ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLIX (2003), 173–176

NA PAMĚŤ

Adolf Erhart

31. V. 1926 – 11. VIII. 2003

V létě k nám dorazila smutná zpráva o smrti Adolfa Erharta. Jazykovědná obec ztratila v Erhartovi jednoho ze svých předních členů. Také baltisté truchlí nad Adolfem Erhartem, neboť významná část jeho vědecké práce byla věnována baltistice.

Adolf Erhart studoval od roku 1945 germanistiku, klasickou filologii a indoevropeistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1949 ukončil studium prací o komparativu v indoevropských jazycích. Roku 1959 byla přijata jeho disertační práce na téma vzniku a vývoje konjugace v indoevropských jazycích. Roku 1963 se habilitoval prací o nových pojetích indoevropského konsonantismu v oboru srovnávací indoevropské jazykovědy. Kvůli nepříznivým vnějším okolnostem mohl být Adolf Erhart jmenován profesorem až roku 1988, ačkoli příslušné řízení bylo zahájeno již roku 1968. Od roku 1993 byl Erhart emeritním profesorem.

Erhartův hlavní vědecký zájem se soustředil na vznik a vývoj indoevropské flexe. První souhrn jeho dílčích studií vyšel pod názvem Studien zur indoeuropäischen Morphologie (1970), po němž koncem 80. a začátkem 90. let následovaly dvě monografie, totiž Das indoeuropäische Verbalsystem (1989) a Die indogermanische Nominalflexion und ihre Genese (1993).

S Erhartovým indoevropeistickým výzkumem souvisely jeho příspěvky k různým dílčím indoevropeistickým disciplínám. Erhart byl autorem deskriptivní a historické gramatiky sanskrtu a srovnávací grama

174 |

IN MEMORIAM

tiky indoíránských jazyků. Významné jsou Erhartovy četné slavistické příspěvky, které vyšly v různých časopisech. Erhartovou snad nejoblíbenější oblastí výzkumu v rámci indoevropeistiky však byla baltistika. Již roku 1956 napsal Erhart stručnou litevskou gramatiku a přeložil také několik litevských povídek. Roku 1984 vyšla jeho srovnávací gramatika baltských jazyků (jejíhož nového vydání, které se právě připravuje, se Erhart bohužel nedožil). Kromě toho napsal řadu pojednání o jednotlivých otázkách baltské jazykovědy, především z indoevropeistického a srovnávacího hlediska, která byla vždy inspirativní. Připomeňme například jen jeho řešení problému balto-slovanské jazykové jednoty (1958), poznamenané Erhartovým typickým smyslem pro (tak často opomíjenou) jednoduchost jazykovědných popisů, nebo jeho jemné rozlišení mezi archaickým a konzervativním charakterem jazyků (1995). Erhartův přínos baltistice shrnul Algirdas Sabaliauskas v Lietuvių kalbos enciklopedija (vyd. K. Morkūnas, Vilnius 1999, s. 181–182).

Erhart byl tedy jako každý skutečný indoevropeista také baltistou. Baltistou však nebyl pouze díky svému vzdělání, nýbrž také a především díky skutečnému zájmu o vše baltské. Nikdy nezapomenu na rozhovor s Erhartem po návratu z mé první cesty do Litvy v létě 1999. Kdo Erharta znal, ví, jak byl při osobním kontaktu zdrženlivý a druhým se otevíral teprve postupně. Ani já jsem tehdy neměl k Erhartovi příliš blízko. Po mé cestě do Litvy však bylo všechno jinak: Erhart sám přišel do mé pracovny a ptal se, co všechno jsem v Litvě navštívil, co všechno jsem viděl, co je v Litvě nového. A vedli jsme nezvykle dlouhý, půlhodinový rozhovor…

Bohumil Vykypěl

BALTISTICKÁ BIBLIOGRAFIE ADOLFA ERHARTA¹

1956

Litevština. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1956. (Rez.: M. Vey, Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 53, 1957–58, 2, 190)

Litevské povídky. Vydal P. Trost. Praha: Svět sovětů, 1956 (spolupřekladatel).

Litevské slovníky. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university A 4, 1956, 142–143.

1957

Le nom balto-slave de „Nord“. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university A 5, 1957, 5–7.

¹ Úplnou bibliografii Adolfa Erharta i literaturu o Erhartovi viz Grammaticus. Studia linguistica Adolfo Erharto quinque et septuagenario oblata. Vydali O. Šefčík a B. Vykypěl. Brno 2001, 14–23 a dodatky v Sborník prací filosofické fakulty brněnské university A 52, 2004.