LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994)

LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Albertas ROSINAS

HIERARCHIE DEKLINANČNÍCH TYPŮ SUBSTANTIV V TEXTECH SIMONA STANEVIČIAUSE

Již před více než 15 lety se v lingvistické literatuře objevila myšlenka, že deklinace litevských substantiv se v pracích synchronního i diachronního zaměření zkoumá v pořadí tradičních litevských deklinačních tříd a že toto pořadí je zcela nemotivované a arbitrární, neboť nezohledňuje ani rod substantiv, ani podobnost tvarů ¹.

Že v jazykovém systému existuje nejen arbitrární, ale i přirozené pořadí deklinačních typů, ukazují diachronní výzkumy, z nichž je patrné, že se navzájem ovlivňují pouze slova určitých kmenů: a-kmen ovlivňuje u-kmen, įa- a ė-kmen ovlivňuje i-kmen, į- a částečně také įa-kmen ovlivňují souhláskové kmeny atd. Nebyl však zaznamenán například ani sebemenší vliv kmenů ā a ē na kmeny u nebo įu. Ty deklinační typy, mezi nimiž dochází k diachronní a synchronní interakci, musí v jazykovém systému stát vedle sebe nebo alespoň blízko sebe [Girdenis, Rosinas 1977, p. 338].

Přijmeme-li tento předpoklad, je zřejmé, že nejspolehlivějším kritériem pro určení přirozené klasifikace deklinačních typů a jejich vzájemné hierarchie je četnost shodných koncovek.

Za nejpodobnější se považují nejen zcela totožné koncovky, ale i takové, které se liší automatickou fonologickou změnou a: e, ā: ē, a také koncovky vzniklé po systémovém krácení, které mají „starší“ a novější fonetickou variantu (např. koncovky dativu plurálu podstatných jmen kmenů i)ā a ē v textech S. Stanevičiuse: -uoms (psáno -om’s) a -ums) ².

S tímto vědomím jsem jako nejdůležitější ukazatel deklinačních typů při zkoumání hierarchie deklinačních typů substantiv v textech S. Stanevičiuse zvolil počet shodných koncovek (m) v sousedních paradigmatech („kmenech“). Například v paradigmatech substantiv spisovné litevštiny spiečius a papūpys se shoduje 8 pádových tvarů — ukazatel podobnosti těchto paradigmat (m) je tedy roven 8. Takový jednoduchý index by však nebyl zcela přesný, protože: 1) některé koncovky, například genitiv plurálu, jsou společné všem deklinačním typům; 2) vokativ singuláru se výrazně liší v závislosti na konkrétních slovech, nebo dokonce situacích; 3) četnost jednotlivých pádů v textu (spolu

¹ Plačiau žr. [Girdenis, Rosinas, 1977, p. 338].

² V této práci jsou koncovky chápány tradičně — nerozčleňují se na kmenovou koncovou část („předkoncovku“) a „vlastní“ koncovku. O možnosti takové interpretace viz [Girdenis, Rosinas, 1977, p. 340].

112

a váha v systému) jsou stejné; nelze srovnávat četnost (a váhu) takových centrálních pádů, jako je nominativ, genitiv a akuzativ jednotného čísla, s četností takového periferního pádu, jako je lokál množného čísla. První a druhé nepřesnosti lze předejít vyloučením pádů, které jsou z tohoto hlediska v paradigmatech anomální — vokativu a genitivu množného čísla. Třetí nepřesnost lze zmírnit zavedením určité korekce (pᵢ), která přímo či nepřímo odráží četnost synkretických pádů v souvislém textu [Girdenis, Rosinas, 1977, p. 339].

Při zkoumání hierarchie skloňovacích typů substantiv v textech S. Stanevičiuse po různých pokusech zjišťuji, že úlohu takové korekce mohou u pádů jednotného čísla plnit zlomky přibližně odpovídající dvojnásobku relativní četnosti příslušných pádů v souvislém textu, zatímco u pádů množného čísla polovině příslušných korekcí pádů jednotného čísla. Kromě toho jsem přirozené údaje o četnosti pádů výrazně zaokrouhlil (viz tabulka 1).

Tabulka 1

Korekce podobnosti indexů skloňovacích typů v textech S. Stanevičiuse

Jednotné číslo Množné číslo N. 0,50 0,20 G. 0,60 — D. 0,10 0,05 A. 0,50 0,25 I. 0,15 0,05 L. 0,15 0,05

Tyto korekce se přičítají k indexu, který vyjadřuje totožnost koncovek dvou pádů náležejících k různým kmenům.

Zkráceně lze tyto výpočty popsat vzorcem

I = m + ∑ pᵢ,

kde m je počet shodných pádových koncovek, pᵢ je korekce pro konkrétní pád.

Výpočty četnosti pádů byly provedeny na základě těchto textů S. Stanevičiuse: ”Szeszes pasakas Symona Stanewiczes” (Wylniuje, 1829, su prakalba, 16 p.), ”Daynas žemaycziu” (Wylniuje, 1829, 63 p.), ”Apey darima walge ysz kiarpiu islandu” (Wyjlniuy, 1823, 22 p.) a ”Historyia Szwenta” (Wylniuje, 1823, 70 p.). Rozsah textů činí 171 stran.

Z hlediska stylu nejsou texty jednotné. Tvoří je původní literární texty a folklorní texty, přesněji texty lidových písní; část textů lze podmíněně zařadit k populárně-vědeckému stylu. Jde o texty vytvořené samotným autorem (bajka ”Prakalba”, písně ”Pratar ymas”). Dva texty (”Apey darima

113

„walge ysz kiarpiu islandu“ a „Historyia Szwenta“ jsou překlady. První z nich by bylo možné zařadit mezi texty popularizující vědu, druhý mezi beletrii.

Po výpočtu frekvence pádů se ukázalo, že nejčastějším pádem v textech S. Stanevičiuse je genitiv (sg. gen. 29%, pl. gen. 38%). Druhým nejčastějším je nominativ jednotného čísla (27%) a akuzativ množného čísla (25%). Vysokou frekvenci genitivu v textech S. Stanevičiuse nejspíše způsobila vědecká povaha některých textů ³.

Při zkoumání skloňování v textech S. Stanevičiuse se objevily určité obtíže: 1) texty S. Stanevičiuse byly psány na základě nářečí viduklišků jižních žemaitských dialektů; v tomto nářečí (stejně jako v celém žemaitském dialektu) jsou nepřízvučné koncovky jmenných slov zkrácené a často mají jinou vokalickou kvalitu než koncovky přízvučné; 2) toto krácení sjednotilo některé koncovky různého původu a vyvolalo různé morfologické procesy, v jejichž důsledku se prolnula „baritonická“ substantiva kmene i a „baritonická“ substantiva kmenů ē a iā; 3) proto jsem typy skloňování tam, kde to bylo možné, rozlišoval pouze podle „oxytónních“ slov, přičemž jsem učinil výjimku u kmene iu, který nemá „oxytónní“ tvary, a u případů, kdy v textech S. Stanevičiuse nejsou doloženy „oxytónní“ tvary daného kmene; 4) některé pádové tvary uvádím jako rekonstruované podle systému skloňování v textech S. Stanevičiuse.

„Oxytónní“ substantiva v textech S. Stanevičiuse se skloňují takto:

kmen a kmen ia₁ kmen V. szin’s jawaw sweczias *swetey K. szina jawù kiala *swecziu N. Diewuy jawåns swecziuy *swetēm G. Diewa jawus kiala kialus Įn. layku jaways keliu klejeys Vt. kalne jawùse kialie kraujuse kmen įa₂ kmen kmen ā kmen V. žaltis riszey rasa dinas K. *žalce sopulu žimòs dinu N. žalcz iuy *petēms kalbay daynùms G. buri burius žima dinas Įn. buriu peteys kalbà mierom’s Vt. burie Žemaycziuse dino kalbose kmen įā kmen kmen ē kmen V. paty, žynia paczes dubie žiwes K. žynios kancziu dubies žiw iu N. paczey *pacziums *dubey gymyniems G. žyne *paczes dube žoles Įn. kancze marcz ioms garbe gism iemys

³ Statistické výpočty ukazují, že frekvence pádů závisí na tom, k jakému funkčnímu stylu text náleží. Například výpočty frekvence pádů v lotyštině, které provedla S. Klavina, ukazují, že ve vědeckých textech se nejčastěji užívá genitiv (asi 40%), zatímco v beletristických textech nominativ (asi 37%); genitiv zde tvoří jen asi 21%, viz [Клявина, 1976, с. 51—52].

114

Vt. waldžio *kancziose *dubie *dubiese kmen im kmen if V. *dantys žwierys dalys dãlys K. gialžis dantu dalis dalù N. *dancziuuy *dantyms *szaley awyms G. zwiery *dantys daly dalys Įn. wagymy wagymys ugnymy szalymys Vt. *dantie *dantyse dalie szalyse kmen u kmen iu V. sunus sumus waysius waysey K. sunaus sunu waysiaus ãmžiu N. sunuy *sunams karaluy *waysems G. sunu sunus waysiu waysius Įn. sunumy *sunumys karalum *wayseys Vt. dangu *turguse pawojų *pawojuse kmen Cm kmen Cf V. wandù wandenys sesu *seserys K. wandens akmenu sesers *seseru N. *pimeniuy pimen yms dukterey *dukter yms G. akmeni wandenys duktery *dukterys Įn. wãndeniu pimenymys *sesere *dukterymys Vt. wandenie *wandenu se⁴ *seserie *dukteryse

Binárním porovnáním všech paradigmat skloňování substantiv v textech S. Stanevičiuse a provedením výpočtů jsem získal následující výsledky (viz tabulka 2). Čísla v tabulce na průsečících sloupců a řádků vyjadřují index podobnosti příslušných kmenů.

Z tabulky je patrné, že typy skloňování lze podle podobnosti seřadit v tomto pořadí: u, įu, a, įa₁, įa₂, im, if, Cm, Cf, ē, įā a ā a rozdělit do tří tříd, jejichž hranice by ležely mezi kmeny įa₂ a im a mezi kmeny Cf a ē.

Vzájemné vztahy paradigmat lze přesněji objasnit metodikou hierarchického shlukování. Z trojice možných metod je nejvhodnější takzvaná metoda maxima. Po provedení všech shlukovacích procedur podle této metody jsem získal následující binární klasifikaci typů skloňování substantiv v textech S. Stanevičiuse (viz schéma 1).

Jak je vidět, substantiva v textech S. Stanevičiuse se podle podobnosti typů skloňování skutečně dělí do tří hlavních tříd. Do první patří substantiva kmenů u, įu a a, įa, do druhé substantiva kmenů i a souhláskových kmenů, do třetí substantiva kmenů ē, įā a ā. Snadno si lze povšimnout, že všechna slova první třídy jsou mužského rodu, slova druhé třídy mužského i ženského rodu a slova třetí třídy ženského rodu (až na vzácné výjimky: dėdė, valkata apod.). Z toho vyplývá, že pro jazyk textů S. Stanevičiuse jsou charakteristické tři hlavní typy skloňování substantiv: I — mužský, II — smíšený, III — ženský. Každého

⁴ Srov. wandenuose StR 331, což je nejspíše aukštaitismus.

115

Obr. 1. „Strom“ hierarchického seskupení skloňovacích typů v textech S. Stanevičiuse.

116

Uvnitř typu se rozlišují dva podtypy: v mužském typu je výrazná opozice kmenů u, įu a a, įa, ve smíšeném typu opozice kmenů i a souhláskových kmenů, zatímco v ženském typu opozice kmenů ā, iā a ē.

Tabulka 2

Indexy podobnosti skloňovacích typů v textech S. Stanevičiuse

Typ a | iā1 | iā2 | ā | iā | ē | ¹m | ¹f | u | įu | Cₘ | Cբ a | — | 12,45 | 9,45 | 1,5 | 1,5 | 1,5 | 1,1 | 0 | 4,45 | 6,7 | 3,3 | 0 iā1 | — | 11,6 | 1,5 | 1,5 | 2,65 | 2,65 | 1,15 | 4,45 | 6,7 | 4,45 | 1,15 iā2 | — | 0 | 0 | 1,5 | 3,75 | 2,65 | 4,45 | 6,8 | 5,95 | 2,65 ā | — | 12,1 | 6,2 | 0 | 1,1 | 0 | 0 | 0 | 2,25 iā | — | 6,2 | 0 | 1,1 | 0 | 0 | 0 | 2,25 ē | — | 1,15 | 2,25 | 0 | 0 | 1,15 | 3,4 ¹m | — | 12,5 | 1,1 | 1,1 | 8,3 | 8,25 ¹f | — | 0 | 0 | 7,2 | 9,25 u | — | 11,35 | 1,1 | 0 įu | — | 1,1 | 0 Cₘ | — | 10,4 Cբ | —

Provedený výzkum umožňuje učinit odůvodněný závěr, že „strom“ skloňovacích typů podstatných jmen v textech S. Stanevičiuse se v zásadě téměř shoduje s odpovídajícím „stromem“ současného spisovného jazyka, je však o něco nižší a ukazuje, že skloňovací typy podstatných jmen v nářečí S. Stanevičiuse teprve začínaly vykazovat podobnost. Kdyby se přihlédlo i k „baritonickým“ podstatným jménům, podobnost skloňovacích typů by byla větší.

LITERATŪRA

G i r d e n i s, R o s i n a s, 1977 — G i r d e n i s A., R o s i n a s A. Lietuvių kalbos daiktavardžio linksniavimo tipų hierarchija ir pagrindinės jos kitimo tendencijos (bendrinės kalbos ir žemaičių tarmės duomenimis). — Baltistika, 1977, T. 13(2). P. 338—348.

К л я в и н я, 1976 — К л я в и н я С. П. Сопоставление статистических характеристик морфологических категорий в функциональных стилях латышского языка. — Valodas sistēma. Rīga, 1976. Lpp. 49—80.

HIERARCHY OF THE DECLENSION TYPES OF THE NOUN IN SIMONAS STANEVIČIUS’ TEXTS

Summary

Statistics indicate that the nouns in S. Stanevičius’ texts fall into three main classes according to the isomorphism of their declension. The first class is represented by masculine nouns, the second — by masculine and feminine and the third — by feminine nouns. It follows that there are three main declension types in the nouns of S. Stanevičius’ texts, i. e. masculine, mixed and feminine, respectively. Each of these three types allows, furthermore, binary subdivision: u, įu:: a, įa (the masculine type), i:: consonant themes (the mixed type) and ā, iā:: ē (the feminine type). The dendrogram of the declension types almost correlates with the corresponding dendrogram of the contemporary literary language, however, the former being a bit lower; this shows that the inflectional types in S. Stanevičius’ dialect entered the process of mutual assimilation.

117