JUOZAS PABRĖŽA

Šiaulská akademie Vilniuské univerzity

Směry vědeckého výzkumu: fonetika litevského jazyka, dialektologie, žemaitština, její nářečí, podnářečí a mluvy.

DOI: doi.org/10.35321/all84-19

DUCH ŽEMAITŠTINY V TVORBĚ ROMUALDA GRANAUSKA

0. ÚVOD

O tvorbě talentovaného žemaitského spisovatele Romualda Granauska toho bylo skutečně napsáno nemálo. A je patrně zcela pochopitelné, že pro mě, Žemaita, jsou nejpřijatelnější, nejsrozumitelnější a nejmilejší práce o tvorbě mého oblíbeného spisovatele ty, které napsali Žemaitové jako Marcelijus Martinaitis, Elena Bukelienė, Viktorija Daujotytė a Liudvikas Gadeikis. Patrně nejobsáhlejší a nejnovější studii o životě a tvorbě R. Granauska „Granas: praskající skutečnost“ v roce 2017 napsala a vydala Viktorija Daujotytė. Mimochodem, všichni zmínění Žemaitové spisovatele dobře znali a hojně s ním komunikovali, zejména E. Bukelienė a V. Daujotytė.

Velmi si vážím a jsem hrdý na to, že i mně se dostalo trochu štěstí pobýt s Romualdem Granauskem. Stalo se tak samozřejmě především prostřednictvím mého Velkého učitele, jazykovědce, profesora Alekse Girdenise. A. Girdenis a R. Granauskas byli velmi blízcí „přátelé“, pocházeli ze stejného mažeikiajského kraje a za svého života ve Vilniusu spolu často komunikovali. K našemu prvnímu setkání došlo v létě roku 1975. Já, student druhého ročníku Vilniuské univerzity, a náš vyučující A. Girdenis jsme se vraceli z dialektologické expedice v Žagarė a zastavili jsme se v Mažeikiai. Odtud jsem měl pokračovat do rodného Skuodasu, zatímco Girdenis měl Daubariai, kde žila jeho matka a rodina jeho sestry, už téměř na dosah. Už na autobusovém nádraží jsme se my dva Žemaitové chtěli rozloučit, ale nečekaně jsme spatřili třetího Žemaita — spisovatele Romualda Granauska. Toho horkého letního dne se zcela bosý, dodnes nechápu proč, potuloval po mažeikiajském autobusovém nádraží a oba přátelé z Mažeikiai se samozřejmě s nepopsatelným nadšením vrhli jeden druhému do náruče. Byl jsem spisovateli představen i já. Právě čerstvě vyšla slavná kniha R. Granauska „Jedlíci chleba“. R. Granauskas to velmi radostně oznámil, ale vzápětí

Články / Articles

357

JUOZAS PABRĖŽA

poněkud smutněji zalitoval, že už nemá ani jednu knihu, kterou by nám chtěl podepsat a věnovat. Ale Granauskas by nebyl Granauskas, kdyby okamžitě nenašel východisko. Rychle nás odvedl do veřejné knihovny v Mažeikiai a důrazně přikázal knihovnici, aby nám vydala dvě již knihovnou orazítkované knihy. A právě kniha „Jedlíci chleba“, orazítkovaná na sedmnácté straně a opatřená spisovatelovým věnováním a podpisem, je mi obzvlášť milá a drahá.

Později jsme se několikrát setkali ve Vilniusu a jednou v Šiauliai. Byl jsem jedním z těch Žemaitů, kterým Romualdas Granauskas, zejména v posledních letech svého života, nejednou telefonoval ze svého vilniuského bytu do Šiauliai. Tyto telefonáty bývaly většinou velmi pozdní a samozřejmě jsme hovořili především o Žemaitiji, žemaitštině, žemaitském písmu a dalších důležitých otázkách žemaitské identity. A jedné hluboké noci jsme oba po telefonu zpívali Romualdovu oblíbenou žemaitskou píseň „A vyrostla zelená lípa“.

A ještě jedna nečekaná shoda naší žemaitské trojice. S Romualdem Granauskem jsem se rozloučil 30. října 2014, kdy ležel připraven na poslední cestu v kostele sv. Janů Vilniuské univerzity. Přesně téhož dne se nedaleko, v Donelaitově studovně filologické fakulty Vilniuské univerzity, konala mezinárodní vědecká konference na počest profesora Alekse Girdenise, druha R. Granauska. Po přednesení referátů jsme s profesorkou Danguole Mikulėnienė zůstali někde v Pilies ulici pro květiny a šli do kostela sv. Janů rozloučit se se spisovatelem. A v rakvi mi Romualdas Granauskas připadal jako nejtvrdší a navždy přetrvávající, nehybný val Žemaitije.

Když jsem psal knihu o žemaitštině a pravopisu, nejednou jsem se zastavoval a ptal se sám sebe, kde je ta síla Granauskových děl, z níž tak přirozeně vyvěrá skutečný, neopakovatelný duch granauskovské žemaitštiny. Mnozí, kdo psali o tvorbě R. Granauska, si všímají a vyzdvihují její výraznou žemaitskost. Elena Bukelienė, která spisovatele dobře znala a jeho literární odkaz podrobně zkoumala, uvádí, že tvorbu R. Granauska „jako jakási aura obklopuje zvláštní žemaitskost. Možná není vždy zjevná, protože ji netvoří jen povrchní regionální kolorit, to či ono slůvko s intonací, nýbrž velmi hluboké, nesnadno popsatelné věci – historické i duchovní“ (Bukelienė 1999: 136).

Viktorija Daujotytė, která tvorbě R. Granauska věnovala mnoho ze sebe, představuje spisovatele jako „tvůrce Žemaitije a žemaitskosti“ a velmi přesně a výstižně shrnuje: „Nebýt Granauska, méně bychom chápali Žemaitové, jejich přirozenost, vnímání vlastního kmene“ (Daujotytė 2017: 18).

Liudvikas Gadeikis, další žemaitský spisovatel pocházející z kraje Mosedis, kde R. Granauskas dlouho žil a který tak vřele, realisticky a s láskou popsal, se otevřeně a upřímně přiznává: „Tvorba Romualda Granauska je mi až k zlostí blízká. Zdá se, že žemaitskou zemi znám skrz naskrz, a já ji tak cítím, totéž vidím a chápu. Jen to nedokážu říci tak přesně a jasně. Tak talentovaně,

358

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

že každé slovo se zdá být jediné a nenahraditelné. Tak smysluplné a výmluvné (snad jen Žemaitům?), že se nechce ptát: proč to není řečeno jinak a co znamená tamto? Je třeba jen číst“ (Gadeikis 1989: 138).

Nejeden badatel tvorby R. Granauska upozorňuje také na výrazný odraz spisovatelova rodného nářečí severní žemaitštiny v jeho tvorbě. Podrobnějších studií a článků o jazyce Granauskových děl, zejména o jeho výrazné žemaitskosti, však není mnoho. Prvotní náznaky o výjimečnosti jazyka Granauskových děl a o žemaitských rysech lze nalézt již v pracích zmíněných i dalších autorů. Elena Bukelienė spatřuje, že spisovatelovy literární texty jsou svérázné „překlady ze žemaitštiny do spisovného jazyka – zachovány jsou intonace žemaitské mluvy, základní slova i stavba věty“ (Bukelienė 2000: 25).

Marcelijus Martinaitis spojuje silné autorské postavení spisovatele R. Granauska především s „vstřebaným jazykem tohoto kraje, odvěkou zkušeností a touhou po posvátnosti“ (Martinaitis 2002: 207).

Jazykovědec Jonas Palionis, který spisovatele označil za žemaitskou literární hvězdu, poznamenává, že v Granauskových textech „zářivě září perličky jeho rodného nářečí, výrazná a obrazná slova i slovní spojení, která mohou obohatit náš spisovný jazyk“ (Palionis 2014: 86).

Samostatně je třeba zmínit práce Gražiny Akelaitienė, Dainy Žiliutė-Bartašienė a Iny Pošk u vienė o lexikálních dialektismech v tvorbě R. Granauska (Akelaitienė, Bartašienė 2011: 5–15; Pošk u vienė 2013: 2–11).

O žemaitismech R. Granauska a významu jeho rodného nářečí pro tvorbu psal poněkud Juozas Pabrėža (2017: 164–166; 2018a: 133–135).

Tento výjimečný žemaitský rys tvorby R. Granauska a jazyk odrážející spisovatelův rodný kraj tedy již mnozí zaznamenali a ocenili. Mě však už dlouho zneklidňuje otázka, proč se právě při četbě Granauska děje takový zázrak: aniž si to uvědomíš, náhle zjistíš, že v podvědomí celý čtený Granauskův text plyne v žemaitštině. Od nejedeného Žemaita jsem slyšel, že prožívá podobný pocit. Vždyť díla jsou napsána spisovnou litevštinou. To znamená, že pod povrchovou fonetikou a pravopisem spisovného jazyka se mnohem hlouběji skrývá také velmi silný a mimořádně životaschopný duch žemaitštiny. Jak výstižně postřehla V. Daujotytė, „Granauskův jazyk nemá stálou podobu, s každým dílem se znovu utváří, když se jazyk zkušenosti [...] vlévá do spisovného jazyka, ale nesplývá s ním“ (Daujotytė 2017: 285–286).

Pokusme se odkrýt jednu či druhou vrstvu žemaitského jazyka v tvorbě R. Granauska. V tomto článku budeme vycházet z příkladů z těchto knih Romualda Granauska: „Jedlíci chleba“, 1975 (DV), „Bílý věnec pro černou lokomotivu“, 1987 (BV), „Večer, potom ráno“, 1995 (VR), „Zpěv zvířátek“, 1998 (GD), „Psi v nebi“, 2005 (ŠD), „Mlha nad údolími“, 2007 (RS), „Červená na bílém“, 2010 (RB), „Tři samoty“, 2012 (TV), „Vyhnanci“,

Įžvalgos / Insights

359

JUOZAS PABRĖŽA

2013 (I), „Třetí život“, 2014 (TG), „Životy svatých“, 2014 (ŠG). V pracích Juozase Pabrėži z posledních let se pokoušíme doložit, že nejdůležitějším a nejvýraznějším znakem žemaitské identity je žemaitština, která má všechny nejdůležitější úrovně a složky nezbytné pro každý jazyk: fonetiku, morfologii, syntaxi a lexikum (viz Pabrėža 2017: 43–113; 2018: 187–195; 2019: 141–152; 2020: 273–280). Výrazné odrazy všech těchto úrovní nacházíme i v tvorbě R. Granauska.

1. FONETICKÉ ŽEMAITISMY

Na první pohled by se zdálo těžko možné a pravděpodobné najít v literárním textu fonetické rysy charakteristické pro nářečí. Obvykle jsou totiž všechny nářeční hlásky převedeny do normovaných hlásek spisovného jazyka. I v této oblasti však R. Granauskas dokáže žemaitskost vyvolat.

1.1. Koncovky se v žemaitštině často zkracují, např.: yr ‘je’, bėr ‘jest’, tėr ‘jen je’, teber ‘ještě je’, nėr ‘není’, neber ‘už není’, pondievs ‘pánbůh’, šūds ‘hovno’, žvyds ‘hvězda’, nieks ‘nikdo’, vel’s ‘čert’, pakišts ‘zastrčený’, gyvs teber ‘ještě živý’, reik ‘je třeba’, užein ‘přichází’, meluo ‘lže’, nešio ‘nosí’ (Kam tě čert nosí! BV 82).

1.2. V předponách se vypouští krátká samohláska e, např.: tebturi ‘ještě má’, nebturiu ‘už nemám’, nebgaliu ‘už nemohu’, nebišeina ‘už nevychází’, nebreikia ‘už není třeba’, nebtaisau ‘už neopravuje’, nebdera ‘už se nehodí’, nebnorėjo ‘už nechtěl’.

1.3. Přidávají se nebo vkládají souhlásky j, v, n, např.: jema ‘bere’ (Půjdu, požádám úřady, ať jema¹, ať mě odvezou do nějakého domova důchodců nebo kam. VR 238), jem ‘bere’ (Mráz jem náležitě. VR 231), jemi ‘bereš’, apsivobuluoja ‘obaluje se’ (Naše papírová (tj. jabloň) ve městečku jako první apsivobuluoja. I 29), kninga ‘kniha’, piningų ‘peněz’, piningus ‘peníze’, sodnas ‘sad’.

1.4. Vkládají se samohlásky i, e, např. lopišy ‘kolébku’, palitą ‘kabát’, literius ‘litry’ (Tři literius smetany jsem si připravila. TV 94).

1.5. Se změněnými kmenovými samohláskami se píší tato slova charakteristická pro Žemaity: lytai ‘déšť’, lytaus ‘deště’, lytotos ‘deštivé’ (Velmi neměla ráda lytotų dní. I 31), šilima ‘teplo’ (Mně mnoho šilimos netřeba. I 82), naujynos ‘novinky’, pagelba ‘pomoc’, ragės ‘sáně’, kamulį ‘klubko’ (Jen si navrch vezmi svůj centimetr, nůžky, klubko nití kamulį s napíchanými jehlami... ŠG 15), liptas

¹ Příklady jsou autorem podle vlastního uvážení vyčleněny, tj. vytištěny tučně.

360

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

‘lávka’ (Tady není široká, proto se přes ni přehodí liptas – dvě podélně rozpůlené strany vzoru. ŠD 158).

1.6. Někdy se dokonce nahrazují nové souhlásky f, h, ch, cizí starým Žemaitům, a píše se: pigūra ‘figura’, purmonas ‘vozka’, portigrapčikas ‘fotograf’, portigrapuoti ‘fotografovat’, pijalkos ‘bledule’, Pilimana ‘Filomena’, bugalteris ‘účetní’, jektarelius ‘hektárky’, Jogana ‘Johana’, karakteris ‘charakter’, zotetnikas ‘zootechnik’, Mikalina ‘Michalina’.

1.7. Namísto afrikát č, dž se v žemaitštině někdy vyslovují a zapisují t, d, např.: tretysis ‘třetí’, su rūgštu pienu ‘s kyselým mlékem’, rūgštos uogos ‘kyselé bobule’, rūgštų kopūstų ‘kyselého zelí’, meldamoji ‘vzývaná’. A naopak – namísto t s žemaitské charakteristickým zvukem č nacházíme Granauskovo oblíbené a opakovaně užívané slovo koplyčelė ‘kaplička’².

1.8. Je možné, že určitá hláska charakteristická pro Žemaity není v písmu zobrazena, ale při čtení je slyšet (snad v podvědomí?) pouze žemaitsky. Například Granauskovo oblíbené slovo alksnynas a jeho další tvary alksniai, alksniukai, juodalksniai znějí Žemaitům pouze se tvrdě vyslovovanou souhláskou l.

1.9. Nacházíme nejen jednotlivé hlásky zapsané žemaitsky, ale i celé fráze, např.: brongiausis brolėli ‘drahý bratříčku’, brongieji brolėli ‘drahého bratříčka’ GD 47, neozmėršk vuotegą! ‘nezapomeň bič’ TG 39, vėsi – nomei! ‘všichni domů’ TG 92, pěimenys – nomei! ‘pastýři – domů’ TG 93. A postava Petrošius z románu „Mlha nad údolími“ pronáší celý dialog zcela žemaitsky, protože podle spisovatele „jinak to neuměl“: „Vakale mona!.. Aš daug metų sunke derbau Amerikuo, spaudiau pininga pri pininga, tonke pats griauždams vėn jouda plota. Negaliejau turiete diel tuo ni patiuos, ni savo vakū. Jūs vėsė esat kaip je ir mona vaka, jums aš i pastatiau šiuo muokykla. Jeigu pats būtųu turiejęs didiesni muoksla – aš i tuo pininga būtųu daugiau uždėrbęs, vo jūsu muokykla būtųom daba poikesne. Nu šiuos dēinuos muokykitės tuokiuo, kuoki yr. Netronkykėt soulu, nebraižykėt šeinu, nelaužykėt vuobilėliu, aš anas dėl jūsu patiū padėjiau. Nešuokiniekėt par tas ėgėles, kad nenulaužytomėt veršūnieliu, kitep anuos nebožaugs dėdėlės, neužstųs nu vėjė… Muokykitės, nu maža būkėt taupė, kad po savėi turietomėt kou i kėtėms palėktė…“ RS 16–17³.

^² Viktorija Daujotytė toto slovo označuje jako povinný fonetický žemaitismus (Daujotytė 2017: 13–14).

^³ Granauskas se v tomto textu, nakolik to tehdejší možnosti tisku dovolovaly, zčásti řídí normovaným žemaitským pravopisem A. Girdenise a J. Pabrėži (viz Girdenis, Pabrėža 1998: 1–80).

Įžvalgos / Insights

361

JUOZAS PABRĖŽA

2. MORFOLOGICKÉ ŽEMAITISMY

Žemaitských morfologických forem – některých pádů, osob a dalších tvarů jednotlivých slovních druhů i rozdílů ve tvoření – se vyskytuje v mnoha dílech R. Granauska. Obecně jsou morfologické žemaitismy spisovatelem oblíbené a patří k výraznějším znakům odrazu žemaitštiny v jeho tvorbě.

2.1. Výraznou autentičnost a barvitost dodává poměrně živé žemaitské duálové číslo. Zvláště častý je duál zájmen a sloves. Namísto zájmen mudu, mudvi často nacházíme starší tvary vedu, vedvi, např.: Vedu negaliav! Jakmile išgėriav – hned jsme z hlupáci paliektav!!.. ‘Mudu nemůžeme! Jakmile se napijeme – hned zhloupneme!..’ TV 63; Vedvi ne na těch papírech – vedvi ant savo smerčio pasirašev!.. ‘My dvě ne na těch papírech – my dvě jsme podepsaly svou smrt!..’ I 138; Nikdo vedvėms neodmlouval! ‘Nikdo nám dvěma neodporoval’ GD 72; Abudu žinov, už ką išgersiav! ‘Oba víme, na co připijeme’ ŠG 126.

Duál je charakteristický pro tvary různých slovesných časů a způsobů, např.: einav ‘jdeme’, galiv ‘můžeme’, augov ‘rosteme’, nematėv ‘neviděli jsme’, pasimelsiav ‘pomodlíme se’, išsiverksiav ‘vypláčeme se’, bepasimaty­siv ‘ještě se uvidíme’, galvokiav ‘přemýšlejme’, nebe­rkiav ‘už nepijme’; Išgerkiav, prisiminkiav svou lásku – a ať čert vezme všechno. ‘Napijme se, vzpomeňme si na svou lásku – a ať čert vezme všechno’ RS 257.

Méně často, ale užívá se také duál podstatných a přídavných jmen, dokonce i příčestí, např.: přidej mi du rubliu RV 257; chleba du kepalu VR 257; už dvi žiemi mrzne VR 186; du baltu bokštu se průhlednými kříži GD 35; za těch deset let jiedu nebyli ani jediný den išsiskyrusiu I 72.

2.2. Časté jsou žemaitské formy minulého iterativa, kdy se k přítomnému času pomocného slovesa liuobėti, které samo nic neznamená, přidává infinitiv nebo budoucí čas, např.: liuobu nusukti ‘odkrucoval jsem’, liobu pagalvoti ‘přemýšlel jsem’, liuobi palikti ‘nechávala jsi’, liuobi apsivy­turti ‘ovinula ses’, liuob pasakoti ‘vyprávěl’; Vzpomínáš si, jak liuob gerti? ‘Vzpomínáš si, jak pil?’ RV 213; liuob pasisakyti ‘vyjadřoval se’, liuob parodys ‘ukazoval’, liuob tilps ‘vešel se’, liuob parveš ‘přivážel’; A potom na shromážděních všechny jako blázny laikys! ‘A potom na shromážděních všechny označoval za blázny!’ GD 56.

Pro Žemaity je charakteristické, že v delším textu může minulý iterativ bez opakování pomocného slovesa liuob nahradit pouze budoucí čas. Zde je celý rozsáhlý odstavec takového typického příkladu z novely „Bružas“: „Ateis Jonkus, nesoucí láhev, ateis Galdikas, nesoucí dvě: Galdikas jako vždy teturės v kapse jednu a druhou paslėps cestou v Bružově ječmeni, aby ho Bružienė nekárala, proč toho přinesl tolik. Až všichni tři bus išgėrę po láhvi a Bružienė už více nebeduos, išvadins je opilci a lieps jim rozejít se

362

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

ke svým ženám, Galdikas mirktels a začne si osahávat čepice. Všichni tři išvirs do chladnoucího dvora. Jonkus s Galdikasem půjdou zavěšeni do sebe první, Bružas je bude následovat, dokud prieis k tomu ječmeni. Galdikas bude s kletbami braidys po celém okraji, Bružas s Jonkum také, aniž by pomysleli, jak budou ráno Bružienė atrodys ti třemi muži vyšlapané a rozbahněné klasy.“ BV 17–18.

2.3. Oblíbené jsou tvary rozkazovacího způsobu se slovíčkem lai, např.: Půjdu, požádám úřady, lai jema, lai veža do nějakého domova důchodců nebo kam. ‘Půjdu, požádám úřady, ať mě vezmou, ať mě odvezou do nějakého domova důchodců nebo kam’ VR 238; lai kinko do saní koně ‘ať zapřáhne koně do saní’ TG 39; Lai sau mano, lai sau laido liežuv̇ius. ‘Ať si myslí, ať si plácají jazykem’ RS 125; lai atsigauna srdce po celé tři měsíce ‘ať si srdce odpočine po celé tři měsíce’ VR 258. Mnohokrát se objevuje rčení lai būn ‘ať je’.

2.4. Vyskytují se také starší atematické tvary slovesa užívané Žemaiti, např.: miegta per dienas ‘spí celé dny’ GD 55; paliekta ‘nechává’; a ty koláčky si snad pasiliektam na zítřek ‘a ty koláčky si snad necháme na zítřek’ I 137.

2.5. Poměrně časté jsou různé žemaitské zvratné tvary sloves. Namísto zvratného infinitivu na –tis se užívá tvar s –ties, např.: melsties ‘modlit se’, kinkyties ‘zapřáhnout se’, prašyties ‘prosit’, skirstyties ‘rozejít se’, rokuoties ‘hovořit spolu’, reikės numirties kaip per karą ‘bude třeba zemřít jako ve válce’ GD 49; esu nugalvojusi čia pat miestely laidoties ‘rozhodla jsem se nechat se pohřbít právě ve městečku’ GD 49. Další zvratné tvary sloves: pavalgykis ‘najěz se’, gulsusys ‘lehneš si’, Parnešusys tuojau pargrižk! ‘Až přineseš, hned se vrať!’ GD 71; nesulauksiuos ‘nedočkám se’, [...] a kdo mě přiveze zpět z toho Vilniusu, až tam numirsiuos? ‘a kdo mě přiveze zpět z toho Vilniusu, až tam zemřu?’ GD 49; Tak kdy se tě sulauksiuos? ‘Tak kdy se tě dočkám?’ VR 257; [...] ale vy, žebráci, s mým Černochem nevažinėsitės ‘ale vy, žebráci, s mým Černochem nebudete jezdit’ RB 52; Parėjos s Kaziūně domů [...]. ‘Přišli jsme s Kaziūně domů’ GD 77.

2.6. Existují různé tvary žemaitského slovesa bengti ‘končit’, např.: bengia ‘končí’, bengsi ‘skončíš’, pabengsi ‘dokončíš’, pabengęs ‘dokončivší’, pabengsiav ‘dokončíme’, pabenkim ‘dokončeme’, Celý život bengu ‘končím’ prožít, a neslyšel jsem, že by člověk vleže mohl cokoli dělat!.. TV 149.

2.7. Namísto zájmen jis, ji se velmi často užívá ans, uns, ana. Mimochodem, tento kmen může být zachován ve tvarech všech pádů, např.: ans ‘on’, ano ‘jeho’, anam ‘jemu’, ana ‘ona’, anos ‘její’, anai ‘jí’, aną ‘ji’, anie ‘oni’, anų ‘jejich’, aniems ‘jim’.

2.8. Ukazovací zájmena tas, ta v žemaitštině často plní funkci určitého členu a považují se za artroidy^⁴. Věta tím získává osobitý život a další expresivitu. Takových vět je v dílech R. Granauska mnoho, např.:

^⁴ Viz k tomu Rosinas 2009: 84–93; Vaskelienė 2016: 210.

Įžvalgos / Insights

363

JUOZAS PABRĖŽA

A ta zahrada i ty brambory nás všechny tři měly udržet naživu během nadcházející zimy. RB 29; Blázne!.. zabručel ten dlouhán, tas Vaclovas. BV 105; Tas to mávání, ta dobrota a tas, co nikomu nevylíčíš. BV 112; Příteli poručíku, chytili jsme tą spojku Beržonských. ŠG 18; Mnohokrát se mi o tobě zdálo tame na Sibiři. GD 49; Ani matematicky vzato se ti dva nemohli setkat tame Vilniusu. ŠG 94; Už se na tom tvém kole nebudu po cestě z kopce přes výmoly vytřásat! RS 103; Mildo!.. Budeš plít tas brambory, nebo budeš stát s rukama v klíně až do večera? RS 107; Nejednou chtěl vyfotografovat tą mlhu nad údolími. RS 198.

2.9. Poměrně časté je užívání pro Žemaity typických zájmen katras, katra (namísto spisovného kuris, kuri), např.: Katras z vás chce sedět u okna? RB 32; Dva chlapci tahali katras k sobě starou otcovy krpce. GD 39; Teď katra jen mladší, katra jen hezčí – všechny ty Michaliny. ŠG 82; A na katro konec ho pověsíte? BV 15; Varhaník z městečka zkusil a vysvětlil, do katrą konce foukat. RB 75; Tak si vyber, v katroje chceš ležet! GD 93; Jen ta, v katroje se mohou skrývat hluboké city. RS 94; Gedrimas vystřízlivěl a otáčel se na všechny strany, aby zjistil, katrie tu teď zpívá?.. GD 76.

2.10. Namísto zájmena kur, nejčastěji v tázacích větách, se užívá zájmeno kame, např.: Kame je bratr? GD 211; Kame bylo třeba tak zmrznout? RB 79; A kame je teď to její dítě? RS 223; Tak kame jsi byl tak dlouho? VR 74; A kame to dostáváš? VR 236; Kame se ti tak zamažou? ŠG 54; Hle, kame tu dřepíš. TV 177; Kažkame střílejí banderovci. ŠG 80.

2.11. Zájmeno kada se někdy nahrazuje zájmenem kuomet, např.: A kuomet nebyl? TG 100; Maminko, a kuomet se budu moci ukázat Mildě? RS 45; Zeťáčku, zeťáčku, a kuomet ještě přijdeš k nějaké práci? RS 100; Tak kuomet se tě dočkám? RV 257.

2.12. Oblíbené jsou určité tvary zájmen a přídavných jmen, např.: Retasis muž umí takto kopat. I 89; Jestli nepochopím – kitasis ani tolik. GD 54; Jen kitieji úplně změkli. GD 61; Mezi Rusy jsou lidé stokrát lepší než jiní mūsuosius. GD 54; Ona jediná zastoupí jūsąsias dvě. BV 72; Vždyť jsem běžel za savąjį, ne za tavąjį. GD 69; Přinesu z lesa pytel mediniųų (tj. jablek). VR 192.

2.13. V žemaitštině značně zaniklo IV. a V. skloňování podstatných jmen, jejichž většina pádů přešla do I. a III. skloňování. Zde jsou tvary užité R. Granauskasem: Všichni tři Beržonského sūnai ‘synové’ byli stále svobodní. ŠG 8; s oběma sūnais ‘s oběma syny’, se sūnu ‘se synem’, s medu ‘s medem’, Nemohu si příliš stěžovat, ale ani můj medais ‘medem’ potřený nebyl. VR 238; Chtěl jsem žít jako s žmogų ‘člověkem’! VR 213; Pietai ‘oběd’ už je na stole! TV 68; šunies ‘psa’, akmenio ‘kamene’, seseries ‘sestry’. Namísto spisovného slova žmogus ‘člověk’ se v množném čísle žmonės ‘lidé’ užívá tvar žmonys, např.: Slyšel jsi, jak žmonys říkají? I 120; Mně málo

364

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

stačí a děti jakžtakž uživím, žmonys dají. ŠG 52; No, žmonys! Ani věci nenechali odložit! ŠG 89.

2.14. Přechod přídavných jmen II. deklinace do I. deklinace ukazují tyto příklady R. Granauska: smulki debesys „drobné mraky“ TV 89; gili jausmai „hluboké city“ RS 94; ar dideliai saldi yr? „jsou velmi sladké?“ I 137; jauni, smarki vyrai „mladí, statní muži“ ŠG 10; nuo baisio persigėrimo „z hrozného opití“ RS 233; švario vandenio „čisté vody“ ŠD 175.

2.15. Neutrální rod přídavných jmen je někdy nahrazován příslovci, např.: Ar sunkiai yr mirti? „Je těžké zemřít?“ RS 195; Bet ar tau sunkiai yr pasakyti... „Ale je pro tebe těžké to říct...“ ŠG 34; Lai vels atima, kaip yr bjauriai! „Ať si to čert vezme, jak je to odporné!“ ŠG 131; Ar labai baisiai buvo? „Bylo to velmi strašné?“ RS 48.

2.16. Některá žemaitská příslovce mají na rozdíl od spisovného jazyka formanty –uo, –ie, např.: viduo „uvnitř“, tolie „daleko“, Išsigandai tamsie „ve tmě“ eiti per mišką ir pagrįžai atgal. ŠG 15; [...] včera nám ta elektřina jen blik, blik dvakrát! – a zůstali jsme tamsie „ve tmě“... RS 93–94; Pats dėl savie „pro sebe“ spragčioja pasiėmęs. RS 203; Visos papratūsios po savie „pro sebe, kvůli sobě“ gyventi. ŠG 129; Eik, Šimkau, numie „domů“. ŠG 132; Tiktai mauk namie „domů“! RS 251.

2.17. Z tvorby slov je třeba zmínit žemaitům vlastní a v tvorbě R. Granauska se vyskytující příponu –alis, –alė, např.: krėšlalis, mamalė, būdalė; Ateik čia, vakali! RS 23. S touto příponou nacházíme tato místní jména: Montekalės apluoka, Dvaralis (ves), Upalis (řeka). Přípona –alė je typická pro žemaitská dívčí příjmení, např.: Šopalė „Šopaitė“, Bertašalė „Bertašiūtė“.

2.18. Charakteristická a oblíbená je přípona –sen– s významem děje, např.: I sám jsem čekal, kdy se v pokoji ozve bliausena „pláč“. TG 26; [...] meluosena je té Birutě až nad hlavu! VR 249; Až na tebe přijde sprogsena, budeš mě volat psím hlasem! RS 251.

2.19. V tvorbě R. Granauska nacházíme také žemaitská předponová částicová slova pa, pra, par, iš, už místo předponového slovesa nebo předložky iš, pas, su, jako odpověď na otázku a s opakováním dané částice nebo předložky pro zesílení určitého děje, např.: Vzal sis pas? – Pa. I 39; Už umíš hodiny? – Pa. I 153; Najedl ses? – Pa. RS 151; Je okno pootevřené? – Pra. DV 170; Přinesl jsi? – Par. ŠG 120; Odešel? – Iš. BV 77; Už se ten ocas zahojil? – Už už. I 153; Jste od milice? – Iš. TV 105; Jsi u Plesnise? – Pas. ŠG 75; Vždyť tvůj otec, dokud byl naživu, pracoval s koňmi? – Su. RS 151.

Įžvalgos / Insights

365

JUOZAS PABRĖŽA

3. SYNTAXICKÉ ŽEMAITISMY

Je třeba si všimnout, že syntax dialektů je vůbec nejméně prozkoumanou oblastí. Snad proto, že proniknout do této syntaxe a konkrétněji ji uchopit je mnohem obtížnější než fonetiku, morfologii nebo lexiku. Nejednou si však někdo všiml, že věta R. Granauska je jakási jiná, něčím výjimečná a zvláštní, taková doslova vytesaná, se svéráznou žemaitskou silou a nehybná jako ten žemaitský kūlis (tj. kámen). Sám R. Granauskas také napsal: „Gramatiky píší, že v litevštině je pořadí slov ve větě volné. Pro dobrého prozaika – není volné [...], a kdo je má volné – ten asi není dobrý prozaik“ (viz Granauskas 2014: 126). Podle V. Daujotytė je „i pro Granauska syntax litevštiny nesvobodná, musí vytvořit větu, v jejímž nehybném uspořádání se již rozvíjí to, co by bylo možné spojovat i s litevským myšlením“ (Daujotytė 2017: 157).

V rozhovoru s Romualdem Granauskasem na otázku Dainory Žiliūtė „Jak probíhá výběr slov, přichází slovo samo?“ spisovatel odpovídá po žemaitsku takto: „Mona galvuoju juoki atronka nevīkst. Aš nespieju rašītė. Neb algo viena sakinį, jau pėnkė trėnas. Ne žuodis [atėn], sakinē, sakinē, pastraipas... Nespieju užrašīnietė. Dã pėrms sakinīs neparašīts, vuo iš pėnkta sakinē kažkas šmėkštelė“ (Žiliūtė 2011: 13).

3.1. Ve větě R. Granauska živě užívaný prostředek vyjadřující průběh děje, který se nejčastěji tvoří připojením adverbií vybledlého významu, zesilovacích slov žemėn, šalin, lauk ke slovesu, konkrétněji určuje situaci a čas děje, např.: Nukrisi žemėn jako žába, pak za tebe odpověz. RB 23; Jsem stará a nemocná, eina nuo manęs šalin a můj život i zdraví ode mě odcházejí. GD 47; Otec po několika dnech pavarė šalin takového kopáče. GD 58; Na podzim od těch lidí ėmė šalin, a vzal i krmivo. GD 60; Oblečený podruhé do těch již založených šatů jsem z nějakého důvodu nechodil a neobdivoval se jako krocan, ale hned jsem se začal vilktis šalin. RB 30; [...] už jsem betraukiąs lauk z kapsy [...]. TV 78.

3.2. Od spisovného jazyka se liší i užívání některých předložek. Předložky už, lig se užívají s dativem (např.: Už upei gyvena. ŠG 66; Dnes běžel přes vesnici lig pusei bosý a s helmou na hlavě. TG 90), předložka ant s instrumentálem, např.: Vždyť ant grindimis opilý ležel na zemi, do postele jsem ho nemohl pustit. VR 215.

Předložka pas se neobvykle užívá s akuzativem, např.: Potom se Juzis, svléknuv si košili, dlouho myl pas šulinį. BV 20; Modrá vidlice Jurgutienė rovněž stála opřená pas duris. I 123; Ale večer, za soumraku, dlouho seděl sám na tom kameni pas vartus. BV 84; V tichu nesměle přešlapovala pas duris. RS 125.

366

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

Místo předložky apie se nachází předložka aplink, např.: Tak už nic nevím aplink otci. RS 206; Vždyť já nic nevím! Ani aplink Pauliny, ani aplink Beržonskis!.. ŠG 91. Ty tak aplink Stalina?! GD 59.

3.3. Oblíbené je konkretizovat věty sponou přísudku, která se zřídka vynechává a nejčastěji bývá na konci věty, např.: Snad ona nejhloupější ženská yra? GD 54; Už nevím, jestli je taková práce příliš těžká yra? VR 240; Uvař k svačině polévku s klobásou, ještě dvě nakládané okurky yr... RS 257; Kame ta mano kaltė yr? GD 65; Uns negerięs yr!.. TG 80.

3.4. Velmi charakteristické je v textech R. Granauska zdůrazňování příjmení. V Žemaitiji je vůbec velmi běžné oslovovat příjmením i velmi blízké lidi; často mimo rodinu nebo i v téže rodině se příjmením navzájem oslovují či označují dokonce manželé, např.: Atkočiūnai, Gadeiki, Derkinti! DV 76, 81; Mlč, Kontrimienėle, mlč!.. GD 71; Pojď sem, Kairienėle!.. VR 233; Poslouchej, Bružai!.. BV 47.

R. Granauskas ve svých dílech někdy takové vyzdvižení příjmení sám jakoby vysvětluje. V románu „Mlha nad údolími“ se píše: – Budu ti říkat moje Vyniautu! Slyšel, jak vesnické ženy, když přišly k matce něco vyřídit, mluví o svých mužích: „Můj Rimkus se včera zase vrátil celý opilý“, nebo: „Můj Zabitis odjel do Klaipėdy koupit elektrické žárovky“ (viz RS 93). V novele „S motýlem na rtech“ je toto vyzdvižení příjmení vysvětleno ústy samotné postavy: „– Všechno, Vaitkau, – řekl [...]. Vždy se oslovoval ‚Vaitkau‘, protože mu toto oslovení připadalo sebeironické a sebeironie je podle jeho názoru nejlepší věcí v těžkých životních situacích“ (viz GD 78).

Toto zdůrazňování a vyčleňování příjmení ukazuje i to, že ve větách téměř vždy nejprve stojí příjmení a teprve po něm jméno, např.: Beniušis Kazimieras, Vulužis Untons, Eidiejaus Petris, Kazlauskis Jons, Stonkaus Debora, Arlauskio Kaze, su Valantiejau Stasiu, Bertašalė Nastė, Šopalė Anicė, Anužienės Teresė⁵.

Za povšimnutí stojí i žemaitská příjmení s koncovkou –is (nikoli s –as, jak je obvyklé ve spisovném jazyce), např.: Granauskis, Gontauskis, Arlauskis, Beržinskis, Brazauskis, Pargaliauskis, Prialgauskis, Lekerauskis, Laureckis, Rušinskis.

Žemaitské jsou i některé podoby jmen, např.: Kazė „Kazimieras“, Stapė „Steponas“, Jozė, Juzis, Jūzups „Juozas, Juozapas“, Bronis „Bronius“, Kastis „Kostas, Konstantinas“, Vacis „Vaclovas“, Palis „Apolinaras“, Ontė „Antanas“, Antosė „Antanina“, Alpionas „Alfonsas“, Jenė „Janina“, Jedzė „Jadvyga“, Jogana „Joana“, Pilimana „Filomena“, Mikalina „Michalina“, Verė „Veronika“, Eldionė „Aldona“, Kaziūnė „Kazimiera“, Stapūnė „Stefanija“.

⁵ V Evropě je takový pořádek (jméno po příjmení) charakteristický pro maďarštinu (o tom viz také Girdenienė 1977: 80–83).

Įžvalgos / Insights

367

JUOZAS PABRĖŽA

3.6. Věty R. Granauska výrazně oživují a zesilují hojně užívané participiální formy minulých časů, např.: Šimkus besąs užmigęs. ŠG 131; Jonas již besąs užšokęs na židli, nyní se chystal vyskočit výše. I 136; Gurauskis na tom bude ještě hůř: už dávno bude numiręs. GD 37; Tam už dávno būtų besanti numirusi. VR 191; Nevdala se za jiného, ačkoli nejedna by se ještě būtų leidusis parvedama. I 92; Když jsem se trochu vzpamatoval – přece jen jsem besąs kažkaip nušliužęs. TG 13; Přesto jsem besąs užsnūdęs. I 81; Ráno Liaugaudas besąs miręs. ŠG 80; Ztrápená svou osamělostí buvo galvojusi přinést si z osady kotě. VR 186; Vždyť stejně užeisi atėjusi! VR 210; Přijdu na poštu – vnučka besanti paėmusi. VR 236; No, Kale Ole, a ty přece nenusprogusi tebesanti?! TV 179.

3.7. Celou větu nebo frázi může zastoupit krátká částice te, kterou se v Žemaitiji říká při něčem, co se podává, a znamená „vezmi, vem“, např.: Te! Vylij vodu podél zahrady a tohle pověs na drát. I 97; Te, zůstalo od svačiny. ŠG 29; Te, zapal si, Kazimierasi. VR 82; Tė zrcátko, sama se podívej. ŠG 59; Napij se, te, napij se, snad už nebudeš tolik bláznit? RS 256.

3.8. Ve větách R. Granauska je obrovské množství krásných metafor, frazeologismů, přirovnání, žemaitsky přímočarých, tvrdých, jadrných, obrazných, vtipných a vzácných rčení. To vše činí věty i celý text mimořádně autentickými, výraznými, expresivními, živými a přitažlivými. Zde je hrstka takových vět: S námahou jsme vstávali, s námahou uléhali a na té námaze jsme i leželi. GD 51; Vždyť ani ty už nejsi mladík, loni v prosinci jsi překročil sedmou desítku. GD 52; Za oknem se mračí den, ani takový, ani makový. I 15; Stařenka pomalu dokulhala přes osadu... VR 217; Žil jsem, trápil se, do práce běhal po kolenou, z práce po kolenou, nebyl čas přemýšlet, žít bylo třeba, a teď jsem po nocích od samého mládí všechno v sobě znovu promýšlel. GD 50; Proto se také nemůžeš přemluvit, abys jel, nechceš znovu procházet cestami křivdy. GD 55; A chůze je ještě jiná: chodí trochu vkleče. I 26; Když čert vyrval dýmku, ať vyrve i tabák. I 120; [...] jsem malý a scvrklý jako sušená žába, za dva roky jsem pořádně nevyrostl ani o prst [...] RB 35; Ježíšmarjá!.. Už jsem se úplně proměnila ve studenou kost! I 124; Ježíšmarjá!... Sedm modliteb jsem do sebe nasoukal jako do zadku! I 85; Takového chcípáčka mohla Pilimana prostě probodnout prsy. ŠG 27; Vstaň!.. Budeš tu sedět jako posraný?.. RB 32; Bude plodná ženská. Čerti tě vemte!.. Už teď si šmátrá po sukni!.. TG 96; Přines kalhoty!.. Nestůj tu s vystrčeným pindíkem! BV 31; Na farmě můžu pít (mléko), dokud se nepochčiju. BV 65; Koňskému hovnu rozumíš. BV 20; Ty žebráku čertů! Piješ cizí a ještě budeš druhému vyčítat!.. BV 52.

368

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

4. LEXIKÁLNÍ ŽEMAITISMY

Výrazný, svébytný a jedinečný kolorit žemaitského kraje odrážejí typická slova, v zásadě vlastní pouze tomuto kraji. Jak výstižně poznamenal A. Sabaliauskas, lexikum je „skutečným zrcadlem vnějšího i vnitřního světa užívání jazyka“ (Sabaliauskas 1966:114). Zde jsou příklady žemaitských slov užitých R. Granauskasem, rozdělené do několika tematických skupin.

4.1. Člověk, části lidského těla: kramė „hlava“, šakumas „rozkrok“, uostai „knír“, uosteliai „knírek“.

Ženatý muž je v Žemaitiji nezřídka označován slovem žmogus, např.: Podívala se svému žmogui do tváře. BV 24; Příští zimu uplyne přesně třicet let, co její žmogus leží pod zemí. VR 191; Můj žmogus by to nikdy neudělal, copak to nevíte?! VR 194; Toho podzimu její muž začal silně pít. VR 202.

Vdaná žena v rodině je označována slovy pati, boba, např.: Pati se vrhla blíž a nešťastnou náhodou jí prostřelila lýtko. GD 58; Tak pojďme ke mně! pati upeče nějakou vaječnou smaženici... TV 87; Ale bobos není, leží v nemocnici. VR 43; Mně pak boba utrhne koule! RS 185; [...] boba je v nemocnici, modrá jako kráva, jak obejde ostatní dobytek? DV 208.

Místo slova žena je velmi častá žemaitská forma moteriška, motriška, např.: Jinak to nejde – musíš mít moterišką, jen se ti nechce psát. GD 53; Snad je ona ta nejpoctivější moteriška? GD 54; Vidím muže, motriškas, děti, uzly, pytle, ale ani sebe, ani Elzė v žádném voze není. GD 51; Kolik nás bylo shromážděných motriškų, všechny kromě Urkauskienė jsme zpívaly – dokud budu živa, už takový zpěv neuslyším! GD 76; Copak nevidím, jaké je štěstí těch městských motriškų? I 25.

Setkáváme se dokonce s určitým tvarem motriškosios, např.: Motriškosios se rozešly a Kazė odvedla do chléva našeho Rudího, již napojeného. ŠD 176–177; Motriškosios!.. Rychle přineste větší lněný škurlis!.. ŠD 168.

Nacházíme i mnohými již zapomenuté slovo senolis, které v Žemaitiji znamená „dědův otec“, např.: Senolis, opakuje Daukintis. Copak už neví, co je senolis? – Dědův otec. DV 203.

Slovo R. Granauska vaikis znamená „mládenec, nádeník“, zatímco merga znamená „dívka, děvečka“, např.: Pane Bože, když si pomyslím – vždyť i Broniovi už je třicet let, i z toho mladého vaikis už je muž. GD 53; Mladá merga seděla na tyči, v ruce držela něco malého zabaleného v novinách. VR 217; Už toho týdne ji najali jako mergą k Martinkům. ŠG 24.

4.2. Jídlo, pokrmy: košena „sulc“, putra „polévka“, kankolienė „mléčná polévka s knedlíčky“, miltynė, lapynė, bulvynė, rugštynynė, cibulynė „řídký pokrm z opražených sleďových hlav a cibule“, šutynė „dušené krájené brambory“,

Įžvalgos / Insights

369

JUOZAS PABRĖŽA

kiaušynė „vaječina“, pusmarškonė košė, pusinė košė „kaše z nastrouhaných brambor s moukou nebo kroupami“, makalas „omáčka“, papentis „konec bochníku chleba, skýva“, krekena „mléko krávy, která se otelila nebo se právě chystá otelit“.

4.3. Věci, jevy, prostředí: tekinis „kolo“ (u Granauska velmi časté slovo)⁶, atvarslai „otěže“, brigzilas „podocasník“, kupstis „navršená hromada sušeného sena“, krežis „koš“, nertinis „svetr“, skreitas „přední část zástěry či sukně, nabraná k vložení něčeho, klín“, kritė „sedací část kalhot“ (... nejdelší stéblo s nazelenale stříbrnou hlavičkou se přilepilo ke kalhotové kritės. BV 6), „zadek“ (Zvedl se zmatený a plácal dlaní přes kritę, odstraňuje plevy. BV 46), gembė „hák ve zdi“, troba „obytný dům“, geroji troba „velký pokoj“, alkierius „pokoj obvykle určený hostům“, kūtė „chlév“, mūrelis „pec“, užduralis „dvůr na zadní straně domu“, blezdinga „vlaštovka“, blezdinginė „osada“ (Proč je všechny sháněli do takových blezdingines, aby tam všichni byli ještě neklidnější?.. VR 197), notrinė „kopřiva“, budynė „bdění u mrtvého“, kriukis „rameno“, spagas „kapka“ (... už tři dny prasata nedostala ani spago. RB 40), nikis „rozmar“ (Znovu mu nikis vlezl do zadku. TG 64).

4.4. Slova pro vyjádření různých pojmů děje a vlastností: kruišti „cpát“, vaksyti „hubovat“, kušinti „dotýkat se, hýbat“ (A nekušink ani jednoho stébla. ŠG 29), kušėti „hemžit se, pohybovat se, kypět“ (Celý břeh kušėjo dětmi. RS 214), gentintis „být příbuzný“ (Nyní jí patří být gentintis s Antosėinou matkou, ale stařena žádné gentystės neudržuje. VR 221), lygmalas „plný“ (Hospodář se vrací s lygmalu vědrem. VR 9), slinkas „líný“, nepaslinkti „lenošit“ (... teď už nebepaslenku těmhle stahovat kůže. RB 27), bukštu „bázlivý“, veikiai „rychle“, tankiai „často“, mitriai „rychle“, dideliai „velmi“ (Dide­liai černé mraky... GD 64), apent „znovu“ (Zase spadneš apent! ŠG 66), musintais „asi“, rasintais „možná“, norintais „ačkoli“, nebentais „ledaže“, šalip „vedle“, led „sotva“ (A těžký zůstal, led ho lze zvednout. I 123).

Jedním z nejčastějších žemaitských slov R. Granauska pro vyjádření děje je veizėti „dívat se“. V jednotlivých dílech nacházíme nejrůznější tvary tohoto slova: veiziui, veizi, veiz, veižėjo, pasiveižėjo, veizas, veižedamas, veizint, veižės, veižėkit, paveižėk, prisiveižėt.

4.5. Existují slova známá nejen Žemaitům, která však mají odlišný význam. Žemaitské slovo Kálnai znamená „modlitby se zpěvy“, např.: Má dlouhé ruce, rusé vlasy a sám je „pravadninkas“ – při bdění zpívával Kalnus. TG 27–28; A dlouho tam seděli šaukliškiai a chystali se zpívat Kalnus. TG 41.

Žemaitská rčení išgersim po burną, išmesim po burnelę znamenají vypijeme po kalíšku, skleničce, např.: Snad se někdo smiluje a dá si burnelę, snad nějakého neschopu

⁶ O tomto slově viz také (Daujotytė 2000: 83).

370

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

odpraví!.. Burną geriant, někdo vyprávěl, že jednomu se také stalo. VR 42; Letos už i ty můžeš burnelę vyhodit. BV 21.

Odlišný význam některých slov má sklon vysvětlovat sám spisovatel. Často se setkáváme se slovem gyvenimas „hospodářství, usedlost“, např.: Všechna ostatní lidská gyvenimai zmizela z povrchu země. VR 204; Chalupy už nejsou, gyvenimų už není, stromů, cest, studní už není, ale pot zůstal, nyní je vsáknutý do země [...]. VR 209; Juzis seděl a rozhlížel se: po stromech Jonkuse, Galdikovy gyvenimų, které stoupaly vysoko nad tou mlhou [...]. BV 84; Sutkusova chalupa... Rimkusovo gyvenimas... Pociusovo gyvenimas... Toto opakující se slovo „gyvenimas“, „gyvenimas“, kterým Žemaiti označují lidskou usedlost^⁷. VR 283.

R. Granauskas vysvětluje i žemaitský význam slova sėti: Až bude třeba sėti brambory (Žemaiti brambory sejí, nikoli sázejí) – zblázni se, nemůžeš z kolchozu dostat koně!.. TV 88.

4.6. Někdy jsou slova oživující větu volena podle zvukové shody se sousedními slovy, např.: Meliorace, drenažai, subinažai... GD 27; Zdá se, že něco važiuoja? – Šikuoja... – odpověděla žena a odstrčila talíř. BV 7; Baltiejus řekl, že nemáme myslet na carské časy, ale na to, co sėsim ir ėsim! GD 57–58; Tři dny sėdesiu a tři dny ėsiu! I 131.

4.7. Existují i zcela nečekané, možná samotným spisovatelem vytvořené, žemaitské novotvary, např.: Talíře, sklenice, lžíce, plechové krabičky s kroupami, zkrátka samé nic. Napravo od dveří – ještě niekiau... TV 107; [...] jen štěrková cesta ho protíná nikoli přesně uprostřed, ale poněkud šoniau. ŠG 5; Na prostranství před obchodem hned přibzučel i Kysla Masla na svém žlutém šakūmtrau­kio „mopedu“. BV 79; Sedl si na zem, atsikolė a opřel záda o kmen. ŠG 89; Vidíš, ty nevíš, co znamená ilgybėmis se s člověkem nepohádat. VR 237; Ilgybėmis do obchodu nohy nedostaneš! VR 236; Čertovy děti, kdy už odjedete do Rigy, takoví břichopáni „nenažranci“? TG 28. V eseji „Pohlazení slova“ se R. Granauskas přiznává, že sám vymyslel slovo „liežuvmalis“, jímž by bylo možné označit nejeden prázdně a hloupě mluvící úředník nebo politik (Granauskas 2014: 168).

4.8. Je třeba poznamenat, že ve všech dialektech tvoří část jazyka výpůjčky, tj. slova, která jsou dnes ve spisovné litevštině považována a hodnocena za nevhodná cizí slova. Nebylo by možné si představit situaci, kdy bychom je náhle všechna odstranili a vyhodili z nejrůznějších nářečních všedních vyprávění a vzpomínek. Ani R. Granauskas se těmto cizím slovům uměřeně nevyhýbá, neboť má jasný cíl – co nejautentičtěji a nejživěji zprostředkovat popisované prostředí a charakterizovat postavy. Výraznou většinu takových výpůjček tvoří slova, která v různých dobách přišla ze slovanských jazyků, např.: budinkas „budova“, grabas „rakev“, pečius „pec“, liktarna „lucerna“, dušia „duše“, smertis „smrt“, veselė „svatba“,

^⁷ O tomto slově viz také Sprindytė 2000: 35.

Įžvalgos / Insights

371

JUOZAS PABRĖŽA

gaspadorius „hospodář“, susiedas „soused“, kūmai „kmotři“, baba, babūnė „babička“, ciocė „teta“, durnius, durnė „hlupák, hlupačka“, kavoti „skrývat, hlídat děti“, rokuoties „mluvit spolu, povídat si“, vaksyti „hubovat“.

Germanismů je podstatně méně, např.: rinkis „oblouk“, į rinkį „ke kolu, kolem“, šnapse „vodka“, švakas „slabý, chatrný“, biški, biškielį „trochu, trošičku“.

4.9. R. Granauskovu textu dodávají mnoho vřelého autentického života místní názvy. Zvláště výrazně a s láskou jsou popsány názvy míst v rodném okolí Mosėdis a v místech, kde spisovatel značnou dobu žil: řeky a říčky Aiškūnas, Bartuva, Erla, Salantas, Notė, Šata, Nerpuolė; vesnice Šaukliai, Šaučikai, Nevočiai, Krakės, Soda, Šatraminiai, Tėveliū, hory Lekstučis, Valančius, Gaubai, Tarpaliai (staré štěrkovny), Mosteikinė, Juodeikinė, Anužinė (koupaliště), Montekalės apluoka, les Šauklinės, továrna Naujokų, ulice Davatkų, Kapų, Šačių, dům Kataržio, chalupa Skrubio, statek Andriekienė, stribokynas aj. Podle E. Bukelienė znějí názvy rodných míst, kurské a žemaitské místní názvy autorovi jako nejkrásnější hudba, jako verš dobré poezie (Bukelienė, Juknaitė 2004: 96).

5. MÍSTO ZÁVĚRŮ

Množství uvedených žemaitismů z fonetiky, morfologie, syntaxe a lexika tvorby Romualda Granauska částečně odpovídá na otázku položenou na začátku článku, kde spočívá skutečný duch granauskovského žemaitského jazyka. Ještě jasněji však na tuto otázku odpovídá sám spisovatel, který nejednou mluvil a psal o svém rodném severožemaitském dialektu, o výjimečném místě a zvláštním významu svého rodného jazyka v životě a tvorbě. Takto přesvědčivě, povzneseně a vřele se o tom píše v eseji „Pohlazení slova“: „Mluvili jsme, hlaholili a šeptali si nářečím. Ve škole jsme se jen nářečí nemuseli učit, vždy bylo s námi jako nějaká část těla: rty, ústa, jazyk... Když jsme jím mluvili, nikdy jsme se nezadrhávali ani nemračili čela a nehledali vhodnější slovo. Každé slovo se v tomtéž okamžiku objevilo na špičce jazyka, jakmile ho bylo třeba. Nářečí – jako spodní prádlo přiléhající k tělu, ani ho necítíme. Spisovný jazyk je něco úplně jiného. To už jsou kalhoty a sako, které si musíme obléci, když půjdeme odpovídat.“

Nikdo nám nezakazoval mluvit nářečím, bylo to tak přirozené a srozumitelné jako dýchat. V nářečí jsme byli svobodní a šťastní – a nikdy jsme se nezamýšleli nad tím, proč tomu tak je. Nikdy jsme se je neučili, všichni jsme je dokonale ovládali <…>.

Věděli jsme, že se musíme učit litevský jazyk. A proč – to jsme věděli, ale po celou dobu se nám jako by cosi ježilo v srdci. Jako by nám chtěli něco vzít, a my to nemůžeme odevzdat, za nic na světě nemůžeme. Nikdo nám neřekl, že nářečí je

372

Acta Linguistica Lituanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

naším bohatstvím. Učili jsme se i o jiných nářečích, o všelijakých rotinincích, žalinincích, žadinincích, ale ti nás příliš nezajímali. Naučili jsme se – a zapomněli, zatímco ve svém nářečí jsme žili, byli jsme, rostli jsme – kde jinde bychom mohli být? (Granauskas 2014: 140–142)^⁸.

A je zcela pochopitelné, že na úplný závěr se nejlépe hodí slova samotného Romualda Granauska, pronesená žemaitsky v jednom z rozhovorů: „Žemaitský pohled na svět, obraz světa, tvůj jazyk, tvé žemaitské nářečí, to jsi ty sám. Celé nářečí se stáhne do tebe a ty je pak píšeš a rozvíjíš.“ Na otázku, zda je pro člověka důležitější nářečí, nebo spisovný jazyk, R. Granauskas odpovídá: „Nářečí, protože v nářečí se člověk narodí, nářeční člověk se učí vyjadřovat myšlenky, nářečně se rozvíjí jeho rozum. Nářečí je základem jazyka. Schopnost vyjadřovat svět slovy přichází z nářečí. Nářečí vstupuje do svědomí, do krve. Bez nářečí není jazyka“ (Žiliūtė 2011: 14).

Právě tento mimořádně silný cit pro mateřský jazyk, nepochybně i výjimečný spisovatelův talent a absolutní hudební sluch umožňují Romualdu Granauskovi vnést do jeho tvorby tolik žemaitskosti, že při čtení, aniž si to uvědomuješ, jako bys sám kráčel, plul, letěl Žemaitijí a v podvědomí ti zní nejživější žemaitský jazyk.

PRAMENY A LITERATURA

Akelaitienė Gražina, Žiliūtė-Batavičienė Dainora 2011: Lexikální nářeční prvky v dílech Romualda Granauska. – Žmogus ir žodis 13, 5–12.

Bukelienė Elena 1999: Pero Romualda Granauska. – Prozos keliai keleliai, Šiauliai: nakladatelství „Saulės delta“ Šiauliajské oblasti Litevského kulturního fondu, 132–136.

Bukelienė Elena 2000: Žemaitský spisovatel. – Kūrybos studijos ir interpretacijos: Romualdas Granauskas, Vilnius: Baltos lankos, 25–29.

Bukelienė Nijolė Elena, Juknaitė Vanda 2004: Saulėlydžio senis, Vilnius: Alma littera.

Daujotytė Viktorija 2000: Stařena Romualda Granauska s černým šátkem. – Kūrybos studijos ir interpretacijos: Romualdas Granauskas, Vilnius: Baltos lankos, 81–83.

Daujotytė Viktorija 2017: Granas: praskakující skutečnost, Vilnius: Odilė.

Gadeikis Liudvikas 1989: Nemluvme v minulém čase. – Pergalė 4, 138–141.

^⁸ O žemaitském jazyce, nářeční mluvě a jejím komentování v uměleckých textech viz také Župerka 2012: 306–310.

Įžvalgos / Insights

373

JUOZAS PABRĖŽA

Girdienienė Danutė 1997: Vzájemné pořadí jména a příjmení (na základě údajů severního žemaitského nářečí). – Kalbotyra 28, 80–83.

Girdenis Aleksas, Pabrėža Juozas 1998: Žemaitský pravopis, Vilnius, Šiauliai: redakce Společnosti žemaitské kultury.

Granauskas Romualdas 1975: Jedlíci chleba, Vilnius: Vaga.

Granauskas Romualdas 1987: Bílý věnec černé lokomotivě, Vilnius: Vaga.

Granauskas Romualdas 1995: Večer, potom ráno, Vilnius: Leidybos centras.

Granauskas Romualdas 1998: Zpěv zvířátek, Vilnius: Presvika.

Granauskas Romualdas 2005: Psi na nebi, Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů.

Granauskas Romualdas 2007: Mlha nad údolími, Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů.

Granauskas Romualdas 2010: Červená na bílém, Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů.

Granauskas Romualdas 2012: Tři samoty, Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů.

Granauskas Romualdas 2013: Vyhnanci, Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů.

Granauskas Romualdas 2014: Třetí život, Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů.

Granauskas Romualdas 2014a: Životy svatých, Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů.

Martinaitis Marcelijus 2002: Dopisy královně ze Sáby, Vilnius: Tyto alba.

Pabrėža Juozas 2017: Žemaitský jazyk a pravopis, Šiauliai: Nakladatelské oddělení knihovny Šiauliajské univerzity.

Pabrėža Juozas 2018: Znaky identity žemaitského jazyka. – Acta humanitarica universitatis Saulensis 25, 187–195.

Pabrėža Juozas 2018a: Počátky a tradice žemaitského písemnictví. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 5, ed. R. Bakšienė, N. Morozova, Vilnius: Litevský jazykový institut, 119–139.

Pabrėža Juozas 2019: The past and pressent of Samogitian language. – Baltu filologija 28(1), 141–152.

374

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Žemaičių kalbos dvasia Romualdo Granausko kūryboje

Pabrėža Juozas 2020: Žemaitský jazyk, nebo žemaitské nářečí?, Samogitian Language or Samogitian Dialect? – Žemaitija. Samogitia, ed. A. Butrimas, M. Iršėnas, Vilnius: nakladatelství Vilniuské akademie umění, 273–280.

Palionis Jonas 2014: Pohlazovač litevského slova. – Metai 12, 86–91.

Poškuvienė Inga 2013: Lexikální zvláštnosti románu Romualda Granauska „Mlha nad údolími“. – Gimtasis žodis 1, 2–11.

Rosinas Albertas 2009: Sémantická a morfologická struktura zájmen baltských jazyků. Synchronie a diachronie, Vilnius: Institut pro vědecké a encyklopedické nakladatelství.

Sabaliauskas Algirdas 1966: Vývoj litevské jazykové lexiky. – Lietuvių kalbotyros klausimai 8, 5–141.

Sprindytė Jūratė 2000: Povídka Romualda Granauska. – Kūrybos studijos ir interpretacijos: Romualdas Granauskas, Vilnius: Baltos lankos, 30–41.

Vaskelienė Jolanta 2016: „Svatá Paulína“ Romualda Granauska: text a kontext. – Acta humanitaria universitatis Saulensis 22, 207–224.

Žiliūtė Dainora 2011: Rozhovor s Romualdem Granauskasem. – Žmogus ir žodis 1, 13–15.

Župerka Kazimieras 2012: Metalingvistika. Jazykověda nejazykovědců, Šiauliai: Veřejná instituce Nakladatelství Šiauliajské univerzity.

Přijato 16. února 2021.

JUOZAS PABRĖŽA

Vilniuská univerzita, Šiauliajská akademie, ul. Povila Višinskise 38, Šiauliai LT–77160, Litva [email protected]

Įžvalgos / Insights

375