LORETA VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

Institut litevského jazyka

Oblasti vědeckého výzkumu: morfosyntax litevského jazyka, typologická morfosyntax, valence.

PODSTATNÉ JMÉNO V NOMINATIVU A INSTRUMENTÁLU VE FINITNÍCH ASKRIPTIVNÍCH BŪTI VĚTÁCH

Podstatné jméno v nominativu a instrumentálu ve finitních askriptivních větách s būti (to be)

ANOTACE

Straipsnyje kalbama apie predikatyvu einančio daiktavardžio žymėjimo galimą sąsają su nuosakomis reiškiamu modalumu. Nagrinėjamą medžiagą sudaro iš Dabartinės lietuvių kalbos tekstyno (DLKT) rinkti askriptyviniai finitini jungties būti sakiniai, kuriuose teigiamas predikatas pasakomas skirtingų nuosakų formomis. Laikomasi nuomonės, kad vertinamojo ir irealaus modalumo atžvilgiu morfosintaksinis žymėjimas yra laipsniškas ir preliminariai galima kalbėti apie santykinį polinkį dažniau vartoti predikatyvu einančio daiktavardžio įnagininką skalių episteminis > deontinis (tiesioginė > liepiamoji nuosaka) ir realus > irealus (tiesioginė > tariamoji nuosaka) atžvilgiu.

ANNOTATION

Článek se zabývá možnou souvislostí mezi označováním jmenných predikativů a modalitou vyjadřovanou slovesnými způsoby. Materiál analyzovaný v článku tvoří askriptivní finitní věty s kopulou būti (to be), shromážděné z Korpusu současného litevského jazyka (CCLL), v nichž je kladný predikát vyjádřen tvary různých slovesných způsobů. Vychází se z názoru, že z hlediska hodnoticí a ireálné modality je morfosyntaktické označení odstupňované a lze předběžně hovořit o relativní tendenci užívat instrumentál podstatného jména ve funkci predikativu vzhledem ke škálám epistemický > deontický (indikativ > imperativ) a reálný > ireálný (indikativ > subjunktiv).

KLÍČOVÁ SLOVA: modalita, jmenný predikativ, morfosyntaktické označování.

KLÍČOVÁ SLOVA: modalita, jmenný predikativ, morfosyntaktické označování.

Straipsniai / Articles

9

LORETA SEMĖNIENĖ

0. ÚVODNÍ POZNÁMKY

V klasických pracích o litevské gramatice se uvádí, že označování substantiva v predikativní funkci¹ kongruentním a/nebo nekongruentním pádem ve větách s kopulou būti (angl. copular sentence, něm. Prädikativsatz2), například Prisėsk, būsi svečias (srov. svečiu), souvisí se sémantickými a formálními kritérii. Kromě dnes již klasické myšlenky, že pád substantiva ovlivňuje stálý nebo dočasný stav entity vyjádřený predikativem³, se také uvádí, že podoba predikativa souvisí i s flektivním tvarem kopuly būti. Například se někdy konstatuje, že instrumentál substantiva „je mnohem častější s budoucím časem slovesa būti“, s kondicionálem slovesa būti – „není příliš častý“, zatímco s imperativní kopulou „také není častý“ (kurzíva moje. – L. V.-S.) (Šukys 1998: 245–247). Jinde se zastává názor, že „instrumentál substantiva se častěji užívá s budoucím časem nebo kondicionálem, méně často – s kopulou v jiných tvarech“ (kurzíva moje. – L. V.-S.) (Ambrazas, ed., 2006: 505–506, srov. Ulvydas, ed., 1976: 364).

Tento poslední názor a myšlenka, že flektivní tvar kopuly būti má větší vliv na morfosyntaktické označení substantiva užitého predikativně než stálý či dočasný stav entity vyjádřený samotným predikativem⁴, spolu s materiálem z Korpusu textů současné litevštiny⁵ (dále DLKT), který jsme měli k dispozici, nás podnítily k otázce, zda a jak pád substantiva v predikativní funkci v kladných finitních větách se slovesem būti koreluje s modalitou vyjadřovanou způsoby.

Článek s ohledem na výše uvedené názory hledá odpovědi na následující otázky:

(i) Je-li instrumentál substantiva v predikativní funkci například častější s kopulou v budoucím čase (srov. Šukys 1998), znamená to, že jeho užívání může—

¹Termín predikativum se užívá podle Artūrase Judžentise (2012: 69): jde o syntakticky na slovese závislé slovo, které je však sémanticky spojeno nejen s ním, ale také s podmětem nebo předmětem. Syntaktickou závislost takového slova lze vyjadřovat modifikací nebo rekcí.

² V litevské lingvistice se takové věty obvykle nazývají jmenné (Ambrazas, ed., 2006: 612). Článek se bude zabývat askriptivními (angl. ascriptive) větami s kopulou būti a ponechá stranou takzvané ekvativní věty (angl. equative), které se rozlišují podle jedinečnosti (angl. uniqueness) referentu výrazu v predikativní funkci, srov.: Jonas yra mokytojas vs. Jonas yra mano geriausias draugas; Aš esu Loreta (podrobněji Hengeveld 1992: 73–105). Prototypické askriptivní věty mají určitý (něm. definit) podmět a neurčité (něm. indefinit) predikativum. V prototypických ekvativních větách jsou určitý jak podmět, tak predikativum.

³ Podrobněji viz Semėnienė 2004 a tam citovanou literaturu.

⁴ Podrobněji viz Semėnienė 2004 a tam citovanou literaturu. Dále srov. příklady uvedené níže v článku.

⁵ Dostupné online: http://donelaitis.vdu.lt.

10

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Daiktavardžio vardininkas ir įnagininkas finitiniuose askriptyviniuose būti sakiniuose

toho být lze spojovat s kategorií slovesného času. Nebo snad častěji užívaný instrumentál substantiva s formou budoucího času būti nekoreluje (pouze) s gramatickým časem, ale (mimo jiné) také s modalitou (podobně jako v případě podmiňovacího způsobu) (srov. Ambrazas 2006)⁶?

(ii) Modalita se vyjadřuje slovesnými způsoby. Možná existuje relativní tendence označovat ji dodatečně (angl. redundant) také pádem. Jinak řečeno, možná se modalita vyjadřuje nejen gramatickými kategoriemi slovesa, ale také substantiva⁷.

Abychom na tyto otázky odpověděli, nejprve se stručně pojednává o způsobu a modalitě (viz 1), poté o gramatickém čase a modalitě (viz 2). Nakonec se zkoumá souvislost mezi modalitou a vyjadřováním substantiva ve funkci predikativu (viz 3–4) a formulují se závěry (viz 5).

1. ZPŮSOB A MODALITA

V litevských gramatických pracích se kategorie způsobu obvykle definuje jako modalita vyjadřovaná gramatickými prostředky slovesa, tj. vztah mluvčího k situaci z hlediska jistoty, možnosti, nutnosti, podmínky atd. (srov. Jablonskis 1922/1957: 258; Ulvydas, red., 1971: 55–56; Paulauskienė 1979: 141; Ambrazas, red., 2006: 304; Valeckienė 1998: 73; Holvoet, Judžentis 2004: 77–78; Judžentis 2012: 165). Z hlediska významu a vyjadřování se způsob klasifikuje různě. Někde se k němu řadí pět (Ulvydas, red., 1971: 65; Valeckienė 1998: 73), jinde čtyři (Jablonskis 1922/1957: 257; Ambrazas, red., 2006: 304–305) nebo tři (Paulauskienė 1979: 165–166; 1983: 252–253; 1994: 310–311; Holvoet, Judžentis 2004: 80–82; Holvoet 2010; Judžentis 2012: 172–177) členy. Nejvíce způsobů – pět – rozlišili Pranas Gailiūnas v akademické Lietuvių kalbos gramatikoje a Adelė Valeckienė ve Funkcinėje lietuvių kalbos gramatikoje. V první z nich se pojednává o způsobu oznamovacím, nepřímém, rozkazovacím, podmiňovacím a přacím, zatímco ve druhé o způsobu oznamovacím, nepřímém, rozkazovacím, podmiňovacím a tázacím. Jonas Jablonskis Lietuvių

⁶ „Jedním ze zjištění, která uvádí [tj. Ultan (1978)], je, že ukazatele budoucího času se často používají v bezčasových funkcích, zejména ve funkcích spojených se způsobem a modalitou. [...] Bylo zjištěno několik jazyků s ukazateli, jejichž primární funkcí se zdálo být vyjadřování mood, ale které bylo možné použít také k vyjadřování future času“ (Bybee 1985: 156; srov. také tamtéž: 157–159). Srov. „Navíc se přinejmenším v hlavní oblasti, totiž u ireálné modality, epistemické a hodnotící způsoby do značné míry překrývají a často sdílejí své gramatické kódování“ (Givón 2001: 300–301, srov. také 358–361).

⁷ Například v rodině tangických jazyků severní Austrálie tangick se modalita označuje také pádem substantiva (podrobněji viz de Haan 2006: 40–41; k této otázce srov. také tamtéž: 43).

Straipsniai / Articles

11

LORETA SEMĖNIENĖ

gramatice pojednává o způsobu oznamovacím, podmiňovacím, rozkazovacím a přacím, zatímco Vytautas Ambrazas v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje vedle způsobu oznamovacího, podmiňovacího a rozkazovacího uvádí také způsob nepřímý. V pracích Aldony Paulauskienė, Akselia Holvoeta a Artūrase Judžentise se rozlišuje trojčlenná kategorie způsobu tvořená způsoby oznamovacím, podmiňovacím a rozkazovacím (srov. Holvoet 2010). Nepřímý způsob se zde řadí ke kategorii evidenciality (Holvoet, Judžentis 2004; Judžentis 2012) nebo se označuje jako „formálně vyjádřená varianta způsobu oznamovacího“ (Paulauskienė 1979: 158; 165), zatímco způsob přací (srov. tegul būna, tebūnie) se řadí ke způsobu oznamovacímu (Paulauskienė 1979: 160, 165; Holvoet 2010: 426).

Existují různé klasifikace významů modality (srov. inter alia Palmer 2001; Frawley (ed.) 2006; Bybee 1985: 165–189; Bybbe, Perkins, Pagliuca 1994: 176–242; Paulauskienė 1979: 137–141; Holvoet, Judžentis 2004: 82–85; Holvoet 2007: 16–22; Plungian 2011: 189–215; Judžentis 2012: 166–169 a literatura tam citovaná). V nejnovějších pracích věnovaných litevské lingvistice (Judžentis 2012: 166; Holvoet 2007; 2010; Holvoet, Judžentis 2004: 82–85), které vycházejí z názorů zahraničních lingvistů, se podle toho, jak mluvčí situaci hodnotí a jaký k ní zaujímá vztah, rozlišují dva typy hodnotící modality (angl. speakers attitude podle Givón 2001: 300; srov. Plungian 2011: 189–190, 198): epistemická a deontická⁸. Epistemická modalita vyjadřuje hodnocení výroku nebo situace mluvčím na základě jeho zkušenosti či vnímání světa z hlediska jistoty (nebo pravděpodobnosti), deontická modalita různé akty vůle subjektu dané situace (přání, dovolení, požadavek, nutnost apod.) (Judžentis 2012: 166–167; Holvoet 2007: 16–17; Holvoet, Judžentis 2004: 82–83).

Věty s modálním příslovcem nebo modálním slovesem vyjadřujícím epistemickou či deontickou modalitu lze parafrázovat tak, že se převedou na vedlejší substantivní větu řízenou nadřazeným predikátem vyjadřujícím epistemickou či deontickou modalitu, například: Jonas byl určitě učitelem, srov. Je pravda, že Jonas byl učitelem; Musíš být učitelem, srov. Je třeba, abys byl učitelem (Holvoet, Judžentis 2004: 83; srov. Holvoet 2007: 16–17).

Epistemická modalita se obvykle vyjadřuje kladnými oznamovacími větami v oznamovacím způsobu (Jonas je učitel). Jádro deontické modality tvoří tvary rozkazovacího způsobu (Jonasi, buď učitelem⁹). Vyjadřuje se také například v případech, kdy se sloveso v oznamovacím způsobu užívá

⁸ „Rozlišení epistemické a deontické modality se zdá být určitým způsobem relevantní pro kategorii způsobu. [...] Nemá-li dynamická modalita v oblasti způsobu svůj protějšek, je to možná proto, že patří k periferii modality“ (Holvoet 2007: 18).

⁹ „Připustíme-li, že imperativ je způsob, pak bez ohledu na to, zda jeho význam formulujeme sémanticky jako založený na volním aktu, nebo pragmaticky jako vyjadřující direktivy, je zjevně vhodné mít v oblasti modality deontickou modalitu jako volní typ, který mu odpovídá“ (Holvoet 2007: 17; srov. také tamtéž: 22–23).

12

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Daiktavardžio vardininkas ir įnagininkas finitiniuose aspektviniuose būti sakiniuose

s hortativní částicí te(gu(l)) nebo proklitikou te⁻¹⁰ (Tegul būna Jonas mokytojas). Indikativ je neoznačeným členem systému způsobů; souvisí nejen s epistemickými, ale také s deontickými významy modality (Holvoet, Judžentis 2004: 86–87, 102–103; Holvoet 2007: 23–24; srov. Jablonskis 1922/1957: 258). Formy kondicionálu se stejně jako formy indikativu užívají ve větách k vyjádření epistemické i deontické modality (např. Jonai, būtum mokytojas, kita kalba būtų; Geriau jau būtum mokytojas). Kondicionál je však vůči oběma – indikativu i imperativu – protikladný z jiného hlediska, totiž z hlediska ireality (nefaktičnosti) (Holvoet, Judžentis 2004: 88; Holvoet 2007: 25; Judžentis 2012: 172–175).

Reálná a ireálná modalita se rozlišuje podle postoje mluvčího k realitě toho, o čem se mluví. Situace reálné modality existují nezávisle na člověku a jsou faktické. Typicky se vyjadřují větami, v nichž se užívají tvary přítomného a minulého času indikativu. Situace ireálné modality jsou nefaktické, představované; jejich realitu nelze přinejmenším v okamžiku promluvy ověřit. Takové situace lze vyjádřit tvary budoucího času indikativu¹¹, imperativu a kondicionálu (Judžentis 2012: 168–169; srov. Holvoet, Judžentis 2004: 96–97, 104; Paulauskienė 1979: 141; 153; Plungian 2011: 124, 213–214). Ireálné situace lze navíc vyjádřit také již zmíněnými tvary přítomného a budoucího času indikativu s tegu(l)¹².

Systém způsobů se tedy rozlišuje podle dvou na sobě nezávislých kritérií. Z hlediska fakticity je protikladem reálné a ireálné modality (indikativ vs. kondicionál), jehož označený člen (irrealis) vyjádřený tvary kondicionálu představuje zdůrazněnou nefaktičnost (nerealitu). Podle typu hodnoticí modality (epistemická vs. deontická) stojí tvary indikativu v protikladu k imperativu. Pokud bychom připustili, že základem systému způsobů je protiklad reálné a ireálné modality (Paulauskienė 1979: 141; 1994: 310–311; Holvoet, Judžentis 2004: 103; Holvoet 2007: 26, 59–60; Holvoet 2010: 441–442), pak by imperativ patřil k reálné modalitě (Holvoet, Judžentis 2004: 103; Holvoet

¹⁰ Čia laikomasi panašios nuomonės kaip in Holvoet 2007: 39, Judžentis 2012: 172. Plg. „We will therefore describe teateina as an indicative and teateinie as a residual separate mood“ (Holvoet 2007: 39).

¹¹ Srov.: „Lze tvrdit, že budoucí čas je prototypickou kategorií irealis, protože odkazuje na události, které se dosud nestaly, a jsou proto nereálné“ (de Haan 2006: 41). „Ačkoli lze budoucí čas považovat za kategorii irealis, protože odkazuje na události, které se ještě neuskutečnily, v latině se vyjadřuje indikativem“ (de Haan 2006: 44).

¹² „Základní opozice způsobů se zde určuje podle toho, zda mluvčí konstatuje děj jako reálný (indikativ), nebo jako nereálný – přikazovaný, žádoucí, předpokládaný (imperativ a kondicionál)“ (Paulauskienė 1979: 141). Srov. (tamtéž: 165): „Kondicionál a imperativ mají své morfologické ukazatele, které označují nerealitu děje, zatímco indikativ zvláštní ukazatel nemá, a proto lze jeho tvary vyjádřit jak reálný, tak i nereálný děj“.

Straipsniai / Articles

13

LORETA SEMĖNIENĖ

2007: 60¹³; Judžentis 2012: 173; opačný názor srov. Paulauskienė 1979: 141, 153–154). Přesněji řečeno, z hlediska (i)reality by se imperativ nacházel uprostřed škály reálné (indikativ) > nereálné (kondicionál), podobně jako by se kondicionál nacházel uprostřed škály epistemická (indikativ) > deontická modalita (imperativ).

2.

ČAS A MODALITA

Gramatický čas jako deiktická kategorie lokalizuje události na časové ose z perspektivy okamžiku promluvy. Jednoduché slovesné časy (přítomný, minulý, budoucí) vyjadřují protiklady deiktického času (přítomnost, minulost, budoucnost). Na rozdíl od výpovědí vyjádřených přítomným a minulým časem nelze výpovědi vyjádřené budoucím časem ověřit v okamžiku promluvy; jsou méně kategorické, protože mluvčí nemůže zaručit jejich pravdivost (podrobněji viz Holvoet, Pajėdienė 2004: 121–124). Jak již bylo zmíněno, výpovědi vyjádřené budoucím časem v litevštině tedy souvisejí s ireálnou modalitou a budoucí čas ve vztahu situace k realitě z hlediska mluvčího souvisí s epistemickou a deontickou modalitou. Nabízí se otázka, s kterými rysy modality (kromě gramatického času) by mohl souviset relativně častější predikativní instrumentál substantiva (srov. de Haan 2006: 49–50)?

Tvary imperativu a kondicionálu nemají morfologické ukazatele vyjadřující kategorii času a neoznačují přesněji vymezené časové vztahy. Děj vyjádřený těmito jednoduchými tvary v okamžiku promluvy ještě nenastal a nenastal ani dříve. Při užití tvarů imperativu má být děj uskutečněn, při užití tvarů kondicionálu je (ne)možný, pouze představovaný či předpokládaný (tj. ireálný); děj tak může začít a být realizován již v okamžiku promluvy (v přítomnosti), nebo po něm (v budoucnosti) (Ulvy das, red., 1971: 59).

Z toho, co bylo dosud stručně řečeno, by se dalo usuzovat, že v litevštině modalita koreluje nejen s gramatickými kategoriemi slovesa, ale možná i substantiva¹⁴. Pohlížíme-li na modalitu jako na složku slovesné kategorie – takzvané TAM (angl. time–aspect–modality; srov. Givón 2001: 285, 303–305,

¹³ Srov.: „Imperativ sám o sobě nelze a priori kvantifikovat jako realis či irrealis. [...] Imperativ je se svým výslovným deontickým významem v protikladu jak k indikativu, tak ke kondicionálu. Považujeme-li rozlišení realis: irrealis za jádro systému způsobů, pak imperativ k způsobům patří jen částečně: jeho funkce lze definovat pragmaticky a ve skutečnosti se navrstvují na významy modality“ (Holvoet 2007: 26; srov. tamtéž: 60).

¹⁴ Srov.: „Gramatické ukazatele modality jsou velmi rozmanité. [...] V zásadě existují tři typy ukazatelů: (i) jednotlivé sufixy, klitiky a příčestí, (ii) flexe a (iii) modální sloveso“ (Palmer 2001: 19; srov. de Haan 2006: 40–41).

14

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Daiktavardžio vardininkas ir įnagininkas finitiniuose askriptyviniuose būti sakiniuose

337 a násl.) – část (a samozřejmě při uznání toho, že modalita a predikace věty mohou být vyjadřovány nejen slovesem), článek hledá odpověď na otázku, zda / jak modalita vyjadřovaná různými slovesnými způsoby možná ovlivňuje tendence k pádovému označování substantiva v pozici predikativa. Lze při porovnávání tendencí ve vyjadřování substantiva v pozici predikativa vůbec hovořit o tendenci odlišně označovat jednotlivé typy modality? Článek se bude zabývat modalitou v askriptivních ¹⁵větách sponového slovesa būti se substantivem v pozici predikativa; zkoumány jsou finitní būti věty, jejichž kladný predikát je vyjádřen tvary oznamovacího, rozkazovacího a podmiňovacího způsobu. Nejprve se zkoumá možná korelace mezi hodnoticí modalitou a pádem substantiva v pozici predikativa (viz 3), poté se pojednává o vztahu mezi (i)reálnou modalitou a vyjádřením substantiva užitého predikativně (viz 4) a nakonec jsou formulovány závěry (viz 5).

Vyjádření substantiva v pozici predikativa se zkoumá na základě empirického materiálu nalezeného v DLKT. Celkem bylo shromážděno a v článku analyzováno 1462 finitních askriptivních vět se slovesem būti, z nichž 639 obsahuje tvary oznamovacího způsobu, 351 rozkazovacího způsobu a 472 podmiňovacího způsobu. Dostupný materiál je statisticky shrnut.

3. HODNOTICÍ MODALITA (EPISTEMICKÁ VS. DEONTICKÁ) A VYJÁDŘENÍ SUBSTANTIVA V POZICI PREDIKATIVA

Jádro epistemické modality tvoří konstatační tvrzení vyjadřovaná tvary oznamovacího způsobu, zatímco jádro deontické modality tvoří direktivy vyjadřované rozkazovacím způsobem. Konstatační věty, v nichž jsou užity kladné tvary budoucího času slovesa būti v oznamovacím způsobu, pro dříve uvedené důvody prozatím ponechme stranou a nejprve porovnejme věty s tvary slovesa būti v přítomném a minulém čase oznamovacího způsobu a věty s rozkazovacím způsobem, např.:

(1) O deset let starší než já. No, a pak přišli Němci, byli tu Rusové, pak Němci a později zase Rusové. Tatínek byl stavbař, když stavěl domy. DLKT

(2) Šli jsme na taneční zábavu a přijel ten Romas z jiného kolchozu. Jezdíval na pouť do Labūnavy k Oně. Přijížděl náklaďákem, sedělo v něm hodně lidí. Byl řidičem. Přijel, tam ji přivezl. No, takové to bylo setkání, a tak jsme se jako začali přátelit. Pak v noci… večer jsme se nad ránem vrátili k sestřenici. DLKT

¹⁵ Srov. poznámku pod čarou 2.

Straipsniai / Articles

15

LORETA SEMĖNIENĖ

(3) Vilniuska univerzita sehrála během své dlouhé historie mimořádnou úlohu v kulturním životě našeho státu, a nejen jeho. Po staletí byla univerzitou evropské úrovně univerzitou, na níž studovali a působili jako profesoři zástupci různých zemí. DLKT

(4) Pedagogas, akademikas Juozas Brazaitis, pasak minėtojo Stasio Ylos, buvo kovos žmogus – subtilus, garbus, patvarus, taiklus ir gilus. Jeigu ieškotume pavyzdžių svetur, artimų jam šiame pokaryje, rastume gal tris. DLKT

(5) Vládni, nebo poslouchej! – takové je heslo, které tkví v tomto postoji; anebo buď Velkým Člo- věkem, Hrdinou, který se bez zaváhání utká s osudem a získá slávu („čím větší pád, tím větší sláva“; říká Hérakleitos). DLKT

(6) Laiško pabaigoje trys smulkia Aleksandro Stulginskio rašysena parašytos eilutės: „Brangi Aldute, sėkmingai baik mokslą, būk geras žmogus, aš nors toli gyvendamas mintimis visuomet su Tavimi. Tavim džiaugiuos ir didžiuosiuos. Laiminu Tave, telamina Tave Aukščiausias. Tėtė. DLKT

(7) Išgirstame V. Krėvės žodžius, artimus Vydūnui: „Jei tu esi sau žmogus, būk patsai sau žmogum ir ieškoki kelio, svetimos rankos nesilaikydamas“. DLKT

(8) Prieš porą dienų lituanistė Eugenija tuos užsakė. – Petrai, būk žmogus, padaryk greičiau, pasistenk, už savaitės laukiame vizitacijos. Paskubėk, aš jau neliksiu skolinga. – Ką jūs, mokytoja, ką jūs. DLKT

(9) Palydi!. Sako. Nors iki namų, žinai. Tai ką, sakau, da į lovą paguldyt gal reikės?. Sako, nors iki namų, žinai. Ne ne, sakau, nelydėsiu. Ne. And riau, būk draugas, palydėk, ma baisu. Eik tu, aš įsitikinęs! Eik tu, te jis ma, šakės, sako, prisižaidėm. Daba, vyru ti, namuose dvasios. Turėsi kunigą užpirkt. DLKT

(10) Negaliu priimti tavo aukos! Užteks, jei sumokėsi už gyvulius. Paskui, kiek patylėjęs, tarė: – Aš taip pat norėčiau šį tą pasiūlyti. Būk mano draugu. Amžinos draugystės vardan vyrai be žodžių paspaudė vienas kitam dešinę. DLKT

Z vět (1)–(10) vyplývá, že substantivum v pozici predikativa může být v nich v zásadě vyjádřeno jak nominativem, tak instrumentálem. Souvisí rozdíly v modalitě vyjadřované danými slovesnými způsoby s tendencemi ve vyjadřování substantiva v pozici predikativa, a pokud ano, jak? Připustíme-li, že v konstatačních kopulativních větách s tvary slovesa būti v přítomném čase oznamovacího způsobu je běžný nominativ substantiva, zatímco u tvarů minulého času je o něco méně častý, pak musíme konstatovat, že ve větách s tvary slovesa būti v rozkazovacím způsobu se instrumentál substantiva volí častěji. Konkrétně je patrné, že ve větách typu (5)–(10) se instrumentál substantiva v pozici predikativa volí v 23,1% dostupných případů (neboli v 81 z 351 vět), zatímco ve větách typu (1)–(4) v 7% všech případů (neboli v 10 ze 146 vět) (k tomu dále srov. Semėnienė 2004).

Jestliže je tedy instrumentál predikativního substantiva častější ve větách s rozkazovacím tvarem, mohl by se podobně užívat i ve větách s te(gu(l)), te- a tvary oznamovacího způsobu. Srovnejme:

16

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Daiktavardžio vardininkas ir įnagininkas finitiniuose askriptviniuose būti sakiniuose

(11) – Za toho s mušličkami! – Za Ralpha! Ralpha! – Ať je ten s trubkou vůdcem. Ralph zvedl ruku, aby všichni zmlkli. – Dobře. Kdo chce, aby byl Jack vůdcem? Choralisté se zamračili, ale zvedli ruce. – A kdo chce mě? DLKT

(12) Jedním z nejlepších způsobů, jak dětem pomoci pochopit pojem úcty, je jednat s nimi uctivě. Ať jsou při učení vašimi partnery. Povzbuzujte děti, aby předkládaly své návrhy, zahrnujte jejich návrhy do svých plánů a oceňujte jejich nápady. Naslouchejte tomu, co říkají. DLKT

(13) Ani si neříkejte učitelé, neboť vaším jediným Učitelem je Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Neboť kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. DLKT

(14) Barevná diskografie skupiny nabízí mnohem více magických objevů a okamžiků rock’n’rollové extáze. Tento dvojalbum ať je proto jen klíčem, který každému zájemci umožní otevřít svět moderního heavy metalu. Svět, jehož nekorunovanými králi se stali Judas Priest. DLKT

(15) Dobrovolníci ať jsou naším příkladem. Stranické a osobní spory odložíme na den, kdy budeme zcela svobodní a národně vyspělí. Dobrovolníci šli zemřít za Litvu. DLKT

(16) Úskok namířený proti národu, jeho solidaritě a životu. Proto žádný slušný Litevec nemůže být účastníkem této konference. Je-li k tomu nucen, nesmí jet. Ať jsou nám příkladem dva litevští muži: dr. K. Grinius a prof. J. Aleksa. DLKT

(17) Slyšíš, učiteli, budu kyticí květin, abys vdechoval jejich vůni! Ať jsem čerstvým, chutným ovocem, abys mě ochutnával! Ať jsem věčným objetíma ty se ve mně top!.. DLKT

(18) Sám nechci (a nemohu) být svědkem vlastních nevědomých prožitků. Ať jsem pro druhého zdrojem takových nesmyslů pramenů. Zadíval se na svůj obraz v zrcadle, které viselo hned vedle na stěně. Bože, ze zrcadla na něj hleděl cizí vousatý muž. DLKT

(19) Prosím, vyslechni mě. Hle, Aurimas ať je svědkem. Nedovolí mu lhát. DLKT

(20) A. Roslan, který okusil chléb sovětských lágrů, odpověděl: „Kdybych jel do Moskvy, nezačal bych ho odsuzovat ani kárat. Ne já, ale Bůh je jeho soudcem.“ DLKT

(21) Ať je toto naše vysílání pro ně vzpomínkovou svíčkou. DLKT

Ačkoli je v DLKT poměrně málo vět typu (11)–(21), lze hovořit o tendencích ve vyjadřování substantiva v predikativní funkci. Ve větách, v nichž se s částicí te(gu(l)) užívá tvar būti přítomného nebo budoucího času oznamovacího způsobu (srov. věty (11)–(12); (17)–(18)), je obvyklý nominativ substantiva v predikativní funkci: v prvním případě se užívá v 93,75% všech dostupných případů (neboli v 15 ze 16 vět), ve druhém pak v 87,5% (v 7 z 8 vět). Nominativ je poměrně častý také se starou formou tebūnie¹⁶: volí se v 87,2% vět (neboli ve 34 z 39 vět) (srov. věty (13)–(14)). Ve větách s tebūna (srov. věty (15)–(16)) tvoří shodný pád substantiva v predikativní funkci 66,7% případů (22 vět

16 Srov. „Permisiv (historicky pokračující indoevropský optativ) je dnes zaniklý a byl nahrazen tvary indikativu: jeho současným ekvivalentem te-būnie by bylo te-būna nebo tegul būna“ (Holvoet 2010: 426; srov. Paulauskienė 1994: 311–312).

Straipsniai / Articles

17

LORETA SEMĖNIENĖ

(z 33), zatímco s tebus (srov. věty (19)–(21)) – 93% všech vět (neboli 40 ze 43)¹⁷. Zdá se, že v tomto případě nemá na pád predikativa vliv ani tak samotný deontický typ modality jako spíše slovesný tvar: v případě te- označujícího deontičnost se navíc projevuje sklon volit instrumentál substantiva.

Zdá se, že nastal čas vrátit se ke kladným větám s būti ve tvaru budoucího času indikativu. Např.:

(22) Takže vím: budu spisovatelem. Ne učitelem, ne nějakým školním inspektorem, a dokonce ani lektorem či literárním vědcem (to je až děsivé pomyslet!), nýbrž literátem, který píše. DLKT

(23) Smutek. Jediný večer. Brzy budu stínem. Brzy. Chci ti říct, čím jsi pro mě byl a čím jsi. Nikdy jsi nebyl pouhým stínem. Daruješ mi věčnost, aniž o tom víš. DLKT

(24) Když se Andreje, který už třetím rokem navštěvuje kroužek pletení, zeptali, zda je pletení obtížné, chlapec se zamyslel a odpověděl: „Ne. Možná budu, až vyrostu, pletařem.“ Když se pak žáků zeptali, k čemu staří Litevci používali pletené předměty, vedoucí se usmívala a radovala: „Kolik toho vědí…“ DLKT

(25) Jak si představuješ svou budoucnost? – Jak to bude po mutaci, to se neví. Jestli to bude dobré, poděkuji Bohu a možná budu zpěvákem. – To ti, Dimo, upřímně přeji. DLKT

(26) V sociologii přetrvává taková pověra, která jasně ukazuje, že z bludiště našich ideologií nevede žádná zkratka. (Jestliže ses stal hegelovcem, vždycky budeš hegelovcem.) Sebereflexe nemůže nahradit praktické kroky nezbytné k založení demokratických institucí. DLKT

(27) Hraju teprve podruhé: při prvním hodu jsem minul kuželku z jedné strany, při druhém z druhé strany dráhy. Myslel jsem, že svým dětem budu kotvou, a teď jsem před svými muži předvedla lepší výkon. Pevně plánujeme obsadit třetí místo, řekla Inga Briažalova z Klaipėdy deníku Kauno diena. DLKT

(28) Johansene, rozumíš něčemu námořnictví? – Ne, pane. – No, to je jedno! Stejně teď budeš navigátorem. Přenes si svoje hadry do kajuty na jeho lůžko. – Rozkaz, pane, odpověděl vesele Johansen a odešel do podpalubí. DLKT

(29) Bože, jsem zatracen, zasténal Aichas. Zachraň mě!“ A Pán ho vyslyšel a smiloval se nad ním. – Člověče, budeš mým prorokem! řekl Pán. – Vidíš to město? Jmenuje se Regabu. Jeho obyvatelé poskvrnili půdu pod svýma nohama, protože porušili zákony. DLKT

(30) Nepamirškite, kad aš – pirklys, ketinąs likti Egipte ir pralobti. Hetitai suteiks mums reikalingą stabilumą. – Tu būsi mano finansų ministras, Raja. – Dievams leidus, mes praturtėsime. Karas – laikinas dalykas, svarbiausia – laikytis nuošaliai. DLKT

(31) Pojďte ke mně – požehnám vám a dám vám povolání. Když žehnal, každému přidělil profesi. Říkal: „Budeš učitelem, budeš knězem, ty budeš lékařem, a ty – vědcem.“ Jinému – vojákem, dalšímu – umělcem… Levě se zželelo těch, kdo byli zavřeni v komoře. DLKT

(32) Věděl jsi to předem? – Přikázali mi… – Znáš „Orlíka“? – Ne, na mou duši! Jen jsem slyšel, že se někdy vydává za chromého. – A ty budeš němým! Dokud bude tenhle chromý chodit po světě! řekla Antosė a zapínala pouzdro na „colt“. Sekretář se třásl nezvladatelným nervózním smíchem. – Tchoři! DLKT

¹⁷ Srov. „This construction [t. y. te būna] is now bookish and in the spoken language it has been ousted by constructions with tegu(l)“ (Holvoet 2010: 427).

18

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Daiktavardžio vardininkas ir įnagininkas finitiniuose askriptyviniuose būti sakiniuose

(33) Všude se to hemžilo rybami. Brzy jich nachytali tolik, že síť sotva dokázali vytáhnout. Ježíš tehdy řekl Šimonovi, který se později stal Petrem: Neboj se! Od nynějška budeš rybářem lidí! Ryby byly velké, a přes zvětšovací sklo vypadaly ještě větší. Měly bílé, vyvalené oči a zbytečně si myslely, že se bezpečně schovají. DLKT

(34) Můj rozsudek bude nyní krutý: ale Ty nebudeš moci žít beze Mne! Ve všech ostatních případech se proměníš v Člověka bez víly – Ochránkyně!! Budeš obyčejným Litev... Ale, milý Linai! Vůbec tě nechci vyděsit! DLKT

Jak je patrné z vět (22)–(34), vyjadřují epistemickou (srov. věty (22)–(27)) nebo deontickou (srov. věty (28)–(34)) modalitu. Ve větách s epistemickou i deontickou modalitou lze souběžně užívat oba způsoby označení substantiva v predikativní funkci – shodný i neshodný. Lze však pozorovat tendenci volit ve větách s deontickou modalitou o něco častěji instrumentál: ve větách s budoucím časem, v nichž se vyjadřuje deontická modalita, se instrumentál užívá v 26% všech dostupných případů (neboli ve 27 větách ze 104), zatímco ve větách s epistemickou modalitou v 12,4% (neboli ve 31 větách z 250).

Z hlediska hodnotící modality zbývá probrat věty s būti v podmiňovacím způsobu. V takových větách je míra vyjadřované epistemické jistoty a deontické manipulace nižší (srov. Holvoet, Judžentis 2004: 88; Givón 2001: 313 an. lower certainty; weaker manipulation). Srovnejme:

(35) Konečně by mi nechyběla žádná dokonalost, protože bych si dal všechny dokonalosti, jejichž ideje mám, a proto bych byl Bohem. Není třeba se domnívat, že je těžší získat věci, které mi chybějí, než ty, které už mám. DLKT

(36) Gagarin, první člověk, který vystoupal do výšin, Boha nenašel. Povídali si i žáci. Jen děvčata. Mezi děvčaty z Dievažėnů bych se ztratila, byla bych tichou sýkorkou mezi zpěvnými žluvami a slavíky. DLKT

(37) Doufám, že někdy v mlhavé budoucnosti budou v započaté práci pokračovat jiní, lepší překladatelé a hlubší myslitelé. Ale byl bych pokrytec, kdybych se utěšoval jen budoucností. Doufám, že ani můj překlad není beznadějně špatný. DLKT

(38) – Vidíš, bratře, i já jsem mohl díky jeho protekci získat za sovětské vlády slušné místo. Teď bych byl nějakým vyšetřovatelem, nějakým kapitánem MGB Jonaitisem. Takový titul se k mému příjmení hodí, ne? Teď bych tě rozebral až na kosti. DLKT

(39) Ne, samozřejmě ne, a ani proto, že je těhotná – i když nechápu, proč chce mít potomky s nudným Bretem... Je to proto, že chce, abych byla její družičkou. Bifé se tiše zasmála. – Myslím, že je to zatraceně odvážné. A ty nechceš? – Já? V šatech dívčích barev, které vypadají jako zákusek? Ani náhodou! DLKT

(40) I já jsem si ten sen hýčkal, zvlášť otec chtěl, abych byl kapitánem ponorky kapitánem, vynikl bych na ženské pláži u mostu v Palanze... DLKT

(41) Zajímalo by mě, jak jste se stal univerzitním lektorem? – V tomto slovanském klubu jsem se seznámil s lingvistou, profesorem Rozvadovským, který si přál, abych byl lektorem litevštiny lektorem na jeho katedře. DLKT

Straipsniai / Articles

19

LORETA SEMĖNIENĖ

(42) Elegantně se otočí na jediné noze a doskáče až k bedýnce. Se stejnou láskou vezme další houbu. Kéž bych byl alespoň v tuto chvíli houbou... Rychle! Rychleji, vpřed, za hodinu musí být všechny otrhány. A my také kosíme. Žádné slitování. Nemáme ani mačetu, ani kosy. DLKT

(43) U Kurského zálivu, v jedné rybářské vesničce, žila malá rybářská lodička, která se velmi chtěla stát velkou lodí a spatřit moře. „Ach, kéž bych byla velkou lodí, pak bych plula na šumící moře,“ přemýšlela a vzdychala. DLKT

(44) Uzákonit kratší pracovní den nebo týden, poskytnout několik volných dnů v měsíci, „osvobodit“ je od přesčasů či práce o víkendech. Raději bych byla nezaměstnaná. Když se mi konečně podařilo najít práci, „dřela jsem“, kolik toho na mě šéf naložil. Mlčím, i když musím zůstávat v práci až do pozdních hodin a obětovat dny volna. DLKT

(45) Když Jakov spatřil vojákovy oči zalité krví a upřeně na ně hleděl, spěšně si v duchu řekl: kéž bys byl ty šakalem, a kéž by tě vlci a divocí psi napadli a roztrhali, kéž by ses bál člověka a živil se jen zdechlinami! A zmlkl a čekal. DLKT

Ve větách (35)–(38) se vyjadřuje epistemická, zatímco ve větách (39)–(45) deontická modalita. Materiál z DLKT umožňuje tvrdit, že ve větách s deontickou modalitou a kondicionálem slovesa būti se častěji volí instrumentál substantivu zastávajícího funkci predikativa: užívá se v 31,6% všech případů (neboli ve 24 ze 76 vět). Ve větách typu (35)–(38) představuje instrumentál substantiva 4,5% všech vět (tj. užívá se v 18 z 396 vět).

Z toho, co bylo řečeno, tedy vyplývá, že relativní sklon častěji užívat instrumentál substantiva zastávajícího funkci predikativa koreluje nejen se samotným finitním tvarem slovesa, ale i s deontickou modalitou (srov. dále). Jestliže na druhé straně považujeme opozici realus / nerealus za základ systému slovesných způsobů a tvrdíme, že kondicionál není žádnými zvláštními vztahy spojen ani s epistemickou, ani s deontickou modalitou a jeho funkce ve větách tohoto typu, jako jsou (35)–(45), je v zásadě stejná (srov. Holvoet, Judžentis 2004: 88–95, 101–103; Holvoet 2010: 431–432; Judžentis 2012: 174–175) – vyjadřuje jím nerealizované (zdůrazněně nefaktické) skutečnosti –, pojednáme dále o vztahu (i)reálné modality ke sklonům ve vyjadřování substantiva zastávajícího funkci predikativa.

4. (I)REÁLNÁ MODALITA A VYJADŘOVÁNÍ SUBSTANTIVA ZASTÁVAJÍCÍHO FUNKCI PREDIKATIVA

Jak již bylo řečeno, typickým vyjádřením reálné modality je indikativ slovesa, především tvary přítomného a minulého času. Mluvčí tvrdí, že děj je reálným (skutečným) faktem přítomnosti či minulosti¹⁸. Nereálná modalita se typicky vyjadřuje kondicionálem

¹⁸„Konstatováním děje jako skutečného se zároveň sděluje i jeho časové zařazení – do minulosti, přítomnosti či budoucnosti“ (Paulauskienė 1979: 153).

20

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Daiktavardžio vardininkas ir įnagininkas finiti­niuose askriptyviniuose būti sakiniuose

způsobem. Všemi ostatními tvary způsobů se vyjadřuje nižší stupeň realičnosti. Jak / zda to koreluje s označením podstatného jména v predikativní funkci?

K tomu, co již bylo řečeno o označování podstatného jména v predikativní funkci u různých tvarů oznamovacího způsobu, je třeba dodat, že ve větách s tvarem budoucího času slovesa būti se instrumentál podstatného jména v predikativní funkci užívá v 16,4% všech doložených případů (neboli v 58 větách z 354). Ve větách s tvary podmiňovacího způsobu se instrumentál volí v 8,9% všech doložených případů (ve 42 větách z 472). Ukazuje se tedy, že ve větách s podmiňovacím způsobem jakožto ukazatelem zdůrazněné nefaktovosti (tj. ireality) se instrumentál podstatného jména užívá méně často než u tvarů, které takto označené nejsou, tj. u nichž je vyjadřován vyšší stupeň realičnosti (např. u tvarů budoucího času oznamovacího způsobu nebo rozkazovacího způsobu).

5. ZÁVĚREČNÉ ZÁVĚRY

Považujeme-li systém způsobů za bipolární a rozlišujeme-li v něm dvě na sobě nezávislá kritéria – hodnoticí (vztah mluvčího k situaci) a ireálnostní (postoj mluvčího k realičnosti toho, o čem se mluví) –, lze rozlišit škálu forem epistemické a deontické modality a forem zdůrazněné nefaktovosti a forem, které takto označené nejsou (oznamovací > rozkazovací způsob a oznamovací > podmiňovací způsob).

Vztah mezi oznamovacím a rozkazovacím způsobem je asymetrický: jádro deontické modality tvoří rozkazovací způsob, epistemické modality oznamovací způsob, jehož tvary se užívají také deonticky. V zásadě je pro způsoby náležející k různým typům modality charakteristické, že podstatné jméno užité predikativně označují poněkud odlišným způsobem. Neoznačeným (základním) vyjádřením deontické modality je rozkazovací způsob: v takových kladných větách se sponou būti je patrná relativní tendence častěji užívat instrumentál podstatného jména v predikativní funkci. Obdobné relativní tendence ve vyjadřování, tj. sklon volit instrumentál podstatného jména, jsou patrné i u dalších tvarů způsobů užívaných deonticky; instrumentál se zde volí dokonce častěji než u tvarů rozkazovacího způsobu. Při deontickém užití netypických tvarů způsobů (tj. nikoli rozkazovacího, nýbrž oznamovacího nebo podmiňovacího způsobu) se daná modalita častěji vyjadřuje instrumentálem podstatného jména v predikativní funkci (srov. Holvoet 2007: 68). A naopak: oznamovací způsob, tvořící jádro epistemické modality a vyznačující se kongruenčním označováním podstatného jména v predikativní funkci, nachází relativní protějšek také ve větách s jinými způsoby užívanými epistemicky (srov. podmiňovací způsob). Při pohledu na vyjádření podstatného jména v predikativní funkci ve finitních askriptivních větách se slovesem būti je tedy patrné, že tendence v užívání pádu predikativu souvisejí s hodnoticí modalitou. Relativně častější instrumentál podstatného jména v predikativní funkci lze očekávat na škále epistemická > deontická modalita, jinými slovy, z hlediska hodnoticí modality při východisku v epistemické modalitě…

Straipsniai / Articles

21

LORETA SEMĖNIENĖ

z hlediska hodnoticí modality bychom při výchozím bodě v tvarech přítomného času oznamovacího způsobu vyjadřujících epistemickou modalitu a jejich relativním protikladu k tvarům rozkazovacího způsobu vyjadřujícím deontickou modalitu mohli hovořit o postupné škále (hierarchii) oznamovací způsob > rozkazovací způsob, v jejímž rámci se z hlediska vyjádření podstatného jména nacházejí další tvary způsobů.

Z hlediska ireálnosti se mezi asymetricky rozlišenými oznamovacím a podmiňovacím způsobem nacházejí další finitní formy slovesa būti, které vykazují nižší stupeň ireálnosti než samotný podmiňovací způsob, tj. tegul s přítomným a budoucím časem, tvary budoucího času, rozkazovací způsob¹⁹. Pokud jde o možnou korelaci mezi vyjádřením podstatného jména v predikativní funkci a ireálností, je patrné, že instrumentál podstatného jména se častěji volí nikoli u podmiňovacího způsobu, který vyjadřuje typickou ireálnost, nýbrž u tvarů jiných způsobů (tj. oznamovacího a rozkazovacího), jimiž se vyjadřují méně reálné skutečnosti. Typická ireálnost se obvykle označuje podmiňovacím způsobem slovesa. Zdá se, že vyjádření nižšího stupně ireálnosti koreluje nejen se způsobem, ale také s tendencemi ve vyjadřování podstatného jména v predikativní funkci.

Lze tedy na jedné straně patrně hovořit o základní relativní korelaci mezi vyjádřením podstatného jména v predikativní funkci a modalitou mezi asymetricky rozlišenými členy škál epistemický > deontický a reálný > i reálný; na druhé straně je v případech, kdy je modalita vyjádřena netypicky, patrná tendence označovat ji dodatečně – užívat také instrumentál podstatného jména v predikativní funkci.

ŠALTINIAI

DLKT – Dabartinės lietuvių kalbos tekstynas, sud. Kauno Vytauto Didžiojo universiteto Kompiuterinės lingvistikos centras (prieiga internete http://donelaitis.vdu.lt).

LITERATŪRA

Ambrazas Vytautas, red., 2006: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Bybee Joan 1985: Morphology. A Study of the Relation between Meaning and Form. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

Bybee Joan, Perkins Revere, Pagliuca Williams 1994: The Evolution of Grammar. Tense, Aspect and Modality in the Languages of the World. Chicago-London: The University of Chicago Press.

¹⁹ Plg. „..Kalbant apie realaus / nerealaus veiksmo priešpriešą, būtina pažymėti, kad ji yra pačios tiesioginės nuosakos viduje: tai, kas įvyko praeityje, realiau ir konkrečiau negu tai, kas bus po kalbamojo momento. Todėl nereal(a)us veiksmo modaliniuose kontekstuose būtojo laiko formos nevartojamos. Čia tinka tik į ateitį projektuojamos esamojo ir būsimojo laiko formos“ (Paulauskienė 1994: 311).

22

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Daiktavardžio vardininkas ir įnagininkas finitiniuose askriptyviniuose būti sakiniuose

Frawley William, ed., 2006: The Expression of Modality. Berlin: Mounton de Gruyter.

Givón Talmy 2001: Syntax 1. Amsterdam; Philadelphia: John Benjamins.

Haan Ferdinand de 2006: Typological approaches to modality. – The Expression of Modality, ed. by Frawley William. Berlin: Mounton de Gruyter, 27–69.

Hengeveld Kees 1992: Non–verbal Predication: Theory, Typology, Diachrony. Berlin etc.: Mouton de Gruyter (= Functional Grammar Series 15).

Holvoet Axel 2007: Mood and Modality in Baltic. Krokow: Wydawnictwo Uniwersitetu Jagiellonskiego.

Holvoet Axel 2010: Mood in Latvian and Lithuanian. – Mood in the Language of Europe, ed. by Björn Rothstein, Rolf Thieroff. Amsterdam: John Benjamins Publishing Company, 425–443.

Holvoet Axel, Judžentis Artūras 2004: Nuosakos kategorijos struktūra. – Gramatinių kategorijų tyrimai, red. Axel Holvoet, Loreta Semėnienė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas (= Lietuvių kalbos gramatikos darbai 2), 77–104.

Holvoet Axel, Pajėdienė Jūratė 2004: Laiko kategorija ir laiko formos. – Gramatinių kategorijų tyrimai, red. Axel Holvoet, Loreta Semėnienė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas (= Lietuvių kalbos gramatikos darbai 2), 121–140.

Jablonskis Jonas 1922/1957: Lietuvių kalbos gramatika. – Jonas Jablonskis. Rinktiniai raštai 1, sud. Jonas Palionis. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1957, 181–433.

Judžentis Artūras 2012: Lietuvių kalbos gramatinės kategorijos. Vilnius: Vilniaus universitetas, rankraštis.

Paulauskienė Aldona 1979: Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos. Vilnius: Mokslas.

Paulauskienė Aldona 1994: Lietuvių kalbos morfologija: Paskaitos lituanistams. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Palmer Frank Robert 2001: Mood and Modality, 2 edition. Cambridge: University Press.

Plungian Vladimir 2011: Gramatinių kategorijų tipologija 2. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Semėnienė Loreta 2004: Die Prädikative Verwendung von Substantiven im Litauischen: Nominativ vs. Instrumental. – Acta Linguistica Lithuanica 50, 35–53.

Šukys Jonas 1998: Lietuvių kalbos linksniai ir prielinksniai: vartosena ir normos. Kaunas: Šviesa.

Ultan Russell 1978: The Nature of Future Tenses. – Universals of Human Language, Vol. 3, ed. by Joseph H. Greenberg. Stanford: Stanford University Press, 83–123.

Straipsniai / Articles

23

LORETA SEMĖNIENĖ

Ul vydas Kazys, red., 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė. Vilnius: Mokslas.

Ul vydas Kazys, red., 1971: Lietuvių kalbos gramatika 2: Morfologija. Vilnius: Mintis.

Valeckienė Adelė 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Noun in the Nominative and Instrumental Case in Finite and Ascriptive Sentences of būti (to be)

SUMMARY

The article deals with the possible connection between the marking of noun predicatives and the modality expressed by moods. The material analysed in the article consists of ascriptive finite sentences of the copula būti (to be) collected from the Corpus of the Contemporary Lithuanian Language (CCLL) where a positive predicate is expressed in the forms of different moods.

When the system of mood is considered bipolar and divided under two independent criteria – evaluative (speaker’s relationship with the situation) and irreality (speaker’s approach towards the reality of the subject of speaking), the scale of epistemic and deontic forms of modality and the forms of highlighted non-fact as well as the forms not marked like that (indicative > imperative mood and indicative > subjunctive mood) are singled out.

In principle, the moods belonging to different modality types can be characterised by a relatively different marking of the noun used as a predicative. The opinion is followed that in terms of evaluative and irreal modality, morphosyntactic marking is gradual and we can speak about the relative tendency to use the instrumental of the noun used as a predicative in respect of the scales epistemic > deontic (indicative > imperative mood) and real > irreal (indicative > subjunctive mood). On the other hand, in cases when the expression of modality by moods is less typical, a relative tendency can be observed to use the instrumental of the noun used as a predicative in a redundant manner and to use it even more often. The more atypical modality is expressed by the forms of verbal moods, the more the instrumental of the noun used as a predicative is likely.

Įteikta 2013 m. gruodžio 3 d.

LORETA VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

24

Acta Linguistica Lithuanica LXX