Page 1Porozumění literárním termínům pastiss (pastiche) a parodija (parody) a jejich užívání v lotyšské literární vědě
ANITA HELVIGA
Liepāja University
Kurzeme Institute of Humanities
SIGITA IGNATJEVA
Liepāja University
Kurzeme Institute of Humanities
KLÍČOVÁ SLOVA: pastiss, parodija, literární termíny, lotyšská terminologie
ÚVOD
Termíny se mění stejně jako každá lexikální jednotka v jazyce. Při výzkumu utváření a vývoje terminologie lotyšské literární vědy se věnuje zvláštní pozornost termínům, které prošly různými sémantickými a funkčními změnami. Tento článek zkoumá dva takové termíny – pastiss a parodija. Termíny pastiss a parodija nejsou v lotyšské literární vědě nové, jejich výklady jsou však nejednoznačné a dále se rozvíjí několik významových odstínů. Děje se tak v souvislosti s interpretací těchto pojmů v příbuzných oborech a různých kulturách, jejich vzájemným působením a vlivem. Existuje názor, že pastiss je také parodija, čímž se tyto pojmy sjednocují. Takový pohled je příliš úzký a neumožňuje úplné sémanticko-funkční pochopení termínů, a neposkytuje proto možnost jejich adekvátního a přesného užívání.
Cílem článku je představit hlavní rysy chápání a užívání termínů pastiss a parodija v chronologickém sledu vývoje lotyšské literární vědy, s důrazem na specifické rysy těchto termínů a zaznamenání jejich změn.
Pro zkoumání širšího okruhu užití těchto termínů jsou vedle příkladů z terminologických slovníků uvedeny také příklady z obecných slovníků, odborné literatury z oblasti literární vědy, učebnic a periodik.
40
Anita Helviga | Sigita Ignatjeva
Comprehension and use of the literary terms pastiss (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 2Článek se skládá ze dvou hlavních částí. První část popisuje vznik a podobu termínu pastišš, uvádí jeho vysvětlení a definici, srovnává sémantickou interpretaci termínu v příbuzných oborech a kontaktních jazycích a odhaluje rysy transterminologizace. Druhá část se zabývá analýzou výkladů slova/termínu parodija v různých lexikografických (včetně terminografických) pramenech a odhaluje aspekty determinologizace tohoto slova. Pro srovnání jsou využity lexikografické prameny dvou kontaktních jazyků (angličtiny a ruštiny), protože sémantické změny slov (včetně termínů) jsou ovlivňovány mnohem širším jazykovým prostorem než jediným jazykem.
1. TERMÍN PASTIŠŠ
Termín pastišš se v lotyšské muzikologii užívá mnohem častěji než v lotyšské literární vědě. Zdá se, že slovo bylo do lotyštiny uvedeno jako hudební termín. Slovo pastišš lze nalézt jen v několika lotyšských slovnících. Jeho význam se obvykle vysvětluje jako „napodobení stylu, reprodukce“. Je třeba zmínit, že toto slovo (a tedy ani termín) není všeobecně známé – lotyšská masmédia často kladou intelektuálům otázku: „Co je to pastiš?“
1.1. Adaptace přejatého slova v lotyštině
Lotyšské slovo pastišš „pastiš“ je přejato z francouzského pastiche, které je samo přejatým slovem – z italského pasticcio „směs, směsice“. Na správné lotyšské podobě slova nepanuje shoda: termín se užívá v různých podobách, jak v mužském (pastišš), tak v ženském rodě (pastiša), jako skloňované i nesklonné slovo (pasticio, pastićo, pastičio):
„Pastičio ir savervējums no jau agrāk uzrakstītām arijām, kurām tagad piemēro citu tekstu.” (Sproģis 1921: 14);
„[..] lieliskas ir Klieņa dzeju pastišas.” (Grīns 1956a: 5);
„[..] kāpēc tāds pastišš būtu vajadzīgs.” (Sarma 1983: 24);
„[..] cik šinī skatē ir nopietnu veikumu, cik šarlatānisku eksperimentu [..] un pasticio darbu?” (Dambergs 1986: 3);
„Pastičo – stila imitācija, atdarinājums.” (Ausekle u. c. 1997: 421)
Všechny tyto různé podoby přejatého slova – pastišš, pastiša, pastićo, pasticio, pastičio – se tedy v lotyštině užívají k označení téhož pojmu. Nesklonné podoby se používaly především v pramenech vydaných
Terminoloģija | 2017 | 24
4 1
Page 3před druhou světovou válkou a v publikacích lotyšských emigrantů. Ačkoli se různé gramatické podoby tohoto termínu vyskytují i v současné lotyštině, převažuje skloňovatelná podoba mužského rodu pastiss, kterou lze považovat za normativní.
1.2. Vysvětlení a definice pojmu označovaného termínem pastiss
V lotyštině existuje jen málo zdrojů, které definují pastiss. Hlavními prvky vysvětlení jsou napodobování stylu, stylizace a reprodukce.
Termín pastiss byl v lotyšských periodikách poprvé zmíněn v první polovině 20. thstoletí a je třeba připustit, že se používal pouze v hudbě ve významu „napodobení, variace, sestavení z již známých prvků“. Stejné vysvětlení uvádí renomovaná lexikografická publikace Latviešu konversācijas vārdnīca. Například:
“[..] zlom v Gluckově vědomí nastal v Londýně, kde mu kdysi zadali, aby napsal jedno „p a s t i č i o“. [..] Pro toto p a s t i č i o Gluck vybral právě ta místa ze svých oper, která se publiku nejvíce líbila.” (Sproģis 1921:14);
“1738. [gada] 25. febr. viņš [Hendelis] dod pirmuzvedumā operu “Alesandro Severo”, kas gan rakstīta kā “p a s t i č o”, tas ir, izmantojot ārijas un gabalus no viņa citām operām.” (Rollāns 1935: 39);
“P a s t i č o (it. pasticcio ‘paštika’): 1) opera, jejíž hudba je sestavena ze starších děl různých skladatelů, upravených pro nové libreto; také opera vzniklá jako výsledek kolektivní práce; 2) skladby, na nichž se podílelo několik skladatelů, zejména variace.” (LKV 1937–1938, 31106)
V literární teorii se tento termín prosazoval velmi pozvolna a zdánlivě neochotně. V sovětském období se téměř přestal používat, a proto není zahrnut v nejvýznamnější lexikografické publikaci sovětského období Latviešu padomju enciklopēdija (LPE 1981–1988), v četných pracích o poetice Vitoldse Valeinise (např. Valeinis 1961; Valeinis 1978; Valeinis 1982) ani v učebnicích (např. Bībers et al. 1983; Grase 1988; Ausekle et al. 1990). Toto slovo se neuvádí ani v hlavním slovníku lotyšského jazyka Latviešu literārās valodas vārdnīca (LLVV 1972–1996), ani ve slovnících cizích slov vydávaných v sovětském období (např. SV 1951; SV 1969; SV 1978).
In the recent period of the development of terminology (after 1990, cf. Baltiņš 2006: 72), the explanation of the meaning (general and termino-
42
Anita Helviga | Sigita Ignatjeva
Comprehension and use of the literary terms pastiss (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 4(logické) používání pastišs v lotyšské lexikografii je stále převážně opomíjeno. Tento termín není uveden v nejnovějším slovníku lotyšského jazyka (MLVV-e) ani v publikacích věnovaných hudebním, kulturním a literárním termínům, kde by měl být zahrnut, například v Mūzikas terminu vārdnīte (Torgāns 2010), Mākslas un kultūras vārdnīca (Aldersons 2011), Vārdnīca modernisma un postmodernisma literatūras lasītājiem (Skalberga 2011). V dvojjazyčných slovnících lze rovněž pozorovat vyhýbání se slovu pastišs – termín je zcela nebo zčásti nahrazován výrazem stilizācija ‚stylizace‘, například v English-Latvian and Latvian-English Dictionary: v lotyšsko-anglické části termín uveden není, zatímco v anglicko-lotyšské části je pastiche přeloženo jako pastičo (v hudbě) a stilizācija (v literatuře) (ALLAV 2003: 314). Je třeba zmínit, že terminologický význam slova stilizācija je podobný, nikoli však totožný. Podle Janīny Kursīte znamená stilizācija přejímání a začleňování nejcharakterističtějších rysů autora, literárního hnutí či epochy do textu jiného hnutí, epochy nebo autora (Kursīte 2002: 389). Aniž bychom zacházeli do podrobností stylizace, lze konstatovat, že moderní interpretace úzce spojuje stylizaci s výkladem pojmu označovaného oběma slovy pastišs a parodija.
Současné chápání lexikálního a terminologického významu slova pastišs vychází z různých výkladů v rozličných zdrojích. Pro srovnání byly použity čtyři zdroje: Lielā enciklopēdiskā vārdnīca (LEV 2003), která patří mezi všeobecně zaměřené encyklopedické slovníky; terminologický slovník poezie Dzejas vārdnīca od J. Kursīte (Kursīte 2002); studijní příručka literatury pro střední školy (Lukaševičs, Mickeviča, Sokolova 2007) a slovník cizích slov Ilustrētā svešvārdu vārdnīca (ISV 2005), který by měl vysvětlit obecný význam přejatého slova.
„Pastičo – umělecké dílo, v němž je záměrně napodobován styl jiné epochy nebo umělce.“ (LEV 2003: 781);
„Pastišs (fr. pastiche), neboli pastičo – termín v poststrukturalistické poetice, odvozený z it. pasticcio, označující stylizaci či směs fragmentů různých oper do jednoho popuri. Užívá se především ve dvou významech: 1) druh parodie či autoparodie, který podle názoru postmodernistů umožňuje bojovat proti ustrnulému jazyku a jazykovým i poetickým klišé; 2) způsob psaní, který volně pracuje s prvky nejrůznějších stylů, směrů a proudů a skládá je dohromady ‚jak to vyjde‘.“ (Kursīte 2002: 299);
Terminoloģija | 2017 | 24
43
Page 5„Pastiss – druh parodie, který v sobě spojuje experimentální formu i autoparodii. [..] Tradiční parodie už v rámci postmodernismu nemůže existovat, protože autority byly zrušeny a na jejich místo nastupuje pastiš, který je ve skutečnosti parodií parodie. Záměrně se tak mísí a spojují prvky různých uměleckých stylů a literárních žánrů, využívají se rozličné lexikální vrstvy i odlišné sociální pozice.“ (Lukaševičs, Mickeviča, Sokolova 2007: 109);
„Pastičo [it. pasticcio ‚paštika‘] – obraz, napodobenina díla významného umělce.“ (ISV 2005: 552)
První výklad zdůrazňuje princip záměrného napodobování, druhý definuje pastiš jako druh autoparodie ve vztahu k estetice postmodernismu. Třetí výklad chápe tento pojem jako parodii parodie, v níž se záměrně mísí jazykové, stylistické a žánrové prvky. Čtvrtý výklad je zúžený, neboť tento pojem spojuje výhradně s malířstvím.
1.3. Výklady termínu v anglických a ruských zdrojích
Vývoj terminologie a lexikografie nepochybně ovlivňují hlavní kontaktní jazyky, proto je užitečné nahlédnout do anglických a ruských terminografických zdrojů.
Je pozoruhodné, že lotyšské zdroje ve výkladu pastiše obvykle nezahrnují hodnotící složku tohoto stylistického jevu, ačkoli z kontextu lze vyvodit, že se tento termín užívá buď s neutrální, nebo negativní konotací. Naproti tomu anglické zdroje zdůrazňují, že pastiš může vznikat s určitým postojem vůči zdrojovému textu neboli hypotextu – ať už neutrálním, pozitivním, nebo negativním.
Pro účely srovnání jsou citovány dva anglické zdroje s obsáhlými výklady tohoto termínu:
„Pastiche [pas-teesh] Literární dílo složené z prvků převzatých buď od různých jiných autorů, nebo od určitého autora z minulosti. Termín lze použít v hanlivém smyslu pro označení nedostatku originality, nebo neutrálněji pro díla, která představují záměrnou a hravou poctu jiným autorům prostřednictvím napodobování. Pastiš se od parodie liší tím, že napodobování používá jako formu lichocení, nikoli výsměchu, a od plagiátorství tím, že mu chybí klamavý záměr. [..] Časté uchylování se k pastiši bývá uváděno jako charakteristický rys postmodernismu.“ (Baldick 2008: 249);
„Pastiche Ať už se vztahuje k části díla, nebo k dílu jako celku, znamená, že je z velké části tvořeno frázemi, motivy, obrazy, epizodami atd., které jsou více či méně beze změny převzaty z díla (děl) jiného autora (autorů). Tento termín se často používá ve
4 4
Anita Helviga
Sigita Ignatjeva
Comprehension and use of the literary terms pastīš (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 6volně pejorativní způsob, jak popsat druh bezradného přejímání, kvůli němuž nezralé nebo neoriginální dílo působí jako mozaika citátů. Přesněji řečeno má dva hlavní významy [..]. Existuje druh pastiše, který se snaží znovu vytvořit způsob významných spisovatelů v extrémnější a přístupnější podobě. Má sklon odstraňovat napětí, vytvářet výraznější a uhlazenější účinek, vybírat a opakovat oblíbené stylistické manýry a spojovat je v nový celek, který má povrchní soudržnost a řád. Na rozdíl od plagiátorství nemá tento druh pastiše klamat: jde o literaturu otevřeně inspirovanou literaturou [..]. Druhé hlavní užití pastiše není uctivé a obdivné, nýbrž neuctivé a někdy znevažující. Místo aby zahlazoval nejednoznačnosti ve svém předobrazu či předobrazech, zdůrazňuje je. Nelze jej zcela odlišit od PARODIE, ale zatímco parodistovi stačí původní dílo občas připomenout, autor pastiše je pilně znovu vytváří a často míchá směs vypůjčených stylů [..]. Mnohé specializované způsoby užití pastiše připomínají tuto literární hru: může dílu propůjčit encyklopedický záběr tím, že zahrne všechny předchozí styly (Joyceův Odysseus); používají jej spisovatelé, kteří chtějí vyjádřit svůj ironický pocit, že jazyk k nim přichází z druhé ruky a ve stylizované podobě (George Herbert, „Jordan I“). A mnozí spisovatelé vytvářejí celkovou atmosféru pastiše, když z různých důvodů odmítají rozvíjet vlastní styl [..]. Fredric Jameson tvrdí, že v postmodernismu parodii nahradil pastiš, v němž lze všechny kulturní styly minulosti kanibalizovat a přivlastňovat si je: „Pastiš je, stejně jako parodie, napodobením zvláštního či jedinečného, osobitého stylu, nasazením jazykové masky, promluvou mrtvým jazykem. Je to však neutrální praxe takové nápodoby, bez jakýchkoli postranních záměrů parodie, zbavená satirického pudu, prostá smíchu.“ (Childs, Fowler 2006: 167–168)
Tato vysvětlení zdůrazňují souvislost pastiše s parodií a estetikou postmodernismu, s vědomým napodobováním jiných literárních děl i s literární a jazykovou hrou.
V lexiku obecného jazyka (nikoli v terminologii oboru), případně v širším smyslu, je hlavní charakteristikou pastiše napodobení určitého díla, autora nebo období:
„pastiche – umělecké dílo ve stylu, který napodobuje styl jiného díla, umělce nebo období.“ (COED 2002: 1043);
„pastiche – 1. obraz nebo hudební skladba sestavené z různých zdrojů nebo je napodobující. 2. literární či jiné umělecké dílo vytvořené ve stylu známého spisovatele, umělce atd.“ (OID 2000: 598)
Spojitost pastiše s parodií a sebep parodií, stejně jako s postmodernismem, je v definicích pastiše v ruských pramenech zdůrazněna ještě výrazněji:
Terminologija | 2017 | 24
45
Page 7„Пастиш – (z ital. pasticco – opera složená z částí jiných oper; potpourri) náhrada parodie klasického modernismu v postmodernismu. Pastiš se od parodie liší tím, že nyní už není co parodovat, neexistuje žádný vážný objekt, který by mohl být vystaven výsměchu. Jak napsala O. M. Frejdenbergová, parodovat lze pouze to, co je „živé a posvátné“. V postmoderní epoše není nic živé, a už vůbec nic posvátné.“ (TextoLogia-e);
„Пастиш je termín postmodernismu, redukovaná forma parodie. V počátečních fázích promýšlení umělecké praxe postmodernismu ji její teoretikové vykládali buď jako specifickou formu parodie, nebo jako sebep parodii.“ (ЛСТ-е);
„Пастиччо (z ital. pasticcio, doslova ‚paštika‘, přeneseně ‚směs‘) – nebo mnoha autorů; někdy má takové spojení za cíl vytvořit nové dílo. Moderní literární kompozice – montáž z mnoha děl jednoho či několika autorů podle tematického znaku – je blízká P. V P. je však obsažen i satirický význam, prvek parodování; proto bývá P. často spojeno s parodií.“ (СЛТ-е)
V anglických a ruských lexikografických pramenech je tedy termín pastiche v současném významu úzce spjat s estetikou postmodernismu, avšak v lotyštině se toto chápání dosud nerozšířilo.
V lotyšské literární vědě dosud nebyla publikována žádná studie o užití pastiše, zatímco v litevštině je dostupná studie Laury Auksutytė Pastišas lietuvių literatūroje: žaidimas klasikų kaukėmis (Pastiche in Lithuanian Literature) (viz Auksutytė-e). Podrobný výzkum, analýza širokého spektra příkladů a identifikace charakteristických rysů by poskytly komplexní informace pro popis obsahu pojmu a navržení odpovídající definice lexikálního a terminologického významu slova pastišs. V lotyšské literární vědě se takový výzkum dosud neuskutečnil.
1.4. Užívání termínu pastišs v předchozích etapách vývoje lotyšské terminologie
Jak již bylo uvedeno, v sovětském období se tento termín užívá velmi zřídka, zatímco v periodikách lotyšských emigrantů se používá poměrně často k označení napodobování stylu/jazyka, reprodukce stylu/jazyka; někdy se termín užívá s vysvětle-
46 Anita Helviga Comprehension and use of the literary terms pastišs (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 8ním, že ani čtenáři, ani literární kritici si nejsou plně vědomi významu tohoto termínu:
„Naše původní próza není stará ani celých sto let, rychle se rozvětvila, bez větších tradic – s kým má soutěžit, například s Jamesem Joycem, který napsal kapitoly svého Odyssea pokaždé v jiném napodobovaném stylu některé epochy anglické literatury (pastiši).“ (Grīns 1955: 8);
„Autorovi románu [Jānisovi Sarmovi] se tedy jen zřídka stává, že to s archaickým vyjadřováním v pastiši „přežene“.“ (Pļavkalns 1967: 11);
„Nejobtížnější je dosáhnout té jazykové formy, které se říká pastiš (napodobovaný jazyk). [..] Vytvořit pastiš je velmi obtížné, protože k tomu je třeba do posledního detailu znát hospodářský, duchovní a politický život určité doby. Jelikož se však právě v jazyce skrývá hlubší smysl dané epochy, je nutné podstoupit tyto obtíže, které vyžadují roky. Čtenáři se to samozřejmě jeví jen jako „staromódní“ jazyk a ani mnozí kritici nevědí, proč by takový pastiš měl být zapotřebí.“ (Sarma 1983: 24)
Nejčastěji se tento termín užívá a vysvětluje v článcích, které v 50. letech publikoval v periodikách lotyšských emigrantů Laiks a Austrālijas Latvietis lotyšský literární kritik Jānis Grīns (1890–1966), který žil ve Stockholmu:
„Jānis Sarma je takovým mistrem pastiše neboli napodobovaného jazyka, že druhého takového nemáme. Tato „staromódnost“ je v celém jeho románu [„Negantnieks“] důsledně zachována. Je vidět, že zobrazovanou epochu zná „jako své boty“.“ (Grīns 1957b: 3);
„V tomto románu [Anšlavse Eglītise „Līgavu mednieki“] méně zapadají vložené básně a humorné dopisy v napodobovaném stylu (pastiši).“ (Grīns 1957a: 3);
„Za zmínku stojí, že spisovatelé někdy považovali za potřebné napodobovat cizí styl, přičemž významnou roli hraje i lexikum (až po syntaxi). Rūd. Blaumanis v jednom cyklu humorných básní jemně napodobil styl několika básníků. „Krustnešu gaitas“ Aleksandrse Grīnse jsou napsány v napodobení stylu kronik, včetně lexika. Jānis Sarma rovněž prokázal dobré schopnosti napodobit (Vīru valoda) styl některých období 19. století. Napodobovaný, imitovaný styl se nazývá pastiš (z francouzského pastiche).“ (Grīns 1956b: 8)
Jak je patrné z výše uvedených příkladů, J. Grīns zdůrazňuje, že pastiš je záměrně zvolený napodobovaný jazyk či styl, vytvořený tak, aby imitoval určitého autora nebo období. Jen příležitostně má vyvolat komický účinek.
Příležitostně se například v knize Laikmetu ārdītāji Konstantīnse Raudiveho užívá slovní spojení pastišais stils „styl podobný pastiši“, které označuje situaci, kdy předmět, děj a prožitky nejsou
Terminoloģija | 2017 | 24
47
Page 9nejdůležitější složky literárního díla, místo nichž nastupuje záměrná stylizace, kombinace a stylistická vytříbenost:
„Proust je nejpodivnějším kompozitem intelektuální Francie: jeho pastišový styl, jemnost jeho fines, sublimace jeho kombinací, stylizace v jeho vědomí dosahují hranic oné duchovnosti, v níž látka, tematika, poznání a prožitek ztrácejí svůj prvotní význam [..].” (Raudive 1974: 61)
1.5. Současný kontext termínu pastišs
Termín pastišs se v poslední fázi vývoje lotyšské terminologie (od roku 1990) stává stále populárnějším. Používá se v textech o literatuře 20. a 30. let a označuje volbu jazyka odpovídající danému období, například v článku Ingrīdy Kiršentāle o literární tvorbě Aleksandrse Grīnse:
„[Aleksandrs Grīns] shromažďoval materiál pro několik pozdějších literárních děl, která psal pastišem, napodobuje jazyk dávných dob.” (Kiršentāle 1994: 66)
Termín se většinou vztahuje k teoretickým aspektům estetiky postmodernismu a do lotyštiny proniká prostřednictvím překladů odborných textů (např. Boiko 1989), publikací lotyšských literárních teoretiků (např. Berelis 2001) a zkoumání postmodernismu v divadle (např. Gulbe 2004):
„Hybridizace neboli mutující reprodukce žánrů, k níž patří i takové formy jako parodie, travestie a pastiš. [..] Reprezentaci obohacují klišé i plagiáty [..], parodie a pastiš, pop a kýč.” (Boiko 1989: 4);
„Myšlenka opsala celý kruh: od textů zaměřených na ty nejvzdělanější intelektuály k triviální literatuře a odtud zpět k „vážné” literatuře, která se nyní nestydí nabízet týmž vzdělaným čtenářům parodie triviálních žánrů? pastiše? inverze? Zkrátka vážně brát věci, které ještě nedávno byly považovány za banální a pro spisovatele, kteří si sami sebe váží, za nevhodné.” (Berelis 2001: 146);
„Hlavní – sakrální – téma hrdiny je zastíněno periferním tématem utlačovaného národa, zpracovaným formou parodie a pastiše.” (Gulbe 2004: 170)
V současnosti lze v lotyšských periodikách, každodenní komunikaci i elektronickém prostředí nalézt několik vysvětlení tohoto termínu, která odhalují jeho současné chápání a užívání a zahrnují těsnou souvislost pojmů pastiša a parodija. Prvním příkladem je citát z eseje Rihardse Rubinse Smiekli, no Homēra līdz pastišam („Smích od Homéra k pastiši”) (viz Rubīns 2008-e),
48
Anita Helviga | Sigita Ignatjeva
Comprehension and use of the literary terms pastišs (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 10druhý a třetí příklad – z referenčních materiálů dostupných online (viz Postmodernisma ABC-e; Kulturoloģija-e):
„Pastíš. Postmoderní parodie. Výzva k tomu, abychom se moderně usmívali a smáli sami sobě a uvědomovali si tragikomický charakter situace. Ironická sklíčenost, dekonstrukce, nikoli však nihilismus. Spíše nová platforma (koláž hodnotového systému), která po ověření zkušeností usiluje o novou pravdu, jež nepotřebuje důkaz. Pochybuj o všem, ale vždy si zachovej úsměv. Schizofrenní diskurz, který kritizuje „šílence“, kteří se považují za „normální“. Menippea – sklon vzdát se estetických hodnot. Šokovat ošklivostí, dokonce i patologií. Umění je všechno. To není názor chodce ani člověka jedoucího v kočáře. Ukvapeně pronesená replika. Náhoda – královna života. Smějící se člověk – příjemný společník na cestách.“ (Rubīns 2008-e);
„Co je pastíš a čím se liší od parodie?
Pastíš je imitace jedinečného stylu, používání stylistické masky, řeč mrtvým jazykem, neutrální mimikry, postup bez skryté touhy parodovat a bez satiry či výsměchu; pastíš je parodie, která ztratila smysl pro humor.
Parodie se postmodernistům zřejmě zdála příliš umírněná, protože připomíná běžné projevy, s nimiž se v životě setkáváme. A nejen běžné, ale i výrazné a jedinečné projevy, které publikum v parodiích dokáže okamžitě rozpoznat.
Zopakujme si: postmodernismu nezbylo nic jiného než obrátit se k pastíši, protože stylistické inovace nejsou možné; lze pouze napodobovat mrtvé styly, mluvit hlasem těchto stylů a skrývat se za maskou. To znamená, že postmodernismus usiluje o umění, ale jinou cestou. A to znamená, že jedním z hlavních důsledků postmoderního umění bude podřízení umění moci „starého“ umění.“ (Postmodernisma ABC-e);
„Pastíš – stylizace, druh parodie či autoparodie; také způsob psaní, který volně nakládá s prvky nejrůznějších stylů, směrů a proudů a skládá je dohromady „jak to vyjde“.“ (Kulturoloģija-e)
Ačkoli se užívání termínu pastíše v současné lotyštině výrazně rozšířilo, zdá se, že jeho chápání zatím není přesvědčivé ani zcela jednoznačné. Kontext užití naznačuje, že pastiche jako stylistický prostředek lze vnímat s neutrálními nebo negativními konotacemi. Tento rys pastiche je výrazněji zdůrazňován v anglických zdrojích. Pastiche může vznikat s různými postoji vůči zdrojovému textu neboli hypotextu – pozitivním, neutrálním či negativním; v lotyšských literárních studiích se tomuto tématu dosud věnuje jen málo výzkumu.
Lotyšské lexikografické zdroje nenabízejí obecně přijímané a jednoznačné rozlišení mezi termíny parodie a pastíš (ani mezi stylizací a imitací jakožto základními charakterizačními slovy), zatímco
Terminoloģija | 2017 | 24 49
Page 11Několik zahraničních autorů uvádí kritéria pro jejich rozlišení. Srovnání různých definic ukazuje, že zásadním kritériem je přítomnost komičnosti. Parodie na rozdíl od pastiše obsahuje komické prvky a humorné postoje.
2. TERMÍN PARODIJA
V první kapitole článku již byla zmíněna úzká souvislost mezi pastīš a pojmem obsaženým v termínu parodija. Abychom oba pojmy definovali co nejpřesněji a odhalili jejich terminologický obsah, je třeba pečlivě prozkoumat nuance podobných i odlišných rysů. Slovo parodija se v lotyštině používá široce (na rozdíl od slova pastīš), proto lze předpokládat, že se jeho sémantika značně rozšířila, užívá se v několika významech a slovo nyní patří do slovní zásoby obecného jazyka.
2.1. Etymologie a pravopis slova
Slovo parodija je přejaté z francouzského parodie, které pochází z řeckého parōidia < para ‘vedle, souběžně s’ + ōidē ‘píseň, óda’; jeho literární význam je „protipíseň“ (SV 1999: 563).
Slovo parodija je součástí lotyšských slovníků od druhé poloviny 19th. století (např. Valdemārs 1872; Dravnieks 1886) ve významu „zobgalīgi pārgriezts raksts“ („výsměšně přetvořené/upravené dílo“) (Valdemārs 1872: 363). Psalo se také s dlouhým ō – parōdija (srov. SV 1934: 215), v souladu s tehdejším pravopisem.
V lotyštině se užívají také příbuzná odvozená slova: podstatná jména parodists, parodējums, parodēšana, sloveso parodēt, přídavné jméno parodisks a příslovce parodiski.
2.2. Výklad významu slova parodija
Slovo parodija (na rozdíl od slova pastīš) lze nalézt ve slovnících obecné lotyšské slovní zásoby, ve slovnících cizích slov, encyklopediích a terminologických slovnících. Většinou jsou uváděny dva významy:
1) vztah k uměleckému dílu (literárnímu, hudebnímu), v němž je podstata jevu napodobena humorně nebo ironicky;
2) označení něčeho, co se s jádrem jevu podobá pouze vnějškově, nebo dokonce zkresleně. (SV 1999: 563; LVV 2006: 788; aj.)
50
Anita Helvīga | Comprehension and use of the literary terms pastīš
Sigita Ignatjeva | (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 12Lze tedy učinit závěr, že první lexikální význam lze většinou připsat chápání termínu, zatímco druhý význam je vhodnější pro hovorový styl a souvisí s determinologizací.
Chápání pojmu parodija v lotyštině je vymezeno přesněji než chápání pojmu pastišs. Ústřední sémantický prvek slova parodija souvisí s napodobováním.
2.3. Užívání termínu parodija na konci 19.th století a v první polovině 20.th století
Na konci 19.th století a na začátku 20.th století se termín parodija používal především k vyjádření znevažujícího postoje k napodobovanému, zesměšňovanému či charakterizovanému jevu. Jak vysvětluje slovník cizích slov vydaný v roce 1908, parodija je „Výsměšné napodobení, znetvoření při co nejtěsnějším držení se originálu.“ (Lībknehts 1908: 218)
Mnoho parodií té doby vychází v časopise Vārdotājs. Obvykle je nejprve otištěn původní text (báseň), po němž následuje parodie. Z názvů je patrné, který text je původní a který parodií; například:
P. Bērziņš Oriģināls Kas grib rozes plūkt, Saldu medu sūkt, Tam, kad dzeloni ar dur Jāiztur.
Mas.-Dund. Parodija Kas grib kasē kļūt, Pilnu maku gūt, Tam, kad direktoru vēl Jāiztur. (Vārdotājs, 1906, 1 Jan.)
Pokud je původní dílo (autor, literární dílo) dobře známé, neuvádí se, protože se předpokládá, že čtenáři znají jeho text. Například parodie populární písně „Ja ikviens tik zemē sētu / Vienu graudu veselu, / Kas gan izskaitīt tad spētu / Zelta kviešu krājumu“:
Ja ikviens, kas rakstīt prastu, Sāktu rakstīt kritikas, Kas gan izlasīt tad spētu, Bezgalīgās muļķības! (Jūrm.-Janc.) (Vārdotājs, 1906, 15 Jan.)
V pozdějších desetiletích se tento termín používal především k označení určitého rysu literárního stylu nebo žánru literárního díla. Takové vysvětlení lze nalézt v první renomované encyklopedii Konversācijas vārdnīca (KV III) a v článcích z počátku 20.th století (např. Bērziņš 1925):
Terminoloģija | 2017 | 24
51
Page 13„P A R O D I J A Druh poezie, který podle vzoru nějaké známé, vážné básně, zachovávaje její formu a zčásti i výrazové prostředky, opěvuje nějaký méně významný předmět, aby si z něj tímto způsobem tropil žerty.“ (KV III 3075);
„Višmanis rozlišuje 5 druhů imitace. Prvním z nich je p a r o d i j a, která vzniká tak, že zachovává formu a rýmy originálu, ale vkládá do nich jiný obsah.“ (Bērziņš 1925: 16)
V jednom z nejuznávanějších referenčních zdrojů první poloviny 20th. století, Latviešu konversācijas vārdnīca, je podáno vysvětlení parodie v literatuře a hudbě, které zdůrazňuje zesměšňující a výsměšné aspekty imitace:
„parōdija (řec. parōdīa ‚doprovodná píseň‘): 1. Napodobení nějakého literárního jevu nebo poezie v opačném duchu, obvykle s využitím příznačného způsobu vyjadřování předlohy a vložením protikladného obsahu. Žánrové ladění je zpravidla veselé a satirické, zejména v dílech, v nichž se vážná myšlenka předlohy parafrází mění v žert, ironii nebo výsměch. [..] Může však jít také o parodické dílo obecnější povahy, které s jistým svébytným humorem postihuje typické literární či každodenní rozpory dané doby. V nejširším pojetí se parodická imitace blíží travestii. [..] 2. V hudbě parōdija dříve znamenala jak imitaci skladby za účelem karikování, tak i přizpůsobení nějakého textu známému textu bez výsměšného záměru. [..]“ (LKV 1937–1938: 30870–30872)
2.4. Současné chápání termínu parodija v lotyšské literární vědě
V literární vědě sovětského období v polovině 20th. století označuje tento termín převážně odstraňování směšných či absurdních rysů díla jiného autora v satirické literatuře nebo karikaturách. Například slovník literárních termínů přeložený z ruštiny definuje parodija jako druh satirické literatury (viz ĪLTV 1957), zatímco v raných dílech nejvýznamnějšího literárního teoretika daného období V. Valeinise tento termín označuje karikaturu stylu autora nebo literárního směru (viz Valeinis 1961 aj.):
„P A R O D I J A Řecké parōdia z para ‚proti‘ a ōdē ‚píseň‘. Jeden z druhů satirické literatury: dílo napsané ve verších nebo próze, které obvykle ukazuje směšné či absurdní stránky tvorby nějakého známého spisovatele nebo populárního díla.“ (ĪLTV 1957: 167);
„Parodie je karikaturou stylu nějakého spisovatele nebo literárního směru. Parodie se často spojuje s karikaturou. Například Don Quijote je zároveň parodií stylu rytířských románů i karikaturou samotného rytíře. V lotyšské literatuře vytvořil Andrejs Upīts řadu parodií pod názvem ‚Karikatūras‘.“ (Valeinis 1961: 209)
5 2
Anita Helviga Sigita Ignatjeva
Comprehension and use of the literary terms pastīšs (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 14V lexikografických pramenech z konce 20th. století výklady termínu parodija stále zmiňují cíl dříve popsaného jevu – parodie se vytváří proto, aby zesměšňovala, kritizovala a bojovala proti nežádoucímu –, formulace jsou však obecnější a méně tendenční; například parodie je „záměrně deformovaným jádrem jevu“ (LVV 2006: 788), „přehnanou komickou imitací“ (MLVV-e).
Na počátku 21st. století podávají lotyšští literární teoretikové obsáhlejší výklady tohoto termínu. Andrejs Grāpis považuje parodii za estetickou kategorii krásné literatury (viz Grāpis 2001), J. Kursīte zdůrazňuje projevy parodie v lotyšské literatuře – parodována byla zejména nejvýznamnější díla a autoři předchozího období (viz Kursīte 2002):
„P a r o d i j a. Estetická kategorie krásné literatury. Komická nápodoba literárního díla, představy, tematické stránky nebo stylu, při níž je podstata zkreslena.“ (Grāpis 2001: 10);
„P a r o d i j a. Dílo napsané ve verších nebo v próze, které z komického hlediska zobrazuje vlastnosti nějakého ve společnosti známého spisovatele či literárního díla. Karikaturním zveličením se znázorňují jazykové konstrukce, typické pro parodovaného autora, jeho oblíbené lexikální prvky, syntaktické zvláštnosti apod. V lotyšské poezii byli nejčastěji parodováni dekadenti a J. Steiks, protože jako první vědomě a rozhodně odmítli klasický způsob vyjadřování, který v lotyšské tradici převládal od 18. století. První vlna parodie zasáhla poezii národního romantismu (přesněji pseudonárodního romantismu a pseudosentimentalismu), která učinila klasický způsob vyjadřování fádním. R. Blaumanis ve své poezii s oblibou parodoval jak dekadenty, tak pseudonárodní romantiky. [..] Parodováno bylo také přílišné zaujetí určitými básnickými formami či metry [..].“ (Kursīte 2002: 295)
2.5. Vymezení termínu parodie v anglických a ruských lexikografických pramenech
Stejně jako lotyšské literární prameny zdůrazňují i ruské lexikografické prameny takové prvky parodie, jako jsou komičnost a výsměch:
„ПАРОДИЯ druh satirického díla, jehož cílem je zesměšnit literární směr, žánr, styl, způsob psaní autora nebo jednotlivé dílo. P. může být namířena proti určitým rysům literárních děl – tematice, ideovému obsahu, zvláštnostem zápletky, postavám hrdinů, kompozici či jazyku.“ (СЛТ-е);
„Пародия je v literatuře a (méně často) v hudbě a výtvarném umění komickou nápodobou uměleckého díla nebo skupiny děl. Obvykle je založena na záměrném nesouladu stylistických a tematických rovin umělecké formy [..]“ (ЛСТ-е)
Terminoloģija | 2017 | 24
53
Page 15Na druhou stranu angličtí literární teoretikové zdůrazňují analytickou povahu parodie i její výsměšný rozměr, ačkoli badatelka parodie ve 20th. století Linda Hutcheonová poukazuje na to, že výsměch není nezbytným prvkem současné parodie (Hutcheon 2000: 32). Několik definic v anglických pramenech popisuje parodii pouze jako napodobování stylu a nezmiňuje další roviny literárního díla, které lze napodobovat:
„Parodie Jedna z nejpromyšlenějších a nejanalytických literárních technik: pomocí podvratného napodobování odhaluje jakoukoli slabost, přetvářku či nedostatek sebereflexe v předloze. Ačkoli bývá často znevažující a komická, její charakteristickou vlastností není znevažování, nýbrž analytické napodobování.“ (Childs, Fowler 2006: 166–167);
„parodie Výsměšné napodobování stylu literárního díla či děl, které prostřednictvím přehnané imitace zesměšňuje stylistické návyky autora nebo školy. Parodie souvisí s burleskou tím, že uplatňuje vznešené styly na směšná témata, se satirou tím, že trestá výstřednosti, a dokonce i s kritikou tím, že analyzuje styl.“ (Baldick 2008: 248)
2.6. Známky determinologizace
Ve druhé polovině 20th. století se v lotyšských periodikách rozšířilo užívání slova parodija v lexiku obecného jazyka, tj. v neterminologickém, metaforickém významu „něco nepravého, falešného“, například tiesas parodija „parodie soudního procesu“, vēlēšanu parodija „parodie voleb“:
“[..] vēlēšanas Portugālē noteikti beidzas ar pastāvošā režīma kandidāta “uzvaru”. Tāpēc šīs vēlēšanu parodijas rezultāti nevar radīt nekādu interesi.” (Cīņa 1969: 3);
“Savienoto Valstu pilsētā Kīvestā bija sarīkota tiesas parodija pret četriem kubiešu zvejniekiem, ko ASV krasta apsardze 26. maijā nelikumīgi apcietināja, kad viņi zvejoja Atlantijas okeāna starptautiskajos ūdeņos.” (Cīņa 1971: 3)
V případě parodija není determinologizace úplná, protože slovo si zachovalo také svůj terminologický význam. Proces determinologizace mívá často vedlejší účinky: sémantické rozšíření, metaforickou nejednoznačnost, závislost na kontextu atd., což jsou jevy v terminologii nežádoucí. V tomto případě se význam slova ustálil a běžně se užívá; lze jej považovat za sekundární či přenesený význam („něco, co má pouze vnější nebo zkreslenou podobnost“), který zachycují nejnovější lexikografické publikace.
54
Anita Helviga Sigita Ignatjeva
Comprehension and use of the literary terms pastiş (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 16ZÁVĚRY
Lotyšský jazykový materiál (slovníky, teoretická literatura, učebnice, periodika atd.) vykazuje nejednoznačné a někdy nepřesné chápání terminologického významu obsaženého ve slovech pastišs a parodija, což umožňuje různé interpretace. Pro důkladnější porozumění je důležité studovat lexikální materiál v nejvlivnějších kontaktních jazycích. V anglických a ruských pramenech jsou definice parodie a pastiše obecně komplexnější než v lotyšských pramenech; často poukazují na vztahy mezi hypotextem a hypertextem a mezi příbuznými žánry a oba termíny rozlišují (nebo se o to alespoň pokoušejí). Přesto mohou být i tyto definice protikladné a různí teoretikové mají na význam termínů a jejich reprezentaci různé názory.
Je třeba dále zkoumat užívání termínu parodija a zejména užívání termínu pastišs v lotyštině, aby bylo možné přesněji vymezit jejich význam jak v terminologii, tak v běžném užívání, a popsat jej v lexikografických pramenech.
Aby se předešlo různým interpretacím termínu pastišs v lotyšské terminologii, je třeba formulovat důkladnou a propracovanou definici, která zohlední závěry lotyšské i zahraniční lexikografie a literární vědy. Je však třeba poznamenat, že jak v zahraničních pramenech, tak v lotyšských publikacích jsou definice těchto termínů protikladné a překrývají se a že oba termíny mají společné rysy a nelze je zcela rozlišit.
Vzhledem k tomu, že v lotyštině neexistuje současný slovník literárních termínů (takový slovník by byl nezbytný), je důležité vytvořit komplexní definice termínů, jejichž chápání se proměnilo, včetně termínů pastišs a parodija. Definice těchto dvou termínů by měly zahrnovat následující aspekty:
– přítomnost komičnosti (humoru, ironie, satiry);
– vztah k hypotextu;
– míra stylizace;
– období rozkvětu / souvislost s estetickým hnutím.
Ani pastiš, ani parodii nelze definovat na základě jejich podoby v literatuře všech období a kultur, avšak hloubkový výzkum umožňuje přiblížit se terminologické přesnosti. Reprezentace pastiše a parodie v literatuře se přirozeně proměňovala a následně se
Terminologija | 2017 | 24
55
Page 17Porozumění těmto pojmům se proměnilo. Tyto změny potvrzují tendence a zákonitosti vývoje terminologie literární vědy i terminologie obecně.
LITERATURA A ZDROJE
Aldersons J. 2011: Mākslas un kultūras vārdnīca ar interneta atslēgvārdiem, Rīga: Zvaigzne ABC.
ALLAV 2003: Angļu-latviešu, latviešu-angļu vārdīca. Sakārt. Dz. Kalniņa, Rīga: Avots.
Auksutytė-e – Auksutytė L. Pastišas lietuvių literatūroje: žaidimas klasikų kaukėmis [cit. 14.10.2016.]. http://etalpykla.lituanistikadb.lt/fedora/objects/LT-LDB-0001:J.04~2009~1367168516585/datastreams/DS.002.0.01.ARTIC/content
Ausekle u. c. 1990: Literatūra 12. klasei. Mācību grāmata. D. Ausekle, U. Auseklis, I. Auziņš u. c., Rīga: Zvaigzne.
Ausekle u. c. 1997: Literatūra 12. klasei. Eksperimentāla mācību grāmata. D. Ausekle, I. Auziņš, M. Balode u. c., Rīga: Zvaigzne ABC.
Baldick Ch. 2008: The Oxford Dictionary of Literary Terms. Third edition, Oxford: Oxford University press.
Baltiņš M. 2006: Latviešu terminoloģijas attīstība: mantojums, problēmas un perspektīvas. – Letonikas pirmais kongress. Valodniecības raksti, Rīga: Latvijas Zinātņu akadēmija, 72.–79.
Berelis G. 2001: Neej šo ābolu. Tas ir mākslas darbs: postmodernisms un latviešu literatūra, Rīga: Atēna.
Bērziņš L. 1925: Nevācu Opics. Literaturas vēsture monografijās, Nr. 4, Rīga: Vidusskolu Skolotāju kooperatīva izdevniecība.
Bībers G. u. c. 1983: Literatūras teorija. Palīglīdzeklis vidusskolu 9.–11. klašu skolēniem. G. Bībers, I. Freidenfelds, M. Gaile u. c. 2. izdevums, Rīga: Zinātne.
Boiko J. 1989: Hasans, Aiabs. Postmodernisma plurālisms. – Ko tas nozīmē: postmodernisms? Tulk. Juris Boiko, Rīga: Aptuvenās mākslas aģentūra.
Childs P., Fowler R. 2006: The Routledge Dictionary of Literary Terms, London, New York: Routledge.
Cīņa 1969: Vēlēšanu parodija Portugālē. – Cīņa 201, 28.08., 3.
Cīņa 1971: Tiesas parodija Kīvestā. – Cīņa 135, 11.06., 3.
COED 2002: Concise Oxford English Dictionary. Ed. Judy Pearsall. Tenth edition, revised, Oxford: Oxford University Press.
Damberg E. 1986: Par mūsu jaunās audzes mākslu. – Latvija Amerikā 13, 29. marts, 3.
Dravnieks J. 1886: Svešu vārdu grāmata, Jelgava: [b. i.].
Grase H. 1988: Ievads literatūras teorijā. Palīglīdzeklis 4.–8. klasei. 2. labotais izd., Rīga: Zvaigzne.
Grāpis A. 2001: Literatūrteorija vidusskolai, Rīga: Zvaigzne ABC.
Grīns J. 1955: Īsas pārdomas par tagadnes romanu: cittautu romana tendences. – Austrālijas Latvietis 280, 9. apr., 8.
Grīns J. 1956a: Interesants, arī vērtīgs romāns [Par Ģirta Salnā romānu “Uguns avoti”]. – Laiks 18, 3. marts, 5.
Grīns J. 1956b: Lasīsim apzinīgāk! – Austrālijas Latvietis 342, 30. jūn., 8.
Grīns J. 1957a: Anšlavs Eglītis un viņa darbi: apcere par latviešu trimdas raženāko prozistu. – Laiks 34, 27. apr., 5.
Grīns J. 1957b: Vērtīgs stilizēts romāns [Par Jāņa Sarmas romānu “Negantnieks”]. – Laiks 64, 10. aug., 3.
Gulbe M. 2004: Klasikas darbu rekonstrukcija latviešu teātrī. – Postmodernisms teātrī un drāmā. Sast. Silvija Radzobe, Rīga: Jumava.
Hutcheon L. 2000: A Theory of Parody: The Teachings of Twentieth-Century Art Forms, Urbana and Chicago: University of Illinois Press.
ISV 2005: Ilustrētā svešvārdu vārdnīca. Sast. Indra Andersone, Ilze Čērņevska, Inta Kalniņa u. c., Rīga: Avots.
ĪLTV 1957: Īsā literatūrzinātnisko terminu vārdnīca. Autori L. Timofejevs, N. Vengrovs. Tulk. J. Osmanis, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.
Kiršentāle J. 1994: Aleksandrs Grīns. Latviešu rakstnieku portreti: 20. un 30. gadu rakstnieki. Atb. red. Viktors Hausmanis, Rīga: Artava.
Kulturologija-e – Kulturologija. Postmodernisms. Termini [cit. 11.07.2016.]. https://prezi.com/86hkm8roist/kulturologija-postmodernisms-termini/
Kursīte J. 2002: Dzejas vārdnīca, Rīga: Zinātne.
56
Anita Helviga | Sigita Ignatjeva
Comprehension and use of the literary terms pastişs (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
Page 18KV III – Konversācijas vārdnīca. Rīgas Latviešu Biedrības Zinību komisija. Ve 4 svazcích, Jelgava: G. Landsberg, 1906–1921. III sv.
LEB 2003: Lielā enciklopēdiskā vārdnīca. Atb. red. Anna Pavlovska, Rīga: Jumava.
Lībknehts V. 1908: Politisku un vispārīgu svešvārdu grāmata, [B. v.]: Apiņu Jāņa apgādībā.
LKV 1937–1938: Latviešu konversācijas vārdnīca, XVI sēj. Galv. red. A. Švābe, Rīga: A. Gulbis.
LLVV 1972–1996: Latviešu literārās valodas vārdnīca, 8 sējumos. Atb. red. L. Ceplītis, M. Stengrevica, Rīga: Zinātne.
LPE 1981–1988: Latviešu padomju enciklopēdija. 10 sējumos, Rīga: Galvenā enciklopēdiju redakcija.
Lukaševičs V., Mickeviča S., Sokolova I. 2007: Aktuāli literatūras teorijas jautājumi. Literatūra vidusskolai. Metodisks līdzeklis skolotājam, Rīga: LVAVA.
LVV 2006: Latviešu valodas vārdnīca. Red. Dainuvīte Gulevska, Irēna Rozenštrauha, Dorisa Šne, Rīga: Avots.
MLVV-e – Moderní slovník lotyšského jazyka. Ed. I. Zuicena. Ústav lotyšského jazyka Lotyšské univerzity. http://www.tezaurs.lv/mlvv/
OID 2000: Oxford Illustrated Dictionary=Ilustrētā angļu valodas vārdnīca, Rīga: Zvaigzne ABC.
Plavkalns G. 1967: Eseja par romānu [Par Jāņa Sarmas romānu “Sālemas ķēniņš”]. – Austrālijas Latvietis 868, 10. febr., 11.
Postmodernisma ABC – Postmodernisma ABC [cit. 11.07.2016.]. www.spidolastelpa.narod.ru/abc.doc.
Raudive K. 1974: Laikmetu ārdītāji: pārdomas par mūsdienu traģiku, Bruklina: Grāmatu Draugs.
Rollāns R. 1935: Hendeļa portrets. [Tulk. nav norādīts.] – Mūzikas Apskats 2, 39.
Rubīns R. 2008-e: Smieklī, no Homēra līdz pastīšam. – Kultūras Pulss, 18. 03. 2008 [cit. 11.07.2016.]. http://www.liepajniekiem.lv/zinas/kulturvide/kulturas-pulss/smiekl-no-homera-lidz-pastisam-15785
Sarma J. 1983: Mana dzīve. – LARA’S Lapa 31, 24.
Skalberga A. 2011: Vārdnīca modernisma un postmodernisma literatūras lasītājam. – Literatūra, 3. Daļa, Rīga: RaKa.
Sproģis J. 1921: Opera. – Ilustrēts Žurnāls 8, 14.
SV 1934: Svešvārdu vārdnīca. Sakārt. Ed. Ozoliņš. Red. J. Endzelīns, Rīga: A. Gulbis.
SV 1951: Svešvārdu vārdnīca. No krievu val. tulk. A. Feldhūns, A. Gūtmanis, E. Stenders, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.
SV 1969: Svešvārdu vārdnīca. No krievu val. tulk. S. Cepurniece, A. Gūtmanis, G. Lukstiņš, V. Strazdiņa, R. Vilipa. Papild. A. Feldhūns, Rīga: Liesma.
SV 1978: Svešvārdu vārdnīca. No krievu val. tulk. S. Cepurniece, A. Gūtmanis, G. Lukstiņš, V. Strazdiņa, R. Vilipa. Papild. A. Feldhūns, A. Gūtmanis. Izlabots un papild. 2. izd., Rīga: Liesma.
SV 1999: Svešvārdu vārdnīca. J. Baldunčika red., Rīga: Jumava.
SV 2008: Svešvārdu vārdnīca. Sast. I. Andersone u. c., Rīga: Avots.
Torgāns J. 2010: Mūzikas terminu vārdnīte, Rīga: Zinātne.
Valdemārs K. 1872: Krievu-latviešu-vācu vārdnīce, Москва: Министерство народного просвещения.
Valeinis V. 1961: Poētika. Daiļdarba elementi, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.
Valeinis V. 1978: Ievads literatūras zinātnē: mācību grāmata latviešu valodas un literatūras specialitātēs, Rīga: Zvaigzne.
Valeinis V. 1982: Literatūras teorija, Rīga: Zvaigzne.
ЛСТ-е – Литературный словарь терминов [cit. 08.08.2016.]. http://www.litdic.ru/category/p/
СЛТ-е – Словарь литературоведческих терминов. Ред. сост.: Л. И. Тимофеев, С. В. Тураев, Москва: Просвещение, 1974 [cit. 08.08.2016.]. http://litena.ru/literaturovedenie/item/f00/s00/e0000366/index.shtml
TextoLogia-e – TextoLogia.ru [cit. 08.08.2016.]. http://www.textologia.ru/slovari/literaturovedcheskie-terminy/pastish/?q= 458&n=363
LITERÁRNÍ TERMÍNY PASTIŠ (PASTIŠ) A PARODIE (PARODIE)
VNÍMÁNÍ A UŽÍVÁNÍ V LOTYŠSKÉ LITERÁRNÍ VĚDĚ
Cílem článku je odhalit hlavní rysy vnímání a užívání lotyšských termínů pastišs a parodija na základě chronologie vývoje lotyšské literární vědy (ve srovnání s ruskou a britskou literární vědou), se zaměřením na specifické rysy těchto termínů a zdůrazněním jejich proměn.
Terminoloģija | 2017 | 24
57
Page 19Zdroje zahraničních autorů (britských a ruských) uvádějí definice parodie a pastiše, které jsou obecně širší než v lotyšských zdrojích; často popisují vazby mezi hypotextem a hypertextem, souvislosti s příbuznými žánry a zdůrazňují rozdíly mezi oběma termíny. Přesto si i tyto definice mohou odporovat: různí teoretikové zastávají odlišné názory na význam termínů a na jejich reprezentaci.
Je třeba provést další výzkum užívání termínu parodija a zejména termínu pastišas v lotyštině, aby bylo možné přesněji vymezit jejich významy jak v terminologické, tak v každodenní komunikaci a popsat je v lexikografických zdrojích.
Aby se v lotyšské terminologii předešlo různým interpretacím termínu pastišs, je třeba formulovat promyšlenou definici. Definice termínů pastišs a parodija uváděné v zahraničních i lotyšských publikacích si odporují a někdy se téměř překrývají, protože mají společné rysy a nelze je zcela odlišit.
V lotyšské literární vědě je potřeba formulovat moderní a široké definice uvedených termínů. Tyto definice by měly zahrnovat následující aspekty:
– komičnost (humor, ironie, satira);
– vztah k hypotextu;
– míru stylizace;
– období rozkvětu, spojitost s estetickým hnutím.
Pastiš ani parodii nelze definovat na základě jejich reprezentace v literatuře ve všech obdobích a kulturách. Jejich podoba v literatuře se proměnila, a proto se proměnilo i samotné chápání těchto pojmů.
Obdrženo 2017-06-05
Anita Helviga Liepāja University Kurzeme Institute of Humanities Kūrmājas prospekts 13–303, LV-3401 Liepāja, Latvia E-mail [email protected]
Sigita Ignatjeva Liepāja University Kurzeme Institute of Humanities Kūrmājas prospekts 13–303, LV-3401 Liepāja, Latvia E-mail [email protected]
58
Anita Helviga Sigita Ignatjeva
Comprehension and use of the literary terms pastišs (pastiche) and parodija (parody) in Latvian literary studies
