LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993)

OKRAJOVÁ LITEVSKÁ NÁŘEČÍ

10. V. OTKUPŠČIKOV

BALTSKÁ A SLOVANSKÁ OZNAČENÍ OVCE A BERANA

V pracích věnovaných analýze baltské a slovanské lexiky se dosud těší oblibě teze o jednosměrnosti výpůjček ze slovanských jazyků do baltských — při téměř úplné absenci opačného pohybu (teze A. Brücknera — O. N. Trubačova). V oblasti terminologie chovu zvířat se tato koncepce odrazila mimo jiné v jedné z nedávno obhájených kandidátských disertací (Проценко, 1985). Slovanské baltismy (v analyzované lexice tohoto autora dosti početné) se buď zcela pomíjejí mlčením, nebo se neoznačují jako baltismy. Například běloruské nářeční бонда (rovněž ukrajinské nářeční бонда „kráva“), jehož baltský původ byl přesvědčivě doložen A. P. Nepokupným a dalšími autory (viz Лаучюте, 1982, 9–10; tamtéž odkazy na literaturu), není označeno jako baltismus. Totéž platí pro běloruské nářeční марага „kráva“, маргель „býk“ (srov. také marġis a polské paralely) — z litevského margà „strakatá“, márgis, margelìs „býk strakaté srsti“ aj. V polských nářečích bylo litevské margójì „strakatá kráva“ přetvořeno pomocí slovanské přípony –k-: margoјka idem. Srov. žalojka — z litevského žalòji (karvė) „kravička“, balnojka z litevského balnóji „(kráva) s bílým hřbetem“, žebrojka — z litevského žebrõji „strakatá kráva“, szemojka — z litevského šémoji „(kráva) popelavé barvy“, jodis — z litevského júodis „černý býk“ atd. (příklady jsou z uvedeného slovníku J. Laučytė). Srov. také litevské parščiukas „selátko“ — slovo přejaté do mnoha nářečí polštiny, běloruštiny, ukrajinštiny a ruštiny. Taková fakta svědčí o složitém vzájemném ovlivňování lexiky baltských a slovanských jazyků, nikoli o jednosměrnosti výpůjček.

Neméně pochybný je dalekosáhlý závěr B. N. Procenka o „rozvinutější ovčácké terminologii“ Slovanů ve srovnání s Balty (Проценко, 1985, 8). Tento závěr se opírá o tři předpokládaná „proniknutí“ ze slovanských jazyků do baltských: litevské ba/ogõnas, lotyšské avins, staropruské camstian. Avšak původnost posledních dvou baltských slov dosud, zdá se, nikdo nezpochybnil¹. Ba co víc, litevské ãvinas, lotyšské avins, staropruské awins — všebaltské označení berana, velmi záhy

¹ Viz zejména – (Fraenkel LEW, 28; Sabaliauskas, 1966, 16; Топоров, 1980, 197–200).

63

přejaté do ugrofinských jazyků: finské oinas aj. (Thomsen, 1890, 160; Kalima, 1936, 6–7). Jak známo, baltské výpůjčky v ugrofinských jazycích jsou starší než germánské a mnohem starší než slovanské výpůjčky (Хакулинен, 1955, II, 39–49). Litevské āvinas je vytvořeno podle produktivního baltského slovotvorného modelu: lāpė „liška“ → lāpinas „lišák“, avė, avis „ovce“ → āvinas „beran“, būrė „ovce“ → būrinas „beran“, bašė „ovce“ → bašinas „beran“ (a basinėlis „beránek“); srov. také rodový pojem: ratė (ratėlė) „samice“ → rātinas „samec“². Na rozdíl od baltského jazyka je slovotvorný model ov(ce) → ovynь na slovanské půdě jedinečný, a pokud zde vůbec předpokládat nějaké „proniknutí“, pak spíše opačným směrem³. Úzký dialektismus vargōnas, vnímaný mluvčími litevštiny jako barbarismus, patří k pozdější době a o stupni rozvoje všeslovanské terminologie vypovídá nejvýše tolik jako například polský dialektismus baziu̇tka „ovečka“ (z litevského baziūtė). Kromě uvedených označení ovce a berana existuje v ruských a litevských lidových nářečích značné množství zvolání na tato zvířata. Tato zvolání velmi často neoddělitelně souvisejí s nářečními označeními ovcí, beranů nebo jehňat. Srov. zvolání баль–баль a бáлька „ovce“, бур–бур nebo бурь–бурь a бырка „ovce“ (kurské, voroněžské) nebo „jehně“ (brjanské, orelské), бяш–бяш nebo бяша–бяша a бяша „beran“ (oloncecké, tulské), бяшка „beran, ovce“, бяшутка „ovce“ (pskovské). Přibližně stejný obraz pozorujeme i v litevských nářečích.

Zvláštní zájem vzbuzují zvolání a označení ovce a berana společná litevským a ruským nářečím. Tak se litevské bas’-bas’ a basià-basià shodují s ruskými nářečními zvoláními na ovce: бась–бась (sibiřské) a бас’а–бас’а (tverské). Litevské označení ovce bašė lze zřejmě považovat za dosti staré. Nepřímo o tom svědčí ruské nářeční бáша „ovce“ — forma, která stejně jako litevské bašė pochází z *basja. Srov. litevské sādse = ruské a bulharské сýша „sucho; sucho“, litevské šešė = srbochorvatské šȇsa „sestra“ aj. Na rozdíl od slova баша (a башка), které zasahuje značnou část ruských nářečí, je třeba jiné označení ovce — бася — omezené na novgorodskou a severodvinskou oblast snad považovat za baltismus.

Foneticky blízké zvolání na ovce — litevské bazė-bazė a bazį-bazį — lze nalézt pouze v ruských nářečích Litvy (база–база a базь–базь). Označení ovcí spojená s tímto zvoláním jsou doložena pouze v litevštině: baziūtė „ovečka“ (srov. polskou výpůjčku: baziu̇tka), baziūkas, baziūlis „jehně“.

² Zde a níže je litevský materiál uváděn podle akademického slovníku litevského jazyka (LKŽ), ruský nářeční materiál — podle slovníku ruských lidových nářečí (СРНГ).

³ Při pojednání o starobylém indoevropském označení ovce nelze nezmínit, že litevské avis má protějšky ve staroindickém āviḥ, starořeckém ο(F)ις, latinském ovis, staroirském oi, zatímco ve slovanských jazycích se tvar s jednoduchým kmenem nezachoval (srov. staroslověnské ОВЬЦА, staroindické avikā, litevské avi̇̀kė, jakož i litevské avikėna = české ovčná „ovčí maso“, avšak staroruské овьчина „ovčí kůže“).

64

Další velká skupina označení ovce a berana souvisí se zvoláními barē-barē = burē-burē v litevských a баря–баря = боря–боря v ruských nářečích. Ruské nářeční баря „beran“ (archangelské) a litevské būrė „ovce“ (Kražiai), jakož i odvozeniny барька, баринка, борец, борька, бараш „beran“ (rovněž slovo, kterým se beran přivolává), litevské bariukas = buriukas „beránek“, burulis, būrinas „beran“, burikė „ovečka“ aj. — všechna tato slova svědčí o tom, že i v nářeční lexice ruštiny i litevštiny jsou široce zastoupena označení ovcí, beranů a jehňat etymologicky spojená se zvoláními баря, боря (z *bъrъ), barē, burē.

Některá ruská nářeční označení ovce a berana spojená se zvoláními баря и боря nelze přesvědčivě vysvětlit na slovanské půdě kvůli absenci odpovídajících slovotvorných modelů. I zde může pomoci materiál litevského jazyka a jeho nářečí. Tak lze ruské nářeční борей „beran“ (novgorodské) vysvětlit podle modelu litevské -ė (ženský rod) → -ėjas (mužský rod), tj. būrė „ovce“ → *burėjas (nebo *burėjus) „beran“ (= ruské борей). V současné litevštině tvoří sufix –ėј– četná nomina agentis. Jak však uvádí P. Skardžius, nebyl to původní význam sufixu.⁴ O širším významu sufixu –ėј– svědčí mimo jiné toponymie známá svým „konzervatismem“: Dėglė – Dėglėjus, název lesa (Vanagas, 1970, 111).

Ruské nářeční борша „ovce“ (oloncecké) bylo utvořeno stejně jako litevské boba „bába“ → bõbšė, kumėlė „klisna“ → kumelšė „herka“ (Skardžius, 1943, 316), srov. litevské burė „ovce“ → *buršė (= ruské борша). Jako výpůjčku z litevského *buršė je zřejmě třeba chápat ruské nářeční бýрший „ovce“ (novgorodské, komi-permjacké), srov. také бýрши „jehňata“.

Výše uvedené příklady umožňují navrhnout novou etymologii ruského slova баран a jeho slovanských protějšků. Dosavadní etymologie tohoto slova lze jen stěží považovat za uspokojivé. Obvykle jsou založeny pouze na zvukové podobnosti, jsou izolovány od ostatních nářečních označení berana a ovce a nevysvětlují, jak přesně bylo slovo utvořeno. Předpokládaná souvislost s indoevropským *bher- „řezat“, připouštějící stejně jako v případě slova боров původní význam „vykastrovaný“ (ЭСРЯ 1, 39), představuje typickou „kořenově-odřezávací“ etymologii.

Odkazy na blízce znějící indoevropská slova a na alpský původ slova odvozeného od zvolací částice ber– v tomto vzdáleném areálu (viz Фасмер, 1, 123) oprávněně odmítl O. N. Trubačov (ЭССЯ 1, 157). Ještě méně pravděpodobný je však předpoklad turkického původu (Трубачев, 1960, 74–76) nebo turkického zprostředkování při výpůjčce z íránštiny (ЭССЯ 1, 158). Výskyt slova v češtině, slovenštině a polštině při jeho v podstatě úplné absenci v jihoslovanských

⁴ „Tedy přípona -ėjai od počátku nemohla být užívána výhradně pro nomina agentis... tehdy byla bezpochyby užívána mnohem volněji a šířeji“ (Skardžius, 1943, 84).

65

jazycích⁵ — příliš neobvyklý areál pro předpokládaný turkismus. Turkická označení berana, o něž by se zde bylo možné opřít, byla ve skutečnosti sama přejata z ruštiny (Фасмер, 1, 124).

V. V. Martynov, který ve slově баран spatřuje „italské proniknutí“, odkazuje na latinské repo, repōnis ‚botka z vydělané kůže‘ — etymologicky temné slovo, v latině zcela izolované. Předpoklad, že šlo o botu z beraní kůže (Мартынов, 1978, 32–33), je zcela svévolný a ničím nepodložený. Ani po fonetické stránce není toto srovnání oprávněné: р → b̄- (?), e → a (?).

Obraťme se však k balto-slovanskému areálu. Zvolání na husy gágù–gáги (nebo zvukomalebné га–га) dává derivát gágan ‚houser‘ (samarcké) — podobně jako litevské nářeční gãgas ‚husa‘ → gagõnas (Skardžius, 1943, 274). Stejně tak zvolání бари–бари (nebo бар–бар) dává derivát баран. V litevštině mohlo — podle téhož modelu — barė–barē (srov. būrē ‚ovce‘) dát *barõnas. Ačkoli litevské barõnas ‚beran‘ je podle obecného uznání slavismus, toto slovo přirozeně zapadá do lexiky litevštiny. Slovotvorný model, podle něhož se tvoří deriváty na –опas, je v litevštině spolehlivě doložen — jak v apelativní (dirvà → dirvõnas), tak v onomastické (Dubrà → Dubrõnas) lexice (Skardžius, 1943, 273–274).

Nářeční podoba бараш „beran“ (vjatské) patří k výše uvedeným označením berana s interjekčním zvolacím základem бар stejně jako forma крякáш „kákající kachna“ k крячка idem a k zvukomalebnému interjekčnímu základu кряк-. I zde se opět na slovanské půdě zdaleka ne samozřejmý slovotvorný vztah mezi formami баран a бараш objasňuje prizmatem archaického litevského slovotvoření odráženého v hydronymii: баран (*barõnas): бараш (*barõšius) = řeka Ramõnas: jezero Ramõšius (Vanagas 1981, 272).

Názor o přejatém charakteru ruského баран, vyslovovaný v odborné literatuře, se ve světle výše uvedeného materiálu jeví jako málo pravděpodobný. Odkaz na rozdíly v kořenovém vokalismu bar–/bor–/ber– (Sadnik-Aitzetmüller, 1968, 4, 240) není přesvědčivý pro cizojazyčný původ ruského баран / боран / českého beran „beran“. Všechny tři typy vokalismu jsou odráženy v ruských nářečních formách бáрька „ovečka“ / бóрька „beran“ (srov. litevské burikė „ovečka“) / берѝка „podšívka z merlušky na zimní čepici“ ← *„ovce“ (vologodské)⁶. A ve všech třech případech jsou doložena zvolání se stejným vokalismem: баря, барь (litevské barē, barì), боря (litevské burē) a берь

⁵ „V jihoslovanském jazyce toto slovo neexistuje“ (Sadnik-Aitzetmüller, 1968, Lief. 4, 240). Srbochorvatské nářeční útvary typu бáра, барúца, барањ, барáш, бáраш označují různá zvířata: kozu, ovci, černobíle zbarvenou svini (především kozla nebo kozu). Etymologicky tato slova L. Sadnik a R. Aitzetmüller (srov. cit. výše) přesvědčivě spojují s бараст „černobílý (o zbarvení)“. Námitky O. N. Trubačova (ЭСЛЯ 1, 157) se nejeví jako přesvědčivé.

⁶ Sémanticky srov. ruské nářeční бырка 1) „ovce“, 2) „kůže z beránka“, 3) „merluška“, 4) „čepice s krempou z jehněčí kůže“ (СРНГ, s. v.). Srov. také staroindické meśā- „beran“ a staroslověnské Мѣх.

66

(neznámého původu). Pokus O. N. Trubačova vysvětlit vokalismus staroruského боранъ a českého beran působením disimilace (ЭССЯ 1, 137) nelze v žádném případě považovat za zdařilý. Za prvé, vezmeme-li skutečný (nikoli domnělý) turkismus кабан, není u něj z nějakého důvodu doložena ani jediná forma s disimilací tohoto druhu. Za druhé, ani u zvolání барь, ani u slova барька nebyly žádné podmínky pro disimilaci. Přitom se všechny tři typy vokalismu zcela shodují u zvolání a u slov баран, боран, beran. Proto je třeba stejně kategoricky odmítnout i kategorický závěr O. N. Trubačova: „bez jakýchkoli pochyb je slovo *baranъ přejato slovanskými jazyky“ z turkických jazyků (ЭССЯ 1, 137–138).

Z dalších označení ovce, která mají blízké protějšky v nářečích litevštiny a ruštiny, lze uvést litevské kūsē „ovce“ (v dětské řeči), kiša „zvolání na ovce“ a ruské кычча „ovce“ (vologodské, archangelské), кытья idem (v řeči s dětmi — kurské, tulské), кить-кить „zvolání na ovce“. Ruské a litevské formy se zde liší pouze délkou samohlásky u: *kutìa > litevské kūsē (s dětskou artikulací), *kūčia > кычча (jako *svētja > свевча).

Konečně zvláštní zájem představuje balto-jihoslovanská izoglosa: litevské raganė, lotyšské ragana „rohatá ovce“ (M.-E. III, 464) — srbochorvatské rogònja „beran s dlouhými rohy“ (podrobněji viz Откупщиков, 1977, 274–275). Tato izoglosa, překračující rámec pozdních balto-slovanských pohraničních kontaktů, svědčí o těsných vztazích mezi oběma rodinami indoevropských jazyků v oblasti terminologie chovu zvířat (zejména ovčácké terminologie).

Celkově balto-slovanské vztahy v oblasti lexiky spojené s označeními ovce a berana odrážejí různé chronologické vrstvy: 1) litevské āvinas — staroruské овинъ, litevské vilna — ruské вóлна mají protějšky v příbuzných indoevropských jazycích; 2) litevské ēras, lotyšské jērs — ruské ярка, litevské raganė — srbochorvatské rogònja představují balto-slovanské útvary; 3) nářeční označení ovce a berana probíraná na začátku článku zřejmě souvisejí s pozdějšími, areálově omezenými balto-slovanskými kontakty. V rámci společné nářeční lexiky ruštiny a litevštiny je zde často obtížné vést jasnou hranici mezi původními příbuznými slovy a výpůjčkami, k nimž došlo v podmínkách těsných etnojazykových kontaktů. V každém případě nemáme žádný důvod hovořit o jednostranném vlivu slovanské ovčácké terminologie na baltskou. Ba naopak. Slovotvorný rozbor ruských, polských a litevských nářečních označení ovce a berana a zvolání na ně svědčí spíše o jejich baltském než slovanském charakteru (nemluvě o přímých výpůjčkách typu litevské baziùtė → polské baziútka „ovečka“).

Pokud jde o starší období, přítomnost nejstarších výpůjček z baltských jazyků ve finougrických jazycích (āvinаs, ēras, vilna aj.) přesvědčivě svědčí o nezávislém charakteru baltské ovčácké terminologie, která se utvořila v tak vzdálené době, kdy o jakýchkoli slovanských „proniknutích“ nemohlo být ani řeči.

67

ЛИТЕРАТУРА

Лаучюте Ю.А. Словарь балтизмов в славянских языках. Л., 1982.

Мартынов В.В. Балто–славяно–итальянские изоглоссы. Лексическая синонимия. Минск, 1978.

Откушчиков Ю.В. О происхождении лит., лтш. ragana ”ведьма” // ”Baltistica”, 1977. Т. 13(1).

Проценко Б.Н. История названий животных в славянских языках. АКД. Минск, 1985.

Топоров В.Н. Прусский язык. Словарь I–K. М., 1980.

Трубачев О.Н. Происхождение названий домашних животных в славянских языках. М., 1960.

Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М., 1964. Т. 1.

Хакулинен Л. Развитие и структура финского языка. Лексикология и синтаксис. Ч. II. М., 1955.

ЭСЯ — Этимологический словарь русского языка. М., 1963. Т. 1. Автор-составитель Н.М.Шанский.

ЭССЯ — Этимологический словарь славянских языков. Под ред. О.Н.Трубачева. Вып. 1. М., 1974.

Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg-Göttingen, 1955.

Kalima J. Itämerensuomalaisten kielten baltilaiset lainasanat. Helsinki, 1936.

M.-E. — Mühlenbach K.-Endzelin J. Lettisch-Deutsches Wörterbuch. Bd. 1. Riga, 1923.

Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos leksikos raida // ”Lietuvių kalbotyros klausimai”, 1966. T. 8.

Sadnik L. Aitzetmüller R. Vergleichendes Wörterbuch der slavischen Sprachen. Lief. 4. Wiesbaden, 1968.

Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943.

Thomsen V. Berøringen mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) sprog. Kobenhavn, 1890.

Vanagas A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970.

Vanagas A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. V., 1981.

BALTŲ IR SLAVŲ KALBŲ AVIES IR AVINO PAVADINIMAI

Reziumė

Straipsnyje apžvelgiami baltų ir slavų kalbų (tarmių) avies ir avino pavadinimai, analizuojama jų daryba iš šaukimo žodžių (pvz., liet. bas’-bas’, basia-baśia ir bašė’àvis’, rusų tarmių бась-бась, ба́ся’аvis’, liet. bazė-bazė, bazi-

68

bazi ir baziūtė "avis", baziukas, baziulis "ėriukas", Lietuvos rusų tarmių baza-bazą, bazь-bazь, lenkų baziutka "avytė"). Daroma išvada, kad su.avies ir avino pavadinimais susijusi baltų ir slavų kalbų leksika atspindi įvairius chronologinius sluoksnius: 1) liet. āvinas — sen. rus. овьнъ, liet. vilna — rus. волна turi atitikmenų giminingose indoeuropiečių kalbose; 2) liet. ėras, lat. jērs — rus. ярка, liet. raganė, lat. ragana "raguota avis" — serbų-kroatų rogońa rodo baltų ir slavų kalbų žodžių darybą; 3) įvairūs tarminiai pavadinimai sietini su vėlesnių laikų geografiškai ribotais baltų ir slavų kontaktais. Nėra pagrindo kalbėti (kaip daro kai kurie kalbininkai) apie vienpusę slavų kalbų avininkystės terminijos įtaką baltų kalboms. Priešingai, rusų, lenkų, lietuvių tarmių avies ir avino pavadinimų iš šaukimo žodžių daryba leidžia manyti, kad jie būdingesni baltų kalboms nei slavų. Seniausi finų kalbų baltizmai (āvinas, ėras, vilna ir kt.) rodo, kad baltai savo avininkystės terminiją turėjo jau tais laikais, kada slavų terminijos "prasisverbimo" dar negalėjo būti.