ALGIRDAS SAUDARGAS

Oblasti vědeckého výzkumu: biofyzika, matematické modelování v biologii a medicíně.

DOI: doi.org/10.35321/all84-14

SETKÁNÍ V KRAJINÁCH DUŠE A HISTORIE JEDNOHO SLOVA

Uplynula více než čtyři desetiletí. Beru do rukou tři svazky kopií tří strojopisných listů. Kopie zařízení, už si nevzpomínám proč nazývaného „éra“. Velmi chudobné, v deskách z plastové složky, sepnuté tlustými kancelářskými sponkami. Tak je také napsáno: Oskaras Milašius; Vybrané spisy, ve čtyřech svazcích. Čtvrtý svazek již nevyšel. Přeloženo z francouzštiny. Na konci překladů vysvětlivky, ale autoři překladů ani vysvětlivek nejsou uvedeni. Už si nevzpomínám, kdo mi tyto (samo)vydané spisy dal. Na jejich přípravě ani vydávání jsem se nepodílel, proto se mi v paměti nevybavují žádná fakta ani události, pouze tehdejší duch doby a všeobjímající nálada, kterou nazýváme nostalgií.

Z iniciativy a péčí Algirdase Patackase byly v letech 1978–1983 v samizdatu publikovány tři svazky spisů Oskara Milašiuse. V hlavním periodiku Pastogė v letech 1979–1980 pod pseudonymem Algis Galinis vytiskl studii Oskaras Milašius. Tři životy. Již v roce 1977 popsal cestu vlastivědců do Milašiuseho rodiště Čerėji v črtě Talita, cumi...^¹ Zdá se, že na jaře 2014 jsem hovořil s režisérem Juozasem Javaitisem. Režisér si vzpomněl, že o Oskaru Milašiusi natočil film. Tehdy mě vybídl, abych vyzpovídal těžce nemocného Algirdase Patackase, dokud byl ještě s námi. V tomto vydání je uveden přepis rozhovoru s Patackasem, který se uskutečnil na samém konci roku 2014.

^¹ Tato díla jsou znovu otištěna v knize: Patackas Algirdas 2014: LITUA, Vilnius, 469, 492.

Články / Articles

315

ALGIRDAS SAUDARGAS

Jméno té země – Litva – ovládlo mou mysl i city. Toužím vám ji odhalit. Přijďte! V duchu vás odvedu do cizího kraje, mlhavého, hlubokého, šelestícího…^²

Proč Patackas? Proč o Milašiusi? Patackas ve zmíněné studii o Oskaru Milašiusi napsal: „Nejdříve ho vzrušuje nikoli tvorba, nikoli literatura sama, nýbrž krajina jeho vlastní duše.“^³ Rčení „krajina vlastní duše“ je stylistický prostředek označující svět básníkových myšlenek a citů. V tomto smyslu byl Milašius opravdovým krajinářem:

Jsem veliká listopadová zahrada, zahrada uplakaná, V níž zimou opuštění se chvějí na starém předměstí; Kde nuzná barva mlh opakuje „Vždy!“ Kde slovo „Nikdy!“ pronáší jednotvárný hukot fontán.^⁴

Krajina v nejširším smyslu je vhodným místem k setkání. Takové místo se vybírá, abychom při společném pohledu na tutéž krajinu, při prožívání týchž dojmů, prožívali podobné nálady. Táž krajina vyvolává v lidských duších blízké vzpomínky a prožitky. Krajiny duše jsou naopak samy vyvolány náladami, vzpomínkami a prožitky. Duše si své krajiny vytváří sama.

Oskaras Milašius a Algirdas Patackas byli misionáři litevského ideálu. Nikoli ideální Litvy, nýbrž litevského ideálu. Ideál je slovo s velmi širokým významem. Mám na mysli ideál nikoli jako abstraktní pojem, ale jako aktivní princip podněcující k činnosti. Milašius zahajuje 29. března 1919 svou přednášku v sále Pařížské geografické společnosti přiznáním: „Dlouho jsem přemýšlel, odkud pochází ten hluboký, všeobjímající cit, který ve mně vyvolává vzpomínka na tak vzdálenou a pro Západ tak dlouho neznámou zemi – Litvu.“^⁵ O čem mluví, když vyslovuje „Litvu“? Zmiňuje se o nedávno obnoveném státě: „Budu vám tedy hovořit o nové Litvě, o národu, jehož nezávislost členové Mírového kongresu ocenili jako jednu z nejnaléhavějších

² Přednáška na večeru pořádaném básníkem v sále Pařížské geografické společnosti: Milašius Oskaras 1919/2013: Konference z 29. března 1919. – Lituanistická a politická publicistika, Vilnius, 34, přeložil A. Vaičiulaitis (viz Andrius Konickis 1996: … jediná z nekonečna míst odříznutá, Vilnius, 26).

³ Patackas Algirdas 2014: LITUA, Vilnius, 474

⁴ Milašius Oskaras 2012: Mlhy. – Písně soumraku, Vilnius, přeložil Vaclovas Šiugždinis, 28

⁵ Milašius Oskaras 1919/2013: Konference z 29. března 1919. – Lituanistická a politická publicistika, Vilnius, 28, přeložil A. Vaičiulaitis.

316

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Susitikimai sielos peizažuose bei vieno žodžio istorija

jako svého úkolu, jako samotného jádra nové východní otázky.^⁶ Žádný Litevec, který přijíždí do Paříže z Litvy nebo zpoza Atlantiku, nemusí přemýšlet, odkud pocházejí city při vzpomínce na svou zemi. Francouzský básník, který tvoří v bezvadné francouzštině, ačkoli jeho rodným jazykem je polština, upřímně přiznává, že se musí zamyslet, odkud tento cit pochází. Odkud jsou ty krajiny: „V duchu vás odvedu do cizího kraje, mlhavého, hlubokého, šelestícího...“; „Obklopuje nás vůně leknínů, pára sálajících lesů...“; „Hořce sladké aroma jako starý padlý strom, zapomenutý pod mechem, jako hniloba po letním lijáku na sklonku léta“^⁷? Není pochyb, že tyto obrazy pocházejí z rodné Čerėji, ale co s tím má společného Litva? V Milašiuseho rodišti se litevsky nemluvilo. Kdy se tam mluvilo baltskými nářečími, je předmětem diskusí lingvistů a archeologů. Místo není to pravé, nebo čas není správný. Koneckonců vše je napsáno a vysloveno francouzsky: „Je vous conduirai en esprit vers une contrée étrange, vaporeuse, voilée, murmurante...“^⁸

„Jediná jediná otázka, ó Hirame, dává smysl našim velkým utrpením: Kde je prostor?^“⁹

Geografickou, etnickou či politickou Litvu Milašius teprve začínal poznávat. Našel a zvolil si Litvu v krajině vlastní duše. Litevský ideál je prostor, jímž se zahalil, protože už neměl ve světě místo. Milašius mnoho cestoval, poznal nejrůznější kraje, svobodně mluvil a psal francouzsky, německy a anglicky. Tehdy byl bohatý, neboť zdědil lesy u Dněpru, které získali jeho předkové. Tyto lesy prodal Rusům a za utržené peníze nakoupil ruské cenné papíry. Po bolševické revoluci zůstal Milašius naprostým chuďasem. Poláci ho odsoudili jako zrádce, protože lesy prodal Rusům. Zřejmě se nemýlil, když tvrdil: „Já, francouzský básník, ať už oprávněně či neoprávněně ctěný avantgardními skupinami, mohl jsem být ve Varšavě korunován růžemi spolu s mnoha dalšími Litevci svého světa. Doufal jsem však, že budu užitečnější, zůstanu-li pod skromným litevským křížem“^¹⁰. Byla to vědomá volba, nikoli však chladně racionální, nýbrž založená na hlubokém citu.

Veden týmž citem, v téže krajině duše, kterou jsme nazvali „litevským ideálem“, Milašiuse také nalezl Algirdas Patackas. Je zajímavé, že podnět

^⁶ Tamtéž, 31.

^⁷ Tamtéž, 34.

^{⁸ de L. Milosz O. V. 1990:} Deux Messianismes Politiques, Paris, 32.

^⁹ Milašius Oskaras 2002: Ars Magna. Tajemství. Aidai, přeložil Petras Kimbrys, 55.

^¹⁰ Milašius Oskaras 1927/2013: Dva politické mesianismy. – Lituanistická a politická publicistika, Vilnius, 167, 168.

Kalba ir likimai / Language and destiny

317

ALGIRDAS SAUDARGAS

ujmout se vydávání Milašiuseho spisů dostal na cestě do konkrétního místa – do básníkova rodiště Čerėji, kde se setkal s jeho dětskou múzou – Aní, „dívkou s řasami archanděla“, která již překročila stovku…

Naslouchejte v noci hlasu větru, Tomu starému truchlivému hlasu větru, Kletbám již zemřelých, ukolébavce vám, dosud živým… Naslouchejte větru.¹¹

To je důležitá lekce: ideální Litva není totéž co litevský ideál. My v Litvě nejsme totéž co Litva v nás. Bohužel se dnes hlubokým a neměnným citům již nedůvěřuje. Cit se dnes nepromýšlí, nýbrž měří množstvím kliknutí. Litevský ideál v sobě již nehledáme, ale vytváříme projekty ideální Litvy, v níž se chceme pohodlně usadit. To v žádném případě není odsouzeníhodné. Máme stát a je namístě pečovat o jeho bezpečnost a blahobyt i o bezpečnost a blahobyt jeho občanů. K tomu jsou zapotřebí znalosti a chladný racionální rozum. To však nestačí. Litvu je třeba najít v sobě, najít ji a zvolit si ji.

Krajina duše není nijak zvlášť originálním literárním tropem, který přenáší termín skutečné krajiny do psychologické roviny. Krajina duše má určitou strukturu. Namalovaná krajina je jedna věc. Krajina v přírodě má stanoviště, které splývá s pozorovatelem. V malířství se usiluje o zachycení perspektivy. Úspěch závisí na malířově talentu. Ten, kdo se nachází v přírodě, nepotřebuje talent ani techniku – sám tam je. V přírodě je krajina vždy krajinou duše. Vnitřní krajiny duše vytváří sám život. Obrazy přírody se v tvorbě proudící zevnitř samy stávají tvůrčími prostředky vyjádření tvůrcových citů.

Oskaras Milašius si zvolil Litvu jako výchozí bod. Zvolil si znovuzrozený národ, který budoval svůj stát, a postavil se na obranu jeho práva na místo v evropském geopolitickém prostoru. Brzy vstoupil do služeb této země. Musíme otevřeně přiznat, že bez této volby by pro nás Oskaras Milašius zůstal jen polským básníkem píšícím francouzsky. Kdyby nebylo jeho rozhodnutí hájit litevské pozice na evropských konferencích, jeho nadšené publicistiky a boje za Vilnius, možná bychom mu pouze na základě jeho básnické tvorby našli někde v paměti skromné místo v prostoru mezi Adamem Mickiewiczem a Czesławem Miłoszem. Tuto volbu a její hlubinné motivy měl Algirdas Patackas na mysli, když konstatoval: „Hieroglyf O. V. Milašiuse stále nebyl rozluštěn.“¹² Za čtyři desetiletí se jistě našel někdo, kdo by tento hieroglyf „dekonstruktoval“. Chceme-li této volbě hlouběji porozumět, musíme se znovu zeptat: co je národ?

¹¹ Milašius Oskaras 2012: Podzimní píseň. – Písně soumraku, Vilnius, přeložil Vaclovas Šiugždinis, 36.

¹² „Litua“, 469.

318

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Susitikimai sielos peizažuose bei vieno žodžio istorija

„Litevský národ“ jsou první slova Ústavy Litevské republiky, přijaté občany v referendu 25. října 1992, uctivě vysázená velkými písmeny:

LITEVSKÝ NÁROD – který před mnoha staletími vytvořil litevský stát, – který založil jeho právní základy na Litevských statutech a ústavách Litevské republiky, – který po staletí vytrvale bránil svou svobodu a nezávislost, – který uchoval svého ducha, rodný jazyk, písmo a zvyky, – ztělesňuje přirozené právo člověka a Národa svobodně žít a tvořit na zemi svých otců a předků – v nezávislém litevském státě, – pečuje o národní svornost v litevské zemi, – usiluje o otevřenou, spravedlivou a harmonickou občanskou společnost a právní stát, znovuzrozený z vůle občanů litevského státu, přijímá a vyhlašuje tuto ÚSTAVU

Odborníci na ústavní právo již na konci XIX. století vybrousili pojetí národa k lesku právní preciznosti. Národ je jedním ze tří prvků státního uspořádání. Další dva jsou území a moc. Kdyby někoho naivně zajímalo, jak může národ coby prvek státu sám tento stát vytvořit, odpověděli by mu argumenty vybroušenými časem a vášnivými diskusemi. Zde je jedna z variant odpovědi, předložená v moderní litevské učebnici ústavního práva: „Litevský národ, který před mnoha lety vytvořil litevský stát“, označuje jádro občanského národa, počátek života státu. Na začátku preambule se však „litevský národ“ – průkopník tvorby státu – na konci preambule proměňuje v moderní občanské společenství, kde se prohlašuje, že Ústava je přijímána a vyhlašována z vůle občanů znovuzrozeného litevského státu.“¹³

Pojmy a termíny používané v argumentaci jsou vybroušeny jako oblázky v moři. Dále se vysvětluje, že národ, který na počátku vytvořil stát, byl „na etnické úrovni“, a po vytvoření státu přechází na jinou úroveň – stává se „občanským národem“. V tomto, v ústavním právu pevně zakořeněném, smyslu se slovo národ používá v hlavním textu Ústavy. „Etnická úroveň“ národa, slavnostně uctěná velkými písmeny, se již dále neobjevuje. To už je historie. Moderní stát se skládá z území vymezeného zákony a mezinárodními smlouvami,

¹³ Jarašiūnas Egidijus 2002: VII. kapitola, 1.1. Problém pojetí státu. – Litevské ústavní právo, Vilnius, 488.

Kalba ir likimai / Language and destiny

319

ALGIRDAS SAUDARGAS

demokraticky zvolené a zákonně fungující moci a svých občanů – občanského národa.

Proč tedy Slovník současného litevského jazyka vysvětluje slovo národ jinak: ‚historicky vzniklé společenství lidí se společným původem, zemí, jazykem, dějinami a kulturou‘? To není občanský národ. To je národ „na etnické úrovni“, někdy také nazývaný etnickým národem. Odmítají snad lingvisté pojetí moderního národa? Ovšemže ne. Lingvisté dokonale vědí, co je občanský národ, a neignorují jej, ale rozhodují se podle svých pravidel. Takové je každodenní, obvyklé chápání slova národ, zatímco odborníci na ústavní právo zformulovali zvláštní termín pro svou oblast. Z jazykového hlediska nejde ani o jiný význam slova, nýbrž o samostatné užívání odborníky úzké oblasti. Právníci to vědí a uznávají každodenní užívání slova. Proto při pojednávání o právním systému státu žádají obě užití rozlišovat jako zvláštní termíny: etnický národ a občanský národ. Mykolas Riomeris svou studii Stát tím také začíná. Nejprve ukazuje, že slovo národ nelze ničím nahradit, a odmítá termíny společnost, lid, obyvatelé a lidé. Navrhoval pomlčkou připojit latinská slova: etnický národ nazývat „národ – natio“ a občanský národ „národ – populus“¹⁴. Taková konstrukce se neujala a dnes se zdá, že všichni vystačí s interpretací významu slova podle kontextu. Takový je, jak jsme viděli, i text Ústavy. Slovo národ podle autorů zmíněné učebnice v celém textu Ústavy znamená občanský národ. Z hlediska syntaxe je celá preambule jednou větou a slovo národ je jejím podmětem. Z hlediska sémantiky je národ v preambuli mnohoznačný. Je nejen občanským národem („z vůle občanů znovuzrozeného litevského státu přijímá a vyhlašuje tuto Ústavu“), ale odhaluje celou evoluci etnického národa, který během mnoha staletí vykonal různé činy a proměnil se v moderní národ. Etnický národ a národnost v moderním státě nikam nezmizí. Moderní občanský národ je pouhým oděvem etnického národa, který je v současném světě nezbytný. Uznávají to i sami právníci, ale etnickým národem se nezabývají a přenechávají to badatelům společnosti.

Historici se zabývají osudem etnického národa v dějinách. Pro badatele litevských dějin je etnický národ v XIX. století nejdůležitějším předmětem výzkumu: „Podobně jako tehdejší Evropa, i u nás bylo toto období dobou dlouhého utváření litevského národa a jeho modernizace. Právě při ochraně starých státnických tradic a vytváření nových snah o politickou existenci nezávislou na unii s Polskem si litevský národ stále více uvědomoval, že je. A litevský lid

^¹⁴ Römeris Mykolas 1995: Stát a jeho ústavní právo. První část. Stát. I. svazek. I. Národ jako prvek státu, Vilnius: Pradai, 1–12.

320

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Susitikimai sielos peizažuose bei vieno žodžio istorija

postupně začal chápat, že je součástí národa. Jinými slovy, litevský národ se stával tím, čím sám chtěl být.“¹⁵

Pro autory Ústavy má právní význam pouze občanský národ. Preambule Ústavy je pouhou vsuvkou se symbolickým významem v právním textu. Pro historiky je obsah věty tvořící preambuli důležitým předmětem výzkumu. Zajímá je proměna etnického národa v „občanský národ“, „moderní národ“, „naci“, „politické teritoriální společenství základní taxonomické úrovně“. Popisují etapy této proměny na základě písemných pramenů, ale mechanismy této proměny přenechávají k vysvětlení jiným.

Autor monumentální studie Evropa. Dějiny Norman Davies odmítá hlavní prvky národního národa a tvrdí, že „národnost není třeba hledat ani v krvi, ani v zemi, dokonce ani v jazyce“, neboť „ve všech otázkách národnosti je nejdůležitější člověkovy vnímání, vědomí“. Cituje přednášku nizozemského historika G. J. Reniera, pronesenou roku 1945 na londýnské King's College:

„Národnost existuje v lidských myslích, [...] je to jediné místo, kde může existovat [...]. Mimo lidskou mysl nemůže žádná národnost existovat, protože národnost je způsob, jak se dívat na sebe, a nikoli věc o sobě. Zdravý rozum ji může postřehnout a jedinou disciplínou, která ji může popsat a analyzovat, je psychologie [...]. Toto vnímání, tento pocit národnosti, tento národní cit je něčím víc než kterýmkoli jednotlivým rysem národa — je samotnou podstatou národnosti.“¹⁶

Konfrontace pojetí etnického a politického národa a úvaha o poli významů, které odhalují, je užitečná pro historiky či politiky. Pomáhá pochopit rozhodování Alsasanů v politickém napětí mezi Německem a Francií, zakotvení občanství v zákonech těchto zemí nebo interpretace okřídleného výroku Ernesta Renana o „každodenním plebiscitu“. Chceme-li pochopit rozhodnutí Oskara Milašiuse, musíme poslechnout radu Normana Daviese a obrátit se k psychologii.

Je zajímavé, že vodítko se skrývá v litevském jazyce. V LKŽ nacházíme dva významy slova. 1 národ znamená: ‚historicky vzniklé společenství lidí, které se vytvořilo sdružováním různých kmenů a má společnou zemi, jazyk, dějiny, ekonomiku a kulturní život‘. To je námi již probírané pojetí etnického národa. LKŽ však uvádí i další význam 2 národ, který je vysvětlen jako ‚stesk po vlastní zemi a domově‘. Patříme-li k národu, je pochopitelné, že po jeho ztrátě nebo odloučení od něj pociťujeme stesk. Není divu, že se tento stesk vyjadřuje stejným slovem, neboť v LKŽ nacházíme i dvě slovesa. Když se stýská po národu, taučiama, když se od něj

¹⁵ Aleksandravičius Egidijus, Kulakauskas Antanas 1996: Pod carskou vládou. Litva XIX. století, Vilnius, 14.

¹⁶ Davies Norman 2002: Evropa. Dějiny, Vilnius.

Kalba ir likimai / Language and destiny

321

ALGIRDAS SAUDARGAS

vzdalujeme se – nutautstama. Sloveso tausti, obvykle užívané v záporné podobě – nutušti, má dva různé významy. Vedle významu ‚vzdalovat se, odvykat si, ochladnout (od svých, od domova); ztratit národní vlastnosti‘ se ve starověku užíval význam ‚stýskat si po domově, rodné zemi, vlasti, pociťovat nostalgii‘. Oba významy patří do jednoho a téhož kontextu, přičemž jimi vyvolaný pohyb či přitažlivost mají opačný směr. Tausta se vzdaluje od domova, zatímco taučia se přibližuje směrem k domovu. Tak nás LKŽ přivádí k psychologickému pohledu na národ. Národ je nostalgie.

Slovo nostalgie je umělý lékařský termín z konce XVII. století. Během tří staletí prošlo zajímavým vývojem a bylo přijato do každodenní slovní zásoby téměř všech evropských jazyků. Jak ukazuje povrchní pohled na překladač Google, tento výraz neužívají národy kulturně vzdálenější Evropě a Islanďané, Skotové hovořící gaelštinou, Irové a Velšané, kteří mimořádně dbají na čistotu svého jazyka. Turci, úzce spojení s Evropou, toto slovo užívají. Od nich nebo od Rusů je převzali Turkmeni a Uzbekové, nikoli však Kazaši. Všechny národy samozřejmě mají slova, která tak či onak vyjadřují stesk po domově. Taková slova mají nebo měly i evropské jazyky, které si nostalgii vypůjčily. Google překladač pouze ukazuje, že v těchto jazycích v užívání převládá slovo nostalgie. Tak se tomu stalo i v litevštině. Slovo nostalgie se skládá ze dvou řeckých částí nostos a algos. Nostos je slovo užívané již Homérem a znamená cestu domů. Ještě se k němu vrátíme. Algos dnes nacházíme v mnoha lékařských termínech, například když užíváme léky tišící bolest – analgetika.

V předehře opery Gioachina Rossiniho „Vilém Tell“ zazní melodie hraná anglickým rohem a flétnou Ranz des Vaches. Je to roh švýcarských pastýřů, který v Alpách svolává stádo krav. Švýcarská neutralita má staré tradice, ale často se za ni muselo platit posíláním rekrutů do cizích armád. Švýcarští gardisté bývali věrnou ochranou nejvyšších osob a dnes stále střeží římského papeže. Jean-Jacques Rousseau ve své Encyklopedii hudby vydané v XVIII. století tvrdí, že švýcarským žoldnéřům bylo přísně zakázáno zpívat švýcarské písně. Písně nebo prostě melodie podobná té, kterou G. Rossini použil ve své opeře, totiž u švýcarských žoldnéřů vyvolávala nezvladatelný stesk po vlasti, takže nejen ztráceli bojového ducha, ale přímo onemocněli. Této nemoci se říkalo – švýcarská nemoc (franc. mal du Suisse). Když se ocitli v nížinách Francie či Itálie, stýskalo se jim po rodné alpské krajině natolik, že se stávali skutečnými nemocnými. Jsou známy i případy úmrtí, z lékařského hlediska registrované jako mrtvice. Takové nemocné bylo často nutné poslat domů. Uzdravili se, jakmile tuto zprávu uslyšeli. Na konci XVII. století vytvořil alsaský lékař Johannes Hofer pro označení této švýcarské nemoci lékařský termín – nostalgie. Roku 1688 předložil při ukončení studia na Basilejské univerzitě lékařskou disertaci o stesku po vlastním domově (něm. Heimwehe). Ve své práci užíval také slova nosomania a philopatridalgia, ale zůstal u nostalgie. Stesk po domově, chápaný jako nemoc, se rychle rozšířil mezi lékaři léčícími vojáky a

322

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Susitikimai sielos peizažuose bei vieno žodžio istorija

námořníky. Počet symptomů připisovaných nostalgii narůstal, až se samotná diagnóza stala mlhavou a pochybnou. Tomuto termínu bylo připraveno skromné místo v zapomnění mezi jinými zastaralými slovy užívanými v dějinách medicíny. Nestalo se tak. Toto slovo najdeme definované nejen v Slovníku mezinárodních slov, ale i v DLKŽ a LKŽ. Dnes je nostalgie v mnoha jazycích užívanou přejímkou. Jak se tento lékařský termín dostal do každodenního užívání a co vlastně znamená?

Když se J. Hofer rozhodl dát švýcarské nemoci zvláštní lékařský termín, třicetiletá válka (1618–1648) skončila teprve nedávno a Evropa se pokoušela začít žít podle zásad vestfálského míru. Ten dal podnět k modernizaci armády. V medicíně musí mít nemoc příčinu. Není-li příčina jasná, hledá se, formulují a ověřují hypotézy. Mladý vynálezce termínu nepromarnil příležitost formulovat svůj předpoklad, který při převyprávění tehdejšími termíny zněl přibližně takto: „V podstatě mozková nemoc démonického původu, způsobená nepřetržitými vibracemi živočišných duchů v těch vláknech středního mozku, v nichž jsou zachyceny otisky myšlenek na vlast.“¹⁷ Jiní hledali jednodušší vysvětlení. Například lékař J. J. Scheuchzer tvrdil, že možná při sestupu švýcarských žoldnéřů z rodných výšin do nížin okolních zemí, v nichž museli bojovat, v důsledku změny atmosférického tlaku krev proudila do hlavy, a to vyvolávalo příznaky nostalgie¹⁸. Jiní se nevyhýbali zcela originálním vysvětlením – neustálé zvonění kravských zvonců poškozuje bubínky a mozek...¹⁹

Na konci XIX. století – na počátku XX. století se definice nostalgie v podstatě změnila. Když se nenašla spolehlivá organická příčina, diagnóza se přesunula do oblasti psychiatrie. Až do poloviny XX. století byla popisována termíny psychodynamických tradic jako podvědomá touha vrátit se do matčina lůna. Byla považována za psychózu imigrantů. S blížícím se osmdesátým létům se hodnocení zmírnila, až se konečně prosadila tendence řadit nostalgii k formě deprese a ztotožňovat ji se „steskem po domově“ (angl. homesickness), který prožívaly čtyři skupiny lidí: imigranti, studenti prvního ročníku, vojáci a námořníci²⁰. V posledních desetiletích

¹⁷ LÉKAŘSKÁ DISERTACE O NOSTALGII JOHANNESE HOFERA, 1688 Přeložila CAROLYN RISER ANSPACHOVÁ. – Bulletin of the Institute of the History of Medicine 2(6), SRPEN 1934, vydala: The Johns Hopkins University Press, 376–391.

¹⁸ Routledge Clay, Wildschut Tim, Sedikides Constantine, Juhl Jacob 2013: Nostalgie jako zdroj psychického zdraví a duševní pohody. – Social and Personality Psychology Compass 7/11, 808–818.

¹⁹ Tamtéž.

²⁰ Sedikides Constantine, Wildschut Tim, Arndt Jamie, Routledge Clay 2006: Já a afekt: případ nostalgie. – J. P. Forgas (Ed.), Affect in social thinking and behavior: Frontiers in social psychology, New York, NY: Psychology Press, 9.

Kalba ir likimai / Language and destiny

323

ALGIRDAS SAUDARGAS

všechno se obrátilo vzhůru nohama. Nostalgie se z patologického stavu proměnila v účinný prostředek k řešení existenciálních problémů. Současných výzkumů nostalgie je velmi mnoho. V polovině XX. století psychologové rozlišovali tři složky pojmu nostalgie. Kognitivní složka zdůrazňuje paměť autobiografického obsahu. Citová složka nostalgie byla chápána jako negativní emoce dosahující patologické úrovně. Konativní složka vyjadřovala touhu vrátit se domů. Toto rozdělení na složky přetrvalo, ale jejich obsah se měnil a zpřesňoval. Především se nostalgie neomezuje na autobiografickou paměť. Současné pojetí paměti je zobecněnou mentální simulací. Jednoduše řečeno, nostalgii vyvolávají nejen osobně prožité vzpomínky, ale také narativy vytvořené představivostí, které mohou souviset nejen s minulostí, ale i s představami a sny o přítomnosti či budoucnosti. Tato činnost naší mysli je dnes podrobně zkoumána jako mentální cestování časem (angl. MTT – mental time travel). Jak si zde nevzpomenout na anekdotu ze sovětských časů o člověku, který vzdychá: „Znovu chci do Paříže.“ Když se ho zeptali, zda někdy v té Paříži byl, odpověděl: „Ne, ale znovu tam chci…“ Dokonce pro takovou nostalgii vznikl zvláštní termín – anemoia. V poslední době badatelé zjistili, že emoce spojované s nostalgií nejsou pouze negativní. Zdá se, že lékaři před několika staletími ve své diagnóze zaměnili příčinu za následek. Nostalgie nevyvolává negativní emoce, nýbrž negativní emoční obsah vzpomínek nebo narativů vytvořených představivostí vyvolává nostalgii jako ochranný mechanismus. Badatelé zjistili, že nostalgii může vyvolat nejen představivost, ale i další faktory: osamělost, sociální izolace, pocit nesmyslnosti, nuda nebo prostě chlad. Negativní je obsah vyvolávající nostalgii, ale nostalgie sama je pozitivní prožitek. Stručně řečeno – je smutné, že nelze vrátit mládí, ale je příjemné na mládí vzpomínat.

Té noci spal klidně, zapomenuv na strasti a neštěstí. Dokud nevyšla jasná hvězda, zvěstující Zemi, Že se objeví dcera jitra, růžoprstá Jitřenka, na ostrov dorazila loď brázdící moře, která přemohla vlny.²¹

Konečně třetí složka – touha vrátit se domů – nemá vždy význam přímého fyzického přesunu prostorem z nynějšího místa pobytu do rodného domu. To je první část samotného slova – nostos. Tento pocit je znám odedávna. Nejširší známosti se těší biblická epizoda babylonského zajetí, kterou nám připomíná slavný sbor otroků z opery Giuseppe Verdiho „Nabucco“. Badatelé však dospěli k závěru, že podstata nostalgie se neomezuje na přímé

²¹ Homér, Odysseia, ZPĚV XIII (92–95), z řečtiny přeložil Antanas Dambrauskas, Vilnius: Vaga, 1979.

324

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Susitikimai sielos peizažuose bei vieno žodžio istorija

žádoucí přesun v prostoru. Připomenut byl paradox zmíněný v Platónově dialogu „Gorgias“, kdy touha po nějakém cíli nezmizí ani po jeho dosažení. Bylo zjištěno, že nostalgie je pozitivní stav podněcující k činnosti. Nostalgická touha motivuje.

Psychologové, stejně jako právníci nebo historici, mají terminologii prověřenou časem. Dnes mohou využívat také experiment a výzkumné techniky neuropsychologie a neurofyziologie. Nezajímají nás jednotlivé detaily ani nuance, nýbrž vývoj sémantiky slova. Nostalgie byla uměle vytvořenou podobou slova určenou k označení úzce vymezeného lékařského pojmu. Během tří století ztratila svůj úzký lékařský význam a přitáhla celý svazek asociací, které utvořily současný význam slova obecného jazyka, chápaného a užívaného podobně v mnoha evropských jazycích. Nově vytvořený lékařský termín zasáhl širokou rozmanitost lidských emocí, která neměla jasné označení. Současná psychologie se pustila do inventarizace pole významů nostalgie.

Rozmanitost pocitů dnes odhalených psychology a označovaných jako nostalgie měla nepochybně své vyjádření v jazycích a kulturách. Je příznačné, že romantické hnutí ve východoevropských zemích probudilo touhu zdůraznit zvláštnosti vlastních slov označujících nostalgii a jejich významů. Svetlana Boym, profesorka Harvardovy univerzity pocházející z Ruska, ve své knize Budoucnost nostalgie vzpomíná na intelektuály a básníky z různých zemí, kteří psali o českém litost, ruském toska, polském tęsknota, rumunském dor^²². Hodí se sem i naše tauta. Každé z těch slov je ve svém jazyce svým způsobem výjimečné. Každý má sklon prožívat romantické zážitky po svém, ale romantika sama je pocit společný všem lidem. S. Boym vzpomíná také na úvahy svého harvardského kolegy, znalce antiky maďarského původu Gregoryho Nagyho, o nostos – první části nostalgie. G. Nagy odvozuje slovo nostos od ide. kořene nos, který znamená „návrat ke světlu a životu“. Odysseus se vrací domů nejen z Tróje, ale i z Hádu^²³. Proto spí, „zapomenuv na strasti a neštěstí“, když jeho loď dorazí k rodnému ostrovu Ithace. Tato epizoda zdůrazňuje ještě třetí, mytologickou rovinu nostos, protože Odysseus se vrací při východu slunce, když se objeví „dcera jitra, růžoprstá Jitřenka“. Všechny tyto tři roviny – fyzické bloudění a cesta domů, psychické probuzení ze spánku a snů, z podvědomých bloudění do světla vědomí a mytologická cesta Slunce od rána do večera a od večera do rána – přešly do pole významů nostalgie.

^²² Boym Svetlana 2001: The Future of Nostalgia, Basic Books.

^²³ Tamtéž.

Kalba ir likimai / Language and destiny

325

ALGIRDAS SAUDARGAS

Buď pozdravena, ty, která za zvuku kroků přicházíš na setkání z temné chodby studené minulosti. Buď pozdravena, samoto, matko má.²⁴

Oskaras Milašius vstoupil do XX. století pokusem o sebevraždu. Ještě jako dítě vržený do prostředí Paříže dokázal získat vzdělání a stát se básníkem. Legendární pařížské podzemí má silnou přitažlivost. Bylo to období „Básní pádů“, které ho přivedlo do slepé uličky. Mladý básník sestoupil jako Odysseus do temnot Hádu. Málokdo se vrací, protože ochutná vodu zapomnění z řeky Léthé. Osud rozhodl, že zůstal naživu. Živý, ale osamělý. V samotě dosáhl v roce 1901 dna, v samotě spatřil na konci roku 1914 vizi, že byl vyzdvižen na horu, kde uviděl „Slunce paměti“. Pro básníka to bylo období „Sedmi samotářů“.

Téměř ve stejnou dobu, o rok dříve (v říjnu 1913), měl silné vize Carl Gustav Jung. „[...] při jízdě vlakem do Schaffhausenu Jung bdě zažíval vizi – Evropu zpustošenou ničivou potopou; po dvou týdnech se při jízdě po téže trase vidění opakovalo.“²⁵

„V roce 1925 Jung vyprávěl: „Cítil jsem, že mám hyperkompenzační psychózu, a tento pocit mě neopustil až do 1. srpna 1914.“ O mnoho let později řekl Mirceai Eliademu:

„Jako psychiatr jsem se znepokojil a přemýšlel, zda se ze mě náhodou nezačíná stávat „schizofrenik“, jak jsme tehdy říkávali. [...] Právě jsem připravoval přednášku o schizofrenii, kterou jsem měl přednést na kongresu v Aberdeenu, a bez ustání jsem si opakoval: „Budu mluvit o sobě! Je velmi možné, že se po hlasitém přečtení této zprávy zblázním.“ Kongres se měl konat v červenci 1914 – právě v době, kdy jsem ve třech snech viděl sám sebe cestovat Jižními moři. 31. července jsem se hned po své přednášce z novin dozvěděl, že začala válka. Konečně jsem pochopil. A když jsem následujícího dne vystoupil z lodi v Holandsku, nebylo šťastnějšího člověka než já. Nyní jsem si byl jist, že mi nehrozí žádná schizofrenie. Pochopil jsem, že mé sny a vize vyvěraly z podloží kolektivního nevědomí. Musel jsem tento objev analyzovat a zdůvodnit. Právě tomu jsem se celých čtyřicet let snažil věnovat.“

Jung se tedy rozhodl, že jeho fantazie zobrazovala nikoli to, co se stane jemu, ale co postihne Evropu. Jinými slovy šlo o předtuchu kolektivní události, kterou později nazval „velkým“ snem.²⁶

Proč se Jung uklidnil ohledně svého psychického stavu? Fantazie ve snech během spánku jsou běžným jevem, ale vize objevující se během dne,

24 Milašius Oskaras 2012: Podzimní píseň. – Písně soumraku, Vilnius, přeložil Vaclovas Šiugždinis, 99.

25 Jung C. G. 2017: Červená kniha, Liber Novus, Vilnius: Margi raštai, 34, 139.

26 Tamtéž, 44.

326

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Susitikimai sielos peizažuose bei vieno žodžio istorija

nazývané halucinacemi, se objevují mnohem méně často. Halucinace – lékařský termín označující spontánní vjemy, nikoli nutně zrakové, ale i vjemy dalších smyslů. Není to nemoc, ale může být příznakem nemoci. Obsah vjemů bývá velmi různorodý a pro lékaře je důležitější nikoli samotný obsah, ale povaha halucinací. Junga vyděsila právě intenzita vizí. Když se ukázalo, že obsah vizí vyjadřuje předtuchu války, která skutečně začala, zaradoval se a uklidnil. Povaha vizí se tím nezměnila. Uklidnil ho obsah, protože jeho zdrojem nebylo jeho vlastní podvědomí. To však vyvolalo vědecký problém, který se Jung rozhodl řešit tím, že vize sám v sobě vyvolával a analyzoval. Tato analýza se ve formě Červené knihy stala všem dostupnou teprve v roce 2009. Tento empirický materiál je základem všech Jungových teorií. Samotný problém zůstává nevyřešen i dnes: může mít nevědomí jednotlivého člověka přímý přístup ke kolektivním informacím celého lidstva nebo jednotlivých národů, které Jung nazýval „kolektivním nevědomím“.

Oskaras Milašius nebyl lékař, proto byla jeho reakce na vize jiná. Přesto se v zásadě choval podobně jako Jung. Začal šifrovat obsah vizí. Dělal to vlastními metodami. Ars Magna a Tajemství – to jsou básnická díla. S teoriemi relativity ve fyzice mají jen málo společného. Einsteinova teorie relativity bez matematického aparátu není ničím. Slavné Einsteinovy myšlenkové experimenty o cestách časoprostorem bez pochopení matematických vzorců, které se za nimi skrývají, jsou v nejlepším případě vědeckou fantastikou. Milašius po zbytek života šifroval své vize. Před šílenstvím ho zachraňovala hluboká víra a praxe katolické církve. Potřeboval však ještě jinou kotvu. Tři roviny Odysseovy cesty se opakují v osobních prožitcích. Mýtus je jazykem podvědomí. Vymanění se z deprese do pozitivních prožitků je druhou rovinou nostos, kterou současná psychologie zkoumá jako spektrum obsahů nostalgie. Milašius se však potřeboval vrátit domů ve skutečném fyzickém světě. Zvolil si Lietuvu.

Algirdas Patackas o tom hovoří ve svém vyprávění. O hledání místa, metafyzické vlasti: „Mít své místo, o které se můžeš opřít, z něhož pocházíš.“²⁷ A. Patackas žil v Lietuvě, ale svou osobní cestu do říše Hádu prožil v suterénech KGB, když přijal úděl okupované vlasti. Jeho návrat domů, jeho nostos, byl návratem spolu s jeho zemí – Sąjūdis a nezávislost.

Přijato 17. května 2021.

ALGIRDAS SAUDARGAS

Lauryno Stuokos-Gucevičiaus g. 13–3, LT-01122 Vilnius, Litva [email protected]

²⁷ Viz rozhovor Algirdase Patackase, s. 294.

Kalba ir likimai / Language and destiny

327