GIEDRIUS ALKAUSKAS

SLAVNOSTI

Před spoustou let, když jsme v gymnaziálním sále čekali na slavnostní, nikdy nekončící oslavu, jeden spisovatel-zlatník jen tak prohodil: – Kdo je podle tebe tady největší? – Mačernis, – řekli jsme oba. – Mačernis, – a zmlkli jsme.

VYTAUTAS STULPINAS – BÁSNÍK STATICKÉHO PROUDU

Když jsem se v zimě v Telšiai odbočil z Luokės ulice do Vilniuské ulice, ve čtvrtém patře jednoho bytového domu vždy svítilo malé světlo. Věděl jsem – Vytautasovi Telšiaiovi právě nastala plodná chvíle. V takových prostorech přece vznikají nejsvobodnější texty. V kleci v Justiníškii, v chaloupce v Sapiegíškis, v paneláku.

Básník, který v boji s vyčerpávající nemocí vydobývá stále nové a nové pokračování. V básních však tato únava není vidět. Ten, pro nějž je mír jen řídce rozesetým souostrovím v boji s velikány na obrovském moři. V jeho verších však žádné oceány nejsou. Válečník, který v bitvě rozlišuje pouze nárameníky dvou barev. A přece jaké víření v básních! Mezi básníky jsem neviděl většího eruditu. Jen v jeho textech je málo abstrakcí.

Lesník, tesař, knihovník. Kdyby nebylo bylinkářství, jiné řeči byste od něj ani nečekali. A přitom vypráví tolik příběhů o literatuře minulosti, že toto množství jmen citlivějšího pisálka na chvíli přitiskne k zemi. A má rád intenzivní světla, aby osvětlila všechna zákoutí. Nejen alegoricky. Už v roce 1971 si ho všimli v soutěži mladých filologů a dopis, jehož adresát jej uchovává jako relikvii, napsal sám Marcelijus Martinaitis:

Vytautai, já jako Žemajťan ve Vašich obrazech „čichám“ zemi Žemaitska, jejíž duši v poezii poněkud více poodhalil V. Mačernis.

Velký básník uchoval Vytautasovy básně vzdělance a po třiceti letech je překvapenému autorovi po jejich osvětlení daroval. Myslím, že právě v tomto citátu spočívá Vytautasova tvorby

326

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Vytautas Stulpinas – básník statického proudu

semeno. Poezie musí zůstat poezií, i kdybychom ji přeložili z nářečí do spisovného jazyka. A tak Vytautas stejně jako kdysi Mačernis píše litevsky, ale myslí žemaitsky. Vždyť to, co každého odlišuje, ho neodděluje. A Mačernis zmíněný v dopise... Co dodat. Letos, v jubilejním roce, jsme od Vytautase vyslechli mnoho o tomto unikátu žemaitské země.

Vymáhaje ze života stále znovu další dar – čas, vydal první knihu „Velký pokoj“ teprve v roce 1998. Později následovaly „Hrozba nokturna“ (2002), „Tiché utopie“ (2003). Tyto dvě redigoval Aukštajťan Jonas Strielkūnas. Poté trilogie „Stíny“ (2007), „Dálavy“ (2013), „Západní kraje“ (2016). Laureát cen Dioniza Pošky a Salomėji Nėris. V jeho poezii nejsou moře, nejasné prostory, vesmíry ani ohnivé koule. Pokud se objeví – jen jako vlnka Tausala, prostorový obraz ze zahradního altánu, maják Kolky v Kurzemsku. Stavy jsou v básních zachycovány z konkrétních dnů vyznačených v kalendáři, a proto není snadné básně pochopit a úplně rozluštit. Kódují se konkrétní události, lidé, záblesky. Je zřejmé, že za mnoha texty se skrývají příběhy, jejichž klíče k rozluštění má pouze autor v paměti. Když se píše o Cedronu, který běží do Varduvy, chápeme, že jsme v Žemaitské Kalvárii. Když se však zmíní smrkový hájek, přesnější místo se nedozvíme. Ale je to třeba? Jak říká Vytautas, veškerá ezoterika pro něj je – modrající kopce za Tausalem při západu slunce. Všechno. Když se utiší veškerá vnější i vnitřní skutečnost, dosáhne se hranice, kde už neplatí zákony dynamiky. Nastupuje statika. Ale jaký je to proud! Pravda, Vytautas nemá rád příponu –yb. Nemá rád ani slovo „srdce“. A tedy – žádné velkoleposti ani věčnosti. Jen bezmeznost, jen prostorovost. Buď tedy takto: když se všechno utiší, zapojí se to nejdůležitější: podstata života.

Básník utišeného a již skutečného, statického proudu.

Giedrius Alkauskas

Postřehy / Insights

327