LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989)

KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS

ANGELĖ KAULAKIENĖ

VÝZKUM DVOJJAZYČNOSTI V LOTYŠSKÉ SSR

Dvojjazyčnost je obvykle určována historickými okolnostmi kontaktujících se národů a genetickým a typologickým vztahem mezi jazyky. Vědecká analýza dvojjazyčnosti proto může zahrnovat historické, sociální, etnolingvistické, lingvistické i mnohé další aspekty. Srovnávání a zkoumání kontaktujících se jazyků z těchto hledisek přináší cenné sociolingvistické výsledky s teoretickým i praktickým významem; některé z nich byly publikovány ve sborníku „Kontakty ruštiny s jazyky národů Pobaltí“, který vydal Institut jazyka a literatury A. Upytise Akademie věd Lotyšské SSR¹.

Tento soubor článků tvoří čtyři oddíly: 1) kontakty ruštiny a lotyštiny; 2) ruštiny a litevštiny; 3) ruštiny a estonštiny; 4) ruštiny a běloruštiny. Na konci sborníku je uvedena bibliografie publikací k těmto tématům zahrnující období 1945–1981.

Nejrozsáhlejším oddílem tohoto souboru článků je patrně „Kontakty ruštiny a lotyštiny“. A. Blinkena při pojednání o hlavních úkolech rozvoje lotyšsko-ruské dvojjazyčnosti uvádí, že výzkum lotyšsko-ruské dvojjazyčnosti zahrnuje různé jazykové roviny: fonetickou, gramatickou a lexikální. Tento výzkum by měl být zpravidla založen na lingvistických metodách, pomáhat odstraňovat jazykovou interferenci a zvyšovat jazykovou kulturu lotyštiny i ruštiny. Normativní hodnocení interference je jedním z hlavních lingvistických problémů dvojjazyčnosti. Teprve po jeho vyřešení lze hovořit o harmonickém fungování dvou jazyků – lotyštiny a ruštiny. Těmito obecnými zásadami, které uvedla A. Blinkena, se nepochybně lze řídit při řešení problémů dvojjazyčnosti nejen Lotyšů a Rusů, ale i jiných národů.

V. Skujinia a I. Edelmaně pojednávají o vlivu jazykových kontaktů na terminologii. Z mnoha problémů spojených s fakty jazykového kontaktu zkoumá V. Skujinia přejímání. Analyzuje lexikální, morfémové, slovotvorné a sémantické výpůjčky v současné lotyšské terminologii. Podle jejího názoru je při hodnocení jazykových kontaktů a přípravě doporučení pro jazykovou praxi nutné řešit každou konkrétní otázku komplexně a s ohledem na celý jazykový systém. I. Edelmaně se ve svém článku zabývá terminologickými a lidovými názvy rostlin, jejich vztahem, podobnostmi a rozdíly. Hlavní pozornost věnuje slovotvorbě názvů rostlin v těchto dvou skupinách, protože v důsledku introdukce a aklimatizace různých druhů rostlin přibývá mnoho nových rostlin, které je třeba pojmenovat novými termíny.

Články J. Baldunčika a A. Bankava zkoumají vliv zprostředkujícího jazyka při přejímání slov z angličtiny a francouzštiny. Problematiku analyzují z historického hlediska. Největší úlohu zprostředkujícího jazyka hraje ruština.

¹ Контакты русского языка с языками народов Прибалтики. Рига: Зинатне, 1984. 185 с.

207

O. Buš pojednává o kritériích normativního hodnocení barbarismů jakožto slangových výrazů z jiných jazyků, T. Jakubaitė a V. Dryzulė o vlastních jménech v situaci dvojjazyčnosti, S. Lagzdinia o komunikativním významu genitivu a slovesa nebūt a L. Pavlovskaja o minimalizaci přízvuku lotyšských studentů v ruštině.

Druhý oddíl nazvaný „Kontakty ruštiny a litevštiny“ tvoří čtyři články. L. Grumadienė při analýze vlivu litevsko-ruské dvojjazyčnosti na výslovnost litevského spisovného jazyka předkládá kvalitativní analýzu litevsko-ruské dvojjazyčnosti na této jazykové rovině. Na základě výsledků průzkumu mezi obyvateli Vilniusu dochází k závěru, že tři rysy výslovnosti vilniuských Litevců jsou z gramatického hlediska relevantní, zatímco pět rysů relevantních není.

S. Keinys při pojednání o pojetí hybridů, jejich klasifikaci a tvoření i o hybridizaci obecně poukazuje na trojí vliv hybridních termínů na litevskou terminologii. Za prvé hybridy rozšiřují základ jazykové motivace. Za druhé afixy mezinárodních slov rozšiřují inventář afixálních morfémů. Za třetí vzniká v důsledku užívání prvků mezinárodních termínů nový způsob tvoření termínů. Hybridy navíc stejně jako mezinárodní termíny přispívají ke sjednocování terminologie jak v rámci svazu, tak v mezinárodním měřítku.

S. Krinickaitė v článku „Srovnávací lexikologie a minimální systém jazykových znalostí“ ztotožňuje pojmy srovnávací lexikologie s pojmy aktivní gramatiky a racionálního užívání jazyka. Význam racionálního užívání jazyka je zvláště zřejmý v prostředí jazykových kontaktů a dvojjazyčnosti. Se základními pojmy srovnávací lexikologie by se proto žáci měli seznamovat již ve škole. Po jejich osvojení lze přesněji rozlišovat formu od obsahu, lépe se učit jiný jazyk a pamatovat na doporučení týkající se jazykové kultury. Základy srovnávací lexikologie by se tedy v podmínkách jazykových kontaktů a dvojjazyčnosti měly stát základní součástí minimálního systému jazykových znalostí.

V. Būda při pojednání o některých aspektech jazykové kultury litevštiny a ruštiny poukazuje na obrovský vliv ruštiny, který zasahuje všechny sféry fungování litevského jazyka. Podle jeho názoru by tento vliv neměl být nahodilý a nekontrolovaný, neboť jazyky s vlastním písmem mají ustavené, kodifikované a přesně vymezené systémy.

Třetí oddíl „Kontakty ruštiny a estonštiny“ začíná článkem významného estonského terminologa R. Kulia „Vývoj estonské odborné slovní zásoby na pozadí indoevropských jazyků“. Přímé i nepřímé následování indoevropských jazyků (lexikální výpůjčky, kalky, analogické útvary) působí na estonskou odbornou slovní zásobu dvojím způsobem. Zaprvé se estonská odborná slovní zásoba stává mnohotvárnou, výraznou a pružnou. Na druhé straně následování indoevropských jazyků snižuje její stabilitu a vede k větší variabilitě a heterogenitě. Podle R. Kulia bude kvalitativní vývoj estonské odborné slovní zásoby záviset na spolehlivých kritériích, která racionálně sladí možnosti vlastního jazyka s interferencí indoevropských jazyků.

H. Lemets pojednává o otázkách systematizace rusko-estonské interference a uvádí, že doporučení proti nežádoucí interferenci musí vycházet z výsledků srovnávacího výzkumu všech rovin estonštiny a ruštiny. Pouze taková doporučení lze využívat při výuce jazyků.

Podle T. Laglės jsou význam a forma mezinárodních slov určovány charakteristikami tří jazyků: výchozího jazyka, zprostředkujícího jazyka a jazyka, v němž funguje mezi-

208

národní slova. Proto problém nesouladu významů mezinárodních slov v různých jazycích nemohou vyřešit pouze překladové slovníky. Tento problém pomáhají částečně řešit zpravidla výkladové překladové slovníky.

L. Sim uvádí, že výpůjčky z ruštiny tvoří svébytnou, početnou skupinu estonských slangových výrazů, která má tendenci se rozrůstat. Část estonských slangových výrazů pocházejících z ruštiny si zachovala svou původní podobu. Takové výpůjčky se rozšířily mnohem dříve a teprve později získaly status slangu.

V oddílu „Kontakty ruštiny a běloruštiny“ je zařazen jeden článek. P. Kopanev a A. Michněvič pojednávají o bilingvismu jako o vzájemném působení vnitřních a vnějších jazykových forem. Podle jejich názoru je k dosažení rovnoprávného bilingvismu v bilingvním společenství nezbytné teoretické zdůvodnění, přesné vymezení pojmů a vědecké formulování praktických doporučení.

Bibliografický rejstřík obsahuje knihy a nejvýznamnější články ve sbornících a periodikách, v nichž jsou analyzovány otázky kontaktů lotyštiny, litevštiny, estonštiny a ruštiny. Publikace jsou v rejstříku řazeny abecedně, nejprve v národním jazyce a poté v ruštině. Bibliografický rejstřík je stejně jako celý sborník rozdělen do oddílů (1 — Vztahy mezi lotyštinou a ruštinou | sestavila D. Barbare (s. 165—172); 2 — Vztahy mezi litevštinou a ruštinou | sestavila R. Vensaitė (172—180); 3 — Vztahy mezi estonštinou a ruštinou | sestavili T. Lagle a R. Kulis (180—185).

Tento rejstřík navazuje na další bibliografický rejstřík lotyšsko-ruského bilingvismu, který v roce 1987 vydal Jazykový a literární institut A. Upītise Akademie věd Lotyšské SSR². Jak uvádějí autoři, cílem rejstříku je uvést co nejvíce publikací věnovaných lotyšsko-ruskému bilingvismu a pojednávajících o jeho lingvistických aspektech. Rejstřík tvoří 9 oddílů: 1) kontakty baltských a slovanských jazyků (s. 7—16); 2) současná etapa vývoje lotyšsko-ruského bilingvismu (17—27); 3) srovnávací výzkumy (27—34); 4) vztahy lotyšské a ruské literatury, překlady krásné literatury (35—38); 5) terminologie (38—41); 6) onomastika, transkripce (42—47); 7) pedagogika (výuka ruštiny) (47—52); 8) lexikografie, slovníky (52—54); 9) doplňky (55—60). První tři oddíly mají pododdíly: etymologie (oddíl 1); dialekty, nářečí (oddíl 2); a) morfologie, syntax, b) fonetika, tvoření slov, sémantika, lexika, frazeologie (oddíl 3).

Na začátku každého oddílu jsou pojednány nejdůležitější vědecké problémy daného oddílu. U názvů publikací napsaných lotyšsky nebo v jiném jazyce jsou uvedeny jejich názvy v ruštině. Nejprve jsou zařazeny publikace v ruštině a poté v lotyštině nebo v jiném jazyce. V oddílech je bibliografie řazena abecedně, s výjimkou seznamu bulletinů Terminologické komise Akademie věd Lotyšské SSR, který je řazen chronologicky.

Všechny publikace v rejstříku jsou průběžně očíslovány. Bibliografický rejstřík celkem zahrnuje více než 450 položek. Pro snazší orientaci je na konci rejstříku abecední seznam autorů (61—68).

Je třeba litovat, že do něj nebyla zařazena nejedna monografie, například: Развитие национально-русского двуязычия. М., 1976. V rejstříku chybí také litevské

² Дризуле В. А., Герентович В. В. Латышско-русское двуязычие: Краткий обзор и библиографический указатель. Рига: Зинатне, 1987. 69 с.

209

některých publikací lingvistů (S. Karaliūnase, A. Sabaliauskase, A. Vanagase, A. Vidugirise aj.), které se zabývají otázkami etnogeneze Baltů a Slovanů. Zřejmě bylo třeba do terminologické části zařadit také články V. Skujinie publikované v časopise „Kalbos kultūra“ (Užívání mezinárodních prvků v lotyšské terminologii. 1979. Seš. 37. S. 57—63; Termín v kontextu. 1983. Seš. 44. S. 19—26). Nejasný je také důvod výběru publikací podle letopočtu. V jedné části jsou uvedeny publikace od padesátých let, v jiné od šedesátých či sedmdesátých let apod.

Tyto zmíněné nedostatky nesnižují hodnotu bibliografie. Bibliografie lotyšsko-ruské dvojjazyčnosti je velmi cenná a potřebná. Nepochybně se stane příručkou nejen pro lotyšské, ale i litevské lingvisty, protože rejstřík obsahuje řadu prací zabývajících se různými otázkami litevské fonetiky, morfologie, lexika a dalšími tématy. Na druhou stranu je dokonce jedna část věnována kontaktům baltských a slovanských jazyků; najdeme v ní články i monografie o etnogenezi Baltů, substrátu, typologii a etymologii baltských a slovanských jazyků a o dalších otázkách.

Latviešu valodas kontaktu pētījumi/Atb. red. A. Blinkena. Rīga: „Zinātne“, 1987, 276 p.

Lingvisté Ústavu jazyka a literatury Andreje Upíše AV Lotyšské SSR věnují značnou pozornost problematice jazykových kontaktů. Lze připomenout cenné publikace ústavu: „Взаимосвязи балтов и прибалтийских финнов“ (Рига, 1970; připraveno ve spolupráci s Historickým ústavem AV), „Контакты русского языка с языками народов Прибалтики“ (Рига, 1984). V posledně uvedené publikaci je značná pozornost věnována také kontaktům ruštiny a litevštiny (autory článků jsou litevští lingvisté).

Nedávno vyšla nová kniha věnovaná této problematice, „Výzkum jazykových kontaktů v lotyštině“. Jde o sborník článků lotyšských lingvistů s poměrně rozmanitou tematikou. Značná část těchto článků přímo souvisí s lituanistikou. To lze říci především o prvních dvou článcích, jejichž autoři vystudovali univerzity ve Vilniusu i v Rize a kterým jsou problémy lotyštiny i litevštiny patrně stejně blízké.

L. Baluodė (Balode) ve článku „Sémantické vztahy mezi předponovými podstatnými jmény a slovesy společného původu v současné litevštině a lotyštině“ (Kopcilmes prefiksālo lietvārdu un darbības vārdu semantikas attieksmes mūsdienu lietuviešu un latviešu valodā, s. 7—38) analyzuje 115 předponových podstatných jmen a 880 předponových sloves téhož původu v obou jazycích. Rozděluje je do tří skupin: do první řadí odvozeniny shodné formou i sémantikou (liet. apyrankė: lat. aproce, liet. patėvis: lat. patēvs; liet. apaūti: lat. apaut), do druhé odvozeniny, jejichž forma se shoduje, ale sémantika se částečně liší (liet. įrankis: lat. ierocis ‚zbraň; přen. nástroj‘, liet. atradėjas: lat. atradējs ‚objevitel‘, liet. apgiedoti: lat. apdziedāt ‚opěvovat; zpívat žertovné písničky‘), třetí skupinu tvoří odvozeniny, jejichž forma se shoduje, ale sémantika je zcela odlišná (liet. nesąmonė: lat. nesamaņa ‚ztráta vědomí, mdloba‘, liet. pėrvalkas: lat. pārvalks ‚povlak, pokrývka‘; liet. apskrieti: lat. apskriet ‚oběhnout (dokola), obíhat‘). Jak lze očekávat, třetí skupina je nejmenší: připadá na ni 21 procent analyzovaných podstatných jmen a 15 procent sloves.

210