ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LI (2004), 141–144

PERSONALIA

BLAHOPŘEJEME KAZI MORKŪNASOVI

Doktor Kazys Morkūnas, nesmírně pracovitý a skromný lingvista, celý život pracoval a dosud pracuje v Ústavu litevského jazyka.

Kazys Morkūnas se narodil 4. března 1929 v okrese Ukmergė, ve vesnici Piliakalnis. Čtyři ročníky školy absolvoval v Kulniškiai, později navštěvoval základní školu v Gėlvonys a gymnázium Antana Smetony v Ukmergė, kde vídal Zigmasa Zinkevičiuse, jenž se později (na univerzitě) stal vedoucím diplomové práce svého krajana o rodném gelvonském nářečí. Silná láska k rodnému jazyku, která v něm vzklíčila na gymnáziu, ho přiměla zvolit si dráhu litevisty. V letech 1949–1954 studoval na Vilniuské univerzitě, kde navštěvoval přednášky Juozase Balčikonise, Vincase Mykolaitise-Putinase, Jurgise Lebedise, Juozase Senkuse, Zigmasa Zinkevičiuse, Jonase Kabelky, Kazyse Ulvydase, Meilė Lukšienė a dalších významných litevistů.

Po absolvování univerzity začal Kazys Morkūnas pracovat v Ústavu litevského jazyka a literatury. V letech 1958–1961 studoval v aspirantuře tohoto ústavu a v roce 1962 obhájil disertaci „Jižní nářečí východních Aukštaitů“ (vedoucí Juozas Balčikonis). Větší část práce vyšla v samostatných článcích – „Fonetika jižního nářečí východních Aukštaitů“ (Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 1960, 5–59) a „Morfologie jižního nářečí východních Aukštaitů: [podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, zájmeno, sloveso]“ (Lietuvių kalbotyros klausimai 11, 1969, 107–146). Od roku 1966 do roku 2001 byl v Ústavu litevského jazyka

142 |

PERSONALIA

a literatury vedoucím oddělení dějin jazyka a dialektologie. Taktní, trpělivý, klidný, starostlivý, vždy připravený pomoci – tak ho dnes charakterizují kolegové. Nikdy nikomu neřekl jediné zlostné slovo. V roce 1990 začal K. Morkūnas vykonávat funkci zástupce ředitele obnoveného Ústavu litevského jazyka. Tuto náročnou administrativní práci vykonával trpělivě a svědomitě až do roku 2001 a byl hlavním organizátorem mnoha vědeckých konferencí. V letech 1995–2001 byl redaktorem časopisu Lietuvių kalbotyros klausimų, nyní je členem redakční rady tohoto periodika.

Již během studia na Vilniuské univerzitě se K. Morkūnas spolu se spolužáky a mladšími kolegy pustil do zapisování nářečí z různých míst Litvy. Po venkovských cestách urazil stovky kilometrů a hledal lidi, kteří krásně mluvili nářečím. Nejvíce času a sil věnoval dialektologii, zejména jednomu z nejrozsáhlejších děl litevské dialektologie, na němž pracoval několik desítek let – Lietuvių kalbos atlasui (1–3, Vilnius: Mokslas, 1977–1991). K. Morkūnas byl nejen jedním z hlavních sběratelů materiálu a autorem publikace, ale také vedoucím této práce. V Lietuvių kalbos atlase jsou systematicky uspořádány a rozebrány údaje o lexiku, morfologii, fonetice a přízvuku z více než 700 lokalit. Celkem publikace obsahuje 376 map („Lexikum“ – 120, „Fonetika“ – 112, „Morfologie“ – 144). Dnes se bez něj neobejde žádný dialektolog. Práce zpracovatelů Lietuvių kalbos atlaso byla v roce 1994 po zásluze oceněna Státní cenou Litevské republiky za vědu.

Další vědeckou publikací významnou pro litevskou dialektologii, na níž K. Morkūnas mnoho a pečlivě pracoval, je chrestomatie Lietuvių kalbos tarmės (Vilnius: Mintis, 1970). Byla to první obsáhlá publikace určená k seznámení s tématem, která obsahovala nářeční texty zaznamenané v letech 1950–1966 a shromážděné v téměř pěti stech padesáti obydlených místech od lidí různého věku. Úvodní článek podrobně přehledně představuje hlavní lexikální, fonetické, morfologické a syntaktické rysy litevských nářečí rozdělených podle klasifikace K. Jauniuse a A. Salise.

Nový pohled zralého lingvisty na litevská nářečí se projevuje v „Programu výzkumu litevských nářečí a jejich vzájemného působení“: K. Morkūnas spolu s Danguole Mikulėnienė připravil v roce 1995 část tohoto programu nazvanou „Morfologie“ a byl také odpovědným redaktorem dalších částí („Lexikum“, „Přízvuk“, „Sociolingvistika“, Vilnius: Ústav litevského jazyka, 1995).

V roce 1997 vyšla kniha nářečních textů připravená K. Morkūnasem (spolu s D. Mikulėnienė) – „Texty nářečí Dieveniškės“ (Vilnius: Institut vydavatelství vědy a encyklopedií). Kniha přináší nové poznatky o jednom z nejzajímavějších nářečí v jihovýchodním okrajovém pásmu území litevského jazyka.

Nějakou dobu vedl K. Morkūnas sběr litevských jazykových údajů pro UNESCO podporovaný Atlas linguarum Europae a byl členem jedné komise jeho Hlavní redakční rady. Spolu s lotyšskou lingvistkou Aina Blinkenou napsal pro uvedenou publikaci článek „Baltské jazyky“ (Die baltischen Sprachen. Perspectives nouvelles en géolinguistique, Roma, 1997, 89–102).

Během několika desetiletí aktivní práce lingvisty vyšla v tisku také řada dalších článků a recenzí vědeckých publikací cenných nejen pro dialektologii, ale pro lingvistiku vůbec: „Litevské nářečí rybářů Kurské kosy a vliv litevštiny na jejich

PERSONALIA

143

rybářů lotyšskému jazyku“ (s A. Sabaliauskasem, Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 1959, 131–149), „Vzácné tvary konjunktivu v litevštině“ (s A. Kučinskaitė, Lietuvos TSR MA darbai, řada A 1 (16), 1964, 215–218), „Die Onomastik in Litauen“ (Acta Baltico-Slavica 7, 1970, 197–206), „K pojmu periferinės tarmės“ (Lietuvių kalbotyros klausimai 30, 1993, 4–7), „O přízvuku a jeho hranicích“ (Lietuvių kalbotyros klausimai 34, 1994, 84–92) a další.

Dialektologické údaje a znalosti dialektologa vědec věnuje nejen vědě, ale i široké veřejnosti. Napsal knížku určenou veřejnosti Pažintis su lietuvių kalbos tarmėmis (Vilnius: Mokslas, 1980), v níž populárně a s hravostí vypráví o vzniku litevských nářečí, jejich klasifikaci a vlastnostech a upozorňuje čtenáře na význam nářečních údajů pro vědu i jazykovou praxi. Mnoho populárních článků, které K. Morkūnas napsal o nářečích, jejich výzkumu, známých lingvistech, nových publikacích a dalších tématech, vyšlo v časopisech Gimtojoje kalboje, Gimtojo žodyje, Gimtajame krašte i v jiných periodikách a novinách.

Od dialektologie k dějinám jazyka je jen krok. Podařilo se tedy nahlédnout i do oblastí dějin litevštiny a mnohé tam vykonat. S dějinami jazyka souvisí již článek publikovaný roku 1959 jako téma disertace: „Pozůstatky zájmenných adjektiv v jižním nářečí východních aukštaitů“ (MA darbai 2 (7), 1959, 191–203). První práci věnovanou speciálně dějinám jazyka publikoval K. Morkūnas o čtyři roky později, v roce 1963: „O původu slova atšlaimas“ (MA darbai 2 (15), 1963, 267–273). Na základě rozsáhlého materiálu z nářečí a starých písemných pramenů přesvědčivě dokázal, že atšlaimas souvisí nikoli se slovesem šluoti (jak se domnívali P. Arumaa a E. Fraenkel), nýbrž se slovesem šlieti. Historici jazyka, zejména badatelé zabývající se historickou morfologií litevštiny, se neobejdou ani bez jeho článku z roku 1964 „Z dějin plurálového inesivu v nářečích východních aukštaitů“ (Lietuvių kalbotyros klausimai 7, 1964, 145–152).

Ze starších autorů věnoval K. Morkūnas největší pozornost spisům východního Litevce Konstantina Sirvyda. V článku zveřejněném roku 1967 „Smíšené dvojhlásky am, an, em, en a ą, ę ve spisech K. Širvyda“ (Otázky litevské lingvistiky 9, 1967, 139–146) na základě statistických údajů o východních nářečích a těchto dvojhláskách pronikavě poznamenal, „že v I. části Punktų sakymų, stejně jako v I. vydání slovníku, mají tyto dvojhlásky soustavně pouze vlastní a obecná jména z jiných jazyků, dvojhlásku an spojka idant a dvojhlásku en poměrně často odvozeniny od kořene švent-. V dalších vydáních slovníku, která vyšla po smrti K. Širvyda, a zejména v II. části „Punktų sakymų“ se vyskytuje více slov a tvarů, které uvedené dvojhlásky a samohlásky obsahují nedůsledně. To umožňuje domnívat se, že k výskytu těchto dvojhlásek a samohlásek zde nejvíce přispěli pozdější vydavatelé a redaktoři pocházející z jiných částí Litvy“ (s. 145). Snad nepřeháníme, když říkáme, že tento závěr, který formuloval K. Morkūnas, by měli mít na pracovním stole všichni začínající badatelé jazyka spisů K. Sirvyda.

Jazyku spisů Konstantina Sirvyda je věnována i nejrozsáhlejší jazykovědcova práce z dějin litevštiny, publikovaná roku 1980 v Lietuvių kalbotyros klausimuose – Punktų sakymų, rejstřík sloves („Sloveso v „Punktų sakymų“ Konstantina Širvyda (Rejstřík)“). Lietuvių kalbotyros klausimai 20, 1980, 109–222), v němž jsou zaznamenány všechny slovesné tvary a pro „objasnění jejich významu (či významů) se po gramatických tvarech uvádí věta nebo její část obsahující jeden z těchto tvarů“ (s. 110).

144 |

PERSONALIA

Ve sborníku Donum Balticum věnovaném významnému norskému baltistovi Chr. Stangovi publikoval K. Morkūnas článek „Několik jazykových zvláštností M. Daukši“ (Stockholm: Almqvist & Wiksell, 1970, 347–351), v němž rozebírá pravopisné zvláštnosti tohoto autora. Jemných postřehů najdou historikové jazyka i v recenzích lingvistických publikací, které K. Morkūnas napsal; je třeba si je přečíst, nejen zmínit.

Pochvalnými slovy o K. Morkūnasovi nešetří ani bibliografové – vždyť se významně podílel na přípravě mnoha bibliografií literatury Lietuvių kalbotyros. Tyto knihy využívají nejen badatelé litevštiny, baltisté a indoevropeisté, ale vůbec všichni, kdo se zajímají o jazykovědu a kulturní dějiny litevského národa.

I dnes jazykovědec každý den usedá ke stolu zavalenému knihami a pouští se do práce: čte korektury Dieveniškių šnektos žodyno, připravuje k vydání komentáře ke čtvrtému svazku Lietuvių kalbos atlaso, píše vysvětlivky k textům z nářečí Balbieriškis a připravuje i rediguje nové články o různých litevských nářečích pro monografickou edici Lietuvos valsčiai vydávanou nakladatelstvím „Versmė“…

U příležitosti krásného životního jubilea přejeme jménem celé komunity litevských filologů pilnému muži vědy o jazyce, aby ještě dlouho neochaboval, neboť „naše duše má v sobě nekonečně široký prostor myšlení, do něhož se mohou vejít nejrůznější vědomosti a nesčetné nauky“ (K. Sirvydas).

Juozas Karaciejus, Asta Leskauskaitė