This is a machine-generated translation of the original document and may contain errors, omissions, or changes in meaning. Do not rely on this translation for quotations, citations, or authoritative references. Please consult and cite the original document.
Preparing document pages…
Page 1
SIMONA VYNIAUTAITĖ
Institut litevského jazyka
Oblasti vědeckého výzkumu: geolingvistika, dialektologie, sociolingvistika.
JAZYKOVÉ POSTOJE ŽEMAITŮ Z OKOLÍ SKUODASU
Jazykové postoje Žemaitů z okresu Skuodas
ANOTACE
Článek analyzuje jazykové postoje Žemaitů z okolí Skuodasu – hodnocení rodného nářečí a lidí, kteří tímto nářečím mluví. V analýze se uplatňuje zobecněný trojčlenný model, který odhaluje různé roviny hodnocení nářečí – ideálu, nevyhnutelnosti a omezenosti. Jsou nastíněny možné souvislosti mezi hodnocením nářečí a pojetím mateřského jazyka i psychologickou svébytností.
KLÍČOVÁ SLOVA: severní Žemaité z Telšů, jazykové postoje, nářečí, spisovný jazyk, sebeuvědomění.
ANOTACE
Článek analyzuje jazykové postoje Žemaitů ve skuodském okrese, konkrétně jejich mateřská nářečí a hodnocení lidí, kteří nářečím mluví. Analýza využívá široce pojatý trinární model, který pomáhá odhalit různé dimenze hodnocení nářečí, například ideál, nevyhnutelnost a omezení. Představuje pojetí hodnocení nářečí a mateřského jazyka i možné souvislosti psychologického rozlišování.
Význam nářečí v současném světě a společnosti lze chápat velmi rozmanitě. Tvrzení, že nářečí je bohatství a hodnota, se na jedné straně zdá (zdálo) samozřejmé a těžko zpochybnitelné, na druhé straně však ne vždy a ne pro každého. Ve 21. století, v době neustálých změn, moderních technologií a globalizace, přestává být rozmanitost hodnot a postojů i jejich proměny překvapivým jevem. Ovlivňují ji jak vnější faktory, tak určité změny v psychologii a chování společnosti. Mění se také jazyk – všechny jeho variety. Změny nářečí (uskutečněné i probíhající) se často jeví jako neblahé, a to ještě více než proměny spisovného jazyka; vznikající nové nářeční útvary (geolekty, regiolekty) a „nečistý“, „nepravý“ nářeční jazyk jsou pak považovány za důsledek tohoto neblahého vývoje. Hodnocení změn nářečí jako cesty ke zániku a chápání změn spisovného jazyka jako přirozeného procesu, případně uznání obou procesů za nevyhnutelné, avšak nikoli znamenající konec, souvisí s volbou ideologie a perspektivy. Zdůrazňuje se, že geolingvistická perspektiva je optimistická a dává smysl ideologii vývoje (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014b: 36). Na průsečíku ideologií zůstává významnou (a nejspíše ještě významnější) otázka, nakolik je nářečí důležité pro běžné uživatele a zda je vůbec důležité v době, kdy se proměňuje. Proto se při výzkumu nářečí stále častěji zohledňuje aspekt jazykových postojů (srov. Vaicekauskienė, Sausverde 2012; Kliukienė 2010; Ramonienė 2013), neboť názor a hodnocení uživatelů jazyka jsou významným, ba nezbytným faktorem (srov. Mikulėnienė 2015: 103), který poměrně dobře odráží současný stav i to, jak se může tento stav v budoucnu měnit. Význam jazykových postojů lze spatřovat také v souvislosti s potenciálem zachování – jsou jedním z faktorů zajišťujících životaschopnost a kontinuitu nářečí (Aliūkaitė, Bakšienė, Jaroslavienė et al. 2014: 130). V tomto případě se postoje chápou nejen jako určitý psychologický, ale také jako funkční jev.
Pro výzkum byla zvolena skuodská oblast, která je jednou z lokalit Žemaitska náležejících k jádru regionu (podrobněji viz Petrulis 2005: 168). Její obyvatelé se proto vyznačují snad nejsilnějším žemaitským sebeuvědoměním a těsným propojením identity s rodným místem. Důležité je také to, že oblast neleží na pomezí s aukštaitským nářečím, kde by bylo nutné nářečí považovat již za přechodné. Naopak okolí Skuodasu, kde se kříží fonetické a gramatické rysy přímořských Žemaitů a takzvaných telšských Žemaitů (Girdenis 2012: 13), lze pokládat za jednu z oblastí s nejreprezentativnějším jazykovým kódem1 „vlastních“ žemaitských nářečí (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014a: 262). Skuodas jako
1 Lze vymezit skuodský geolekt – menší nářeční útvar, který žije na základě silných tradičních místních mluv (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014a: 260).
Straipsniai / Articles
177
Page 3
SIMONA VYNIŪTAITĖ
status města, které si nářeční jazyk velmi dobře zachovalo, potvrzují i údaje z dalších výzkumů2. Lze se domnívat, že pevný nářeční základ této oblasti a její příslušnost k jádru žemaitského regionu ovlivňují nejen světonázor či povahu samotných obyvatel, ale také jejich jazykové postoje.
OBR. 1. Lokality
Cíl, úkoly, metody a materiál. Cílem tohoto článku je zjistit, jak Žemaité z okolí Skuodasu hodnotí své mateřské nářečí a lidi mluvící nářečím. Vychází se z údajů (dotazníků informátorů a zvukových nahrávek) z projektu, který v letech 2010–2013 realizoval Institut litevského jazyka: Současný geolingvistický výzkum v Litvě: optimalizace sítě lokalit a interaktivní šíření nářečních informací (podrobněji viz www.tarmes.lt). Materiály jsou uloženy v Nářečním archivu Institutu litevského jazyka. Bylo dotazováno 57 obyvatel lokalit Litevského jazykového atlasu náležejících ke skuodské oblasti: Ker̃viai (12), Vižañčiai (namísto Skliaũstė, 13), Skuõdas (29), Šárkė (30), Ylakiai (31), Lùkniai (namísto Pãluknė, 38) a Mósėdis (40) (viz obr. 1). Vzorek tvoří respondenti starší (41; 72%), střední (10; 17,5%) a mladší (6; 10,5%) generace, z toho 45 žen a 12 mužů. Podle pravidel projektu se za mladší generaci považují lidé do 30 let, za střední generaci lidé ve věku 31–49 let a za starší generaci lidé ve věku 50 let a více. Vzdělání informátorů je poměrně různorodé: základní (16; 27%), vysokoškolské (14; 25%), neúplné středoškolské (10; 18%), vyšší odborné (7; 12%), odborné (6; 11%) a středoškolské (4; 7%). Jelikož jsou využity všechny materiály shromážděné v jednotlivých lokalitách, není počet informátorů z hlediska věku, pohlaví a vzdělání stejný. V některých případech se zvažuje těchto
2 Projekty Užívání jazyků a národní identita v litevských městech a Sociolingvistická mapa Litvy: města a městečka (viz Města a jazyky 2. Sociolingvistická mapa Litvy), výzkum etnologa Petra Kalniuse (2012: 331–332).
178
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 4
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
možnost vlivu sociolingvistických proměnných. Je pravděpodobné, že při použití jiných vzorků by mohly být jiné i výsledky. Za účelem analýzy hodnocení dialektu a diskuse o možných souvislostech s pojetím mateřského jazyka se používají popisně-analytické a interpretační metody a vychází se z údajů etnologických a etnopsychologických výzkumů.
2. HODNOCENÍ DIALEKTU
Postoj k dialektu je významným aspektem. Zdůrazňuje se, že se mění nejen dialekty, ale také postoj k dialektálnímu diskurzu (Aliūkaitė 2011: 11). Hodnota dialektů proto může být vnímána jinak než dříve (například v sovětské éře). Jednou z možností je přímé hodnocení dialektu informanty, kteří vyjádřili svůj názor nebo si všimli a zdůraznili, co si nejčastěji myslí ostatní a jaký názor se ustálil. Další možností, jak zjistit, jaký je postoj k dialektu, není přímé hodnocení samotného dialektu, ale názor na člověka, který mluví dialektem. Předpokládá se, že životaschopnost jazykového kódu a důvody jeho zachování mohou spolehlivěji odhalit asociace s mluvčími, kteří jej používají, než hodnocení samotného kódu (Ramonienė 2013: 7), jinými slovy, významné jsou nevědomé postoje. Jak však uvádí Daiva Aliūkaitė, ještě úspěšnějším modelem je zkoumání vědomých i nevědomých postojů (2013b: 224).
V dotaznících3 bylo uvedeno několik možných charakteristik člověka, který mluví dialektem: venkovan, málo vzdělaný, staršího věku, vážící si svého rodného dialektu, vlastenecky založený. Informanti uvedli také další varianty popisující člověka mluvícího dialektem. Někteří respondenti uvedli několik charakteristik, proto je zde uveden počet odpovědí, nikoli respondentů. Vzhledem k tomu, že zkoumaných osob (stejně jako obyvatel v analyzovaných lokalitách obecně) není mnoho, je počet odpovědí nízký. Zdůrazňuje se, že „dialektů neubývá, pokud je živý v jednom místě, a ne například v šesti (zde jsou zvolena podmíněná čísla). Geolingvistická hodnota a význam rozdílů zůstávají stejné“ (Aliūkaitė, Bakšienė, Jaroslavienė a kol. 2014: 182). Lze tvrdit, že ani postojů neubývá, pokud se liší počet lidí, kteří je deklarují, i počet odpovědí. Hlavní a možné tendence se v zásadě odrážejí. Charakteristiky člověka mluvícího dialektem a jejich počet jsou uvedeny v tabulce 1. Je uvedeno, kolik odpovědí pochází od informantů starší (Vr), střední (Vd) a mladší (J) generace.
3 Viz příklad http://www.tarmes.lt/index_meniu.php?id=5
Straipsniai / Articles
179
Page 5
SIMONA VYNIAUTAITĖ
Z těchto charakteristik vystupují tři hlavní obrazy dialektu, které tvoří různé roviny:
Ideál Nevyhnutelnost Omezenost
Zařazení charakteristik do jednotlivých rovin není nezpochybnitelné, je spíše podmíněné a závisí na interpretaci. Jde o určitý zobecněný trojčlenný model⁴, o nějž se lze opřít při analýze pojetí a hodnoty dialektu u uživatelů jazyka.
TABULKA 1. Postoj k člověku mluvícímu dialektem
Charakteristika | Váží si svého rodného dialektu | Je tak zvyklý | Vlastenecky založený | Tak vyrostl | Venkovan | Pravý Žemait | Staršího věku | Tak se narodil | Žemait | Dodržuje tradice | Čistokrevný Žemait | Jinak to nejde | Jinak nemůže mluvit | Málo vzdělaný | Inteligentní člověk | Je třeba vážit si vlastního dialektu | Je třeba pěstovat svůj jazyk | Vyrostl v takovém prostředí | Člověk, který miluje svůj dialekt Počet odpovědí | Vr 13 9 8 7 6 4 1 1 1 - 1 1 - 1 - 1 1 - 1 | Vd 4 2 2 2 1 - 1 1 1 1 - - 1 - - - - 1 - | J 2 2 2 1 1 1 1 - - - - - - - 1 - - - - | Celkem 19 13 12 10 8 5 3 2 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Procenta 23 15 14 12 10 6 4 2 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
2.1. Nářečí – ideál
Tuto rovinu tvoří složky úcty, patriotismu a tradice. Ztotožnění nářečí a člověka hovořícího nářečím s takovými složkami určuje nebo může
⁴ „Bylo by možné“ spojit s modelem Světového stromu jako univerzální symbolické struktury, která dává smysl harmonii a řádu světa (podrobněji viz Čepienė 2014: 57). V podstatě i zde existující části tvoří, jak lze říci, harmonii jazykových postojů, neboť odrážejí všechny tři (podmíněné) roviny: pozitivní (ideál), neutrální (nevyhnutelnost) a negativní (omezenost). To, že neexistuje pouze rovina ideálu, tedy že v tomto případě neexistuje jen pozitivní postoj k nářečí a jeho stoprocentní užívání ve všech oblastech, ještě neznamená zánik nářečí ani velmi špatnou situaci.
180
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 6
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
určovat význam nářečí pro jeho uživatele, jeho životaschopnost a kontinuitu. „Zastupování“ této roviny je v jistém smyslu také vědomou volbou samotných lidí. Z těchto důvodů lze jednotlivé složky chápat jako celek, který vytváří poměrně dokonalý model nebo model blízký ideálu.
Úcta. Nejčastěji (19krát) informanti charakterizovali člověka hovořícího nářečím jako někoho, kdo si nářečí váží. Úcta k vlastnímu nářečí a autorita nářečí jsou v podstatě považovány za prestižní (Kliukienė 2014: 7). Z textu tedy sice není přímo patrné, ale vyplývá z něj, že nářečí je považováno za velmi prestižní⁵. Tato charakteristika byla často zmiňována také zástupci dalších severožemaitských lokalit (srov. Pabrėža 2013: 5). Úcta je považována za důležitou hodnotu; obvykle se jí těší velmi významné věci. Lze říci, že i když je nářečí pokládáno za nevhodné k užívání všude a z estetického hlediska za nepříliš krásné, je třeba si ho vážit a cenit, srov.: (1) žėnā, ta lietuviu kalba ta jau tuoki kāp reikint, vuo, žėnā, ta žemaitiu kalba dėdlē švaka īr, bet mums ana gera vės tēik īr [K. M., m., 79 m., V.]⁶. Ačkoli v tomto případě vystupuje představa spisovného jazyka jako prestižnějšího jazykového kódu, nářečí je přesto považováno za psychologicky nejbližší a nejlepší jazykový kód. Člověk hovořící nářečím si také zaslouží úctu; naopak na ty, kdo nářečím mluvit mohou, ale nemluví jím, nebo na lidi, kteří nářečí „zapomněli“, se pohlíží poměrně negativně:
(2) Tuoks kap išpoikėms atruoda. Parvažiou va žemaitis kuoks student’s ėš Vėlniaus, Kauna, jau so saveškės jau pradeda šnekietė ta literatūrėška kalba ėr, žėnuok, mon nedėdėlė patink, kažkāp, aha, tuoks ėsdėdoms atruoda dvėlk ėš anuo. [L. Š., m., 52 m., Y.]
(3) Ka tēp pasėklausā žnuogos, ka to žėna, ka ons gal žemaitėškā šnekietė ėr nešnek, ta no mon tēp biškī keistā atruoda ėš tēkrūju, nes jėgo ėš žemaitiu esam, ta galem ėr šnekietė žemaitėška. [G. P., m., 24 m., M.]
(4) Mon net dabā pėktoms, īr ir pas mūsa, kor, sakīsio, īr pats žemaitis kaima vēdurie banda pakeistė. <...>. Ta īr vėitas, kor to turi kėtėp rokoutėis, kor to turi bėndrauteis, bet jėgo aš kaimė sosėtėksio – mon nesoprantamā, mon ėš tēkrūju nesoprantamā. [D. Č., m., 45 m., K.]
(5) Ta kas tēn kėrčious „tai išvažiuosiu, tai aš...“? Joukas ėš kėts kėta paskiau. No ka tēp īr. [J. J., m., 83 m., V.]
5Průzkum obyvatel ukázal, že žemaitské nářečí je ve Skuodasu považováno za nejprestižnější (Kliukienė 2014: 7). Zdůrazňuje se, že otevřená prestiž je potřebná k tomu, aby byl spisovný jazyk (standardní variety) považován za symbol národní pospolitosti (viz Auer 2011: 486). Prestiž nářečí v tomto případě určuje nebo může určovat, zda je nářečí považováno za symbol části národa, totiž Žemaitů. Podle P. Kalniause však většina Žemaitů ve všech lokalitách Žemaitska obecně pokládá své nářečí za neprestižní, protože spisovný jazyk byl vytvořen na základě aukštaitského nářečí (2012: 322).
6Hranaté závorky uvádějí iniciály informantů, pohlaví (m. – žena, v. – muž), věk a lokalitu (Y. – Ylakiai, K. – Kėrviai, L. – Lūknės, M. – Mósėdis, S. – Skuõdas, Š. – Šárkė, V. – Vižančiai).
Straipsniai / Articles
181
Page 7
SIMONA VYNIAUTAITĖ
(6) A také je tu takových paní, které si myslí, že umějí a začínají mluvit spisovným jazykem, když žijí v Žemaitiji – to je k smíchu všem. <…>. Tím méně, když to člověk slyší, je to opravdu k smíchu. [G. L., m., 19 m., Y.]
(7) Kdybych teď začal mluvit ani tak, ani onak, ale začal bych mluvit aukštaitsky, všichni kolem by říkali, že se tu objevil někdo jako bílá vrána. [J. M., m., 72 m., V.]
(8) Mně to připadá směšné – žít tolik let někde v Žemaitiji nebo jinde a zapomenout svůj rodný jazyk, to přece… <…>. Nemyslím, že lze svůj rodný jazyk zapomenout během několika měsíců či let, vždyť si ho člověk stejně pamatuje. [B. P., m., 18 m., K.]
Nemluvení nářečím je vnímáno jako projev povýšenosti, domýšlivosti či podivínství. Takové chování vyvolává hněv nebo smích. Je třeba zdůraznit, že to není přijatelné pro zástupce žádné generace. Za hlavní jazykový kód se považuje právě nářečí a jeho nepoužívání člena komunity jakoby odděluje; vypadává z obvyklého systému tradiční komunity, tj. stává se jako by ne svým nebo přinejmenším jiným (tento pojem zaujímá v univerzální opozici vlastní–cizí mezilehlé místo (Unukovičius 2014: 192–193). Význam jazyka při hledání (sebe)identifikace a (ne)přítomnost mezi svými se ukázaly také v průzkumu z roku 1999, neboť „neznalost žemaitijského jazyka člověka vylučuje z řad Žemaitů“ (Pakalniškis 2001: 207). Jazyk by bylo možné přirovnat k prvku obrácené (a v některých případech i dobrovolné) iniciace – lze předpokládat existenci jazykové antiiniciace. Potvrzuje to také situace, kterou popsal P. Kalnius, kdy mladá Žemaitka tvrdila, že není Žemaitka, protože už nemluví žemaitijsky (mluvit přestala během studia v Klaipėdě) (2012: 310). Jazykový „odchod“ v tomto případě podmiňuje i odchod od identity. Existuje i jiný názor, podle nějž souvisí nepoužívání nářečí se zvykem používat spisovný jazyk. V takovém případě je těžké znovu mluvit nářečím, srov.: (9) Člověk je pořád tam, protože od rána do večera mluví se svými spolužáky a zvykne si; žije tak týden, měsíc, rok a tak dále [V. B., m., 44 m., Y.]. Lze tvrdit, že tento názor je výjimečný, protože nepoužívání nářečí ve vlastním prostředí se většinou posuzuje kriticky. Důležité je také to, že postoj ke spisovnému jazyku není zcela radikální – v určitých místech a situacích je považován za přijatelný a vhodný k užívání (viz tabulka 2).
S úctou je třeba spojovat i představu, že nářečí je hodnotou, nikoli předmětem přehlížení, posměchu či jiných negativních jevů. Objevují se poznámky o posměšcích ostatních (ne-Žemaitů) a o znevažování žemaitijského nářečí, např.:
(10) Litevsky se mluví po celém Litvě, ale žemaitijsky tam vůbec nemluví, Žemaitů si příliš neváží a dělají si z nich legraci. <…>. Vždyť tam v táboře byli všichni: Dzúkové, Aukštaitové i Žemaitové – lidé z celé Litvy. Všichni jsme mluvili litevsky, ale mezi sebou, když jsme se sešli, nám bylo snazší mluvit žemaitijsky. Jen mezi sebou, protože kdybychom to udělali hned, začali by říkat „žemaitijský blázen“ – hned by si z nás začali dělat legraci – to nešlo. No, takoví,
182
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 8
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
mají takové sklony a takové způsoby, že je třeba do někoho rýpat a rýpou pořád do někoho. Rýpou jak do Dzúků, tak do Žemaitů – každý si najde někoho, do koho by mohl šťourat. [V. G., v., 85 m., L.]
(11) Ach, Žemaitů si nikdo neváží, začněte mluvit… Aukštaitům se nelíbí, že jsme Žemaitové. <...>. Ale říkám, Aukštaitové Žemaity nenávidí, Ježíši Maria, zvlášť v Kaunasu – pohrdají jimi. Jen se podívejte, říkám, pohrdají vámi. Žemaitijsky jsme mluvili, ti stavbaři – co jste říkali? Ano, řekli jsme, ale říkám, rozumějte. Žemaitové, Ježíši Maria! [M. R., v., 51 m., Š.]
(12) Je to prý tak, ale já jsem přece tvůj vlastní člověk, vždyť ty tam [Klaipėdoje] mluvíš tak žemaitijsky. [K. M., m., 79 m., V.]
Tento postoj lze chápat jako přehnaně citlivou reakci, poněkud zveličené vnímání posměchu a nenávisti. Jazyková odlišnost a z ní plynoucí neporozumění vyvolávají údiv či smích – a možná ne nutně zlý (srov. význam zprostředkování při stereotypizaci, kdy jsou rysy připisované ostatním chápány jako znevažování (Gottlieb 2006: 3). Taková citlivost Žemaitů7 však svědčí o tom, že si svého nářečí váží a netolerují posměch, protože nářečí vnímají jako něco velmi důležitého, jako svůj mateřský jazyk. P. Kalnius se ovšem domnívá, že posměch může mít svůj důvod: „<...> určitý tlak na žemaitijské nářečí přetrvává – tolerovat je začala ve větší míře teprve litevská inteligence. Reakce jazykových Aukštaitů (zejména nižších společenských vrstev) se, dá se říci, změnila jen málo – k žemaitijské řeči zůstávají nadále málo tolerantní“ (2012: 321). Je pravděpodobné, že negativní reakce odráží i dřívější, ne právě kladný postoj k nářečím, anebo, slovy informátora, jde jednoduše o hledání záminek k rýpání. Poměrně často se na Žemaity pohlíží jako na poněkud příliš etnocentrické lidi – na ty, kteří neustále zdůrazňují svou národní, kulturní, historickou a jazykovou svébytnost. Žemaitům se naproti tomu taková kritika jeví jako značně urážlivá a vnímají v ní znevažování a posměch. Lze to vykládat jako zárodek určitého rozkolu a napětí, ale také jako „nezlomyslné“ vzájemné neporozumění a kulturní rozdíly; můžeme se radovat, že existují ve 20. století i na počátku 21. století. Podobné poznámky Žemaitů o tom, že si jich a jejich nářečí druzí neváží, byly zaznamenány během expedice v okresech Skuodo, Šiauliai a Panevėžys. Uvádí se, že protiklad mezi Žemaity a Aukštajty, který vymezuje žemaitijskou identitu, je přímou analogií protikladu mezi Poláky a Litevci (podrobněji viz Čepaitienė 2001: 91). Existuje i opačný názor, že Žemaitija a Žemaitové se těší velké podpoře v jiných litevských regionech a velkých městech. Žemaitové a jejich nářečí už nejsou vnímáni jako terč posměchu; naopak jsou oceňováni a je z nich radost: (13) i když je to daleko, když odjedu do Vilniusu studovat, říkají, že jsem řekl
7Psychologický výzkum ukázal, že Žemaitové jsou obecně citlivější než Aukštaitové (Bliumas 2000: 59).
Straipsniai / Articles
183
Page 9
SIMONA VYNIAUTAITĖ
Židé – to opravdu nejsou bohové. No, taková je podpora Židů, že jim tak nějak prokazují úctu [L. P., m., 44 m., M.]. Nelze vyloučit předpoklad, že mnoho závisí nejen na představě o tom, co je urážlivé či výsměšné, ale také na různých zkušenostech lidí, prožitých situacích nebo obecně na sklonu vnímat pozitivní či negativní věci.
Z odpovědí informátorů vyplynul také poněkud odlišný aspekt úcty. Zdůrazňuje se vlastní postoj člověka, protože nejenže umí a dokáže mluvit nářečím, ale činí tak z úcty. Jednou zaznělo velmi podobné vyjádření – je třeba ctít své nářečí. Není popsán ani tak uživatel nářečí, ale přímo se říká a potvrzuje, že nářečí si zaslouží úctu a že jde o důležitou věc. Přestože spojování člověka mluvícího nářečím a samotného nářečí s úctou je ze všech popisů nejčastější, uvádí se i opačný názor: (14) Nemyslím si, že řeč je třeba nějak zvlášť ctít. Ne. Řeč slouží k vyjadřování, není třeba ji ctít, ne… Jistě, ty nadávky tam opravdu jsou, nikomu není ke cti je používat, ale mluvit nářečím, že tím ctím řeč, to zní nějak pokrytecky, nemyslím si [G. J., m., 38 m., Y.]. Lze předpokládat, že řeč (nářečí) a její užívání jsou zde deidealizovány a chápány jako jev čistě praktické povahy. Úcta se spíše vztahuje ke kultuře řeči, například k nepoužívání nadávek. S hodnotami úzce souvisí další popis – člověk, který miluje své nářečí. Láska je stejně jako úcta jednou z největších hodnot, a člověk, který se jimi řídí, je proto vnímán velmi pozitivně. Takový mluvčí si nářečí váží a cení.
Patriotismus. Druhou složkou ideální roviny je vlastenecké smýšlení. Celkem se objevilo 12 takových odpovědí. Mluvení nářečím je chápáno jako součást patriotismu. Užívání nářečí znamená zároveň milovat a ctít svůj kraj, být připraven pro něj (i pro svůj mateřský jazyk) mnoho vykonat a obětovat se. Tento postoj souvisí s národním vědomím, protože 39 (68%) informátorů uvedlo, že jsou Žemaiťané (oficiální národnost – Litevci), a většina (43; 75%) považuje za mateřský jazyk také žemaitské nářečí. Mateřský jazyk se ve vědomí informátorů pojí s patriotismem, a proto je to blízké představě, že jazyk je jednou z nejdůležitějších součástí národa. Lze tvrdit, že jazyk v zásadě utváří komunitu (Garrett, Coupland, Williams 2003: 12) a je zásadním znakem identity (Račiūnaitė-Vyčinienė 2014: 223). Toto tvrzení potvrzuje i situace Žemaiťanů: „pro současné Žemaiťany je při sebeidentifikaci a odlišení od nežemaiťanů nejdůležitějším ukazatelem nikoli území, kde žijí, ani domnělá historická Žemaitija, ale jiný jazyk (dialekt)“ (Kalnius 2012: 405). V obou případech je právě jazyk chápán jako hlavní ukazatel identity. Poněkud odlišný názor zastává další studie – u Žemaiťanů je jazyk vnímán jako faktor označující identitu, který zaujímá druhé místo, zatímco za nejdůležitější se považuje místo narození (Čepaitienė 2001: 190). To, že se jazyk stává důležitým faktorem při chápání národnosti, a že taková souvislost je možná,
184
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 10
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
doloží pojetí národnosti představitelky mladé generace: (15) Žil jsem v Litvě, učil jsem se litevsky – jsem Litevec, žemaitsky jsem se neučil [B. P., m., 18 m., K.]. V tomto případě je věc ještě konkrétnější – zdůrazňuje se osvojování jazykového kódu, tj. o identitě se usuzuje podle učení se jazyku; významný je také faktor místa bydliště. Souvislost mezi jazykem a národním vědomím je třeba dávat do souvislosti s popisy člověka mluvícího nářečím jako pravý Žemaiťan (5), Žemaiťan (2), čistokrevný Žemaiťan (1). Nářečí je chápáno jako důkaz žemaitské identity a žemaitského vědomí. Mluví-li člověk nářečím, je v tomto případě členem komunity, tedy Žemaiťanem: (16) Jestli jsme Žemaiťané, tak je třeba mluvit žemaitsky – dorozumívat se [E. M., m., 61 m., Y.]. Názor, že jazyk, identita a patriotismus spolu úzce souvisejí, by mohl být spojen také s historií Žemaitije a její odlišnou historickou situací. Ačkoli se uvádí, že historie bývá často mytologizována (Venskienė 2008: 80), každopádně se o ni opíráme a často je jedním z faktorů při chápání žemaitskosti a odlišnosti Žemaitije od ostatních etnografických regionů.
Tradice. Člověk mluvící nářečím je také popisován jako někdo, kdo dodržuje tradice. Tato složka propojuje minulost, současnost a budoucnost, a má tedy vliv na kontinuitu. Nářečí je považováno za hodnotu předávanou z generace na generaci, a člověk, který je užívá, je tak zachovává, tedy jedná tradičně. Ukazuje se, že nejdůležitější není modernost (kterou je v tomto případě třeba spojovat s užíváním spisovného jazyka), ale tradice. Jak píše Vida Savoniakaitė, „v diskurzech světových vědců jsou tradice spojovány s metodologickými představami „vlastního“ a „jiného“, které se v současném teoretickém myšlení proměňují stejně jako migrující společnost“ (2013: 254). Jak již bylo uvedeno, mluvení nářečím je často ztotožňováno právě s kategorií svůj, zatímco neužívání nářečí znamená určité jazykové a/nebo identitní oddělení. Tradice a její dodržování tedy v tomto případě znamenají příslušnost k svým. Nářečí je považováno za něco, co je třeba zachovat; stojí vedle lidových zvyků, symbolů a dalších jevů, na něž se nesmí zapomínat. Zmíněno bylo také podobné vyjádření související s tradicí – je třeba pečovat o svůj jazyk. Nepopisuje se samotný člověk, ale přímo se vyjadřuje postoj k nářečí: starat se o ně, rozvíjet je a pečovat o ně. Zdůrazňuje se budoucí perspektiva, protože je pociťována nutnost usilovat o zachování nářečí (srov. citát 23), například:
(17) No, myslím si, že když si nezachováme své nářečí, svůj jazyk, co pak bude? Jak se říká, silná rodina a silný stát, tak bych také řekl – litevství začíná u každého nářečí, u každého. [B. L., m., 61 m., M.]
(18) A to jsme všichni, kdo jsme Litevci – jsme velcí i malí. A jsme malí, a tím spíš, že v tom malém místě je ještě tolik odlišností; proto jsme pro svět zajímaví tím, jací jsme, něčím se odlišujeme. A co můžeme proti světu? Jsme malí, ale právě tím se můžeme odlišit, že jsme ještě jiní [D. Č., m., 45 m., K.].
Straipsniai / Articles
185
Page 11
SIMONA VYNIAUTAITĖ
Udržování dialektu se chápe jako nezbytná součást identity země jako celku. Zdůrazňuje se, že důležitý je každý dialekt, nejen mateřský. Nářeční jazyk je významný také jako prvek odlišnosti a přitažlivosti, díky němuž může být národ zajímavý pro lidi na celém světě. Pěstováním dialektu se zachovává také tradice, a tedy životaschopnost a kontinuita. Tento postoj je blízký i názoru obyvatel Skuōdu, že je třeba mladé lidi podněcovat k užívání dialektu, neboť ani jeden respondent netvrdil, že by se tak dělat nemělo (Miestai ir kalbos 2: 28 žemėlapis). Přerušení kontinuity a tradice se chápe jako něco nerozumného, nepřirozené chování, zrada, která nevede k ničemu dobrému, např.:
(19) A s těmi, kteří teprve začínají, to považuji za přetvařování; vždyť už od malička děti učím jen literárně, a pak mi to připadá směšné. Jsi-li Žemait, buď také Žemait. A jestli chceš něco říct, můžeš říct všechno – říct to svým jazykem, svým dialektem. [A. R. Š., m., 70 m., M.]
(20) Ne, to je jasné, že by bylo úplně dobré, kdyby se to naučily všechny děti, protože jsi Žemait. Ale jestli se mu snáze komunikuje s jeho přáteli, ať spolu mluví, ale snad nezapomene ani na svůj dialekt. [D. K., m., 22 m., L.]
Druhý názor není tak kategorický. Možná by se měl spojovat s věkem – s mladší generací, ačkoli liberálnější postoj nelze vždy přisuzovat mladým (srov. citace 8, 25). Potvrzuje se tvrzení, které vyslovili mnozí, že spisovný jazyk není sám o sobě špatný; je-li třeba (na některých místech, s některými lidmi apod., viz tabulka 2), lze jím mluvit, avšak zachovávat a předávat nářeční jazyk je velmi důležité.
Shrneme-li, z prvků ideální roviny vystupují do popředí podstatné věci (prvky jsou jakýmisi odkazy): úcta → prestiž dialektu, vlastenectví → vztah mezi pojetím mateřského jazyka a identitou, tradice → kontinuita dialektu.
2.2. Dialekt – nevyhnutelnost
Tato rovina zahrnuje prvky zvyku, prostředí, vrozenosti. Lze je spojovat s nevyhnutelností a fatalismem, protože vlastní volba jedince má menší (nebo vůbec žádný) vliv, na rozdíl od ideální sféry a jejích složek. Rovina nevyhnutelnosti jako by odrážela neutrální, neidealizovanou představu.
Zvyk. Člověk, který často (13krát) užívá dialekt, byl spojován se zvykem (zvyk se považoval také za důvod užívání spisovného jazyka, viz citaci 9), srov.: (21) Je mu ze všeho nejlépe po žemaitsky, mnohem volněji se mu mluví, jazyk už si zvykl na žemaitský jazyk [V. G., v., 85 m., L.]. Mluvit dialektem znamená být v tom zběhlý, takže nářeční jazyk není jen současný jev, který se objevil teprve nedávno,
186
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 12
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
ale již pokračující z dřívějška. S pokračováním, jak bylo zmíněno, úzce souvisí tradice, avšak právě mezi těmito složkami je patrná možnost individuální volby a uvědomělost. Aby si člověk na nářečí zvykl, musí jím často mluvit a slýchat je. Z tohoto důvodu lze vyvodit, že respondenti vnímají nářečí jako převládající, hlavní jazyk. Potvrzuje to také pojetí mateřského jazyka. Jedna věc je, který jazyk je uveden jako oficiální mateřský, druhá pak to, který jazyk nebo které jazyky respondenti považují za mateřský (mateřské). Výsledky jsou znázorněny na obr. 2.
OBR. 2. Pojetí mateřského jazyka
Všichni respondenti považují litevštinu za svůj mateřský jazyk, každý však trochu jinak. Pro menší část respondentů (13; 23%) představuje tento jazykový kód jedinou podobu mateřského jazyka. Vyskytl se případ, kdy byly za mateřské jazyky považovány litevština i lotyština. Jelikož zastánkyní tohoto pojetí je respondentka z lokality Šarkė8, jejíž oficiálně uváděná národnost je lotyšská (a tak ji respondentka uvedla i podle vlastního sebeuvědomění), není takové pojetí překvapivé, tím spíše, že lotyštinu nezapomněla (rozumí jí, mluví jí, umí číst i psát). Považovat litevštinu za mateřský jazyk je rovněž zcela přesvědčivé: respondentka od dětství žije ve zmíněné lokalitě, a proto litevštině výborně rozumí a používá ji (mluví, čte, píše)9.
Většina respondentů (43; 75%) považuje za mateřský jazyk také žemaitské nářečí. Toto pojetí přijímají zástupci všech generací: starší (30), střední (9) i mladší (4). Je patrné, že pro Žemaity různého věku ze Skuodského kraje je nářečí
8 Tato lokalita byla podle slov samotné respondentky lidově nazývána Malou Lotyšskou, protože zde dříve žilo poměrně mnoho lidí lotyšské národnosti.
9 Je třeba zvážit, zda zde nedochází k určitému zmatku. Respondentka neuvedla, že by žemaitské nářečí bylo dalším mateřským jazykem, přesto je však v mnoha případech (při komunikaci s členy rodiny, známými, sousedy atd.) právě ono hlavním jazykem. Je pravděpodobné, že pojem litevština je chápán jako souhrn obou jazykových kódů – nářečí i spisovného jazyka. Na druhou stranu respondentka tyto jazykové kódy při odpovídání na otázky v dotazníku rozlišovala.
Straipsniai / Articles
187
Page 13
SIMONA VYNIAUTAITĖ
velmi důležité; nejde o jev typický pouze pro jednu generaci. Z respondentů, kteří považují žemaitské nářečí za mateřský jazyk, mu 14 pouze rozumí a mluví jím (13 ze starší a 1 ze střední generace), 15 mu rozumí, mluví jím a čte v něm (11 ze starší a 4 ze střední generace) a 14 mu rozumí, mluví jím, čte i píše (6 ze starší, 4 ze střední a 4 z mladší generace). Je třeba zdůraznit, že všichni informanti z mladší generace, kteří uvedli jako mateřské jazyk také žemaitské nářečí, mu nejen rozumějí a mluví jím, ale také v něm čtou a píší. V tomto případě se tedy mladší generace ve vztahu k nářečí ukazuje jako všestrannější věková skupina. Důležité je, že zvyk často ovlivňuje nejen nářeční mluvení, ale také čtení a psaní.
Představa respondentů, že jejich mateřským jazykem je také žemaitština, je přesvědčivá, neboť dotazovaní, kteří vždy mluvili a mluví nářečím, vnímají jako svůj skutečný mateřský jazyk právě nářečí. Významné je, že ve Skuodu je žemaitské nářečí považováno za stoprocentně nejběžnější (Baranauskienė, Krupickaitė 2012: 11). Nářečí a spisovný jazyk lze považovat za rovnocenné jazykové kódy (srov.: (22) Ėr ta žemaitiu tarmie, ėr ta bendrėnė – mon anuos abėdvės ein kap veina šalėp kėtuos [G. L., m., 38 m., Y.]). To potvrzuje skutečnost, že lze používat oba kódy a kombinovat je, aniž by člověk „jednal v rozporu“ se svými názory a přesvědčením (srov. citaci 4).
Prostředí. Další složka této roviny zahrnuje období růstu a formování člověka a sociální, životní i geografické podmínky. Poměrně často (10krát) byl zmíněn popis tak vyrostl. Popis tak vyrostl nemusí nutně znamenat geografické nářeční prostředí; může jít o prostředí zcela jiné, člověk, který však od dětství používal nářečí v rodině, mezi známými apod., tak vyrostl. Člověk hovořící nářečím je spojován s dětstvím a dospíváním, s jazykem vštěpovaným během vyrůstání. Například: (23) Kuokiuo to kalbuo esi ğemės, ožaugės ėr rēk anou jau ēšsauguotė [A. T., m., 75 m., Y.]. Zřejmý je vliv rodičů či jiných blízkých osob, od nichž se člověk učí mluvit. To, co si člověk osvojí a naučí v dětství (zejména jazyk), většinou zůstává významně a pevně zakořeněno i v dalším životě. Potvrzuje to jazyk komunikace v rodině: s jejími členy se mluví nářečím; pouze tři respondenti mluví také spisovně (s dětmi respondent starší generace, se sestrou respondentka střední generace a s vnoučaty respondent starší generace). Jednou byl zmíněn podobný popis – vyrostl v takovém prostředí. V tomto případě se projevuje vliv nejen rodiny a soukromé sféry, ale i veřejného prostoru a geografického faktoru. Srov.: (24) Mes esam lietovē, aš gvėno Žemaitijou, šneko žemaitėška [E. M., m., 61 m., Y.]; (25) Ka gvėni Žemaitijou, turi rokoutėis sava tarmė [G. L., m., 19 m., Y.]. Vyjadřuje se názor, že se nářečím mluví (nebo by se jím mělo mluvit) vlivem prostředí, tj. člověk vyrůstal v prostředí, kde se všude či téměř všude (nejen s blízkými, známými, doma) mluví nářečím a kde nářeční řeč často slýchá od různých lidí. Tato odpověď by zároveň odrážela skutečnou jazykovou situaci v lokalitách, neboť převládá nářeční
188
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 14
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
komunikace. Počet respondentů (starší generace – Vr, střední generace – Vd, mladší generace – J) podle volby jazyka v různých situacích je uveden v tabulce 2.
Jak je vidět, v oblasti běžného užívání jazyka dominuje nářečí; jen ojediněle se používají oba jazykové kódy nebo pouze spisovný jazyk. Se sousedy
Straipsniai / Articles
189
Page 15
SIMONA VYNIAUTAITĖ
se komunikuje nářečím, volba jazyka při komunikaci s mladší generací se liší jen nepatrně, neboť čtyři respondenti uvedli, že kromě nářečí používají také spisovný jazyk. Také na veřejnosti převládá nářeční mluva, častěji se však volí i spisovný jazyk nebo se používají oba jazykové kódy (zejména s neznámými). Lze rozpoznat protiklad veřejného a soukromého prostoru: v soukromém prostoru se lidé přiklánějí k častějšímu užívání nářečí (srov. Vaicekauskienė, Sausverde 2012: 13). Převaha nářečí na veřejnosti však zároveň svědčí o běžnosti, vhodnosti a perspektivnosti tohoto jazykového kódu. Ačkoli jde o veřejný prostor, komunikuje se v zásadě s svými, a proto je nářečí považováno za nejvhodnější jazykový kód (srov. volbu jazykového kódu při komunikaci s neznámými lidmi). Poněkud odlišná je situace v oblasti náboženství. Modlitby a výuka modliteb probíhají nejčastěji ve spisovném jazyce, zatímco ke zpovědi přistupuje přibližně stejný počet respondentů nářečím i spisovným jazykem. Lze tvrdit, že významnými faktory, které určují volbu jazykového kódu v náboženské sféře, jsou specifika modliteb a modlení (žánr, veřejný projev), návyk a vzdělání samotných informantů. Modlitby se tisknou v modlitebních knihách a během bohoslužeb se pronášejí v kostelech ve spisovném jazyce. Je velmi pravděpodobné, že respondenti, kteří se modlí spisovným jazykem, se v tomto jazykovém kódu modlit také naučili. Volba nářečí při modlení souvisí nikoli s psanými modlitbami, nýbrž s modlitbami, prosbami, poděkováními apod., které si člověk sám vytváří a pronáší vlastními slovy. Jinými slovy jde už o útvary volnějšího žánru, volně formulované myšlenky, které se člověk neučí nazpaměť. Zpověď by bylo možné považovat za žánr, v němž se nelze vyhnout určitým jazykovým formulím, ale zaznívají v něm také myšlenky samotného jedince. Právě tyto formule naučené nazpaměť (jako modlitby a další modlitby) mohou vést k volbě spisovného jazyka.
Prostředí se ukazuje jako příznivá půda pro nářeční mluvu. Lze rozpoznat vliv geografického prostředí, zejména v případě okolí Skuōdu, neboť se tvrdí, že „potřeba a/nebo odvaha používat vlastní nářečí jsou přímo úměrné vzdálenosti správního okresu od Aukštaitije a od velkých měst vyznačujících se kulturní rozmanitostí“ (Kalnius 2012: 331). Je zřejmé statické pojetí prostředí: prostředí podmiňuje nářeční mluvu, „uzamkne“ ji (jaké prostředí, v němž jsi vyrůstal, takový je i tvůj jazyk). Existuje však i jiný pohled: (26) sopratau, kad kor be išeitumi, išmoktumì vės tėik kalba [V. B., m., 44 m., Y.]. V tomto případě je vliv prostředí výrazný, nepředpokládá se však jeho neměnnost. Vliv prostředí se chápe jako faktor přítomnosti zde a nyní, nikoli jako faktor pobytu zde nebo tam v minulosti (v dětství, dospívání). Proměnlivost umožňuje, či dokonce nevyhnutelně způsobuje přechod od spisovného jazyka k užívání nářečí: (27) Vuo ka Žemaitijuo ketėp neišeit <...>. No ka dabā tēi anukā tuokei mažē, anei aukštaitėškou, anei tēp ēr rokoujēs, vuo ka eis i muokikla, ēr sožemaities tujau pat [V. N., v., 80 m., L.]. „Zžemaitštění“ je chápáno jako samozřejmá, nevyhnutelná věc, bez možnosti volby. To opět dokazuje, že se v prostředí (v soukromém i veřejném prostoru) mluví nářečím a že tento jazykový
190
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 16
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
kód je široce užíván. Takový přechod k užívání nářečí lze spojovat také s věkem, kdy odrostlejší děti začnou mluvit nářečím.
Původ. Původ byl zmíněn dvakrát. Člověk užívající nářečí je v tomto případě chápán tak, že nářeční mluvu získal již při narození. Jinými slovy, narodíš-li se do rodiny a/nebo prostředí, kde se mluví nářečím, budeš nevyhnutelně mluvit nářečím také. Možná je člověk už od narození jakoby zavázán mluvit nářečím, je mu to přisouzeno. Změnit to je téměř nemožné, protože užívání nářečí se rovná nevyhnutelnosti – nářečí je považováno za osudový jev. Jev získaný narozením je tedy chápán jako neměnný (podobně jako v případě statického pojetí prostředí). Proto se neužívání nářečí jeví jako naprosto nepochopitelné a neospravedlnitelné a vyvolává rozhořčení (srov. citace 2–8, 19). Tento názor souvisí s charakteristikami zmíněnými vždy jednou: jinak to nejde a jinak se mluvit nedá. Druhé vyjádření blíže upřesňuje, že jde o mluvení. Na jedné straně může tento postoj působit poměrně radikálně, protože zdůrazňuje jedinou variantu mluvy – nářečí, zatímco spisovný jazyk jako by neuznával a nepovažoval za možný ani vhodný. Umí-li člověk mluvit nářečím, musí tak mluvit; v tomto případě musí Žemaitijec mluvit žemaitijsky (srov. citaci 16). Na druhé straně by se to nemělo spojovat s radikalismem. Takové myšlenky svědčí o běžnosti nářečí (potvrzují již zmíněný fakt) a o tom, že je chápáno jako mateřský jazyk. Neschopnost mluvit jinak lze chápat také jako obtížnost užívání spisovného jazyka, neboť mluvit mateřským nářečím je mnohem snazší, lehčí a přirozenější. Nejen snazší, ale i upřímnější, protože právě upřímnost a prostotu (nebo jejich nedostatek) si respondenti všímají, například:
(28) Jau patem ir paprastiau rokoutėis, to nuošėrdiau rokoujīs, paprastiau. O kad jau esi išmuokęs kalbą, jau kažkāp ves teik tēi žuodē ligu ne tēi žuodē, ligu ta kalba ne ta kalba, ligu trūkst kažkuo. [Ž. V., v., 23 m., S.]
(29) Čia muokīkluo, pavizdžiou, so vākās, va čia ka dērbo so vākās, no pagal pedagogiką reikėtų kalbėti taisyklingai lietuviškai. No bet cinkt ēr vėskas, ēr vākā patis. Ēr kētęp praded bendrautė, ka žemaitėška, nes anēi tarp savęs ta žemaitėška rokoujēs. Ēr pradedi bendrautė, kētęp ēr so anās sosētartē gali, nebrēk bartēis, nebier tū pīktiu. Jego katras nuors tēn pradiejē siostē tēn, pasakē kū nuors rupūžē žaliuojī, ka tau subinie duntis išdīgtom a dā kas, no aš čia tarp kitko, tēp nesakau, no, bet no kažkū tuokē pasakē žemaitėška, ēr tas vāks ožkart ons kap savs žmogos īr. [V. M., v., 31 m., S.]
(30) Tēp maluonē, maluonē, kad išgirsti ar kū nuorintās tēi seimiūnā, kartās tēn kor vēns kėts tēn žemaitėška kū pasaka. Tēp gerā ont šērdēis – ruods jau to žemaitis esi. Arba ēš tū artistu žēnā, ka to žemaitis, tēp mon gerā ont šērdēis. Artistā, dar kas nuorintās, vėsē, no va, žemaitis rašītuos, va ēš Žemaitējēs, čia mūsu žmogos, mūsu žmogos – so tuokio džiaugsmo. [D. Č., m., 84 m., V.]
(31) Žemaitėška, jau puonēška nerokoujemuos. [A. L., m., 87 m., L.]
Straipsniai / Articles
191
Page 17
SIMONA VYNIAUTAITĖ
(32) Když jsem chodíval po Mosėdisu s vedoucím obce, který tam nebyl literárně, spisovně mluvit neuměl, jak se patří. Skoro nikdo neuměl mluvit, jak se patří, jen se o to snažili a někdy to působilo směšně. Tak raději mluvme žemaitsky, ať to není směšné. Ale co naděláš, člověk chce být panský. [A. Z., v., 59 m., M.]
Nejenže je příjemné mluvit nářečím, ale radost přináší i řeč druhých, zejména Žemaitů žijících mimo Žemaitsko nebo obecně známých osobností. Protiklad nářeční mluvy – v tomto případě spisovný jazyk – je označován za charakteristický a náležející pánům, tedy za „panský“. Kořeny tohoto pojetí je třeba hledat v minulosti, protože po určitou dobu byl spisovný jazyk považován za „panský, měšťácký“, zároveň je však třeba zdůraznit, že tento názor mezi Žemaitiy přetrvává i dnes (Kalnius 2012: 321) a podle A. Čepaitienė je třeba takovou jazykovou „panskost“ spojovat s historicky přetrvávajícími stereotypy o zaostalosti Litevců a polských pánech (2001: 191). Spojení spisovného jazyka s pány je tedy poměrně opodstatněné. To, že je spisovný jazyk považován za znak „panskosti“, potvrzuje označení žemaitského nářečí za „mužické“ (33) žemaitský jazyk se také nazývá ošklivým jazykem – už odedávna – mužickým, hrubým, velmi hrubým []. M. U., m., 71 m., Y.]), které podle informátorů přísluší žemaitskému nářečí a jež je typické pro prosté, upřímné lidi.
Složky roviny nevyhnutelnosti opět poukazují na určité zásadní jevy: zvyk → opodstatněnost pojetí mateřského jazyka, prostředí → užívání nářečí v různých sférách, vrozenost → neměnnost.
2.3. Nářečí – omezenost
Tato rovina souvisí se složkami, které zjednodušují a omezují chápání nářečí a jeho užívání a vtěsnávají je do určitých mezí. V tomto případě jde o venkovský původ, věk, vzdělání. Tyto složky mohou vést také k neatraktivitě nářečí a k tomu, že nemá perspektivu.
Venkovský původ. Člověk mluvící nářečím byl osmkrát spojován s venkovem. Tuto složku lze chápat jako konkrétní geografickou nebo sociální kategorii. To, že nářečím mluví obyvatelé venkova, je na jednu stranu logické, protože venkovský a městský prostor i způsob života lidí se liší. Uvádí se, že „městský prostor, včetně jazykového, se mění rychleji a výrazněji, neustále se přetváří a ovlivňují jej sociální, politické, ekonomické a kulturní faktory i každodenní komunikační praxe“ (Ramonienė 2010: 279). Vzhledem k této nestálosti a neustálým změnám, typickým pro města, se spojení nářečí s venkovem jeví jako poměrně přesvědčivé. Sami informátoři si všimli rozdílů v nářečí na venkově a ve městech:
(34) Lidé ve městě mluví jinak, venkované zase tak nějak hruběji. [B. B., m., 82 m., V.]
192
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 18
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
(35) A tehdy, říkám, když si popovídáme s lidmi z venkova, tak my tady, měšťáci, jsme už trochu odcizení. [A. R. Š., m., 70 m., S.]
(36) Vždyť staří lidé tak mluví, dnes se ta řeč trochu změnila, ale na venkově, kde žijí dál, ti pořád ještě skutečně tak mluví a dá se říct, že stále mluví svým opravdovým jazykem. [B. L., m., 61 m., M.]
Řeč venkovských lidí je vnímána jako autentičtější, „opravdovější“, méně ovlivněná spisovným jazykem či jinými jazyky, ale také jako hrubší. Někdy se neužívání nářečí ve městě spojuje s neochotou odlišovat se od ostatních a přitahovat na sebe pozornost, srov.: (37) přijeď do Vilniusu – všichni mluví aukštaitsky, řekni něco žemaitsky – všichni se na tebe otočí, vypadá to jako úplně jiná řeč [B. P., m., 18 m., K.]
Zdůrazňuje se odlišnost jazykového kódu (jak od jiných nářečí, tak od spisovného jazyka), která se často stává důvodem, proč je nářečí považováno za jazyk10. Uvádí se, že „selhání komunikační funkce – neporozumění, nedorozumění – je nejpřesvědčivějším důkazem kulturní hodnoty nářečí“ (Všechna nářečí jsou nejkrásnější 2013: 10). Neporozumění lze hodnotit nejen z kulturního hlediska, ale také jako ukazatel rozdílu mezi nářečím a jazykem, přičemž tento rozdíl je oboustranný (Groves 2007: 9). V tomto případě plní neporozumění rozlišovací funkci. To, že jiní lidé, kteří neumějí žemaitsky, tomuto jazykovému kódu nerozumějí, uvedla řada informátorů11, např.:
(38) Ve městě hodně lidí těm žemaitským řečem nerozumí. [G. L., m., 19 m., Y.]
(39) Když jsem jel do Vilniusu, <...> tam se sjeli lidé z celé Litvy, všemožná nářečí. Většina mluvila spisovněji. Pro mě bylo opravdu těžké se přizpůsobit, opravdu těžké. Zpočátku jsem mluvil žemaitsky a, Ježíši, jen se dívali a poslouchali – nerozuměli. [L. Š., m., 52 m., Y.]
(40) No ano, nerozumějí naší řeči. [Z. A., m., 69 m., Š.]
(41) No, nerozumějí, nerozumějí tomu [nežemaité]. Ale my jsme velmi družný národ, rozumíme všem nářečím, všem nářečím rozumíme. [S. J., m., 71 m., S.]
(42) Oni, [Aukštaité] naší řeči nerozumějí. Já jim rozumím jen trochu. [E. M., m., 87 m., L.]
(43) No tam [v Birštone] všichni tak nějak nerozuměli žemaitštině. Ale Žemaité vždycky mluvili: buď rusky, nebo lotyšsky, nebo židovsky <...>. Žemaité mluvili všemi jazyky. [K. R., m., 80 l., K.]
10 Nors bandoma nustatyti kriterijus, skiriančius kalbas (pavyzdžiui, Wardhaugh 2006: 33), konstatuojama, kad „kalbos ir dialekto problema lingvistikoje (ir ne tik) apskritai yra neišsprendžiama“ (Aliūkaitė 2013a: 4). Taigi neretai daug kas priklauso nuo požiūrio ar interpretacijos.
11 Tvrzení o nesrozumitelnosti potvrzují také výsledky průzkumů obyvatel různých měst, neboť žemaitské nářečí je považováno za nejméně srozumitelné (srov. Baranauskienė, Krupickaitė 2012: 4).
Straipsniai / Articles
193
Page 19
SIMONA VYNIAUTAITĖ
V některých případech je město zdůrazňováno jako prostor, v němž se žemaitskému nářečí nerozumí, a možná se ani neužívá. Obecně lze město často považovat za model nenářečního jazykového prostředí (srov. Vaicekauskienė 2014: 13). Tím se potvrzuje kategorie venkova jako geografického prostředí. Zajímavá jsou pozorování, podle nichž Žemaité snáze rozumějí jiným nářečím než příslušníci jiných podnářečí žemaitštině, případně se snáze učí jiné jazyky obecně. To lze spojovat s mírou odlišnosti mezi nářečími a spisovným jazykem. Protože základem spisovného jazyka je západní aukštaitské podnářečí kaunaských, rozdíly mezi spisovným jazykem a žemaitským nářečím jsou poměrně značné. Spisovnému jazyku je v podstatě třeba se učit jako jinému jazykovému systému, a proto se informátorům zdá, že i jiným nářečím lze mnohem snáze porozumět, pokud člověk užívá jazykový kód, který se od nich výrazně liší. Informátoři vědomě či nevědomě rozlišují nářečí a spisovný jazyk jako dva protikladné jazykové systémy, např.:
(44) Když jsem začala chápat, jak se říká, že se musíme učit litevský spisovný jazyk, protože jinak se ti ve škole nebude dařit, jak se říká, napíšou ti diktát třeba jen za dvojku, no, takže bylo třeba se přizpůsobit, nedalo se nic dělat. Bylo třeba se naučit druhý jazyk, jak říkám [o správné spisovné řeči]. <...>. Pro cizince je to také těžké, v žemaitštině nesmírně. No, buď nesmírně snadné, nebo nesmírně těžké. Jestli už se to, jak se říká, naučíš, už víš, jak je třeba, pak už je to nesmírně snadné, ale jestli ses to nenaučil, všechno pro tebe bude nesmírně těžké. [Ž. V., ž., 23 l., S.]
(45) Překládají ze žemaitského jazyka do litevštiny. Někdy také „Mūsa žuodie“, například, a „Vakarū Lietuva“, to je příloha, tam jsou takové stránky, ukazují je někomu nějak, lidé nerozumějí. No, tak to vezmeš a přeložíš do litevštiny. [A. R. Š., m., 70 l., S.]
(46) To považuji za velmi špatnou věc, velmi špatnou věc, když říkají, že se má od první třídy učit žemaitsky. To je velmi špatná věc, taková špatná věc. <...>. Jestli se to dítě od první třídy naučí číst žemaitsky, vůbec by nepřečetlo [litevsky], popletlo by si to, litevskou knihu by už nedokázalo přečíst. <...>. Zůstal by jako cizinec. [V. N., ž., 80 l., L.]
Zdůrazňována je snaha přizpůsobit se i obtížnost spojená s učením spisovného jazyka. Ten je považován za jazykový kód, kterému se člověk musí učit jako cizímu. Spisovný jazyk je také vnímán jako jazykový kód, který se užívá proto, aby mu ostatní (nežemaité) rozuměli. Není pochyb o tom, že spisovnému jazyku bude rozuměno, zatímco žemaitskému nářečí ne vždy (srov. (47) cítím se klidněji a bezpečněji, když mluvím spisovně, to je jisté [G. J., m., 38 l., Y.]. Z tohoto důvodu se neporozumění (možná někdy i domnělé) často stává hlavním důvodem, proč se nemluví nářečím a proč se člověk přizpůsobuje jazykovému kódu partnera v rozhovoru. Při zdůrazňování odlišnosti mezi nářečím a spisovným jazykem se uvádí, že v určitých případech je třeba překládat z jednoho jazykového kódu do druhého. Sloveso překládat má v LKŽe (2008) význam ‚vyjádřit text v jednom jazyce jiným jazykem‘ (v DLKŽe 2011 obdobný
194
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 20
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
význam 11). Informátorka má při užití takového slovesa pravděpodobně na mysli dva oddělené jazykové systémy. Zvlášť výrazný rozdíl se ukazuje v příkladu 46. Ačkoli se přímo neříká, že žemaitské nářečí je jazyk, myšlenka, že když se děti učí žemaitsky, nebudou už umět spisovný jazyk – konkrétně číst (o mluvení se nezmiňuje; protože se člověk nejprve učí mluvit a číst až později, přičemž čtení vyžaduje osvojování dovedností, je chápáno jako oblast, v níž může dojít k nenapravitelné „škodě“. Na tento názor má pravděpodobně určitý vliv i skutečnost, že při psaní žemaitsky se některé znaky liší12) – dokládá naprostou odlišnost jazykových kódů. V podvědomí informátora jsou oba jazykové kódy chápány jako dva samostatné jazykové systémy. Vzniká asociace s cizostí, neboť takový člověk je již chápán jako příslušník jiného národa. Neznalost jazyka v tomto případě vede k rozdílům mezi kulturami a k národní diferenciaci. Jde o opačný případ: člověka od svých odděluje nikoli neužívání nářečí, nýbrž rozšíření způsobů jeho užívání (srov. neužívání nářečí v rámci komunity).
Pojem venkova spíše jako sociální kategorie než geografického prostoru je rovněž možný. Podle P. Kalniause se mentální typ a jeho výraznost poněkud liší u Žemaitů žijících na venkově a ve městě (2007: 108). Je však pravděpodobné, že informátoři toto označení nezvolili právě kvůli jeho spojení se sociálním rozměrem – kvůli asociaci podstatných jmen kaimietis, kaimas s určitým znevažováním. Podstatné jméno kaimas lze chápat jako ‚prosťáček, ignorant, hlupák, trouba, omezenec, tupohlavec, neschopa, břídil, ťulpas‘ (Lietuvių žargono bazė. Pagrindiniai duomenys 2010: 88), ačkoli ani ve Slovníku severozápadní žemaitštiny (Vana-gienė 2014: 247), ani v jiných slovnících (DLKŽe; LKŽe) nejsou uvedeny žádné negativní konotace.
Obecně většina informátorů nemá sklon spojovat nářeční mluvu se sociálním či geografickým venkovanstvím (důležité je, že mezi těmi, kdo si toto označení zvolili, je pouze po jednom zástupci střední a mladší generace; pro mladší informátory je tedy takové spojení poměrně nepřijatelné), což znamená, že respondenti chápou nářeční mluvu jako zcela možnou, ba dokonce obvyklou i ve městech. Jde o poměrně nový, netradiční pohled, který ukazuje životaschopnost nářečí, nikoli jeho omezení na venkov: (48) No proč má být zrovna tohle venkovan? Venkovan může být i v Aukštaitiji [V. B., m., 44 l., Y.]. V tomto případě je označení navíc spojováno s konkrétním regionem (rodným regionem respondentky) – Žemaitijí, a proto vyvolává negativní reakci. Potvrzuje se, že informátoři nespojují nářečí s méněcenností ani s jinými negativními jevy.
Věk. Pouze ve třech případech byla osoba mluvící nářečím ztotožněna s vyšším věkem. Jde o jednu ze složek tradiční představy o informátorovi podle kritéria NORM (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014b: 32). I dnes často převládá tendence spojovat nářeční mluvu se staršími lidmi. Nejpravděpodobnější je, že
12 Plačiau žr. Girdenis, Pabrėža 1998.
Straipsniai / Articles
195
Page 21
SIMONA VYNIAUTAITĖ
Právě starší generace nářečí dobře ovládá a zachovala si více jeho rysů. Toto hodnocení se však objevovalo jen zřídka (uvedl je vždy jeden zástupce každé generace), což ukazuje, že většina respondentů má jiné pojetí. Například:
(49) Teisė šveise pasakisio – tarp savęs jaunims rokuojės žemaitiėška. [V. M., v., 31 m., S.]
(50) Vākā īr dėdesnė žemaitē negu tievā, negu, pavyzdžiou, aš so žmuono. [D. V., v., 51 m., Š.]
(51) Vėsė rokuojės poikiausė: ėr tuokėi, ėr mažesnė, ėr dėdesnė. [Ž. V., v., 23 m., S.]
Užívání nářečí je spojováno se zástupci různých generací; lidé různého věku jsou chápáni jako ti, kteří mohou mluvit nářečím a skutečně jím mluví. Zároveň to dokládá životaschopnost nářečí. Toto pojetí by potvrzovala také analýza užívání jazyka v různých sférách, kde lze pouze v některých případech uvažovat o vlivu generací při volbě jazykového kódu. Významné je také to, že většina respondentů je staršího věku, avšak nedomnívá se, že znalost a užívání nářečí souvisí s vyšším věkem. Jako by nebyli nakloněni výrazně rozlišovat generace a zobecňovat užívání nářečí v některé věkové skupině; povšimnou si toho jen někdy. Existuje názor, že mladší generace ovládá nářečí lépe než generace střední (srov. citát 50). V jiných případech, kdy je mladší generace vnímána kriticky nebo je zaznamenána její neochota mluvit nářečím či „zapomínání“, je zároveň patrná i pozitivní změna, která přichází se získáváním zkušeností a postupem času:
(52) Labiausė gaila, kad parvažavė vākā mūsu ėš miestelė praded nebmuokietė sava tievū tarmies, vuo praded šnekietė literatūrėnė kalbo. Ėš tēkrūju tas bėnt muni dėdėlė erzėn. Ėr nemaluonė ēš tēkrūju klausūtēis, no īpač pu pėrma, ontra kursa, paskou viel atvėrst ligu i žemaitius, jau praded soprastė, kad nieks ēš anū nejouksės tamė mieste, kad anėi nermuok rokoutėis literatūrėnė kalbo. [V. Ž., m., 55 m., Y.]
(53) Dabā jau kažkāp īr, matīt, tuoks omžios ar kas, matitēis, kad rēk brungintė sava kalba, mon atruoda, kad ėr omžios dara sava, kad rēk brungintė sava kalba. [A. T., m., 75 m., Y.]
V jednom případě si člověk uvědomuje svou žemaitskou identitu a jazyk a „vrací se“ k nim, v jiném si tuto identitu „osvojuje“. O mladém člověku lze uvažovat jako o někom, kdo hledá a nedokáže rozlišovat hodnoty, jako o formující se osobnosti, u níž může užívání nářečí a jeho hodnota kolísat mezi „opuštěním“, „návratem“ či opětovným „objevením“ (srov. případ „zžemaitštění“, citát 27). Lze tedy mluvit pouze o dočasné jazykové a/nebo identitární antiiniciaci. Obecně je vyšší věk stále chápán jako období uvědomění si skutečných hodnot – v tomto případě rodného nářečí13.
13 Srov. příznivý postoj zástupců různých generací východních a jihovýchodních vilnišských nářečí k nářečím a otevřenou prestiž, kterou projevuje mladší generace, nikoli střední a zejména starší generace (Urbanavičienė 2014: 72).
196
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 22
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
Vzdělání. Jednou byl člověk, který mluví nářečím, popsán jako málo vzdělaný. V tomto případě lze vliv nízkého vzdělání na užívání nářečí vysvětlit dvojím způsobem: 1) uživatel nářečí neumí dobře mluvit spisovným jazykem, a proto mluví nářečím; 2) uživatel nářečí spisovný jazyk dobře ovládá, ale kvůli určitému nedostatku kultivovanosti či inteligence mluví nářečím. V některých případech lze nižší vzdělání považovat za významnější sociolingvistickou proměnnou než prostředí (vesnice / město) (viz Alfonzetti 2015: 26). Lze diskutovat o tom, zda vzdělání14 skutečně ovlivňuje postoje. Na jedné straně je poměrně obvyklé se domnívat, že člověk s nižším vzděláním bude nářečí lépe ovládat, jeho postoj k němu a k člověku, který jím mluví, však nemusí být vždy prestižní. Potvrzují to také výsledky vědeckého projektu Užívání jazyků a národní identita v litevských městech15, v němž lidé s nižším vzděláním příliš nepřikládali význam svým kořenům, nářečí ani jazyku (Kliukienė 2010: 97). Na druhé straně lze předpokládat, že vzdělanější člověk bude nářeční jazyk hodnotit velmi kladně16, třebaže častěji užívá spisovný jazyk a možná si již méně zachovává rysy typické pro nářečí (srov. „ačkoli je etnická struktura obyvatel ve větších městech smíšená, užívání nářečí se v nich rovněž udržuje, což souvisí s vyšším vzděláním obyvatel“ (Baranauskienė, Krupickaitė 2012: 22). Přesto neexistuje žádná výrazná tendence, takže i nižší vzdělání může souviset s velmi kladným postojem k nářečí, zatímco vyšší vzdělání pouze s tím, že je spisovný jazyk považován za prestižní. Jelikož existuje pouze jedna taková odpověď (od příslušníka starší generace), nářečí se u téměř všech informátorů nespojuje s úrovní vzdělání. To znamená, že jak negramotný člověk, tak člověk s vynikajícím vzděláním může nářečí stejně dobře ovládat i jím mluvit (srov.: (54) V našem okolí, tady v tomto kraji, je mnoho Žemaitů a je možné, že má všechny nejvyšší vzdělání, dosáhl vrcholu ve svém profesním oboru a může se považovat pouze za Žemaíta [G. J., m., 38 let, Y.]). Jako protiklad nevzdělanosti lze částečně chápat ještě jedno označení – totiž inteligentní člověk. Užívání nářečí se spojuje s inteligentním a moudrým chováním. Je to jakoby nejlepší volba, kterou si člověk vědomě zvolil. Možná se má za to, že při užívání spisovného jazyka se člověk nechová tak inteligentně, nebo dokonce hloupě. Inteligence je vždy vysoce ceněnou lidskou vlastností a cílem, o nějž je třeba usilovat; být inteligentní a ukázat, že takový člověk je, lze v tomto případě mluvením nářečím. Mluvení nářečím se tedy chápe nikoli jako znak zaostalosti či hlouposti, nýbrž naopak jako znak moudrosti.
14 O vzdělání samotných informátorů viz úvod.
15 Výzkum probíhal pouze ve velkých litevských městech: Vilniusu, Kaunasu a Klaipėdě
16 Zvláště kladné hodnocení nářečí je typické pro severní Žemaity z Kretingy, kteří mají vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání (Lubienė, Pakalniškienė 2015: 108).
Straipsniai / Articles
197
Page 23
SIMONA VYNIAUTAITĖ
Shrneme-li to, venkovský původ se nejvíce spojuje s odlišováním od ostatních (sociálním, které má často negativní zabarvení, nebo geografickým, zdůrazňujícím rozdíl oproti městu). Věk lze považovat za faktor s malým vlivem, případně naopak za činitel určitých změn (obvykle pozitivních). Souvislost úrovně vzdělání a nářečí vytváří protiklady dobrý mluvčí / špatný mluvčí, inteligentní / hloupý, kultivovaný / nekultivovaný.
3. ZÁVĚRY
Jazykové postoje Žemaitů z okolí Skuodasu lze shrnout prostřednictvím obrazů trojčlenného modelu, které vytvářejí roviny ideálu, nevyhnutelnosti a omezenosti. Ztotožnění nářečí a člověka mluvícího nářečím s prvky roviny ideálu (úcta, vlastenectví, tradice) určuje význam nářečí pro jeho uživatele, jeho životaschopnost a kontinuitu. „Zastupování“ této roviny je také vědomou volbou samotných lidí. Spojení nářečí s úctou, které zvolilo nejvíce generací, souvisí s prestiží. Na lidi, kteří nářečím mluvit mohou, ale nemluví jím, se pohlíží poměrně negativně. Aktualizuje se protiklad vlastní–cizí, neboť neužívání nářečí, které je považováno za hlavní jazykový kód, odděluje člena komunity od obvyklého systému tradičního společenství; naopak mluvení nářečím ukazuje příslušnost ke komunitě. Komunitní vazbu potvrzuje také spojení nářečí s vlastenectvím, kdy je nářečí chápáno jako důkaz žemaitské identity a žemaitského sebeuvědomění. Tento postoj souvisí s pojetím mateřského jazyka a národním sebeuvědoměním, neboť 39 (68%) informátorů uvedlo, že jsou Žemaiti (oficiální národnost – Litevci). Třetí prvek – tradice, která vytváří spojení mezi minulostí, přítomností a budoucností i mezi různými generacemi, je nejzřetelnějším ukazatelem kontinuity. Mluvení nářečím lze považovat za tradiční chování, které má větší význam než modernita (v tomto případě užívání spisovného jazyka). Dodržování tradice znamená příslušnost k vlastním, zatímco její porušení je chápáno jako něco negativního.
Prvky roviny nevyhnutelnosti (zvyk, prostředí, vrozenost) odrážejí neutrální, neidealizovaný obraz hodnocení nářečí. Individuální volba má menší (nebo vůbec žádný) vliv, na rozdíl od ideální sféry a jejích prvků. Za důležitý se považuje zvyk, díky němuž je nářečí chápáno jako převládající, hlavní jazyk. Potvrzuje to i pojetí mateřského jazyka – většina informátorů (43; 75%) považuje za mateřský jazyk také žemaitské nářečí. Člověk mluvící nářečím se spojuje s dětstvím a obdobím dospívání, s jazykem osvojeným během vyrůstání. Významnou roli má nejen rodina (s jejími členy se mluví nářečím) a soukromý prostor, ale také veřejný prostor a geografický faktor. Odráží se skutečná jazyková situace v místech výzkumu, neboť převládá komunikace v nářečí v různých sférách, avšak spisovný jazyk je také na některých místech a v určitých situacích považován za přijatelný,
198
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 24
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
používat. Celkově lze tedy prostředí považovat za příznivé pro nářeční promluvu. Spojení nářečí s původem vyjadřuje fatalismus a neměnnost. Neschopnost změnit nářeční kód se často chápe také jako projev prostoty a upřímnosti, zatímco změna – v tomto případě užívání spisovného jazyka – jako známka „panskosti“.
Dimenze omezenosti souvisí s takovými složkami (venkovskostí, věkem, vzděláním), které nářečí a jeho užívání zjednodušují, omezují a mohou vést i k tomu, že nářečí působí neatraktivně a bez perspektivy. Složku venkovskosti lze chápat jako konkrétní geografickou nebo sociální kategorii. V některých případech je město zdůrazňováno jako prostor, kde se nářečí nerozumí a neužívá, a proto se neporozumění (možná někdy i pouze domnělé) často stává hlavním důvodem, proč člověk nářečím nemluví a přizpůsobuje se jazykovému kódu svého partnera v rozhovoru. Není pochyb o tom, že spisovnému jazyku bude porozuměno, zatímco žemaitskému nářečí ne vždy. Respondenti vědomě či nevědomě oddělují nářečí a spisovný jazyk jako dva protikladné jazykové systémy. Představa venkova spíše jako sociální než geografické kategorie je rovněž možná. V tomto případě by nářečí bylo spojováno s určitým znevažováním. Spojování nářečí se sociální či geografickou venkovskostí je nejméně přijatelné pro informanty mladšího věku, což znamená, že respondenti chápou nářeční mluvu jako zcela možnou a běžnou v různých geografických i sociálních prostředích. Užívání nářečí je spojováno se zástupci různých generací; lidé různého věku jsou hodnoceni jako ti, kteří mohou mluvit nářečím a také jím mluví. V jednom případě je vyšší věk chápán jako skutečné období, kdy si člověk uvědomuje hodnotu užívání nářečí, v jiném je mladší generace považována za lepší znalce nářečí. Je významné, že většina respondentů je staršího věku, avšak nemyslí si, že nářečí souvisí s vyšším věkem. Není tendence výrazně rozlišovat generace a zobecňovat užívání nářečí v některé věkové skupině. Věk je považován za faktor pozitivních změn, k nimž dochází získáváním zkušeností, za určité časové období, kdy se „zapomenuté“, „ztracené“ nářečí, jeho užívání a hodnota mohou „vrátit“ nebo být znovu „objeveny“. Nářečí se nespojuje se vzděláním, zejména s nízkým. Neexistuje jediná výrazná tendence, proto lze i nižší vzdělání spojovat s velmi pozitivním postojem k nářečí, zatímco vyšší vzdělání pouze s považováním spisovného jazyka za prestižní, nebo naopak.
LITERATŪRA
Alfonzetti Giovanna 2015: Age-related Variation in Code-switching between Italian and the Sicilian Dialect. – Athens Journal of Philology 2(1), 21–34. Prieiga per internetą http://www.athensjournals.gr/philology/2015-2-1-2-Alfonzetti.pdf.
Straipsniai / Articles
199
Page 25
SIMONA VYNIAUTAITĖ
Aliūkaitė Daiva 2011: Kultūrinės tyrimų schemos geolingvistikos paradigmoje: dėl kai kurių sociolingvistinės anketos klausimų. – Valoda 21, 11–17.
Aliūkaitė Daiva 2013a: Horizontalusis ir vertikalusis kalbos kontinuumo skaidumas: XXI amžiaus kalbėjimo variantai paprastojo kalbos vertintojo požiūriu. – Taikomoji kalbotyra 2. Prieiga per internetą http://taikomojikalbotyra.lt.azalija.serveriai.lt/lt/2013/03/horizontalusis-ir-vertikalusis-kalbos-kontinuumo-skaidumas-xxi-amziaus-kalbejimo-variantai-paprastojo-kalbos-vertintojo-poziuriu.
Aliūkaitė Daiva, Rima Bakšienė, Jurgita Jaroslavienė ir kt. 2014: Punktų tinklo tankis geolingvistinės skirties aukštaičiai: žemaičiai požiūriu. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. D. Mikulėnienė, V. Meiliūnaitė, žemėlapius parengė V. Čėponis. Vilnius: Briedis, 129–196.
Aliūkaitė Daiva, Danguolė Mikulėnienė 2014a: Geoletktų ir regioninių dialektų formavimosi ypatumai Lietuvoje. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. D. Mikulėnienė, V. Meiliūnaitė, žemėlapius parengė V. Čėponis. Vilnius: Briedis, 257–262.
Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014b: Geolingvistika: ideologija, teorija ir metodai. Pagrindinės sąvokos. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. D. Mikulėnienė, V. Meiliūnaitė, žemėlapius parengė V. Čėponis. Vilnius: Briedis, 29–47.
Auer Peter 2011: Dialect vs. standard: a typology of scenarios in Europe. – The languages and linguistics of Europe. A comprehensive guide, ed. by B. Kortmann and J. van der Auwera. Berlin: Mouton de Gruyter, 485–500.
Baranauskienė Viktorija, Krupickaitė Dovilė 2012: Lietuvos miestų gyventojų tarminės regioninės savimonės ypatumai (sociolingvistinio tyrimo duomenimis). – Taikomoji kalbotyra 1. Prieiga per internetą http://taikomojikalbotyra.lt/lt/2012/10/lietuvos-miestu-gyventoju-tarmines-regionines-savimones-ypatumai-sociolingvistinio-tyrimo-duomenimis.
Bliumas Remigijus 2000: Aukštaičių ir žemaičių etninės priklausomybės determinuotų psichinių reiškinių savitumai. – Etniskumo studijos: teoriniai samprotavimai ir empiriniai tyrimai. Vilnius: Eugrimas, 53–64.
Čepaitienė Auksuolė 2001: Atgaivinant etninį tapatumą: individas, simbolis, vieta. – Lietuvos etnologija: socialinės antropologijos ir etnologijos studijos 1(10), 167–198.
200
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 26
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
Čepienė Irena 2014: Kai kurie mitinės pasaulėkūros aspektai lietuvių tradicinėje kultūroje. – Geografija ir edukacija 2, 56–65.
DLKŽe 2011 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, šeštas (trečias elektroninis) leidimas, vyr. red. Stasys Keinys. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2011. Prieiga per internetą http://dz.lki.lt.
Garrett Peter, Coupland Nikolas, Williams Angie 2003: Investigating Language Attitudes: Social Meanings of Dialect, Ethnicity and Performance. Cardiff: University of Wales Press.
Girdenis Aleksas 2012: Šiaurės žemaičių Skuodo zona. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.
Girdenis Aleksas, Pabrėža Juozas 1998: Žemaičių rašyba. Vilnius, Šiauliai: Žemaičių kultūros draugijos redakcija.
Gottlieb Nanette 2006: Linguistic Stereotyping and Minority Groups in Japan. London: Routledge.
Groves Julie May 2007: A comparison of the attitudes of Hong Kongers and Mainland Chinese towards the status of Cantonese: Language or Dialect - or Topolect? The Chinese University of Hong Kong.
Kalnius Petras 2007: Regioninių tapatumų judėjimo prieštaros dabartinėje Lietuvoje. – Lituanistica 53, 3(71), 92–112.
Kalnius Petras 2012: Žemaičiai: XX a. – XXI a. pradžia. Vilnius: Mintis.
Kliukienė Regina 2010: Tarmės mieste: mokėjimas, vartojimas ir kalbinės nuostatos. – Miestai ir kalbos. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 91–101.
Kliukienė Regina 2014: Kalbėjimas su tėvais tarmiškai ir gyventojų požiūris į tarmes Žemaitijos miestuose (kiekybinė analizė). – Taikomoji kalbotyra 5. Prieiga per internetą http://taikomojikalbotyra.lt/lt/2014/04/kalbejimas-su-tevais-tarmiskai-ir-gyventoju-poziuris-i-tarmes-zemaitijos-miestuose-kiekybine-analize.
Lietuvių kalbos atlasas, ats. red. Kazys Morkūnas. 1. Leksika. 1977; 2. Fonetika. 1982; 3. Morfologija. 1991. Vilnius: Mokslas.
Lietuvių žargono bazė. Pagrindiniai duomenys 2010. Vilniaus universitetas, Filologijos fakultetas. Prieiga per internetą http://www.flf.vu.lt/mokslas/elektroniniai-istekliai#duomen%C5%B3-baz%C4%97s.
LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, 1941–2002, elektroninis variantas. Redaktorių kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. red.), Jonas Paulauskas, Ritutė Petrokienė,
Straipsniai / Articles
201
Page 27
SIMONA VYNIAUTAITĖ
Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008. Prieiga per internetą http://www.lkz.lt.
Lubienė Jūratė, Pakalniškienė Dalia 2015: Tarmė moderniojoje Lietuvoje: šiaurės žemaičių kretingiškių atvejis. – Res Humanitariae 17, 101–113.
Miestai ir kalbos 2. Sociolingvistinis Lietuvos žemėlapis, sud. V. Baranauskienė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 2013.
Mikulėnienė Danguolė 2015: Prognostiniai tar mių tyrimai daugiadimensės dialektologijos požiūriu. – XII tarptautinis baltistų kongresas: pranešimų tezės (2015 m. spalio 28–31 d.), 103. Prieiga per internetą http://www.baltistukongresas.flf.vu.lt/failai/XII_Tarptautinio_baltistu_kongreso_tezes.pdf.
Pabrėža Juozas 2013: Šiaurės žemaičių gimtosios kalbos, tautinės ir tarminės savimonės vertinimas. – Tarptautinė tarpdalykinė mokslinė konferencija XXI amžiaus tarmių tyrimai: geolingvistinė ir sociolingvistinė perspektyvos. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 1–9. Prieiga per internetą http://www.tarmes.lt/images/Veikla/Juozo%20Pabrezos%20pranesimas.pdf.
Pakalniškis Vaidotas 2001: Žemaitiškumas globaliame pasaulyje. – Lietuvos etnologija 1(10), 199–216.
Petrulis Valdas 2005: Žemaitijos etninės savimonės regiono erdvinė struktūra. – Geografijos metraštis 38(1), 163–175.
Račiūnaitė-Vyč inienė Daiva 2014: Individuali tautinės savimonės raiška Lietuvos paribio bendruomenėje: sava / kita. – Savas ir kitas šiuolaikiniais požiūriais. Vilnius: Lietuvos istorijos instituto leidykla, 209–236.
Ramonienė Meilutė 2010: Išvados. Kalbos didžiuosiuose Lietuvos miestuose: šiandiena ir perspektyvos. – Miestai ir kalbos. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 279–286.
Ramonienė Meilutė 2013: Tarmės socialinė vertė: Lietuvos miestų jaunimo kalbinės nuostatos. – Taikomoji kalbotyra 2. Prieiga per internetą http://taikomojikalbotyra.lt/lt/2013/08/tarmes-socialine-verte-lietuvos-miestu-jaunimo-kalbines-nuostatos.
Savoniakaitė Vida 2013: Tradicijos: etnologų, antropologų metodologijos ir tyrimai. – Res Humanitariae 13, 246–266.
Unukovičius Jurijus 2014: Lietuvių įvaizdis Vilniaus krašto slavakalbių gyventojų akimis. – Savas ir kitas šiuolaikiniais požiūriais. Vilnius: Lietuvos istorijos instituto leidykla, 183–205.
Urbanavičienė Jolita 2014: Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos. – Acta Linguistica Lithuanica 70, 63–81.
202
Acta Linguistica Lithuanica LXXV
Page 28
Skuodo apylinkių žemaičių kalbinės nuostatos
Vaicekauskienė Loreta 2014: Didmiestis ir sostinė geriausios lietuvių kalbos percepcijose. – Taikomoji kalbotyra 6. Prieiga per internetą http://mif.vu.lt/ojs/index.php/taikomoji-kalbotyra/article/view/52/47.
Vaicekauskienė Loreta, Sausverde Érika 2012: Lietuvos tarmių rezervatas. Socialiniai ir geografiniai tarmės mobilumo ribojimai tiesioginių tyrimų duomenimis. – Taikomoji kalbotyra 1. Prieiga per internetą http://taikomojikalbotyra.lt/lt/2012/12/lietuvos-tarmiu-rezervatas-socialiniai-ir-geografiniai-tarmes-mobilumo-ribojimai-tiesioginiu-tyrimu-duomenimis.
Vanagienė Birutė 2014: Šiaurės vakarų žemaičių žodynas: Ylakių, Len kimų, Mosėdžio, Skuodo, Šačių apylinkių šnektos. A–O. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Venskienė Asta 2008: Lokal us etnografinis jaunimo tapatumas XIX a. pabaigoje–XXI a. pradžioje Lietuvoje: kultūros elementų savastis. – Lituanistica 54, 2(74), 69–81.
Visos tarmės gražiausios 2013. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.
Wardhaugh Ronald 2006: An Introduction to Sociolinguistics. Fifth Edition. Oxford: Blackwell.
Language attitudes of Samogitians in Skuodas district
SUMMARY
The article analyses the language attitudes of Samogitians in Skuodas district, namely the native dialects and the evaluation of people speaking a dialect. The broad-brush trinomial model is applied in the analysis which helps to unveil different dimensions of dialect evaluation, such as ideal, inevitability, limitation. The analysis presents the conceptions of dialect evaluation and native language as well as the possible connections of psychological distinction.
It is concluded that the identification of a particular dialect or a person speaking a dialect with the elements of the dimension of ideal (respect, patriotism, tradition) determines or may determine the importance, vitality and continuity of the dialect to its user. The opposition of own-strange is highlighted since the disuse of the dialect, which is considered to be the main linguistic code, separates a community member from a common traditional community system. Usually, people who can but do not speak a dialect are judged on quite negatively. Contrary to the case of disuse of the dialect, speaking a dialect shows that
Straipsniai / Articles
203
Page 29
SIMONA VYNIAUTAITĖ
a person belongs to the community and it also becomes a sign of sincerity and simplicity. The elements of habit, surroundings and nature, which compose the dimension of inevitability, reflect a neutral and non-ideal image of dialect evaluation. The habit is related to the validity of the dialect as a concept of native language; surroundings are related to the use of the dialect in different spheres, and nature becomes a reference to the continuity of the dialect. The elements of the dimension of limitation, such as country, age, education, simplify and limit the dialect and its use and may determine the dialect’s unattractiveness and its prospectlessness, or may be the factors of certain changes in the use and value of the dialect.
