KARTA ZÁMECKÉHO PANSTVÍ BĒRZAUNE ZE 17. STOLETÍ A BALTSKÁ HYDRONYMIE1
Mapa okolí hradu Berzaunė ze 17. století a baltská hydronymie
ANOTACE
První rozsáhlá sbírka toponym Lotyšska souvisí s hospodářskými aktivitami Švédska (patřila k němu severní část Lotyšska) v 17. století. Výsledky těchto aktivit představují (1) protokoly o revizi země, které obsahují velké množství lotyšských sídelních jmen, a (2) mapy vzniklé zaměřováním, které zahrnují poměrně mnoho lotyšských hydronym a pomístních jmen.
Die Karte des Schlossgebiets Bērzaune (entstanden um 1680–1685) zeigt mehr als 70 Hydronyme. Die etymologische Analyse zeigt: die meisten von ihnen sind Namen baltischer (lettischer) Herkunft, z. B. die Flussnamen Ackman ups (= *Akmen̦upe), Roabesche
1Článek vznikl v rámci projektu „Studies of the Latvian language in the context of 21st century science” ve Státním výzkumném programu „Lettonics: history of Latvia, languages, culture and values”.
Straipsniai / Articles
101
Page 2
OJĀRS BUŠS, RENĀTE SILIŅA-PIN̦K̦E
ups (= *Robežupe). Jméno jezera Plaxen Siö (nyní Plaksis nebo Plaksnis) lze chápat jako jméno onomatopoického původu. Název řeky Plising Rīvus může být odvozen z lotyšského kořene plīs-/plēš- „lámat; trhat“. Hydronyma odvozená od kmene Sau- (Savins ups, Sawitz Lacus, nyní Savīte, Savītes ezers) se sice zdánlivě podobají indoevropským hydronymům a indoevropskému kořeni *sh2eu- „lít, pršet“, názvy však spíše pocházejí z východobaltofinských jazyků, srov. estonské sau, savi „jíl, hlína“. Podobně znějící názvy se základem Sāv- (nyní Savīte, Sāvienas ezers) mají pravděpodobně jako etymon lotyšské nářeční slovo sāva „jizva“.
KLÍČOVÁ SLOVA: onomastika, hydronymie, 17. století, mapy hradních obvodů, Livonsko.
ANOTACE
První rozsáhlá sbírka starobylých toponym Lotyšska souvisela s hospodářskými aktivitami Švédska v 17. století, kdy severní část Lotyšska patřila této zemi. Výsledky těchto aktivit představují materiály pozemkové revize, které zachycují velké množství lotyšských oikonym, a také mapy vytvořené při vyměřování statků, jež obsahují poměrně mnoho lotyšských hydronym a mikrotoponym.
The map of the Bērzaūne castle district (apr. 1680–1685) contains more than 70 hydronyms. Their etymological research shows that most of them are names of Baltic (Latvian) origin, e.g., the river names Ackman ups (=*Akm eņūpe), Roabesche ups (=*Robežupe). The lake name Plaxen Siö (now Plaksis or Plaksnis) is most likely to be treated as a name of onomatopoetic origin. The river name Plising Rīvus could be derived from the Latvian stem plīs-/plēš- ‘to break, to tear’. The hydronyms derived from the stem Sau- (Savins ups, Sawitz Lacus, now Savīte, Savītes ezers), although seemingly compare with the Indo-European hydronyms originating from the root ide. *sh2eų- ‘to pour, to rain’, are most likely the names of Finno-Ugric origin, cf. Estonian sau, savi ‘clay’. Similar names with -ā- (now Savīte, Sāvienas ezers) are probably an etymon of the Latvian dialect word sāva ‘scar’.
KLÍČOVÁ SLOVA: onomastika, hydronymie, 17. století, mapy hradních obvodů, Livonsko.
Výzkum baltských hydronym zdaleka ještě není vyčerpávající. Mnohá baltská hydronyma dosud nemají přijatelné údaje o původu ani jednoznačný etnolingvistický kontext. Zvláště mnoho nevyřešených záhad zůstává v oblasti etymologie lotyšských hydronym. Tyto nevyřešené etymologické problémy jsou také jedním z důvodů,
102
Acta Linguistica Lithuanica LXX XIII
Page 3
Die Landkarte des Schlossgebietes Bērzaune vom 17. Jahrhundert und die baltische Hydronymie
proč dosud nebyl vydán etymologický slovník hydronym Lotyšska a v dohledné době pravděpodobně ani vydán nebude. K úkolům výzkumu stále patří rozšiřování korpusu hydronym. Tento úkol není ani snadný, ani přehledný, neboť zejména v dosud nezveřejněných listinách uložených v Lotyšském státním historickém archivu (Latvijas Valsts vēstures arhīvs) se skrývají dosud neznámá jména řek a jezer. Tento článek sleduje dva cíle: (1) zařadit jednotlivá stará, dnes zapomenutá hydronyma do lingvistické a onomastické diskuse, (2) analyzovat původ některých známých i méně známých hydronym.
První období intenzivního zaznamenávání toponym je v Lotyšsku spojeno s hospodářskými zájmy Švédského království (viz obr. 1). Koncem 17. století byla v severním Lotyšsku (lotyšsky Vidzeme2), které od roku 1629 oficiálně patřilo Švédsku, provedena takzvaná redukce statků. Již ve starších historických pramenech, zejména od 13. století, je doloženo mnoho jmen sídel, pomístních názvů a hydronym, v 17. století však jejich zaznamenávání dosahuje nové kvantitativní i kvalitativní úrovně. Pro stanovení daňových povinností na nově získaných územích byly zapotřebí informace o pozemcích a obyvatelích. Z tohoto důvodu byla provedena pozemková revize, takzvaná švédská revize lánů, v jejíchž protokolech jsou doložena četná jména sídel. Revize byly organizovány několikrát: první již za polsko-švédské války roku 1601 (publikována u Švābe 1933), dále v letech 1617, 1624 a 1630, nejrozsáhlejší pak roku 1638 (publikována u Dunsdorfs 1938, 1940, 1941), a znovu roku 1688. Plánovaná redukce statků však vyžadovala přesné mapy různých oblastí Livonska. Švédští kartografové patřili v 17. století k nejlepším v Evropě. V letech 1681 až 1684 a 1687 až 1696 vyměřilo 49 švédských zeměměřičů celé švédské Livonsko (Vidžemes kartes 1996: 7). Výsledkem byly četné mapy jednotlivých statků, které pak byly sestaveny do takzvaných map pátého dílu, tedy map hradních obvodů v měřítku 1:48.000 nebo 1:57.600. Pro území dnešního Lotyšska existuje více než dvacet takových map hradních obvodů, například hradních obvodů Cēsis (německy Wenden), Koknese (německy Kokenhusen), Mālpils (německy Lemburg), Rauna (německy
2 Německy se také nazývá lotyšské Livonsko nebo Jižní Livonsko, na rozdíl od estonského Livonska na severu.
Straipsniai / Articles
103
Page 4
OJĀRS BUŠS, RENĀTE SILIŅA-PIŅĶE
OBR. 1. Východní Pobaltí v 17. století. http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sw_BalticPr_17cen.jpg
Ronneburg), Suntaži (německy Sunzel) a Madliena (německy Sissegall) aj. Pro toponomastiky mají tyto mapy velký význam, především díky zaznamenaným hydronymům, ale také některým mikrotoponymům.
Tyto mapy hradních obvodů se nacházejí v Lotyšském státním historickém archivu (lotyšsky Latvijas Valsts vēstures arhīvs, LVVA Fond 7404, popis 3, spisy 1–30). Některé z nich publikoval a analyzoval v Austrálii lotyšský historik v exilu Edgars Dunsdorfs (Dunsdorfs 1974). Již on, ačkoli
104
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 5
Die Landkarte des Schlossgebietes Bērzaune vom 17. Jahrhundert und die baltische Hydronymie
nebyl jazykovědec, rozpoznal význam těchto map právě pro výzkum hydronymie: „Pro badatele jmen může být hydronymie na mapách zajímavá, neboť se často liší od dnešních názvů“ (Dunsdorfs 1974: 8). Od tohoto výroku uplynulo více než čtyřicet let a teprve v posledních letech začala lingvistická analýza těchto map, zatím poměrně skromná.
K těmto mapám patří také mapa hradního obvodu Bērzaune o rozloze přibližně 1500 km2. Hradní obvod se nachází ve východním Livonsku a zahrnuje oblast selonických nářečí ve Vidzeme3 (viz obr. 2). Jak je z mapy patrné, oblast je velmi bohatá na řeky a jezera. Celkem je zde zaznamenáno 70 hydronym4 – jmen jezer je o něco více než jmen řek. Přibližně 15 doložených hydronym není známo ani z dnešních, ani z jiných historických pramenů. Zdá se nemožné, nebo přinejmenším jen hypoteticky možné, určit příslušné dnešní hydrografické objekty. V současnosti neznámá jména řek jsou Ackman ups, anting aus, Baben ups, mellonetz, Monke uppe, Mudsa Rīvus, Plising Rīvus, Roabesche ups, neznámá jména jezer – Ines Siö, In Siö, Karps Siö, Kati Siö, Lodatz, Paslois, Siogos. U deseti jezer se názvy na této mapě liší od dnešních (nebo alespoň od dnešních úředních) názvů, například Asening (nyní Pudulu ezers), Berſen Siö (nyní Salu ezers, jako synonymum také Bērzaunes ezers), Damis Siö (nyní Šumānu ezers), Nygast Siö (Lauteres ezers), Malz Siö (Grīvu ezers), Plaxen Siö (Rāceņu ezers, jako synonymum také Plaksis), Sawitz Lacus (Kaņepēnu ezers, jako synonymum také Savītes ezers), Syles Siö (Stirnezers), Wesonitz Siö (Kalsnavas ezers).
Zdá se, že některá z uvedených hydronym (stejně jako několik dalších zaznamenaných na mapě) mají baltofinský, případně livonský či estonský původ, například Kuja (srov. Laansalu 2014), Mudsa Rīvus. Většina hydronym je však baltského, především lotyšského původu. Někdy je souvislost s lotyšskými apelativy zřejmá nebo téměř zřejmá, například Ackman ups = *Akmeņupe (srov. lotyšské akmens „kámen“), Roabesche ups = *Robežupe (srov. lotyšské robeža „hranice“), Karps Siö = *Karpas ezers (nebo Karpis?; srov. lotyšské karpa „kapr“). Poslední jméno samozřejmě nepatří ke starým hydronymům baltského původu, neboť jeho etymon, označení ryby karpa, je přejímka z němčiny (ME II 197 s.v. kārpa I; Sehwers
3 Území zahrnuje přibližně obce Bērzaune, Grostona, Kalsnava, Lazdona, Lubāna, Lubeja, Ļaudona, Mārciena, Meirāni, Mētriena, Prauliena, Saikava, Sāviena, Vējova a Viesiena, jakož i východní část obce Vestiena (na mapě není vyznačena). Na obr. 2 jsou zobrazeny hranice obcí z roku 1939.
4 Na mapě jsou zakresleny také řeky a jezera bez názvů.
Straipsniai / Articles
105
Page 6
OJĀRS BUŠS, RENĀTE SILIŅA-PINK̦E
OBR. 2. Přibližné hranice zámeckého panství (nakreslila Liene Markus-Narvila)
1936: 47; Laumane 1973: 105–106), případně zčásti převzaté z ruštiny (Karulis 1992: I 384). Hydronymum doložené v 17. století umožňuje datovat přejímku apelativa nejpozději do 16. století, ale velmi pravděpodobně ještě dříve. Nejstarší písemné doklady zaznamenané Laumanem (1973: 105) pocházejí z 18. století, maskulinní varianta Karpis je však zachycena již ve slovníku Georga Elgera (1683) (Karulis 1992: I 384).
Mezi etymologicky průhlednými hydronymy lze uvést také neobvyklý název řeky anting aus (viz obr. 3). Dosud je znám pouze z této mapy zámeckého panství. Zápis označuje poměrně krátkou říčku (nebo jen úsek řeky) a lze jej nejspíše číst jako Antina auss („Antinovo ucho“). Je-li toto čtení správné, rozšiřuje tento název řadu známých případů, kdy lidské části těla slouží jako základ toponymických interpretací. Ilustruje tuto univerzální tendenci v tvorbě toponym méně typickým příkladem – apelativum auss „ucho“ se při tvorbě lotyšských toponym používá jen zřídka a nepatří k anatomickým výrazům charakteristickým pro toponymii (Rapa 2014: 63). V prvním svazku Jānisem Endzelīnsem sestaveného slovníku místních jmen Lotyšska není žádné (!) toponymum, jehož původ by byl jednoznačně
106
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 7
Die Landkarte des Schlossgebietes Bērzaune vom 17. Jahrhundert und die baltische Hydronymie
OBR. 3. anting aus na mapě zámeckého panství Bērzaune (podle Dunsdorfs 1974)
auf das Appellativ auss zurückzuführen wäre (s. Endzelīns 1956: 55–56, Lemmata auf auss-). Nur die zweite Komponente des Toponyms ist baltischer Herkunft. Die erste Komponente – das lettische Anthroponym Antinš (< Anton) – ist griechischer oder lateinischer Herkunft (HdV I, 177; Silinš 1990: 62) und hat nur einen indirekten Bezug zur Hydronymie. Die Einmaligkeit dieses Hydronyms im ganzen lettischen toponomastischen Kontext führt zu einer gewissen Unsicherheit, ob der Name nicht doch anders gelesen und/oder interpretiert werden muss.
Etymologicky jednoznačných hydronym je samozřejmě velmi málo jak v Lotyšsku obecně, tak i na této mapě. Ve většině případů je zapotřebí etymologická analýza. Jako příklad následují dvě hydronyma začínající na Pl-: řeka Plising Rivus a jezero Plaxen Siö. Pro jezero jsou doloženy také současné synonymní názvy, například Plaksis // Plaksnis // Plakšezers // Plakšņu ezers, stejně jako několik názvů utvořených od jiných kořenů (srov. LVV 177). Již v roce 1638 je ve švédské revizi lánů doložena podoba Plaxen (Dunsdorfs 1941: 1159), tedy totožná s názvem na mapě, pouze bez obecného označení Siö (srov. švédské sjö „jezero“). Protože se ve východobaltofinských jazycích na začátku slova nevyskytují souhláskové skupiny5, je třeba jednoznačně upřednostnit baltský původ. Na území Lotyšska se sice vyskytují také toponyma germánského a slovanského původu, v tomto případě je však slovanský původ z areálních důvodů málo pravděpodobný,
5 Taková souhlásková seskupení se v nejnovějších přejímkách z 20. a 21. století vyskytují zřídka a většinou se objevují pouze v hovorovém jazyce.
Straipsniai / Articles
107
Page 8
OJĀRS BUŠS, RENĀTE SILIŅA-PINK̦E
zatímco názvy germánského původu lze tu a tam najít mezi lotyšskými sídelními názvy, nikoli však – až na zcela ojedinělé výjimky – mezi staršími názvy vodních ploch. Při hledání etymonu pro název jezera Plaksis // Plaxen Siö je třeba nejprve zvážit onomatopoický původ. Z fonetického hlediska se tato varianta jeví jako velmi věrohodná, neboť v lotyštině (jak ve spisovném jazyce, tak v nářečích) se vyskytují onomatopoická slovesa plakšēt, plakšķēt, zejména pro popis tichých zvuků vody, např. „Airi klakšķēja duļļos, ūdens plakšķēja [laivai] abās malās...“ (Andrejs Upīts; LLVV 239). Možný onomatopoický původ toponym začínajících na Plakš- je zmíněn také v Latvijas vietvārdu vārdnīca (LVV 177, heslo Plakši), avšak bez podrobnější analýzy. Na druhé straně se právě v pojednávané oblasti vyskytuje několik pomístních jmen (názvů luk a polí) s kořenem Plak- (Plok-, Plôk-), jejichž původ lze spíše vysvětlit regionalismem plôka „nízko položené, rovné pole“; plaka „rovina, nížina“ (LVV 175, heslo Plaka) a spisovným přídavným jménem plakans „rovný, plochý“. Význam „rovný, plochý; rovina, nížina“ se jako motivace názvu jezera jeví také jako poměrně věrohodný. Pro srovnání lze uvést pouze název jezera Ploskoye ozero (doslova „mělké/rovné jezero“), který se vyskytuje v Rusku, na Ukrajině a v Kazachstánu. Několik takových jezer leží nedaleko Lotyšska, v Pskovské oblasti, regionu s baltským substrátem v hydronymii. Hydronymum Ploskoye ozero k tomuto substrátu samozřejmě nepatří; slouží pouze jako podnět k úvahám o možných vzájemných baltských a slovanských sémantických vlivech v hydronymii.
Z hlediska sémantiky by mohl být ještě věrohodnější srovnávací příklad jiného lotyšského regionalismu – plasa „záplava na louce“ (ME III 320). Proti tomu však hovoří fonetické a areální aspekty. Obtížně vysvětlitelný hypotetický vývoj -s- > -ks- bychom se ještě mohli pokusit zdůvodnit kontaminací plasa + plaka. Největší překážkou tohoto výkladu původu je však areál rozšíření regionalismu plasa a toponym z něj utvořených – zahrnuje kulturněhistorické oblasti Zemgale a Latgale6, nikoli však Vidzeme, a zůstává vzdálen od obce Lazdona i od jezera Plaksis // Plaxen Siö (srov. LVV 182–183). Pro etymologii tohoto názvu jezera lze tedy formulovat nejméně tři hypotézy. Nejvěrohodnější z nich se zdá být hypotéza onomatopoická.
6 Tedy střední, jihovýchodní a východní Lotyšsko.
108
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 9
Die Landkarte des Schlossgebietes Bērzaune vom 17. Jahrhundert und die baltische Hydronymie
Název řeky Plising Rivus, který lze číst jako *Plīsiṇ- nebo *Plisiṇ-, zase jasně evokuje lotyšské sloveso plīst „trhat, štípat, lámat“. V lexikonu lotyšských místních názvů Latvijas vietvārdu vārdnīca je zaznamenáno přibližně 15 místních názvů s kořenem Plīs- (LVV 244–245), které s největší pravděpodobností pocházejí z uvedeného slovesa. Jedná se však o pomístní názvy (např. Plisa – pole v obci Drabēši, les v Karļi, pastvina v Kūduṃs, louka v Rāmuļi); mezi těmito názvy není žádné hydronymum. Protože naše Plising Rivus je, jak je patrné z mapy, poměrně malý potok, mohl by být jeho název odvozen od dávno zapomenutého pomístního názvu7. Je třeba doplnit, že z plēs-, což je jiný ablautový stupeň tohoto kořene, bylo utvořeno apelativum plēsums „mýtina“, které se poměrně často vyskytuje jako součást lotyšských místních názvů (viz LVV 223–226). Přímou souvislost mezi tímto apelativem a hydronymem Plising Rivus však nelze doložit. Existuje však možnost zasadit toto hydronymum do širšího indoevropského kontextu a srovnat je s několika místními názvy v Evropě. Například v Bělorusku jsou dvě řeky jménem Plisa a také staropruský místní název Plissinges z roku 1284 (Gerullis 1922: 125), který má téměř totožný zápis jako naše hydronymum. S hydronymy Plising Rivus a Plissinges etymologicky souvisí také mnoho lotyšských a litevských místních názvů na Ples-, Plēs- a Plēs- (Pleš-). Společný původ těchto názvů vede k indoevropskému kořeni *pleh₁k̂- „odtrhnout“ (viz LIV 483), motivace místních názvů však může být různá:
1) mýcení,
2) zdánlivé rozdělení oblasti tokem řeky,
3) „trhání“ skal a krajiny při vzniku říčního koryta,
stejně jako další, ještě hypotetičtější či pouze rekonstruovatelné faktory.
Další etymologicky problematickou skupinou v této oblasti jsou hydronyma (a jeden oikonym) na Sav- a Sāv-. Na mapě jsou to řeky Savins ups a Sawe ups a jezera Sawitz Lacus a Sawen Lacus (dnes: Savīte, Sāvīte a Savītes ezers, Sāvienas ezers s mnoha podobami názvů) a panský dvůr Safwenhoff (dnes vesnice Sāviena), který je z jiných pramenů a literatury znám spíše jako Sawensee (BHO II 550); to poukazuje na vznik sídelního názvu z hydronyma (viz obr. 4).
7 O tom, zda by se názvy malých potoků a jezer samy neměly řadit mezi pomístní názvy (mikrotoponyma), se diskutuje již dlouho a nelze na ni dát jednoznačnou odpověď.
Straipsniai / Articles
109
Page 10
OJĀRS BUŠS, RENĀTE SILIŅA-PIN̦ĶE
Hydronyma na Sav- byla ve vědecké literatuře probírána opakovaně, a to jak v evropském kontextu, tak jako součást staroevropské hydronymie. Mezi nejvýznamnější studie patří vedle mnoha dalších publikace Hanse Kraheho (Krahe 1964: 50), Vladimira Toporova a Olega Trubačeva (Топоров, Трубачев 1962: 206) a Jürgena Udolpha (Udolph 2007). Aleksandras Vanagas ve svém etymologickém slovníku litevských hydronym rozebírá všechny tyto výzkumy a přiklání se k názoru, že evropská hydronyma na Sav- mohla vzniknout z indoevropského kořene *seu- [=*seu-?] „vlhký; kapat, téci“ a rekonstruuje apelativum *souos „vlhkost; tekutina“ (Vanagas 1981: 292–293 s.v. Savìstas). V návaznosti na slovinské (a také chorvatské a srbské) jméno řeky Sava a výzkum původu tohoto názvu, který shrnul France Bezlaj (Bezlaj 1961: 173), uvádí Vanagas jako možný etymon v indoevropském prajazyce kořen *seu-, *sou- (Vanagas 1981: 293). S ohledem na nejnovější tendence v indoevropeistice, zejména laryngální teorii, je třeba jako jeden z možných etymonů hydronym na Sav- uvést indoevropský kořen *sh₂eu- „lít, pršet“ (LIV 545). Tato etymologie se zdá být pro stará evropská hydronyma a jejich potomky věrohodná jak z hlediska motivace, tak etymologické příbuznosti. Etymologií tohoto jména řeky z hlediska moderní indoevropeistiky se zabýval také Harald Bichlmeier a jako nejvěrohodnější z pěti jím uvedených indoevropských kořenů (*seu-, *seuh₁-, *seuh₃-, *sh₂eu- a *seuH-) označuje kořen *sh₂eu- „lít, pršet“ (Bichlmeier 2012: 20–21). Krahe (1964: 50) při analýze starých hydronym se základem Sav- zmiňuje také lotyšské jméno Savīte a Vanagas (1981: 293) v hesle Savìstas srovnává toto litevské místní jméno s lotyšskými názvy řek Sava a Savīte. Odpověď na otázku, zda hydronyma na Sav- a Sāv- v zámeckém obvodu Bērzaune skutečně náležejí k tomuto etymologickému okruhu, však dosud nebyla nalezena. Možná souvislost těchto názvů se starými evropskými hydronymy není samozřejmá. Savīte a Sāvīte jsou poměrně malé řeky (Savīte měří 25 km, Sāvīte přibližně 8 km), a už proto je možné (i když to není zcela jasné), že jejich názvy nejsou tak staré a patří k mladší vrstvě hydronym. Nesmíme také zapomínat, že v této oblasti, v zámeckém obvodu Bērzaune, je přítomnost baltofinského substrátu zcela možná. Marta Rudzīte před více než 50 lety již konstatovala, že některé lotyšské názvy řek na Sav- mohou být baltofinského původu, a srovnala je s finským názvem jezera Savijä̈rvi (Rudzīte 1968: 191).
110
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 11
Die Landkarte des Schlossgebietes Bērzaune vom 17. Jahrhundert und die baltische Hydronymie
OBR. 4. Savve ups, Saven Lacus a Safwenhoff na mapě panství Bērzaune (podle Dunsdorfs 1974)
Toponymický kontext hydronym se Sav- a Sāv- není v Lotyšsku příliš vypovídající. V Lotyšsku se vyskytuje méně než deset hydronym se Sav- a kolem dvaceti dalších toponym (názvů sídel a pomístních jmen) se Sav- a Sāv- (LaVI). Netvoří jednotnou oblast, lze však konstatovat některé zákonitosti. Sāvaiņi – název několika statků – je doložen poměrně soustředěně v jižní Zemgale nedaleko litevských hranic a mohl by souviset se stopami sélského substrátu, přesnější výklad je však třeba ještě hledat. Některá toponyma ve východním Lotyšsku (např. názvy jezer Savinu ezers, Saves ezers) jsou možná utvořena ze slovanských antroponym, totiž z křestního jména Sava a odpovídajícího patronymického příjmení Savin, snad zprostředkovaně přes názvy sídel – vesnic či bývalých statků, srov. např. Savina – vesnici v obci Rundēni. Mezi hydronymy panství Bērzaune je obzvláště zajímavý bývalý potok Saviena v Zeltiņi, obci v severním Lotyšsku, kde se ještě před méně než sto lety mluvilo livonsky – jihovýchodoestonským nářečím (Vaba 1997: 39–40). V toponymech této oblasti bychom očekávali baltofinské (estonské) adstrátum. Z hlediska možných baltofinských vlivů stojí za zmínku také hydronymum řeky Savinu upe v obci Jaunroze u estonské hranice (pokud původ názvu nelze odvodit od výše zmíněného slovanského příjmení). Čtyři hydronyma se Sav- se sice
Straipsniai / Articles
111
Page 12
OJĀRS BUŠS, RENĀTE SILIŅA-PINK̦E
nevyskytují v jednotné oblasti, v Lotyšsku jsou tedy doložena v regionech, kde byl již dříve zjištěn baltofinský substrát či adstrát, nebo byl považován za velmi pravděpodobný. Není těžké najít pro uvedená lotyšská hydronyma možný etymon v baltofinských jazycích. Mohlo by jít o apelativum s významem ‚jíl, hlína‘, např. estonské sau, savi, finské savi. Slova s takovým významem se při tvoření hydronym používala mnohokrát a v mnoha jazycích. Dokládá to již zmíněný finský název jezera Savijärvi i další estonská a finská toponyma s kořenem Sav-, mezi nimi také název finského kulturně-historického regionu Savo (Paikkala 2007: 406–407), ale také lotyšské Mālupe a litevské Mólupis, jakož i další toponyma s tímto kořenem (viz Endzelīns 1961: 390–393, Vanagas 1981: 219 s.v. Mólė aj.). Baltofinský původ hydronyma Savīte lze považovat za poměrně věrohodný, je však třeba poznamenat, že přes veškeré argumenty pro a contra může struktura toponyma vzbuzovat jisté pochybnosti. V hydronymech baltofinských jazyků se savi obvykle realizuje jako první člen složeniny, Savīte je však pravděpodobně poměrně novou sufixální derivací s lotyšskou zdrobňovací příponou –īt– (a proto je také sotva odvoditelné od *Savintia [Krahe 1964: 50]). Je možné, že se druhá složka staršího baltofinského *Savijoki nebo (estonského?) *Savijoe časem zkrátila, jak ukazuje příklad výše zmíněného finského místního názvu Savo nebo finského názvu vesnice Savio (Paikkala 2007: 406–407), a že na její místo nastoupila lotyšská přípona? Tento výklad není na první pohled přesvědčivý, hypotéza baltofinského původu se však v tomto případě jeví věrohodnější než hypotéza staroevropské hydronymie. Etymologická souvislost s názvem chorvatské a slovinské řeky Sava se nezdá reálná, nelze ji však ani kategoricky odmítnout.
K jiné etymologické skupině zjevně patří hydronyma se Sāv-, včetně názvů v panství Bērzaune – názvu řeky Sāvīte a názvu jezera Sāvienas ezers. Tyto názvy jsou nejspíše baltského původu a jejich etymonem by mohlo být lotyšské nářeční podstatné jméno sāva, případně sâva ‚podlouhlá jizva (také v kůře stromu)‘, nebo přídavné jméno sāvains, případně sâvains ‚jizvatý‘ (ME III 809). Jak se uvádí již v citovaném slovníku, tyto regionalismy jsou příbuzné s litevským slovem šòva ‚jeskyně, dutina‘; v lotyštině je jejich areál výskytu poměrně malý a jsou doloženy pouze v několika nářečích. K nim však patří i nářečí Bērzaune, takže etymologické spojení hydronym tohoto panství s regionalismem sāva se zdá být docela plausibilní, zejména,
112
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 13
Die Landkarte des Schlossgebietes Bērzaune vom 17. Jahrhundert und die baltische Hydronymie
protože z hlediska etymologické sémantiky či motivace zapadá do řady sémantických univerzálií hydronym.
Je možné, že názvy řek Sāuite a Plising Rīous tvoří dvojici hydronym s podobnou sémantickou motivací, podobnost názvů Sāuite a Savite je však pouze náhodná a jejich jedinou společnou vlastností je přípona, respektive koncová část.
PRAMEN
Mapa panství Bērzaune. Lotyšský státní historický archiv, fond č. 7404, popis 3, spis 2.
L I T E R A T U R A
B e z l a j F r a n c e 1961: Slovenska vodna imena 2. del (M–Ž). Ljubljana: Slovenska Akademija Znanosti i Umetnosti.
BHO II – Baltický historický místopisný lexikon 2: Lotyšsko (jižní Livonsko a Kuronsko). Vyd. Hans Feldmann, Heinz von zur Mühlen. Kolín nad Rýnem, Vídeň: Böhlau Verlag, 1990. (=Prameny a studie k baltské historii. Svazek 8/II)
B i c h l m e i e r H a r a l d 2012: Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge. – Acta Linguistica Lithuanica 66, 11–47.
D u n s d o r f s E d g a r s 1938, 1940, 1941: Vidzemes 1638. gada arklu revīzija. 4 burtnīcas. Rīga: Latvijas vēstures institūta apgādiens. (=Latvijas vēstures avoti. 4. sēj.)
D u n s d o r f s E d g a r s 1974: Der große schwedische Kataster in Livland 1681–1710. Kartenband. Melbourne [ohne Verlag].
E n d z e l ī n s J ā n i s 1956: Latvijas PSR vietvārdi 1. d. 1. sēj. A–J. Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība.
E n d z e l ī n s J ā n i s 1961: Latvijas PSR vietvārdi 1. d. 2. sēj. K–Ō. Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība.
G e r u l l i s G e o r g 1922: Staropruská místní jména. Berlín, Lipsko: Walter de Gruyter & Co.
HdV I – Seibicke Wilfried 1996: Historisches deutsches Vornamenbuch 1. Berlin, New York: Walter de Gruyter.
K a r u l i s K o n s t a n t ī n s 1992: Lotyšský etymologický slovník 1–2. Riga: Avots.
Straipsniai / Articles
113
Page 14
OJĀRS BUŠS, RENĀTE SILIŅA-PIŅĶE
Krahe Hans 1964: Unsere ältesten Flußnamen. Wiesbaden: Otto Harrassowitz.
Laansalu Tiina 2014: Dry Rivers and Secret Rivers. – 25th International Congress of Onomastic Sciences. 25th–29th August 2014 Glasgow. Abstracts. Glasgow: University of Glasgow, 88. Zugänglich unter: http://www.icos2014.com/wp-content/uploads/ICOS-2014-List-of-Abstracts-v3.pdf
Laumane Benita 1973: Zioju nosaukumi latviešu valodā. Rīga: Zinātne.
LaVI – kartotéka toponym v Ústavu lotyšského jazyka Lotyšské univerzity.
LIV – Lexikon indoevropských sloves. Kořeny a jejich primární tvoření kmenů. Pod vedením Helmuta Rixe. 2. rozšířené vyd. Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag, 2001.
LLVV – Slovník spisovného lotyšského jazyka 62, odpovědný redaktor L. Ceplītis. Riga: Zinātne, 1987.
LVV – Slovník lotyšských místních jmen. Pilaci – Pracapole, odpovědný redaktor O. Bušs. Riga: Ústav lotyšského jazyka Lotyšské univerzity, 2006.
ME I–IV – Mīlenbahs Kārlis. Slovník lotyšského jazyka 1–4. Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns. Riga: Kultūras fonds, 1923–1932.
Paikkala Sirkka, ed., 2007: Suomalainen paikannimikirja. Helsinki: Karttakeskus, Kotimaisten kielten tutkimuskeskus.
Rapa Sanda 2014: Some Semantic Universals in the Latvian Toponymy. – 25th International Congress of Onomastic Sciences. 25th–29th August 2014 Glasgow. Abstracts. Glasgow: University of Glasgow, 63. Zugänglich unter: http://www.icos2014.com/wp-content/uploads/ICOS-2014-List-of-Abstracts-v3.pdf
Rudzīte Marta 1968: Somugriskie hidronīmi Latvijas PSR teritorijā. – Latviešu leksikas attīstība. Rīga: Zinātne, 175–197.
Sehwers Johann 1936: Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über den deutschen Einfluß im Lettischen. Leipzig: Otto Harrassowitz. (= Veröffentlichungen des Slavischen Instituts an der Universität Leipzig, Nr. 13).
Siliņš Klāvs 1990: Latviešu personvārdu vārdnīca. Rīga: Zinātne.
Švābe Arveds 1933: Die älteste schwedische Landrevision Livlands. – Latvijas Universitātes raksti. Tautsaimniecības un tiesību zinātņu fakultātes sērija. 2. sējums, Nr. 3. Rīga, 338–596.
Udolf Jürgen 2007: Alteuropa in Kroatien: der Name der Sava/Save. – Folia Onomastica Croatica 12–13 (2003–2004) [2007], 523–548.
Vaba Lembit 1997: Uurimusi läti-eesti keelesuhetest. Tallinn, Tampere [ohne Verlag].
114
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 15
Die Landkarte des Schlossgebietes Bērzaune vom 17. Jahrhundert und die baltische Hydronymie
Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. Vilnius: Mosklas.
Vidzemes kartes 1996 – Vidzemes kartes. 17. gadsimts. Izstādes katalogs. Vyd.: Latvijas Valsts vēstures arhīvs. Rīga: 1996 Dostupné na: http://www.arhivi.lv/sitedata/LVVA/dokumenti/Publikacijas/Vidzemes%20Kartes.pdf
Топоров Владимир, Трубачев Олег 1962: Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья. Москва: Издательство Академии наук СССР.
Mapa okolí hradu Bērzaune ze 17. století a baltská hydronymie
SOUHRN
První období intenzivnějšího zaznamenávání starých lotyšských místních jmen souvisí s hospodářskou činností Švédska v 17. století, kdy této zemi patřila severní část Lotyšska. Výsledkem této činnosti jsou materiály pozemkové revize, v nichž je zaznamenáno mnoho lotyšských oikonym, a topografické mapy potřebné pro takzvanou redukci panství, na nichž je zachyceno značné množství hydronym a mikrotoponym.
Na mapě okolí hradu Bērzaune (asi 1680–1685) je zaznamenáno více než 70 hydronym (více než polovina jsou názvy jezer), z nichž přibližně 15 nebylo známo z jiných pramenů a dnes se již nepoužívají.
Etymologická analýza hydronym zachycených na mapě ukazuje, že některá z nich jsou finsko-ugrického původu, například názvy řek Kūja, Mudsa Rivus, většina se však odvozuje z baltských (lotyšských) jazyků, například názvy řek Ackman ups (=* Akmenupe), srov.: lot. akmens „kámen“, upe „řeka“, Roabesche ups (=*Robežuпе), srov.: lot. robeža „hranice“. Název řeky Anting aus by se pravděpodobně měl číst jako Antina auss „Antonovo ucho“.
Původ některých dalších názvů může objasnit pouze podrobná etymologická analýza. Název jezera Plaxen Siö (dnes Plaksis nebo Plaksnis) má pravděpodobně onomatopoický původ, srov.: lot. plakšēt, plakšķēt „vydávat mírný hluk“, například „plácnout o vodní hladinu“. Název řeky Plising Rivus by bylo možné odvodit z lotyšského kmene plīs-/plēs- „lámat, trhat“; příbuzná hydronyma odvozovaná ze společného indoevropského etymonu *pleh₁k- „odtrhnout“ se vyskytují v Litvě, starém Prusku a Bělorusku.
Ačkoli by hydronyma odvozená od kmene Sav- (Savins ups, Sawitz Lacus, dnes Savīte, Savītes ezers) bylo možné srovnávat s hydronymy indoevropského původu odvozenými z *s₂h₂eu- „lít, pršet“, pravděpodobně jde o finsko-ugrická jména, srov.: est. sau, savi „jíl“, fin. savi „jíl“, finská místní jména Savo, Savio a finský název jezera Savijärvi.
Straipsniai / Articles
115
Page 16
OJĀRS BUŠŠ, RENĀTE SILIŅA-PIŅĶE
Na první pohled podobná jména s –ā- (dnes – Sāvīte, Sāvienas ezers) by se pravděpodobně měla odvozovat od jiného etymonu – nářečního slova lotyštiny sāva „jizva“.
