VILIJA SAKALAUSKIENĖ

Institut litevského jazyka

Směry vědeckého výzkumu: lexikografie, lexikologie, etnolingvistika.

ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA

Slavistický ústav Polské akademie věd

Směry vědeckého výzkumu: lexikografie, lexikologie, etnolingvistika, dějiny polského jazyka.

DVOJJAZYČNÉ SLOVNÍKY JAKO KULTURNÍ TEXTY (na základě slovníků duchovního Antana Jušky z 19. století)

Překladové slovníky jako kulturní texty (na příkladu slovníků reverenda Antana Jušky z devatenáctého století)

ANOTACE

Článek se zaměřuje na lexikum litevsko-polského dvojjazyčného slovníku Antanase Jušky, v němž se odráží konceptualizace ČLOVĚKA při popisu jeho fyzického vzhledu, psychiky, emocí, společenského postavení, víry a obřadů. Klade si otázku ekvivalence a snaží se postihnout podobnosti a rozdíly mezi oběma kulturami.

Článek analyzuje jazykový materiál vybraný z litevsko-polského a polsko-litevského slovníku A. Jušky. Autorky si kladou zásadní otázku, zda lze z dvojjazyčných slovníků 19. století, chápaných jako texty mnohovrstevnaté litevské kultury, „vyčíst“ informace o člověku.

KLÍČOVÁ SLOVA: Antanas Juška, překladové slovníky, 19. století, text kultury, etnolingvistika.

Straipsniai / Articles

89

VILIJA SAKALAUSKIENĖ, ZOFIA SAWANEWSKA-MOCHOWA

ANOTACE

Článek se pokouší analyzovat jazykový materiál vybraný z lexikografického odkazu reverenda Antanase Jušky. Tato myšlenka dobře zapadá do paradigmatu etnolingvistického výzkumu. Autorky si kladou zásadní otázku, zda lze z překladových slovníků 19. století, nahlížených jako texty kultury mnohojazyčného společenství v Litvě, „vyčíst“ informace o lidské bytosti.

KLÍČOVÁ SLOVA: Antanas Juška, překladové slovníky, 19^th. století, text kultury, etnolingvistika.

ÚVOD

Nejprve je třeba vymezit, jak bude článek užívat termín text kultury. V současné humanitní literatuře se tento pojem používá k označení různých výtvorů lidské kulturní činnosti, a to nejen verbálních výpovědí, nýbrž také folkloru v širokém sémiotickém smyslu, který vzniká z řetězců znaků různé povahy (Bartmiński, Niebrzegowska-Bartmińska 2009: 72).

Výzkum vychází z dvojjazyčných slovníků, a tedy i z verbálních výpovědí, jejichž důležitým strukturálním základem je srovnávání a hodnocení jazykových systémů a jejichž jazykovými zdroji se stávají různé kulturní kódy. Takové vymezení kulturních verbálních výpovědí odpovídá slovníkům kněze Antanase Jušky z 19. století, jejichž systematická data zaujímají důležité místo v kognitivním etnolingvistickém výzkumu, neboť badatelé usilují o odhalení reálií daného období a jejich hodnocení prostřednictvím jazykových dat. Přestože textům A. Jušky se dosud nedostalo náležitého vědeckého ocenění, s ohledem na srovnávání dvou (či více) různých jazyků představují důležitou součást litevského a polského kulturního dědictví. Dvojjazyčný slovník je užitečný také tím, že obsahuje takzvaný sémantický metajazyk: významy jsou popisovány parafrázemi a uvádějí se kolokace a synonyma.

Formulovaný výzkumný úkol – určit rozdíly a podobnosti v tom, jak dva národy s vlastním příběhem minulosti chápou a hodnotí svět – je sice obtížný, ale splnitelný, ovšem pouze ve spolupráci litevských a polských badatelů, kteří se domnívají, že dvojjazyčné slovníky navzdory pragmatickému aspektu poskytují etnolingvistické informace o podstatě kolektivního subjektivního vnímání.

Tento článek se zaměřuje na lexémy v litevsko-polském dvojjazyčném slovníku A. Jušky, jejichž prostřednictvím je znázorněna konceptualizace ČLOVĚKA při popisu jeho fyzického vzhledu, psychiky, emocí, společenského postavení, víry a vykonávání obřadů. Cílem výzkumu je zjistit, zda se litevské a polské jazykové výpovědi uvedené v dvojjazyčných slovnících, které jsou

90

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dvojjazyčné slovníky jako kulturní texty (na základě slovníků kněze Antana Jušky z 19. století)

zařazeny do určité sémantické skupiny; může se vyznačovat úplnou ekvivalencí významů, přibližnou ekvivalencí nebo určitou významovou lexikální asymetrií mezi dvěma srovnávanými jazyky.

Konkrétními příklady ekvivalentů uvedených ve slovníku A. Jušky se snažíme ukázat, zda je obraz člověka v litevštině a polštině symetrický a stejně podrobný, nebo zda se projevují určité sémantické, stylistické či dokonce pragmatické rozdíly související s člověkem.

Názvy kategorizující ČLOVĚKA (s ohledem na cíl článku vycházejí z podob podstatných a přídavných jmen) se dělí do určitých významových skupin. V litevsko-polském dvojjazyčném slovníku odpovídají litevským slovům jednoslovné polské ekvivalenty, stejně jako synonyma. Autor často volil opisný překlad: litevské ekvivalenty překládal na základě významových vztahů, možných kolokací nebo komentářů vyjadřujících význam, které se uvádějí v závorkách u hlavního ekvivalentu podstatného jména.

Způsoby překladu lotyšských ekvivalentů do polštiny v trojjazyčném lotyšsko-litevském-polském slovníku A. Jušky podrobně popsala Renata Miseviča-Trillia (2012; 2013: 162–171). Zdůrazňuje, že slovníky A. Jušky nejsou pouze překladovými slovníky, ale také překladovými výkladovými slovníky, které jsou nesmírně důležité pro etnolingvisty usilující o zkoumání kategorizace světa u dvou národů žijících na stejném území na základě srovnání dvou jazyků. „Překladové slovníky sestavené bilingvními osobami jsou nejen cennými soubory materiálu pro systematický výzkum, ale odhalují také vliv bilingvismu na jazykový systém, neboť autorova dvojjazyčnost implikuje kulturu dvou národů“ (Sawaniewska-Mochowa 2014: 131).

Vědecký výzkum začíná výběrem metodologie a vymezením pojmů, a vychází z polsko-litevských dvojjazyčných slovníků A. Jušky. Předmětem výzkumu je lexikografické dědictví, které kromě publikované části přežilo v různých rukopisných verzích doplňovaných a opravovaných dalšími autory. Proto je materiál hodnocen kriticky. Je třeba zohlednit lexikálně-sémantické aspekty výpovědí, které pozdější redaktoři měnili. Materiál byl vybrán právě takto, protože ekvivalenty musí být uvedeny v litevské i polské části slovníku.

Předpokládejme, že dvojjazyčné slovníky představují specifický druh textu. Pak vyvstává otázka, jaké informace lze vyčíst z textu takového historického slovníku, budeme-li jej chápat a hodnotit jako celek, považovat jej za určitý druh díla a za kulturní památku mnohojazyčné komunity, a nikoli pouze za soubor výchozích a jim odpovídajících přeložených slov vytvořený výhradně k praktickému použití, například jen na dobu, po kterou se člověk učí jazyk.

Straipsniai / Articles

91

VILIJA SAKALAUSKIENĖ, ZOFIA SAWANEWSKA-MOCHOWA

Tvrzení, že „slovník je druh textu“, podle etnolingvisty Wojciecha Chlebdy implikuje několik základních tezí: 1) jelikož je slovník druhem textu, je také výpovědí; a protože je slovník považován za výpověď, je součástí komunitního diskurzu určitého místa a času. To znamená, že slovník má svého mluvčího, svého adresáta a určitou realitu, s níž výpověď souvisí; 2) jelikož je slovník textem (výpovědí), je také interpretačním vyprávěním o určité realitě (včetně jazykové) (Chlebda 2010: 202).

Pak vyvstává otázka, kdo je subjektem vyprávění dvojjazyčného slovníku Litvy 19. století, když Litva byla tehdy, podobně jako Polsko, pod vládou carů?

Pro slovníky tohoto typu je charakteristická pluralita různých domnělých subjektů. Především se v nich odráží perspektiva kolektivního subjektu, jímž je jazykově-kulturní společenství složené z menších komunit, například regionálních, místních či náboženských (Chlebda 2010: 202).

Když hovoříme o dvojjazyčných slovnících A. Jušky, setkáváme se se soužitím jazykových kolektivů dvou subjektů – Litevců a Poláků – a světonázorů dvou subjektů. Z etnolingvistického hlediska je zajímavé prozkoumat, zda jsou tyto vize, vypovídající o existenci mentálního společenství obyvatel tehdejší Litvy (v psycholingvistické terminologii označovaného jako „mentální mapy“), symetrické. Projevují se zde dvě různé interpretace reality, vyjádřené odlišnými lexikálními a stylistickými prostředky, stereotypy a kulturními obrazy? Nejde však pouze o kolektivní subjekt, protože subjektovost slovníku určuje také jeho tvůrce – lexikograf, jinými slovy autor textu či výpovědi určené k určitému cíli konkrétního adresáta a uskutečněné v určitém čase a na určitém místě. Právě on slovník konstruuje; na něm závisí makrostruktura, výběr ekvivalentů v jiném jazyce i zařazení doplňujících vysvětlení, kontextuálních či gramatických informací.

Etnolingvista si musí uvědomit, že vedle kolektivní představivosti se ve slovníku projevuje i představivost individuální, kterou přináší sám autor, třeba už výběrem určitých lexémů. Lexikograf musí vždy činit nespočet rozhodnutí, ať už při výběru materiálu, nebo při jeho uspořádání, protože nelze vytvořit slovník, jehož makrostruktura by zahrnovala všechna možná pojmenování existující v jazyce. Při sestavování slovníkového korpusu se obvykle usiluje o předložení takového souboru slov, který by odrážel koncept světa daného jazykově-kulturního společenství.

A. Juška byl právě takovým autorem, který ve svých slovnících ambiciózně usiloval o předložení celistvého obrazu světa své doby. Jako dvojjazyčný lexikograf nejen pozorně sledoval a zaznamenával různé projevy soužití Litevců a Poláků, v němž se setkávají dva jazyky a kultury, ale v mnoha případech byl podle W. Chlebdy také interpretem tehdejší reality, kterou objektivně hodnotil a uváděl četné reálie. Činil tak srozumitelným způsobem, odhaluje

92

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dvojjazyčné slovníky jako kulturní texty (na základě slovníků kněze Antana Jušky z 19. století)

dalyko esmę, vengdamas moksliškumo ir enciklopediškumo (Chlebda 1993: 205; Sawaniewska-Mochowa 2014: 135). Jis siekė ne tik suregistruoti lietuvių gyvosios kalbos turtus, bet ir puikiai išmanė lenkų kalbos regioninį variantą (specifinį sociolektą), kuriuo kalbėjo sulenkėję Kauno gubernijos bajorai (Sawaniewska-Mochowa 2002). Pasak Baudouino de Courtenay, A. Juška buvo geriausias to laikotarpio lietuvių gyvenimo žinovas (de Courtenay 1880: 2).

Překladové slovníky sestavené bilingvními osobami jsou cenné nejen jako soubory materiálu pro systematický výzkum, ale také jako zdroje umožňující odhalit vliv bilingvismu na jazykový systém, kdy je autorova dvojjazyčnost podmíněna kulturou dvou národů (Sawaniewska-Mochowa 2014: 131). Dvojjazyčné slovníky A. Jušky jsou nesmírně cenným pramenem pro etnolingvisty zkoumající dva jazykové systémy jako subjektivní výpověď kategorizující tehdejší každodennost, v níž se užívají dva odlišné mluvené jazyky ovlivněné jazykovými normami.

Při srovnání litevských sekundárních slov A. Juškových slovníků s jejich polskými ekvivalenty lze pozorovat podobnost některých lexikálně-sémantických skupin, například slov, jimiž se popisuje člověk, jeho činnost aj. Takové ekvivalenty slov v polsko-litevských a litevsko-polských slovnících, které užívají bilingvní mluvčí, vedou ke kulturní interferenci bilingvních obyvatel, jež podmínila společné pojmenovávání atributů různých oblastí i vědomou volbu polského nebo litevského názvu v závislosti na jazykové situaci (Sawaniewska-Mochowa 2014: 135).

SFÉRA TĚLESNOSTI,

FYZICKÉ (VNĚJŠÍ) VLASTNOSTI

A. Juška zapisoval z živé řeči vše, co se mu podařilo zaslechnout, aniž by rozlišoval slova z řeči venkovanů na vybraná a nevybraná. Vyhýbal se hrubým a vulgárním slovům a výrazům, protože je považoval za nevhodné pro slovník a obecně za nepřijatelné pro čtenářskou veřejnost (Tolutienė 1961: 151):

litev. biksuōkis (složenina biksuos + šikti) = pol. expresivní sracz do portek ‘kdo si nadělal do kalhot’¹ (L B² I 15, L B II 26), fajdajacy się do portek (J I 207);

¹ Kurs šią į biksves, tas biksvašikis ‘ten, kdo sere (?) a špiní (?) si kalhoty’ (J I 207).

² Zásady uvádění zkratek ve slovníku Słownik litewsko–polski: zmenšená velká písmena za symbolem L označují, že polský materiál byl převzat z příslušných litevských oddílů od A do Ž, číslice I, II, III označují pořadí redakcí; zkratka dr označuje vydané nebo znovu vydané části slovníku, L Bug – redakci K. Būgy, arabské číslice označují lístky přiložené k rukopisu nebo stránky.

Straipsniai / Articles

93

VILIJA SAKALAUSKIENĖ, ZOFIA SAWANEWSKA-MOCHOWA

lit. bunõsa (složenina buka + nosis) ‘nosáč’ = pol. tęponos (L B I 37, L B II 60, J I 248): Tas buknõsa, kuriõ bukà nosė. Podle údajů LKŽ zaznamenáno ve slovníku Jurgise Šlapelise;

lit. dublỹs ‘břicháč’ = pol. brzuchal (J I 357), v polských nářečích se užívají výrazy brzu-chal, brzuchal ‘člověk s velkým břichem, tlouštík / člověk s velkým břichem, tlouštík’ (střední a severní Polsko); podle údajů LKŽ se užívá v současném východoaukštaitském panėvežském nářečí (v okolí Panevėžys), varianta dūblis se užívá v Eišiškėse, Počiūnėliai (okres Radviliškis) a Pakruojis;

lit. memelis ‘člověk, který se při mluvení zadrhává, koktá, koktal’ (L M dr 30) // memelis ‘člověk, který se při mluvení zadrhává, koktá, koktal’ (L M dr 34) = pol. zajękliwy ‘koktavý’ ib.; momot ‘koktal (koktavý)’ (L M II 30); zajękliwy (L M II 30) v polských nářečích (Malopolsko) se takovému člověku říká momot, zajękal, zajękliwy. V litevských nářečích je tento výraz poměrně rozšířený: memelis – východoaukštaitské panėvežské nářečí (v okolí Panevėžys), východoaukštaitské uteniské nářečí (Dusetos), memelis – západoaukštaitské kaunaské nářečí (Skirsnemunė, Lukšiai);

lit. rukšnà ‘člověk zamračený, svraštělý; zachmuřený, mrzout’: Kur susiraukęs vis tas rukšnà, varianta rukslà = v polských nářečích se užívá zmarszczoch (człowiek cały zmarszczony) ‘zamračenec (zcela svraštělý člověk)’ (L R I 25). Názvy s formátem -ocha byly typické pro staré Polsko, v polských nářečích jsou však dodnes produktivní jako názvy vykonavatelů činností nebo nositelů vlastností a někdy vyjadřují negativní citové zabarvení. V litevštině rukšnà, rukšlà označují ‘člověka, který se mračí, má zkřivený obličej, je zamračený; mrzouta’. Rukšnà je rozšířeno v západoaukštaitských kaunaských nářečích (v okolí Marijampolė, Vilkaviškis, Jurbarkas) a v jihovýchodoaukštaitských nářečích (v okolí Alytus), rukšlà se užívá v žemaitských nářečích (kretingiském, varniškém, raseinském);

lit. stìvas, srov. LKŽ stỹvas, něm. dial. stîw, pol. sztywny ‘vzpřímený, rovný’: Kas tiesus, neapsikumpinęs, stačias ir lygus kaip rąstas vienuolinis, tas stìvas (J). ~ pol. prosty jak świeca ‘rovný jako svíčka’ (L S I 60); stìvas – podle údajů LKŽ zaznamenáno v Kuršėnai. V litevských nářečích, zvláště v západoaukštaitských kaunaských, je rozšířena varianta štyvas, zahrnutá do Litevsko-německého slovníku Friedricha Kurschata, jehož údaje byly shromážděny z živé řeči Litevců v Malé Litvě a z tištěných pramenů.

CHARAKTEROVÉ VLASTNOSTI

Lit. akýplėša (složenina akìs + plėšti) ‘drzý, hrubý, nevychovaný člověk: Vālo agintas vājkas tāp akýplėša, t. y. žėdam akis draska. Kas akis plėšia, priešinas, tas akyplėša (J I 7) = pol. expresivum okdzior (složenina drzeć + oko), drapieżny ‘dravý’ (L A II 8, L A III 4, J I 7). L. Ivinskis překládá drapieżny jako plėšans, –nčia (I

94

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dvikalbiai žodynai kaip kultūros tekstai (XIX a. kun. Antano Juškos žodynų pagrindu)

54). Užívá se v litevských nářečích (západoaukštaitském kaunaském a severožemaitském kretingiském) a přešlo do spisovného jazyka;

lie. jumperis ‘kas prikibęs, prisijungęs’ ~ le. przywiązany jak kleszcz ‘prikibęs kaip erkė’ (L ı I 5); Jono Jablonskio redaguotoje dalyje teikiama jumperė, -ės (plg. vo. Jungferchen) ‘poniutė (le. panienka)’ (sakoma paniekinamai): Ta motriška jo (keleiviai) jumperė, t.y. prijunta prie jo, kaip erkė įsirta (sc. „įsisiurbsi“) (J II 687). Jumpere gasuės vaikščiojo (J II 687), plg. jumperis, -ė LKŽ užfiksuotas iš A. Juškos žodyno. Dar plg. jumprovą ‘panelė’ (plg. vo. Jungfrau) tai pat turi neigiamą atspalvį: jumprova nemoka nei kokio darbelio; užfiksuotas Pilypo Ruigio Lietuvių–vokiečių ir vokiečių–lietuvių kalbų žodyne, Viliaus Kalvaičio Prūsijos lietuvių dainose (Kalvaitis 1905: 123), Augusto Šleicherio Litauisches Lesebuch und Glossar (Schleicher 1857: 172), dažnai pasitaikęs A. Juškos užrašose dainose, taip pat Liudviko Rėzos (1935, 1937) ir Augusto Leskieno ir Karlo Brugmano dainų rinkiniuose (Leskien, Brugmann 1882: 65), vartotas Kristijono Donelaičio;

lit. dobráček = pol. dobruti (L g I 19), Ø rozkosznik („oddávající se rozkoši“) (L g II 34), dobrý člověk (tento ekvivalent uvádí J. Jablonski a na témže místě také poznamenává, že Juška užil výraz palainintas rozkosznik „ten, kdo se oddává rozkoši“) (J II 429). Srov. Swil, který stejně jako ve slovníku L. Ivinského (I 460) znamená „smilník, prostopášník, prostopášník“, souvisí s výrazy chtivý „smilný, žádostivý“ a rozjařený „rozpustilý, veselý“. A. Juška chtěl tomuto označení nejspíše dát jiný významový odstín: „takový, který přináší blaženost druhým“. V LKŽ toto slovo znamená „dobrý člověk, dobráček“: Ze šelmy dobráčka neuděláš (Valkininkai, okres Varėna). Výraz dobruti u L. Ivinského je přídavné jméno, překládané jako dobráček, dobrá (Girėnūtis, -ūčia I 46);

lit. minkštaútis se hanlivě říká o neschopném, změkčilém muži; pačiužis znamená ‘měkké vejce’ = pol. expresivum miękaja ‘poddajný člověk’ (L m II 48v, L m dr 45. L m II 48v, L m dr 45). V litevštině označuje slabého, poddajného člověka, kterého lze snadno ovlivnit; srov. také lit. minkšprótis (L m II 49), minkšprótis (L m dr 45) = pol. słabomyślny;

lit. kiršlys. A. Juška vysvětluje význam tohoto slova názorným příkladem: Kurš kiršina, erzina kitus žmones, tas kiršlys ~ pol. expresivum rozuzyciel ‘popichovač, rozčilovatel’ (L K I 41, J III 129). Podobně ve svém slovníku vysvětluje F. Kurschat kiršintojas: Kiršintojas – kurs kiršina (K I 67). Toto označení popisuje člověka, který druhé dráždí, rozčiluje a poštvává. L. Ivinskis překládá přídavné jméno rozuzy jako rozzuřený (= zuřivý), rozběsněný, rozlícený, rozzuřený (I 456).

Bez kontextu je z polského ekvivalentu obtížné rekonstruovat přesný význam. Slovo rozuzyciel se neužívá ani v současném spisovném jazyce, ani v nářečích, avšak struktury tohoto typu, založené na historickém slovotvorném modelu polštiny s formantem -iciel / -yciel, mohly v tehdejším úzu existovat. V polském materiálu Juškova slovníku se vyskytují také názvy s významem nomen agentis (srov.

Straipsniai / Articles

95

VILIJA SAKALAUSKIENĖ, ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA

grabiel, gryiziel, nagiel, strasziel, zvodziciel) příkladů je poměrně mnoho. Může také být, že A. Juška ve snaze o symetrii překladu vytvořil takové označení vykonavatele děje z dvojic slovesných vidů: rožusýti ned. – rožusaz dok. ‘přivést (vést) k šílenství, rozzuřit (zuřit)’ nebo rožusyȯ se ned. – rožusaž se dok. ‘rozzuřit se (zuřit), rozzlobit se (zlobit se), zlobit se na někoho z nějakého důvodu’.

Srov. také složeniny se symetrickou strukturou: litevsky arėkergis = polsky wodkopój, girtuo-klis (L A II 106): Ten arėkergėj, užsidarė į urzdinė, gėra (J I 107); Ivinského slovník zaznamenává girtūklis ‘opilec’ (I 279).

Základem významu mnoha zmíněných slov je negativní emocionální vztah mluvčího k označované věci. Jde o jeho názor na hodnotu určitého člověka, přičemž tento názor není podáván jako logický soud, ale jako zkušenost či pocit mluvící osoby. V těchto slovech je zaznamenáno negativní hodnocení.

LENOST, ŽIVOTNÍ STYL, ČINNOST

Litevsky baldõšius m., baldõšė ž.: Kdo každou noc bãldos, tas baldõšius (J I 186) ~ polsky tluk (L B I 3); wąsęjący się, tłuczący się ‘potloukající se’. A. Juška uvádí také synonymum pabalda.

Je zřejmé, že litevská podoba slova označuje člověka, který se v noci toulá a potlouká, tedy naktibalda. Polské ekvivalenty naproti tomu spíše vyjadřují obecný význam ‘potuluje se, łazi, łaźę’ < ned. tłuc się ‘cestovat někam bez cíle, být kdovíkde, potulovat se, toulat se, potloukat se’, v dialektu Malopolska tłuk ‘člověk, který se rád potlouká’, v nářečí se užívá také jako přezdívka, když se mluví o neposedné povaze, zejména u žen;

litevsky laidotùvininkas (L L II 4, L Bug Als) ~ polsky pogrzebnik (Sw) oproti ‘ten, kdo se stará o pohřeb, pořádá pohřeb’. Podobně je ve slovníku L. Ivinského pogrzebnik přeloženo jako laidojas ‘ten, kdo pohřbívá zemřelého’, būdininkas (?) (I 296). Zdá se, že A. Juška chápal polský ekvivalent pogrzebnik jako účastníka pohřbu. Tento název se v tomto významu užívá ve Slezsku a Kašubsku. LKŽ uvádí také tento význam slova laidotuvininkas. Je zde i věta A. Jušky: Laidotùvininkai grįžta iš kapų, v níž laidotùvininkai nejspíše rovněž znamená ‘účastníci pohřbu’;

litevsky prągininkas = polsky porżnik ‘ten, kdo peče a prodává koláče’ (L P I 83); podle SWi ‘ten, kdo koláče připravuje, prodává nebo jí’, srov. litevsky pyrãgininkas ‘cukrář, pekař koláčů’. Toto označení je zaznamenáno ve slovníku Jana Jindřicha Kunmanna (nazýváme jej Krauseho slovníkem), zapsal je do svého slovníku také F. Kuršaitis, je rovněž zmíněno v Bretkūnově Bibli a užívá se

96

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dvojjazyčné slovníky jako kulturní texty (na základě slovníků kněze Antana Jušky z 19. století)

v nářečích: východních aukštaitských panevėžiškých (v Grūžiai, okres Pasvalys) a jižních žemaitských raseiniškých (u Tauragė).

SOCIÁLNÍ STATUS (DICHOTOMICKÉ ČLENĚNÍ SPOLEČENSTVÍ NA PÁNY, ŠLECHTICE A SEDLÁKY)

Velmi početná skupina pojmenování v litevštině má základní slovo bajoras, např.: ie. bájoras, –rė (L₁ I 2, L₁ II 3, J I 183) „privilegovaný vlastník půdy, pr. střední statkář; člověk privilegovaného původu, šlechtic: Jsem z Laudes³ šlechtic, a ty jsi otrhanec⁴. Atsky das muikas nu bajoru, tj. je oddělován. Ona je šlechtična od narození a i po sňatku je šlechtična (J I 183–184). Konotace tohoto slova v litevštině 19. století je neutrální, pozitivní. Lze tedy položit rovnítko: = le. jazykové ekvivalenty bójar „šlechtic“, szlachcic „šlechtic“. V rukopisu A. Juška zapsal rycerz „rytíř“ (L₁ I 2), bohatyr „hrdina“ (L₁ II 3). V tištěné verzi je však již pouze szlachcic (J I 184); Ie. bajorâtė = le. „dáma nebo slečna ze šlechtického rodu, dcera šlechtice“ (J I 183); Ie. bajorùkas = le. 1. zdrobnělé pojmenování znamenající „(malý) syn šlechtice“; 2. „chudý šlechtic“; 3. (s nádechem soucitu) „šlechtický páprda“ (L₁ III 4); v tištěné verzi: syn szlachcica; biedny szlachcic; szlachcina (J I 184); druhý a třetí význam v LKŽe zaznamenány nejsou; Ie. bajóvedis: Bajorėdis je vůdcem šlechticů (J I 184) „vůdce bojarů“ ~ le. dial. marszałek „vůdce, znalec ceremonielu; nejvyšší francouzská vojenská hodnost za Napoleona I. a III.; starosta; významný účastník svatby aj.“ (Pol I 443). LKŽ maršalka má status vedoucí osoby: 1. „osoba vykonávající správní a vedoucí funkci ve feudálním státním aparátu; vůdce šlechticů; 2. ‚osoba vedoucí slavnost‘; 3. ‚dohazovač‘; 4. ‚účastník svatebního průvodu‘.“ Marsalek (srov. středohornoněmecké marschalk „služebník královské rodiny“) je historický termín „v 15.–17. století první ministr, státní úředník,“

Liudė – název historického regionu tvořeného šlechtickými vesnicemi na pravém břehu Nevėžisu, převážně v okolí úseku Pociūnėliai–Dotnuva. Poměrně mnoho údajů o litevské šlechtě poskytují akty zemského soudu v Raseiniai z konce 16. století, kupní a další dokumenty (LE XIV 501–502).

Karčiuotas „ubohý, zanedbaný co do vlasů“.

Straipsniai / Articles

97

VILIJA SAKALAUSKIENĖ, ZOFIA SAWANEWSKA-MOCHOWA

mající rozsáhlé pravomoci. A. Juška mu nepřisuzuje funkci státního úředníka, kterou maršálek vykonával na sněmu Republiky obou národů, nejspíše však měl na mysli vhodnost maršálka voleného na šlechtických shromážděních. Maršálek řídil činnost různých druhů sněmíků. Toto pojmenování však není ekvivalentní litevskému protějšku, který je složeninou, protože polské pojmenování je historickým a právním termínem;

lie. didikas = le. mocarz, pan (wielki) „mocnář, pán (velký)“ (L D I 18), (J I 321). Je třeba upozornit, že A. Juška, přestože měl k dispozici širokou škálu různých polských lexémů označujících člověka ve vysokém finančním a společenském postavení (wielmoża, możnowładca, arystokrata, magnat, właściciel ziemski), volí axiologicky (z hlediska hodnoty) významný výraz pan, který doplňuje jediným epitetem wielki (velký). K didiko patří jako synonyma didžulis „pyšný, zpupný, hrdý“: Kdo se vychloubá, ten je pyšný (J I 322), kryvis „starověký litevský duchovní, věštec“, galūnas „velmož, magnát“, přičemž poslední výraz v tomto významu užívali Antanas Baranauskas a Konstantinas Sirvydas;

lie. didikas v litevštině označuje člověka vysokého původu, srov. odvozeniny lie. didūne, le. zbior wielkich (panów), arystokracya (shromáždění velmožů (pánů)): Čė didūne, o tenajs visūme susirinko (L D I 18), (J I 321); państwo, zbior wielkich panów (velmožstvo, shromáždění velmožů) (L D II 46).

NÁBOŽENSTVÍ, VÍRA, OBŘADY

Litev. dievameldis = pol. bogomolca (P Ł 4v), starší podoba bogomólca (druhá polovina 16. století); dievameldis je zařazeno do slovníku Dominika Sutkevičiuse (Sut), zatímco variantu dievomeldis „zbožný člověk“ najdeme ve slovníku K. Sirvydase. Ve slovníku L. Ivinskise je zapsáno bogomolca a vysvětleno jako Duodas malda Diewuj; synonymem je dievameldis, -džia (I 20);

litev. dievargingas „zbožný“ = pol. chwalibog (zbožný) (L D I 16), v polských nářečích (jižní Malopolsko) se chwalibóg užívá v jiném významu: „člověk, který se rád hájí, chvastoun“ (SGP PAN IV 152); podle údajů LKŽ bylo dievargingas v tomto významu zaznamenáno v rukopisném slovníčku Silvestrase Gimžauskase (asi 1879–1881);

litev. maldininkas „zbožný člověk, který se hodně modlí“ ~ pol. nabożniś (L M II 8v): Kdo se neustále modlí, je maldininkas. Litevský výraz je neutrální, polské označení se užívá s ironickým nádechem; nazývá se tak příliš zbožný člověk, který je na svou zbožnost velmi pyšný;

nabożniś „zbožný člověk“, tak se označuje świętoszek (dewotka), dewot (dewotka), bigot (dewotka). Litevský výraz má pejorativní nádech a znamená „přehnaně zbožný člověk (zejména o ženách)“.

98

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dvojjazyčné slovníky jako kulturní texty (na základě slovníků kněze Antanase Jušky z 19. století)

Ve slovníku A. Jušky je člověk charakterizován jako zbožný, nikoli však jako někdo, kdo se modlí přehnaně často; zároveň mu ale není cizí víra v duchovní svět a existenci ďáblů, neboť slovník obsahuje například tato slova:

litev. ãjt̄aras // ãjč̄aras = pol. ajtwar = latawiec ~ zły duch „zlý duch“ (Lₐ I 3, Lₐ II 6, Lₐ II 4, J I 6).

Ve slovníku L. Ivinskise je rovněž zařazeno ãjt̄aras – Latawiec „pohádková bytost, která lidem není viditelná“ (I 131). V litevské a baltské mytologii je aitvaras bytost přinášející hmotné bohatství. Někdy je považována za dobrou, jindy za zlou bytost. Pracuje potají a je neobyčejná. Člověk často ani netuší, že má aitvarą. Ochraňuje dobré, druhými utlačované a lakoty prosté lidi a nosí jim nejrůznější bohatství. Věří se, že bohatství přinesené aitvaro nepřináší nic dobrého. Zobrazuje se jako kohout, ohnivý had, užovka, vír, ohnivý či černý pták (Džigol 2004: 17).

Ve slovníku A. Jušky jsou tyto ilustrační věty: Aitvaras drieksi kad su pinigais, tai ugninas. Aičūras kaip pilas – mėlynas, kaip dykas – šviesus menga, t. y. leka (J I 6).

Litevské ãit(i)varas, ãič̄aras, eit(i)varas nebo jejich nářeční překlady označují v severovýchodním Polsku domácího ducha, který přináší peníze, předtím nashromážděné pro jiného hospodáře, když padají hvězdy: tam. ajtwaras (SGP PAN I 63), ajwar (SGP PAN I 60), atwor (SGP PAN I 182).

V okolí Panevėžys zaznamenala Helena Šeikovskos v roce 1926 informaci, že ajtwaras znamená „označení ďábla“: Aitvaras, to je takový ďábel; kdo mu prodá duši, ten bude mít po celý život peníze, mléko, sýr, máslo, a komu rychle mizí (...), to znamená: aitvaras mu všechno bere a dává to někomu jinému⁵.

Polský ekvivalent latawiec v Pomořansku a Mazovsku zase znamená „domácího ďábla, který by měl ve dne…“; bývá zobrazován jako létající ohnivý sloup, skvrna, koule s dlouhým plamenným ocasem, ohnivý pták, had či drak. V jižním Polsku se tak naopak označuje duch zlé povahy, škodícího a nechtěného dítěte, který má podobu ptáka (Džigol 2004: 17).

Význam litevské podoby ajtwar a polského latawiec se přiblížil; to znamená, že tehdejší obyvatelé Litvy si osvojovali (což by ještě bylo třeba doložit podrobnějším výzkumem) společnou představu domácích démonických bytostí, nebo snad dokonce přejímali způsoby konceptualizace světa.

⁵ „Z okresu Panevėžys pochází následující informace, kterou v roce 1926 zaznamenala Helena Szeikowska: ajtwaras je ‚označení ďábla‘: ajtwaras to taki d’ abł, któremuś sprzeda, to on psa ca życ’a nos’i pieniązy, m’leka, syru, masła, i akkumuzafśyk’im naspna [prędko wychodzi mle’cүwa, to znaczy: ajtwaras od niego odbiera, a drugiemu daji“ (Nitsch 1968: 368, SGP PAN I 63, Dżigol 2004: 26–27). Přeložila Vilija Sakalauskienė.

Straipsniai / Articles

99

VILIJA SAKALAUSKIENĖ, ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA

ZÁVĚRY

Dosud nebyla provedena úplná analýza jazykového materiálu z dvojjazyčných slovníků A. Jušky z 19. století, v němž se odráží konceptualizace vnímání ČLOVĚKA v hovorové litevštině a v polské jazykové variantě, kterou nazýváme sociolektem drobné kaunské šlechty. Tento článek se zabýval slovesnými formami v litevštině a polštině. Jde bezpochyby o velmi bohatou část slovní zásoby, která prostřednictvím činností, jež člověk vykonává, odhaluje jeho všestranný obraz, jeho fyzický a psychický stav.

Po provedení této předběžné srovnávací analýzy jsme dospěli k několika poznatkům relevantním pro etnolingvisty, kteří se zajímají o dvojjazyčné slovníky:

1. S ohledem na lidskou činnost (která se výrazně liší od norem přijímaných v dané zemi) lze hovořit o existenci asymetrie mezi litevskými a polskými jazykovými formami zaznamenanými ve slovníku z 19. století. Litevské jazykové jednotky užité ve slovníku mají takový význam, člověka a jeho okolí popisují a hodnotí tak podrobně, že v polštině nemají odpovídající jednoslovné ekvivalenty.

2. Aby A. Juška zachoval sémantickou rozmanitost litevských pojmenování, snaží se tyto nedostatky kompenzovat popisy. Je třeba upozornit, že v makrostruktuře slovníku A. Jušky se objevují také polonismy, to je však již jiná otázka, na niž se možná podaří najít odpověď v budoucnu.

Nelze však vyvozovat kategorické závěry o existenci jasné dichotomie světonázoru v litevštině a polštině tehdejších obyvatel Litvy. Při interpretaci okolního světa existuje značná míra konvergence. Tento styl konceptualizace reality, blízký lidovému pojetí, se v dvojjazyčném slovníku projevuje tím, že k litevským termínům, tedy pojmenováním živého jazyka, odpovídají ekvivalentní polské dialektismy a archaismy, které se zachovaly v polském sociolektu drobné šlechty. V litevském i polském materiálu se velmi výrazně projevuje užívání pojmenování, která jsou stylisticky jak neutrální, tak expresivní, někdy dokonce otevřeně přímá.

KONVENČNÍ ZNAČKY

Při popisu srovnávaných jednotek litevského a polského jazyka se používají symboly:

= úplná ekvivalence,

~ přibližná ekvivalence,

Ø absence ekvivalence.

100

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dvojjazyčné slovníky jako kulturní texty

(na základě slovníků kněze Antana Jušky z 19. století)

ŠALTINIAI

I – Lauryno Ivinskio lenkų–lietuvių kalbų žodynas, par. Ona Kažukauskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2010.

J – Литовскій словарь А. Юшкевича съ толкованіемъ словъ на русскомъ польскомъ языкѣ, том 1, вып. 1, Санктпетербург 1897; вып. 2, Санктпетербург 1904; вып. 3 (тома II-го вып. 1). Петроград, 1922.

K – Litauisch-deutsches Wörterbuch von Fridrich Kurschat. Halle a. S. 1883.

L – Słownik litewsko-polski (Lietuvių–lenkų kalbos žodynas). Juška Antanas, sygn. od F1–2163 do F1–2174.

L II – Słownik litewsko-polski A. Juskiewicza, druga redakcja haseł na M, rękopis w zbiorach LTIMBR, sygn. F1–2175, 74 arkusze in folio.

LE – Lietuvių enciklopedija 14, red. Juozas Girnius. Boston: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 1958.

LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, 1941–2002, elektroninis variantas, red. kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. redaktorė), Jonas Paulauskas, Ritūtė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005; atnaujinta versija, 2008. Prieiga internete: www.lkz.lt.

LTIMBR – Lietuvių literatūros ir tautosakos instituto mokslinės bibliotekos rankraštis.

PL – A. Juška, Słownik Polsko-Litewski A–Z (Lenkų–lietuvių kalbos žodynas), rękopis w zbiorach LTIMBR, sygn. F1–2178, 137 kart.

PolŽ I – Kregždys Rolandas 2016: Lietuvių kalbos polonizmų žodynas 1. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

RD – Ludo Rezos dainos. Pirmojo lietuviško dainyno II leidimas. M. Biržiškos spaudai parengta. I ir II dalis. Kaunas, 1935, 1937.

SG PAN – Słownik gwar polskich, 1977–2015, Źródła, t. I, red. M. Karaś, J. Reichan, t. II–V, red. J. Reichan, S. Urbańczyk, t. VI, red. J. Okoniowa, J. Reichan, t. VII i VIII, z. 1, red. J. Okoniowa, J. Reichan, B. Grabka, t. VIII, z. 2–4, t. IX, z. 1, red. J. Okoniowa; t. IX, z. 2, red. R. Kucharzyk; t. I–II, Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1997–1991, t. IV–IX. Kraków: Instytut Języka Polskiego PAN, 1992–2015.

Sirvydas – Pirmasis lietuvių kalbos žodynas. Konstantinas Sirvydas, Dictionarium trium linguarum, par. Kazys Pakalka. Vilnius: Mokslas, 1979.

St – Słownik Litewsko-Żmudzko-Polski, ułożony przez Księdza Dominika Sutkiewicza [...] Datur Rossiensis 1835, rękopis.

Straipsniai / Articles

101

VILIJA SAKALAUSKIENĖ, ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA

Swil – Słownik języka polskiego [tzw. Słownik wileński], I. A–O; II. P–Z. Wilno: Wydany staraniem i kosztem Maurycego Orgelbranda, 1861.

LITERATŪRA

Bartmiński Jerzy, Niebrzegowska-Bartmińska Stanisława 2009: Tekstologia. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN.

Chlebda Wojciech 1993: Słownik a „dwuczłonowe” postrzeganie świata. – O definicjach i definiowaniu, red. J. Bartmiński, R. Tokarski. Lublin: Wydawnictwo UMCS, 195–205.

Chlebda Wojciech 2010: W jakim zakresie słownik dwujęzyczny może być źródłem informacji etnolingwistycznej. – Etnolingwistyka i leksykografia. Tom poświęcony Profesorowi Jerzemu Bartmińskiemu, red. naukowa W. Chlebda. Opole: Wydawnictwo Uniwersytetu Opolskiego, 201–208.

de Courtenay Baudouin, Niecislaw Jan 1880: Ksiądz Antoni Juszkiewicz. – Nowiny (przed nr. 329), 2–4. Przedruk: J. N. Baudouin de Courtenay 1983: Dzieła wybrane 6, red. Z. Jakubowski, J. Kulczycka-Saloni. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 35–39.

Dźwigł Renata 2004: Polskie ludowe słownictwo mitologiczne. Kraków: Wydawnictwo Naukowe Akademii Pedagogicznej.

Fraenkel I–II – Fraenkel Ernst 1962–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Winter.

Kalvaitis Vilius 1905: Prusijos Lietuvių Dainos. Surinko [...] Vilius Kalvaitis. Tilžė.

Kemėnski Andrej Maria 1993: Słownik mitologii ludów indoeuropejskich. Warszawa: Kantor Wydawniczy SAW.

Leskien August, Brugmann Karl 1882: Litauische Volkslieder und Märchen aus dem preussischen und dem russischen Litauen. Strasburg: K. J. Trübner.

Miseviča-Triliča Renata 2012: Lauku dzīves atainojums Antana Juškas latviešu–lietuviešu–poļu vārdnīcā. – Balu filoloģija 21(2), 43–62

Miseviča-Triliča Renata 2013: Poļu ekvivalenti Antana Juškas latviešu–lietuviešu–poļu manuskriptā. – Vārds un tā pētišanas aspekti 17(1), 162–171.

Nitsch Kazimierz 1968: Wybór polskich tekstów gwarowych, red. Z. Stamirowska. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

Ruhig Philipp 1747: Littauisch–Deutsches und Deutsch–Littauisches Lexicon. Königsberg.

102

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dvikalbiai žodynai kaip kultūros tekstai (XIX a. kun. Antano Juškos žodynų pagrindu)

Sawaniewska-Mochowa Zofia 2002: Ze studiów nad socjolektem drobnej szlachty kobieńskiej XIX wieku (na postawie słowników przekładowych Antoniego Juszkiewicza). Bydgoszcz: Wydawnictwo Akademii Bydgoskiej im. Kazimierza Wielkiego.

Sawaniewska-Mochowa Zofia 2014: Lietuviški XIX amžiaus verstiniai žodynai – regioninės lenkų kalbos tyrimų šaltiniai. – Lekiskografija ir leksikologija 4, 123–138.

Schleicher August 1857: Litauisches Lesebuch und Glossar. Prag: J. G. Calve’sche Verlagsbuchhandlung.

Tolutienė Birutė 1961: Antanas Juška leksikografas. – Literatūra ir kalba 5, 87–377.

Translational Dictionaries as Texts of Culture (On the Example of the Nineteenth-Century Dictionaries by Rev. Antanas Juška)

SUMMARY

The analysis in this article concentrates on the nineteenth century Polish-Lithuanian and Lithuanian-Polish translational dictionaries by Rev. Antanas Juška, which we interpret as a kind of texts of culture. These types of sources provide valuable ethnolinguistic information for both Lithuanians and researchers of the Polish language. For ethnolinguists bilingual dictionary is a place of coexistence of two visions of the world: individual – the perspective of lexicographer, and collective – the perspective of collective entities/ linguistic-cultural communities.

Taking into account the view that the translational dictionaries form the textual genre and narration about the world, we strive to find answers to two questions:

1. To what extent could the Lithuanian and Polish vocabulary, contained in the macro- and microstructures of these dictionaries, reconstruct a common mentality of the then inhabitants of Lithuania?

2. To what extent does the material disclosed in the dictionaries indicate image of the world of the lexicographer himself and, at the same time, present the distinct visions of the world embraced by Lithuanians and Poles, that are expressed by the other pragmatic and stylistic means, and cultural patterns?

We can interpret more accurately those Lithuanian and Polish components in the structure of the dictionaries by Rev. Juška, that reflect conceptualization of HUMAN BEING

Straipsniai / Articles

103

VILIJA SAKALAUSKIENĖ, ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA

with reference to his/her physicality, psyche and mentality, express of emotions, relation to other/alien, practicing religion and rituals.

Įteikta 2017 m. balandžio 4 d.

VILIJA SAKALAUSKIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT–10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA

Institute of Slavic Studies, Polish Academy of Sciences

J. Bartoszewicza g. 1B/17, 00-337 Warszawa, Polska

[email protected]

104

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI