LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997)

Nijolė ČEPIENĖ

NE LIDOVÉ ETYMOLOGIE (UPŘESNĚNÍ PŮVODU NĚKOLIKA GERMANISMŮ)

Jazykovědci někdy, když nedokážou vysvětlit původ výpůjčky a nenacházejí vhodné základové slovo, spojují ji s domácím slovem podobně znějícím, blízkým významem a částečně se shodujícím morfémovým složením, tj. opírají se o lidovou etymologii.

Údaje z němčiny umožňují zpřesnit původ některých výpůjček, aniž by se přizpůsobovaly domácím slovům.

Auslenderis, auslenderis zool. „chroust (Melolontha)“ a další varianty, rozšířené v okolí Tauragė (viz LKA I 157, mapa 84) a v okolí Šilalė a Telšiů, zaznamenané podoby auslinda, auslinda, auslinda pravděpodobně pocházejí z něm. Linde „lípa“, srov. st. s. něm. linda, severogermánské lind (Kluge 1957: 441), pruské /dále Pr. v./ Lenne „javor“ (Fr II 20) (nn z nd vlivem asimilace, Lasch 1914: § 323), s připojenou německou předložkou aus „z“. Podoby s -a mohly pocházet z německých dialektů s vokalizovaným -a namísto -er, srov. raka „potrhlík, nezbeda“, brōda „bratr“ (Mitzka 1919: § 61), mutā, fqōtā „matka“, „otec“ (Wenzel 1919: § 110). Chroust se na uvedených místech nazývá „lipový (javorový), z lípy (javoru)“, protože se živí listy těchto stromů. Výše uvedené podoby bychom neměli spojovat s „lézt do ucha“, srov. větu uvedenou vedle tohoto slova v LKŽ I 505: „Děti, večer dávejte pozor, aby vám auslinda nevlezl do ucha“ (Užv).

Baldė „dřevěná nádoba, kbelík na pivo, nízký soudek“ je zaznamenáno v pohádkách J. Basanavičiuse (BsMt II 186), užívá se v žemaitských dialektech (Prk, Klp, Plng), srov. pr. v. Balge „velká káď na praní prádla“ (Fr 51), stř. dolnoněm. balge „káď, vana“ (Sehwers 1953: 8). O. Bušas (Bušs 1987: 142) se domnívá, že souhláska d mohla vzniknout kontaminací s litevským baldai. Není však nutné tuto výpůjčku přizpůsobovat slovu baldų, neboť ve slovníku W. Ziesemera nacházíme pruské podoby se d: baldį, bāldį „dřevěná nádoba“ (PrW I 379), které jsou pravděpodobně základem litevského baldė.

Kromě toho litevské baldai ve významu „různé domácí předměty“, které se vyskytuje v textech S. Daukantase a M. Valančiuse a ve slovníku A. Jušky, mohlo pocházet z pruského baldį. Spojení lexému baldai se slovem bélsti uvedené ve slovníku E. Fraenkela není přesvědčivé. Věty uvedené ve Velkém LKŽ dokládají blízkost litevského významu slova k německému. S. Daukantas označuje slovem baldai nádoby: „Sami si vyráběli domácí baldai, totiž: kádě, sudy, vřetena, velké nádoby, legery, rakandy, koše“ (LKŽ I 589). Baldai je rozšířeno v západní a severní části Litvy, kde docházelo ke kontaktům s němčinou. Význam „předměty pokojového vybavení (stoly, židle, skříně a…“

180

„a podobně)“ je patrně nový a vyvinul se z významu „dřevěné nádoby“.

Brangynas „vodka“ se vyskytuje převážně v písemnostech Litevců ve Východním Prusku (C 1122, B 284, R II 82, MŽ, N, K, Kel 1881, 45, KlvD 168, K. Donel, PVG 287, KŽ) a také v JV 640, Rdm. K. Alminauskis vyvozuje toto slovo ze stř. dolnoněm. brantwīn, které prý bylo vlivem lidové etymologie přizpůsobeno litevskému brángus vỹnas „drahé víno“. Slovník W. Ziesemera však uvádí východopruskou podobu braɣwīn „tamtéž“, srov. dolnoněm. brandewīn (Sehwers 1953: 16). V mnoha dialektech němčiny ve Východním Prusku se skupina hlásek nd guturalizovala na ŋg (Mitzka 1919: §§ 74, 123, Ziesemer 1924: 123, 130, 132). Také na rozsáhlém území střední dolní němčiny se vyslovovalo ŋ namísto nd, ačkoli v pravopisu zůstalo nd (Lasch 1914: 324). Výpůjčku brangynas proto není nutné přizpůsobovat spojení brangaus vyno „drahého vína“.

Bušė, -is „kovová část náboje, v níž je uložena osa; část stroje, v níž se otáčí osa; pouzdro“. Vedle výpůjček buksà J, KŽ, Vrn, Klm, Slčn, Krkl, bùkšė Krtn, bùkšas KŽ, Up, Vdk, Skd, Slčn, bùkšas „tamtéž“ N, K, KŽ, Br, Snt a další varianty (viz LKA I 100, mapa 40) byly zaznamenány také podoby bez k: bušė Klp, bušis BzF 104, J, Pln, Rt, Grg. K. Alminauskis se domnívá, že bušis pochází z pruského buxse „tamtéž“, přičemž bylo vypuštěno k a slovo přizpůsobeno litevskému ašis. Slovník W. Ziesemera však uvádí pruskou podobu bez souhlásky x (německé x se ve výpůjčkách obvykle přepisuje souhláskou k): busse „tamtéž“ (PrW I 853). Souhláska x tedy vypadla už v němčině. Kromě toho se v některých dialektech pruské němčiny x vyslovovalo jako měkké š (Riemann 1974: 44). Podoby bušė, bušis tedy není nutné přizpůsobovat slovu ašis.

Ĩṅkaras. Výpůjčku iñkaras „zařízení (hák) k upevnění lodi ke břehu nebo ke dnu moře, jezera či řeky“, doloženou již v 16. století (BP I 203, R, MŽ, NdŽ, JD, KlpD) a užívanou také ve spisovném jazyce, K. Alminauskis na základě A. Leskiena (LsB 446) odvozuje od něm. Anker „tamtéž“, údajně přizpůsobeného vlivem lidové etymologie litevskému kárti „věšet“, a s přidanou předponou in- (-į-). Takto původ tohoto slova vysvětluje i E. Fraenkel (FrnW 185). O tyto jazykovědce se opírají také další badatelé. Původ uvedené výpůjčky lze upřesnit. Ve východní části Východního Pruska se namísto a mohlo vyslovovat e nebo dokonce i, zejména před skupinami (ll, lt, ld, lþ) a nosovými souhláskami (Natau 1937: §§ 11, 13). V němčině 16. století nacházíme zaznamenanou variantu Enker „kotva“ (ME I 570). Srovnejme lotyšské añkurs, eñkurs „kotva“, pocházející z něm. Anker, Enker. Litevské iñkaras by tedy mohlo pocházet z východopruské němčiny Enker nebo *Inker „tamtéž“.

Litevské añkaras „železné nebo dřevěné pouto“, zaznamenané v Gružiai (okres Pasvalys), pochází pravděpodobně přímo z něm. Anker, srov. starohornoněm. anchar, a nepřišlo přes polské ankra „spojka, hák, kotva“, jak se domnívá E. Fraenkel (FrnvW 185) na základě A. Leskiena a K. Brugmanna (LB 201).

Krimkė. Vedle výpůjčky primkė „žvýkací, cucací tabák, žvýkačka“, doložené v Ss, VIkv, Prk, se užívá také krimkė V.Kudir., Krok, srov. něm. Priemchen „tamtéž“. Krimkė pravděpodobně nebylo přizpůsobeno litevskému krimsti „kousat“, protože je doloženo více výpůjček se souhláskou k namísto p nebo variant s p i k, např.: kraposas „vedoucí vojenského vězení“ N, K, srov. něm. Profoß „tamtéž“; pūrmonas „kočí, vozka“ MŽ II

181

200, N, K, Nv a kūrmonas „t.p.“ OZ 28, BM 13, LB 164, Ėr, kūrmonas Ds, BM 192, Alks, A.Vien., srov. něm. Fuhrmann, l. furman, brus. churman; plėcius „místo, plocha, náměstí“ H, Q 354, B 850, R II 303, N, K, KŽ, JD 1162, Bs Mt II 51, Čk, Jnš a klėčius¹ Lex 68, C 333, II 221, 402, Q 391, R 63, II 148, MŽ II 374, N, /K/, KŽ, klėčius C II 61, B 927, 981, 1014, klėcis „pastva telat“ LKŽ VI 23 (Rt), srov. něm. Platz, l. plac, brus. pļac. Srovnejme také slavismy plebōnas ir klebōnas, pocházející z polštiny pleban, kleban (LKŽ X 121, VI 21). U uvedených výpůjček nebyly nalezeny německé výchozí výrazy se souhláskou k. Proto se snad tato slova s k dostala do litevštiny přes slovanské jazyky nebo z jiných nářečí.

Luituoti „hrát na kanklės“ NdŽ, FrnW, srov. středodolnoněm. lute „loutna“ (takový nástroj kanklės) (MndW II 754). E. Fraenkel vysvětluje, že ui ve slově luituoti „hrát na kanklės“ mohlo vzniknout napodobením zvuků nebo lidovou etymologií, přizpůsobením litevskému luituoti „(hlínou) zatřít, namazat“ (FrnW 389). V litevských písemných pramenech a nářečích se vyskytuje více výpůjček s dvojhláskou ui, např.: ruìmas (rùimas) „prostorné volné místo; místnost, pokoj“, rùilis (rùlis) „válec na urovnávání země“, šiùlė (šùlė) „škola“, buìlis „býk“, stuìre „kormidlo lodi“ aj. Ve východní části Východního Pruska se německé ū, ō, o diftongizovalo na ui, oi (viz Čepienė 1994: 158–161), proto uvedené výpůjčky pocházejí z výchozích slov východopruských německých nářečí. Sloveso luituoti „hrát na kanklės“ je tedy odvozeno od výpůjčky lùitas „kanklės“.

Orškis (ùrški̇s) „klobása“. Výpůjčku orškis Alm, ùrški̇s KŽ, Klp, Prk K. Alminauskis odvozuje z něm. woršt „t.p.“ a spojuje s litevským varškės. V litevštině se však vyskytují slovní varianty se souhláskami t a k, např.: builti̇s „tlustý hřebík na okování ráfků“ G 80, KŽ, Krt a bùlkis Rt, srov. staropr. bult „šroub, vrut, šíp, tlustý hřebík, tyč, jehla“ (Alm), středodolnoněm. bolte „šíp, šroub“ (Sehwers 1953: 20); spunta „špunt“ ve východopruských litevských slovnících od 17. století, spùntas N, Prk, Lž, Dov a spùnka Rtr, Š, NdŽ, KŽ, S.Dauk., Sln, Rk, Rd, Slv, srov. staropr. spunt, špunt „t.p.“ (Alm (PrW)), něm. spund „t.p.“ (Sehwers 1953: 118). Na okrajových územích jihovýchodní Litvy se v litevských slovech t’ zaměňuje s k’ (o d’ su g’) (Zinkevičius 1966: § 154; Savičiūtė, Vitkauskas 1976: 146–148). Uvedené výpůjčky s k však byly zaznamenány v západní a severní Litvě. Navíc ve výpůjčce spùnta t není měkké. Varianty lexémů s t a k se vyskytují i v němčině, srov. něm. Mäten ir Mäken „dívka, děvče“ (Hinze 1985: 33), východopruské něm. Stint ir Stink „cejnek“ (Fr II 372). Souhláska k tedy ve výpůjčce orškis (ùrški̇s) „klobása“ nevznikla přizpůsobením litevskému varškė.

Ragólė (raguólė) „police na kuchyňské nádobí“. K. Būga považoval toto slovo za litevské a spojoval je s rãgas. Ve Velkém LKŽ (XI 36) se ragólė KII168, Žgč, Trg, Žv, Šk, NmŠ odvozuje od pol. regat. Pravděpodobně se tato výpůjčka dostala do litevštiny

¹ Tikriausiai apsiriko Pr.Skardžius (Skardžius 1931: 103) priebalsį k skolinyje klėčius laikydamas rašybos klaida, nes šis žodis pateikiamas daugelyje Rytų Prūsijos lietuvių žodynų.

182

z pruského německého ragól „police“, jak uvádí K. Alminauskis (srov. středodolnoněm. rege „řada, pořadí“ (Mnd W III 453)), a není utvořena z litevského rāgas.

Při objasňování původu výpůjček je tedy nejprve třeba hledat výchozí slova v jazyce, z něhož se přejímá, a v jeho nářečích.

LITERATŪRA

A l m: A l m i n a u s k i s K. Die Germanismen des Litauischen. Teil 1: Die deutschen Lehnwörter im Litauischen, Kaunas: Šv. Kazimiero d-jos knygynas, /1934/.

B u š s O. 1987: No ģermānismu vēstures (baļa, balge, baļva). – Latviešu valodas kontaktu pētījumi, Rīga: Zinātne, 135–145.

Č e p i e n ė N. 1994: Dvibalsio ui kilmė skoliniuose iš vokiečių kalbos. – Lietuvių kalbotytos klausimai 34, 158–161.

H i n z e F. 1985: Zwei deutsche Lehnwörter im Baltischen. – Baltistica 21(1), 33–36.

K l u g e F. 1957: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 17 Auflage, Berlin: Walter de Gruyter & Co.

L a s c h A. 1914: Mittelniederdeutsche Grammatik, Halle: Verlag von Max Niemeyer.

L K Ž: Lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslas [ir kt.], 1956–1996. T. 1–17.

M E: K. M ü l e n b a c h a Latviešu valodas vārdnīca I, Redig'ējs, papildinājis, nobeidzis J. Endzelīns, Rīgā: Kultūras fonda izdevums, 1923–1925.

M i t z k a W. 1919: Ostpreussisches Niederdeutsch nördlich vom Ermland, Marburg: N.G. Elwert’sche Verlagsbuchhandlung.

M n d W: S c h i l l e r K., L ü b b e n A. Mittelniederdeutsches Wörterbuch II, Münster in Westf.: Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, 1931.

N a t a u O. 1937: Mundart und Siedelung im nordöstlichen Ostpreußen, Königsberg und Berlin: Ost-Europa-Verlag.

P r W: Z i e s e m e r W. Preussisches Wörterbuch 1–2, Königsberg, 1935–1944.

P V G: Prūsijos valdžios gramatos, pagraudenimai ir apsakymai lietuviams valstiečiams. Sudarė P. Pakarklis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1960.

R i e m a n n E. 1974: Preussisches Wörterbuch I, Neumünster: Karl Wachholtz Verlag.

S a v i č i ū t ė G., V i t k a u s k a s V. Priebalsių t:k ir d:g maišymas Švendubrės šnektoje. – Baltistica 12 (2), 146–149.

S e h w e r s J. 1953: Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über den deutschen Einfluss im Lettischen, Berlin.

S k a r d ž i u s Pr. 1931: Die slavischen Lehnwörter im Alt litauischen, Kaunas: Akc. „Spindulio“ b-vės spaustuvė.

W e n z e l F. 1919: Studien zur Dialektgeographie der südlichen Oberlausitz und Nordböhmens, Marburg: N. G. Elwert’sche Verlagsbuchhandlung.

Z i e s e m e r W. 1924: Die ostpreußischen Mundarten, Breslau: Ferdinand Hirt.

Z i n k e v i č i u s Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

Po pavyzdžių duodami šaltinių ir gyvenamųjų vietų vardų sutrumpinimai yra tokie pat kaip didžiajame Lietuvių kalbos žodyne.

183

KEINE VOLKSETYMOLOGIEN (PRÄZISIERUNG DES URSPRUNGS EINIGER GERMANISMEN IM LITAUISCHEN)

Zusammenfassung

Bei der Erklärung des Ursprungs der Wörter stützen sich die Sprachforscher manchmal auf die Volksetymologie. Die Angaben der deutschen Sprache erlauben die Präzisierung des Ursprungs einiger Lehnwörter ohne ihrer Anknüpfung an einheimische litauische Wörter.

Lit. auslėnderis (auslėnderis) zool. „Maikäfer (Melolontha)“ und die Formen auslinda, auslinda, auslindą verbinden sich nicht mit lit. lit., „listi i ausi“ („ins Ohr kriechen“), sie stammen aus dem dt. Linde. Es ist nicht notwendig lit. baldė „Holzgefäß, niedriges Fäßchen“ dem Wort baldai „Möbel“ anzupassen, da die dt. Form mit d (baldj, bâldj „Holzgefäß) im W. Ziesemers „Preußisches Wörterbuch“ steht. Außerdem ist die in E. Fraenkels „Litauisches etymologisches Wörterbuch“ dargebrachte Anlehnung des lit. báldai „Möbel“ an bélsti „pochen“ nicht überzeugend. Die Bedeutung „Möbel (Tische, Stühle, Schränke usw.)“ ist wahrscheinlich neu, den „Holzgefäßen“ entsprungen. Brangvėnas „Branntwein“ ist nicht dem lit. brángus vynas (teuer Wein) angepaßt, weil die Lautverbindung nd in vielen deutschen Mundarten Ostpreußens zu ng gutturalisiert war, vgl. dt. dial. bragwin.

Im Artikel wird der Ursprung noch dieser Lehnwörter präzisiert: bušė, -is (Büchse), inkaras (Anker), krimke (Priemchen), liutioti (auf der Laute spielen), orškis (ürskis) (Wurst), ragolė (ragulė) (Regal für Küchengeschirr).

Also bei Erklärung des Ursprungs der Lehnwörter muß man zuerst nach den Grundwörtern in der Lehnsprache, ihren Mundarten suchen und sich nicht auf die Volksetymologie stützen.

184