoevropského kořene *h₁en(H)- v jeho nulovém stupni *h₁n̥(H)- bychom tedy dospěli k prakeltskému *an (srov. urindoevropské *h₁n̥éh₃-me/on, *h₁n̥h₃-me/on- ‚jméno‘ > prakeltské *anman- [vycházející z formy *h₁n̥h₃-me/on-] > air. ainm)²⁶. Tvoření kmene by ovšem zůstalo problematické: bylo by třeba předpokládat urindoevropské *h₁n̥(H)-o/eh₂-, mimořádně nápadnou strukturu, pro niž zatím chybějí paralely v hydronymii starších jazykových vrstev.

5.3.4. Nezávisle na konečném vysvětlení gall. anam a středoir. an však tyto formy, stejně jako výše uvedené středoir. en, enach, nejsou důkazem existence kořene *h₁en(H)-, neboť formy lze vysvětlit také vycházením z urindoevropského kořene *pen-.

Je třeba upozornit, že pokud bychom se rozhodli přijmout urindoevropský kořen *h₂en- (v jeho plném stupni) také jako základ pro Enns < Anisa,

²⁵ Villar (2000: 329–331) volí zcela jiný směr úvah: kořenu *an-, který se vyskytuje především v hydronymech (mimo jiné ve Španělsku), nakonec připisuje význam ‚řeka‘ a počítá se slovem středomořského původu. Ani zde však není správnost či nutnost tohoto významového výkladu doložena jednoznačným apelativním dokladem.

²⁶ Srov. EDPC 38 (s odlišným kořenovým výkladem), LEIA A–36f.

202

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

Anisus, středoir. an: předpokládat také, že by se problém, který při tradičním odvozování těchto keltských jmen a apelativ vzniká s realizací nulového stupně kořene *pen, tím zcela rozplynul.

5.3.5. Irská hydronyma „hOn^²⁷, Onach“, která do diskuse dále zapojuje Udolph (2020: 354), samozřejmě rovněž nezávisle nedokládají kořen *h₁en(H)- v o-stupni, tedy *h₁on(H)-, nýbrž mohou stejně tak pokračovat *pon nebo také *h₂on (o tomto kořeni podrobněji níže).

5.3.6. Dále je třeba upozornit na problematiku sufixu *-iso-, *-isā: Ten se běžně objevuje v germánských hydronymech, kde může teoreticky pocházet buď ze sekundárně tematizované komparativní formy s urindoevropským sufixem v nulovém stupni *-is, nebo ze sekundárně tematizovaného sufixu v plném stupni kmene na s, tedy urindoevropského *-es-o/eh₂-. U čistě keltského jména by zpočátku připadala v úvahu pouze komparativní varianta – ledaže předpokládáme, že keltský rozšířený kmen na s, jako *an-es-ā, se při převzetí do germánštiny/předněmčiny nebo po něm jednoduše dříve či později buď pravidelně hláskově, nebo analogicky změnil v prager. *an-is-ō – což není nepravděpodobné, ale vzhledem k dostupnému materiálu to nelze dokázat. Teoreticky myslitelné, ale ještě hůře zdůvodnitelné by patrně byly deriváty se sufixem pozdně urindoevropského *-so/ā od kmene na i, tedy *-i-so/ā-.

5.3.7. Podstata výše uvedených výkladů je nakonec již obsažena – byť značně stručněji – u Bichlmeiera (2012a: 376; k této citaci ještě níže v souhrnu), kde se praví:

„Na tomto místě je však třeba znovu se vší důrazností upozornit na nejznámější z fantomových kořenů, které straší v onomastice: Jde jednoznačně o kořen *en-/on-, jenž má znamenat ‚téci‘. Tento kořen se podle mého názoru oprávněně nenachází

²⁷ Tento výklad zůstává nesrozumitelný: řeka se může jmenovat pouze On, h se objevuje pouze po maskulinním členu nebo (v krajním případě) po předložce (laskavé upozornění Stefana Zimmera). Navíc by zde mohlo jít o ghostname: v Hoganovi 1910 není jméno doloženo, nachází se tam pouze Onach dvakrát.

²⁸ Zachování tohoto pragermánského *-s zůstává i zde nápadné a zatím je nelze považovat za zcela objasněné, neboť v urindoevropštině neexistovaly ani žádné typy kmenů na s, ani komparativy, v nichž by přízvuk trvale spočíval na sufixu, a tedy před *-s, takže by toto s zůstalo zachováno i po působení Vernerova zákona (ke kmenům na s srov. Stüber 2002 passim, zvl. 19–30; Höfler 2012: 20–27 a jako protiklad ke communis opinio Hartmann 2012). „Normální“ je naproti tomu vývoj, který se ukazuje například v plurálových tvarech starých kmenů na s: nom. pl. urindoevropské *-es-os > pragerm. *-ez-az > západogerm. *-iz > starohornoněm. -ir > stř.hornoněm., n.h.n. er. Musela tedy působit nějaká forma paradigmatického vyrovnání.

Straipsniai / Articles

203

HARALD BICHLMEIER

se v IEW ani jednou nenachází IEW! Všechna hydronyma nebo apelativa dovolávaná na podporu tohoto kořene pocházejí buď z keltských jazyků, nebo jsou přinejmenším podezřelá z keltského zprostředkování, jako středoir. an ‚řeka‘, gall. anam ‚paludem‘, Inn,²⁹ takže iniciální *p pravděpodobně zaniklo a se vší pravděpodobností je třeba u všech těchto dokladů počítat právě s kořenem *pen- ‚bažina‘ apod., který se nachází také v názvu krajiny Pannonien a rovněž apelativně v germánštině (srov. starohornoněm. fenni n., fennî f., stř.hornoněm. venne, n.h.n. Fenn atd.).³⁰“

Zdá se však, že onomastika tuto pasáž dosud (trvaleji) nepřijala.

5.4. Některá německá hydronyma

V diskusi u Udolpha 2020 se uvádějí také některá německá hydronyma, která mohou z čistě geografického hlediska být zčásti keltského nebo germánského, zčásti pouze germánského původu.

5.4.1. Tato jména zde není třeba probírat jednotlivě. Většina z nich, například Ahne, Ohne, Unna atd., má nejstarší doklady s An-, Un-, místy s geminátou, tedy Ann-, Unn-. Všechna tato jména, která budou patrně pouze germánského původu, lze odvodit od kořenového tvaru pragerm. *an nebo *un (což Udolph sám opakovaně píše), mohou tedy také pokračovat předpragerm. *an < urindoevropské *h₂en(H)-, respektive pragerm. *un- < urindoevropské *h₂n̥(H)-, a být dále tvořena odpovídajícími sufixy. To platí, pokud s U­dolphem věříme (není to dokázáno, ani to nikde nedokládá), že Unstrut pokračuje v jmenné podobě *Unstr přetvořené podle pomístních jmen s strut „křoví“ (v jím citované literatuře se ovšem uvádí i něco jiného), a to jak pro toto jméno, tak pro baltské hydronymum Inster (s In- < urbaltské *ink- < předurbaltské *Hn̥(H)K-) – co do hláskového vývoje správně také Udolph (2020: 359f.).

Kromě toho některé doklady jmen typu Ohne (rovněž podle Udolpha tamtéž) ukazují na starou dlouhou samohlásku v dokladech, což musí pocházet buď z germ. *au, a tak by takové formy musely být z diskuse vyloučeny, nebo z pragerm. *ō, které by pak ukazovalo na předpragerm. *ā nebo *ō. Ani tyto formy tedy nečiní urindoevropský kořen *h₁en(H)- nezbytným. Možná zde máme co do činění také s teprve vnitrogermánsky vytvořenými dlouženými stupni, nebo je základem urindoevropské *h₂ōn, což by ovšem

²⁹ K tomu srov. Bichlmeier 2010: 32f. s další literaturou.

³⁰ Srov. EWAhd 3: 152–154.

204

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

byl také morfologicky teprve třeba zdůvodnit; celkově se takový tvar kořene nedokládá příliš často.

Z toho všeho plyne: Žádné z výše uvedených germánských hydronym nečiní předpoklad kořene *h₁en(H)- nezbytným, a tedy nic nedokazují pro Krahovo, respektive Udolphovo „*en-/*on-“.

5.4.2. Jediným možným důkazem by mohla být hydronyma, u nichž je doloženo, že začínají pragermánským/západogermánským *en. Udolph nyní uvádí také několik hydronym začínajících německým En nebo I(h)n. Ta zde budou probrána jednotlivě:

5.4.2.1. Udolph (2020: 351f.) zde uvádí tato jména: Nejprve Ober-Ense, Unter-Ense, Nieder-Ense, Ensen, místní jméno Annezin (u Pas-de-Calais). Udolph sám a případně také DGNB je odvozují od *Anisa/ō – opět tedy nic nedokazují pro urindoevropské *h₁en(H)-, neboť tu není žádné germánské *en.

5.4.2.2. Ennest, Welschenennest, Enste se výslovně odvozují od formy v o-stupni a gemináta se vysvětluje západogermánskou konsonantickou geminací prostřednictvím *i̯. Implicitně se tedy předpokládá pragermánská předloha *an-ia-sta nebo podobná. Forma tedy rovněž neposkytuje pragermánské *en- < *h₁en(H)-.

5.4.2.3. Ennepe (název řeky: 1235 Enrepe, 1325 Enepe; místní jméno: 1285 de Enepene, 1398 Enepe) není z hlediska etymologie bezpečně objasněno, neboť není jisté ani to, zda je gemináta stará, či nikoli. Udolph se k tomu nevyjadřuje, zdá se však, že počítá s etymologií *en-apa (aniž tuto formu výslovně uvádí), zatímco DGNB 128 nejprve zdrženlivě zvažuje souvislost s gall. anam, ale nakonec vychází spíše z *Anipa < *ania-apa než z apa-jména s „(m.) *ania- (kolektivum ‚příznivá poloha‘?)“. Greule každopádně píše, že gemináta není stará, takže nelze počítat s *enna- < *ania. Význam implicitního *en-apa by tedy patrně byl ‚tekoucí řeka‘, ‚tekoucí voda‘. Etymologie se jeví jako vše jiné než zdařilá, nicméně zde snad nyní může být první doklad skutečného germánského *en.

Řeka však leží v germánsko-keltské přechodové zóně (viz mapa), takže keltskou etymologii nelze zcela vyloučit. A pokud se s Udolphem, který cituje HELSON (1: 7f.), Anif (viz výše) zakládá na *An-apa, což bude patrně keltské, mohlo by to nakonec platit i pro En(n)epe < *En-apa (které Udolph rovněž uvádí společně), zvláště když jsou v keltštině se středoir. en, enach atd. bezpečně doloženy i prakeltské *(φ)en.

5.4.2.4. Ukazuje se tedy, že jednoznačnosti v požadovaném smyslu přece jen nebylo dosaženo.

Straipsniai / Articles

205

HARALD BICHLMEIER

Obr. 1, mapa podle Schumacher (2007: 169)

5.4.3. Nakonec je třeba probrat ještě řadu hydronym, respektive místních jmen, která buď rovněž vykazují něm. E(h)n, nebo začínají na Ihn či Ein a Udolph (2020: 352f.) je uvádí jako argumenty.

5.4.3.1. U místního jména Ehnen (Lucembursko), místního jména Ihn (Sársko) spolu s příslušným Ihner Bach se tradičně předpokládá vysvětlení z kelt. *Eniō/ā- a této možnosti neodporuje ani Udolph (2020: 352f.). Protože se tedy zdá, že zde existuje keltská etymologie paralelní s etymologií hydronyma Inn, tato jména odpadají jako doklady pro předpoklad urindoevropského kořene *h₁én(H)-.

5.4.3.2. U vestfálského místního jména Ihne, detoponymického hydronyma Ihne-Bach ve Vestfálsku a patrně také u Eine (→ Wipper

206

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Poznámky k některým litevským hydronymům začínajícím na An a jejich nebaltským příbuzným

→ Saale) vykazují nejstarší doklady v prvním případě 1461 Eene, 16. stol. Ehene, ve druhém 1321 Ena, Ene (Udolph na dvou místech uvádí dvě různé podoby téhož dokladu). U vestfálského jména je keltský původ bezpečně vyloučen, u přítoku Wipperu Eine je málo pravděpodobný, podle výše uvedené mapy bychom zde však patrně ještě byli na samém okraji přechodové oblasti. Udolphem odmítané, ale ostatně jen zdrženlivě formulované odvození v DGNB (117, 238) ze starohornoněmeckého *Aginaha > *Eina (Eine) > *Ēne (Eene, Ehene) > Ihne (Eine by tedy pouze ustrnula v dřívějším vývojovém stupni než v případě Ihne) by bylo z hláskového hlediska bezvadné, avšak předpoklad starohornoněmeckého osobního jména *Ago, Gen. *Agin v prvním členu zůstává problematický.

Udolph zde jako svědkyni cituje Schmidt (1970: 54), která podle Udolpha v (z dnešního hlediska) téměř kruhové argumentaci píše:

„Chceme-li považovat hydronyma Inn < *Enios a Ihne, Eine < *Ena(na) za příbuzná, pak vzhledem k tomu, že keltské pojmenování nepřipadá v úvahu, zbývá pouze předpoklad indoevropského kořene *en- (*on-) s blíže neurčeným (vodním) významem, který je apelativně stále uchopitelný v keltských apelativech.“

5.4.3.3. Podle výše uvedeného je ovšem jasné, že i zde jde o mylné posouzení, neboť právě keltské en, enach atd. nejsou důkazem pro urindoevropské *h₁en(H)-. A zda různé etymy navzájem spojíme, či nikoli, nesouvisí s vůlí badatele (ani s jeho vírou), nýbrž s tím, zda to vědecká měřítka dovolují, či nikoli.

Důležité by zde byly jiné případy s germánským *e v první otevřené slabice, které by například podpořily výše uvedený hláskový vývoj v příslušných regionech, v nichž se řeky nacházejí.

5.4.3.4. V této souvislosti je třeba ještě upozornit na názvy dvou vodních toků, které Udolph ve své diskusi nezmiňuje:

a) Ehe (také Ehe­bach; → Aisch → Regnitz → Main), 1073 Eha, 1479, 1481 Ee (DGNB 114);

b) Ehn (v Alsasku, → Ill → Rýn), 1284 enahe (pro ehena?), 1374–1401 v Ahen, místní jméno Niederehnheim (11. stol. Ahenheim, 1050 Ehenheim), Oberehnheim (788 v Ehin­haim) (DGNB 115).

U prvního lze uvažovat o předformě pragermánského původu *axʷiō (DGNB: „gm. *Ahwō f.“), u druhého DGNB počítá se „základní formou (sthn.) *Ehina vedle *Ahana (?) < gm. *Ahwinō f. vedle *Ahwanō, n-odvozenina od gm. *ahwō ‚vodní tok‘“. A lze zcela vyloučit, že takové „(sthn.) *Ehina“ stojí v základu výše uvedeného *Eina?

5.4.4. V této souvislosti se ještě krátce vyjádřeme ke komentářům Udolpha (2020: 362), že člověk musí znát materiál, pokud

Straipsniai / Articles

207

HARALD BICHLMEIER

chce činit výpovědi o etymologii jmen: Z výše uvedeného by mělo být zřejmé, že situace je poněkud jiná: Je sice hezké, lze-li místo 10 dokladů uvést 100, avšak pokud tyto doklady do diskuse nepřinášejí žádné nové prvky, které by nakonec mohly změnit její výsledek, vyvstává otázka: K čemu?

Důležitější než uvádět 90 dodatečných, avšak pro diskusi nadbytečných dokladů je přece zvládnutí metodiky nezbytné k analýze materiálu.

Stejně tak nemá smysl uvádět množství citátů z dnes již zastaralé literatury (Krahe, W. P. Schmid aj.), které se zdají podporovat vlastní argumentaci, pokud jsou jejich obsah a základy již dávno – zčásti po desetiletí – překonané. To má pak už jen hodnotu z hlediska dějin vědy, výzkum však neposouvá kupředu.

5.5. Mezipředběžný výsledek

Po prozkoumání jmen předložených jako argumenty je třeba celkově dospět k závěru, že počet (ostatně jen přiměřeně) bezpečných dokladů pro germ. *en- < uridg. „*en–/(*on–)“ neboli *h_₁en(H)– se zdá činit nejvýše dva.

S ohledem na tento stav dokladů a ještě více vzhledem k faktu, že se toto uridg. „*en–/*on–“ neboli *h₁en(H)– nikde jednoznačně nevyskytuje v apelativní slovní zásobě (jak již bylo řečeno, nezařadil je do svého IEW ani Pokorny), je jednoduše nevhodné s takovým kořenem nadále pracovat.

6. SHRNUTÍ

6.1. Stojíme před problémem, že buď musíme baltská a slovanská jména vodních toků vysvětlit na základě slovesného kořene, který zřejmě není jinde v Evropě doložen, který však má alespoň sémantickou souvislost s vodou/kapalinou, nebo je vysvětlit na základě kořene, jenž není nikde bezpečně doložen v apelativní slovní zásobě, a proto mu nelze přisoudit ani význam.

6.2. Použití Occamovy břitvy při současném stavu dat vede k následujícímu závěru:

208

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

Bezpečně apelativně doložený je kořen *pen-; rovněž bezpečně apelativně doložený je kořen *h₂en- – naproti tomu kořen *h₁en(H) není bezpečně apelativně doložen.

6.3. To vyplývá z následujících bodů:

6.3.1. Název řeky Inn lze odvodit od *pen, stejně jako mir. en, enach aj.

6.3.2. Názvy řek Enns a Ense < (*)Anisa, (*)Anisus lze stejně jako mir. an, gall. anam odvodit od *pₙ nebo *h₂en.

6.3.3. Baltská hydronyma začínající na An a slovanská hydronyma začínající na On lze všechna vysvětlit z prabaltského/praslovanského *an- < uridg. *h₂en.

6.3.4. Prakticky všechna diskutovaná germánská/německá hydronyma s (nota bene možnou, nedokázanou!) výjimkou dvou jmenných etymonů (jeden z nich by mohl být také keltský, druhý by mohl mít jinou etymologii, než je dosud obvyklé) lze vysvětlit z pragerm. *an- (< uridg. *h₂en nebo *h₂on-), popř. pragerm. *un- (< uridg. *h₂n-), popř. pragerm. *ōn- (< uridg. *h₂ōn-), anebo se vracejí k pragerm. *aun a jsou každopádně vzdálené.

6.3.5. V důsledku toho není důvod předpokládat jakýkoli kořen *h₁en(H)- (v zastaralém způsobu notace: „*en-/*on-“): při dnešním stavu poznání, resp. na základě aktuálně známé materiálové báze, je pravděpodobnost existence takového kořene nulová.

6.4. Lze tedy nadále tvrdit (ano, je třeba tvrdit), že – dokud se neobjeví zásadně nový materiál, který prokáže předpoklad uridg. kořene *h₁en(H)- s jakoukoli sémantikou vhodnou i pro pojmenování vodních toků – jde v případě uridg. „*en-/*on-“ jednoduše o fantomový kořen.

S výjimkou dvou ne zcela jednoznačně objasněných případů německých hydronym lze všechna hydronyma uváděná Udolphem 2020 bezrozporně vysvětlit vycházeje z kořenů *h₂en a *pen, doložených i jinak apelativně:

Třetí kořen neexistuje.

6.5. I zde lze namítnout, že by se ještě mohl objevit jazykový materiál, který by nutil k předpokladu kořene *h₁en(H)-. To není pravděpodobné.

Závěrem lze po všech výše uvedených bodech patrně říci, že citát z Bichlmeiera (2012a: 376), který Udolph (2020: 362) na konci svého příspěvku označil za závadný, lze v mírně rozšířené podobě nadále považovat za správný, ba nutno jej za takový považovat:

Straipsniai / Articles

209

HARALD BICHLMEIER

„Všechna hydronyma nebo apelativa uplatňovaná pro tento kořen [míněn je uridg. *h_₁en(H)-, zastarale „*en-/*on-“; H. B.] pocházejí buď z keltských jazyků, nebo jsou přinejmenším podezřelá z keltského zprostředkování“ – anebo je třeba je přiřadit ke kořeni uridg. *h_₂en.

Přinejmenším v tomto bodě bylo v posledním desetiletí dosaženo pokroku.

7. VÝHLED

Zůstává v platnosti to, co již bylo konstatováno v jiném kontextu (Bichlmeier 2018a: 230), totiž že „kdo se zabývá ‚staroevropskými‘ nebo obecně archaickými (indo)germánskými hydronymy, musí znát indogermanistiku. Pokud takové znalosti (na současné úrovni) chybějí, nemůže vzniknout žádný řádný, ba ani relevantní výsledek.“

LITERATURA

Ad r ados Francisco R., Bernabé Alberto, Mendoza Julia 1995: Manual de lingüística indoeuropea. I: Prólogo. Introducción. Fonética. (Manuály pro vysoké školy), Madrid: Ediciones clásicas.

Ad r ados Francisco R., Bernabé Alberto, Mendoza Julia 2010: Manual of Indo-European Linguistics. Vol. 1. (Orbis Supplementa 34), Leuven, Paris, Walpole, MA: Peeters.

ALEW – Altlitauisches etymologisches Wörterbuch. Vol. 1: A–M; Vol. 2: N–Ž. Pod vedením W. Hocka a za spolupráce E. J. Bukevičiūtė, Ch. Schillera zpracovali R. Fecht, A. H. Feulner, E. Hill, D. S. Wodtko. Vol. 3: Verzeichnisse und Indices. Pod vedením W. Hocka a za spolupráce mnoha dalších zpracoval R. Fecht. (Studien zur historisch-vergleichenden Sprachwissenschaft 7/1–3), Hamburg: Baar 2015.

ANB – Altdeutsches Namenbuch. Die Überlieferung der Ortsnamen in Österreich und Südtirol von den Anfängen bis 1200. Zpracovali I. Hausner, E. Schuster, Vídeň: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1989–2015.

Anreiter Peter 1996: Keltská místní jména v Severním Tyrolsku. (Innsbrucké příspěvky k jazykovědě, přednášky a drobné spisy 65), Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft.

210

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

Anreiter Peter 1997: Zur Methodik der Namendeutung. Mit Beispielen aus dem Tiroler Raum. (Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft, Sonderheft), Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft.

Anreiter Peter 2005: Die Schichtung der Tiroler Gewässernamen. – Greule Albrecht, Janka Wolfgang, Prinz Michael (Hrsg.): Gewässernamen in Bayern und Österreich. 3. Kolloquium des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung. Regensburg, 27./28. Februar 2004. (Regensburger Studien zur Namenforschung 1), Regensburg: Edition Vulpes, 35–49.

Anreiter Peter 2008: Wolf-Armin Frhr. von Reitzenstein, Lexikon bayerischer Ortsnamen. Herkunft und Bedeutung. Oberbayern, Niederbayern, Oberpfalz, München: C. H. Beck 2006 [recenze]. – Österreichische Namenforschung 36, 145–153.

Anreiter Peter 2016: Nordtiroler Namen keltischer Herkunft, Vídeň: Praesens.

Anreiter Peter, Chapman Christian, Rampl Gerhard 2009: Die Gemeindenamen Tirols: Herkunft und Bedeutung. (Veröffentlichungen des Tiroler Landesarchivs 17), Innsbruck: Universitätsverlag Wagner.

Anreiter Peter, Haslinger Maria­luise, Jenewein Doris 1995: Keltisches Namengut in Nordtirol. – Linguistics with a Human Face. Festschrift für Norman Denison zum 70. Geburtstag. (Grazer Linguistische Monographien 10), vydali K. Sornig, D. W. Halwachs, Ch. Penzinger, G. Ambrosch, Graz: Institut für Sprachwissenschaft der Universität, 15–29.

Benveniste Émile 1954: Hittitská a indoevropská studia. – Bulletin de la société linguistique 50, 29–43.

Bichlmeier Harald 2010: Bavorsko-rakouská místní a vodní jména z pohledu indoevropeistiky. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 46, 2009 [2010], 3–63.

Bichlmeier Harald 2012: Některé vybrané problémy staroevropské hydronymie z pohledu moderní indoevropeistiky – obhajoba nového pohledu na věci. – Acta Linguistica Lituanica 66, 11–47.

Bichlmeier Harald 2012a: Poznámky k terminologickému problému ‚staroevropské hydronymie‘ spolu s indoevropeistickými doplňky k názvu Labe. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 47/4, 365–395.

Bichlmeier Harald 2018: Zum Namen des Inns: Bekanntes und Vergessenes. – Namenkundliche Informationen 109/110, 2017 [2018], 53–62.

Bichlmeier Harald 2018a: Joachim Andraschke, Germánská a raně německá místní jména v oblasti Regnice a Horní Mohanu. Od elbgermánského osídlení až do merovejské doby. (Edice Historického spolku okresu Haßberge e.V. 16;

Straipsniai / Articles

211

HARALD BICHLMEIER

Beiträge zur ostfränkischen Kulturund Landeskunde 4) Haßfurt: Historischer Verein Landkreis Haßberge e. V. 2016 [recenze]. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 55, 223–232.

Bichlmeier Harald, Blažek Václav 2015: Elbe – zu den Quellen eines hydronyma. – Acta Linguistica Lithuanica 71, 2014 [2015], 125–146.

Bičovský Jan 2012: Stručná mluvnice praindoevropštiny. (Práce Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy, Varia 3), Praha: Filozofická Fakulta Univerzity Karlovy.

Bičovský Jan 2017: Praindoevropština. I: Mluvnice. II: Dodatky. (Práce Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy, Varia 62, 63), Praha: Filozofická Fakulta Univerzity Karlovy.

Blom Alderik H. 2011: Endlicher’s glossary. – Études Celtiques 37, 159–181.

Clackson James 2007: Indo-European Linguistics. An Introduction. (Cambridge textbooks in linguistics), Cambridge: Cambridge University Press.

Delamarre Xavier 2012: Noms de lieux celtiques de l’Europe ancienne. (− 500 / + 500). Dictionnaire. (Collection les Hesperides), Paříž: Éditions Errance.

DÉLG – Chantraine Pierre 2009: Dictionnaire étymologique de la langue grecque. Histoire des mots. Nouvelle édition, Paříž: Klincksieck.

DÉLL – Ernout Alfred, Meillet Antoine 2001: Dictionnaire étymologique de la langue latine: histoire des mots. Retirage de la 4. éd. augm. d’additions et de corr. par Jacques André, Paříž: Klincksieck.

DGNB – Greule Albrecht 2014: Deutsches Gewässernamenbuch. Etymologie der Gewässernamen und der zugehörigen Gebiets-, Siedlungsund Flurnamen, za spolupráce S. Hackl-Rößler, Berlín, Boston: de Gruyter.

DLG^² – Delamarre Xavier 2003: Dictionnaire de la langue gauloise. Une approche linguistique du vieux-celtique continental. Předmluva: Pierre-Yves Lambert, 2., revidované a značně rozšířené vydání, Paříž: Éditions Errance.

DLG^³ – Delamarre Xavier 2018: Dictionnaire de la langue gauloise. Une approche linguistique du vieux-celtique continental. Předmluva: Pierre-Yves Lambert, třetí vydání, Paříž: Éditions Errance.

DONB – Niemeyer Manfred (ed.) 2012: Deutsches Ortsnamenbuch, Berlín, Boston: de Gruyter.

DTNG – Delamarre Xavier 2019–2021: Dictionnaire des thèmes nominaux du gaulois. / A Dictionary of Gaulish Nominal Stems. Vol. 1: Ab-/Ixs(o)-; Vol. 2: Lab-/Uxs-pero-. (Collection Linguistique 5, 6), Paříž: Éditions Les Cent Chemins.

212

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

EDAIL – Martirosyan Hrach K. 2010: Etymological Dictionary of the Armenian Inherited Lexicon. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 8), Leiden, Boston: Brill.

EDBIL – Derksen Rick 2014: Etymological Dictionary of the Baltic Inherited Lexicon. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 13), Leiden, Boston: Brill.

EDG – Beekes Robert s pomocí Luciena van Beeka 2010: Etymological Dictionary of Greek. (Leidenská řada indoevropských etymologických slovníků 10), Leiden, Boston: Brill.

EDHIL – Kloekhorst Alwin 2008: Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 5), Leiden, Boston: Brill.

eDIL – Electronic Dictionary of the Irish Language. Přístup: http://www.dil.ie/ [navštíveno v únoru 2021].

EDLIL – de Vaan Michiel 2008: Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 7), Leiden, Boston: Brill.

EDPC – Matasović Ranko 2009: An Etymological Dictionary of Proto-Celtic. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 9), Leiden, Boston: Brill.

EDPG – Kroonen Guus 2013: Etymological Dictionary of Proto-Germanic. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 11), Leiden, Boston: Brill.

EWAhd – Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen.

Band I: –a – bezzisto, von A. L. Lloyd, O. Springer, Göttingen, Zürich: Vandenhoeck & Ruprecht, 1988.

Band II: bī – eǫzo, von A. L. Lloyd, R. Lühr, O. Springer † unter Mitwirkung von K. R. Purdy, Göttingen, Zürich: Vandenhoeck & Ruprecht, 1998.

Band III: fadum – fūstslag, von A. L. Lloyd, R. Lühr unter Mitarbeit von G. Kohlrusch, M. Kozianka, K. R. Purdy, R. Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2007.

Band IV: gāba – hylare, von A. L. Lloyd, R. Lühr, Mitarbeit von G. Schuhmann, M. Kozianka, K. R. Purdy, R. Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2009.

Svazek V: iba – luzzilo, vydal R. Lühr, zpracovali H. Bichlmeier, M. Kozianka, R. Schuhmann s příspěvky A. L. Lloyda za spolupráce K. K. Purdyho, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2014.

Svazek VI: mada – pūzza, vydal R. Lühr, zpracovali H. Bichlmeier, M. Kozianka, R. Schuhmann, L. Sturm, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2017.

Svazek VII: quaderna – skazzōn, vydal R. Lühr, zpracoval D. S. Wodtko (vedoucí pracoviště), H. Bichlmeier, M. Kozianka, R. Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2021.

Straipsniai / Articles

213

HARALD BICHLMEIER

Fortson Benjamin W. IV. 2004: Indo-European Language and Culture – an Introduction. (Učebnice Blackwellovy řady lingvistiky 19), Malden, Oxford, Carlton: Blackwell.

Fortson Benjamin W. IV. 2009: Indo-European Language and Culture – an Introduction. Second Edition. (Blackwell textbooks in linguistics 19), Malden, Oxford, Carlton: Blackwell.

Fritz Matthias, Meier-Brügger Michael 2020: Indogermanische Sprachwissenschaft. 10., zcela nově zpracované vyd. (De-Gruyter-Studienbuch), Berlín, Boston: de Gruyter.

GEW – Frisk Hjalmar 1960–1972: Griechisches etymologisches Wörterbuch. 3 sv. (Indogermanische Bibliothek: Reihe 2, Wörterbücher), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Greule Albrecht 2015: Románská místní jména v Bavorsku. – Zeitschrift für bayerische Landesgeschichte 78, 333–363.

Grzega Joachim 2001: Romania Gallica Cisalpina. Etymologisch-geolinguistische Studien zu den oberitalienisch-rätoromanischen Keltizismen. (Beihefte zur Zeitschrift für Romanische Philologie 311), Tübingen: Max Niemeyer.

Hartmann Markus 2012: O ablautových alternacích neutrálních s-kmenů indoevropštiny. – International Journal of Diachronic Linguistics and Linguistic Reconstruction 9, 51–85.

HEG – Tischler Johann 1977–2016: Hethitisches etymologisches Glossar, s příspěvky G. Neumanna, E. Neu. (Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 20), Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck.

Heitmeier Irmtraud 2005: Údolí Innu. Osídlení a prostorový vývoj alpského údolí na průsečíku politických zájmů od římské okupace do doby Karla Velikého. (Studie k raným dějinám historického Tyrolska 1; Schlern-Schriften 324), Innsbruck: Wagner.

HELSON 1 – Lindner Thomas, Reiffenstein Ingo 2015: Historisch-Etymologisches Lexikon der Salzburger Ortsnamen. (HELSON) Sv. 1: Stadt Salzburg und Flachgau, Salzburg, Vídeň: Edition Tandem.

Höfler Andreas 2012: Untersuchungen zum Ablaut der neutralen s-Stämme des Urindogermanischen: diplomová práce, Vídeň: Universität.

Hogan Edmund 1910: Onomasticon goedelicum locorum et tribuum Hiberniae et Scotiae: an index, with identifications, to the Gaelic names of places and tribes, Dublin: Hodges, Figgis, & Co.

IEW – Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, sv. 1, Mnichov, Bern: Francke.

214

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

Joseph Brian 1982: Zacházení s *CR̥H a původ CaRa v keltštině. – Ériu 33, 31–57.

LatEW – Walde Alois, Hoffmann Johann Baptist 1930–1954: Lateinisches Etymologisches Wörterbuch, 2 sv. (Indogermanische Bibliothek: Abteilung 1, Sammlung indogermanischer Lehrund Handbücher. Reihe 2, Wörterbücher), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

LED – Smoczyński Wojciech 2018: Lithuanian Etymological Dictionary. Vol. 1: A–G; Vol. 2: I–N; Vol. 3: O–S; Vol. 4: T–Z; Vol. 5: Index, ed. A. Holvoet, S. Young, assist. W. Browne, Berlín, Bern, Brusel, New York, Oxford, Varšava, Vídeň: Peter Lang GmbH Internationaler Verlag der Wissenschaften.

Lehmann Winfred P. 1993: Theoretical Bases of Indo-European Linguistics, Londýn, New York: Routledge.

LEIA – Vendryes Joseph: Léxique étymologique d’Irlandais ancien. A: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies, 1959 (dotisk 1981). – B: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paříž: Centre National de la Recherche Scientifique, 1981. – C: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paříž: Centre National de la Recherche Scientifique, 1987. – D: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paříž: Centre National de la Recherche Scientifique, 1983. – R, S: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paříž: Centre National de la Recherche Scientifique, 1974. – T, U: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paříž: Centre National de la Recherche Scientifique, 1978.

Lindner Thomas (ed.) 2012: Indogermanische Grammatik. Sv. I. 1. polovina: Einleitung von W. Cowgill †. Do němčiny přeložili a bibliograficky zpracovali A. Bammesberger, M. Peters; 2. polovina: Lautlehre [Segmentale Phonologie des Indogermanischen] od M. Mayrhofera. (Indogermanische Bibliothek: Reihe 1, Lehrund Handbücher: Indogermanische Grammatik sv. 1), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag [1986].

LIPP – Dunkel George E. 2014: Lexikon der indogermanischen Partikeln und Pronominalstämme. Sv. 1: Einleitung, Terminologie, Lautgesetze, Adverbialendungen, Nominalsuffixe, Anhänge und Indices. Sv. 2: Lexikon. (Indogermanische Bibliothek: 2. Reihe Wörterbücher), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

LitEW – Fraenkel Ernst 1962–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch. 2 sv. (Indogermanische Bibliothek: 2. Reihe Wörterbücher), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

LIV^² – Lexikon der indogermanischen Verben, zpracovali pod vedením H. Rixe M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer, Wiesbaden: Reichert, 2001.

Straipsniai / Articles

215

HARALD BICHLMEIER

LVŽ 1 – Balode Laimutė et al. (eds.) 2008: Lietuvos vietovardžių žodynas 1: A–B, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

LVŽ 2 – Bilkis Laimutis (ed.) 2014: Lietuvos vietovardžių žodynas 2: C–F, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Mallory James P., Adams Douglas Q. 2006: The Oxford Introduction to Proto-Indo-European and the Proto-Indo-European World, Oxford: Oxford University Press.

Meier-Brügger Michael 2002: Indogermanische Sprachwissenschaft 8., přepracované a doplněné vyd. za spolupráce M. Fritze, M. Mayrhofera. (De-Gruyter-Studienbuch), Berlín, New York: de Gruyter.

Meier-Brügger Michael 2003: Indo-European Linguistics, ve spolupráci s M. Fritzem, M. Mayrhoferem. (De Gruyter Textbook), Berlín, New York: de Gruyter.

Meier-Brügger Michael 2010: Indogermanische Sprachwissenschaft 9., opravené a doplněné vyd. za spolupráce M. Fritze, M. Mayrhofera. (De-Gruyter-Studienbuch), Berlín, New York: de Gruyter.

NIL – Wodtko Dagmar S., Irsl inger Britta, Schneider Carolin 2008: Nomina im Indogermanischen Lexikon, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Pokorny Julius 1948–1949: Zur keltischen Namenkunde und Etymologie. – Vox Romanica 10, 220–267.

Pokorny Julius 1950–1951: Zu keltischen Namen. – Beiträge zur Namenforschung 2, 33–39.

Rix Helmut 1992. Historische Grammatik des Griechischen: Lautund Formenlehre 2., opravené vyd. Wiesbaden: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

Scheungraber Corinna, Grünzweig Friedrich E. 2014: Die altgermanischen Toponyme sowie ungermanische Toponyme Germaniens. Ein Handbuch zu ihrer Etymologie, vydal H. Reichert s využitím bibliografie R. Nedomy. (Philologica Germanica 34), Vídeň: Fassbaender.

Schmid Wolfgang P. 1988: Hethitische Etyma zu alteuropäischen Gewässernamen. – Neu Erich, Rüster Christel (eds.): Documentum Asiae Minoris Antiquae. Festschrift für Heinrich Otten zum 75. Geburtstag, Wiesbaden: Harrassowitz, 307–315 [znovu otištěno in Schmid 1994: 404–412].

Schmid Wolfgang P. 1994: Linguisticae Scientiae Collectanea, vybrané spisy W. P. Schmida u příležitosti jeho 65. narozenin vydali J. Becker, E. Eggers, J. Udolph, D. Weber, Berlín, New York: Walter de Gruyter.

Schmidt Dagmar 1970: Die rechtsrheinischen Zuflüsse zwischen Wupper und Lippe: disertační práce, Göttingen.

216

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Poznámky k některým litevským názvům vod začínajícím na An a jejich nebalt­ským příbuzným

Schumacher Stefan 2007: Němci a sousední kmeny: Lexikální a strukturální fenomény jazykového kontaktu podél keltsko-germánské přechodové zóny. Johann Kaspar Zeuß v kulturním a jazykovědném kontextu (19. až 21. století). Kronach 21. 7.–23. 7. 2006, vydali H. Hab­lit­zel, D. Stifter za redakční spolupráce H. Taubera. (Keltische Forschungen 2), Vídeň: Präsens, 167–207.

SEJL – Smoczyński Wojciech 2007: Etymologický slovník litevského jazyka, Vilnius: Vilniuská univerzita.

SEJL^² 2018 – Smoczyński Wojciech 2018: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Bez místa vydání. Verze z 20. 1. 2018. Přístup: www.rromanes.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf [přístup březen 2018].

SEJL^² 2019 – Smoczyński Wojciech 2019: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Redakční spolupráce: M. Osłon. Bez místa vydání. Verze z 9. 3. 2019. Přístup: www.rromanes.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf [přístup březen 2019].

SEJL^² 2019a – Smoczyński Wojciech 2019: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Redakční spolupráce: M. Osłon. Bez místa vydání. Verze z 24. 9. 2019. Přístup: www.rromanes.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf [přístup říjen 2019].

SEJL^² 2020 – Smoczyński Wojciech 2020: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Redakční spolupráce: M. Osłon. Bez místa vydání. Verze z 21. 6. 2020. Přístup: www.rromanes.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf [přístup 28. 6. 2020].

SEJL^² 2020a – Smoczyński Wojciech 2020: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Redakční spolupráce: M. Osłon. Bez místa vydání. Verze z 13. 11. 2020. Přístup: www.rromanes.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf [přístup 17. 11. 2020].

Smoczyński Wojciech 2016: Laryngální teorie a litevský jazyk. (Bibliotheca Salensis 2), Vilnius: Institut litevského jazyka.

Stüber Karin 2002: Primární s-kmeny indoevropštiny, Wiesbaden: Reichert.

Tichy Eva 2001: Základní znalosti indoevropštiny pro studenty jazykovědných oborů, Brémy: Hempen.

Tichy Eva 2006: Přehled protoindoevropštiny, Brémy: Hempen.

Tichy Eva 2009: Základní znalosti indoevropštiny pro studenty jazykovědných oborů 3., zcela přepracované vydání, Brémy: Hempen.

Straipsniai / Articles

217

HARALD BICHLMEIER

Toorians Lauran 2008: Endlicherův glosář, pokus o sepsání jeho historie. – Keltština a další jazyky ve starověké Evropě. (Acta Salamanticensia, Estudios filológicos 127), ed. J. L. García Alonso, Salamanca: Ediciones Universidad de Salamanca, 153–184.

Udolph Jürgen 2020: Inn < *Penios? – Listy pro hornoněmecký výzkum jmen 57 (100 let Spolku pro výzkum místních a pomístních jmen v Bavorsku e. V.; 80 let Wolf-Armina Frhr. v. Reitzensteina: onomastický narozeninový svazek), 345–365.

Vanagas Aleksandras 1970: Tvoření hydronym v Litevské SSR, Vilnius: Mintis.

Vanagas Aleksandras 1981: Etymologický slovník litevských hydronym, Vilnius: Mokslas.

Villar Francisco 2000: Indoevropané a neindoevropané v předřímské Hispánii. Předřímská etnika a jazyky Andalusie, Katalánska a Aragonie podle informací, které nám poskytuje toponymie. (Acta Salamanticensia, Estudios filológicos 277), Salamanca: Ediciones Universidad de Salamanca.

Weiss Michael L. 2009: Nástin historické a srovnávací gramatiky latiny, Ann Arbor, New York: Beech Stave Press.

Weiss Michael L. 2020: Nástin historické a srovnávací gramatiky latiny, druhé vydání, Ann Arbor, New York: Beech Stave Press.

Wiesinger Peter, Greule Albrecht 2019: Bavoři a Románi. O vztahu raně středověkých etnik z hlediska jazykovědy a výzkumu jmen, Tübingen: Narr, Francke, Attempto.

218

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Anmerkungen zu einigen mit Anbeginnenden litauischen Gewässernamen und ihren außerbaltischen Verwandten

Poznámky k několika litevským názvům vod začínajícím na An a jejich nebalt­ským příbuzným

S H R N U T Í

Anatà, Anykštė a další litevské hydronymy tohoto typu se obvykle spojují s ide. kořenem „*en-/*on-“ (v moderní notaci protoide. *h₁en(H)-), kterému se přisuzuje význam ‘téci, tok, řeka’. Tento kořen není uveden v díle Julia Pokorného Indogermanisches etymologisches Wörterbuch (Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, 1959) a dosud se jej nepodařilo spolehlivě doložit apelativy žádného indoevropského jazyka. Kromě toho chybějí i dostatečně přesvědčivé stopy takového kořene v onymii: všechna jména, jimiž se dosud argumentovalo, pocházejí z keltských jazyků a lze je vysvětlit jediným kořenem.

Metodika ‘Occamovy břitvy’ (něm. ‘Ockhams Rasiermesser’), která vyžaduje, aby se ve výzkumu nepředpokládalo více jednotek, než je nutné, ukazuje, že při absenci spolehlivých apelativních dokladů pro protoindoevropský kořen *h₁en(H)- je třeba vystačit s protoindoevropským kořenem *pen-/*pon- ‘bažina, (stojatá) voda’ a protoindoevropským *h₂en- ‘nabírat (vodu)’. Dokud uvedené doklady chybějí, je jakékoli přisouzení významu kořenu pouze nedbalým předpokladem. Anatà, Anykštė a další případy litevských hydronym tohoto typu tedy podle současných poznatků neznamenají, že je třeba je spojovat s neexistujícím protoindoevropským kořenem *h₁en(H)-, nýbrž s protoindoevropským *h₂en- ‘nabírat (vodu)’.

Doručeno 4. ledna 2021.

H A R A L D B I C H L M E I E R

Univerzita Martina Luthera v Halle-Wittenbergu, Orientální institut, Seminář indogermanistiky a obecné jazykovědy Ludwig-Wucherer-Str. 2 D–06099 Halle (Saale) [email protected]

Saská akademie věd v Lipsku, pracoviště Jena: Etymologický slovník staré horní němčiny Zwätzengasse 12a D–07743 Jena [email protected]

Straipsniai / Articles

219