AURELIJA GRITĖNIENĖ

Institut litevského jazyka

Oblasti vědeckého výzkumu: lexikologie a lexikografie.

BARVY A ODSTÍNY LÍSTKŮ V SOUČASNÉ LITEVSKÉ PRÓZE: BÍLÁ A ČERNÁ

Barvy a odstíny korunních lístků v moderní litevské próze: černá a bílá

ANOTACE

Předmětem studie je více než 300 kolokací nalezených v 98 dílech 61 autorů současné litevské prózy, v nichž prozaici přímo nebo prostřednictvím přirovnání a metafor hovoří o bílé a černé barvě korunních lístků kvetoucích rostlin a o odstínech těchto barev. Cílem výzkumu je zjistit, jakými lexémy naši autoři vyjadřují bílou a černou barvu korunních lístků, popsat strukturu a sémantiku vyjadřování barev; určit, s jakými prototypy skutečnosti jsou bílé květy rostlin srovnávány; prozkoumat, s jakými atributy skutečnosti autoři vybraných kolokací srovnávají bílé a černé korunní lístky rostlin a která přirovnání k těmto barvám květů jsou ve zkoumaném materiálu nejčastější a blíží se stereotypům. Zkoumaný materiál ukazuje, že při pojmenovávání barvy květních lístků autoři nejčastěji užívají přídavná jména baltas, -a a juodas, -a, o něco méně často se barva vyjadřuje určitými tvary přídavných jmen. Bílá barva se v próze pojmenovává také slovesy a abstraktními podstatnými jmény. Byly zaznamenány případy, kdy jsou achromatické barvy pojmenovávány prostřednictvím konkrétního předmětu, prototypického nositele příslušné barvy; poměrně často jsou tyto barvy vyjadřovány také pomocí metafor a různých přirovnání.

KLÍČOVÁ SLOVA: sémantika, kolokace, barva, bílá, černá, umělecký styl.

ANOTACE

Předmětem článku je více než 300 kolokací nalezených v 98 dílech 61 současných litevských prozaiků; prozaici jimi přímo, prostřednictvím přirovnání nebo metafor vyjadřují bílou či černou barvu kvetoucích rostlin a odstíny těchto barev. Cílem výzkumu je určit, jaká lexémata

134

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Vainikapių spalvos ir atspalviai šiuolaikinėje lietuvių prozoje: balta ir juoda

analyzovaní autoři používají k vyjádření černé a bílé barvy okvětních lístků; popsat strukturu a sémantiku barevného vyjádření; určit, s jakými prototypicky bílými denotáty skutečnosti jsou srovnávány bílé květy; prozkoumat, s jakými atributy skutečnosti autoři vybraných kolokací srovnávají bílé a černé okvětní lístky a která přirovnání k těmto barvám jsou nejčastější, takže jejich užití působí téměř stereotypně. Výzkum ukazuje, že při popisu barvy okvětních lístků autoři používají přídavná jména bílá a černá (litevsky baltas, -a; juodas, -a; ženský a mužský tvar), méně často je barva popisována pomocí zájmenného tvaru přídavných jmen. K označení bílé barvy se používají také slovesa a abstraktní substantiva. V některých případech jsou achromatické barvy vyjádřeny prostřednictvím konkrétního předmětu, určitého barevného prototypu; barvy jsou často popisovány metaforami a různými přirovnáními.

KLÍČOVÁ SLOVA: sémantika, kolokace, barva, bílá, černá, umělecký styl.

ÚVOD

Kvetení je působivý přírodní jev. Mnohé z nás (zejména tvůrce) okouzlují tvary, barvy a vůně rozvíjejících se i rozkvetlých květů, a proto je přirozené, že tento přírodní obraz má „mimořádně výrazný tvůrčí podtext“, který se později stává textem – dílem (Daujotytė 1999: 55). V prozaických textech se tento přírodní jev nejčastěji využívá k vyjádření nálady díla a ke zdůraznění místa či času děje. Při četbě prózy současných litevských autorů¹ lze pozorovat dvě tendence: někteří autoři uvádějí barvy květů velmi konkrétně, jako by vycházeli z prvního dojmu nebo z předem v mysli utvořených stereotypních představ, zatímco jiní si květ rostliny prohlížejí velmi pozorně – všímají si a popisují i nejjemnější odstíny poupat a rozvinutých okvětních lístků, uvádějí barvu středu květu apod.

Samotné kvetení jako jev často silně emocionálně působí nejen na spisovatele a jím vytvářenou postavu, ale také na čtenáře. Dojem vyvolává nejen tvar květů, ale i jejich barva², která pomáhá vyjádřit pocity, náladu apod.

Jak víme, člověk získává zrakem přibližně 80–90% informací o vnějším světě (Lapė, Navikas 2003: 72). Okolní předměty lze popsat i bez použití barev (tvar, textura, pojem „světlý a tmavý“ a

¹ Jde o čistě chronologické vymezení. Za současnou litevskou literaturu se v článku považují díla napsaná a vydaná po obnovení nezávislosti Litvy – po roce 1990.

² Na základě kolokací shromážděných autorkou článku bylo zjištěno, že barevnou škálu květů lze ve vybraných prozaických textech vyjádřit 19 přídavnými jmény: alyvinis, -ė, baltas, -a, balkšvas, -a, balsvas, -a, geltona, -a, gelsvas, -a, juodas, -a, lelijinis, -ė, mėlynas, -a, melsvas, -a, oranžinis, -ė, pilkas, -a, purpurinis, -ė, raudonas, -a, rausvas, -a, rožinis, -ė, rudas, -a, violetinis, -ė, žydras, -a.

Straipsniai / Articles

135

AURELIJA GRITĖNIENĖ

apod.), přesto však barva výrazně rozšiřuje spektrum popisu předmětů (Jonaitis 2009: 8). Barva je inherentní vlastnost, která náleží samotnému předmětu jako jeho vlastní rys. Informace o těchto vlastnostech předmětů člověk získává prostřednictvím smyslů. Barvu vnímají zrakové receptory většinou u všech stejně, a proto se přídavná jména označující barvu řadí do třídy inherentních absolutních adjektiv (podrobněji viz Tekorienė 1990: 98, 119).

Barvy z různých hledisek zkoumají odborníci z různých vědních oborů: historici umění, fyzikové, matematici, chemici, fyziologové, biologové, psychologové, etnologové aj. Z lingvistického hlediska barvy analyzovala řada litevských lingvistů. Zde zmíníme jen některé z nich. Irena Andriukaitienė popsala pojem barvy a její názvy v litevštině; zkoumala obraz barvy v Lietuviško-se svotinėse dainose Antana Jušky (Andriukaitienė 1996: 162–166; 1997: 173–179). Gražina Astramskaitė zkoumala sémantickou strukturu litevského baltas a německého weiß (Astramskaitė 1976: 7–15), popsala optické a vedlejší významy litevského juodas a německého schwarz (Astramskaitė 1977: 7–16; 1988: 4–11). Tato badatelka popsala názvy zbarvení srsti zvířat v litevštině a němčině (Astramskaitė 1992: 25–33), zatímco Jolanta Viburytė se zabývala problémem definování barvy srsti zvířat v díle Lietuvių kalbos žodyne (Viburytė 2003: 119–135). Saulė Juzėnienė analyzovala, jaké konotační významy jsou charakteristické pro adjektiva označující barvy v litevské poezii 20. století (Juzėnienė 2001). Rasuolė Vladarskienė popsala významy adjektiva „zelený“ ve složených termínech a pojednala o přenesených významech tohoto adjektiva ve smyslu odstínu (Vladarskienė 2014: 3–8). Aloyzas Gudavičius analyzoval koncept zelené barvy (Gudavičius 2009: 105–114) a jeho studentka Toma Jokubaitienė koncepty černosti a bělosti v litevštině a angličtině (Jokubaitienė 2009). Rūta Kazlauskaitė při popisu obrazů různých rostlin (máků, třešní, slunečnic) v litevské poezii analyzovala také barvy jejich okvětních lístků (Kazlauskaitė 2010a: 53–70; 2011: 440–455; 2014: 86–107); popsala rovněž názvy barev v litevských překladech jedné povídky Janise Akuraterse (Kazlauskaitė 2010b: 128–141). Tato badatelka společně s Egle Ramanauskiene zkoumala z hlediska lingvistické pragmatiky nová pojmenování barev v publicistických médiích (Kazlauskaitė, Ramanauskienė 2011: 176–201)³.

Zahraniční badatelé ve svých výzkumech věnují značnou pozornost percepci a konceptualizaci barev. Antropologové Brent Berlin a Paul Kay prováděli experimenty a zkoumali, jak lidé vnímají základní (ohniskové) barvy (Berlin, Kay 1969). Cílem prací Eleanor Roschové je zjistit, zda rozlišování a kategorizace základních barev závisí na jazyce, nebo na senzorickém systému (Heider 1971, 1972). O barevných univerzáliích rozsáhle psali polští

³ Tento článek přináší ještě širší přehled publikací litevských i zahraničních badatelů o lexikálních, sémantických a dalších výzkumech slov označujících barvy (Kazlauskaitė, Ramanauskienė 2011: 178–179).

136

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Vainiklapų spalvos ir atspalviai šiuolaikinėje lietuvių prozoje: balta ir juoda

Lingvistė Anna Wierzbicka (Wierzbicka 1990: 99–150). Iš naujausių darbų būtina paminėti didelę kolektyvinę lingvistų, antropologų ir psichologų studiją, skirtą spalvos kategorizacijai (Hardin, Maffi 2002). Joje įvairiais aspektais analizuojama, kaip žmogus suvokia spalvą, kokiais konceptais tas suvokimas realizuojamas kalboje. Latvių kalbos spalvų pavadinimus išsamiai tyrė Anitra Roze (Roze 2005), rusų kalbos spalvų pavadinimai aprašyti kolektyvinėje monografijoje (Vasilevič, Kuznecov, Mičenko 2005).

Cílem tohoto článku je zjistit, jakými lexémy autoři vybraných kolokací ve svých dílech vyjadřují bílou a černou barvu květů⁴. Cíle výzkumu: popsat strukturu a sémantiku názvů achromatických barev; určit, které prototypicky bílé denotáty skutečnosti jsou srovnávány s bílými květy rostlin; prozkoumat, s jakými atributy skutečnosti jsou ve vybraných kolokacích srovnávány bílé a černé okvětní lístky rostlin a která přirovnání k těmto barvám květů se v shromážděném materiálu vyskytují nejčastěji (jsou prototypická) a přispívají ke stereotypům⁵.

Výběr výzkumných metod určovala specifika analyzovaného materiálu. Aby bylo možné co nejúplněji a komplexně popsat vyjadřování a sémantiku barev, jsou ve výzkumu využívány různé mezioborové metody: sémantická, stylistická a kognitivní analýza, popisná metoda a metoda pragmatické interpretace. Materiál pro tento výzkum byl shromážděn z prozaických textů litevských autorů z konce 20. a 21. století – románů, povídek, novel, kratších próz a děl podobných žánrů. Článek analyzuje jednotlivé věty či jejich fragmenty, tj. vybrané kolokace⁶. Zkoumaný materiál tvoří více než 300 kolokací vybraných z 98 děl 61 prozaiků, v nichž autoři přímo nebo prostřednictvím přirovnání a metafor hovoří o bílé a černé barvě okvětních lístků a o odstínech těchto barev⁷.

⁴ Barva není látka, nýbrž jev vznikající lomem světla. Je to známo od 17. století, kdy Isaac Newton rozložil hranolem paprsek bílého světla na barevné spektrum, což se nazývá disperze světla (Plei 2010: 20). Předpokládá se, že lidské oko rozlišuje 7 až 10 milionů odstínů (Jonaitis 2009: 8).

⁵ V lingvistice se stereotyp chápe jako subjektivně determinovaná představa jevu či předmětu, která zahrnuje připisované mu vlastnosti a hodnocení; ve skutečnosti jde o výsledek interpretace skutečnosti, jenž funguje ve vědomí jazykového společenství. Podrobněji o pojmu stereotypu viz Gudavičius 2000: 59–64.

⁶ Kolokace se chápou jako obvyklý kontext užití určitého slova, společné užívání určitých lexémů a běžné slovní asociace v jazyce s ostatními slovy věty (podrobněji o kolokacích viz Marcinkevičienė 2010: 70–91).

⁷ V Korpusu současné litevštiny (http://tekstynas.vdu.lt) lze nalézt také texty krásné literatury; tvoří 11,6% veškerého tam uvedeného materiálu (do tohoto podílu jsou zahrnuta i překladová díla), avšak pro výzkum barev je materiálu obsaženého pouze v korpusu příliš málo. K určení barvy okvětních lístků konkrétní rostliny někdy nestačí jediný řádek konkordance (300 znaků), který korpus nabízí. Při zkoumání vyjadřování a sémantiky barev je často zapotřebí mnohem širšího

Straipsniai / Articles

137

AURELIJA GRITĖNIENĖ

1. BÍLÉ, BĚLAVÉ, NAŠEDLÉ OKVĚTNÍ LÍSTKY

Výkladové slovníky litevského jazyka uvádějí 4 až 9 významů přídavného jména baltas, -a. Jeden z hlavních významů tohoto slova souvisí s barvou – zcela světlý (o barvě), barvy sněhu či mléka (BŽ). Bílá je achromatická⁸ barva (tj. bezbarvá barva, která vyjadřuje vztah mezi světlem a barvou). Není náhodou, že také etymologie přídavného jména baltas, -a v litevštině i v mnoha dalších jazycích souvisí se světlem a leskem. Ve starších indoevropských jazycích toto označení nevyjadřovalo konkrétní barvu, nýbrž znamenalo pouze světlo: litev. báltas, lot. balts vychází z kořene *bhā-, staroind. bháti „svítí“ (Fraenkel 1962: 32; Smoczyński 1981: 234; Atramskaitė 1976: 7).

Autoři zkoumaných kolokací zmiňují asi 70 rodů různých rostlin, které kvetou bíle.

1) Stromy, keře, ovocné stromy a ovocné keře: akácie (N. Kep. 2005: 14⁹), šeříky (R. Gran. 2011: 52), vrby jívy (H. Gud. 2013: 72), růže šípkové (J. Skab. 2004: 217), střemchy (O. Jaut. 2009a: 35), jasmíny (V. Čep. 2008: 152), vrby (R. Flic. 2015: 196), kaštany (G. Vil. 2012: 22), hrušně (S. Kuop. 2007: 89), lípy (I. Mer. 2004: 121), magnólie (D. Kal. 2008: 61), mandle (R. Šer. 2006: 101), jabloně (H. Čig. 2011: 95), kaliny (J. Skab. 2014: 459), rododendrony (L. Čen. 2015: 140), švestky (B. Jon. 2011: 54), bezinky (J. Skab. 2014: 214).

2) Plevely, zelenina, lesní, luční, polní, horské a vodní rostliny: máky (R. Šer. 2001: 107), komonice (V. Rač. 2008: 74), bolševník Sosnowského (B. Jon. 2011: 27), rmeny (nazývané také psí heřmánky) (V. Žil. 2013: 133), kerblíky (B. Pū. 2003: 129); brambory (L. Gut. 2006: 106), bílé jetely (D. Grig. 2008: 39), protěže alpské (O. Jaut. 2009a: 62), bršlice (R. Šer. 2013: 124), řeřišnice (H. Gud. 2013: 184), šťavel (O. Bal. 2006: 15), řebříčky (V. Al. 2010: 153), lekníny (L. Gut. 2006: 67), lotosy (J. Iv. 2000: 120); hluchavky (B. Jon. 2007: 103), sasanky (M. Šrb. 2011: 39), heřmánky (A. Piv. 2001: 31), rozchodníky (J. Skab. 2004: 183), suchopýry (H. Gud. 2013: 184), anděliky (R. Šer. 2006: 155), popínavé rostliny (B. Pū. 2003: 63); udatny (H. Gud. 2013: 195), třešně

kontext díla nenarušuje celistvost konkrétních textů, proto byl materiál pro tento výzkum shromažďován nikoli z korpusu, ale po několik let čtením jednotlivých děl a vypisováním mnohem širších kolokací souvisejících s vyjadřováním barvy a sémantikou.

⁸ Achromatické barvy lze rozdělit do pěti základních: černé, tmavě šedé, světle šedé a bílé. Mezi těmito barvami může být mnoho různých odstínů. Lidské oko dokáže rozlišit asi 300 achromatických odstínů (Jonaitis 2009: 38).

⁹ V závorkách je uvedena vždy jen jedna zkratka zdroje. Úplný seznam zdrojů je uveden na konci článku.

138

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Vainiklapų spalvos ir atspalviai šiuolaikinėje lietuvių prozoje: balta ir juoda

(D. Kal. 2015: 96), žiniai (E. Kur. 2009: 79), žiniai (D. Kal. 2008: 154).

3) Zahradní květiny: astry (B. Pūk. 2003: 211), pivoňky (také nazývané pinavie) (B. Jon. 2007: 16), chryzantémy (D. Jaz. 2007: 36), čemeřice (B. Jon. 2009: 42), galtonie (E. Lie. 2013: 23), šater (U. Bar. 2016: 26), karafiáty (D. Op. 2016: 168), hyacinty (D. Kaj. 2007: 114), jiřiny (A. Zur. 2010: 78), mečíky (E. Lie. 2004: 8), krokusy (D. Op. 2015: 167), lilie (S. Ach 2006: 27), narcisy (A. Žag. 2013: 332), palnutės (I. Zar. 2016: 17), petúnie (K. Sab. 2012: 119), růže (A. Tap. 2013: 321), tabák (K. Sab. 2011: 234), tulipány (G. Adom. 2005: 105), lomikameny (H. Gud. 2013: 29).

4) Pokojové rostliny: azalky (V. Palč. 2011: 51), gloxinie (J. Iv. 2000: 177), kaly (J. Ap. 2010: 182), kamélie (B. Jon. 2009: 10), klívie (B. Jon. 2009: 10), orchideje (D. Kaj. 2007: 26).

Nejčastějšími bíle kvetoucími rostlinami v analyzovaném korpusu litevských prozaiků jsou růže (zmiňované v textech 19 autorů), jabloně a lilie (zmiňuje je 12 autorů), jetel bílý (11), střemchy (9), třešně a kopretiny (8), švestky a jasmíny (5).

Význam bílé barvy je v analyzovaném korpusu poměrně různorodý. Nejčastěji je bílá barva pojmenována přímo – běžnými tvary přídavného jména baltas, -a v různých pádech (52krát), nebo jeho pronominálním tvarem baltas, -oji (41krát). Pronominální tvar se obvykle užívá k pojmenování barvy jetele a lilií, o něco méně často se zmiňují bílé akácie, komonice, střemchy, kaly, kopretiny a růže. V těchto případech je někdy skutečně obtížné rozlišit, kdy chtějí autoři pronominálním přídavným jménem zdůraznit druh rostliny (bílá lilie (Lilium candidum), jetel plazivý (Trifolium repens), komonice bílá (Melilotus albus), a kdy hovoří pouze o barvě květů.

Aby autoři vybraných kolokací zdůraznili oslnivou bělost okvětních lístků, nejvyšší intenzitu této barvy, užívají přídavná jména ve 3. stupni: balčiausias, baltų balčiausias (R. Gran. 1998: 119), tautologická spojení baltas baltas (H. Čig. 2007: 66), odvozeniny s příponami baltutėlis (L. Čen. 2011: 166) apod. Ty vyjadřují nejvyšší stupeň vlastnosti; v takových případech se navíc v sémantické struktuře přídavného jména baltas zvýrazňuje i hodnotící séma (srov. Ju-zelienė 2001: 11).

Straipsniai / Articles

139

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Méně často (v textech 10 autorů) se barva okvětních lístků vyjadřuje příslovcem baltai: „Bíle kvetly vysoké bolševníky“ (J. Skab. 2000: 224); „<...> nikde v Evropě neviděl tak bíle kvetoucí třešně“ (R. Gran. 2013: 155)¹⁰ a podobně.

K vyjádření odstínů se ještě méně často užívá přídavné jméno s předponou: „[hluchavky kvetou <...> leskle bílými kvítky“ (B. Jon. 2007: 103); „Pod nohama se rozprostírá plocha kopretin – zářivě bílých, neuvadlých žárem a prachem“ (V. Žil. 2013: 133)¹¹.

K pojmenování barvy užívají autoři také abstraktní substantivní deriváty:

1) Bělost: „V jeho zahradě rostly nádherné růže všech druhů a barev: sněhově bílé, mléčně bílé, labutí bělosti <...>“ (K. Kas. 2007: 10); „Bělost třešní už je odkvetlá – jen tu a tam se skrývá opožděný květ“ (A. Zur. 2010: 34).

2) Bělina: „Jejich [slézů] voňavá šeď a bělina přímo svíraly srdce“ (J. Skab. 2000: 191); „V černých vodách se odrážela jejich [střemch] bělina“ (J. Skab. 2000: 33).

3) Bělost: „Bělost třešní pohasla <...>“ (A. Zur. 2010: 74).

Barvu označuje také determinativní přídavné jméno baltaziedis: „<...> sklonila bělokvětá hlavu, Lilie“ (O. Jaut. 2005: 70); „U mechem porostlého kamene rostou bělokvěté rozchodníky <...>“ (J. Skab. 2004: 183).

Ve zkoumaných kolokacích je barva pojmenována více než 20krát také slovesy baltuoja (G. Bul. 2015: 121), balto (O. Jaut. 2005: 40), baluoja (B. Jon. 2011: 75), balo (E. Ign. 2000: 95), subalo (M. Luž. 2006: 53), subolus (A. Zur. 2010: 12).

Přídavnými jmény balkšvas, balsvas se charakterizuje míra světlosti; označují nikoli zcela bílou, nýbrž bělavou barvu okvětních lístků: „Bělavé [střemchové] vůně proudily přímo ke mně“ (J. Skab. 2000: 114); „Přerostlé bolševníky, jejichž bělavé květní hlávky <...>“ (J. Skab. 2014: 234); „<...> vrby pukají bělavými jehnědami“ (R. Flick 2015: 196).

Intenzitu světlého odstínu vyjadřuje také přídavné jméno balžalsvis¹² – označuje zelenobílý odstín okvětních lístků šeříku (J. Skab. 2014: 214). Podobný odstín mají i květy čemeřic; jejich barvu pomáhá vystihnout přídavné jméno žalsvas

¹⁰ Zde i dále jsou v textu k ilustraci příslušných tvrzení uvedeny vždy jen jeden nebo několik nejtypičtějších příkladů.

¹¹ Přídavné jméno s předponou se zřídka používá pouze při označování achromatických barev, avšak u různých chromatických barev se takové vyjádření uplatňuje zvláště často.

¹² Lze jej považovat za novotvar Jolity Skablauskaitė, neboť není zaznamenán v žádném výkladovém slovníku litevštiny.

140

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Vainiklapų spalvos ir atspalviai šiuolaikinėje lietuvių prozoje: balta ir juoda

a také jmenné abstraktum baltumas: „<...> květy Helleborus niger Helleborus niger <...>“ (B. Jon. 2009: 42).

Zajímavé je, že odstín bílých korunních lístků není v analyzovaných prozaických textech vyjádřen přídavnými jmény apytatis, baltas, balzganas, pobaltis (autoři analyzovaných textů při popisu barvy korunních lístků nepoužili ani jednou žádné z těchto přídavných jmen).

K vyjádření bílé barvy můžeme přistoupit také z kognitivního a stylistického hlediska. Výzkumníci vymezili etapy vývoje názvů barev. Nejprve se barva popisuje odkazem na dobře známou přírodní skutečnost – na nositele dané barvy, kterého jazykové společenství uznává, neboli prototyp (srov. Kazlauskaitė 2011: 179). Pro Litevce je prototypem bílé barvy sníh (Gudavičius 2000: 61). Potvrzují to i četné příklady z krásné literatury – bílé korunní lístky rostlin se zde velmi často přirovnávají ke sněhu a samotné kvetení k sněžení: „Chryzantémy bílé jako sníh <...>“ (R. Šer. 2006: 67); „<...> v době, kdy kvetly jabloně, se dítěti zdálo, že květy bílé jako první sníh pokrývají celý svět“ (L. Gut. 2013: 461); „<...> všichni pak museli zahnout k třešni zasněžené květy <...>“ (A. Zur. 2010: 310); „<...> včera si povzdechl kvetoucí šeřík u prahu <...>. Zvedl se ještě silnější vítr. V tu chvíli se keř šeříku proměnil v kytici, sněžilo okvětními lístky“ (J. Skab. 2014: 235); „<...> třešně sněhobílé¹³ <...>“ (N. Vaitk. 2013: 251).

Je zřejmé, že při popisu bělosti květů obzvláště často pomáhají přirovnání¹⁴. V litevském obrazu světa reprezentují bílou barvu sníh, křída, labuť, pěna, mléko, plátno a další předměty (Paulauskas 1987: 177). Bílé korunní lístky rostlin spojované s těmito atributy jsou tedy rovněž chápány jako světlé, čisté a nevinné (srov. Kazlauskaitė 2011: 450). V analyzovaných kolokacích autoři přirovnávají bílé rostlinné okvětní lístky k následujícím bílým (nebo zářícím) atributům skutečnosti:

1) Předměty denní potřeby (pěna z mýdla či mléka, vata, svatební šaty, pohřební rubáš, tvaroh, smetana aj.): „<...> Jabloně a třešně byly jako hlavy dětí posypané moukou“ (E. Ign. 2000: 95); „ <...> [muilinė guba] připomíná mýdlovou pěnu – je nadýchaná a bílá“ (U. Bar. 2016: 26); „Zámecké svahy se bělely, porostlé kvetoucími střemchami, vypadaly, jako by byly postříkané mléčnou pěnou“ (J. Skab. 2000: 114); „<...> jabloň rozkvetla jako hora tvarohu“

¹³ V litevském poetickém obrazu světa je rovněž nejběžnější paralela mezi bílými okvětními lístky třešní a sněhem. Tato souvislost je motivována tím, že okvětní lístky a sníh mají nejvíce společných atributů: „bílý“, „padající / pokrývající“, „nadýchaný / měkký“, „neodolávající změnám teploty“ (Kazlauskaitė 2011: 449).

¹⁴ Vědci zkoumající názvy barev si povšimli, že v různých jazycích se barva nejprve popisuje přirovnáním k předmětům, pro něž je daná barva typická, a později se objevují také abstraktní názvy barev (Vladarskienė 2014: 3).

Straipsniai / Articles

141

AURELIJA GRITĖNIENĖ

(L. Čern. 2015: 11); „<...> květy se na podzim obsype třešeň zasazená Kr siausem – jako nevěsta <...>“ (A. Žur. 2010: 306); „<...> ve tmě mi [známý květ] z nějakého důvodu zbělá jako kousek rubáše pro děti“ (D. Kal. 2008: 154); „<...> bílé jako andělské trubky gloxínie <...>“ (J. Iv. 2000: 177); „<...> kvete jabloň, bílá jako tvaroh <...>“ (R. Mat. 2013: 260); „<...> bělely se jako stromy [kaštany] polité žlutavými plátky <...>“ (J. Skab. 2014: 187).

2) Hvězdami na obloze: „Hluchavky byly jako malé hvězdičky – sbíráš a sbíráš, a ony ti pořád bíle svítí pod nohama“ (B. Jon. 2007: 104); „<...> nezměrné, nespočitatelné jako hvězdy na nebi množství bílých [jetelových] květů“ (R. Gran. 2006: 90).

3) Bílými ptáky (holubicemi, labutěmi, racky), zvířaty s bílou srstí: „Když kvetou magnólie, zdá se, že na stromech sedí mnoho bílých holubů <...>“ (D. Kal. 2008: 61); „Bělost kamélií – krásné labutí krky <...>“ (B. Jon. 2009: 10); „<...> jako racek zašumí zelenavě bílými květy Helleborus niger <...>“ (B. Jon. 2009: 42). „A pro mě je [bíle kvetoucí jasmín] jako bílý chlupatý králík <...>“ (K. Kas. 2010: 10).

4) Bílá lidská pokožka: „Za okny rostly lilie, stejné barvy jako její zestaralá pleť <...>“ (J. Skab. 2014: 158).

Obdobně se prototypicky bílé denotáty skutečnosti přirovnávají k bílým květům rostlin:

1) Zbledlá lidská tvář, bílé nohy, ruce, prsty, ňadra, zuby apod.: „<...> zarostlé satyrovy nohy vedle ženské tváře bílé jako kalina“ (D. Kal. 2015: 38); „<...> jako dvě rozkvetlé lilie zbělela ňadra“ (D. Vaitk. 2006: 190); „<...> líbá bílé nohy svého pána, bílé jako právě rozkvetlý lotos“ (J. Iv. 2000: 120); „Její [kostelníkovy ženy] prsty jsou průsvitné jako okvětní lístky [bílého] karafiátu“ (B. Pūk. 2003: 291); „<...> zuby jako by byly hrozny jasmínových poupat <...>“ (J. Iv. 2000: 49)¹⁵.

2) Šedivé¹⁶ vlasy: „Gylda byla stařenka – maličká, se shrbenými zády a úplně bílou hlavou – jako prostěradlo“ (I. Zar. 2016: 17); „<...>

¹⁵ Jak ukazují příklady, v naší próze jsou s bíle kvetoucími rostlinami nejčastěji spojovány ženy a dívky. Podobné obrazy se vyskytují také v litevské poezii – například rozkvetlá třešeň je zobrazována jako dívka (podrobněji viz Kazlauskaitė 2011: 49).

¹⁶ V těchto kontextech označuje přídavné jméno bílý nikoli čistou barvu, nýbrž stupeň bělosti, odstín (srov. Astramskaitė 1976: 10).

142

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Vainiklapų spalvos ir atspalviai šiuolaikinėje lietuvių proze: balta ir juoda

sousedka Veronika, šedivá, s jediným vlasem, září jako jabloň, která vykvetla pozdě“ (A. Zur. 2010: 152); „Babička <...> vypadala bílá jako rozkvetlá mandloň <...>“ (R. Šer. 2006: 101); „<...> ta druhá [jeptiška] je velmi milá, s bílými vlasy jako rododendrony <...>“ (L. Čen. 2015: 140).

3) Labutě, jelení srst: „Když bílé růže [labutě na jezeře]“ (K. Kas. 2010: 56); „<...> jelení srst se leskne jako ozářená krajina – tak bílá, bělejší než luční tráva za poli“ (L. Gut. 2006: 191).

4) Papír: „<...> papír musí zůstat nedotčený, neposkvrněný, nepokreslený, bílý jako květ chryzantémy“ (L. Gut. 2011: 301).

5) Sníh: „Padá sníh, jako by na nebi kvetly sady třešní s pozdními plody, jako by jejich okvětní lístky padaly na zem v lehkém vánku“ (B. Pū. 2003: 216).

Shromážděný materiál dovoluje tvrdit, že za stereotypní můžeme považovat tato přirovnání vyjadřující bílou barvu: bílý jako sníh / papír / mléko / pěna / tvaroh / labuť. V textech, které jsme zkoumali, bylo s těmito atributy nalezeno nejvíce přirovnání popisujících bílou barvu okvětních lístků. Kromě toho najdeme nejedno stereotypní přirovnání vyjadřující bílou barvu s těmito heslovými slovy také ve Slovníku přirovnání Klementiny Vosilytėové (2014).

K vyjádření bílé barvy autoři často používají ještě výraznější způsob vyjadřování – metafory. Tvůrci jimi popisují nejen barvu květů, ale také tvar květenství: hluchavky jsou „bílé svíce pabelů“ (B. Jon. 2007: 103); „<...> [Déšť otesával] bílé kaštanové svíce <...>“ (R. Šer. 2006: 81); „<...> keř jasmínu všechno <...> pozoruje malýma bílýma očima“ (K. Kas. 2010: 10).

Autoři zkoumaných kolokací při popisu bíle kvetoucích rostlin často využívají obraz oblaku. Pomáhá vyjádřit nejen barvu květů, ale také jejich hojnost¹⁸: „<...> [matka] se usmívala v oblaku okvětních lístků [bílých lilií]“ (B. Jon. 2009: 83); „Bílý bílý [švestkový] oblak leží na malém vzpřímeném domku“ (B. Jon. 2011: 54); „<...> Savūnė ustupuje z cesty, schovává se pod oblaky bílých třešní <...>“ (A. Zur. 2010: 71).

Při popisu sémantiky bílé barvy je třeba věnovat pozornost také konotačním významům přídavného jména bílý, -á. Bílá barva vyvolává především různé asociace s

¹⁷ Toto je velmi typické přirovnání, charakteristické pro naše vnímání světa. Také v našich lidových písních bývá jabloň často spojována s představou matky (Stundžienė 229).

¹⁸ Išreikšti gausumą padeda vandens semą turintys veiksmažodžiai apsipila (A. Zur. 2010: 305), ap-sipylė (K. Kas. 2010: 10), putoja (M. Štirb. 2011: 40), supuoja (A. Zur. 2010: 19), putojo (J. Skab. 2004: 203). Gausus žydėjimas dažnai lyginamas su nevaldomu vandens stichija: „<...> jazminų gyvatvorė tvinksinčia žiedų liūtimi griauna paskandinti viską <...>“ (R. Šer. 2001: 119); „Išvėjęs jazminas lyg krioklys trūksta ant akmeninės sklepo nugaros“ (L. Čen. 2009: 11); „<...> [žiedai] ritas [bangomis]“ (J. Skab. 2014: 158) ir pan.

Straipsniai / Articles

143

AURELIJA GRITĖNIENĖ

světlem, září: „<...> snuodes notrelį salę, pasiner­davo į jų šviesos srautą <...>“ (B. Jon. 2007: 108); „<...> květnový večer ltingas, jen světlo od kvetoucích švestek za oknem“ (J. Skab. 2004: 206); „Bílé květy balinio žirginio zářily mezi půvabnými ažurovými bahenními přesličkami <...>“ (H. Gud. 2013: 127).

Bílé okvětní lístky jsou spojovány také s oním světem: „Dnes se mi zdá, že bílé květy hluchavky, jemně a voňavě šustíce, se rozvíjely na jiný okamžik <...>“ (B. Jon. 2007: 108); „<...> [v ráji] tvoje babička pekla chlebíček z hvězdného těsta, jen ne na puškvorci, protože tak vysoko neroste, ale na listech nebeské lilie“ (L. Gut. 2006: 328).

Je to barva nevinnosti, čistoty, původnosti: „Bůh, říká, stvořil ženu z Adamova žebra, ve východních pohádkách z lotosového květu, a já z litevského... Z jakého květu ji mohl stvořit? Z růže? Z hvozdíku? Z pivoňky?.. Z lilie¹⁹, miláčku, z nejbělejší bílé lilie ze zahrádky na vsi, která za teplých večerů svítí v soumraku jako dětský povzdech“ (R. Gran. 1998: 119).

Zkoumané kolokace ukazují, že bílá barva a okvětní lístky této barvy jsou obzvláště často spojovány s různými obřady. Svátosti udělované církví jsou často doprovázeny bílými květinami: „Svátost biřmování – zase květiny, bílé lilie“ (L. Gut. 2013: 171). Svatyně se zdobí bílými květy: „<...> V katedrále v Kaunasu na oltářích bílé lilie <...>“ (L. Gut. 2013: 95); „Vpředu na podlaze kostela stojí vázy s bílými liliemi“ (L. Gut. 2008: 31); „[V kapličce] Bělost kal… Slavnostní“ (J. Skab. 2014: 176); „<...> oltář se zvětšuje a já už rozeznávám pokropené lilie, vysoké svíce, tváře Madony a Dítěte <...>“ (L. Gut. 2006: 169).

Květiny této barvy (zejména bílé lilie) převládají při pohřbech²⁰: „Černí lidé, bílé lilie. Obklopily [zesnulou] matku ze všech stran – usmívala se v oblaku okvětních lístků“ (B. Jon. 2009: 183); „Proto si na pohřeb přinesla bílou růži“ (R. Mat. 2013: 108); „<...> jen květiny z věnců, bílé lilie, dýchají mrazem jiného světa <...>“ (L. Gut. 2008: 379).

V naší próze se hroby obzvláště často zdobí bílými květinami (zejména liliemi): „Ať Aljoša zasadí bílé lilie [na hrob], takové rostou v Litvě <...>“ (R. Šer. 2008: 27); „Slíbila jsem, že přijdu ještě následujícího večera a přinesu bílé lilie“

¹⁹ Lilie je univerzálním křesťanským symbolem s ustáleným a velmi jasným symbolickým významem (vyjadřuje zbožnost, nevinnost, cudnost, čistotu a světlo – to vše ztělesňuje bílá barva květů) (KiŽ 1997: 174; SRŽ: 83).

²⁰ Obecně je bílá barva spojována s absolutnem a převládá při svatebních a pohřebních obřadech (KiŽ 1997: 45). Prvotní člověk spojoval bílou barvu s dobrými duchy, souladným vztahem mezi živými a mrtvými. Není náhodou, že lidé často pokládají na hrob zesnulého bílé lilie jako protiváhu černé barvy smrti (SRŽ: 25, 83).

144

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Barvy a odstíny okvětních lístků v současné litevské próze: bílá a černá

[ant moters kapo“ (J. Skab. 2000: 58); „Atsisėdęs prie lango, žiūrėdavau į kapą, vos vos ant ilgų kojų linguojančias baltąsias lelijas“ (J. Skab. 2004: 127). Taigi, galėtume teigti, kad baltos lelijos turi simbolinę mirties reikšmę: <...> [lelija] baltai apvelka kiekvienas laidotuves <...>“ (B. Jon. 2011: 69); „Kaimiškos baltosios lelijos – šlapios, dvelkiančios mirtimi“ (J. Skab. 2004: 85). Ne veltui kūrėjų vadinamos „pasaulų aura, nakties šydų, rasa Dievo akies“ (R. Šer. 2001: 116). Tokie pavyzdžiai patvirtina Saulės Juzenienės mintį, kad viena iš būdvardžio

baltas konotativní významy potenciálních sém zahrnují „souvislosti se smrtí, vyloučením“ (do této sémy patří i emocionální složka). Taková konotace přídavného jména souvisí s extralingvistickými faktory: v Číně, Japonsku i u starých Baltů, stejně jako u většiny evropských národů, byla bílá barva barvou smrti a smutku (Jonaitis 2009: 86; Juzenienė 2001: 11; Srž 25).

2. ČERNÉ OKVĚTNÍ LÍSTKY

Výkladové slovníky litevského jazyka uvádějí 6 až 9 významů přídavného jména juodas, –a. Základní význam tohoto slova je spojen s barvou – „zcela tmavý (o barvě); barvy uhlí“ (BŽ). Černá (stejně jako bílá) je achromatická barva. V přírodě nejsou rostliny se zcela černými okvětními lístky, je však zřejmé, že „jazyk nutí člověka vidět věci po svém nebo vidět to, co ve skutečnosti vůbec neexistuje“ (Gudavičius 200: 20). Shromážděný materiál ukazuje, že 8 autorů zmiňuje ve 21 kolokacích 4 černě kvetoucí rostliny: lilie (J. Skab. 2004: 79), růže (R. Čern. 2012: 49), tulipány (K. Sab. 2008: 26), hvozdíky (R. Šer. 2006: 50).

V próze pro dospělé se okvětní lístky této barvy nejčastěji objevují v surrealistické a fantastické próze (například v románech Jolit(os) Skablauskaitė) nebo při snaze ukázat velkolepost či výjimečnost nějakého objektu: „<...> [motery] srovnává s bílou, černou či žlutou růží <...>“ (R. Čern. 2012: 49); „<...> viděl, že velikost tvého rodu se ti vryla jako vzácná cibulka černého tulipánu“ (R. Šer. 2010: 111). Okvětní lístky této barvy se objevují také ve snech a představách postav apod.: „Často vídám ve snech černou růži“ (E. Jan. 2013: 37); „Začal snít o dosud nevídaných, šíleně krásných druzích rostlin – černých tulipánech, stromech vysokých na píď <...>“ (K. Sab. 2008: 26).

Při pojednání o vyjadřování černé barvy lze v analyzovaných kolokacích pozorovat, že stejně jako v případě bílé barvy se v naší próze barva černých okvětních lístků nejčastěji vyjadřuje přídavným jménem juodas (bylo nalezeno 10 kolokací s příklady takového užití). Zájmenný tvar přídavného jména juodasis, -oji byl zaznamenán v 9 kolokacích. Toto poměrně časté užívání zájmenného tvaru souvisí s kontextem vyprávění (v mnoha dílech se hovoří o určitých odrůdách rostlin, a při jejich pojmenování je zájmenný tvar potřebný). Jednou byla barva květů hvozdíku

Straipsniai / Articles

145

AURELIJA GRITĖNIENĖ

nusakyti pavartotas dūrinys juodažiedis, -ė (R. Šer. 2006: 50). Taip pat vieną kartą spalvos intensyvumas pabrėžtas palyginimu su juodos spalvos prototipu naktis: „[Rožės] juodos kaip naktis <...>“ (D. Vaitk. 2006: 424).

Někdy se černá barva vyjadřuje prostřednictvím konkrétního předmětu, prototypického nositele této barvy: „Růže barvy králičího čumáčku“ (K. Kas. 2007: 12).

V širším kontextu lze zmínit také konotativní význam přídavného jména juodas, -a. Analyzované kolokace vedou k domněnce, že černě kvetoucí rostliny v naší próze někdy symbolizují sny a touhy postav: „Nedala mu pokoj myšlenka na černé růže <...>“ (K. Kas. 2007: 22); „<...> jak úžasnou odrůdu růží jsem na přání trpaslíků vyšlechtil! Černé jako noc <...>. Člověk má až radost, že jsem vyšlechtil odrůdu černých lilií“ (D. Vaitk. 2006: 424).

ÚVOD

Po vyčlenění více než 300 kolokací, v nichž se zmiňují bíle a černě kvetoucí rostliny, je zřejmé, že autoři při pojmenování barvy okvětních lístků nejčastěji používají přídavná jména baltas, -a (v 152 kolokacích) a juodas, -a (10 kolokací). O něco méně často se barva okvětních lístků vyjadřuje určitými přídavnými jmény (baltasis, -oji bylo použito 41krát; juodasis, -oji – 9krát). Užívání určitých tvarů je dáno kontextem vyprávění: baltasis, -oji často označuje druhy rostlin, které existují ve skutečnosti (například baltasis dobilas, baltoji lelija aj.), zatímco juodasis, -oji se nejčastěji užívá tehdy, když se v díle hovoří o domnělých druzích či odrůdách rostlin.

Nejvyšší intenzitu bílé barvy zdůrazňují přídavná jména ve třetím stupni bálčiausias, baltų baltčiausias, tautologická spojení baltas baltas, odvozeniny s příponami baltutėlis a podobně. Bílá barva je v prozaických dílech pojmenována také slovesy baltuoja, baltavo, bąloja, (su)balo, subalo. V textech deseti autorů je barva okvětních lístků vyjádřena příslovcem baltai. K pojmenování této barvy se užívají také abstraktní podstatná jména baltumas, balta, baltybė. Zaznamenány byly rovněž případy, kdy jsou achromatické barvy pojmenovány prostřednictvím konkrétního předmětu, prototypického nositele příslušné barvy.

Bílá barva a její odstíny se poměrně často popisují pomocí různých přirovnání. Rostliny s bílými okvětními lístky se nejčastěji přirovnávají k předmětům z nejbližšího lidského okolí: ke sněhu, pěně mýdla či mléka, vatě, svatebním šatům, pohřebním rubášům, některým potravinám (tvarohu, smetaně apod.) a bílým ptákům (labutím, rackům, holubům). Lze tvrdit, že stereotypními se stala tato přirovnání: bílý jako sníh/mléko / mléko / pěna / tvaroh / labuť; černý jako noc. Analogicky prototypicky

146

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Barvy a odstíny okvětních lístků v současné litevské próze: bílá a černá

bílé denotáty skutečnosti (bledý lidský obličej, chodidla, ruce, prsty, zuby, prsa, šedivé vlasy, labutě, papír, sníh apod.) se přirovnávají k bílým okvětním lístkům rostlin.

Naši prozaici ve svých textech zmiňují přibližně 70 bíle kvetoucích rostlin: jsou to stromy, keře, ovocné stromy, ovocné keře, plevel, lesní, luční a polní rostliny, rostliny ze zahrádek, pokojové i jiné rostliny. Ve zkoumaných souborech byly zaznamenány pouze 4 černě kvetoucí rostliny (lilie, růže, tulipány a vlaštovičníky). Obecně bylo zjištěno, že v současné litevské próze zmiňují názvy rostlin mnohem častěji ženy. V próze autorek se zevnějšek rostlin popisuje podrobněji; když píší o kvetení, předávají čtenářům barvy a odstíny květů tvořivěji a obrazněji než muži. V próze autorů mužů se barva květů rostlin nejčastěji uvádí konkrétně, jemné odstíny okvětních lístků se zmiňují jen zřídka. Podrobněji muži popisují květy pouze u známějších bíle kvetoucích rostlin (jabloní, třešní, lilií apod.). Tyto rozdíly jsou dány nejen psychologickými příčinami (muži a ženy interpretují stejné objekty a jevy odlišně). Vliv mají také individuální vlastnosti každého tvůrce při vnímání a interpretaci světa.

Ze zkoumaných souborů vyplývá, že naši autoři nabízejí rozmanitější vyjádření achromatických barev, když hovoří o rostlinách, které přirozeně rostou a kvetou v přírodě (třešně, jabloně, jasmíny apod.). Barva řezaných květin se nejčastěji uvádí velmi konkrétně – přídavnými jmény baltas, -a a juodas, -a.

ZKRATKY PRAMENŮ EMPIRICKÉHO MATERIÁLU

S. Ach 2006 – Ach Sigutė. Ambrozijus začíná panovat. Vilnius.

G. Adom. 2005 – Adomaitė Gintarė. Květinová ulice. Vilnius.

G. Adom. 2014 – Adomaitė Gintarė. Řeka. Vilnius.

V. Al. 2010 – Aleksandravičiūtė Vakarė. Housenky. Vilnius.

J. Ap. 2010 – Aputis Juozas. Koleje mizí v mlze. Vilnius.

V. Až. 2008 – Ažušilis Vytautas. Květina pokojová. Vilnius.

V. Až. 2009 – Ažušilis Vytautas. Květina moné. Vilnius.

O. Bal. 2006 – Baliukonė Onė. Královna dun. Vilnius.

U. Bar. 2016 – Baruskaitė Ugnė. Bohéma jednoho člověka. Vilnius.

G. Bul. 2015 – Bulotaitė Giedrė. Zelené příběhy. Vilnius.

B. Buš. 2006 – Bušma Bronius. Būk geras, Jackau, nemirk! Vilnius.

V. Čep. 2008 – Čepas Vytautas. Pod sluncem se mění jen čas. Vilnius.

L. Črn. 2009 – Černiauskaitė Laura Sintija. Pokoj v jasmínovém keři. Vilnius.

Straipsniai / Articles

147

AURELIJA GRITĖNIENĖ

L. Čen. 2011 – Černiauskaitė Laura Sintija. Medaus mėnuo. Vilnius.

L. Čen. 2015 – Černiauskaitė Laura Sintija, Šerelytė Renata. Hepi fjūčer. Vilnius.

R. Čen. 2012 – Černiauskas Rimantas. Miestelio istorijos. Vilnius.

H. Čig. 2007 – Čigriejus Henrikas Algis. Varna braukia ašarą. Vilnius.

H. Čig. 2011 – Čigriejus Henrikas Algis. Ir parnešė apynio kvapą. Vilnius.

R. Dab. 2016 – Dabrukas Rolandas. Aš kitoks. Vilnius.

R. Flick 2012 – Flick Rokas. Paskutinis traukinys. Vilnius.

R. Flick 2015 – Flick Rokas. Šiaurės Sachara. Romanas apie pirmąją Kuršių neriją. Vilnius.

R. Gran. 1998 – Granauskas Romualdas. Gyvulėlių dainavimas. Vilnius.

R. Gran. 2003 – Granauskas Romualdas. Duburys. Vilnius.

R. Gran. 2007 – Granauskas Romualdas. Rūkas virš slėnių. Vilnius.

R. Gran. 2011 – Granauskas Romualdas. Trys vienatvės. Vilnius.

R. Gran. 2013 – Granauskas Romualdas. Išvarytieji. Vilnius.

D. Grig. 2008 – Grigaliūnienė Danutė. Saule vakarą. Kaišiadorys.

D. Grig. 2012 – Grigaliūnienė Danutė. Varlės nepatars. Kaišiadorys.

H. Gud. 2013 – Gudavičius Henrikas. Gamtmeldžio sodas. Vilnius.

L. Gut. 2006 – Gutaukas Leonardas. Teologie snů. Vilnius.

L. Gut. 2007 – Gutaukas Leonardas. Mouchy. Podkroví. Vilnius.

L. Gut. 2008 – Gutaukas Leonardas. Věci. Vilnius.

L. Gut. 2011 – Gutaukas Leonardas. Písně psů. Vilnius.

L. Gut. 2013 – Gutaukas Leonardas. Fragmenty. Vilnius.

E. Ign. 2000 – Ignatavičius Eugenijus. Úplněk na Marsu. Vilnius.

J. Iv. 2000 – Ivanauskaitė Jurga. Sny unášeni. Vilnius.

J. Iv. 2003 – Ivanauskaitė Jurga. Placebo. Vilnius.

E. Jan. 2013 – Janušaitis Edmundas. Žaliakalnis – příběh vzkříšení. Vilnius.

O. Jat. 2005 – Jautakė Ona. Měsíční pohádky. Vilnius.

O. Jat. 2006 – Jautakė Ona. Růžové obláčky. Vilnius.

O. Jat. 2009a – Jautakė Ona. Když jsem byla Kleo. Vilnius.

O. Jat. 2009b – Jautakė Ona. Paní Pelargonie. Vilnius.

D. Jaz. 2007 – Jazukevičiūtė Dalia. Černý čtverec. Vilnius.

D. Jaz. 2009 – Jazukevičiūtė Dalia. Skleněný pták. Vilnius.

148

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Vainikų spalvos ir atspalviai šiuolaikinėje lietuvių prozoje: balta ir juoda

R. Jon. 2010 – Joni Rasa. Žvaigždėtas Arkliukas ir Meškukas Panda. Vilnius.

B. Jon. 2007 – Jonuškaitė Birutė. Krėgždėlėkis. Vilnius.

B. Jon. 2009 – Jonuškaitė Birutė. Baltų užtrauktukų tango. Vilnius.

B. Jon. 2011 – Jonuškaitė Birutė. Užsagstyk mane. Vilnius.

M. Jon. 2010 – Jonutis Marius. Sibiras Jurgis ir kitos istorijos. Vilnius.

D. Kaj. 2007 – Kajokas Donaldas. Kažas. Vilnius.

D. Kal. 2008 – Kalinauskaitė Danutė. Niekada nežinai. Vilnius.

D. Kal. 2015 – Kalinauskaitė Danutė. Šersėvijų namai. Vilnius.

K. Kas. 2005 – Kasparavičius Kęstutis. Kvaile istorijos. Vilnius.

K. Kas. 2007 – Kasparavičius Kęstutis. Sodininkas Florencijus. Vilnius.

K. Kas. 2010 – Kasparavičius Kęstutis. Mažoji žiema. Vilnius.

A. Kav. 2015 – Kavaliauskaitė Akvilė. Du gyvenimai per vieną vasarą. Vilnius.

N. Kep. 2015 – Kepenienė Nijolė. Išgelbėk mane II. Vilnius, 2005.

J. Kral. 2002 – Kraliuskas Juozas. Dinastijos žūtis. Vilnius.

S. Kuop. 2007 – Kuopis Sigitas. Miglu mergaitė. Vilnius.

J. Kunč. 2006 – Kunčinas Jurgis. Baltųjų sūrų naktis. Vilnius.

E. Kurk. 2009 – Kurklietytė Elena. Šešėlių verpėja. Laukinės Todes istorija. Vilnius.

V. Lands. 2007 – Landsbergis Vytautas V. Briedis Eugenijus. Vilnius.

E. Lie. 2004 – Lieguotė Emilija. Rudžie. Vilnius.

E. Lie. 2007 – Lieguotė Emilija. Tetis sugrįžo. Vilnius.

E. Lie. 2013 – Lieguotė Emilija. Močiutės pasakos. Vilnius.

M. Luž. 2006 – Lužytė Margarita. Takai. Šiauliai.

R. Mat. 2013 – Mataitytė Rūta. Svajonė apie sniegą. Vilnius.

I. Mer. 2004 – Meras Icchokas. Stotelė vidukelėj. Vilnius.

M. Mik. 2016 – Mikenaitė Monika. Anapus sienos. Tarsi feniksas iš pelenų. Vilnius.

D. Op. 2015 – Opolskaitė Daina. Eksperimentas gyventi. Vilnius.

D. Op. 2016 – Opolskaitė Daina. Ir vienąkart, Ričį. Vilnius.

V. Palč. 2011 – Palčinskaitė Violeta. Muzika troliui. Vilnius.

A. Piv. 2001 – Pivoras Antanas. Vilkas ant dviračio. Utena.

B. Pūk. 2003 – Pūkelevičiūtė Birutė. Aštuoni lapai. Devintas lapas. Vilnius.

V. Rač. 2001 – Račkas Vytautas. Nauji Zuikos nuotykiai, arba Tikrasis džiaugsmas. Vilnius.

V. Rač. 2008 – Račkas Vytautas. Zuika dar gyvas. Vilnius.

Straipsniai / Articles

149

AURELIJA GRITĖNIENĖ

U. Rad. 2013 – Radzevičiūtė Undinė. Žuvys ir drakonai. Vilnius.

A. Rus. 2016 – Ruseckaitė Aldona. Šešėlis. Vilnius.

K. Sab. 2008 – Sabaliauskaitė Kristina. Silva rerum. Vilnius.

K. Sab. 2011 – Sabaliauskaitė Kristina. Silva rerum II. Vilnius.

K. Sab. 2012 – Sabaliauskaitė Kristina. Danielius Dalba & kitos istorijos. Vilnius.

J. Skab. 2000 – Skablauskaitė Jolita. Trečiasis tūkstantmetis. Vilnius.

J. Skab. 2004 – Skablauskaitė Jolita. Septyniadangė erdvė. Vilnius.

J. Skab. 2014 – Skablauskaitė Jolita. Žiežulės. Vilnius.

R. Skū. 2016 – Skūaitė Ramutė. Tai priimti, kas priklauso. Vilnius.

M. Sirb. 2011 – Sirbtyė-Valaikienė Marta. Baltų vieškeliu. Kaunas.

R. Še. 2001 – Šerelytė Renata. O ji tepasakė miau. Vilnius.

R. Še. 2006 – Šerelytė Renata. Balzamuotojas. Vilnius.

R. Še. 2008 – Šerelytė Renata. Mėlynbarzdžio vaikai. Vilnius.

R. Še. 2010 – Šerelytė Renata. Vėjo ra telis. Vilnius, 2010.

R. Še. 2013 – Šerelytė Renata. Vardas tamsoje. Vilnius.

A. Tap. 2013 – Tapinas Andrius. Viko valanda. Vilnius.

V. Vėl. 2006 – Vėl Vilė. Kde je léto věčné. Vilnius.

G. Vil. 2016 – Vilūnė Gina. Císařova láska. Vilnius.

I. Zar. 2016 – Zarambaitė Ignė. Hadrová panenka. Vilnius.

A. Zur. 2010 – Zurba Algimantas. Krisius. Vilnius.

A. Žag. 2013 – Žagrakalytė Agnė. Dcera hajného: případ F 117. Vilnius.

V. Žil. 2013 – Žilinskaitė Vyt autė. Ne ten motýlek. Vilnius.

LEXIKOGRAFICKÉ PRAMENY

BŽ – Slovník spisovné litevštiny, připravuje redakční kolegium: Danutė Liutkevičienė (šéfredaktorka), Gertrūda Naktinienė, Rūta Petrokienė, Dovilė Svečkienė, Klementina Vosylienė, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Ústav litevského jazyka, 2013–2017. Dostupné online: http://bkz.lki.lt.

KiŽ – Slovník křesťanské ikonografie, ed. Dalia Ramonienė. Vilnius: Vydavatelství Akademie výtvarných umění, 1997.

SRŽ – Simbolių reikšmių žodynas, sud. Lionė Lapinskienė. Panevėžys: Magilė, 2006.

Vosylė Klementina 2014: Palyginimų žodynas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

150

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Vainiklapų spalvos ir atspalviai šiuolaikinėje lietuvių prozoje: balta ir juoda

LITERATŪRA

Andriukaitienė Irena 1996: Spalvos sąvoka ir pavadinimai lietuvių kalboje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 162–166.

Andriukaitienė Irena 1997: Spalvos įvaizdis A. Jukšos „Lietuviškose svotbinėse dainose“ – Lietuvių kalbotyros klausimai 38, 173–179.

Astramskaitė Gražina 1976: Lietuvių baltas ir vokiečių weiß semantinė struktūra. – Kalbotyra 27(1), 7–15.

Astramskaitė Gražina 1977: Lietuvių juodas ir vokiečių schwarz optinės reikšmės. – Kalbotyra 28(1), 7–16.

Astramskaitė Gražina 1988: Lietuvių juodas ir vokiečių schwarz šalines reikšmes. – Kalbotyra 39(1), 4–11.

Astramskaitė Gražina 1992: Gyvulių plauko pavadinimai lietuvių ir vokiečių kalboje. – Kalbotyra 42(3), 25–33.

Berlin Brent, Kay Paul 1969: Basic Color Terms: Their Universality and Evolution. Berkeley: University of California Press.

Daujotytė Viktorija 1999: Tekstas ir kūrinys. Vilnius: Kultūra.

Fraenkel Ernst 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1. Heidelberg: Carl Winter.

Gudavičius Aloyzas 2000: Etnolingvistika. Šiauliai: Šiaulių universitetas.

Gudavičius Aloyzas 2009: Etnolingvistika (tauta, kalba). Šiauliai: Šiaulių universitetas.

Hardin Clyde L., Maffi Lisa, ed., 2002: Color categories in thought and language. United Kingdom: Cambridge University Press.

Heider Eleanor 1971: “Focal” color areas and the development of color names. – Developmental Psychology 4, 447–455.

Heider Eleanor 1972: Universals in color naming and memory. – Journal of Experimental Psychology 93, 10–20.

Jokubaitienė Toma 2009: Baltumo ir juodumo konceptai lietuvių ir anglų kalbose. Magistro darbas. Šiaulių universitetas.

Jonaitis Alvydas 2009: Spalvotyra. Kaunas: Terra Publica.

Juzėnienė Saulė 2001: Būdvardžių semantika ir stilistika „XX amžiaus lietuvių poezijoje“: Spalvų reikšmės būdvardžių konotacijos. Dak­taro disertacijos santrauka. Kaunas: Vilniaus universiteto Kauno humanitarinis fakultetas.

Straipsniai / Articles

151

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Kazlauskaitė Rūta 2010a: Žydinčios aguonos vaizdinys lietuvių poezijoje. – Filologija 15, 53–70.

Kazlauskaitė Rūta 2010b: Spalvų pavadinimai Janio Akuraterio apysakos „Kalpa zēna vasara“ vertimose į lietuvių kalbą. – Valoda-2010: valoda dažādu kultūru kontekstā 20. Daugavpils: DU akademiskais apgāds “Saule”, 128–141.

Kazlauskaitė Rūta 2011: Žydinčios vyšnios vaizdinys lietuvių poezijoje. – Acta humanitarica universitatis Saulensis 13, 440–455.

Kazlauskaitė Rūta 2014: Žydinčios saulėgrąžos vaizdinys lietuvių poezijoje. – Res humanitariae 16, 86–107. Prieiga internete: http://journals.ku.lt/index.php/RH/article/view/1014/1197 [žiūrėta 2017 03 30].

Kazlauskaitė Rūta, Ramanauskienė Eglė 2011: Naujieji spalvų pavadinimai lingvistinės pragmatikos požiūriu. – Res humanitariae 10, 176–201. Prieiga internete: http://etalpykla.lituanistikadb.lt/fedora/objects/LT-LDB-0001:J.04~2011~1367184181750/datastreams/DS.002.0.01.ARTIC/content [žiūrėta 2017 04 10].

Lapė Juvencijus, Navikas Gediminas 2003: Psichologijos įvadas. Vilnius: LTU Leidybos centras.

Marcinkevičienė Rūta 2010: Lietuvių kalbos kolokacijos. Kaunas: Vytauto Didžiojo universitetas.

Paulauskas Jonas 1987: Sisteminis lietuvių kalbos žodynas. Vilnius: Mokslas.

Plej Herman 2010: Karminas, purpuras ir melis. Apie spalvas Viduramžiais ir vėliau. Vilnius: Aidai.

Roze Antra 2005: Krāsu nosaukumi: lingvistiskais aspekts latviešu valodā. Promocijas darba kopsavilkums filoloģijas doktora grāda iegūšanai. Rīga: LU, LVI.

Smoczyński Wojciech 1981: Indo-europējkie podstawy słownictwa bałtyckiego. – Acta Baltico-Slavica 14, 211–240.

Tekorienė Dalia 1983: Lietuvių kalbos būdvardžių semantinis valentingumas. – Kalbotyra 34(1), 97–107.

Василевич, Кузнецова, Мищенко – Василевич Александр П., Кузнецова Светлана Н., Мищенко Сергей С. 2005: Цвет и название цвета в русском языке. Москва: КомКнига.

Viburytė Jolanta 2003: Gyvulių plauko spalvos apibrėžimo problema Lietuvių kalbos žodyne. – Leksikografijos ir leksikologijos problemos. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

152

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Vainiklapų spalvos ir atspalviai šiuolaikinėje lietuvių proze: balta ir juoda

Wierzbicka Anna 1990: The meaning of color terms: semantics, culture, and cognition. – Cognitive Linguistics 1, 99–150.

Vladarskienė Rasuolė 2014: Kas gali būti žalias? – Gimtoji kalba 2, 3–8.

Colours and Shades of Petals in Modern Lithuanian Prose: Black and White

SUMMARY

The article analyses more than 300 collocations found in 98 works of 61 modern Lithuanian prose authors, these collocations are used by the authors to convey the white or black colour of the petals of flowering plants and the shades of these colours. Analysed prose authors in their texts mention approximately 70 white flowering plants, these are: trees, bushes, fruit trees, berry scrubs, weeds, forest, meadow, field, garden, indoor and other plants. In the analysed collocations only 4 black flowering plants (lilies, roses, tulips and greater celandines) are found. Research material indicates that when conveying the colour of achromatic petals authors usually use the adjectives white (Lith. baltas, -a; juodas, -a; feminine and masculine form; 152 collocations) and black (Lith. juodas, -a; feminine and masculine form; 10 collocations). Less frequently the colour of petals is described by using pronominal form of adjectives (the white (Lith. baltasis, -oji; feminine, masculine form) used 41 times; the black (Lith. juodasis, -oji; feminine, masculine form) used 9 times). Usage of the pronominal form of adjectives is determined by the context of the story: the white usually marks the sorts of plants that really exist (e.g. the white clover, the white lily; Lith. baltasis dobilas, baltoji lelija, etc.) and the black is usually used when imaginary sorts or kinds of plants are described in the work.

The highest intensity of white colour is emphasized by using the superlative form of adjectives, i.e., the whitest (Lith. balčiausias, baltų balčiausias), tautological collocations white white (Lith. baltas baltas), derivatives formed with suffixes snow-white (Lith. baltutėlis), etc. Verbs showing white, was showing white, shine white, shone white, will shine white (Lith. baltoja, baltavo, baltojo, (su)balavo, suboluos) are used to indicate white colour in prose works as well. Some authors use adverb whitely (Lith. baltai) to indicate the colour of petals in their texts. To indicate this colour the prose writers also use nominal abstracts whiteness (Lith. baltumas, baltuma, baltvė). There are cases when achromatic colours are conveyed through a concrete object, a certain colour prototype.

The colour white and its shades quite frequently are described by using various comparisons. Usually, plants that have white petals are compared to the closest objects of the person’s surroundings: snow, soap suds or milk foam, cotton, wedding dress, shroud,

Straipsniai / Articles

153

AURELIJA GRITĖNIENĖ

some food items, white birds. It can be said that comparisons as these have become stereotypes: white as snow/paper/milk/foam/curd/swan); black as night. Analogous prototypically white reality denotes (pale face, feet, hands, fingers, teeth, breasts, white hair, swans, paper, snow, etc.) are compared to white petals of plants.

It was noticed that female authors more thoroughly and more creatively convey to the readers colour and shades of the blooms. Male authors usually indicate the precise colour of the bloom but rarely mention subtle shades of colour of the blooms. More poetically and in detail male authors describe only more well-known white flowering blooms (apple tree, cherry tree, lily, etc.). These differences are determined not only by the specificity of gender but also by individual qualities of the writer.

Analysed collocations show that the authors use more varied literary devices to describe naturally growing and blooming plants (cherry trees, apple trees, mock-oranges, etc.). The colour of picked flowers is usually indicated in a very specific way, i.e., by using adjectives white and black.

Įteikta 2017 m. birželio 9 d.

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

154

Acta Linguistica Lithuanica ^LXXVI