LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988)

LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS

LAIMA GRUMADIENĖ

SOCIOLINGVISTICKÝ VÝZKUM LITEVŠTINY VILNIUSKÝCH MLUVČÍCH: KONSONANTISMUS A AKCENTUACE¹

I. Konsonantismus

Konsonantismus litevštiny vilniuských mluvčích se v zásadě liší ve třech případech: 1) dochází k porušování některých požadavků spisovné litevštiny na palatalizaci souhlásek, 2) asimilace souhlásek je někdy podmíněna morfologickými, nikoli fonetickými okolnostmi, 3) vyskytují se případy elize souhlásky j.

Měkkost souhlásek závisí jak na jejich povaze a artikulačních vlastnostech, tak obecně na zvukovém systému nářečí či idiolektu (srov. Urbanavičiūtė, 1978; Zinkevičius, 1966, s. 153–170). Z akustického hlediska se souhlásky vyslovují nejměkčeji před dlouhými napjatými hláskami přední řady, zejména před vysokou samohláskou [iː]. Protože, jak již bylo uvedeno při analýze vokalismu vilniuské mluvy, převládá tendence vyslovovat dlouhé samohlásky o něco méně napjatě, je samozřejmé, že se snižuje i měkkost souhlásek. Z artikulačního hlediska se souhlásky palatalizují zvláště před samohláskami zadní řady. Protože je pro vilniuskou mluvu charakteristická také určitá delabializace samohlásek zadní řady, měly by být měkké souhlásky před nimi zvlášť měkké, tj. z akustického hlediska velmi vysokého tónu, ale obvykle tomu tak není, zejména v nepřízvučné slabice. Zdá se, že artikulace samohlásek vyslovovaných s menším napětím, která vyžaduje méně úsilí, podmiňuje také snazší cestu k menší palatalizaci souhlásek. Lze tedy konstatovat, že ve vilniuské mluvě je patrná tendence k menší palatalizaci měkkých souhlásek.

Jedním z rysů litevského konsonantismu, jeho syntagmatiky, je regresivní palatalizace skupin souhlásek. Ve vilniuské mluvě, zejména na morfémových hranicích, se vyskytuje mnoho případů nedodržování tohoto pravidla.

Výslovnost slov z jazykové periferie — přejatých slov — je z hlediska palatalizace obzvlášť nejednotná. V tomto článku se o této otázce pojednává proto, že z hlediska četnosti užívání zaujímá mnoho takových slov zdaleka neperiferní postavení, jsou velmi nápadná a jejich počet neustále roste. Kromě toho je třeba zjistit, jaký model se prosadí a jak budou adaptována budoucí slova. Nejde jen o problém slov alto, valso a podobně.

Sociolingvistická proměnná skupin souhlásek před Vⁱ nebo V^u. Rysy regresivní palatalizace skupin souhlásek nejsou ve všech nářečích stejné (srov. Girdenis, Piročkinas, 1978, s. 25). V mnoha případech, kdy se na začátku nebo uprostřed skupiny nachází k, g, a často také p, b, m, uvedené souhlásky v těchto skupinách nejsou palatali-

¹ Pokračování. Popis metod výzkumu mluvené litevštiny vilniuských mluvčích a analýzu vokalismu viz: Lietuvių kalbotyros klausimai: Kalbų kontaktai Lietuvos TSR. V., 1983. T. 23. S. 62–101.

132

lizuojami (Zinkevičius, 1966, p. 157). Tarmėse pasitaiko ir išimčių, o bendrinės kalbos reikalavimai gana griežti (plg. Vitkauskas, 1985).

Ve vilniuské litevštině se souhlásky k, g, p, b, m ve skupinách souhlásek prakticky téměř nikdy neměkčí. Obecně existuje tendence palatalizovat pouze poslední souhlásku skupiny, stojí-li před předními samohláskami, nebo pouze měkkou souhlásku před zadními samohláskami, např.: [l’p’t’] nebo [lpt’] — [ȧl’.pt’i] nebo [ȧl.pt’i] ‘alpti’, [ž’v’] nebo [žv’] — [ūž’v’ir’ę] nebo [ūžv’ir’ę] ‘ūžvirė’, [ks’ t’] nebo [kst’], [s’n’] nebo [sn’] — [aukš’t’es’n’is], [aukšt’esn’is], [aukš’t’es’n’is], [aukšt’esn’is] ‘aukštesnis’, [t’pl’] nebo [tpl’], [š’t’] nebo [št’] — [at’pl’ę̇š’t’i], [atpl’ę̇š’t’i], [at’pl’ę̇š’t’i], [atpl’ę̇š’t’i] ‘atplėšti’, [n’v’] nebo [nv’] — [r’ei.n’v’in’is] nebo [r’ei.nv’in’is] ‘reinvinis’ atd. Dřívější výzkumy řeči vilniuských žáků ukazují, že skupiny dvou souhlásek nejsou palatalizovány v 17% případů, zatímco skupiny tří až čtyř souhlásek ve 43% případů (Pakerys, 1971, p. 7).

Při sociolingvistické analýze vilniuské litevštiny byla palatalizace skupin souhlásek zkoumána jako sociolingvistická proměnná, tvořená souhrnem realizací skupin souhlásek s poslední měkkou souhláskou. Zkráceně se zapisovala jako (C’C’V’ nebo C’C’Vù), kde C’C’ označuje skupiny dvou, tří a více souhlásek, V’ libovolnou přední samohlásku, Vù přední variantu zadní samohlásky a v znamená ‚nebo‘. Stupnice proměnné má pouze dvě kategorie: palatalizovaná skupina a nepalatalizovaná skupina. Výsledky výzkumu je třeba hodnotit s rezervou, protože v zájmu zohlednění faktorů, které se nám jevily jako důležitější, bylo nutné přistoupit k určitým ústupkům. Skupiny byly považovány za palatalizované ve všech případech, kdy se alespoň dvě jejich souhlásky vyslovovaly měkce, tj. všechny palatalizované dvojčlenné skupiny; u trojčlenných a čtyřčlenných skupin stačily dvě palatalizované souhlásky, které ani nemusely stát vedle sebe. Například [ȧl.’ks-n’is] ‘alksnis’ se zaznamenává jako palatalizovaná výslovnost skupiny souhlásek.

Cílem bylo pokusit se zjistit, zda variace sociolingvistické proměnné (C’C’V’ nebo C’C’Vù) závisí nejen na sociálních (vzdělání, C), sociálně-demografických (věk, A) a kontextuálně-stylistických (B) faktorech, ale také posoudit, zda se na morfematických hranicích, zejména v předponách a složených slovech, častěji vyskytují případy, kdy nedochází k regresivní palatalizaci.

Po přepisu nahrávek rozhovorů s Vilňany pořízených na magnetofon se spočítalo, že přibližně polovina sledovaných skupin souhlásek je palatalizována a přibližně polovina nikoli.

Z obr. 1 je patrné, že měkčení homomorfemických a heteromorfemických skupin souhlásek se neliší nebo se liší jen nepatrně (srov. intervaly spolehlivosti). Variaci této sociolingvistické proměnné nelze jasněji charakterizovat ani z hlediska stylu, ani z hlediska stratifikace, ačkoli statisticky významný je častější výskyt palatalizovaných variant proměnné v řeči střední generace (A₂), zejména ve srovnání s řečí mladší generace (A₃), v níž se často palatalizuje už jen třetina potenciálních skupin. V řeči kontrolní skupiny hlasatelů a herců (C₃) převažuje výslovnost palatalizovaných variant. Zdá se, že sociolingvistickou proměnnou (C’C’V’ nebo C’C’Vù) lze s určitými výhradami považovat za stratifikační, tedy citlivou na věkový faktor.

133

Homomorfemické skupiny Heteromorfemické skupiny B₁ B₂ B₁ B₂ A₁C₁ = 34 ÷ 52 43 ÷ 61 36 ÷ 58 27 ÷ 53 A₁C₂ = 30 ÷ 46 54 ÷ 70 35 ÷ 55 38 ÷ 62 A₂C₁ = 44 ÷ 60 50 ÷ 64 37 ÷ 59 48 ÷ 74 A₂C₂ = 49 ÷ 67 52 ÷ 70 36 ÷ 58 48 ÷ 72 A₃C₁ = 21 ÷ 37 35 ÷ 51 21 ÷ 41 26 ÷ 52 A₃C₂ = 22 ÷ 40 42 ÷ 60 20 ÷ 40 28 ÷ 52 C₃ = 79 ÷ 95 82 ÷ 98 69 ÷ 91 60 ÷ 86

A – věkový faktor; A₁ – starší generace, A₂ – střední generace, A₃ – mladší generace; B – faktor kontextuálních stylů; B₁ – rozhovor, B₂ – čtení; C – faktor vzdělání; C₁ – skupina s nižším vzděláním, C₂ – skupina se středním vzděláním, C₃ – skupina lidí s velmi vysokým vzděláním.

Obr. 1. Rozložení palatalizovaných variant (C’C’VᵢC’C’Vᵘ) (údaje z nahrávek souvislé řeči)

Texty použité při zkoumání (C’C’Vᵢ nebo C’C’Vũ) nejsou dostatečně obsáhlé, aby bylo možné procesy palatalizace skupin souhlásek analyzovat komplexně; některé méně časté skupiny souhlásek se v nich také nemusely vůbec vyskytovat.

Při zjišťování sociolingvistické normy užívání této proměnné byli dotazováni informanti. Lze pouze vyvodit, že sociolingvistická norma užívání této proměnné není uvědomovaná, tj. informanti si variace (C’C’Vᵢ nebo C’C’Vũ) nevšímají (nebo si jí téměř nevšímají) ani ve vlastní, ani v řeči ostatních. Možná právě proto je daná sociolingvistická proměnná „necitlivá“ vůči kontextuálním stylům.

Byla zaznamenána tendence nepalatalizovat skupiny souhlásek ve dvou případech: 1) na hranici složených slov, např.: [aŋ.kštp’ip’ir’is] ‘aŋkštpipiris’, [l’ėbž’ėž’ėj] ‘lėpžiedžiai’, [s’k’ė.sv’ė’jis] nebo [sk’ėr.sv’ė’jis] ‘skersvėjis’, [tũ-kstantm’et’is] ‘tūkstantmetis’ atd.; 2) když skupina souhlásek nepodléhá asimilaci, např.: [išsk’ír’t’i] nebo [išsk’irt’į] ([išsk’irt’i]) ‘išskirti’, [uʂʂ’ũr.’pt’i] nebo [uʂʂ’ũr.pt’i] ‘užsiurbti’, [pũž’ž’il’is] nebo [pũž’il’is] ‘pušžilis’ atd.

Palatalizace souhlásek na hranici slov. Ve spisovné litevštině se na konci slova vyslovují tvrdé souhlásky. V mnoha nářečích se po zkrácení slova ponechávají

134

minkštieji priebalsiai (Zinkevičius, 1966, p. 169–170). Toks tarmiškas žodžio galo priebalsių minkštinimas vilniečių kalboje nėra dažnas. Mokinių kalboje fiksuota 1–25% tokių atvejų (Pakerys, 1971, p. 7). Šis klausimas 1939 m. platintoje lietuvių Tarybos anketoje dar buvo diskutuojamas (Tarties anketa, 1939, p. 64).

V souvislé, zejména rychlé řeči Vilňané nejen vyslovují souhlásky na konci slova tvrdě, ale mění také vokalismus na začátku následujícího slova, tj. místo předních samohlásek i, e vyslovují zvláštní alofony střední řady [ы], [э], např.: [kám ėr’z’in’i] ‘kám ėrzini’, [kàt bм.tum] nebo bez asimilace [kàd bм.tum] ‘kad imtum’, [jæunám išman’it’i] ‘jaunám išmanýti’ aj. Tyto případy jsou zvláště časté tehdy, když se první slovo stává proklitikou, např.: [t’æn_эl’l’ė:s] ‘ten eilės’, [kat bм.tum] nebo [kàd bм.tum] ‘kad imtum’ aj.

V přepisech konverzačních nahrávek se sledované jevy vyskytovaly v řeči mnoha informantů, jejich statistické zpracování se však nepodařilo.

V dotazníku subjektivního hodnocení vlastní řeči byly uvedeny tři příklady, v nichž se měkčení koncových souhlásek prvního slova mění tak, že se může změnit vokalismus na začátku druhého slova. Vilňanů jsme se proto ptali, zda podle jejich názoru vyslovují kad eitum, ten eilės, kam erzini, nebo kad eitum, ten eilės, kam erzini. Zkoumání této otázky pomocí dotazníku není spolehlivé. Skutečnost, že pouze tři respondenti (jeden ze skupiny herců a hlasatelů a po jednom zástupci starší a střední generace) uvedli, že v případech jako kam erzini apod. vyslovují ve druhém slově э, nikoli e, je tedy třeba vysvětlit tak, že respondenti mají pocit, že na konci slova obvykle nevyslovují tvrdé souhlásky. (Možná ne bezdůvodně panovaly obavy, že odpovědi v dotaznících budou nespolehlivé už jen proto, že se mnozí budou vyhýbat neobvyklému zápisu s э, bl?) Respondenti uvedli, že všechny tři případy vyslovují stejně a žádný z nich nevyčlenili — to už je výslovnostní model.

Spojení slov kam erzini bylo zařazeno do programu cíleného rozhovoru: v kontextovém stylu B₂, tj. při čtení souvislého textu, použil toto spojení každý informant. Tím vznikla možnost porovnat subjektivní hodnocení vlastní řeči s objektivními jazykovými fakty u týchž informantů. Tentokrát se výsledky značně lišily: 43% zástupců starší, 38% střední a 52% mladší generace vyslovilo ve druhém slově [э], nikoli [e]. A přece lze takto jednotný postoj respondentů zaznamenaný v dotazníku vysvětlit tím, že si absolutní většina Vilňanů osvojila takovou normu — přizpůsobovat výslovnost koncových souhlásek slova výslovnosti následujícího slova, i když se tato norma nedodržuje vždy.

Tvrdá výslovnost souhlásek na konci slova ještě nutně neznamená, že se v uvedených pozicích objevují alofony [ы], [э], ale styl allegro nevyhnutelně ovlivňuje okolní hlásky více než styl lento, protože při zkrácení pauzy mezi slovy na minimum se přední samohlásky po tvrdých souhláskách mění (srov. Кальнынь, Масленникова, 1981, с. 30).

Jazykové skutečnosti ve Vilniusu ukazují, že spojení slov vyslovená bez emfáze a bez zřetelnější pauzy, v nichž první slovo končí souhláskou a druhé začíná přední samohláskou (někdy i tehdy, když začíná měkkou souhláskou), jsou přesto chápána jako dvě samostatné jednotky, tj. mluvčí se snaží zachovávat hranice slov. Právě proto se koncové souhlásky prvního slova vyslovují tvrdě (a mimochodem poměrně často), dokonce i tehdy, když je první slovo zřetelnou proklitikou. To, jak se mění samohlásky na začátku následujícího slova

135

jejich artikulace závisí na tom, zda je konsonantismus idiolektu vůbec silně palatalizovaný, či nikoli: pravděpodobnost výskytu alofonů [ь], [э] je vysoká, pokud palatalizace souhlásek není vůbec silná.

V řeči Vilňanů je někdy slyšet zvláštní ráz, když se mluvčí snaží vyslovit koncové souhlásky slova tvrdě a zachovat neporušené přední samohlásky na začátku následujícího slova, např.: [kad ‘ėi.tum] ‘kad eitum’, [kám ‘im’i] ‘kám imi’ apod.

Palatalizace souhlásek v slovech cizího původu. Otázka palatalizace souhlásek ve slovech cizího původu v pozicích, v nichž by se podle pravidel litevštiny měly vyslovovat tvrdé souhlásky, zůstává sporná i při kodifikaci spisovného jazyka (srov. Pupkis, 1981; Pupkis, Pakerys, 1976; Vitkauskas, 1985; Pakerys, 1986). Jen málokdo vyslovuje tvrdé l ve slovech altas, pulsas, valsas, kultas, stále více se však prosazuje výslovnost velmi podobných slov z lingvistického hlediska s tvrdým l: filmas, kultūra, paltas. Nejde o nový problém; výslovnost slov tohoto typu se zkoumala již v dotazníku výslovnosti z roku 1939.

V nářečích se výslovnost l ve skupinách souhlásek, v nichž se l ocitá před tvrdými souhláskami, ve slovech cizího původu různí, ale výslovnost měkkého l’ je velmi rozšířeným jevem (Zinkevičius, 1966, p. 157–158).

V dotazníku subjektivního hodnocení řeči byly uvedeny tři takové příklady: zda respondenti vyslovují filmas, kultūra, paltas, nebo filbmas, kultūra, palbtas.

Obr. 2 ukazuje, jak se podle údajů z dotazníků subjektivního hodnocení řeči lišilo užívání tvrdého l ve slovech cizího původu v závislosti na sociálních a sociálně-demografických parametrech. Je třeba poznamenat, že se liší i užívání každého z uvedených příkladů. Měkké l’ ve slově kultūra častěji uváděli pouze příslušníci starší generace (42–80%); zástupci ostatních generací, zejména vzdělanější, nejčastěji uváděli, že ve slově kultūra užívají tvrdé l. Křivky slov filmas a paltas se v témže grafu rozmístily poměrně podobně: zde naopak méně vzdělaní

Obr. 2. Užívání tvrdého l ve slovech cizího původu filmas (1), kultūra (2), paltas (3) (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení řeči)

Obr. 3. Užívání měkkého l ve slovech cizího původu alchemikas (1), buhalteris (2), algebra (3) (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení řeči)

respondenti uvedli více případů užívání tvrdého l (maximum ve slově filmas činilo 60%, ve slově paltas — 43%). Je zajímavé, že i kontrolní skupina herců a hlasatelů uvedla, že tvrdé l ve slově paltas vyslovuje pouze ve 47% případů.

136

V řeči vilniuských školáků se kolem sedmdesátých let užívalo 33% palatalizovaných l’ v uvedených případech (Pakerys, 1971, s. 7).

Zdá se, že značný vliv na prosazení variant má také doporučení jazykovědců. Nepochybně mají v takových případech velký význam příklady kontaktních jazyků a ustálené tradice (srov. Kasiulis, 1963), ale historie slova filmas ukazuje také něco jiného. Starší generace ještě užívala (dnes už zcela výjimečně) i podobu tohoto slova ženského rodu přejatou z němčiny, filma. Po válce se poměrně rychle prosadila podoba mužského rodu. Skutečnost, že toto slovo bylo po určitou dobu lingvisticky příznakové, tj. že si lidé vědomě vybírali, kterou podobu rodu budou užívat, možná umožnila i rychlejší rozšíření tvrdého l’ v tomto slově.

V dotazníku subjektivního hodnocení jazyka byly uvedeny také tři příklady, u nichž může kolísat výslovnost tvrdého a měkkého l’, ačkoli norma spisovného jazyka připouští pouze měkkou variantu: jsou to alchemikas, buhalteris, algebra (výsledky viz obr. 3). Zajímavé je, že obr. 2 a 3 jsou si poněkud podobné: slovo algebra, stejně jako slovo kultūra, střední a mladší generace zcela „odděluje“ od ostatních podobných slov. Výslovnost slov alchemikas a buhalteris se od normy spisovného jazyka odchyluje obzvlášť výrazně: i ve skupině herců a hlasatelů se v průměru užívá méně než (nebo přibližně) 50% měkkých l’; faktor vzdělání není významný; mladí lidé mají zvláštní sklon depalatalizovat l’ ve slovech alchemikas a buhalteris (uvádí se 11—38% měkkých l’). Podle údajů A. Pakerise (1971, s. 7) depalatalizují vilniusští školáci l’ v uvedených případech ve 41% slov.

Subjektivní jazyková fakta (odpovědi respondentů v dotaznících) byla porovnána s objektivními jazykovými údaji týchž informátorů: do souvislého textu, který při rozhovoru přečetli všichni informátoři, byla zařazena také slova filmas a algebra. Srovnání ukázalo, že představitelé střední a mladší generace v dotaznících v podstatě uvedli skutečné užívání, zatímco příslušníci starší generace svou výslovnost značně „vylepšili“ — naprostá většina z nich užívala podoby [f’1.l’ma] ‘filmą’ a [ā.lg’ebra] ‘algebra’. Možná jde o určitý projev vědomé korekce, protože pro některé příslušníky starší generace bylo důležité „zbavit se“ polského [u] místo výslovnosti l’ (srov. Vilniaus krašto…, 1940, s. 5).

Objektivní i subjektivní jazyková fakta tedy ukázala, že Vilňané při volbě výslovnostních norem slov cizího původu velmi kolísají a nemají sklon v těchto případech uplatňovat obecná pravidla kombinování hlásek litevského jazyka. To zvláště dokládají jazyková fakta ze skupiny herců a hlasatelů. Na druhé straně skutečnost, že výslovnost některých slov cizího původu se v řeči Vilňanů výrazně odlišuje od výslovnosti jiných slov podobného typu, dokazuje, že velký význam mají nejen objektivní, ale i subjektivní faktory jazykového vývoje (například kodifikace, přijetí podoby jako uznávané a prestižní; výrazné změny podoby na jedné jazykové rovině mohou vytvořit příznivé podmínky pro změnu podoby na jiné rovině; příkladem je slovo filmas).

Depalatalizační jevy. Ve spisovné litevštině se požadavek depalatalizovat souhlásky před e v cizích slovech objevoval jen zřídka (když se rozlišují dvě výslovnostní varianty této samohlásky — v litevských a cizích slovech) (srov. Vaitkevičiūtė, 1964; Katiliūtė, 1965).

137

V nářečích se zákonitosti depalatalizace téměř všech souhlásek značně různí. Depalatalizační jevy v přejatých slovech se v nářečích liší obzvlášť výrazně (viz Zinkevičius, 1966, s. 158–169; Urbanavičiūtė, 1978).

V rozhovorech s Vilňany byly zaznamenány případy úplné i částečné depalatalizace souhlásek (a afrikát) š, ž, dž, r v takových litevských slovech: [š́i.tas] ‘šitas’, [ž́i.notʹa] ‘žinote’, [žovʹiˈkla] ‘džiovykla’, [raikʹėj́o] ‘reikėjo’ a další. Tento rys byl pozorován jako fakultativní pouze v řeči starší generace. Pět příslušníků této generace depalatalizovalo ve své řeči souhlásky prakticky ve všech potenciálních případech. Všichni tito informátoři byli buď spjati s nářečími, v nichž platí pravidla depalatalizace určitých souhlásek (východní aukštaitští vilniští nářečníci a část jižních aukštaitských nářečníků), nebo na ně mohla mít vliv dlouhodobě a intenzivně užívaná polština. V řeči dvou informátorů střední a jednoho informátora mladší generace, kteří byli příbuzní pěti uvedených příslušníků starší generace, byla slyšitelná pouze částečná depalatalizace. Takové souhlásky se vyslovovaly tvrdě nebo téměř tvrdě, ale následující samohlásky, jako by mezi souhláskou a samohláskou vznikala jakási vsuvka, se vyslovovaly tak, jako by následovaly po měkké souhlásce.

Tikriausiai reikėtų sutikti su Urbanavičiūtės (1978, p. 75) siūloma šio reiškinio interpretacija ir priebalsių depalatalizaciją vilniečių kalboje laikyti ilgo ir intensyvaus lenkų kalbos vartojimo pasekme, nes lenkų kalba vienais atvejais galėjo aktyvinti tarmių interferenciją, o kitais – apskritai žadinti polinkį depalatalizuoti kai kuriuos priebalsius.

V nelitevských slovech se souhlásky depalatalizují mnohem častěji než v litevských. Takto vyslovují lidé různého věku, nejčastěji však starší. Souhlásky se poměrně často depalatalizují (někdy více, jindy méně) v takových slovech: [č́e.xas] ‘čekas’, [t́e.xnʹika] ‘technika’, [ž́elʹe] ‘želė’, [ž́. mpʹerʹis] ‘džemperis’, [t́e.ntas] ‘tentas’, [profʹeˈsorʹus] ‘profesorius’ a dalších.

V dotazníku subjektivního hodnocení jazyka bylo uvedeno 11 slov, při jejichž výslovnosti se mohou projevit jevy depalatalizace (v příkladu Ryžikovas jsou potenciálně dva případy depalatalizace). Všechna uvedená slova jsou cizího původu. Byl vybrán po 1 příkladu se souhláskami c, l a r, 2 se souhláskou t, 3 se souhláskou ž, 4 se souhláskou dž: centras, tempas, tenisas, Ženia, prožektorius, džemas, Džekas, džinsai, Džimis, šašlikas, Ryžikovas.

V souvislém textu, který četli všichni dotazovaní, byla také slova centras, tenisas, Džekas, Džimis, Ženia, Ryžikovas.

Porovnání subjektivních a objektivních jazykových faktů ukázalo, že příslušníci této generace v dotaznících velmi přesně uvedli právě takovou výslovnost, jaká se skutečně vyskytovala.

Užívání měkkých souhlásek ve zkoumané pozici je rozloženo takto (viz obr. 4–7), že lze rozlišit dvě typické skupiny slov: 1) vlastní ruská jména (v dotaznících a souvislém textu — Ženia, Ryžikovas) a slovo šašlikas, které se dostalo do jazyka pouze prostřednictvím ruštiny; 2) ostatní slova cizího původu, vlastní i obecná (džemas, džinsai, prožektorius, centras, tempas, tenisas, Džekas, Džimis a další).

Pro slova první podskupiny je typické, že se v nich měkké souhlásky ve sledované pozici vyskytují mnohem méně často: i ve skupině herců a hlasatelů se při mluvení ve volném kontextovém stylu (B₁) užilo pouze 61% měkkých variant ze všech možných případů, zatímco při čtení (B₂) 86% (viz obr. 4). Při subjektivním hodnocení vlastní řeči (anke

138

), respondenti také uvedli jen o málo více případů užívání měkkých souhlásek (od 0 do 44%, herci a hlasatelé — 67–78%, viz obr. 5). Mladí lidé jsou mimochodem o něco více nakloněni užívat měkké souhlásky než starší, což znamená, že sociolingvistická výslovnostní norma vilniuské litevštiny se v tomto ohledu přibližuje normám spisovného jazyka.

Obr. 4. Užívání měkkých c’, t’, r’, z’, dž’ před předními samohláskami (údaje z nahrávek souvislé řeči)

Obr. 5. Užívání měkkých ž’, l’, r’ před předními samohláskami ve slovech Ženia (1), šašlikas (2), Ryžikovas (3) (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení řeči)

Obr. 6. Užívání měkkých c’ a r’ před předními samohláskami ve slovech centras (1), rempas (2), temisas (3) (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení řeči)

Obr. 7. Užívání měkkých z’, dž’ před předními samohláskami ve slovech prožektorius (1), džemas (2), Džekas (3), džinsai (4), Džimis (5) (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení řeči)

Při zkoumání výslovnosti slov druhé podskupiny ve vilniuské mluvě se ukázalo, že se zde liší tři rysy: 1) křivky objektivních jazykových faktů (viz obr. 4) i subjektivního hodnocení řeči (viz obr. 6 a 7) jsou velmi podobné, což znamená, že dotazníky zachycují skutečné užívání; 2) při subjektivním hodnocení výslovnosti jednotlivých cizích slov v dotaznících vznikl těsný svazek podobných křivek, což ukazuje, že se ustálil určitý model jednotné výslovnosti všech slov téhož typu (viz obr. 6 a 7); 3) výslovnost starší generace se výrazně liší (jak ve skutečném užívání — 8–23% měkkých souhlásek, tak

139

souhlásek, viz obr. 4; tak i v subjektivním hodnocení — 18–42% měkkých souhlásek, viz obr. 6 a 7); lidé středního a mladšího věku skutečně užívají 75–90% měkkých souhlásek (viz obr. 4), zatímco v dotaznících uvádějí, že je užívají v 67–100% případů (viz obr. 6 a 7). Z analýzy odpovědí v dotaznících vyplynulo, že respondenti zřejmě značně pochybují, zda vyslovují měkkou, nebo tvrdou afrikátu dž před vokalismem typu e (např. džemas, Džekas), neboť vzdělanější příslušníci střední generace uvedli, že měkké afrikáty užívají jen v 67% případů, zatímco méně vzdělaní lidé téže generace v 90–100% případů (viz obr. 7). Zde lze nejspíše předpokládat kolísání stupně depalatalizace. Skutečnost, že výslovnost slov Džinsai, Džimis odmítli uvést téměř všichni příslušníci starší generace Vilňanů a část generace střední, zatímco žádný mladý Vilňan nepochyboval, protože tato slova jsou jim skutečně běžná, ukazuje, jak poctivě Vilňané dotazníky vyplňovali (viz obr. 7).

Depalatalizace souhlásek v pozici před předními samohláskami v cizích slovech není zcela překonaným jevem. Dokládají to také jazyková data herců zaznamenaná na magnetofonových pásech (mezi nimiž nebyli zástupci starší generace): souhlásky ve slovech Džekas, Džimis, centras, tempas byly vysloveny depalatalizovaně, byť ne příliš výrazně.

Lze tedy tvrdit, že pro Vilňany jsou charakteristické dvě sociolingvistické normy výslovnosti cizích slov. Ruská vlastní jména se v 80–95% případů vyslovují s tvrdými souhláskami a následujícími změněnými samohláskami [ь] a [э], avšak výsledky subjektivního hodnocení řeči ukazují, že se zde, i když ne příliš výrazně, projevuje sklon vyslovovat měkké souhlásky. Cizí slova tohoto typu jiného původu se zřetelně vyslovují podle norem spisovného jazyka. Skutečnost, že starší Vilňané vyslovují tato slova výrazně jinak než jejich mladší sousedé, svědčí nejen o možném vlivu cizích jazyků, ale také o absenci pevnějších kodifikovaných norem. Domníváme se, že analýza těchto forem znovu názorně ukazuje, jak zbytečná, cizorodá, a dokonce škodlivá je pro litevštinu kodifikace takzvaného mezinárodního e.

Normování periferních jazykových jevů (výslovnosti cizích slov) spočívá v účinném předkládání těchto norem veřejnosti. Jde o velmi perspektivní a rychle uskutečnitelný úkol, protože se nedotýká celého jazykového systému.

Asimilace souhlásek. Asimilace znělých a neznělých souhlásek (tj. přizpůsobení činnosti hlasivek) a asimilace frikativ (zubních a alveolárních; tj. přizpůsobení místa artikulace) jsou mimořádně přísnou zákonitostí litevských nářečí (Zinkevičius, 1966, s. 170–171), která se dodržuje i ve spisovné litevštině. Zde je třeba připomenout také již probrané pravidlo regresivní palatalizace.

Jevy asimilace znělosti a neznělosti nelze spolehlivě zkoumat pouze sluchem, přesto byl ve vilniuské mluvě zaznamenán sklon (pravda, vzácný) neasimilovat znělé a neznělé souhlásky uvnitř slova, např.: [n’ėšdavō] ‘nėšdavo’, [l’ūpdamas] ‘lūpdamas’, [s’ėkdamas] ‘sėkdamas’ atd. Možná proto, že nedochází k očekávanému znělostnímu asimilačnímu přizpůsobení souhlásek, jako by bylo slyšet progresivní odznělení druhé souhlásky.

Uvedené příklady ukazují, že ve vilniuské mluvě může k neasimilaci souhlásek docházet nejen na hranici slov, ale i na hranici morfémů.

140

Asimilace souhlásek na morfémovém rozhraní. Případy neasimilace souhlásek se v řeči Vilňanů vyskytují na různých místech slova, nejčastěji však ve složených slovech a na rozhraní předpon iš-, už- a slovního kořene, např.: [l’iepž’iež’aei] ‘lipové květy’, [v’īl.kdal’g’is] ‘vlčí mor’, [lū’pdaž’aei] ‘rtěnky’; [išbūd’ino·] ‘vysvětlil’, [išgr’ež’e·] ‘vyvrtal’, [iššūko·] ‘vykřikl’, [išš’ūr.pt’i] nebo [iš’s’ūr.’pt’i] ‘vysát’; ve slovech s předponou už- se nejčastěji neslaďuje místo artikulace a nedochází k regresivní palatalizaci, avšak účast hlasivek se obvykle slaďuje, např.: [uššā:k’imu.] ‘objednávek’, [uššukt’i] ‘zavřít’, [uš’s’ū’tas] nebo [uš’s’ū·tas] ‘zašitý’ atd.

Ačkoli v litevské jazykovědě obecně převládá názor, že se geminátám ve všech nářečích předchází (Zinkevičius, 1966, p. 170) a že se nemají vyskytovat ani ve spisovném jazyce (Pakerys, 1986, p. 121, Mikalajauskaitė, 1962), experimentální výzkumy nářečního materiálu ukazují, že degeminace není univerzální zákonitostí a že není absolutně nezbytná ani ve spisovném jazyce (srov. Strimaitienė, Girdenis, 1978; Kruopienė, 1986). Vilňané poměrně často, ale ne vždy vyslovují dvojité souhlásky ve dvou případech: 1) ve složených slovech, např.: [pūs’es’er’e·] nebo [pūs’s’es’er’e·] ‘sestřenice’, [pūssuŋk’is] ‘polotěžký’, [švā.rrašt’is] ‘čtvrtečník’; 2) na rozhraní předpon iš-, už- a slovního kořene, např.: [iššlav’e·] ‘zametl’, [užž’er’ū] nebo [užž’er’ū] ‘zasypu’ atd.

Ve výzkumech řeči vilniuských žáků bylo zjištěno 49% případů neasimilace souhlásek (Pakerys, 1971, p. 8).

Gemináty ve vilniuské řeči se liší například od dvojitých souhlásek v ruštině. Tam se v zásadě vyslovuje jedna dlouhá souhláska, zatímco Vilňané mají sklon zachovávat morfémové rozhraní, a proto poměrně často vyslovují dvě souhlásky.

Srovnání skutečných a subjektivních jazykových faktů ukázalo, že Vilňané ve skutečnosti mnohem častěji asimilují skupiny souhlásek v heteromorfémových spojeních (v 60—82% případů, herci a hlasatelé — 97%, viz obr. 8), než se domnívají (v 0—28% případů, dokonce i herci s hlasateli — pouze 44—67%, viz obr. 9).

Tato otázka je pravděpodobně příliš obtížná na to, aby ji bylo možné tak přímočaře zkoumat dotazníkovou metodou: příliš silně působí pravopis. Přesto skutečnost, že informátoři s vyšším vzděláním souhlásky ve skutečnosti asimilují o něco méně často, zejména při čtení textu (styl B₂), ukazuje, že zápis má vliv. Jak ukazují údaje z dotazníků, utváří se norma neasimilovat skupiny vyslovovaných souhlásek ve slovech s předponami; to, že je tato norma pevně zakotvena i v hodnotové jazykové orientaci herců a hlasatelů, ukazuje, že se tendence k neasimilaci může v budoucnu stát uvědomovanou sociolingvistickou normou. (Nyní jde o neuvědomovanou sociolingvistickou normu — chtěli by vyslovovat neasimilované hlásky, ale neděje se tak: ve více než 60% případů se asimilují.)

Asimilace souhlásek na slovním rozhraní. Norma spisovného jazyka vyžaduje vyslovovat na konci slova pouze neznělé souhlásky. V nářečích mimo koncovou pozici většinou probíhají obvyklé asimilační procesy (Zinkevičius, 1966, p. 170), ale v důsledku vypouštění koncovek jsou možné i jiné případy. Tato otázka byla položena v dotazníku výslovnosti z roku 1939.

Ve vilniuské řeči se souhlásky na slovním rozhraní neasimilují častěji než na morfémovém rozhraní, avšak od statistické analýzy přepsaného textu bylo nutné upustit, protože zde mají mimořádný význam také jevy aktuálního členění výpovědi, jejichž zkoumání nebylo zamýšleno.

141

Obyvatelé Vilniusu mohou užívat jak [aš s’v’ieš’č’au] ‘aš šviesčiau’, tak [a(s’) s’v’ieš’č’au], a také [báltas ž’ėž’ėl’is] ‘baltas šešėlis’ i [bálta(s’) ž’ėž’ėl’is]. Po asimilaci může dojít k elizi konsonantu na konci prvního slova.

Obr. 8. Užívání skupin asimilovaných konsonantů v heteroformních spojeních (údaje z nahrávek souvislé řeči)

Obr. 9. Užívání skupin asimilovaných konsonantů ve slovech išskaityti (1), užsukti (2), išsemti (3) (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení řeči)

Elize. Zánik konsonantů není častým jevem ani v litevštině obecně, ani v řeči obyvatel Vilniusu. V řeči obyvatel Vilniusu lze stále častěji, zejména v rychlé řeči, zaslechnout případy elize intervokalického v, např.: [bū’ọ’m’e] ‘būvome’, [tā’ọ:] ‘tavo’. Někdy se nevyslovuje konsonant j: 1) na absolutním začátku slova, např.: [is] ‘jis’, [iėva] ‘ievą’, [ieškọ’jæu] ‘ieškojau’; 2) mezi předponou a kořenem, např.: [suėškọ:] ‘suieško’; 3) mezi p, b a samohláskami zadní řady, např.: [rukp’ūt’is] ‘rugpjūtis’, [s’p’æut’i] ‘spjauti’, [b’æurūs] ‘bjaurūs’; 4) v mezinárodních slovech, např.: [p’io:n’ier’ūs] nebo [p’ọn’ier’ūs] ‘pionierius’, [soc’el’izmas] ‘socializmas’, [b’io’lọg’ijae] nebo [b’ọlọg’ijae] ‘biologija’ (srov. Mikalauskaitė, 1975, s. 46 a Pakerys, 1986, s. 141 – názory se poněkud liší).

Konsonant j na začátku slova, zejména v zájmenech jis, ji, se v jihovýchodoaukštaitském nářečí obvykle nevyslovuje (Zinkevičius, 1966, s. 178); v témže nářečí byly zaznamenány také případy elize j po p, b (tamtéž, s. 187), zejména v řeči mladší generace. Podle údajů A. Pakerio nevyslovují vilniuskí školáci j po p, b v 11–22% případů (1971, s. 11). Nepochybně měl velký vliv kodifikovaný pravopisný úzus kořenů spjau-, pjau-, bjau- bez j, platný do roku 1977.

Užívání konsonantu j na začátku slova před předními samohláskami je problematická otázka. Nahrávky souvislé řeči ukázaly, že především je poměrně obtížné zaznamenávat tento druh případů, protože velmi závisí na fonetickém prostředí; pozice, v nichž se j- objevuje vlivem neslabičného -i na konci předchozího slova, proto nebyly zkoumány vůbec. Kromě toho bylo zjištěno, že elize j- je poměrně vzácný jev (j- se vyslovuje v 77–88% případů, viz obr. 10), přestože ji lze zaznamenat poměrně snadno. Ukázalo se, že jde o rys idiolektu, a proto se ověřovalo, zda má vliv faktor nářečí rodičů. Ukázalo se, že je rozhodující: děti z jihovýchodoaukštaitské oblasti mnohem častěji než ostatní informanti nevyslovovaly j-.

Do dotazníku subjektivního hodnocení řeči byly zařazeny tři příklady: ieškoti, ieva, iešmas. Výsledkem byl poměrně těsný svazek křivek (viz obr. 11): odpovědi starší a mladší generace se výrazně liší, přesněji řečeno, pouze v odpovědích méně vzdělaných respondentů starší generace se uvádělo, že j- užívají jen ve 20% možných případů, zatímco nejmladší generace v 70–100%. Zdá se, že na respondenty skupiny A₁C₁ měl zvlášť velký vliv pravopis, protože skutečné užívání se liší mnohem méně (A₁C₁ – 77–82%, A₁C₂ – 82–85%, A₃C₁ a A₃C₂ – 84–86%, viz obr. 10)ᵃ.

142

odpovědi respondentů starší a mladší generace, přesněji řečeno, pouze v odpovědích méně vzdělaných respondentů starší generace se uvádělo, že j- užívají jen ve 20% možných případů, zatímco nejmladší generace v 70–100%. Zdá se, že na respondenty skupiny A₁C₁ měl zvlášť velký vliv pravopis, protože skutečné užívání se liší mnohem méně (A₁C₁ – 77–82%, A₁C₂ – 82–85%, A₃C₁ a A₃C₂ – 84–86%, viz obr. 10)ᵃ.

Je zajímavé, že v dotaznících se poněkud odlišovalo hodnocení výslovnosti j- ve slově ieškoti: jak zástupci střední generace, tak herci a hlasatelé uvedli, že j- vyslovují méně často právě v tomto slově (viz obr. 11). Zvláštní je, že i v nahrávkách souvislého textu se právě ve slově s tímto kořenem nejčastěji vyskytovala elize j-, to však ještě nedokazuje, že respondenti svou řeč skutečně vnímají tak jemně. Mimochodem, slova ieškoti a ieva byla začleněna do krátkého textu, který četli všichni informanti (kontextový styl B₂). Elize j- tedy v řeči obyvatel Vilniusu není častá. V silnější pozici (v přízvučné slabice) se j- vyslovuje častěji než ve slabé pozici (v nepřízvučné slabice).

Obr. 10. Užívání konsonantu j (j- a -j-) (údaje z nahrávek souvislé řeči)

Obr. 11. Užívání konsonantu j (j- a -j-) ve slovech ieškoti (1), iešmas (2), ieva (3), spjūvis (4), rugpjūtis (5), bjaurus (6) (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení řeči)

Sociolingvistická norma výslovnosti j- není uvědomovaná; obyvatelé Vilniusu nijak nereagují, když se j- nevysloví – nevšimnou si toho.

Výslovnost konsonantu j ve slovech, jejichž kořeny jsou bjaur-, pjau-, spjau-, je pro řeč obyvatel Vilniusu charakteristická, údaje z nahrávek souvislé řeči však přesto ukazují, že zejména nejmladší generace obyvatel Vilniusu zná i elizi -j- v promluvové pozici: zaznamenáno bylo 0 až 12% případů elize (viz obr. 10). Obvykle jde o rys idiolektu, takových jedinců je však málo; řeč starší generace mohla být v tomto ohledu ovlivněna i polštinou, kterou aktivně užívala, zatímco mladé lidi nepochybně ovlivnil pravopis. Druhý důvod potvrzuje i skutečnost, že méně vzdělaní respondenti častěji uváděli, že užívají varianty bez -j-: jde o nepochybný vliv pravopisu. Zvlášť se odlišují odpovědi méně vzdělaných starších obyvatel Vilniusu v dotazníku (viz obr. 11), pro které je obecně příznačná lhostejnost k tomu, zda mluví správně. Uvedli tedy, že 60% slov tohoto typu užívají bez -j-, a řídí se tak starou pravopisnou normou.

II. Přízvukování

Přízvukování vilniuské řeči se vyznačuje těmito rysy: 1) přibližně pětina slov se přízvukuje v rozporu s normami spisovné litevštiny, 2) projevuje se sklon k nivelizaci intonací, 3) sílí tendence k morfematickému přízvukování na stejné pozici.

143

Místo přízvuku. Analýza souvislých nahrávek vilniuské řeči ukázala, že přízvuk byl v rozporu s normami spisovné litevštiny umístěn pouze v 11–18% možných případů (viz obr. 12). Přízvuk se tedy nepřesouvá tak často na jinou pozici; důležité je něco jiného: někdy se přízvuková atrakce řídí požadavky obecných pravidel litevštiny (jak nářečí, tak spisovného jazyka), a porušuje tak požadavky Saussurova-Fortunatovova zákona. Jde již o porušení základních zákonitostí litevštiny, jehož příčinu jsme se především snažili objasnit.

A ještě jedna zvláštnost: slova nelitevského původu se přízvukují v rozporu s normami spisovného jazyka mnohem častěji než slova litevská.

Ve vilniuské řeči lze pozorovat sklon k morfematickému přízvukování na stejné pozici, jehož příčinou může být jak analogie, tak nivelizace intonací (srov. Grinaveckis, 1977; Eidukaitienė, 1977; Robinson, 1984; Young, 1984 aj.), např.: ryšiai (spis. ryšiai, 4), įdomūs (spis. įdomūs, 4), spjūviu (spis. spjūviu, 2), kieme (spis. kieme, 4), sėšlius (spis. sėšlius, 4), pilką (spis. pilką, 3), liečiu (spis. liečiu), ruoši (spis. ruoši), įnirštu (spis. įnirštu), bitė (spis. bitė, 2), muses (spis. muses, 2), berželius (spis. berželius, 2) atd.

Sklon k morfematickému přízvukování na stejné pozici je zvláště výrazný u slov nelitevského původu, např.: troleibusas (spis. troleibusas, 2), gitara (spis. gitara, 2), Džimiu (spis. Džimiu, 2), architektus (spis. architektus, 2), viaduke (spis. viaduke, 2) atd.

A ještě jeden již specifický rys vilniuské řeči – hyperkorekce, která se projevuje v případech, kdy se přízvuk podle Saussurova-Fortunatovova zákona přesouvá na krátkou koncovku nejen z krátké nebo cirkumflektované slabiky, ale také z akutové, např.: vienu (spis. vienu), kaulė (spis. kaulė), galvas (spis. galvas), plotu (spis. plotu), lūžtu (spis.

Obr. 12. Přízvukování v souladu s požadavky spisovné litevštiny (údaje z nahrávek souvislé řeči)

Obr. 13. Přízvukování slov pridengia (1), nubreiže (2), išsprendė (3) bez atrakce (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení řeči)

lūžtu), plyšti (spis. plyšti) atd. Základem hyperkorekce je sbližování intonací a její mechanismus je v tomto případě založen na snaze užívat co nejvíce prestižních forem. V podvědomí obyvatel Vilniusu se často utváří následující představa: vědí, že mají sklon odtahovat přízvuk z koncovek v případech, kdy to spisovný jazyk nedělá, a proto začínají přízvukovat všechny koncovky, které by potenciálně mohly přízvuk nést.

144

V dotazníku subjektivního hodnocení jazyka byly uvedeny otázky týkající se přízvuku u 33 slov.

Analýza odpovědí ukázala, že nejvíce se od norem spisovného jazyka odchylují při přízvukování předponových slovesných tvarů, jejichž přízvukové modely jsou ve spisovném jazyce poměrně složité a v nářečích se značně liší (srov.: Laigonaitė, 1978, s. 80–82).

Jak ukazuje také obr. 13, přízvukování slov pridengia, nubrėžė ir išsprendė se velmi liší a kolísají nenormativní podoby (dokonce i herci a hlasatelé uvedli pouze 50–80% normativních podob). Obecně je patrná tendence v takových případech přízvukovat předponu, ačkoli křivka slova išsprendė to nepotvrzuje. Přesto se zdá, že přízvuk se z cirkumflexového kořene přesouvá na předponu častěji než z akutového.

V nahrávkách souvislé řeči obyvatel Vilniusu se vyskytly různé případy podobného přízvukování, např.: neišbrenda (spis. neišbrenda), pavelka (spis. pavelka), užlenkia (spis. užlenkia) aj. Mohlo to být ovlivněno jak nářečním přízvukováním, tak i dalšími příčinami (přesun přízvuku v paradigmatu, analogie aj.).

Druhou skupinu zkoumaných slov tvoří slova cizího původu. Jejich přízvukování značně kolísalo (viz obr. 14). Mimochodem, bylo to zaznamenáno i v řeči vilniuských školáků (Grabauskas, 1970, s. 19–20).

Přízvukování této skupiny slov se poněkud lišilo podle rodu: slova cizího původu ženského rodu (Violetà, anginà, gitarà) byla přízvukována nenormativně častěji než slova mužského rodu (troleibūsas, pedagògas, architektas). Jméno Violetà dokonce herci a hlasatelé uvedli s přízvukem na koncovce pouze v 52% případů. Přízvukování podstatných jmen mužského rodu bylo do jisté míry podmíněno také stratifikací: vzdělanější obyvatelé Vilniusu mají sklon častěji užívat normativní podoby těchto slov.

Slova gitarà ir troleibūsus se vyskytla v souvislém textu, který přečetl každý informant. Bylo zjištěno, že gitarà mělo přízvuk na koncovce v 17% případů, zatímco u troleibūsas nebyl přízvuk přesunut v 18% případů. Subjektivní hodnocení vlastní řeči, zachycená v odpovědích na dotazníky, tedy po vyloučení odpovědí jedné skupiny v zásadě odrážela skutečný stav. Taková je v současnosti uvědomovaná sociolingvistická norma přízvukování této skupiny slov.

Třetí skupinu slov zkoumaných v dotaznících tvoří číslovky septyni, aštuoni, devyni. Jak je patrné z obr. 15, svazek křivek je velmi těsný, což znamená, že se u těchto slov ustálil přízvukový model.

To, že se však „kolísá“ kolem hranice 50%, ukazuje na naprostou nerozhodnost obyvatel Vilniusu v této otázce. V souvislých textech bylo zaznamenáno méně případů přízvukování na koncovce, než kolik jich bylo uvedeno v dotaznících. Sociolingvistická norma přízvukování tedy není ustálená a prestižní podoba není jasná; zdá se proto, že se uplatňuje nejzákladnější model: přízvuk se přesouvá z krátké koncovky na dlouhou předposlední slabiku.

Čtvrtou skupinu slov zkoumaných v dotaznících tvoří tvary lokálu množného a jednotného čísla: namuose, akmenyse, naujose, pirtyje, darbė, Kaunè. Především se odlišovalo přízvukování dvojslabičných tvarů: zde se téměř bez výjimky dodržují normy spisovného jazyka (viz obr. 16). U tvarů množného čísla se v průměru jen o něco více než v 50% případů objevuje sklon k přízvukování na koncovce, výrazně se však liší starší a střední—

10. 1880

145

Odkazy této generace: první vůbec nemají sklon klást přízvuk na konec těchto slov, zatímco druzí zvolili normu s koncovým přízvukem u těchto slov. Je zajímavé, že v souvislých textech se nejvíce případů přízvukování tohoto typu forem mimo koncovku skutečně zaznamenalo v řeči nejstarší a nejmladší generace obyvatel Vilniusu. Obecně se takové přízvukování realizuje přibližně v jedné třetině možných případů. Z toho vyplývá, že zřetelnější sociolingvistická norma se ustálila pouze u přízvukování dvouslabičných tvarů — přízvuk se klade na konec slova. Totéž nelze říci o víceslabičných lokálových tvarech.

Obr. 14. Přízvukování cizích slov Violeta (1), angina (2), gitara (3), troleibusas (4), pedagogas (5), architektas (6) bez přitažlivosti (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení jazyka)

Obr. 15. Přízvukování číslovek septyni (1), aštuonių (2), devyni (3) bez přitažlivosti (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení jazyka)

Pátou skupinou slov zkoumaných v dotaznících jsou tvary instrumentálu jednotného čísla: su padorių, su peilių, su gėlė, su ranka (viz obr. 17). I zde lze rozlišit tvary ženského rodu, které se častěji přízvukují na koncovce, a tvary mužského rodu, které přízvuk na koncovce dostávají méně často. To, že se utváří určitá sociolingvistická norma, naznačují odpovědi vzdělanějších příslušníků nejmladší generace obyvatel Vilniusu: jen málo mají sklon zachovávat normativní koncový přízvuk (pravda, s výjimkou slova ranka). Životaschopnost tendence přízvukovat mimo koncovku dokládají odpovědi herců a hlasatelů: ani oni netvrdí, že tato slova vždy přízvukují na koncovce. Přízvukování tvaru su padorių může souviset s nivelizací přízvukových intonací monoftongů; podobně lze vysvětlit i přízvukování tvaru su gėlė. Přízvukování tvaru su peilių lze vysvětlit tendencí k prosazování stálého přízvuku morfémů. Přízvukování tvaru su ranka lze objasnit pohledem na obr. 20, kde je křivka hyperkorektně přízvukovaného tvaru su pirmą (spisovně su pirma, 3) dosti podobná: lze předpokládat, že dvouslabičné tvary ženského rodu s koncovkou -a mají zobecněnou vlastnost — všechny se začínají přízvukovat na koncovce.

Šestou skupinu slov zkoumaných v dotaznících tvoří dvouslabičné tvary akuzativu množného čísla: butūs, pirštūs, penkiàs, žiniàs. Dalo se očekávat, že se křivky tvarů butūs a žiniàs téměř překryjí, protože jde o podobná fonologická slova: první slabika obou je krátká. Nestalo se tak (viz obr. 18): tyto dvě křivky jsou od sebe nejvzdálenější, přestože jsou poměrně symetrické. Význam zde mohly mít situace, v nichž se slova užívají: žiniàs člověk obvykle slyší správně přízvukované v rozhlase a televizi, zatímco butūs

146

se častěji vyslovuje v neformálních situacích; v řeči obyvatel Vilniusu jde o velmi časté slovo, a proto jeho užívání mimořádně napomohlo prosazení stálého morfematického přízvuku. Celkově respondenti v dotaznících uvedli, že v průměru užívají 3/4 forem s koncovým přízvukem. Je zajímavé, že v textu připraveném k souvislému čtení bylo slovo butus v 72% případů přízvukováno na koncovce.

Obr. 16. Přízvukování lokálových tvarů namuose (1), akmenyse (2), naguose (3), pirtyje (4), darbe (5), Kaune (6) bez přitažlivosti (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení jazyka)

Obr. 17. Přízvukování tvarů instrumentálu jednotného čísla su padoria (1), su peiliu (2), su gėle (3), su ranka (4) bez přitažlivosti (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení jazyka)

Obr. 18. Přízvukování tvarů akuzativu množného čísla butus (1), pirštus (2), penkias (3), žinias (4) bez přitažlivosti (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení jazyka)

Obr. 19. Přízvukování slov ateinu (1), supranti (2), nerandu (3) bez přitažlivosti (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení jazyka)

Sedmá skupina slov byla sestavena podle poměrně neobvyklého principu: v souvislé řeči se slova yra, ateinu a supranti zvláště často přízvukují mimo koncovku. Ačkoli je získaný svazek křivek poměrně těsný (viz obr. 19), tento graf neodráží skutečné užívání. Je pouze důkazem toho, že taková slova, jejichž přízvuk závisí na intonaci a rytmu, je dotazníkovou metodou téměř nemožné zkoumat. Mimochodem, do čteného textu byla zařazena také slova yra a supranti. Výsledky rozhovorů se v zásadě shodovaly s údaji z dotazníků, může to však být i náhoda.

Osmou zkoumanou skupinu slov tvoří možné případy hyperkorekce. Pomineme-li již probírané přízvukování tvaru su pirma, lze konstatovat, že křivky ostatních tvarů se nacházejí v horní třetině grafu, a tedy se tyto tvary užívají se sklonem k

10*

147

více normativních podob přízvuku. Je třeba poznamenat, že Vilňané mají při mluvení sklon k hyperkorektnímu přízvukování tvarů třetího, nikoli prvního přízvukového vzoru, např.: su stora, su rytų, su brangiu a další.

Obr. 20. Přízvukování slov pirma (1), pilkus (2), nendres (3), su broliu (4) a hyperkorekce (údaje z dotazníků subjektivního hodnocení jazyka)

Nejvýraznějším rysem přízvukování Vilňanů jsou kolísání a nejistota. To svědčí o značných změnách, jinými slovy, změny se odehrávají právě nyní.

Л. ГРУМАДЕНЕ

SOCIOLINGVISTICKÝ VÝZKUM LITEVSKÉ ŘEČI VILŇANŮ: KONSONANTISMUS A PŘÍZVUKOVÁNÍ

Shrnutí

Konkrétní sociolingvistický výzkum litevské mluvené řeči původních obyvatel Vilniusu ukázal, že v systému konsonantismu dochází k určitým posunům v realizaci palatalizace souhlásek; bylo zjištěno, že asimilace souhlásek je určována především působením faktorů morfologické, nikoli fonetické povahy; vyskytují se případy elize j, k jejichž vzniku přispěl pravopis, jakož i vliv nářeční řeči. Pro přízvukování Vilňanů je charakteristický zaprvé nesoulad s přízvukovými zvyklostmi litevského spisovného jazyka (v průměru u jedné pětiny všech slov), pokud jde o místo přízvuku; zadruhé tendence k nivelizaci slabičných intonací (akutu a cirkumflexu), která vede k porušování Saussurova–Fortunatovova zákona; a zatřetí tendence ke kolonnímu morfémovému přízvukování.

L. GRUMADIENĖ

SOCIOLINGVISTICKÝ VÝZKUM LITEVŠTINY MLUVENÉ VE VILNIUSU: KONSONANTISMUS A AKCENTUACE

Shrnutí

Analyzují se sociolingvistické variace a sociolingvistické normy litevštiny mluvené ve Vilniusu. Povaha řečové variace byla zkoumána s cílem vyhodnotit úlohu sociálních faktorů. Zvláštní pozornost byla věnována konsonantismu a akcentuaci. Důkladný

148

výzkum řeči 70 informantů zaznamenané na magnetofonové pásky byl proveden a porovnán se subjektivním hodnocením jejich vlastní řeči. Pro usnadnění diskuse je uvedeno 20 grafů.

Na základě těchto údajů byly zjištěny hlavní charakteristiky konsonantismu a bylo konstatováno, že povaha palatalizace se liší od té, která se vyskytuje ve spisovné litevštině nebo v nářečích; v oblasti asimilace byl stanoven vztah mezi morfologickými (nikoli fonetickými) faktory; stručně jsou probrány také případy elize j.

Hlavní charakteristiky akcentuace jsou: (1) byla zjištěna tendence k přitahování přízvuku (přibližně 20% v datech z nahrávek); (2) dochází k vyrovnávání intonace přízvuku, což zvyšuje porušování Saussurova-Fortunatovova zákona; (3) je pozorována tendence ke sloupcové akcentuaci morfémů.

LITERATŪRA

Edukaitienė E. V. Kupiškėnų monoftongų priegaidės (audicinis tyrinėjimas) // Kalbotyra. 1977. T. 28, sąs. 1. P. 18–23.

Girdenis A., Piročkinas A. Jonas Jablonskis – dialektologas // Kalbotyra. 1977. T. 28, sąs. 1. P. 29–39.

Grabauskas V. Dėl rašytinės ir šnekamosios lietuvių kalbos kultūros Vilniaus A. Vienuolio vidurinėje mokykloje // Mūsų kalba. 1970. Nr. 20. P. 16–21.

Grinaveckis V. Dėl lietuvių kalbos tarmių kirčio atitraukimo kilmės // LTSR MA darbai. Ser. A. 1977. T. 2 (59). P. 129–135.

Young S. The Accentuation of Colloquial Lithuanian. Unpublished dissert. University of Chicago, 1984.

Kasiulis P. Dėl priebalsio l ir samplaikų ng bei nk tarimo // Kalbos kultūra. 1963. Nr. 4. P. 59.

Katiliūtė I. Dar dėl kai kurių priebalsių tarties // Kalbos kultūra. 1965. Nr. 9. P. 66.

Kruopienė I. Priebalsių palatalizacija ir išorės sandis šiaurės panevėžiškių tarmėje // Jaunųjų filologų darbai. 1986. T. 2. P. 139–142.

Laigonaitė A. Lietuvių akcentologija. V., 1978.

Mikalauskaitė E. Ar yra lietuvių kalboje dvigubų priebalsių? // Kalbos kultūra. 1962. Nr. 2. P. 58–59.

Mikalauskaitė E. Lietuvių kalbos fonetikos darbai. V., 1975.

Pakerys A. Kaip Vilniaus mokiniai taria priebalsius // Mūsų kalba. 1971. Nr. 6(28). P. 6–13.

Pakerys A. Lietuvių bendrinės kalbos fonetika. V., 1986.

Pakerys A., Pupkis A. Lietuvių kalbos bendrinė tartis: Plokštelių tekstai. V., 1976.

Pupkis A. Kalbos kultūros pagrindai. V., 1981.

Robinson D. F. Is Standard Lithuanian Losing Its Tone? // Folia Slavica. 1984. Vol. 7. N 1/2. P. 283–289.

Tarties anketa: Nenusistoję bendrinės tarties klausimai / LKD Tarties ir kirčiavimo komisija // Gimtoji kalba, 1939. Sąs. 4. P. 64.

Urbanavičiūtė Z. Priebalsių t, d, n ir b, p, m, v kietinimas lietuvių kalbos tarmėse // Kalbotyra. 1978. T. 29(1). P. 69–78.

Vaitkevičiūtė V. Dėl priebalsių tarimo prieš tarptautinių žodžių balsį e // Kalbos kultūra. 1964. Nr. 7. P. 71.

Vilniaus krašto...: Vieno Vilniaus korespondento pastabos: Vilniaus krašto lietuvių kalbos mokytojų dėmesiui // Gimtoji kalba. 1940. Sąs. 1. P. 5–6.

Vitkauskas V. Lietuvių kalbos tarties žodynas. V., 1985.

Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija: Lyginamoji tarmių fonetika ir morfologija (su 75 žemėl.). V., 1966.

Калиньш Л. Э., Масленникова Л. И. Сопоставительная модель фонологической системы славянских диалектов. М., 1981.

149