STEPHEN J. WALTON

Institut Ivara Aasena, Vysoká škola univerzity ve Voldě

IVAR AASEN A ZROD NOVÉHO NORSKÉHO PSANÉHO JAZYKA

Dovolte mi začít poděkováním organizátorům této konference za pozvání a za to, že mi umožnili připojit se k vašim oslavám 150^th. výročí narození Jonase Jablonskise. Někdy během 30^th. prosince pozvednu sklenku a popřeji mu všechno nejlepší k narozeninám.

Očekávám, že jen málokdo z vás slyšel o zakladateli nového norského psaného jazyka Ivaru Aasenovi, stejně jako, obávám se, Jonas Jablonskis není v Norsku příliš známým jménem, a to ani mezi historickými lingvisty. S rozpaky přiznávám, že i já jsem neznal Jablonského přínos ke standardizaci litevštiny, dokud jsem si ho z pochopitelných důvodů nedávno nevyhledal. Rozhodně nejsem oprávněn podat podrobné srovnání práce Ivara Aasena a Jonase Jablonskise, ale i z velmi povrchní znalosti Jablonského přínosu mi připadá, že mezi těmito dvěma muži existují zajímavé podobnosti a rozdíly. Ve svém výkladu o Aasenovi se chci zaměřit na některá obecnější témata, která se nabízejí při pohledu na práci těch, jimž se proslule říká „vizionářští dříči“ a kteří v osmnáctém a devatenáctém století oživili či vytvořili spisovné jazyky Evropy. Pokusím se vás neutopit v dlouhém seznamu děl, o nichž jste nikdy neslyšeli a která jsou napsána v jazyce, jímž nemluvíte, ani v drobnostech politických dějin, jež pro vás nemají význam.

HISTORICKÝ KONTEXT

Přesto může být užitečné začít stručným shrnutím historického kontextu, v němž vznikal nový norský psaný jazyk. Jak jistě víte, rané severogermánské runové písmo

132

KALBOS KULTŪRA | 83

bylo po christianizaci nahrazeno písmem latinkou a ve staré norštině se rozvinula bohatá psaná kultura, a to jak v Norsku, tak na Islandu. Tato písemná tradice se opírala jak o církev, tak o centra světské moci. Po roce 1319 však norský stát zeslábl a Norsko vstoupilo do řady unií s Dánskem, Švédskem nebo oběma zeměmi, v nichž se centrum světské moci přesunulo mimo zemi. Černá smrt fatálně oslabila aristokratické základy středověké norské společnosti i duchovenstvo. Jak stále větší část světského písemnictví vznikala v dánštině, norština zůstávala v užívání v katolické církvi, přinejmenším do roku 1510, kdy zemřel poslední norský rodák v úřadu arcibiskupa. Reformaci, spojenou s Biblí v národním jazyce a rozšířením gramotnosti, prosazovala v Norsku dánská koruna prostřednictvím dánštiny. Duchovenstvo i světská státní správa byly stále častěji rekrutovány z Dánska, zatímco obchod měli v rukou hanziovní kupci. Ačkoli se od šestnáctého do devatenáctého století dochovaly roztroušené zbytky lidového písemnictví v norských nářečích, norština jako psaný jazyk prakticky přišla téměř úplně o všechny oblasti svého užívání. Norsko je však velmi rozlehlá země se složitým terénem, bez přirozeného centra a s vysokou mírou izolovanosti. Norští rolníci po celé toto období nadále mluvili místními nářečími, zatímco četli a psali dánsky. Roku 1739 bylo zavedeno povinné biřmování ve státní luteránské církvi, což mělo za následek, že každý musel umět alespoň číst katechismus; od téhož roku se tak rozšířila základní gramotnost napříč obyvatelstvem. Vznikla městská správní, obchodní a duchovní elita, která mluvila formou dánštiny postupně nabývající norských fonologických rysů, přičemž si zachovávala dánskou morfologii, lexikon a syntaxi, zejména dánský systém dvou gramatických rodů na rozdíl od norského systému tří rodů.

KONTEXT AASENA

V tomto obecném kontextu existovala značná míra místní rozmanitosti, a to jak ve vývoji nářeční řeči, tak ve vývoji místních kultur písemnosti. Ivar Aasen se narodil 5. srpna 1813 do rolnické rodiny v Ørstě v oblasti Sunnmøre, která zahrnuje nejjižnější část kraje Møre og Romsdal, 320 km severně od Bergenu, 560 km

S. J. WALTON. Ivar Aasen and the Genesis of the New Norwegian Written Language

133

severozápadně od Osla. Jde o oblast rozdělenou na pobřežní pás s ostrovy u pobřeží, kde základem hospodářství byl rybolov, a hornatou, ba alpskou vnitrozemskou část s hlubokými údolími, do nichž v zimě po celé měsíce nepronikne slunce a kde je klima, ačkoli mírné, mimořádně vlhké. Hlavním problémem této převážně zemědělské oblasti bylo, jak odvádět nesmírné množství vody, která padala z oblohy, valila se po horských svazích nebo se vylévala z rychle tekoucích bystřin. Nejlepší řešení problémů tohoto druhu bylo možné od osmnáctého století nalézt v knihách.

Není tedy překvapivé, že nejživější a nejdynamičtější rolnická komunita písemné kultury v Norsku se koncem osmnáctého století nacházela v Sunnmøre, zemědělsky soběstačné oblasti ležící na půli cesty mezi obchodním centrem Bergenem a kulturním a církevním centrem Trondheimem. Ačkoli se v posledních letech objevily jasné důkazy o mnohem rozšířenější gramotnosti, než se dříve předpokládalo, a to i v sedmnáctém století (srov. Fet 1995, 2003), existenci silné rolnické kultury písemnosti v jižním Sunnmøre na konci osmnáctého století lze spojit s několika rozpoznatelnými kulturními hybateli. Jedním z nich byl kněz Hans Strøm, dalším jeden z jeho farníků, mimořádná osobnost Sivert Aarflot. Aarflot využil znalostí z knih, aby si osvojil vědomosti a dovednosti v oblasti odvodňování a pěstitelských postupů; ty mu nejprve umožnily zvelebit vlastní statek natolik, že se stal vzorem pro další hospodáře v oblasti, a poté se usadil na jedné z nejlepších a nejslunnějších farem v kraji. Aarflot pak zásadně zahájil program lidové osvěty prostřednictvím gramotnosti, který do přelomu devatenáctého století vedl k založení půjčovní knihovny o 2000 svazcích, první tiskárny a v letech 1810–1816 prvních novin na norském venkově. To vše jsou základní pilíře písemné kultury, do níž se Aasen v roce 1813 narodil.

Na rozdíl od Jablonského Aasen nikdy formálně nestudoval ani nezískal vzdělání na univerzitě, přestože měl možnost navštěvovat učitelský seminář, který by mu otevřel cestu k akademickým institucím. Vyrůstal jako nejmladší ze sedmi dětí na malé pronajaté farmě; oba rodiče mu zemřeli, když mu bylo dvanáct let. Získal obvyklé povrchní vzdělání od potulných učitelů, jaké dostávaly děti na norském venkově — dohromady asi deset dnů výuky ročně —, ale číst ho naučila sestra a četl s velkou chutí. V osmnácti letech se sám na dva roky stal potulným učitelem a na vlastní oči poznal, jaké potíže měly děti s učením se nejen číst a psát, ale činit tak v cizím jazyce,

134

KALBOS KULTŪRA | 83

dánštině. Ve dvaceti letech strávil Aasen dva roky studiem v domě venkovského děkana na nedalekém ostrově Herøy, kde měl získat dostatečné znalosti, aby později mohl navštěvovat seminář; neučinil tak, ale sedm let působil jako vychovatel dětí armádního kapitána dále na severu, avšak stále v témže regionu.

Jako dospívající využíval Aasen knihovnu na farmě Aarf lotových v Eksetu a v domech děkana i kapitána se nacházely dobře vybavené sbírky knih, stejně jako noviny a časopisy z hlavního města i ze zahraničí. V roce následujícím po Aasenově narození byla obnovena norská státnost a shromáždění významných osobností v Eidsvollu, jehož členem byl i Sivert Aarf lot, vyhlásilo nezávislost země. Ačkoli země záhy vstoupila do unie se Švédskem, která trvala až do roku 1905, stalo se tak jako znovuzrozená politická entita s vlastním parlamentem a vlastní poměrně demokratickou ústavou, založenou na zásadách francouzské a americké revoluce. Ve třicátých letech 19. století ustoupily bezprostřední problémy po získání nezávislosti, tedy státní bankrot a budování fungující státní správy, novým otázkám inspirovaným německým a dánským romantismem: v čem spočívá svébytnost norského národa, a zejména norského národního jazyka? Existuje vůbec norský národní jazyk?

Na otázce jazyka nepanuje shoda ani mezi politiky, ani mezi učenci. Velký Jacob Grimm si ještě v roce 1840 představoval, že norští rolníci po odchodu toho, co nazýval „die Kraft der Sprache“, na Island zůstali mluvit zkomolenou podobou švédštiny. Tento názor byl rozšířen i v norské vládnoucí třídě; jedním z proslulých ospravedlnění pokračování jazykové unie s Dánskem v rámci nového politického svazku se Švédskem byl organický obraz norského jazyka jako chřadnoucího ovocného stromu, který potřebuje roub z nové dánské odrůdy, aby zůstal při životě. Proti tomuto názoru vystoupil plodný básník Henrik Wergeland, který tvrdil, že norská krajina a dějiny Norska se od dánských natolik liší, že by norský národní spisovný jazyk měl ve velké míře přejímat slovní zásobu z rolnických nářečí, v nichž se údajně zachovalo tolik prvků staré norštiny. Po vydání sbírky starých balad v jednom z konzervativnějších horských nářečí se nakrátko objevilo i třetí stanovisko: nový spisovný jazyk měl vycházet z některého z těchto nářečí. Norština měla začít znovu, jak to vyjádřil zastánce tohoto názoru, tam, kde před pěti sty lety skončila. Stručně řečeno, podle

S. J. WALTON. Ivar Aasen and the Genesis of the New Norwegian Written Language

135

V roce 1832 se objevila slavná norská jazyková „otázka“, otázka, která nás provází dodnes, neboť stále máme dvě psané podoby norštiny, jež dosud tvrdošíjně odmítají splynout.

Víme, že Aasen ve 30. letech 19. století pozorně sledoval jazykovou debatu ze svého neobvyklého a dobře informovaného prostředí selské písemné kultury a že svůj první příspěvek k ní sepsal roku 1835 ve věku dvaadvaceti let. Bylo zapotřebí nového spisovného jazyka, napsal, který by odrážel demokratické ideály nové ústavy po získání nezávislosti a byl skutečně norský v tom smyslu, že by se na něm mohl podílet každý obyvatel země; skutečnost, že ústava nazývala psanou dánštinu v Norsku „norštinou“, sama o sobě z dánštiny norštinu nečinila. Úkol vytvořit novou národní normu navíc nemohli splnit dobře smýšlející příslušníci podánštěné vládnoucí třídy. Tento úkol musel připadnout někomu, kdo, jak to sám vyjádřil, vyrůstal v selské chalupě.

Aasen’s short and analytically brilliant text, written as I said in 1835, was not published until 1909, thirteen years after Aasen’s death in 1896. It was simply put aside, but it circulated in the reading and writing community of peasants in which Aasen grew up. It also contains the plan for what we would now call language revitalisation that Aasen spent the rest of his life carrying out.

AASENOVO DÍLO

Aasen, otrávený a unavený sedmi lety doučování dětí – a kdo by mu to mohl vyčítat? –, se počátkem 40. let 19. století zoufale snažil najít způsob, jak odejít, zlepšit své postavení a uplatnit se buď jako botanik, nebo jako jazykový obroditel. S pomocí bergenského biskupa, který Aasena doporučil řediteli Norské akademie věd v Trondheimu, získal Aasen grant na studium nářečí západní části Norska. Protože před Aasenem nikdo norská nářečí skutečně nestudoval, jejich skryté lexikální a morfologické poklady z minulosti i jejich vzájemné vztahy zůstávaly přinejmenším předmětem odhadů a dohadů, ne-li zcela neznámé. V září 1842 se Aasen vydal na svůj dlouhý pochod, na své vizionářské putování po silnicích i zapadlých cestách venkovského Norska. Jeho pracovní hypotéza – nyní ho parafrázuji – zněla, že norská nářečí jsou epifenomény základního diasystému. Myšlenka

136

KALBOS KULTŪRA | 83

základní jednoty norských nářečí nebyla Aasenova; Aasen měl ve skutečnosti jen velmi málo vlastních originálních myšlenek a jeho úspěch spočíval v tom, že skvěle uplatňoval myšlenky jiných. Zamýšlel shromáždit z nářečí dostatek dokladů, aby vytvořil standardizovanou podobu norštiny, která by zviditelnila základní diasystém, a tím sama o sobě představovala skutečně demokratický spisovný jazyk, snadno použitelný pro většinu běžných lidí. Cíle Akademie, když mu udělila první grant, byly jiné. Zajímalo ji odhalování pozůstatků jazyka, o němž se domnívala, že rychle vymírá; představa, že lidové podoby norštiny jsou na pokraji zániku, je fantazie, které se konzervativní jazykoví propagandisté oddávají dodnes. Aasen se tedy rozhodl nasměrovat získaný grant k vlastnímu, odlišnému a ambicióznějšímu cíli.

V letech 1842 až 1847 Aasen urazil něco přes 4 000 km, převážně pěšky, aby shromáždil empirický jazykový materiál. V nejranějším období si vytvořil mimořádně účinné metody sběru, které sice porušovaly téměř všechna pravidla pozdějšího sociolingvistického výzkumu, ať už jde o reprezentativnost informátorů, získávání údajů přímými otázkami atd., přesto však Aasenovi umožňovaly průběžně systematizovat jeho rozsáhlý empirický materiál. Ve své Aasenově biografii tuto metodu nazývám Aasenovou „kumulativní metodou“ (Walton 1996: 335–342). Velmi stručně řečeno, jeho postup spočíval nejprve ve vymezení hranic nářeční oblasti. Poté vytvořil systematický soubor lexikálního a morfologického materiálu na nejnižší možné úrovni, tedy v „bygd“, neboli širší vesnici. Když přešel do nové obce, postup zopakoval; a když překročil významné izoglosy a ocitl se v oblasti s výrazně odlišným nářečím, než jaké právě opustil, sestavil nářeční slovník a gramatiku pro předchozí oblast. Výsledkem byla pyramidová struktura: dole byly sbírky z jednotlivých vesnic, nad nimi dvě nebo tři úrovně a na vrcholu úroveň národní. Stejně jako se sbírky z vesnic systematizovaly na úrovni oblasti, sbírky z oblastí na úrovni regionu a materiál z regionů na úrovni národní.

Jedním z důsledků Aasenova pracovního postupu bylo, že mu umožnil dokončit projekt v neuvěřitelně krátké době. Nezapomeňme, že v roce 1842 začínal od nuly, ale do roku 1847 dokončil rukopis své Gramatiky lidového norského jazyka, která vyšla hned následujícího roku. A nezapomeňme také, že většinu této doby strávil na cestách. To je mimořádný výkon.

S. J. WALTON. Ivar Aasen and the Genesis of the New Norwegian Written Language

137

Druhým důsledkem kumulativní metody bylo, že základní diasystém se projevoval ve všech různých epifenoménech, takže jakmile byly systematizovány první epifenomény, byl tím automaticky systematizován i diasystém. Jinými slovy, materiál, který Aasen shromáždil jako první, sehrál díky svému místu v procesu sběru a systematizace zásadní roli při utváření jeho konečné normy. Později se to nesčetněkrát nesprávně vykládalo jako iracionální či ideologická záliba v archaických západonorských nářečích, tak tomu ale není. Je však pravda, že Aasen používal psané podoby staré norštiny jako vodítko v obtížných případech, kdy bylo třeba rozhodnout, jak rekonstruovat podobu diasystému, jež se nevyskytovala v žádném živém nářečí (a kdyby mě někdo požádal o příklad, jeden bych uvedl).

Na rozdíl od Jablonskise vyrůstal Aasen v prostém selském domě a nikdy nezískal formální akademické vzdělání. Také na rozdíl od Jablonskise nebyl nikdy vyhnán. Ve skutečnosti nikdy nepřekročil hranice Norska, a to ani směrem do Švédska. Nebyl vystaven represím; naopak, dostával štědré státní příspěvky, nejprve od Akademie a poté od parlamentu, a to až do své smrti. Na rozdíl od Jablonskise také neměl žádnou předchozí práci, která by mu ukazovala cestu; nebyl tu žádný norský Juška, jenž by mu ji ukázal. A ještě v jednom se od Jablonskise lišil: Aasen nakonec nejen vytvořil nový spisovný jazyk, ale stal se také jeho prvním významným autorem, a to poezie, dramatu i esejistické prózy. Pouze román mu unikl.

Na druhou stranu bylo Aasenovým nejdůležitějším dílem jeho slovníkové dílo, stejně jako tomu bylo u Jablonskise. První, popisné vydání vyšlo v roce 1850 bez rekonstruovaných podob, zatímco druhé, normativní vydání vycházelo postupně v letech 1871 až 1873. Do té doby už Aasen vydal normativní gramatiku, překlady, první divadelní hru v novonorštině, sbírku přísloví a bestsellerovou sbírku veršů; zároveň usilovně pracoval na tezauru, stručné encyklopedii pro venkovskou mládež a dánsko-norském slovníku. Stejně jako Jonas Jablonskis zastával věc toho, čemu se v užitečné knize Zigmasa Zinkevičiuse History of the Lithuanian Language říká „žmonių kalba“, pokusil se Aasen vytvořit skutečně lidový jazyk, přestože pozdější jazykoví reformátoři našli dobré důvody zavrhnout některé Aasenovy etymologizující rekonstrukce. Stejně jako Jablonskis a všichni jejich kolegové usilující o jazykové oživení používal Aasen svá vlastní literární díla k vytváření neologismů. Síla dánské písemné tradice v Norsku, pronikání psané dánštiny do mnoha norských nářečí a rozšířené a polemické znovu-

138

KALBOS KULTŪRA | 83

odpor vůči tomu, co bylo vnímáno jako komicky historické formy, to vše Aasena vedlo směrem k tomu, čemu se často a oprávněně říká „umírněný“ purismus. Aasenova nová norština nemá například nic společného s lexikálním extremismem islandského purismu.

V SOUČASNOSTI

Tuto konferenci chápu jako doklad trvalého zájmu o dílo Jablonskise v Litvě, ale obávám se, že nevím nic o tom, jak je v této zemi dnes vnímán; jsem si jist, že se toho během svého pobytu dozvím mnoho. Pokud jde o Aasena, mohu vám říci, že po jeho smrti zájem o něj polevil a po mnoho let se jeho dílu věnovala jen malá badatelská pozornost. Jeho sebrané – avšak cenzurované – dopisy a deníky vyšly koncem 50. let. Je zvláštní, že o Aasenovi byly napsány pouze dvě doktorské disertace, obě na University of Cambridge, a třetí je již ve značně pokročilé fázi na University of Edinburgh, žádná však dosud v Norsku. Koncem 90. let se však začal projevovat obnovený publicistický zájem o Aasena: v roce 1996 se konal Aasenův rok (kdy vyšly hned tři životopisy), v roce 1995 byl založen Aasenův institut, který v roce 2002 zahájil výuku v magisterských programech, a v roce 2000 bylo v místě Aasenova narození otevřeno národní centrum pro novou norskou psanou kulturu (www.aasentunet.no).

REFERENCES

Aasen I. 1848: Det Norske Folkesprogs Grammatik, Chra.

Aasen I. 1850: Ordbog over det norske Folkesprog, Chra.

Aasen I. 1864: Norsk Grammatik, Chra.

Aasen I. 1873: Norsk Ordbog, Chra.

Fet J. 1995: Lesande bønder. Litterær kultur i norske allmugesamfunn før 1840, Oslo: Universitetsforlaget.

Fet J. 2003: Skrivande bønder. Skriftkultur på Nord-Vestlandet 1600–1850, Oslo: Det Norske Samlaget.

Zinkevičius Z. 1998: The History of the Lithuanian Language, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Walton S. J. 1996: Ivar Aasens kropp, Oslo: Det Norske Samlaget.

Gauta 2010 11 17

S. J. WALTON. Ivar Aasen and the Genesis of the New Norwegian Written Language

139

IVARAS AASENAS IR NAUJOSIOS NORVEGŲ RAŠYTINĖS KALBOS KILMĖ

S a n t r a u k a

Norvegas Ivaras Aasenas (Osen, 1813–1896) buvo iš tų kultūros veikėjų, kurie XVIII–XIX a. Europoje domėjosi valstiečių tarmėmis ir jų pagrindu siūlė kurti naujas ar gaivinti tautines kalbas.

I. Aaseno intelektinę brandą lėmė tai, kad jis augo nuošalioje kaimo bendruomenėje, kuri jau nuo XVIII a. pabaigos puoselėjo itin intensyvią literatūrinę veiklą, o gana daug šios bendruomenės narių priklausė ilgesnes negu šimto metų raštingumo tradicijas turinčioms šeimoms. Taigi jau ankstyvasis mokymas stiprino jo įsitikinimą, kad norvegų valstiečių tarmės tėra paviršius, po kuriuo slypi bendra sistema, t. y. nekodifikuota tautinė kalba.

Iš pradžių I. Aasenas siekė suvienodinti vyraujančią rašto kultūrą, bet vėliau jis sumaniai pritaikė savo tikslams pagrindinių tautinio romantizmo skelbėjų idėjas, gyvavusias XIX a. viduryje. Savo galutinį siekį – naujos ir visuotinai priimtos rašytinės kalbos sukūrimą – jis derino su tuometinių kultūros veikėjų norais atgaivinti senąją valstiečių kalbą. Jo sumanymas sulaukė ir finansinės, ir moralinės paramos, tad naujųjų laikų Europoje I. Aasenas tapo vienu pirmųjų valstybės išlaikomų intelektualų.

Viešumoje I. Aasenas prisiėmė valstiečio-intelektualo vaidmenį, o tai, nors ir skamba paradoksaliai, leido jam dalyvauti platesnėse kultūros sferose. Apskritai, I. Aaseno nuopelnai siejami ne tik su praktinės ir rašytinės kalbos normos kūrimu – jis yra pirmasis literatūrinę ir estetinę vertę turinčių ta kalba sukurtų tekstų autorius. Didžiausio pasisekimo sulaukė poezija ir pjesės, nors jam neblogai sekėsi rašyti ir esė.

Daugelį metų I. Aaseno darbai ir nuopelnai buvo nepagrįstai pamiršti, ir tik pastaraisiais metais susidomėjimas jo veikla gerokai išaugo. Nuo 1996-ųjų, paskelbtų Ivaro Aaseno metais, parengtos bent trys išsamios kalbininko biografijos. Praėjus dar ketveriems metams jo gimtinėje atidarytas muziejus, o susidomėjimas Ivaro Aaseno veikla ir toliau nemažėja. Jo darbai dabar yra politikos ir kalbos filosofijos objektas, o artėjant 2013-iesiems, kai bus minima Ivaro Aaseno 200 metų gimimo sukaktis, dėmesys, tikėtina, tik stiprės.

Ši publikacija yra Jono Jablonskio konferencijoje (2010) autoriaus skaitytas pranešimas. Red. pastaba.

STEPHEN J. WALTON

Ivar Aasen Institute Volda University College Norway

[email protected]

140

KALBOS KULTŪRA | 83