ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLI (1999)

Daiva DELTUVIENĖ

Vilniaus universitetas

O MÍSTNÍCH JMÉNECH MALÉ LITVY

S -KEHMEN / -KEIMEN A -LAUKEN

V poslední době se pozornost vědců z různých oborů stále častěji obrací k Malé Litvě. Předmětem toponomastického výzkumu jsou četná litevská (zčásti baltská) místní jména tohoto území. Původem místních jmen Malé Litvy se zabývali F. Hoppe (Hoppe 1877), O. Natau (Natau 1937), W. Fenzlau (Fenzlau 1936), V. Pėteraitis (Pėteraitis 1997) a další.

Materiál použitý v tomto článku byl shromážděn z foliántů Východního Pruska uložených v Tajemném státním archivu v Berlíně. Projednávaná místní jména se nepodařilo najít v žádných seznamech ani příručkách místních jmen Východního Pruska. Jde o jedinečný materiál, který může poskytnout mnoho informací o Litevcích z Malé Litvy, jejich jazyce, tehdejším životě a vztazích s ostatními národy, které tam žily.

V článku se pojednává o složených oikonymech ze 16.–17. století, jejichž druhou složkou je -keh­men / -keimen (lit. kiemas „samostatný venkovský dvorec, hospodářství; vesnice, osada“ LKŽ V 748; kaimas „sídliště rolníků; osada“ LKŽ V 54) a -lauken (lit. laukas „rovné místo bez stromů; obdělávaná půda; vesnice, osada“ LKŽ VII 177).

Podle původu první složky lze složeniny, jejichž druhou složkou je -keh­men / -keimen, rozdělit do několika skupin.

1. Litevské osobní jméno + kiemas / kaimas:

Drutʒkeimenn (Amt Insterburg) 1564 (Ostpr. Fol. 4599 99), Drudtschkeh­men 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 66), Druʒkehmen 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 81): pravděpodobně litevsky *Druckiemiai / *Druckiemis nebo *Druckaimiai / *Druckaimis. Z osobního jména Drūčas nebo Drūčkus: drūčkis „tlustý člověk, zvíře“ (LPŽ I 529). Srov. také místní jména Drutschellen, Drutschlauken (Goldbeck II 44).

Gerkischkeinenn (Amt Insterburg) 1564 (Ostpr. Fol. 4599 55): litevská podoba by byla *Gerkiškaimis / *Gerkiškaimiai. První složka je odvozena pomocí přípony -išk- od osobního jména Gérkis, Gérkė (LPŽ I 656) nebo od pruského osobního jména Gerke, Gerko (Trautmann 1925: 31). Možný je však také německý původ osobního jména¹.

Kostangkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 6): *Kostankiemis / *Kostankiemiai. Z osobního jména Kastántas (: Konstántas LVKŽ 222). Po k, následujícím-

¹ Plg. vok. avd. Gerke, Gehrke (Bach 1974: 71).

101

čios žodžio pradžioje, a gali būti keičiama į o (Fenzlau 1936: 22–23), pvz., Korallischken (Karališkiai), Kollaten (Kalotė).

Kurschekmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 172): patrně litevské místní jméno *Kuršk iemis / *Kuršk iemiai. Od osobních jmen Kurszus, Kurszys, Kurszaitis, Kurszatis, Kurszis (Kalwaitis 1910: 13). F. Hoppe místní jména s kořenem Kursz- nebo Kursch- rovněž odvozuje od osobních jmen Kurszus, Kurszies, Kurszat, Kurschat (Hoppe 1877: 407–408).

Meschkakehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 148): litevské místní jméno *Meškakiemis / *Meškakiemiai. Jde snad o složeninu z osobního jména Meška: meška „medvěd; nemotorný, těžkopádný, těžký, zavalitý člověk“ (LPŽ II 212) a apelativa kiemas. Srov. také osobní jména Meszka, Meszkatis, Meszkis, Meszkys (Kalwaitis 1910: 14).

Pluβkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 58): *Pliuskkiemis / *Pliuskkiemiai nebo *Pliuškkiemis / *Pliuškkiemiai. Od osobních jmen Pliuš kis, Pliuskỹs, Pliuskà, Pliùškus: pliùškė „úlomek, tříska, střepina; něco zploštělého, plochého“ nebo Pliùškis, Pliuškỹs, Pliùškus: pliùškis „parádník, fintil; lehkomyslný, bezstarostný, prostopášný člověk; kdo tlachá nesmysly, všechno vykecá, mluvka, žvanil“ (LPŽ II 479). Srov. také osobní jména Pluszis, Pluszys (Kalwaitis 1910: 15).

G. Gerullis pojednává o pruském místním jménu Pluselawken z roku 1419, jehož původ vysvětluje takto: litevské pliušė + pr. laucks (Gerullis 1922: 216). F. Hoppe se rovněž domnívá, že první část je litevského původu, a to z plusze, pluszis „Schnittgras“ (Hoppe 1877: 411). Nelze však vyloučit ani možnost, že první část pochází z osobního jména, neboť většina složených místních jmen Malé Litvy byla utvořena podle příjmení obyvatel (Pėteraitis 1997: 15).

Pruβelkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 57), Pruβelkehmen 1687 (Ostpr. Fol. 4627 14): *Prus elkiemis / *Prus elkiemiai. Srov. osobní jména Prusáitis, Prūsáitis, Prūsas, Prusėlis, Prūsėlis (LPŽ II 519).

Skahnkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 106): litevská podoba by byla *Skankiemis / *Skankiemiai. Od osobního jména Skãnas: skãnas „chutný; mající dobrou chuť, lahodný“ (LPŽ II 730).

Stulgkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 57): *Stulgkiemis / *Stulgkiemiai. Od osobních jmen Stulgà, Stùlgas, Stulgỹs, Stūlgis: stulgỹs „vodouš kropenatý (Tringa ochropus); křikloun“; stulgùs „podlouhle zakulacený, oválný; pyšný, domýšlivý“ (LPŽ II 845–846). Srov. také osobní jména Stulgies, Stulgait, Stulgeries (Hoppe 1877: 417) a Stulgys (Kalwaitis 1910: 17).

Schmülkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 59), Sзmulkehmen 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 65), Smulkehmen 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 79): *Smulkk iemis / *Smulkk iemiai. Od osobních jmen Smulkys (Kalwaitis 1910: 17), Smulkà, Smùlkis, Smulkỹs: smulkùs „skládající se z malých částic, zrnek; malý co do míry či rozměrů; tenký aj.“ (LPŽ II 772) nebo Šmùlis, Šmuilỹs, která pocházejí z křesťanského jména Samuelis hebrejského původu; srov. německá jména Schmuel: Samuel, Schmu(h)l: Samuel (LPŽ II 963). Srov. také místní jména Schmulkehlen, Schmul-

102

ken (Goldbeck II 144). Ve variantách Sȝmulkēhmen ir Schmülkehmen se litevské s mění v š. Podle názoru W. Fenzlaua to ovlivňuje zvláštnost němčiny (jak dolnoněmecké, tak hornoněmecké), totiž vyslovovat [š] před jinými souhláskami. Podle něj si hornoněmečtí Němci litevské [š] většinou zachovávají, zatímco dolnoněmečtí Němci je mění na [ž] (Fenzlau 1936: 80). Podobných variant lze najít více: Schmeilen – Smailen, Schmaleduhmen – Smalleduhmen, Smilgen – Schmilgen atd. (Peteraitis 1997: 360–361).

Možná je také jiná verze původu místního jména – od přídavného jména smulkūs + kiēmas, srov. litevská místní jména Schwentakemen 1590 (Barkowski 1928: 34): šventas + kiēmas, Szemkehmen 1785 (Goldbeck II 211): žemas + kiēmas. Takový způsob tvoření místních jmen je známý v litevské i lotyšské onomastice, srov. litevská místní jména Aukštālaukiai, Aukštālaukis (LAŽ II 17).

2. Německé osobní jméno + kiemas:

Bernigkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 149): *Bernikiemis / *Bernik iemiai. První člen pochází z německého osobního jména Bernick(e) (Förstemann 1900: 259; Heintze 1933: 136). Nelze vyloučit ani možnost polského původu tohoto osobního jména².

Dedekehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 124): *Dedekiemis / *Dedekiemiai. Z německého osobního jména Dede (: Theodulf) (Gottschald 1954: 232). Srov. také místní jméno Dedewethenn 1557 (Barkowski 1928: 232). Možná je také souvislost s litevským osobním jménem Dėdỹs (LPŽ I 478).

3. Polské osobní jméno + kiemas:

Wallnigkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 41): *Valnikiemis / *Valnikiemiai. První člen je utvořen z polského osobního jména Wolnik (Rymut 1991: 174) > nebo z litevského Valnik- (: valnas „frei, los, ledig“ LEW II 1192).

4. Obecné slovo + kiemas:

Groß Sȝirßkehmen (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 92): *Širškiemis / *Širšk ie miai. Z litevského širšė „hmyz z čeledi vosovitých; vosa; kdo je velmi zlý, při podráždění se hned rozčílí, rozzlobí“ (LKŽ XIV 906) + kiemas.

5. Ne zcela jasné případy:

Jelliczkehmen (Amt Insterburg) 1687 (Ostpr. Fol. 4627 11): *Jelickiemis / *Jelickiemiai nebo *Jelisk iemis / *Jelisk iemiai. Etymologie prvního členu tohoto místního jména by mohla být dvojí: z polského osobního jména Jalec 1383 (Rymut 1991: 136) nebo z německého osobního jména Jellies (: Vigelius) (Gottschald 1954: 610)³, ačkoli obě interpretace vyžadují podrobnější analýzu.

Schulckemej (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 13). Pokud skupina písmen sch odpovídá hlásce š, mohl by být litevský tvar *Šulk iemiai. Potom

² Srov. osobní jména Bernikas (: polsky Bernik: Bernard), Bėrnikis (LPŽ I 239).

³ Plg. taip pat Bach 1952: 168.

103

První člen pochází z německého osobního jména Schule (: středohornoněmecky schulen „tajně se dívat, číhat“) (Heintze 1933: 433), nebo z litevského osobního jména Šulys: šūlas „kůl zatlučený do země u dveří stodoly, dřevěné studniční roubení, brány, mostu apod.; prkénko tvořící bok dřevěného vědra či sudu“ (LPŽ II 989)⁴. Skupině písmen sch může odpovídat sk, pak by litevským ekvivalentem bylo *Skulkiemiai. První člen by pak pocházel z možného osobního jména *Skulis či *Skulys. Podle W. Fenzlaua může skupina písmen sch v některých případech odrážet hlásku ž (Fenzlau 1936: 87), pak by litevský tvar zněl *Žulkiemiai. V tomto případě je třeba první člen odvozovat od litevského osobního jména Žulys: žulys „s jazykem trčícím vzhůru“, „žulūs: člověk s jazykem trčícím vzhůru, nezdvořák“ (LPŽ II 1348), nebo od jmen Žulkà, *Žulkys, Žulkus (s příponou -k- od kořene žul-) (LPŽ II 1348).

Složená místní jména, jejichž druhým členem je -lauken, lze rovněž rozdělit do několika skupin:

1. Litevské osobní jméno + laukas:

Kiegstlauken (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 143): *Kėkšt-laukis / *Kėkštlaukiai. Od osobního jména Kėkštas (LPŽ I 967), Kėksztas, Keksztatis (Kalwaitis 1910: 12). Srov. také Kiegskehmen oder Kägsten (Goldbeck II 69). Původ prvního členu (z osobního jména Kėkštas) ovšem vyžaduje důkladnější výzkum, protože podle W. Fenzlaua se litevské ė a ie v němčině vyjadřují jako e, např. Bittenen = Bitenai, Szardwethen = Žardviečiai (Fenzlau 1936: 37–40). Podobný případ uvádí také O. Barkowski: Pietzschlaucken gleich Petzlaucken 1584 (Barkowski 1928: 228).

Kirkutlauk (Amt Ragnit) 1549 (Ostpr. Fol. 9392 51), Kirkuttlaugk 1556 (Ostpr. Fol. 9396 41): *Kirkutlaukis. Od osobního jména Kirkūtis: kirkūtis „první vejce mladé slepice“ (LPŽ I 1000), Kirkutis (Kalwaitis 1910: 12).

Kugstlauken (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 20): *Kukšt-laukis / *Kukštlaukiai. Od osobních jmen Kukštà, Kùkštas, Kukštys: kukštà, kùkštas „chumáč, pramínek; hustý trs; koruna stromu“ (LPŽ I 1109). Němečtí východní Prusové nahrazují litevské [š], které se nachází mezi dvěma souhláskami, hláskou [s], např. Birstonischken = Birštoniškiai, Bersteningen = Berštininkai (Fenzlau 1936: 83–88).

Padtlauken (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 171): *Puodlau-kis / *Puodlaukiai. První člen pochází z osobních jmen Púodas, Puodys: puodas „kovová nádoba na vaření jídla; hliněná nádoba, hrnec“ (LPŽ II 533–534). Podle W. Fenzlaua se litevské [uo] v němčině obvykle mění na [o] (Fenzlau 1936: 40–46), např. Kooden = litevsky Kūodžiai (Fenzlau 1936: 40). Srov. také místní jména Jodeglienen, Jodschen, Jodlaucken (Goldbeck II 76, 77). Samohláska [a] se objevuje nejspíše vlivem dolnoněmčiny (Ziesemer 1924: 128).

Prußlaucken (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 85): *Pruslaukis / *Pruslaukiai. Složené místní jméno od osobních jmen Prūsas (LPŽ II 518), Prusaitis, Prusas

⁴ Srov. také místní jména Schulkeim (Goldbeck I 170), Schulen, Schulkeim, Schulstein (Verzeichnis 1906: 247), Schulwiese (Verzeichnis 1939: 132).

104

(Kalwaitis 1910: 15), Prussas, Prusseit, Pruszatis (Hoppe 1877: 411) + laukas. Srov. také místní názvy Prusigren, Prussellen, Prussen (Goldbeck II 126).

Rugelaucken (Amt Taplaucken) 1534 (Ostpr. Fol. 11181 9): *Rugialaukis / *Rugialaukiai. Z osobního jména Rugā, Rugis, Rugys (LPŽ II 633–634), Rugys (Kalwaitis 1910: 16), nebo z litevského apelativa rugys „žito (zpravidla ozimé obilí), z jehož zrnité mouky se peče chléb“ (LKŽ XI 890).

Schuslaucken (Amt Labiau) 1591 (Ostpr. Fol. 5277 37), Schußlaucken 1615 (Ostpr. Fol. 5301 44): *Šiušlaukis / *Šiušlaukiai. Z osobního jména Šiuša, Šiušas, Šiušė, Šiušė, Šiušis, Šiušys, Šiušis: šiuša, šiuša „šiūšas“, šiūsas, šiūsas „hrůza, strach, zděšení“ (LPŽ II 943), Szusza (Kalwaitis 1910: 18).

2. Německé osobní jméno + laukas:

Alt / Neu Baderlaucken (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 127): *Baderlaukis / *Baderlaukiai. Z německého osobního jména Bader (Heintze 1933: 126). Srov. také místní název Badersleben v Sasku (Meyers 1935: 29).

Magerlaucken (Amt Taplaucken) 1534 (Ostpr. Fol. 11181 6): *Magerlaukis / *Magerlaukiai. Z německého osobního jména Mager (Heintze 1933: 334). Srov. také místní název Magerguth (Goldbeck I 108).

3. Obecné slovo + laukas:

Biberlauck (Amt Ragnit) 1549 (Ostpr. Fol. 9392 5): *Bebralaukis / *Bebralaukiai. Z německého apelativa Biber (: Bieber „bobr“) + laukas, srov. také místní názvy Bieberstein, Bieberswalde, Bieberthal (Verzeichnis 1906: 22).

Gerschlaugken (Amt Insterburg) 1642–1664 (Ostpr. Fol. 4610 124): *Geršlaukis / *Geršlaukiai. Z apelativa géršė (: volavka LEW I 148) + laukas.

4. Ne zcela jasné případy:

Woimelaucken (Amt Labiau) 1574 (Ostpr. Fol. 5267 26), Woimelaugen 1574 (Ostpr. Fol. 5267 51), Wojmlauchken 1615 (Ostpr. Fol. 5301 48), Woimlaucken 1626 (Ostpr. Fol. 5312 46). Přesvědčivé vysvětlení původu prvního členu tohoto místního jména se nepodařilo nalézt, snad pochází z litevského osobního jména *Vaimys.

Článek uvádí a pojednává o 28 složených místních jménech z 16.–17. století v Malé Litvě. U 19 z nich jsou oba členy litevského (baltského) původu. První člen pěti oikonym tvoří německé osobní jméno nebo apelativum, u jednoho jde o polské osobní jméno. Původ tří místních jmen není zcela jasný.

Přijato 3. 5. 1999

LITERATURA A PRAMENY

Bach A. 1952: Deutsche Namenkunde 1(1), Heidelberg: Carl Winter, Universitätsverlag.

Bach A. 1974: Deutsche Namenkunde 3, Heidelberg: Carl Winter, Universitätsverlag.

Barkowski O. 1928/1930: Die Besiedlung des Hauptamtes Insterburg 1525–1603, Königsberg: Nachdruck Hamburg 1993.

Fenzlau W. 1936: Die deutschen Formen der litauischen Orts- und Personennamen des Memelgebietes, Halle / Saale: Max Niemeyer Verlag.

105

Förstemann E. 1900: Altdeutsches Namenbuch. Personennamen, Bonn: Hanstein, Nachdruck 1966.

Gerullis G. 1922: Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger, Walter de Gruyter u. Co.

Goldbeck J. F. I – Vollständige Topographie des Königreichs Preussen. Erster Teil welcher die Topographie von Ost=Preussen enthält, Vollständige Topographie vom Ost=Preussischen Cammer=Departement, Königsberg und Leipzig.

Goldbeck J. F. II – Vollständige Topographie des Königreichs Preussen, Vollständige Topographie vom Litthauischen Cammer=Departement, Königsberg und Leipzig.

Gottschald M. 1954: Deutsche Namenkunde, Berlin: Verlag Walter de Gruyter u. Co.

Heintze – Cascorbi 1933: Die deutschen Familiennamen, Halle / Saale, Berlin.

Hoppe F. 1877: Ortsnamen der Provinz Preussen. – Altpreussische Monatsschrift 14, Königsberg i. P.

Kalwaitis W. 1910: Lietuwiszkų wardų klėtele su 15000 wardų, Tilžėje: Spausdinta Otto v. Mauderodės.

LAŽ: Příručka administrativně-územního členění Litevské SSR 2, Vilnius: Mintis.

LEW – Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch 1, Heidelberg–Göttingen: Carl Winter, Universitätsverlag, 1962; 2, Heidelberg–Göttingen: Carl Winter, Universitätsverlag, 1965.

LKŽ – Slovník litevského jazyka 5, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1959; 7, Vilnius: Mintis, 1966; 11, Vilnius: Mokslas, 1978; 14, Vilnius: Mokslas, 1986.

LPŽ – Slovník litevských příjmení 1, Vilnius: Mokslas, 1985; 2, Vilnius: Mokslas, 1989.

LVKŽ – Lietuvių vardų kilmės žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994.

Meyers 1935: Ortsund Verkehrslexikon des Deutschen Reiches, Leipzig.

Natau O. 1937: Mundart und Siedelung im nordöstlichen Ostpreussen, Königsberg und Berlin: Ost – Europa Verlag.

Ostpr. Fol. – Ostpreussische Folianten, Geheimes Staatsarchiv „Preussischer Kulturbesitz“, Berlin (v závorkách se uvádí číslo dokumentu a stránka).

Pėteraitis V. 1997: Mažosios Lietuvos ir Tvankstos vietovardžiai, Vilnius: Mažosios Lietuvos fondas, Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Rymut K. 1991: Nazwiska polaków, Wrocław–Warszawa–Kraków: Zakład Narodowy im. Os- solińskich – Wydawnictwo.

Trautmann R. 1925: Die altpreußischen Personennamen, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht.

Verzeichnis 1906: Verzeichnis sämtlicher Ortschaften in der Provinz Ostpreussen, Berlin.

Verzeichnis 1939: Neues Ortsnamenverzeichnis von Ostpreussen mit den alten und neuen Ortsnamen, Königsberg.

Ziesemer W. 1924: Die ostpreussischen Mundarten, Breslau: Ferdinand Hirt.

ZKRATKY

avd. – osobní jméno

hebr. – hebrejština

liet. – litevština

lenk. – polština

vok. – němčina

w. – místní název

106

K SLOŽENÝM MÍSTNÍM NÁZVŮM MALÉ LITVY S -KEHMEN / -KEIMEN A -LAUKEN

Shrnutí

V článku jsou strukturálně a etymologicky zkoumána složená místní jména s -kehmen / -keimen (lit. kiēmas „dvůr“, kàimas „vesnice“) a -lauken (lit. laũkas „pole“). Použitý materiál byl shromážděn z východopruských foliántů Tajného státního archivu „Preussischer Kulturbesitz“ v Berlíně. Uvedená místní jména nelze nalézt v žádném seznamu sídel Východního Pruska. Tento jedinečný materiál může poskytnout mnoho informací o Litevcích, jejich jazyce, tehdejším životě a vztazích k jiným národům.

V článku je představeno 28 složených místních jmen Malé Litvy ze 16.–17. století. V 19 případech jsou obě složky složeniny litevského (nebo alespoň baltského) původu. První složka 5 místních jmen je německé osobní jméno nebo apelativum, v jednom případě polské osobní jméno. Ve 3 případech se nepodařilo původ definitivně určit.

107