ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLV (2001), 145–150

Litevské a indoevropské fonologické paralely

William R. Schmalstieg

Pensylvánská státní univerzita

Navrhuje se, že monoftongizace charakteristické pro litevská nářečí (a mnoho dalších jazyků) jsou jakýmsi opakováním monoftongizací, k nimž došlo v indoevropštině. Podobně jako „nečisté“ dvojhlásky v moderní litevštině se i staré indoevropské sekvence samohlásky následované nazálou nebo likvidou považovaly za dvojhlásky.

In a recent article (Schmalstieg 2000) I have tried to show how the syntax of contemporary Lithuanian may shed light on the internal development of Indo-European. In this article I hope to show how Lithuanian phonology can give us a clue as to the internal phonological history of the common Indo-European language.

Je dobře známo, že jazykové změny se v průběhu času opakují. Známým příkladem jsou opakované palatalizace velár ve slovanských jazycích. Zde se chci zabývat některými monoftongizacemi, které jsem předpokládal pro společný indoevropský prajazyk a o nichž je známo, že se opakovaly v dějinách baltštiny a mnoha dalších jazyků. Antkowski (1956: 50) ostatně napsal, že proces monoftongizace dvojhlásek je procesem, který se vyskytuje v dějinách všech indoevropských jazyků. Chtěl bych zde naznačit, že zaznamenaná historie litevštiny ve srovnání s historií několika dalších indoevropských jazyků nám může poskytnout vhled do možné vnitřní rekonstrukce praindoevropského jazyka.

Zinkevičius (1966: 92) notes that the Eastern High Lithuanian Panevėžiškiai in final circumflex and unstressed position change ai, ei, au respectively into the monophthongs ę, ė, o (or in places o). Thus, e.g., in Biržai, for rankai we encounter the dat./loc. sg. ruj·ke (to the, in the) hand’, for drobei we encounter dat./loc. sg. dró·b’e ‘(to the, in the) linen’, for turgaus we encounter gen. sg. tūr·gos ‘(of the) market’. One can compare the Latvian Tahmian dialect monophthongizations reported by Rudzīte (1963: 166): mêt² < meita ‘daughter, girl’ and lōks < lauks ‘field’.

S monoftongizací ai na e a au na o se setkáváme v tocharštině A (na rozdíl od původní dvojhlásky zachované v tocharštině B): (A) neñci „jistě“ = (B) nai „dobře, ano“; (A) we (ž. r.) „dvě“ = (B) wai „a“ < indoevropské *du̯ai (Van Windekens 1976: 30). Srov. také tocharštinu A olar a tocharštinu B aulāre „společník, druh“ (Van Windekens 1976: 32). Ve vulgární latině původní

146 |

WILLIAM R. SCHMALSTIEG

Latinské ae (starší ai) splývá s dřívějším krátkým e, doloženým například v pompejských nápisech; srov. 2. os. sg. préz. queris, 2. os. pl. préz. querite vedle klasického quaero „hledám“ (dříve gvairo) (viz Rohlfs 1970: 24). Srov. také lat. causa „příčina, důvod“, z něhož vzniklo francouzské chose „věc“. Starověké řecké ναί „ano, věru“ se v novořečtině vyslovuje jako [né]. Pokud gótské pravopisné ai pochází z indoevropského *ai, *oi nebo *əi, mnozí badatelé mu připisují výslovnost ē, například v dat. sg. gib-ai „(tomuto) daru“ a v infinitivu laisjan „učit“ (Braune & Ebbinghaus 1981: 29-30). V určitých prostředích se tato dvojhláska monoftongizuje také ve starohornoněmčině, například před -r v starohornoněmeckém lēren „učit“, srov. gótské laisjan (Braune & Eggers 1975: 42). Podobně se gótská pravopisná sekvence au obvykle vykládá jako dlouhá otevřená samohláska o (Braune & Ebbinghaus 1981: 33-34). Germánské au se často realizuje jako dlouhé starohornoněmecké ō, například hōh „vysoký“ vedle gótského háuhs (Braune & Eggers 1975: 45).

Slovanské splynutí indoevropských *oi a *ai s *ē a jejich následný přechod na ě jsou dobře známy; srov. dat./lok. sg. ve staroslověnštině rǫc-ě „(k ruce, v ruce)“, které lze srovnat se spisovným litevským rank-ai a nářečním (viz výše) rùj-k-ė, kde proběhla obdobná, avšak pozdější monoftongizace. Podobně je dobře znám slovanský přechod *au a *ou na u; srov. gen. sg. kmene na *-u med-u „(medu)“.

Indoevropské *ai, *ei a *oi všechna splynula v sanskrtu v *ē; například z indoevropského *u̯oid- máme sanskrtské ved-a „vím“ vedle starořeckého οἶδα a gótského wait. Podobně indoevropské *au, *eu a *ou všechna splynula v sanskrtu v *ō; srov. gen. sg. kmene na *-u madh-o-ḥ „(medu)“. Lze srovnat sanskrtskou koncovku genitivu singuláru kmene na *-u -oḥ s litevskou nářeční koncovkou genitivu singuláru kmene na *-u -os a gótskou koncovkou genitivu singuláru kmene na *-u -aus (kde se sekvence -au- vyslovuje jako dlouhá otevřená samohláska o).

Tyto víceméně přirozené fonologické procesy se však zdaleka neomezují pouze na indoevropské jazyky. Tak například dvojhlásky /ay/ a /aw/ klasické arabské koiné, zachované v nářečí Zahle, se v mnoha nářečích monoftongizovaly na /e:/ a /o:/. Například v Zahle se setkáváme s /bayt/ „dům“ a /lawn/ „barva“, zatímco v Tyru, Sidónu a Bejrútu s /bet/ a /lo:n/ (Cadora 1979: 19).

Věří-li člověk v jazykové univerzálie, jistě by řekl, že monoftongizace je jazykovou univerzálií. Má-li jazyk dostatečně dlouhou doloženou historii, zdá se pravděpodobné, že se v ní monoftongizace vyskytne. Proto by mě překvapilo, kdyby v dějinách indoevropštiny k žádným monoftongizacím nedošlo. Protože však rekonstrukce monoftongizací v indoevropštině představuje vnitřní rekonstrukci jazyka, který je sám již rekonstruován, budou důkazy patrně nečetné a obtížně interpretovatelné. Jedním zřejmým důvodem obtížnosti rekonstrukce monoftongů je, že podle této teorie by v tautosylabické pozici nezůstaly žádné dvojhlásky. Fonologické doklady proto musí pocházet z morfémů, které se mohou vyskytovat střídavě před souhláskou a před samohláskou, takže druhá složka původní dvojhlásky může být někdy vyjádřena odpovídající souhláskou, tj. /i/ jako /j/ nebo /j/, /u/ jako /w/ nebo /v/ atd. Jestliže etymologická varianta původní dvojhlásky před samohláskou

LITHUANIAN AND INDO-EUROPEAN PARALLELS | 147

chybí, nemůže být vůbec doložen žádný fonologický důkaz pro původní diftong.

Navrhuji tedy, že indoevropský kořen *dou- „dát“ v pozici před souhláskou přešel v *dō- > lit. inf. dúo-ti, řec. 1. os. j. č. préz. (δῐ)-δω-μι, sanskr. (dá)-dā-mi „dávám“ (viz Schmalstieg 1980: 150-157). Reflex staré předvokalické formy *dou- se však objevuje v lit. dāv-ė „dal“, řeckém kyperském infinitivu δοϝεναι „dát“ a umberském imperativu 3. os. j. č. (pur)do-vi-t(u) = lat. pericito „ať obětuje“ (viz Schmalstieg 1980: 151-157). Je zřejmé, že kdyby se etymologické *dou- nevyskytovalo před vokálem, nebylo by možné diftong rekonstruovat, neboť všechny předkonsonantické reflexy by měly podobu *-ō-.

Dále se podle mého názoru kontaminace a přetvoření různých ablautových forem téhož kořene *dō-, *dou-, *du- objevují v číslovce *duō „dva“ (srov. lat. duo, řec. δύο, lit. dù, slovanské dva) a *duōu- (srov. sanskr. dva-u). Sloveso odvozené od *dou- „dva“ původně znamenalo „udělat dvojím, rozdělit“, což vedlo k významu „podělit se“. Například anglické spojení „to share something with somebody“ může znamenat „dát někomu část něčeho“. Význam „rozdělit, rozpůlit (to pro někoho)“ tak nabyl významu „dát (to někomu)“ (Schmalstieg 1987: 17).

Nabízí se otázka: Jestliže se všechny etymologické indoevropské diftongy v zavřených slabikách monoftongizovaly, odkud pocházejí doložené diftongy v zavřených slabikách? Navrhuji, že v indoevropštině vznikaly nové zavřené slabiky, když se v určitých sekvencích ztrácela původní nepřízvučná samohláska. Tak měla například indoevropská sekvence v genitivní singulárové koncovce *-u-kmenů *(medh)-ous (srov. lit. medaũs „[z] medu“) podobu *-óuos, přičemž přízvuk byl na první slabice koncovky a druhá samohláska se ztratila. Etymologická protoindoevropská genitivní singulárová koncovka *-u-kmenů se však mohla vyskytovat také jako *-ouós nebo jako kořenně přízvučné *-ouos (tj. bez přízvuku na koncovce); v takovém případě je výsledkem *-uos. Později se u podstatných jmen *-u-kmenů koncovka *-ous většinou zobecnila a původní *-uos se z větší části vytratilo. Reflexy obou těchto genitivních singulárových koncovek *-u-kmenů jsou nicméně doloženy v sanskrtu. Podle Macdonella (1968: 296, fn. 7) se v Rgvédě tvar gen. sg. *-u-kmenů mádh-vas (podle mého názoru z *[medh]-uos < *[médh]-ouos) vyskytuje 67krát a mádh-os (= lit. med-aũs, slovanské med-u, podle mého názoru z *[medh]-ous < *[medh]-óuos) 13krát.

Důkazy pro vznik diftongů pocházejí také z příbuzných kořenů, z nichž jeden má kořenovou samohlásku za sonantou a druhý před sonantou. Tak jsou nom. sg. sanskr. dyáuḥ „den, nebe“ a řec. Ζεύς s kořenovou samohláskou za sonantou i odvozeny od *diēu- podle Thumb-Hauschilda (1959: 73). Forma *diēu- by pak mohla být odvozena ze starší indoevropské formy *dei̯eu(o)-s. Jiná forma téhož kořene s kořenovou samohláskou před sonantou i je zastoupena v OP deiws „bůh“, lat. deus, lit. dievas, sanskr. deváḥ atd. < *deiu-(ó)-s nebo *dei̯u(o)-s < protoindoevropské *deieu(ó)-s nebo *de̯ieu(o)-s.

Situace se do jisté míry podobá slovanské situaci se zánikem jerů, až na to, že ve slovanských jazycích se při zániku jeru předcházející sonanta nemusí stát samohláskou,

148 |

WILLIAM R. SCHMALSTIEG

srov. např. gen. sg. v moderní ruštině bojca „(bojovníka)“ < *bojьca nebo ovca „ovce“ < ve staré ruštině ovьca, ačkoli v moderní slovinštině a ukrajinštině se -v- před souhláskou může vyslovovat poněkud jako anglické -w-.

Podle mého názoru lze zacházení se samohláskami následovanými nazálami v zavřených slabikách v indoevropštině v některých ohledech srovnat se zacházením s podobnými sekvencemi v litevštině. Jinými slovy, indoevropské sekvence samohláska plus *-n, *-m, *-l, *-r plus souhláska byly „nečisté“ diftongy, stejně jako jsou jimi v moderní litevštině. Ve standardní litevštině se v pozici na konci slova a v tautosylabické pozici před spirantou krátká samohláska plus -n(-) prodlužuje a nazalizace se ztrácí, např. acc. sg. diẽvą „boha“ a 3. os. préz. gęsta „hasne, zhasíná“. Všimněme si však analogického obnovení této sekvence v budoucím čase standardní litevštiny, kde máme například gyvẽnsiu „budu žít“ atd.

Navrhuji tedy, že během vnitřního vývoje indoevropštiny krátká samohláska plus *-N- (N = m nebo n) v tautosylabické pozici vždy přešla v dlouhou samohlásku, pravděpodobně přes dlouhou nazální samohlásku, z níž se později vytratila nazalizace, např. *-oNC (C = jakákoli souhláska) > *-øC > *-ōC. V pozici na konci slova se však, ať už z důvodů přízvukových, nebo proto, že následující slovo mohlo začínat souhláskou či samohláskou, vyvinuly varianty s dlouhou samohláskou nebo s krátkou samohláskou a nazální souhláskou. Proto se *-oN na konci slova mohlo změnit buď v *-ō (snad bylo-li nepřízvučné nebo snad začínalo-li následující slovo souhláskou), nebo zůstat jako *-oN (snad bylo-li přízvučné nebo snad začínalo-li následující slovo samohláskou).

Uvádím zde dva příklady morfologizace původní automatické alternace mezi *-oN a *-ō v doložených indoevropských jazycích. Mám na mysli rozdíl mezi sekundární koncovkou 1. os. j. č. *-om, doloženou v lat. sum < *e-sóm, v imperfektu 1. os. j. č. řec. ἔφερον, sanskr. ábhar-am „nesl jsem“, a primární koncovkou 1. os. j. č. *-ō, doloženou v prézentu 1. os. j. č. lat. fer-o, řec. φέρω, sanskr. bhár-ā-mi (se sekundárně připojenou atematickou koncovkou -mi) a lit. neš-ù „nesu“ (viz Schmalstieg 1980: 41; 1998). Mnozí indoevropeisté odvozují primární koncovku 1. os. j. č. *-ō ze sekvence samohlásky a laryngály a jako důkaz uvádějí hittitské koncovky 1. os. j. č. (2. konjugace) -ah-hi a (mediopasivní) -ah-ha. V doložených neanatolských indoevropských jazycích se však koncovka *-ō vyskytuje u aktivního rodu slovesa, zatímco v hittitštině se koncovka 1. os. j. č. -ah-ha vyskytuje v mediopasivní konjugaci. Význam konjugace -ah-hi není jasný a obvykle se nevysvětluje, jak přesně mohlo -ah-hi přejít v *-ō. Proto považuji odvození primární koncovky 1. os. j. č. *-ō ze sekundární *-oN za mnohem pravděpodobnější než její odvození ze sekvence samohlásky a laryngály.

Reflexy *-oN a *-ō na konci slova se objevují také v dativních singulárových pronominálních a nominálních koncovkách *-o-kmenů; srov. etymologické určité tvary lit. t-am-(ui), slovanské t-om-u, kde je etymologické *-om- chráněno následující samohláskou závěrečného členu určitého zájmena. Etymologické *-ō je zastoupeno dat. sg. nominálních *-o-kmenů lat. lup-ō, sanskr. vṛkāya (se sekundárně připojeným prvkem -ya), řec. λύκῳ, lit. vilk-ui „(vlkovi)“ (v řečtině a litevštině s pozdějším analogickým připojením *-i). Další příklady této alternace uvádí Schmalstieg (1980: 41-42).

LITHUANIAN AND INDO-EUROPEAN PARALLELS | 149

Současný výskyt jednoduché samohlásky na konci slova, která se střídá se sekvencí samohlásky následované nosovkou na konci slova, by měl částečnou obdobu v situaci popsané Zinkevičiusem (1966: 77) u některých západních litevských nářečí (Klaipėda aj.), v nichž má koncovka genitivu plurálu tyto varianty: šak-ū̄n nebo šak-ū̄: „(od) větví“ (druhá podoba bez koncové nosovky). Podle Zinkevičiuse je snad pod vlivem typu s přízvukem na kořeni druhá varianta příznačnější pro mladší generaci a na některých místech na východě první variantu zcela vytlačila. Existuje dokonce třetí varianta s koncovým -m, šak-ū̄-m, která je považována za výsledek zobecnění podoby vyskytující se před následující retnicí. Zinkevičius (1966: 76) uvádí žemaitské dublety spisovně litevského skųsti „stěžovat si“ a li̇̀sti „plazit se“, které mají volitelně podoby skū.ńčti nebo skū.šti nebo l’ī.ń.čti nebo l’ī.šti.

Morfologizace původních automatických variant *-oN a *-ō, podmíněných fonologickým prostředím, má částečnou obdobu v dějinách angličtiny. V současné americké angličtině je užití tvarů neurčitého členu a a an podmíněno čistě automaticky povahou počátečního fonému následujícího slova, např. a book, ale an apple. Podobně byl původně zcela automatický také rozdíl mezi my a mine, avšak dnes tento původně fonologicky podmíněný rozdíl nabyl morfologického významu a ve spisovné současné angličtině je my pouze přivlastňovací adjektivum a mine pouze přivlastňovací zájmeno. Dnes bychom řekli pouze my book (apple) nebo the book (apple) is mine, bez ohledu na etymologické fonologické podmínění (viz Strang 1970: 198).

Doufám, že jsem zde naznačil, že opakující se povaha jazykových změn činí pravděpodobným, že stejně jako v litevštině docházelo i ve vnitřních dějinách indoevropštiny k monoftongizacím „čistých“ a „nečistých“ dvojhlásek. Ve většině indoevropských jazyků je monoftongizace běžným opakujícím se jevem, mnohem běžnějším než zánik některých předpokládaných laryngál.

REFERENCES

ANTKOWSKI, F. 1956: La chronologie de la monophtongaison des diphtongues dans les langues indo-européennes. Poznań: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

BRAUNE, W., EBBINGHAUS, E. 1981: Gotische Grammatik, Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

BRAUNE, W., EGGERS, H. 1975: Althochdeutsche Grammatik, Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

CADORA, F.J. 1979: Interdialectal lexical compatibility in Arabic, Leiden: E. J. Brill.

MACDONELL, A.A. 1968: Vedic grammar, Varanasi-Delhi: Indological Book House.

ROHLFS, G. 1970: From Vulgar Latin to Old French: An introduction to the study of the Old French language. Transl. by Vincent Almazan & Lillian McCarthy, Detroit: Wayne State University Press.

RUDZĪTE, M. 1963: Latviešu dialektoloģija. Rīga: Latvijas valsts izdevniecība.

SCHMALSTIEG, W. R. 1980: Indo-European linguistics: A new synthesis, University Park and London: The Pennsylvania State University Press.

SCHMALSTIEG, W. R. 1987: A structural and typological view of some Indo-European monophthongizations. Poznań: Adam Mickiewicz University. (Institute of Linguistics, Working papers, 23.)

SCHMALSTIEG, W. R. 1998: Latin sum and the Slavic first person singular present. Historische Sprachforschung 111 (2), 286–295.

SCHMALSTIEG, W. R. 2000: Lithuanian and Indo-European Parallels. Journal of Indo-European Studies 28, 385–398.

150 |

WILLIAM R. SCHMALSTIEG

Strang, B. 1970: A history of English, London: Methuen & Co.

Thumb, A., Hauschild, R. 1959: Handbuch des Sanskrit. Vol. 2, Heidelberg: Carl Winter.

Van Windekens, A. J. 1976: Le tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes. Vol. 1. La phonétique et le vocabulaire, Louvain: Centre international de dialectologie générale.

Zinkevicius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

Gauta 2001 07 23

William R. Schmalstieg The Pennsylvania State University School of Languages 302 A Burrowes Bldg. University Park, PA 16802, USA [email protected]