ZIGMAS ZINKEVIČIUS

Oblasti vědeckého výzkumu: baltská filologie, dějiny litevského jazyka, dialektologie, onomastika.

ZVLÁŠTNOSTI LITEVSKÉ JAZYKOVĚDY V DOBĚ BOLŠEVISMU. NĚKOLIK EPIZOD ZE VZPOMÍNEK

Na konci druhé světové války odešli všichni teoreticky zaměření lingvisté, kteří pracovali v oblasti dějin jazyka, z Litvy na Západ, aby se zachránili před blížícím se bolševickým terorem. V Litvě zůstali v podstatě jen praktici, z nichž nejvýznamnější byl prof. Juozas Balčikonis.

Jonas Kruopas a Juozas Senkus byli jediní dva ze zbylých, kteří dokázali na univerzitě vyučovat teoretické disciplíny litevských studií. Bolševici je však pronásledovali a nakonec je z univerzity úplně vyhnali. Poté teoretická úroveň přednášek z litevských studií výrazně poklesla.

Jedním z nejvýznamnějších „apoštolů“ bolševismu v Litvě, kteří se podíleli na vyhnání J. Kruopase a J. Senkuse z univerzity, byl Stanislovas Lazutka. Narodil se na Sibiři a byl potomkem vyhnanců z roku 1863. Na podzim roku 1945 se objevil v Litvě a nastoupil na Vilniuskou univerzitu. Studoval historii. Byl mým spolužákem, takže jsem ho tehdy dobře znal, tím spíše, že jsem kvůli němu hodně vytrpěl. Zpočátku mluvil litevsky špatně. Oficiálně se jmenoval Stanislav Lazutkin. Už během studia pracoval jako učitel marxismu-leninismu. Brzy se stal stranickým organizátorem univerzity (ačkoli byl student!). Od té doby se Stanislav Lazutkin opět proměnil ve Stanislovase Lazutku.

Ve snaze učinit z Litvy bolševickou a rusifikovat ji a vštípit všem Litevcům bolševismus jako „víru“ jednal bezohledně a s nikým se nemazal. Velkou pozornost věnoval vysoké škole. Odstraňoval z ní všechny vyučující, jejichž názory nebyly bolševické. Nejvíce mu zřejmě vadili litevští filologové. Pronásledoval je všude.

S. Lazutkovi pomáhali „světoběžníci z široké vlasti“, jako V. Kulešovas a Valentinas Neupokojevas, kteří nějakou dobu působili jako straničtí organizátoři fakulty a pronásledovali litevské vyučující.

Mnozí příchozí se usadili na Vilniuské univerzitě. Ani nepomysleli na to, že by se učili litevsky. Vyučovali marxistické disciplíny, samozřejmě rusky. Studenti tehdy tomuto jazyku ještě téměř nerozuměli. Zkoušeli prostřednictvím litevského tlumočníka, mezi nimiž byli i čestní lidé. Dokládají to jejich pokyny zkoušenému studentovi: „Ty povídej, co chceš, a já to přeložím, jak je třeba“.

Įžvalgos / Insights

345

ZIGMAS ZINKEVIČIUS

Byli i takoví příchozí, kteří jakoby projevovali zájem učit se litevsky, jenže z toho nic kloudného nevzešlo. Dokládá to následující příklad. Dostal jsem „společenský úkol“ naučit litevsky profesora Henriho Gabrieliana, který se přitrousil z Arménie (prý ho vyhnali za jakési „odchylky“ od stranické linie). Pustil jsem se do toho s nadšením. Po několika lekcích však profesor prohlásil, že už litevsky umí dostatečně a na další lekce chodit nebude. Krátce nato došlo ke kuriózní příhodě. Gabrielian totiž požadoval, aby zkoušený student předložil vlastní konspekt děl marxistických „korifejů“. Když takový konspekt ukázal litevský filolog Kazys Pakalka, Gabrielian letmo pohlédl na obálku sešitu a začal Pakalkovi vyčítat, proč přinesl konspekt nikoli svůj, ale jiného studenta s příjmením Santraukos. Po této události se na fakultě ještě dlouho žertovalo o Gabrielianově znalosti litevštiny.

Není pochyb o tom, že sovětská a rusifikační „činnost“ příchozích vedených Lazutkou na dlouhou dobu zabrzdila rozvoj litevistiky (baltistiky) v Litvě.

Vědecká lingvistická literatura vydávaná v zahraničí se zpočátku do Litvy téměř nedostávala. Litevistické knihy zasílané ze zahraničí končily v takzvaném zvláštním fondu a pro badatele byly prakticky nedostupné.

Později jsme získávali trochu baltistické literatury od západních baltistů, zpravidla od těch, kterým se podařilo získat povolení a přijet na vědecké konference v Litvě. Mezi nimi nebyli Litevci, takže litevská literatura vydávaná v zahraničí, která nás zajímala nejvíce, se k nám téměř vůbec nedostávala. Výjimky se ovšem občas vyskytly. Našli se odvážní muži, kteří se tomuto svatému dílu věnovali. Povím o jednom z nich, s nímž jsem měl možnost hodně spolupracovat.

Přibližně od devadesátých let minulého století začali ke mně na katedru přicházet západní turisté navštěvující Vilnius a předávali mi lingvistické knihy vydané na Západě, mezi nimi i litevské. Nevěděli, kdo ty knihy posílá. Říkali, že je dostali od neznámé osoby. Protože knihy byly velmi cenné, většinou je napsali litevští emigranti a my jsme je velmi potřebovali, tušil jsem, že toto konspirativní předávání knih organizuje člověk, který dobře rozumí litevské jazykovědě. Teprve mnohem později mi vyšlo najevo, že to byl Aleksandras Dundulis.

V roce 1983 navštívil Litvu se skupinou Litevců z USA. Čekal jsem na něj na letišti. Podařilo se mi vzít ho na pár hodin domů (to nebylo dovoleno). Tehdy jsem měl příležitost poznat ho blíže. Později jsme se ještě několikrát setkali. Při jedné návštěvě A. Dundulise u mě jsem se ho chtěl odvděčit a zeptal jsem se, po čem nejvíc touží. „Navštívit hrob rodičů v Tvereči“ – tak zněla jeho odpověď. Obrátil jsem se na tehdejšího ministra zahraničních věcí Litevské SSR Vytautase Zenkevičiuse, jehož příjmení se od mého lišilo jen jedním písmenem. Oba jsme pocházeli z Ukmergė, ale nebyli jsme příbuzní. Chodili jsme do stejné třídy. Gymnázium nedokončil a stal se významným bolševickým činitelem. Na mou žádost dovolil A. Dundulisovi odjet do Tvereče, trval však na tom, abych ho tam odvezl sám svým autem a cestou nikde nezastavoval.

346

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Lietuvių kalbotyros bolševikmečiu keistenybės. Keli atsiminimų epizodai

Pobyt v Chicagu (začátek prosince 1985). Sedí: Janina Zinkevčiūtė-Rupeikienė, Aleksandras Dundulis, Stasė Vaškelienė, Aleksandras Tornau; stojí (zleva): Bronius Kviklys, Zigmas Zinkevčius, Gražutė Šlapelytė-Sirutienė, Julija Švabaitė-Gylienė, jezuitský kněz Juozas Vaišnys, na kraji stojí – Sofija Jelionienė aj.

Na hřbitov jsme dorazili šťastně. Nemohu zapomenout na obraz, který mě tehdy dojal – Dundulis klečící v blátě u hrobu rodičů (mrholilo) a držící hrudku hlíny vzatou z hrobu a zabalenou do kapesníku.

Kolem projížděl traktor. Zastavil u nás. Byl to syn již zesnulého bratra A. Dundulise. Nabídl se, že mé auto odtáhne přes rozmáčenou půdu k Dundulisově rodné chalupě, kterou neviděl více než 40 let. Dundulisovi se leskly oči radostí. Rozhodl jsem se zariskovat. Naštěstí jsme nezapadli. Ve dveřích chalupy nás přivítala žena Dundulisova zesnulého bratra, která byla tak rozrušená, že sotva ze sebe vykoktala: „Ach Ježíši, ach Ježíši.“ – „Ne Ježíš, ale Aleksandras,“ klidně řekl Dundulis. Posadili nás ke stolu. Sešli se sousedé. Svatosvatě splnili mou prosbu a nikomu o tomto setkání neřekli. Šťastně jsme se vrátili do Vilniusu. Nikdo nás neudal.

Když jsem se v roce 1985 zotavoval po infarktu, Dundulis se o mě velmi staral a posílal mi z USA léky.

Na konci téhož roku jsem se měl zúčastnit Světového sympozia litevské vědy a tvorby v Chicagu. Na letišti O’Hare mě čekal Dundulis s přáteli.

Įžvalgos / Insights

347

ZIGMAS ZINKEVIČIUS

Zúčastnil jsem se pohoštění u příležitosti jeho 75. narozenin. Dojalo mě, že v jeho bytě, který si pronajímal u přátel Tamuliů, byl zřízen „Zinkevičův koutek“, jehož součástí bylo i oddělení MiMi (mých vnoučat Mindaugase a Mildutė). Dundulis se stal jakýmsi členem naší rodiny. Když začalo národní obrození, Dundulis překypoval radostí a neustále mi telefonoval. Poté, co Nejvyšší rada vedená Vytautasem Landsbergisem (později přejmenovaná na Obnovující se sněm) vyhlásila obnovení nezávislosti Litvy, zazvonil toho večera v mém bytě telefon. Dundulis nám blahopřál a říkal, že je šťastný, že se dočkal této chvíle – nejradostnější ve svém životě. „Teď mohu klidně zemřít,“ pronesl sotva slyšitelným hlasem nemocného člověka.

Aleksandras Dundulis

A. Dundulis zemřel krátce nato v Chicagu. Inženýr Arvydas Tamulis splnil jeho poslední přání – přivezl urnu s popelem zesnulého, kterou jsme pohřbili v hrobě jeho rodičů. Tuto urnu si sám vyrobil ještě před národním obrozením – byla to krabička ve tvaru knihy s nápisem „Bože, zachraň vlast Litvu“.

Rukopisnou i další pozůstalost A. Dundulise, zaslanou mi z Chicaga, jsem předal oddělení rukopisů Vilniuské univerzity.

Hrob A. Dundulise v kraji Tverečius jsem naposledy navštívil 18. října 2003 společně s členy švenčionyského klubu ve Vilniusu.

Aleksandras Dundulis celý život tiše vykonával nesmírně smysluplnou práci. Nevyhledával publicitu. Pro litevská studia udělal přinejmenším tolik jako ti, jejichž jména jsou všeobecně známá.

Když u nás za bolševické vlády organizoval distribuci zakázané literatury, prokázal mimořádnou vynalézavost. Jako knihkupec-buditel biskupa Valančiuse. Naprostá konspirace! Získaná literatura se ukazovala jen málokomu. Pouze v případě nezbytné potřeby. Přinesla však litevským studiím obrovský užitek. Litevským jazykovědcům odříznutým od světa opatřoval literaturu o Litvě vydávanou v emigraci, zejména lingvistickou, která pro nás tehdy měla cenu zlata.

Předáno 14. října 2014.

ZIGMAS ZINKEVIČIUS

Justiniškių 41-24, LT-05127 Vilnius, Lietuva

[email protected]

348

Acta Linguistica Lithuanica LXXI