DALIUS JARMALAVIČIUS

Vilniuská univerzita

Směry vědeckého výzkumu: synchronní a diachronní slovotvorba, historická morfologie germánských jazyků, slovotvorný výzkum baltských dvojjazyčných rukopisných slovníků.

K TERMINŮM UŽÍVANÝM V TEORII SLOVOTVORBY A KLASIFIKACI SLOVOTVORNÝCH PRVKŮ

K užívané terminologii a klasifikaci slovotvorných prvků v teorii slovotvorby

ANOTACE

Při analýze baltských dvojjazyčných rukopisných slovníků ze 17.–18. století se setkáváme nejen s problémem interpretace slovotvorných typů německých substantivních kompozit, ale také s problémem jejich kategorizace. Je zřejmé i to, že přístupy badatelů zabývajících se slovotvorbou k slovům z dřívějších epoch se značně liší; k vysvětlení složitějších případů se vytvářejí různé termíny, čímž se diachronní analýza jevů ještě více ztěžuje. Cílem tohoto článku je upozornit na aktuální problematické aspekty slovotvorby substantivních kompozit, vyjádřit kritický pohled na účelnost užívaných termínů a pojednat o diskutabilních slovotvorných typech; vše je ilustrováno empirickými příklady.

K objasnění problému byly vybrány dva typy slov: jedny jsou komplexní slova se sémanticky nemotivovanými komponenty, která nelze ze synchronního hlediska považovat za kompozita, druhá – kvůli vlastnostem svých komponent zaujímají přechodné postavení mezi kompozity a deriváty.

KLÍČOVÁ SLOVA: slovotvorba, substantivní kompozita, deriváty, unikátní morfémy, afiksoidy.

ANNOTACE

Analýza dvojjazyčných rukopisných slovníků baltských jazyků odhaluje problém klasifikace některých slovotvorných typů jmenných složenin. Autor také

Straipsniai / Articles

75

DALIUS JARMALAVIČIUS

se zabývá problémem rozdílné terminologie používané k popisu podobných pojmů v synchronní slovotvorné teorii a odlišnými postoji jednotlivých badatelů k otázkám diachronie. Proto je obtížné interpretovat získané výsledky analýzy a určit, která slova mají být analyzována jako útvary a která mají zůstat mimo hranice derivační analýzy.

Tento článek přináší komentáře a návrhy ke zpřesnění termínů a pojednává o definici různého statusu komplexních slov. Problém je ilustrován výběrem dvou typů komplexních slov: první typ zahrnuje slova se sémanticky demotivovanými složkami, která nejsou synchronně považována za složeniny, zatímco druhý typ zahrnuje slova zaujímající mezilehlé postavení mezi složeninami a deriváty.

KLÍČOVÁ SLOVA: slovotvorba, jmenné složeniny, deriváty, pseudomorfémy, afixy.

0. ÚVOD

Článek se zabývá problémem, který je aktuální pro badatele v synchronní i diachronní slovotvorbě. Při studiu odborné literatury se setkáváme především s nadbytečnou terminologií používanou k popisu určitých typů slov, což nepochybně ztěžuje práci slovotvorného badatele. Na druhou stranu absence jednotnější definice jevu derivátů v pramenech neumožňuje spolehlivě interpretovat výsledky výzkumu německých složenin. Vyskytují se případy, kdy není snadné rozhodnout, zda lze slovo ještě slovotvorně analyzovat, nebo zda je třeba je považovat za jednoduché slovo. K objasnění problému se článek zaměřuje na dva typy komplexních slov: jednak na slova, jejichž sémantický základ složek není dostatečný, jednak na slova obsahující prvky, které ve slovotvorbě zaujímají mezilehlé postavení mezi složkami složenin a slovotvornými formanty. Při řešení otázky slovotvorné interpretace slov reprezentujících komplexní strukturu je cílem zpřesnit kritéria, která umožňují spolehlivěji posoudit, která německá podstatná jména náleží ke složeninám či derivátům a která slova mají zůstat mimo rámec slovotvorného výzkumu. K dosažení uvedeného cíle jsou stanoveny tyto úkoly:

1. Přinést postřehy týkající se přesnosti a účelnosti slovotvorné terminologie, která se v odborné literatuře používá synonymně;

2. S větším důrazem na diachronii posoudit opodstatněnost klasifikace slovotvorných prvků slov s komplexní strukturou.

Nejprve článek pojednává o slovech s unikátními prvky a zejména uvádí pohled představitelů synchronní slovotvorby na tato slova, která vykazují nedostatečně jasnou strukturu. Po přehledu odborné

76

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dėl žodžių darybos teorijoje vartojamų terminų ir darbinių elementų klasifikacijos

V literatuře se k popisu slov této struktury používá poměrně rozmanitá terminologie; zde chceme předložit několik poznámek a návrhů týkajících se zpřesnění termínů.

Další část tohoto článku se věnuje interpretaci složenin s prvky¹, v nauce o slovotvorbě nazývanými také afiksoidy, které zaujímají přechodné postavení mezi složkami složenin a slovotvornými formanty odvozených slov. Na příkladech jsou vymezeny hranice mezi synchronií a diachronií, tj. konkretizováno, kdy je slovo ještě považováno za složeninu a kdy už za odvozené slovo.

Empirický materiál výzkumu tvoří německá slova excerpovaná z těchto slovníků ze 17.–18. století: Clavis Germanico – Lithvana (rukopisný německo-litevský slovník ze 17. století) (dále jen Clavis), Lexicon Lithuanicum (rukopisný německo-litevský slovník ze 17. století) (dále jen Lex), Nīcas un Bārtas mācītāja Jāna Langia 1685, gada latviski-vāciskā vārdnīca ar īsu latviešu gramatiku (rukopisný lotyšsko-německý slovník Jana Langia z roku 1685) (dále jen L) a Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum (rukopisný německo-litevský slovník Jacoba Brodowského ze 17. století) (dále jen B).

1. SLOŽENINA, NEBO JEDNODUCHÉ SLOVO?

Jak upozorňuje Peter O. Müller, jedním z procesů probíhajících v historickém vývoji jazyka je vznik unikátních morfémů (pseudomorfémů) z někdejších slov, která měla samostatný význam (Müller 1993: 412). Unikátními morfémy (něm. unikale Morpheme) se nazývají složky slov, které neexistují jako samostatná slova a nevyskytují se ani v jiných složeninách, např.: L 22 Himbeeren [Himbeeren] ‚malina‘ (první složka Him- se spojuje se slovem hinta, užívaným ve staré horní němčině, ‚laň‘ + Beere ‚bobule‘), L 281 Maul=beeren [Maulbeeren] ‚moruše‘ (složka Maul- pochází z lat. mōrum ‚moruše‘ + Beere ‚bobule‘), Lex 19a Bräutigam ‚ženich‘ (Braut ‚snoubenka‘ + složka -gam, spojovaná se starou horní němčinou gomo ‚muž‘; samotná složenina znamenala ‚mladý muž‘), B 58 Birnstein [Bernstein] ‚jantar‘ (Birn- je nejspíše variantou slovesa brennen ‚hořet, plát‘ + Stein ‚kámen‘). Ve slovnících ze 17.–18. století se nachází několik desítek slov s podobnými složkami (další příklady viz Jarmalavičius 2014: 48–49, 75–76, 114–115).

Jak již bylo uvedeno, v německé teorii slovotvorby se pro označení těchto jednotlivých prvků nejčastěji používá termín unikátní morfémy, ačkoli,

¹ S ohledem na zvláštní strukturu těchto slov a rozdílný přístup k nim ze synchronního a diachronního hlediska se autor v úvodní části článku vyhýbá termínu složeniny.

Straipsniai / Articles

77

DALIUS JARMALAVIČIUS

Podle Elke Donalies lze tyto složky charakterizovat také jinak: jako blokované, kvazi- či pseudoformy, případně jako plemy² (Donalies 2005: 41). Vincas Urbutis, který si všímá strukturálních a sémantických zvláštností těchto slov, navrhuje pro takové „útvary“ v teorii slovotvorby pojem domnělé složeniny s přežívajícím kmenem. Upozorňuje přitom, že tyto útvary nemají průhlednou strukturu a netvoří nové složeniny, a proto by slova s těmito prvky měla zůstat mimo oblast výzkumu slovotvorby (Urbutis 2009: 143–144). Podobné stanovisko zastává i P. O. Müller: prvky vyskytující se v jednotlivých slovech jsou relikty raných jazykových epoch, jejichž lexikální význam již vybledl a lze jej alespoň částečně vysvětlit pouze etymologicky; z hlediska synchronní slovotvorby jsou proto útvary s těmito morfémy chápány jako jednoduchá slova (Müller 1993: 412). Představitelé transformační gramatiky řadí dokonce i útvar blackberry ‚ostružina‘ mezi lexikální jednotky, které nelze slovotvorně rozložit, protože mezi tímto slovem a jeho složkami není postřehnutelný sémantický vztah. Podle nich tedy podobné útvary náleží do diachronní jazykovědy, nikoli do oblasti synchronní slovotvorby (srov. Benczes 2006: 22). Zdá se však příliš odvážné považovat německá slova Himbeere, Maul=beeren, Bräutigam, Birnstein za jednoduchá slova (simplex). Lze také vysvětlit, proč by se uvedená slova neměla pokládat za jednoduchá. Například domnělé determinativní složeniny něm. Fledermaus a litev. šikšnosparnis vnímají dnešní rodilí mluvčí jako ‚nějakou myš nebo něco, co má křídla‘. Z toho lze vyvodit, že jedinečnost složek slov s uvedenou strukturou, jejich výskyt pouze v jednotlivých příkladech a možnost vysvětlit jejich význam pouze etymologicky jsou zásadními znaky, které je odlišují od jiných lexikálních jednotek zahrnutých do výzkumu slovotvorby.

Jazyková fakta z dřívějšího období však lze analyzovat také synchronně. Badatel by proto neměl přehlížet, že složka složeniny může stále existovat jako samostatné slovo, a lze ji tak vysvětlit jak formálně, tak sémanticky, např.: Lex 63a Nachtgal [Nachtigal] ‚slavík‘ (Lexer: složka gal znamenala ve staré horní němčině ‚zpěv, pěv‘ a sloveso galen ‚zpívat, pět‘) nebo L 264 Schorn=stein [Schornstein] ‚komín‘ (v DWB lze nalézt několik slov stejného kořene, byť užívaných jen zřídka: podstatné jméno Schore(n),

² V německých příručkách lze nalézt ještě rozmanitější označení těchto prvků, např. Pseudo-plem, Himbeermorphem (Glück 2005: 707). V anglické literatuře se pro slova s derivačně nemotivovanými složkami používají označení cranberry-words nebo cranberry-compounds (srov. Wälchli 2005: 100, 126, 147, 155), cranberry morphemes (Booij 2007: 30). V teorii slovotvorby je však třeba se vyhýbat termínům vytvořeným na základě jediného unikátního prvku nebo slova. Znamenalo by to, že každý unikátní lexikální útvar by bylo možné pojmenovat zvlášť, například něm. *Schornsteinmorphem, *Nachtgalmorphem nebo litev. *šikšnosparnio, *titnago morfém apod.

78

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dėl žodžių darybos teorijoje vartojamų terminų ir darbinių elementų klasifikacijos

označující „strmou skálu“, a sloveso schoren ve významu „vyčnívat, vyčnívat ven“ + Stein „kámen“) apod.

Kai kurie mokslininkai, kaip antai Geertas Booij (2007: 30), darbiškai nemotyvuotiems žodžiams taip pat priskiria darinius su pirmuoju dėmeniu Stief- ir Schwieger-, pvz.: Stiefvater ‘patėvis, Stiefsohn ‘posūnis’, Schwiegereltern ‘uošviai’. Supatinti anksčiau minėtų tipų žodžius, regis, nėra visiškai tikslu. Reikėtų pastebėti, kad vokiečių kalbos elementus Stief-, Schwieger- ir Schwa- ger- tyrėjai yra linkę priskirti afiksoidams³ (Stepan 2009: 102), ir konfiksams (Fleischer, Barz 1995: 122), t. y. darybos formatams⁴. Pastaruosius struktūrinius elementus reikėtų aptarti plačiau, kad būtų išvengta terminų painiojimo. Konfiksai, kaip ir unikalios morfemos, kalbos istorinėje raidoje susiformavo iš kadaise savarankiškų leksemų, dar aptinkamų tik tam tikruose žodžiuose. Pagrindinis skirtumas tarp jų yra tas, kad konfiksas, nors ir nėra produktyvus žodžių darybos elementas, egzistuoja žodžių grupėse. Tuo tarpu unikalios morfemos, pvz.: Him-, Maul-, -gam, Bern- [Bern-], aptinkamos tik pavieniuose žodžiuose (Himbeere, Maulbeere, Bräutigam ir Bernstein). Su Stief- ar Schwieger- faktiškai įmanoma sudaryti naujadarų⁵, su unikalia elementu šis procesas neįmanomas. Taigi, nors unikaliesiems dvikamių žodžių elementams ir mini- niems konfiksams būdingas savarankiškos leksinės reikšmės pradimas, tačiau pastarieji, tiesa, nepasižymintys darbiniu produktyvumu, atlieka žodžių darybos formatų funkciją.

Shrneme-li, co bylo uvedeno o dvoučlenných slovech, která V. Urbutis a P. O. Müller nezahrnují do oblasti výzkumu slovotvorby, je třeba dát za pravdu jejich názoru. Především je třeba opustit představu, že slovo zařazené mezi deriváty musí být motivováno nejen formálně, ale i sémanticky; je třeba přihlížet k jeho slovotvornému potenciálu. Pokud jde o složená slova, je důležité poznamenat, že význam jednotlivých složek by se neměl vzdalovat od celkového významu derivátu. V uvedeném případě je vztah mezi složkami dvoučlenných slov zastřený a jedna z nich je slovotvorně nemotivovaná, takže již nedává smysl považovat je z hlediska slovotvorby za něco zvláštního a výjimečného, tj. zdvojovat práci, kterou by měli vykonávat představitelé slovní etymologie. Na druhou stranu, budeme-li na tyto lexikální jednotky nahlížet pouze formálně, slovotvorná věda se z oblasti morfologie nevymaní, neboť naopak – soustředíme-li se výhradně na

³ Zařazení německých jazykových elementů Stief- a Schwieger- mezi afiksoidy není zcela správné, protože afiksoidy jsou z hlediska slovotvorby obzvláště produktivní, zatímco první složky Stief- a Schwieger- se vyskytují pouze v malé skupině slov, tj. nejsou produktivní.

⁴ O tom bude podrobněji pojednáno v další části tohoto článku.

⁵ V německých gramatikách se cituje novotvar Stieffamilie zaznamenaný v publikaci Woche z roku 1999 (DUDEN 4 2005: 667).

Straipsniai / Articles

79

DALIUS JARMALAVIČIUS

analýzu struktury složenin hrozí nebezpečí, že se zapleteme do nadbytečného vytváření souběžně užívaných termínů, které mají vysvětlovat jednotlivé případy. Tím se pouze ztěžuje diachronní výzkum slovotvorby.

Po přehledu vlastností dvoučlenných slov, jejichž jedna složka není slovotvorně motivována, se jako nejvhodnější jeví termín, který navrhl V. Urbutis: domnělé složeniny s užitými kmeny. Vzhledem k tomu, že tyto lexikální jednotky nespadají do oblasti výzkumu slovotvorby a tím spíše je nelze považovat za kompozita, by však bylo nejvhodnější označovat je jako slova komplexní struktury se slovotvorně nemotivovaným kmenem nebo jako slovotvorně nemotivovaná slova komplexní struktury.

2. SLOŽENINA, NEBO DERIVÁT?

Ve slovotvorné teorii se široce diskutuje také o prvcích, které zaujímají mezilehlou pozici mezi složkami složenin a afixy a v odborné literatuře se označují také jako afiksoidy. Afiksoidy jsou takové slovotvorné prvky, které zaujímají mezilehlou pozici mezi slovem (lexémem) a slovotvorným afixem. E. Donalies tyto prvky nazývá již ne slovy (něm. Nicht-mehr-Wort), ale ještě ne afixy (něm. Noch-nicht-Affix) a upozorňuje, že vznik afixů z jednotlivých slov je typickým fenoménem němčiny. Podobný názor, že slovotvorné afixy vznikají z komponent složenin v průběhu vývoje dějin jazyka, zastává také Damaries Nübling (2010: 73). Tento jev však není cizí ani jiným jazykům. V. Urbutis podrobně popsal původ lotyšské přípony -uzis, která má abstraktní kategoriální význam „místo, kde se nachází to, co označuje základové slovo“, např.: lot. pelūzis „sklad plev“, sierūzis „sýrárna“ nebo vārūzis „brána se střechou nahoře“ (Urbutis 1993: 84 a násl.). Uvedený slovotvorný formant vznikl z určitého typu složeniny středodolnoněmeckého původu s druhou složkou -hūs (něm. Haus „dům“), např.: bakūs (lot. bakūzis) „pec, stavba s pecí na pečení chleba“, mīnhūs (lot. minūzis) „mincovní vězení“ apod. Později, jak poznamenává V. Urbutis, formant -uzis se na rozdíl od -hūs, protože se nevyskytuje vedle základového slova, již nemůže chápat jako lexikální jednotka, nýbrž pouze jako slovotvorný afix (Urbutis 1993: 92–95, 98).

Afiksoidy s lexikálním významem (byť více či méně zobecněným) se tedy liší od slovotvorných afixů, ale svými funkcemi a omezenou samostatností ve slovním spojení se jim podobají. Pro většinu badatelů v oblasti slovotvorby je nejpřijatelnější označovat afiksoidy slovotvorné prvky, které zaujímají mezilehlou pozici mezi složkami kompozit a deriváty. Ačkoli se v germanistické literatuře, jak upozorňuje Julia Stepan, mohou afiksoidy nazývat i jinak, např.: afixálními morfémy, pseudoafixy, afixy složenin, relačními afixy nebo

80

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dėl žodžių darybos teorijoje vartojamų terminų ir darbinių elementų klasifikacijos

tarsi afiksais (Stepan 2009: 102). Kaip teigia P. O. Müller, keblumų kyla ir dėl afiksoidų priskyrimo žodžių darybos tipams, nes tiriant kalbą diachroniniu aspektu, ne visada lengva atskirti dūrinius ir vedinius (Müller 1993: 40).

Afiksoidy se obvykle dělí do dvou skupin: 1) prefixoidy, které plní funkci předpon; 2) sufixoidy, které plní funkci přípon a jsou charakteristické především pro podstatná a přídavná jména.

Hans Altmann při přehledu slovotvorby současné němčiny uvádí tyto sufixoidy: -gut, -gram, -kreise, -leute, -material, -reich, -volk, -welt, -werk, -wesen, -zeug. K prefixoidům řadí: Alt-, Ex-, Ko-, Maxi-, Mini-, Miss-, Mit-, Nicht-, Vize- (Altmann 2011: 74–76). Tento seznam by se rozšířil, kdybychom zahrnuli i ty slovotvorné prvky, které J. Stepan rovněž interpretuje jako afiksoidy, např.: -frau, -mutter, -nonne, -weib, Groß-, Stief-⁶ (Stepan 2009: 101–102).

Z hlediska původu jsou afixům poměrně blízké konfiks(y), zmíněné již v tomto článku, které W. Fleischer dělí na dva typy: cizího původu (něm. nicht heimische) a domácí (něm. heimische) (Fleischer 1995: 62). Do první skupiny patří také takzvané neklasické konfisky, např.: Bio-, Euro-, Mini-. Do druhé skupiny náleží již zmíněné Stief- a Schwieger-. Podstatný rozdíl mezi domácími a cizími konfisky spočívá ve slovotvorné produktivitě slov s nimi: pomocí cizích, zejména v současné němčině, se tvoří značné množství slov, zatímco domácí konfisky jsou ve slovotvorbě vzácné (Elsen 2006: 138). Konfisky by se přesto neměly srovnávat s afixy, protože ty se vyskytují také jako samostatná slova, kdežto konfisky existují pouze v určitých skupinách slov (Schu 2006: 259). Je pravda, že pomocí Stief- a Schwieger- lze tvořit nová slova, v němčině jsou však tyto prvky z hlediska slovotvorby fakticky zcela neproduktivní.

V rukopisných dvojjazyčných slovnících baltských jazyků ze 17.–18. století se nejčastěji vyskytují sufixoidy -werk, -wesen, -zeug, -gut a prefix Haupt-, proto je třeba je podrobněji probrat.

Lexikální význam slova Werk je „místo výroby“ (něm. Produktionsort) (proč ne význam „práce, výrobek“ apod.? – pozn. aut.), Wesen znamená „bytost, výtvor“ (něm. Geschöpf), Zeug „materiál, nástroj“ (něm. Stoff, Gerät), Gut „majetek“ (něm. Vermögen) a Haupt „hlava“ (něm. Kopf). Jak uvádí D. Nübling, již v období rané nové horní němčiny (něm. Frühneuhochdeutsch) se z Werk, Wesen, Zeug a Gut vytvářejí nové sufixy pro tvorbu kolektivních podstatných jmen (Nübling 2010: 78). Frederic Hartweger a Klaus Peter Wegera konstatují,

⁶ Tento prvek je třeba zařadit mezi domácí (původem z vlastního jazyka) konfisky, protože Stief- na rozdíl od afixů není produktivním slovotvorným formantem.

Straipsniai / Articles

81

DALIUS JARMALAVIČIUS

že v uvedených obdobích tyto komponenty získávají poměrně obecný lexikální význam, který se ve složeninách vzdaluje významu původnímu, a stávají se velmi produktivními. Počet takových slov narůstá zejména od 17. století. Tendence tvořit kolektivní podstatná jména pomocí prvku Werk se nejdříve projevuje od 16. století (Hartweg, Wegera 2005: 199), podle jiných badatelů ještě dříve – od 14. století (Soling 2012: 45). D. Nübling uvádí, že významy -werk a -wesen jsou ve složeninách většinou abstraktní, a proto tyto sufixoidy nabývají společného slovotvorného významu „souhrn toho, co označuje první složka“ nebo „celek toho, co náleží k první složce“, např.: Laubwerk „listí stromů“, Fischereiwesen „rybářství“. Afiksoid -zeug se vyznačuje kolektivním významem „vše, co se používá k tomu, co označuje první složka“, např.: Nähzeug „šicí potřeby“ (Nübling 2010: 78). Význam sufixoidu -gut se může lišit podle slovního druhu první složky: ve spojení se slovesem tento prvek označuje „materiál potřebný pro pracovní proces nebo zpracování“, s abstraktními podstatnými jmény označuje komplexy nemateriální povahy (Fleischer, Barz 1995: 143–144), např.: Mahlgut „mletý materiál“, Gedankengut „myšlenky“.

Afiksoidy -werk, -wesen, -zeug, -gut jsou nestejně produktivní při spojování s prvními složkami různých slovních druhů. Podle D. Nüblinga se všechny uvedené prvky mohou spojovat s jmennou složkou, avšak ve spojení se slovesnou složkou se nejčastěji vyskytuje -zeug, zatímco -werk je mnohem vzácnější. Afiksoidy -wesen a -gut se nejčastěji spojují se substantivními kmeny a vymezují vlastnosti jmenných objektů (Nübling 2010: 79).

Složka složených slov Haupt- získala status prefixu pravděpodobně v 18. století. Ludwigs M. Eichinger při přehledu nominální slovotvorby v dílčích textech uvedeného období poznamenává, že lexém Haupt užívaný od 16. století znamenal „část těla – hlavu“ (něm. Kopf), stále častěji však jako první složka tuto významovou hodnotu ztrácí a nabývá jiného významu, označujícího „ústřední postavení“ nebo „nejvyšší pozici v hierarchii“, a tato složka tak plní funkci typickou pro prefix (Eichinger 2002: 350).

Je třeba upozornit, že mezi badateli synchronní slovotvorby nepanuje shoda ohledně statusu popsaných sufixoidů a prefixoidů. Jörg Meibauer (2002: 30), Michael Lohde (2006: 15, 112–113), W. Fleischer a I. Barz (1995: 145) řadí slovotvorné prvky -werk, -wesen a Haupt-, které ve slovech ztratily svůj původní lexikální význam, mezi slovotvorné afixy. Naproti tomu komponenty -gut a -zeug posledně jmenovaní zařazují mezi druhé složky složenin. Podle názoru Gisely Zifonunové patří do kategorie polopřípon (Zifonun 2012: 131), zatímco Johannes Erben slovotvorné prvky -werk a -wesen většinou chápe jako sufixoidy (Erben 1975: 143); někdy se také označují jako slovotvorné prostředky pro tvorbu kolektivních podstatných jmen (Erben 2001: 105).

82

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dėl žodžių darybos teorijoje vartojamų terminų ir darbinių elementų klasifikacijos

Názory badatelů na status -werk, -wesen, -zeug, -gut a Haupt- se tedy značně různí. Abychom mohli posoudit, zda lze probírané prvky chápat jako jmenné členy složenin, nebo již jako afixoidy, je třeba věnovat pozornost nejen míře abstrakce jejich významu a tomu, zda jsou ve slovnících zaznamenány jako samostatné heslo, ale také jejich pozici ve složenině či jejich zděděnému postavení. Například ve slovnících 17. století jsou -werk [-werk] a -zeug uvedeny jak jako samostatná slova, tak jako odpovídající členy složenin v první i druhé pozici, např.: Clavis IV-954 Werck ‚práce, Joba, Weikals, Padargai‘, Clavis IV-1047 Zeug ‚Rykas‘, Clavis IV-954 Werck=Tag ‚Dirbama Diena‘, Clavis IV-955 Werck=Zeug ‚Rykledis, Rykas, Pripraw‘, Clavis II-115 Kriegs=Zeug ‚Zalnieru Rykai‘, Clavis III-464 Schmied=Werck ‚Kalwo Darbas‘, Clavis IV-104 Zeug=Hauß ‚Szarwiniczia‘. Vyskytují se ovšem složeniny, v nichž mají tyto členy zobecněný pracovní význam, např.: Clavis II-1162 Laubwerck ‚listí‘; takový útvar by proto neměl být řazen mezi složeniny. Za druhý člen složených podstatných jmen je v pramenech ze 17.–18. století třeba považovat také prvek -Gut / Gutt, který se tehdy ještě užíval ve významu ‚zboží, majetek, poklad, dům či dobro‘ (srov. B 612 Gut, Güter, Lex 44a Güter), např.: Clavis II-1043 Kauff=Gutt ‚Towars‘, B 795 Kirchen Gutt ‚Baznyczios Gerbe‘. Za slovotvorné formanty lze však již v historickém období považovat druhý člen podstatných jmen -wesen, který ve složeninách nabyl abstraktního významu. Ačkoli ve slovech s tímto prvkem v analyzovaných rukopisných slovnících není žádný z nalezených dokladů přeložen (autoři tehdejší doby pro ně pravděpodobně nedokázali najít vhodné litevské slovo. -pozn. aut.), např.: Clavis II-868 Haußwesen ‚hospodářství‘ (překlad autora), Kriegs Wesen B 823 ‚vojenství‘ (překlad autora), zobecněný význam tohoto prvku je zřejmý již z výkladů slov s -wesen uvedených v DWG. Například slovo Kriegswesen je ve slovníku charakterizováno jako ‚válečný stav, vojenské vztahy‘, Hauswesen jako ‚majetek‘. Mezi složeniny by neměla být řazena ani slova s prvním členem Haupt-, který pozbyl svého původního významu ‚hlava‘ a ve spojení s podstatným jménem vyjadřuje ‚důležitou osobu a zásadní věc či záležitost‘, např.: Lex 46a Haupt Mann ‚Pilonis, Szmintininkas‘, Haupt=Stadt Clavis II-860 ‚Wyraus Miestas‘, B 644 Haupt Lute ‚Wresnej, Wyrusiej‘.

Shrneme-li, co bylo řečeno o uvedených strukturních prvcích, lze konstatovat, že podstatná jména z dřívějších období s druhými členy -werk, -zeug a -gut by měla být s výjimkou několika slov, v nichž lexikální význam těchto prvků již není zřetelně vyjádřen, řazena mezi složeniny. O tom, že členy -werk, -zeug a -gut nejsou afixy, svědčí také to, že se složeniny s nimi v analyzovaných slovnících ze 17.–18. století překládají do litevštiny v souladu s původním jazykem, což umožňuje usuzovat, že tehdejší mluvčí uvedené prvky

⁷ Překlady příkladů ze slovníků 17.–18. století do litevštiny jsou uvedeny v původním znění.

Straipsniai / Articles

83

DALIUS JARMALAVIČIUS

stále chápal jako samostatná slova. Strukturní prvky slov –wesen a Haupt-, které získaly vymezený význam nebo se ve spojeních vzdálily svému původnímu významu, je však třeba považovat za slovotvorné afixy. Pokud jde o status těchto prvků v současné němčině, můžeme souhlasit s badateli, kteří je mají sklon považovat za afixoidy.

3. ZÁVĚRY

1. Přiklání se k postoji představitelů synchronní slovotvorby, podle něhož jednotlivá slova, jejichž členy jsou jedinečné, ale nejsou slovotvorně motivované, nelze považovat za odvozeniny; není však zcela přesné řadit je ani mezi jednoduchá slova – nejvhodnější by bylo chápat tyto jazykové jevy jako slova s komplexní strukturou a slovotvorně nemotivovaným kmenem.

2. Z hlediska slovotvorby by neměla být z výzkumu vyloučena slova s indoevropskými konfíxy (např.: něm. Stief-, Schwieger- nebo lotyš. -uzis), protože pomocí nich lze fakticky tvořit nová slova, přestože nejsou produktivní.

3. Při otázkách týkajících se samostatnosti slovních členů a při posuzování, zda je určité slovo odvozeninou, nebo patří mezi deriváty, je třeba věnovat pozornost několika kritériím: slovotvornému potenciálu členů, míře abstrakce významu, zaznamenání jako samostatného lexému ve slovnících, schopnosti zaujímat určitou pozici ve spojení a základnímu překladu ve starých dvojjazyčných slovnících.

Z K R A T K Y

lit. litevsky

lat. latinsky

pl. Plural (množné číslo)

střhn. stará horní němčina

střhn. střední horní němčina

něm. německy

P R A M E N Y

B – Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum. Rukopisný slovník z 18. století. Dokumentární vydání s faksimile, úvodem a rejstříkem slov 1–2, ed. Vincentas Drotvinas. Vilnius: Litevský jazykový institut, 2009.

84

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dėl žodžių darybos teorijoje vartojamų terminų ir darbinių elementų klasifikacijos

Clavis – Clavis Germanico–Lithvana. Rankštinis XVII a. vokiečių–lietuvių kalbų žodynas 1. A–E (1995), 2. F–L, 3. M–S, 4. T–Z (1997), ed. Vincentas Drotvinas. Vilnius: Institut pro vydávání vědeckých a encyklopedických publikací, 1995–1997.

DUDEN 7 – Herkunftswörterbuch. Etymologie der deutschen Sprache. Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Bibliographisches Institut, 2001.

DUDEN – Deutsches Universalwörterbuch. Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag, 1996.

DWB – Deutsches Wörterbuch von Jacob Grimm und Wilhelm Grimm in 32 Teilbänden (1854–1961). Leipzig, 1972. Dostupné online: http://woerterbuchnetz.de/DWB/ (navštíveno 30. 8. 2016).

L – Nīcas un Bārtas mācītāja Jāņa Langija 1685. gada latviski-vāciskā vārdnīca ar īsu latviešu gramatiku, red. Ernests Blese. Rīga: Latvijas universitāte, 1936.

Lex – Lexicon Lithuanicum. Rukopisný slovník německo-litevského jazyka ze XVII. století, ed. Vincentas Drotvinas. Vilnius: Mokslas, 1987.

Lexer – Lexer Mathias 1872–1878: Mittelhochdeutsches Handwörterbuch in 3 Bänden. Leipzig. Prieiga internete: http://woerterbuchnetz.de/Lexer/ (žiūrėta 2016 09 06).

L I T E R A T U R A

A l t m a n n H a n s 2011: Prüfungswissen. Wortbildung, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

B e n c z e s R é k a 2006: Creative Compounding in English. The Semantics of Metaphorical and Metonymical Noun–Noun Combinations. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins B. V.

B o o i j G e e r t 2007: The Grammar of Words (= Oxford Textbooks in Linguistics). New York: Oxford University Press.

D o n a l i e s E l e 2005: Die Wortbildung des Deutschen. Ein Überblick. Tübingen: Gunter Narr Verlag.

DUDEN 4 – Die Grammatik. Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag, 2005.

E i c h e r L u d w i g M. 2002: Nominale Wortbildung in Sachtexten des 18. Jahrhunderts. – Historische Wortbildung, hrg. von Mechthild Habermann, Peter O. Müller, Horst Haider Munske (= Reihe Germanistische Linguistik 232). Tübingen: Max Niemeyer, 341–362.

E s e n H i k e 2006: Deutsche Konfixe – Deutsche Sprache. 33. Jahrgang 2005, 133–140.

Straipsniai / Articles

85

DALIUS JARMALAVIČIUS

Erben Johannes 1975: Einführung in die deutsche Wortbildungslehre (= Grundlagen der Germanistik 17). Berlin: Erich Schmidt Verlag.

Erben Johannes 2001: Über den Aufschlusswert älterer deutscher Wörterbücher für die historische Wortbildungslehre. – Zeitschrift für deutsche Philologie 120, 105–111.

Fleischer Wolfgang 1995: Konfixe. – Wort und Wortschatz. Beiträge zur Lexikologie, 61–68.

Fleischer Wolfgang, Irmhild Barz 1995: Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache. Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

Glück Helmut 2005: Metzler Lexikon Sprache. Stuttgart, Weimar: J. B. Metzler Verlag.

Hartweg Frederic, Klaus-Peter Wegera 2005: Frühneuhochdeutsch. Eine Einführung in die deutsche Sprache des Spätmittelalters und der frühen Neuzeit (= Germanistische Arbeitshefte 33). Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

Jarmalavičius Dalius 2014: Vokiečių kalbos darinių daryba XV–XVIII a. rankraštiniuose dvikalbiuose baltų kalbų žodynuose. Humanitarinių mokslų daktaro disertacija. Vilniaus universitetas.

Lohde Michael 2006: Wortbildung des modernen Deutschen. Ein Lehr- und Übungsbuch. Tübingen: Gunter Narr Verlag.

Meibauer Jörg, Ulrike Demske et al. 2002: Einführung in die germanistische Linguistik. Stuttgart, Weimar: Metzler Verlag.

Müller Peter O. 1993: Historische Wortbildung: Forschungsstand und Perspektiven. – Zeitschrift für deutsche Philologie 112(1), 394–419.

Nübling Damaris, Antje Dammel et al. 2010: Historische Sprachwissenschaft des Deutschen. Eine Einführung in die Prinzipien des Sprachwandels. Tübingen: Gunter Narr Verlag.

Schu Josef 2006: Zwischen Grundmorphem und Affix – Deutsche Sprache. Zeitschrift für Theorie, Praxis, Dokumentation. 33. Jahrgang 2005, 259–286.

Solling Daniel 2012: Zur Getrennt-, Zusammen- und Bindestrichschreibung von Substantivkomposita im Deutschen (1550–1710) (= Acta Universitatis Upsaliensis / Studia Germanistica Upsaliensia 57). Uppsala: Uppsala Universitet.

Stepan Julia 2009: Wortbildungsmodelle für Frauen Bezeichnungen im Mittelhochdeutschen und Frühneuhochdeutschen (= Schriftenreihe Schriften zur Mediävistik 16). Hamburg: Dr. Kovač Verlag.

86

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Dėl žodžių darybos teorijoje vartojamų terminų ir darbinių elementų klasifikacijos

Urbutis Vincas 2009: Žodžių darybos teorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Urbutis Vincas 1993: Darboc tipo radimas: latvių kalbos nomina loci su priesaga –uz. – Baltistica 28(2), 82–105.

Wälchli Bernhard 2005: Co-Compounds and Natural Coordination (= Oxford Studies in Typology and Linguistic Theory). New York: Oxford University Press.

Zifonun Gisela 2012: Komposition (oder Halbfigurierung) zum Ausdruck von Nominalaspekt: Schmuckstück, Glücksfall und Zuckerwerk. – Das Deutsche als kompositionsfreie Sprache: strukturelle Eigenschaften und systembezogene Aspekte, hr. von Livio Gaeta, Barbara Schlücker. Berlin, Boston: Walter de Gruyter, 101–134.

O užívané terminologii a klasifikaci slovotvorných prvků v teorii tvoření slov

SOUHRN

Analýza německých jmenných složenin v rukopisných baltských dvojjazyčných slovnících ze 17^th–18^th. století odhaluje řadu problematických aspektů: na jedné straně chybí přesná terminologie, kterou je třeba v synchronní teorii tvoření slov upřesnit, na druhé straně se objevují potíže s rozlišováním jednotlivých slovotvorných vzorců.

V odborné literatuře lze terminologii užívanou pro analogické slovotvorné příklady označit za nadbytečnou. To se týká zejména slov s jedinečnými morfémy, jako jsou něm. Himbeere „malina“, Schornstein „komín“ nebo lit. šiškńasparnis „netopýr“, tinagas „ohnivý kámen“. Pro označení demotivovaných komponentů, které se vyskytují pouze v jednotlivých slovech, se v teorii tvoření slov používají různé termíny, například pseudomorpheme, pseudo-plem, Himbeer-morpheme, cranberry-word, cranberry-compounds, cranberry-morphemes atd. Přesnější by bylo takové lexikální jednotky popsat pomocí pojmu kvazisloženin se zbytkovými kmeny (lit. tarsi duriniai su atliekomis kamienais), který navrhl V. Urbutis. Slova s demotivovanými komponenty, která však mají složitou slovní strukturu, ovšem nelze zařadit ani mezi složeniny, ani mezi jednoduchá slova; taková definice vyžaduje zpřesnění. S ohledem na vlastnosti uvedené v tomto článku lze lexikální jednotky jako něm. Himbeere nebo lit. tinagas definovat jako slova se složitou strukturou a nemotivovanými kmeny (lit. kompleksinės struktūros žodžiai su nemotyvuotais kamienais).

Straipsniai / Articles

87

DALIUS JARMALAVIČIUS

Článek dále pojednává o zvláštním statusu slov s prvky, které zaujímají pozici mezi komponenty složenin a derivačními morfémy a v synchronním tvoření slov se označují jako afixoidy. Obtížné je také určit, zda jsou například něm. Werck=Tag „pracovní den“, Werck=Zeug „nástroj“, Kichen Gutt „kostelní zboží“, Hauptmann „hlavní osoba“ a Kriegswesen „vojenská loď“ složeniny, nebo odvozeniny, neboť nemáme dostatečně jasná kritéria pro rozlišení těchto slov. Výše uvedený problém je aktuální také v diachronním tvoření slov. Při určování prvků na pomezí skládání a odvozování v historickém tvoření slov je třeba zaměřit se na tato kritéria: produktivitu a stupeň jejich sémantické abstrakce, jejich registraci jako samostatných hesel ve slovnících, schopnost měnit pozici ve slovech a doslovný překlad komponentů ve slovnících.

Přijato 12. ledna 2017.

DALIUS JARMALAVIČIUS

Vilniaus universitetas

Ústav cizích jazyků

Katedra německého jazyka

Univerzitní ul. 5, LT-01513 Vilnius, Litva

[email protected]

88

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI