JURGITA JOSLAVIENE

Institut litevského jazyka

Oblasti výzkumu: experimentální fonetika, fonologie, dialektologie, geolingvistika.

RŮZNÉ EKVIVALENTY IPA PRO NĚKTERÉ LITEVSKÉ A LOTYŠSKÉ SAMOHLÁSKY

Proč se liší mezinárodní fonetické ekvivalenty samohlásek některých litevských a lotyšských jazyků?

ANOTACE

Navzdory společnému baltskému původu se inventáře samohláskových a souhláskových fonémů v současné spisovné litevštině a spisovné lotyštině liší, zaprvé kvůli funkční významnosti, která není univerzální: to, co je fonologicky relevantní v litevštině, nemusí být relevantní v lotyštině ani v některém jiném jazyce, protože důležitost samohlásek a souhlásek při rozlišování slov se v jednotlivých jazycích liší; všechny jazyky používají omezený počet samohlásek a souhlásek schopných rozlišovat významy slov. Analýza akustických a artikulačních jevů a procesů navíc zahrnuje studium a porovnávání zvuků různých jazyků (například jejich rozlišovacích rysů) na základě podobných principů a podobných metod a zároveň využívá určitou univerzální (mezinárodní) transkripci.

V současnosti lze litevské a lotyšské samohlásky (stejně jako souhlásky) přepisovat nejen pomocí národních (tradičních) fonetických symbolů, ale také pomocí mezinárodních fonetických abeced (všeobecně dohodnutých systémů zápisu hlásek jazyků).

V tomto článku se pojednává především o volbě neidentických ekvivalentů Mezinárodní fonetické abecedy (IPA) pro dlouhé a krátké monoftongy současných baltských jazyků; pozornost se přitom věnuje terminologii a dalším nuancím klasifikace hlásek na základě různých kritérií, neboť pro litevský a lotyšský systém samohlásek lze uvést různé klasifikace (tradiční akustické, artikulační, funkční, mezinárodní artikulační a podobné). Pro srovnávací výzkum litevských a lotyšských samohlásek bylo nutné stanovit společný synchronní systém samohlásek

196

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Different IPA Equivalents for Some Lithuanian and Latvian vowels

(tradiční nebo mezinárodní) klasifikace. Tradiční (akustická nebo artikulační) klasifikace samohlásek obou baltských jazyků se řídí podobným vzorcem.

Analýza srovnávacího experimentálního výzkumu litevských a lotyšských monoftongů ukázala, že pro některé samohlásky současných baltských jazyků byly zvoleny různé ekvivalenty symbolů IPA kvůli úzce příbuzným, avšak značně odlišným akustickým kvalitám, jakož i neidentické artikulaci a sluchovým vlastnostem.

KLÍČOVÁ SLOVA: současné baltské jazyky, spisovná litevština, spisovná lotyština, samohláska, transkripce, Mezinárodní fonetická abeceda.

ANOTACE

Ačkoli jsou litevština a lotyština příbuzné jazyky, inventáře jejich vokalických a konsonantických fonémů se liší, především z hlediska funkční relevance, která není univerzální: to, co je významné v litevštině, nemusí být významné v lotyštině ani v jiném jazyce. Proto se k tomu přihlíželo při zkoumání a porovnávání zvukových systémů různých jazyků (a jejich distinktivních rysů). Zohledněna byla také srovnávací analýza akustických a artikulačních vlastností zvuků různých jazyků, kterou je důležité provádět podle podobných principů a za použití stejné či podobné metodologie. Popisovat zvuky srovnávaných jazyků je praktičtější pomocí společné (mezinárodní) fonetické transkripce.

Transkripci vokalického systému (stejně jako konsonantického systému) litevštiny a lotyštiny lze provést národními (tradičními) znaky i použitím jednoho či druhého mezinárodního fonetického ekvivalentu (standardizovaného univerzálního systému nebo systémů fonetického značení zvuků).

Tento článek pojednává o rozdílných (neshodujících se) ekvivalentech Mezinárodní fonetické abecedy (angl. IPA) pro srovnávané krátké a některé dlouhé samohlásky současné spisovné litevštiny a lotyštiny. Upozorňuje také na rozmanitost terminologie, která závisí na tom, na jakém základě a podle jakých kritérií jsou samohlásky srovnávaných jazyků klasifikovány (možné jsou tradiční akustické, artikulační, funkční, mezinárodní artikulační a další klasifikace) a na dalších okolnostech. Srovnávací výzkum zvuků baltských jazyků pomáhá objasnit, proč je při porovnávání důležité uplatňovat společnou synchronní klasifikaci a jaké nuance se mohou vyskytovat mezi tradičními fonetickými a fonologickými klasifikacemi a mezinárodní klasifikací. Podle tradiční (akustické nebo artikulační) klasifikace se samohlásky baltských jazyků dělí podle podobného vzorce.

Srovnávací analýza instrumentálního výzkumu monoftongů litevštiny a lotyštiny ukázala, že některé odlišné symboly mezinárodní fonetické transkripce pro tytéž fonémy těchto příbuzných jazyků byly zvoleny kvůli určitým rozdílům v akustických, artikulačních a psychofyzických vlastnostech.

KLÍČOVÁ SLOVA: současné baltské jazyky, spisovná litevština, spisovná lotyština, samohláska, transkripce, Mezinárodní fonetická abeceda.

Straipsniai / Articles

197

JURGITA JAROSLAVIENĖ

ÚVOD

Užívání Mezinárodní fonetické abecedy (neboli IPA) se řídí několika zásadami; jedna z nich říká, že „jsou-li dva zvuky velmi podobné a není známo, že by se v některém jazyce používaly k rozlišování významů výpovědí, měly by být zpravidla označovány stejným symbolem. V případě potřeby však lze k rozlišení takových zvuků použít samostatné symboly nebo diakritická znaménka“ (HPA 2007: 159–160). Jelikož litevština a lotyština patří k baltské větvi indoevropské jazykové rodiny, konkrétně ke skupině východobaltských jazyků, bývají tyto dva jazyky často řazeny vedle sebe jako jazyky zvláště blízké; fonologické systémy vokalických fonémů jsou v obou jazycích velmi podobné. Některé dřívější experimentální studie však ukazují, že navzdory společnému baltskému původu je třeba pro některé odpovídající (velmi podobné) litevské a lotyšské samohlásky používat různé symboly IPA. Mohou se takto velmi podobné vokalické fonémy různých jazyků se společným baltským původem natolik lišit akustickými vlastnostmi a artikulací? Na tuto otázku lze odpovědět přezkoumáním spektrálních charakteristik a různých distinktivních rysů na základě výsledků instrumentálního výzkumu¹ zvuků současných baltských jazyků, abychom pro všechny litevské a lotyšské vokalické fonémy zvolili co nejpřesnější symboly (ekvivalenty) IPA. Je přitom třeba vzít v úvahu, že kvalita i kvantita baltských zvuků byly zkoumány stejnými metodami, pomocí stejného softwaru i hardwaru pro zpracování a analýzu zvuku, aby bylo možné spolehlivě porovnat fonetické inventáře obou jazyků (některé dílčí výsledky viz předchozí studie: Grigorjevs, Jaroslavienė 2015a; 2015b; Jaroslavienė 2014; 2015)². Spolehlivé srovnání poukázalo na rozdíly ve fonémových inventářích

¹ Výzkumný projekt Akustické charakteristiky zvuků současných baltských jazyků (experimentální studie) financovala v letech 2013–2015 Rada pro výzkum Litvy (MIP-081/2013). Protože rodilí mluvčí dokážou nejlépe sluchem a vnímáním určit funkčně relevantní prvky jazyka, a to v případě jakéhokoli jazyka včetně baltských jazyků, ujala se úkolu zkoumat a porovnávat zvukové systémy současných baltských jazyků skupina kvalifikovaných litevských a lotyšských rodilých mluvčích se specializací na experimentální fonetiku: Jurgita Jaroslavienė a Jolita Urbanavičienė (litevština), Juris Grigorjevs a Inese Indričāne (lotyština).

² Úplný soubor symbolů IPA upravený pro lotyštinu byl představen v akademické Gramatice lotyšského jazyka vydané v roce 2013 (viz LVG 2013: 23–26). Do té doby se symboly používaly v jednotlivých publikacích a pracích zabývajících se srovnáváním angličtiny s jinými jazyky. Například při volbě ekvivalentů symbolů IPA pro lotyšské monoftongy byla akustická data izolovaně vyslovovaných lotyšských monoftongů porovnávána s daty kardinálních samohlásek, protože systém kardinálních samohlásek tvoří základ systému samohlásek IPA

198

Acta Linguistica Lithuanica LXXVII

Different IPA Equivalents for Some Lithuanian and Latvian vowels

různých jazyků, nuancích možných fonetických a fonologických klasifikací, univerzálních distinktivních rysech zvuků, zvláštnostech empirického materiálu a používaných metod, možných cílech instrumentální analýzy a dalších otázkách.

CÍL A PŘEDMĚT TÉTO STUDIE

Protože je systém IPA velmi praktický pro srovnávací lingvistiku, hlavním cílem této studie je vysvětlit volbu ekvivalentů IPA (viz tabulka 1) pro monoftongy současných standardních baltských jazyků a poukázat přitom na terminologické nuance při klasifikaci samohlásek podle různých klasifikačních kritérií, neboť používání symbolů a akustických, artikulačních či jiných klasifikací při znázorňování zvuků konkrétního jazyka se obvykle řídí určitým metodologickým zázemím a zásadami.

Jak známo, IPA je standardizovaná Mezinárodní fonetická abeceda – mezinárodně uznávaný a nejznámější soubor hláskových symbolů a diakritických znamének určený k znázorňování, popisu a analýze zvuků všech mluvených jazyků světa prostřednictvím artikulačních vlastností zvuků, které zastupují (podle výšky jazyka, jeho zadní polohy a zaokrouhlení rtů) (HPA 2007: 159–160, 194–196, příloha 1; IPA 2015a; 2015b; 2017; srov. také Jones D. 1949; Olson 2015; Jones T. 2016). Asociace doporučuje zapisovat fonetický přepis do hranatých závorek: „[]“. Přepis zaznamenávající fonologické kontrasty se zapisuje mezi šikmé čáry „/ /“. Zvuky zastupované symboly IPA jsou k dispozici v interaktivní tabulce IPA (http://www.ipachart.com/), je však třeba mít na paměti, že výslovnost těchto zvuků se může v závislosti na jazyce (nebo kontextu) značně lišit a současné baltské jazyky nejsou výjimkou.

system (Grigorevs 2012: 178; also cf. Jasem 1973: 190; Ladefoged 1975: 194–199; Roca, Johnson 1999: 114–140).

V litevské lingvistice patřil k prvním pokusům použít IPA jako úplný soubor pro znázornění litevských zvuků akademická gramatika litevského jazyka Litevská gramatika (ed. Vytautas Ambrazas, 1997). Některé ekvivalenty IPA v ní uvedené se liší od těch, které jsou navrženy v této studii. V dřívější době existovalo několik dalších pokusů použít IPA v jednotlivých publikacích a pracích (srov. Eblom 1922; Svecevičius 1960; Mikalauskaitė 1975; viz také Stundžia 1990).

Straipsniai / Articles

199

JURGITA JAROSLAVIENĖ

Tabulka 1. Symboly pro čisté (jednoduché) samohlásky standardní litevštiny a standardní lotyštiny podle tradičních (národních)³ a mezinárodních (IPA) fonetických abeced

Litevské grafémy | Litevské fonémy, národní (kodaňský) přepis | Ekvivalenty IPA litevských fonémů | Lotyšské grafémy | Lotyšské fonémy, národní přepis | Ekvivalenty IPA lotyšských fonémů i | i̇ | ɪ | i | i̇ | i e | ė | e | e | e | e e, (i)eᵃ | e | ɛ | e | ę | æ a | a | ɐ | a | a | a o | ɔ | ɔ | o | o | ɔ u | u | ʊ | u | u | u y, į | iː | iː | ī | ī | iː ė | eː | eː | ē | ē | eː e, ę, (i)a, (i)ą | eː | æː | ē | ē | æː a, ą | aː | ɑː | ā | ā | ɑː o | oː | oː | o | ō | ɔː ū, ų | uː | uː | ū | ū | uː

³ Ve litevském fonologickém systému /ie/ a /uo/ také fungují jako dlouhé samohlásky s nejednotnou artikulací (DLKG 2005; Girdenis 2014). Možnými ekvivalenty IPA jsou /iɛ/, /ɪɛ/ a /ʊɔ/, /ʊɔ/ z následujících důvodů: v Současné gramatice litevského jazyka (DLKG 2005: 23–26) a v Teoretických základech litevské fonologie (Girdenis 2014: 223, tabulka 23) jsou litevské hlásky s nejednotnou artikulací /ie/, /uo/ klasifikovány jako neotevřené samohlásky; na základě nejnovějších experimentálních výzkumů (viz Girdenis 2009: 213–242 a citované odkazy) a výsledků zmíněného výzkumu (viz poznámka pod čarou 1) je třeba litevské /ie/, /uo/ považovat za samostatné dlouhé, vysoké fonémy s nejednotnou artikulací (Jaroslavienė 2015: 3, tabulka 1).

V lotyšské gramatické tradici se /ie/, /uo/ stále klasifikují jako dvojhlásky, ačkoli ve skutečnosti neexistuje jednotný přístup k jejich fonologické interpretaci (Laua 1997: 12; LVG 2013: 46; Markus, Bonda 2014: 68–72; Grigorjevs 2016: 51).

Ukázalo se také, že rodilí mluvčí standardní litevštiny nepovažují krátké [e] (variantu fonému „Janus“ /e/) za samostatnou hlásku, a proto je nedokážou vyslovit izolovaně. Je třeba uznat, že neotevřená (středně vysoká) samohláska [e] nemá v systému standardní litevštiny pevné postavení kvůli svému specifickému užívání, fakultativnímu statusu a absenci distinktivní funkce; navíc je v psaném jazyce označována stejným znakem jako

200

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Různé ekvivalenty IPA pro některé litevské a lotyšské samohlásky

Předmětem této studie jsou dlouhé a krátké čisté samohlásky (s jednotnou artikulací) (viz tabulka 1), vyslovované v nulovém kontextu nebo izolovaně⁴ 24 informanty (ve věku 20–50 let) s bezchybnou artikulací standardní litevštiny nebo standardní lotyštiny; pro každý jazyk šlo o 6 mužů a 6 žen⁵. Tabulka 1 uvádí ekvivalenty grafémů obou současných baltských jazyků v obou tradičních (národních)⁶ systémech fonetického přepisu a v Mezinárodní fonetické abecedě (IPA).

Hlásky, které jsou v tabulce 1 zastoupeny národními a mezinárodními symboly, jsou především ty, které slouží k rozlišování slov v daném jazyce. Jak je vidět, mezi tradičními (národními) a mezinárodními fonetickými abecedami existují rozdíly, protože národní přepisy se liší jazyk od jazyka, stejně jako psané jazyky vypadají podobně po celém světě. Navzdory společnému baltskému původu se liší také ekvivalenty IPA pro litevštinu a lotyštinu. Dále bude vysvětleno, že výběr těchto ekvivalentů nebyl náhodný (srovnejte podobné či odpovídající samohláskové fonémy na obr. 12–13 a 14–15); bude také zřejmé, proč je znalost systému IPA a jeho používání pro různé jazyky, tedy v tomto případě používání konkrétních symbolů IPA k přepisu litevských a lotyšských monoftongů na základě akustických a artikulačních vlastností, jako spatřit předlohu (vzor) při učení se, studiu či porovnávání hlásek dvou (nebo více) jazyků.

the low short [ɛ] (cf. Pakerys 2003: 29, Diagram 2; 32–34 and the references; Girdens, Pukis 1978: 61–62; Girdens 2014: 201–202; Jaroslavienė 2015: 2–3). In contrast to Lithuanian, the Latvian short [ɛ] is used and can be pronounced as a separate sound.

⁴ Tato přirozená hyperartikulace se liší od produkce kardinálních samohlásek (podrobněji viz Girdenis, Jaroslavienė 2015a: 58–59 a citované odkazy).

⁵ Je důležité, že téměř všichni informanti nejen mluví standardním jazykem, ale ovládají také jeden či více dialektů a cizích jazyků. Standardním jazykem se rozuměla standardizovaná jazyková varieta používaná pro potřeby veřejného života a kultury (LKE 2008: 87–91).

⁶ Tradiční přepisy litevštiny a lotyštiny se liší (jak u standardních jazyků, tak u dialektů). Vlastnosti tradičního přepisu litevských a lotyšských dialektů ani vhodnost Mezinárodní fonetické abecedy pro zachycení hlásek litevských a lotyšských dialektů nejsou v tomto článku probírány. Například v litevské lingvistice se od 20^th. století traduje používání kodaňského přepisu, který přijal Georg Gerullis (1930); dnes jsou pro tradiční (národní) přepis litevských hlásek k dispozici znaky písma Pelomonas (viz Skirmantas, Girdenis 2001; Aleknavičienė, Grumadienė, Gurskas, Skirmantas, Strockis, Tumasonis 2005 a další). O možnostech využití Mezinárodní fonetické abecedy pro hlásky litevských dialektů viz Bakšienė, Čepaitienė 2017a; 2017b.

Straipsniai / Articles

201

JURGITA JAROSLAVIENE

MEZINÁRODNÍ FONETICKÁ ABECEDA (IPA)

Jak již bylo zmíněno, IPA se již více než sto let široce používá jako standardizovaný systém lingvisty (i dalšími osobami, které se zabývají jazyky), a proto se velmi dobře hodí k použití ve všech oborech, v nichž je zapotřebí znázornění zvuků řeči (HIPA 2007). Různou kvalitu samohlásek lze dostatečně popsat podle následujících parametrů: poloha jazyka – výška a přední či zadní postavení, jakož i otevřenost úst, neboť při tvorbě samohlásek existuje souvislost mezi otevřeností úst a zdvižením jazyka – a tvar rtů (zaokrouhlení rtů) (HIPA 2007: 10–13).

Výška jazyka. Na obrázku 1 (viz také obr. 2) je vertikální osa grafu určena výškou samohlásky. Výška označuje, jak vysoko se v ústech nachází hřbet jazyka; různým stupňům otevřenosti úst (čelisti) odpovídají různé stupně výšky jazyka. Samohlásky vyslovované se sníženým jazykem jsou dole, zatímco samohlásky vyslovované se zdviženým jazykem jsou nahoře: zavřené samohlásky (při relativně zavřených ústech) se artikulují s relativně vysoko položeným jazykem; otevřené samohlásky se tvoří s relativně nízko položeným jazykem; polootevřené a polozavřené samohlásky se tvoří se zdvižením jazyka ve střední poloze.

Jak uvidíme v dalších částech, různým stupňům otevřenosti úst odpovídají také různé stupně výšky jazyka v litevštině a lotyštině (srov. obr. 2, 14 a 15): vysoké samohlásky se tvoří s méně otevřenou přední částí úst, protože hřbet jazyka je zdvižený neboli vysoko; středové samohlásky se tvoří při střední výšce jazyka; nízké samohlásky se vyslovují s otevřenou přední částí úst a sníženým jazykem.

Přední či zadní postavení jazyka. Na obrázku 1 (viz také obr. 2) je horizontální osa grafu určena zadním postavením samohlásek. Přední či zadní postavení jazyka označuje, jak daleko vpředu či vzadu se nachází nejvyšší bod jazyka: samohlásky, při nichž je jazyk posunut směrem k přední části úst, jsou v grafu vlevo, zatímco ty, při nichž je posunut dozadu, jsou umístěny vpravo.

Zaokrouhlení rtů. V místech, kde jsou samohlásky uvedeny v párech (viz obr. 1), představuje pravá samohláska zaokrouhlenou samohlásku (při jejíž výslovnosti jsou rty zaokrouhlené), zatímco levá je jejím nezaokrouhleným protějškem. Zaokrouhlenost je pojmenována podle zaokrouhlení rtů u některých samohlásek. Ve většině jazyků je zaokrouhlenost spíše zesilujícím rysem středních až vysokých zadních samohlásek než rozlišovacím rysem, jakým je v současných baltských jazycích. Obvykle platí, že čím vyšší je zadní samohláska, tím výraznější je zaokrouhlení.

202

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Různé ekvivalenty IPA pro některé litevské a lotyšské samohlásky

OBRÁZEK 1. Samohlásky. Mezinárodní fonetická abeceda (revidovaná v roce 2015)⁷

OBRÁZEK 2. Souvislost mezi jazykem a otevřeností úst⁸: zdvižení jazyka popisuje polohu jazyka na vertikální ose (vysoko, středně, nízko), „poloha zdvižení jazyka“ označuje, kde k tomuto zdvižení dochází na horizontální ose (vpředu, uprostřed, vzadu).

⁷Ilustrace je dostupná v IPA 2015a.

⁸ Graf znázorňuje tvar úst na základě vertikální osy výšky zdvižení jazyka a horizontální osy polohy zdvižení jazyka. Ilustraci naleznete v elektronické knize English Speech Sounds 101 (Williamson 2015).

Straipsniai / Articles

203

JURGITA JŪRSLAVIENE

Při klasifikaci samohlásek kteréhokoli konkrétního jazyka světa lze zohlednit také další artikulační parametry: srovnejte sedm stupňů výšky samohlásek a pět stupňů jejich přední a zadní polohy na obrázku 3.

OBRÁZEK 3. Sedm stupňů výšky samohlásek a pět stupňů jejich zadní polohy⁹

Jazykové systémy samohlásek mohou být rozmanité, pokud odpovídají principům IPA. Jak bude dále v článku patrné, tradiční (národní) klasifikace litevštiny a lotyštiny se neshodují s klasifikací navrženou Mezinárodní fonetickou asociací.

Akustika samohlásek. Je dobře známo, že kvalitu samohlásek lze při jejich akustických analýzách určit na základě relativních hodnot formantů: akustických rezonancí vokálního traktu, které se na dynamických spektrogramech zobrazují jako tmavé pásy. Ty zachycují akustickou energii na každé frekvenci a její změny v čase (srov. obr. 4–11, viz také obr. 12–15). Spektrální charakteristiky samohlásek úzce souvisejí s jejich potenciálními artikulačními vlastnostmi; vokální trakt funguje jako rezonanční dutina a poloha jazyka, čelisti (úst) a rtů ovlivňuje parametry této dutiny, což vede k různým hodnotám formantů. Například první formant (F1) odpovídá otevřenosti samohlásky (její výšce), druhý formant F2 pak její přední poloze. Otevřené samohlásky mají vysoké frekvence F1, zatímco zavřené samohlásky mají nízké frekvence F1; zadní samohlásky mají nízké frekvence F2, zatímco přední samohlásky mají vysoké frekvence F2. Kvalitu samohlásek lze také vyjádřit alternativním měřením F1 vůči F2−F1

⁹ Ilustrace je dostupná na <https://en.wikipedia.org/wiki/File:IPA_vowel_chart_2005.png>. Viz také IPA 2015b.

204

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Different IPA Equivalents for Some Lithuanian and Latvian vowels

is recommended (cf. Ladefoged, Maddieson 2002: 284–286). Since sounds having a fully identical spectral structure can be perceived differently if their phonetic surroundings differ (Girdenis 2014: 239; also cf. Jassem 1973: 112 ff.), it should be noted that the quality of a vowel mainly depends on the relationship between the formant frequencies (values) for that vowel and the formant frequencies of other vowels produced by the same speaker (Ladefoged 1975: 97).

VÝZKUMNÉ METODY POUŽITÉ K URČENÍ EKVIVALENTŮ IPA PRO ČISTÉ SAMOHLÁSKY SOUČASNÝCH SPISOVNÝCH BALTICKÝCH JAZYKŮ

Ve současné litevské lingvistice se fonologický systém samohlásek spisovné litevštiny skládá z osmi dlouhých fonémů /iː ɪɛ eː æː ɑː oː uː ʊɔ/ a šesti krátkých fonémů /ɪ ɛ e ɐ ɔ ʊ/ (LG 1997: 28; DLG 2005: 23–26; Girdenis 2014: 201–223 ff.).¹⁰ V tradici lotyšských mluvnic má spisovná lotyština šest dlouhých a šest krátkých fonémů: /iː eː æː ɑː ɔː uː/ a /i e ɛ ɐ ɔ u/ (Laua 1997: 12–25; LVG 2013: 37–44).¹¹ Tento článek se bude věnovat pouze litevským a lotyšským monoftongům – čistým samohláskám.

Hlavním kritériem pro určení správného ekvivalentu IPA pro každý zvuk (samohláskový foném) byly výsledky srovnávacího experimentálního výzkumu¹² i některých předchozích studií (srov. Grigorjevs, Jaroslaviene 2015a; 2015b; viz také Jaroslaviene 2014; 2015), které vycházely z rozsáhlé akustické analýzy spektrálních charakteristik a rozlišovacích rysů hlásek současných baltských jazyků.

Analýza hlásek obou baltských jazyků byla provedena pomocí bezplatných licencovaných programů pro zpracování a analýzu zvuku: Praat (vyvinuli Paul Boersma a David Weenink), WaveSurfer (vyvinuli Kåre Sjölander a Jonas Beskow). Za účelem studia kvalitativních rysů samohlásek byl u litevských a lotyšských samohlásek měřen celý interval ustáleného stavu (viz příklady dynamických spektrogramů na obr. 1–8), aby se určily frekvenční hodnoty (v hertzech, Hz) jejich

¹⁰ Krátké /ɔ/ a volitelné /e/ se považují za periferní: [ə] se používá především ve slovech cizího původu a v některých litevských vlastních jménech; volitelná zavřená, středně zavřená samohláska [e] se obvykle nahrazuje prostou krátkou [ɛ] (Girdenis 2014: 201–202; Pakerys 2003: 32–35 atd.).

¹¹ Latvian /ɔː/ and /ɔ/ are used in new loanwords only (Laua 1997: 20).

¹² Viz poznámku pod čarou 1. Experimentální výzkum (a akustickou analýzu) lotyšských samohlásek vyslovovaných izolovaně provedl Juris Grigorjevs.

Straipsniai / Articles

205

JURGITA JAROSLAVIENĖ

první čtyři formanty, základní frekvence (v hertzech) a délka trvání (v milisekundách, ms). V níže uvedeném článku jsou uvedeny příklady dynamických spektrogramů litevských a lotyšských monoftongů vyslovených rodilými mužskými mluvčími v nulovém kontextu. Spektrogramy jsou způsobem, jak zviditelnit vzorce energie v akustickém signálu: tmavé pásy odrážejí měnící se rezonance hlasového traktu při vyslovování zvuku (při pohledu zleva doprava).

Průměrná hodnota byla vypočtena jako průměr všech realizací daného zvuku. Pro dosažení statistické spolehlivosti byla data získána sečtením všech realizací zvuku (od všech informantů); tj. kvantitativní či kvalitativní vlastnosti každého zvuku v každém jazyce byly měřeny nejméně 30krát. Získaná data byla dále zpracována pomocí MS Excel: vypočítaly se statistické průměry (v jednotkách bark¹³, z a v hertzech), směrodatná odchylka, variační koeficient a některé další hodnoty. Také byly pomocí příslušného vzorce určeny hodnoty efektivního druhého formantu (F2, v jednotkách bark, z)¹⁴ a základní frekvence f₀) (viz Bladen, Fant 1978: 3). Pro porovnání údajů o ženské výslovnosti s údaji o mužské výslovnosti byla provedena normalizace výsledků. Analýza obou jazyků vycházela z objektivních metod.

OBRÁZEK 4. Litevské [eː]

OBRÁZEK 5. Lotyšské [eː]

OBRÁZEK 6. Litevské [oː]

OBRÁZEK 7. Lotyšské [ɔː]

¹³ Transformace výsledků na jednotky bark byla provedena pomocí Traunmüllerova vzorce (viz Traunmüller 1988: 97; srov. také Grigorjes, Jaroslavienė 2015a: 61).

¹⁴ For more information about the effective second formant, see Fant 1983: 7; Bladen, Fant 1978: 3; Grigorjes, Jaroslavienė 2015a: 60.

206

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Different IPA Equivalents for Some Lithuanian and Latvian vowels

OBRÁZEK 8. Litevské [æː]

OBRÁZEK 9. Lotyšské [æː]

OBRÁZEK 10. Litevské [uː]

OBRÁZEK 11. Lotyšské [uː]

Psychofyzikální roviny (v jednotkách bark) se v tomto článku používají pro grafická znázornění (obr. 12–15), neboť se předpokládá, že takové znázornění samohláskového systému lépe zohledňuje zvláštnosti lidského sluchu (Iivonen 1987; Grigorevs 2013: 303). Velikost symbolů monoftongů v psychofyzikálním prostoru je zvolena tak, aby byly znázorněny kružnicemi o průměru 1 bark, čímž jsou vyznačeny oblasti stejné percepční kvality (srov. Iivonen 1987).

RŮZNÉ EKVIVALENTY SYMBOLŮ IPA PRO NĚKTERÉ LITEVSKÉ A LOTYŠSKÉ SAMOHLÁSKY VYSLOVENÉ IZOLovaně

Nejprve je třeba stručně shrnout různé klasifikace samohlásek (vycházející z různých metodologických přístupů) a také kvalitativní a kvantitativní charakteristiky litevských a lotyšských samohlásek, aby bylo možné vysvětlit volbu symbolů IPA pro litevské a lotyšské monoftongy a zároveň poukázat na rozmanitost terminologie používané při popisu čistých litevských a lotyšských samohlásek podle různých principů.

Straipsniai / Articles

207

JURGITA JAROSLAVIENĖ

Podle principů klasické fonologie má být účinná klasifikace fonémů a systém i hierarchie distinktivních rysů takové, aby umožňovaly co nejdůslednější a nejjednodušší popis vztahů mezi všemi fonologickými jednotkami a fungování celého fonologického systému (Girdenis 2014: 213–214). Proto je při klasifikaci čistých samohlásek (monoftongů) obou současných baltských jazyků třeba použít následující korelační soubory binárních akustických (a artikulačních) distinktivních rysů¹⁵ (k pojmenování těchto rysů se tradičně používá příslušná terminologie): „napjaté“ vs. „nenapjaté“ („dlouhé“ vs. „krátké“); „akutové“ vs. „grávové“ („přední“ vs. „nepřední“); „kompaktní“ vs. „nekompaktní“ („otevřené či nízké“ vs. „neotevřené či ne nízké“); „difúzní“ vs. „nedifúzní“ („zavřené či vysoké“ vs. „nezavřené či ne vysoké“) (Grigorevs, Jaroslavienė 2015b: 78–91; srov. Girdenis 2014: 201–214; 223, tabulka 23; 240–245).

OBRÁZEK 12. Průměrné hodnoty litevských monoftongů vyslovených izolovaně 12 rodilými mluvčími v psychofyzikální rovině (v jednotkách bark, z): černé kruhy znázorňují dlouhé samohlásky vyslovené muži; bílé kruhy znázorňují dlouhé samohlásky vyslovené ženami; tmavě šedé kruhy znázorňují krátké samohlásky vyslovené muži; světle šedé kruhy znázorňují krátké samohlásky vyslovené ženami. Údaje ženských mluvčích jsou normalizovány podle k=17%.

¹⁵ Bylo zjištěno, že akustické parametry tvořící základ systému rysů navrženého Fantem nedokázaly „rozlišit přední a středové samohlásky, ani zaokrouhlené přední a středové samohlásky a nezaokrouhlené nepřední zadní samohlásky“ (Grigorevs 2012: 173–179; Grigorevs 2013: 305; Grigorevs, Jaroslavienė 2015b: 88).

208

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Různé ekvivalenty IPA pro některé litevské a lotyšské samohlásky

OBRÁZEK 13. Průměrné hodnoty lotyšských monoftongů vyslovených izolovaně 12 rodilými mluvčími, zakreslené v psychofyzikální rovině (v jednotkách bark, z): černé kruhy znázorňují dlouhé samohlásky vyslovené muži; bílé kruhy znázorňují dlouhé samohlásky vyslovené ženami; tmavě šedé kruhy znázorňují krátké samohlásky vyslovené muži; světle šedé kruhy znázorňují krátké samohlásky vyslovené ženami. Údaje ženských mluvčích jsou normalizovány podle k=21%.

Jak již bylo zmíněno, spektrální charakteristiky samohlásek úzce souvisejí s potenciálními artikulačními vlastnostmi (srov. obr. 12–13): litevské dlouhé (napjaté) [iː], [eː], [æː] a krátké (nenapjaté) [ɪ], [ɛ] a lotyšské dlouhé (napjaté) [iː], [eː], [æː] a krátké (nenapjaté) [ɪ], [ɛ], [æ] se proto považují za přední (akutové) samohlásky, zatímco litevské dlouhé (napjaté) [ɑː], [ɔː], [uː] a krátké (nenapjaté) [ɐ], [ɔ], [ʊ] a odpovídající lotyšské dlouhé (napjaté) [ɑː], [ɔː], [uː] a krátké (nenapjaté) [ɑ], [ɔ], [u] se považují za zadní (grávové) (nebo nepřední (neakutové)) samohlásky. Vzhledem k frekvenci prvního formantu a jeho blízkosti k vyšším formantům jsou litevské dlouhé [iː], [uː] a krátké [ɪ], [ʊ] a lotyšské dlouhé [iː], [uː] a krátké [i], [u] vysoké zavřené (difúzní), zatímco litevské dlouhé [æː], [ɑː] a krátké [ɛ], [ɐ] a lotyšské dlouhé [æː], [ɑː] a krátké [æ], [ɑ] jsou nízké otevřené (kompaktní) samohlásky. Ve spisovné lotyštině jsou [eː], [ɔː], [ɛ], [ɔ], stejně jako odpovídající litevské [eː], [ɔː], [ɔ], středními hláskami, protože se nepovažují ani za zavřené (difúzní), ani za otevřené (kompaktní). Jak je vidět, národní (tradiční) artikulační klasifikace samohlásek v obou baltských jazycích se řídí podobným vzorcem: dlouhé a krátké litevské a lotyšské samohlásky (s výjimkou toho, že je třeba vzít v úvahu, že litevské [eː] nemá krátký protějšek) mají stejné trojrozměrné rozlišení podle samohlásek

Straipsniai / Articles

209

JURGITA JAROSLAVIENĖ

výšky (vysoké, středové a nízké samohlásky) a dvourozměrné rozlišení podle přední a zadní polohy jazyka (přední a zadní samohlásky). Podle polohy rtů jsou litevské [ɔ], [uː], [ɔː], [ʊ] a lotyšské [ɔ], [uː], [ɔː], [ʊ] zaokrouhlené hlásky. Všechny zbývající samohlásky jsou nezaokrouhlené.

TABULKA 2.

Relativní délka (poměr) litevských a odpovídajících lotyšských monoftongů vyslovených izolovaně 12 rodilými mluvčími každého jazyka (N=až 72)

LITEVSKÉ SAMOHLÁSKY | MUŽSKÁ DATA Relativní délka (poměr) | ŽENSKÁ DATA Relativní délka (poměr) | LOTYŠSKÉ SAMOHLÁSKY | MUŽSKÁ DATA Relativní délka (poměr) | ŽENSKÁ DATA Relativní délka (poměr) | [iː] | 2.11: 1 | 2.06: 1 | [iː] | 2.10: 1 | 1.93: 1 | [ɪ] | [ɪ] | [eː] | 2.02: 1 | 1.94: 1 | [e] | [eː] | 1.99: 1 | 1.99: 1 | [æː] | 1.85: 1 | 1.79: 1 | [æ] | [æː] | [æ] | 2.16: 1 | 2.06: 1 | [ɑː] | 2.06: 1 | 1.9: 1 | [ɛ] | [ɑ] | [ɔː] | 1.94: 1 | 1.92: 1 | [ɔ] | [ɔː] | 2.16: 1 | 2.14: 1 | [ɔ] | [uː] | 2.13: 1 | 1.98: 1 | [u] | [uː] | 2.22: 1 | 2.07: 1 | [u] | Dlouhá: krátká 2.09: 1 | Dlouhá: krátká 1.96: 1

Soudě podle umístění samohlásek v psychofyzické rovině F2/F1 (z), mají krátké lotyšské samohlásky vyslovené izolovaně, navzdory tomu, že vzájemné vztahy mezi samohláskami v obou současných baltských jazykových systémech jsou velmi podobné, tendenci k velmi podobné akustické kvalitě¹⁶ ve srovnání s jejich odpovídajícími dlouhými protějšky (viz obr. 12–13; srov. také obr. 14–15). Symboly pro krátké a dlouhé lotyšské

¹⁶ V předchozích studiích bylo zjištěno, že ačkoli se kvalita izolovaně vyslovovaných lotyšských monoftongů mění jen velmi málo a statistická analýza spektrálních charakteristik

210

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Different IPA Equivalents

for Some Lithuanian and Latvian vowels

samohlásky se do značné míry překrývají, zatímco vzdálenosti mezi středy dlouhých a odpovídajících krátkých litevských samohlásek přesahují 1 z, což poukazuje na rozdíl v jejich percepční kvalitě¹⁷ (srov. také předběžné výsledky Grigorjevs, Jaroslavienė 2015a; 2015b).

Pozorování délky (viz tabulka 2) ukazují, že rozlišení mezi dlouhými a krátkými lotyšskými samohláskami vyslovenými v nulovém kontextu je založeno převážně na relativní délce, zatímco u dlouhých a krátkých litevských samohlásek na kombinovaných vodítkách formantové struktury (viz obr. 12) i relativní délky (srov. také Grigorjevs, Jaroslavienė 2015b: 79, tabulka 1).

Nakonec lze konstatovat, že hlavní rozdíly v akustické kvalitě vznikají v důsledku odlišné realizace krátkých (a některých dlouhých) litevských samohlásek a odpovídajících lotyšských samohlásek. Aby bylo možné charakterizovat samohláskové systémy obou současných baltských jazyků a zvolit (nebo vysvětlit volbu) co nejpřesnější ekvivalenty symbolů IPA, byly vypočteny také formantové vzdálenosti mezi základní frekvencí a prvním formantem (F1-F₀) a mezi prvním a druhým formantem (F2-F1) (srov. obr. 14 a 15). Je dobře známo, že první z těchto vzdáleností úzce souvisí s otevřeností, respektive zavřeností hlásky, a druhá s její přední, respektive zadní polohou (Miller 1989: 219; Ladefoged, Maddieson 2002: 284–286; Grigorjevs 2012: 163–165).

Protože se kvalita krátkých litevských samohlásek výrazně liší od jejich dlouhých protějšků (ve srovnání s odpovídajícími dlouhými samohláskami vykazují účinek akustické centralizace) a odpovídající krátké a některé dlouhé litevské a lotyšské samohlásky se liší, byly pro odpovídající krátké litevské a lotyšské monoftongy (s výjimkou [ɐ]) a také pro dlouhé [ɔ] a [ɐ] zvoleny různé (neidentické) symboly IPA. Také litevské [ɛ] a lotyšské [ɛ] mají značně odlišnou kvalitu; ačkoli se ekvivalent IPA pro tyto hlásky v obou jazycích shoduje, zaprvé kvůli konzistentnosti (zásadám používání IPA) nejsou pro tyto podobné hlásky k dispozici jiné symboly IPA; zadruhé se realizace podobných hlásek může v různých jazycích lišit (viz obr. 14–15 a 16–17; srov. také obr. 4–11). Je také třeba poznamenat, že IPA neposkytuje fonologickou analýzu konkrétního jazyka (HPA 2007: 30); je pouze prostředkem k vyjádření jakékoli analýzy tak, aby jí bylo možné široce porozumět. V souladu s tím, po přezkoumání tradičních funkčních a artikulačních klasifikací samohlásek a porovnání samohláskových

¹⁷ Mohlo by to být způsobeno potřebou začlenit do litevského samohláskového systému možné přední alofony zadních samohlásek, přičemž se zachová jejich odlišení od předních samohlásek (Grigorjevs, Jaroslavienė 2015b: 90).

Straipsniai / Articles

211

JURGITA JĖROSLAVIENĖ

OBRÁZEK 14. Průměrné hodnoty čistých litevských samohlásek vynesené v psychofyzikální rovině (v barkových jednotkách, z) po normalizaci pomocí tonotopických vzdáleností mezi F2 a F1 a mezi F1 a základní frekvencí f₀: černé kruhy představují dlouhé samohlásky vyslovené muži; bílé kruhy představují dlouhé samohlásky vyslovené ženami; tmavě šedé kruhy představují krátké samohlásky vyslovené muži; světle šedé kruhy představují krátké samohlásky vyslovené ženami. Údaje za ženy jsou normalizovány pomocí k=17%.

OBRÁZEK 15. Průměrné hodnoty čistých lotyšských samohlásek vynesené v psychofyzikální rovině (v barkových jednotkách, z) po normalizaci pomocí tonotopických vzdáleností mezi F2 a F1 a mezi F1 a základní frekvencí f₀: černé kruhy představují dlouhé samohlásky vyslovené muži; bílé kruhy představují dlouhé samohlásky vyslovené ženami; tmavě šedé kruhy představují krátké samohlásky vyslovené muži; světle šedé kruhy představují krátké samohlásky vyslovené ženami. Údaje za ženy jsou normalizovány pomocí k=21%.

Kvality, relativní trvání a sluchové charakteristiky (obr. 12–15, tabulka 2) obou současných baltských jazyků vedou k volbě následujících ekvivalentních symbolů IPA pro odpovídající čisté litevské a lotyšské samohlásky (viz obr. 16 a 17).

Jak je vidět, podle principů systému IPA se proměnlivé akustické kvality a sluchové vlastnosti čistých litevských a lotyšských samohlásek v tradičních (národních) klasifikacích liší od mezinárodního artikulačního systému: k vyzdvižení rozdílů a zvláštností produkce podobných litevských a lotyšských monoftongů, zejména krátkých (proto mají krátké samohlásky různé symboly IPA, s výjimkou

212

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Různé ekvivalenty IPA pro některé litevské a lotyšské samohlásky

OBRÁZEK 16. Symboly IPA používané pro čisté samohlásky standardní litevštiny

OBRÁZEK 17. Symboly IPA používané pro čisté samohlásky standardní lotyštiny

[ɔ]), také litevské [eː], [æː], [ɔː] a odpovídající lotyšské [eː], [æː], [ɔː] se liší svou produkcí oproti akustickým a sluchovým vlastnostem, ačkoli vztah mezi systémy dlouhých litevských samohlásek a odpovídajících dlouhých lotyšských samohlásek, stejně jako mezi systémy krátkých litevských a krátkých lotyšských samohlásek, vykazuje podobný vzorec.

ZÁVĚRY

Analýza komparativního experimentálního výzkumu litevských a lotyšských monoftongů ukazuje, že pro některé podobné čisté samohlásky současných baltských jazyků byly zvoleny různé ekvivalenty symbolů IPA, a to kvůli blízce příbuzným, avšak značně odlišným akustickým kvalitám a ne totožným produkčním i sluchovým vlastnostem (Table 1, Fig. 14–15 and 16–17) následujících samohlásek: srovnejte litevské [ɔː i e æ u] a odpovídající lotyšské [ɔː i æ u] (také [eː] a [æː] se v obou jazycích vyslovují značně odlišně).

Pro litevský a lotyšský samohláskový systém lze předložit různé klasifikace (tradiční akustické, artikulační, funkční, mezinárodní artikulační apod.). Pro komparativní výzkum litevských a lotyšských samohlásek bylo nutné stanovit společnou synchronní klasifikaci samohlásek (tradiční nebo mezinárodní). Proto se při klasifikaci litevských a lotyšských hlásek používá různá terminologie (i zásady), a to na základě různých metodologických přístupů. Tradiční klasifikace samohlásek obou baltských jazyků (akustická či artikulační) se řídí podobným vzorcem.

Straipsniai / Articles

213

JURGITA JAROSLAVIENĖ

Na základě zásad systému IPA (mezinárodní klasifikace), polohy zdvihu jazyka (nebo jeho přední či zadní polohy, která označuje, jak daleko vpředu či vzadu se nachází nejvyšší bod jazyka) a stručné analýzy dynamických spektrogramů (srov. Fig. 4–11) lze rozlišit akustické, artikulační a sluchové vlastnosti (srov. Fig. 12–15) litevských a lotyšských monoftongů vyslovovaných izolovaně, dlouhých i odpovídajících krátkých předních (litevské [iː eː æː ɪ ɛ], lotyšské [iː eː æː i e]), středních (krátké litevské [ɐ]) a zadních (litevské [ɑː ɔː ʊː ʊ], lotyšské [ɑː ɔː ʊː ɐ ʊ]) samohlásek; tradičně (na základě určitých funkčních a artikulačních vlastností a zásad) se však litevské [iː eː æː ɪ] a lotyšské [iː eː æː i e] považují za přední a litevské [ɑː ɔː ʊː ɐ ʊ], stejně jako odpovídající lotyšské [ɑː ɔː ʊː ɐ ʊ], za zadní samohlásky. Samohlásky vyslovované s jazykem posunutým směrem k přední části úst jsou na Fig. 1, 14–15 and 16–17 vlevo; ty, při jejichž výslovnosti je jazyk posunut k zadní části úst, jsou na uvedených obrázcích umístěny vpravo.

Podle výšky jazyka (a různého stupně otevřenosti úst) jsou samohlásky vyslovované se sníženým jazykem dole na Fig. 1, 14–15 and 16–17 a samohlásky vyslovované se zdviženým jazykem nahoře na týchž obrázcích: podle mezinárodní artikulační klasifikace je třeba lotyšské [iː ʊː i u] a litevské [iː ʊ] považovat za zavřené samohlásky, zatímco litevské [ɪ, ʊ] jsou ve srovnání s odpovídajícími lotyšskými protějšky považovány za téměř zavřené. Litevské [ɛː ɔ] a lotyšské [ɛː ɔ] se liší (akustickými, artikulačními i percepčními vlastnostmi), ačkoli tyto samohlásky, s výjimkou lotyšské [ɔ], je třeba klasifikovat jako polozavřené, zatímco lotyšská [ɔː] i litevské [ɔ ɛ] jako polootevřené hlásky. Nízké litevské [æ] a [ɐ] a lotyšské [æː] lze považovat za téměř otevřené či otevřené samohlásky, stejně jako litevské [ɑ] a lotyšské [ɑː ɑ]. Podle tradičních klasifikací mají litevština a lotyština vzhledem k frekvenci prvního formantu a jeho blízkosti k vyšším formantům vysoké ([iː ʊː ɪ] a [iː uː ɪ u]), střední ([eː ɔː] a [ɛː ɔː e ɔ]) a nízké ([ɑː æː ɛ ɛ] a [ɑː æː ɑ æ]) samohlásky.

Podle polohy rtů jsou litevské [ɔː], [ʊː], [ɔ], [ʊ] a lotyšské [ɔː], [uː], [ɔ], [u] zaokrouhlené hlásky; všechny zbývající samohlásky jsou nezaokrouhlené, stejně jako v tradičních klasifikacích.

LITERATURA A ZÁKLADNÍ REFERENČNÍ ZDROJE

Alek­navičienė Ona, Laima Grumadienė, Albertas Gurskas, Petras Skirmantas, Mindaugas Strockis, Vladas Tumasonis 2005: Lituanistinis šriftas „Palemonas“. Vilnius: Tautinių bendrijų namai.

214

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Different IPA Equivalents for Some Lithuanian and Latvian vowels

Bakšienė Rima, Agnė Čepaitienė 2017a: Lietuvių tarmių transkripcija: tradicija ir IPA. – Linguistica Lettica 25, 203–229.

Bakšienė Rima, Agnė Čepaitienė 2017b: Tarptautinės fonetinės abėcėlės taikymo lietuvių tarmių garsams galimybės. – Baltistica 52(1), 105–135.

Bladon R. Anthony W., Gunnar Fant 1978: A two-formant model and the cardinal vowels. – Speech Transmission Laboratory – Quarterly Progress and Status Report, 1/1978. Stockholm: KTH, 1–8.

DLKG 2005: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. Vytautas Ambrazas, autoriai Vytautas Ambrazas ir kt., 4-as patais. leidimas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Ekblom Richard 1922: Manuel phonétique de la langue lituanienne. – Archives d’études orientales 19. Stockholm: Norstedt.

Gerullis Georg 1930: Litauische Dialektstudien. Leipzig: Markert & Peters Verlag.

Fant Gunnar 1983: Feature analysis of Swedish vowels – a revisit. – Speech Transmission Laboratory – Quarterly Progress and Status Report, 2–3/1983. Stockholm: KTH, 1–18.

Girdenis Alekcas 2009: Vadinamųjų sutaptinių dvibalsių [ie uo] garsinė ir fonologinė sudėtis. – Baltistica 44(2). Vilnius: Vilniaus universitetas, 213–242.

Girdenis Alekcas 2014: Theoretical Foundations of Lithuanian Phonology (English translation by Stен Young). Vilnius: Eugrimas.

Girdenis Alekcas, Aldonas Pukis 1978: Bendrinės kalbos norminimo ir kodifikavimo principai. – Baltų kalbos ir jų tyrinėjimo metodai. Vilnius, 53–66.

Grigorevs Juris 2012: Acoustic and Auditory Characteristics of the Latvian Monophthong System. – Linguistische Berichte 230/2012. Frankfurt am Main: Institut für Linguistik, 155–182.

Grigorevs Juris 2013: Problems using the traditional acoustic cues for the phonological interpretation of vowels. – Baltistica 48(2). Vilnius: Vilniaus universitetas, 301–312.

Grigorevs Juris 2016: Acoustic characteristics of the Latvian diphthongs produced by male and female informants. – Baltistica 51(1), 149–168.

Grigorevs Juris, Jurgita Jaroslavienė 2015a: Comparative study of the qualitative features of the Lithuanian and Latvian monophthongs. – Baltistica 50(1), 57–89.

Straipsniai / Articles

215

JURGITA JAROSLAVIENĖ

Grigorjevs Juris, Jurgita Jaroslavienė 2015b: Spectral structure and duration of the monophthongs in both contemporary Baltic languages. – Linguistica Lettica 23, 68–92.

IPA 2007: Handbook of the International Phonetic Association: A Guide to the Use of the International Phonetic Alphabet. The International Phonetic Association, Eighth printing, Printed in the United Kingdom at the University Press, Cambridge.

Iivonen Antti 1987: The critical band in the explanation of the number of possible vowels and psychoacoustical vowel distances (Summary). – Helsingin yliopiston fonetiikan laitoksen moniste 12. Helsinki: University of Helsinki.

Interaktivní tabulka IPA: <http://www.ipachart.com/> (navštíveno 2. 10. 2017).

IPA 2015: The International Phonetic Alphabet. Prieiga internete: <https://www.internationalphoneticassociation.org/content/full-ipa-chart> (žiūrėta 2017 10 02),

IPA 2015b: The International Phonetic Alphabet. Ipa chart with sounds. Prieiga internete: <http://www.internationalphoneticalphabet.org/ipa-sounds/ipa-chart-with-sounds/> (žiūrėta 2017 10 02).

IPA 2017: The International Phonetic Association. Prieiga internete: <https://www.internationalphoneticassociation.org/> (žiūrėta 2017 10 02).

Jaroslavienė Jurgita 2014: Spectral characteristics of the Lithuanian vowels: some preliminary results of a new experimental research. – Linguistica Lettica 22. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 68–84.

Jaroslavienė Jurgita 2015: Lietuvių kalbos trumpųjų ir ilgųjų balsių kiekybės ir kokybės etalonai. – Bendrinė kalba 88, 1–17. Prieiga internete: <http://www.bendrine-kalba.lt/Html/88/Jaroslaviene_BK_88_straipsnis.pdf>.

Jassem Wiktor 1973: Podstawy fonetyki akustycznej. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe.

Jones Daniel 1949: The principles of the International Phonetic Association: Being a description of the International Phonetic Alphabet and the manner of using it, illustrated by texts in 51 languages. London: International Phonetic Association.

Jones Taylor 2016: Why the International Phonetic Alphabet (IPA) is the best thing ever. Prieiga internete: <http://www.languagejones.com/blog-1/2016/12/24/why-the-international-phonetic-alphabet-ipa-is-the-best-thing-ever> (žiūrėta 2017 11 15).

Ladefoged Peter 1975: A course in phonetics. New York, Chicago, etc.: Harcourt Brace Jovanovich, Inc.

216

Acta Linguistica Lithuanica LXXVII

Different IPA Equivalents for Some Lithuanian and Latvian vowels

Ladefoged Peter, Ian Maddieson 2002: The Sounds of the World’s Languages. Malden: Blackwell Publishers.

Laura Alise 1997: Latviešu literārās valodas fonētika. Rīga: Zvaigzne ABC.

LG 1997: Lithuanian Grammar, ed. by Vytautas Ambrazas. Vilnius: Baltos lankos.

LE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija, sud. Kazys Morkūnas, red. Vytautas Ambrazas. 2-as patsl. ir papild. leidimas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LVG 2013: Latviešu valodas gramatika. Autori: Auzina I. et al., Rīga: Latviešu valodas institūts.

Markus Dace, Dzintra Bonda 2014: Ievads fonoloģijā [Introduction to Phonology]. Rīga: Zinātne.

Mikalauskaitė Elžbieta 1975: Lietuvių kalbos fonetikos darbai. Vilnius: Mokslas.

Miller James 1989: Auditory perceptual interpretation of the vowel. – Journal of the Acoustic Society of America 85, 2114–2134. Prieiga internete: < http://asa.scitation.org/doi/10.1121/1.397862>

Olson Kenneth S. 2015: Illustrations of the IPA. Prieiga internete: <http://ww-01.sil.org/~olson/ipa.html> (žiūrėta 2017 10 02).

Pakers Antanas 2003: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika. Vilnius: Enciklopedija.

Skirmants Petrs, Aleksas Girdenis 2001: Naujesni tarimų fonetinės transkripcijos rašmenys. – Aleksas Girdenis. Kalbotyros darbai 3. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 335–351.

Stundžia Bonifacas 1990: Kazimieras Šaulys, Juodžiūnų tarmė (rec.). – Baltistica 26(2), 191–192.

Sevevičius Bronis 1960: Lietuvių ir anglų kalbų balsių lyginimo klausimu. – Mokslo darbai. Užsienio kalbos 9. Vilnius: Vilniaus valstybinis pedagoginis institutas, 29–48.

Trautmüller Hartmut 1988: Analytical expressions for the tonotopic sensory scale. – Perilus 8. Stockholm: University of Stockholm, 93–102.

Williamson Graham 2015: English Speech Sounds 101. Prieiga internete: <https://www.sltinfo.com/es101-vowel-parameters/> (žiūrėta 2017 10 02).

Wikipedia: <https://en.wikipedia.org/wiki/File:IPA_vowel_chart_2005.png> (navštíveno 2. 10. 2017).

Straipsniai / Articles

217

JURGITA AROSLAVIENĖ

Proč se liší mezinárodní fonetické ekvivalenty některých litevských a lotyšských samohlásek?

SHRNUTÍ

V posledních letech se při popisu hláskového systému současných baltských jazyků samohlásky a souhlásky nejen zkoumají, klasifikují a porovnávají za použití stejných či podobných metodologických principů, ale sjednocují se také transkripční znaky pro hlásky těchto jazyků. Výběr určitých znaků mezinárodní fonetické abecedy (TFA, angl. International Phonetic Alphabet, IPA) pro samohlásky současných spisovných baltských jazyků není náhodný. Hlavním cílem tohoto článku je stručně analyzovat, které ekvivalenty symbolů mezinárodní fonetické abecedy pro krátké a dlouhé litevské a lotyšské samohlásky se liší a proč. Článek pojednává o tom, jaké jsou možné obvyklé (tradiční) způsoby klasifikace samohlásek podle artikulace v současných baltských jazycích a čím se liší mezinárodní klasifikace hlásek (standardizovaná podle principů TFA).

Jak známo, mezinárodní klasifikace samohlásek je velmi vhodná pro zkoumání a porovnávání hláskových systémů různých jazyků podle jednotných artikulačních principů; proto se při výběru transkripčních znaků TFA pro samohlásky litevštiny a lotyštiny v zájmu objektivity a přesnosti vychází především z výsledků instrumentálního výzkumu (spekt­rálních charakteristik samohlásek, sluchového dojmu, výslovnosti apod.).

Při klasifikaci samohlásek litevštiny a lotyštiny podle odlišné metodologie se v článku používá také odlišná terminologie, která dosud není ustálená při klasifikaci a porovnávání hláskových systémů v litevštině a lotyštině podle mezinárodní fonetické abecedy.

Doručeno 28. listopadu 2017.

JURGITA AROSLAVIENĖ

Institut litevského jazyka

ul. Petro Vileišio 5, LT-1038 Vilnius, Litva

[email protected]

218

Acta Linguistica Lituanica LXXVII