VOLKER KOHLHEIM

Bayreuth

Vědecké výzkumné směry: literární onomastika, teorie jmen, antroponymie, hodonymie.

DOI: doi.org/10.35321/all84-10

EDUARD BEREND A POČÁTKY NĚMECKÉ LITERÁRNÍ ONOMASTIKY

Eduard Berend a počátky německé literární onomastiky

ANOTACE

V roce 1942 publikoval editor děl Jeana Paula Eduard Berend ze švýcarského exilu pojednání o pojmenovávání u Jeana Paula, které lze považovat za zakládající text moderní vědecké literární onomastiky. Nejenže v něm ukazuje, jak Jean Paul dospíval ke svým velmi často excentrickým jménům, ale také podrobně charakterizuje básníkovu poetickou tvorbu jmen. Tím částečně explicitně a částečně implicitně načrtává metodologii budoucí vědecké literární onomastiky.

KLÍČOVÁ SLOVA: Eduard Berend, Jean Paul, literární onomastika, metodologie, komparativní literární onomastika, fonosémantika, počet slabik, socioonomastika, mluvící jména, antitetické/rozštěpené jméno.

ANOTACE

V roce 1942 publikoval editor děl německého básníka Jeana Paula (Richtera) Eduard Berend ze svého švýcarského exilu článek o básnických pojmenovávacích praktikách Jeana Paula. Tento článek lze považovat za zakládající text vědecké literární onomastiky. Berend nejen ukazuje, jak Jean Paul svá jména nacházel, ale podává také podrobnou analýzu jeho pojmenovávací praxe. Berend tak částečně explicitně a částečně implicitně vytváří metodologii budoucí vědecké literární onomastiky.

KLÍČOVÁ SLOVA: Eduard Berend, Jean Paul, literární onomastika, metodologie, komparativní literární onomastika, fonosémantika, počet slabik, socioonomastika, mluvící/kratylovská jména, antitetické/rozštěpené jméno.

220

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Eduard Berend und die Anfänge der deutschen literarischen Onomastik

1. FILOLOGŮV ŽIVOT PRO JEANA PAULA

Není jistě zcela nesprávné datovat počátek vědecké německé literární onomastiky do roku 1942. V tomto roce vyšlo v americkém časopise Publications of the Modern Language Association of America v němčině rozsáhlé pojednání Die Namengebung bei Jean Paul Eduarda Berenda. Již nyní je třeba říci, že toto pojednání obsahuje mnohem více, než slibuje jeho titul, totiž neméně než předjímající náčrt do té doby neexistující literární onomastiky, uskutečněný na základě vzorového výkladu technik pojmenovávání básníka Jeana Paula (Richtera) (1763–1825).

Kdo však byl Eduard Berend? Narodil se roku 1883 v Hannoveru a pocházel z dobře situované měšťanské židovské rodiny^¹. Jeho otec Emil Berend (1846–1920) byl advokátem a notářem a dosáhl až hodnosti tajného justičního rady. Již během studia mladého Eduarda Berenda fascinovaly spisy Jeana Paula, takže roku 1907 ukončil studium doktorskou prací v oboru německé filologie na téma Jean Pauls Ästhetik^². Do vypuknutí první světové války působil Berend jako soukromý učenec v Mnichově, již tehdy však pojal plán vydat souborné vydání děl Jeana Paula, podporován literárním vědcem Juliem Petersenem. Po skončení války, jíž se Berend zúčastnil jako dobrovolník, nejprve připravil vydání dopisů Jeana Paula; roku 1927 jej Pruská akademie věd pověřila vydáním děl Jeana Paula, což byl mamutí úkol, jemuž se věnoval do roku 1938, kdy mu bylo oznámeno, že musí Německo okamžitě opustit. Podařilo se mu sice odcestovat do Švýcarska, avšak zamýšleného přesídlení do USA nedosáhl. Po skončení války jej Německá akademie věd vyzvala, aby převzal redakci dosud chybějících svazků historicko-kritického vydání Jeana Paula, teprve roku 1957 však mohl svou činnost obnovit v Marbachu nad Neckarem. Před svou smrtí v roce 1973 obdržel Eduard Berend ještě četná vyznamenání; mimo jiné mu země Bádensko-Württembersko roku 1957 udělila titul „profesor“ a roku 1963 obdržel čestný doktorát na Svobodné univerzitě v Berlíně.

Z tohoto biografického náčrtu patrně vyplynulo, že Eduard Berend, když na počátku čtyřicátých let 20. století ve švýcarském exilu psal pojednání o pojmenovávání u Jeana Paula,

^¹ Biografické údaje podle Knickmanna (1994/1995).

^² Vyšlo roku 1909 v nakladatelství Duncker, Berlín.

Straipsniai / Articles

221

VOLKER KOHLHEIM

byl na to dokonale připraven. Nejenže jako editor děl Jeana Paula znal tato díla lépe než kdokoli jiný, ale byl také obeznámen s velkým množstvím poznámek a výpisků dochovaných v zápisnících a sešitech spisovatele (k tomu Müller 1988). To, že se nyní zabýval právě pojmenováváním u Jeana Paula, bylo pravděpodobně na jedné straně dáno tím, že Jean Paul na rozdíl například od „Goetha ostýchajícího se jmen“ (824) používá nespočet osobních a místních jmen, na straně druhé snad i tím, že mu Jean Paul svým způsobem ukázal cestu, neboť byl „jedním z prvních, kteří se teoreticky vyjádřili k otázce básnické volby jmen“ (822)^³. Tyto výroky se nacházejí v §74 druhého vydání jeho Vorschule der Ästhetik z roku 1804 a začínají aforismem: „Dokonce i maličkost pojmenovávání je sotva jedna“ (Jean Paul 2015: 175). Obraťme se však zpět k pojednání Eduarda Berenda a ptejme se, co nám má sdělit o literární onomastice.

2. NÁČRT BUDOUCÍ LITERÁRNÍ ONOMASTIKY

Berend na začátku svého pojednání vizionářsky načrtává budoucnost literární onomastiky: Bylo by žádoucí, avšak nesmírně obtížně uskutečnitelné, „v co nejširším časovém a prostorovém rozsahu zodpovědět otázku, podle jakých hledisek a principů básníci křtili své smyšlené postavy; rozdíly dob, národů a jazyků by se v tomto zrcadle jasně odrážely“ (820). Pro samotného Berenda šlo o utopický projekt, zejména proto, že stále vycházel z předpokladu, že se tohoto úkolu ujme jediný badatel. Aniž by již použil tento pojem, načrtl zde Berend globální komparativní literární onomastiku, koncept, který se díky současným počítačovým možnostem zdá být na dosah. Zde je třeba odkázat na práce nizozemské lingvistky Kariny van Dalen-Oskam, která nechala vyvinout počítačové programy schopné poměrně správně rozpoznávat jména v digitalizovaných textech a také je klasifikovat podle určitých hledisek. Pomocí těchto takzvaných named entity recognition and classification tools lze velká množství digitalizovaných textů z hlediska

^³ E. Berend žije v Ženevě a používá švýcarský pravopis, který již tehdy neznal „ß“.

222

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Eduard Berend und die Anfänge der deutschen literarischen Onomastik

analyzovat a porovnávat užívání jmen a jejich funkci (van Dalen-Oskam 2016).

V následujícím textu Berend formuluje požadavky na interpreta literárních jmen. Při poetonomastickém zkoumání „nejde ani tak o přímý význam a zvuk jména jako spíše o rozmanité vedlejší tóny, které při tom zaznívají, o bližší či vzdálenější asociace, jež se k němu vážou“ (820). Když Berend na jedné straně hovoří o „rozmanitých vedlejších tónech“ a na druhé straně o „bližších či vzdálenějších asociacích“, lze v tom patrně již rozpoznat tutéž diferenciaci, která později z hlediska systémové teorie vedla k rozlišení „vnitrosystémových“ a „mimosystémových valérů“ poetického jména: K „vnitrosystémovým valérům“ patří fonologická rovina, zvuková symbolika jmen, vše, co lze označit jako fonosémantiku, stylistické prostředky jako opakování jmen a paralelismus, opozice a aliterace, a konečně také sémantika „mluvících jmen“ (Kohlheim V. 2019: 32–36). Naproti tomu za „mimosystémové valéry“ je třeba považovat intertextové a interkontextové vztahy k fiktivním či skutečným osobám nebo místům (Kohlheim V. 2019: 36–40). V této souvislosti se Berend dotýká také překladatelských otázek, když poukazuje na obtíže, jimž čelí překladatel mluvících, tedy sémanticky průhledných jmen (821; srov. Kohlheim V. 2019: 291–309).

Zajímavé je také to, že se Berend ve svém poetonomastickém pojednání již dotýká aspektů teorie literárních žánrů: konstatuje, že je na jedné straně třeba „rozlišovat mezi vážnou a komickou, mezi idealistickou a realistickou poezií“ a „snad také mezi epickými a dramatickými díly; neboť v obou podléhají jména velmi odlišným podmínkám“ (821). Zatímco na jevišti je rozhodující vnější dojem postavy a její chování a jméno hraje pouze podružnou roli, „v próze naproti tomu [...] jméno velmi podstatně přispívá k tomu, aby v nás o nositeli vyvolalo určitou představu“ (321). Je nápadné, že Berend zde zmiňuje epiku a dramatiku, nikoli však lyriku. Jistě existují básně, které neobsahují vlastní jména (Mörike: Im Nebel ruhet noch die Welt, / Noch träumen Wald und Wiesen...), na druhé straně však jména mohou utvářet celkovou atmosféru básně (Mörike: Wie heißt König Ringangs Töchterlein? / Rohtraut, Schön-Rohtraut...^⁴

^⁴ K Mörikeho Schön-Rohtraut viz Schildberg-Schroth 1995: 183-142. K vlastním jménům v lyrice viz Gottschalk 2009.

Straipsniai / Articles

223

VOLKER KOHLHEIM

Berend hovoří dokonce i o hlediscích produkční estetiky, ovšem ještě nepoužívá tento termín. Kritizuje například pochybení, „k nimž někteří spisovatelé docházeli při volbě cizokrajných jmen“, např. Carlylea, který hrdinovi svého románu Sartor Resartus (1834) dal „nemožné jméno Teufelsdröck“ (820). Důležitější je toto: Když konstatuje, že Jean Paul „jednou ne zcela bezdůvodně říká, že hrdinky a hrdinové jeho románů by bez svých rozkošných jmen vůbec nemohli existovat“ (821), blíží se již velmi názoru, že postavu ve skutečnosti konstituuje jméno (Kohlheim V. 2019: 25–28).

3.

JEAN PAULOVA VIZE BUDOUCNOSTI VOLBY JMEN

Aby Berend docenil originalitu volby jmen u Jeana Paula, nejprve ji odlišuje od literárních zvyklostí pojmenovávání svých současníků a tím sám poskytuje první podněty pro literární dějepisectví „z hlediska jména“. V době Jeana Paula, píše Berend, „ještě z velké části panoval starý zvyk či nešvar označovat osobní nebo místní jména pouze jednotlivými písmeny, většinou iniciálami, nebo hvězdičkami, např. v Gellertově Historii švédské hraběnky z G.“ (823). Jiní, například Goethe, místo jména často uváděli jen povolání nebo rodinný stav: „architekt, kapitán; matka, strýc“ (823). Jean Paulovi byla naopak anonymita nepříjemná, a to i v reálném životě: „Když o neznámé bytosti,“ cituje Berend básníka, „vím pouze jméno, je mi individuálnější a mému srdci bližší než bez něj“ (824). Berend tím básníkovi přiznává poznatek z teorie jména, který se teprve pomalu prosazuje, totiž že hlavní funkcí vlastního jména není funkce identifikační, nýbrž individualizační (srov. Windberger-Heidenkummer 2011: 20, pozn. 1).

Jean Paul se vyhýbal také tehdy obvyklému zvyku dávat pokud možno nenápadná, avšak poeticky znějící jména jako „Waldheim, Sternheim, Hohenthal“ (825). Sotva se také podílel na dobové módě označovat románové postavy profesními příjmeními odpovídajícími jejich činnostem, tedy nazývat ševce Pech nebo Pfriem či kupce Pfeffer (826) – vlastně také jen určitý druh anonymity. Jean Paul měl vůbec odpor ke jménům, která přímo „mluví“: „Kdybych se jmenoval Otec nebo Dítě nebo Gutsmuths, dávno bych tato jména odložil,“ cituje Berend z autobiografických poznámek Jeana Paula, z takzvané Vitabuch (826). Berend zde vidí Jeana Paula jako inovátora literárního pojmenovávání, avšak

224

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Eduard Berend und die Anfänge der deutschen literarischen Onomastik

19. století ho v odmítání mluvících jmen nenásledovalo: literatura realismu – nejen německá – je jich plná. Jean Paul tak své století značně předběhl; teprve 20. století začalo plakátově mluvící jména odmítat. Jako příklad lze citovat spisovatele Hanse Bendera, který se v roce 1991 v dopise vyjádřil k dotazu: „Nemám rád malebná, ironická, komická jména. [...] Čtenáři předepisují, jak si má postavy představovat: upovídané, s velkým břichem, ješitné, ubohé atd.“ (Debus 2002: 130). I pro pojmenovávání u Jeana Paula tedy platí prorocká slova, která pronesl Ludwig Börne ve své vzpomínkové řeči na Jeana Paula 2. prosince 1825 ve Frankfurtu nad Mohanem: „On však trpělivě stojí u brány dvacátého století a s úsměvem čeká, až ho jeho loudající se lid dostihne“ (Börne 1993: 184).

4. ZDROJE JEAN PAULOVÝCH JMEN

Jak však Jean Paul nacházel svá četná jména? Na to dokáže Berend podat nejlepší odpověď, neboť dobře zná básníkem zanechané pracovní materiály. Vypráví například o „sběrném sešitě“ Jeana Paula, započatém pravděpodobně již roku 1789, který obsahuje „velmi rozsáhlý seznam místních a osobních jmen“ (828). Z této sbírky obsahující podle odhadu 2000 místních a osobních jmen (832) vyplývá, že Jean Paul „využil každé příležitosti, která se mu naskytla, aby svou sbírku jmen rozšířil“ (833). Nejprve si patrně zapisoval četná jména ze svého hornofranského domova: „Stačí se jednou projít ulicemi Hofu nebo Bayreuthu a každou chvíli člověku na dveřní či vývěsní tabuli padne do oka jméno známé z děl Jeana Paula“ (833). A jeho „cestovní vyprávění“ lze přesně sledovat na mapě (Kohlheim V. 2015). Poté však podle Berenda excerpoval kalendáře, francouzské a anglické slovníky a gramatiky. Starogermánská jména jako Theoda převzal z knihy Über deutsche Vornamen und Geschlechtsnamen Tilemanna Dothiase Wiardy, vydané roku 1800, místní jména excerpoval z běžných geografických příruček své doby (833n.). Jean Paul si svá někdy dosti nápadná jména vymýšlel zcela volně jen zřídka (834), zato nalezená toponyma lehce pozměňoval. Za tímto účelem si vytvořil sbírky toponymických morfémů jako „Ober-, Unter-, Mittel-, Alt-, Frei-, Kirch-, -berg, -thal, -rode, -hofen, -fingen, -weiler, -hagen, -stetten“ (835). Občas také přemisťoval místa opatřená skutečnými místními jmény do jiných oblastí,

Straipsniai / Articles

225

VOLKER KOHLHEIM

tak v románu Siebenkäs (1796) saský Kuhschnappel do Švábska (srov. Kohlheim V. 2019: 179–181).

Berend poukazuje na další, patrně jedinečnou zvláštnost ve sbírkách jmen Jeana Paula, totiž na rozdělení na „dobrá“ a „špatná“, respektive „zlá“ jména, a to jak u místních, tak u osobních jmen. Jak Berend rozpoznal, nejde přitom pouze o rozlišení morálně dobrých a špatných postav, ale také o sociální rozlišení vysokého a nízkého, s nímž v tradičním smyslu koresponduje vážnost a komika (830). „Příznačné přitom je,“ píše Berend, „že mezi ‚dobrými‘ jmény výrazně převažují cizí jména“, např. „Machy, Selis, Lorgna, Düchauffour, Ancillon, Almeria, le Baut, Davila [...]“ (830). „Zlá“ jména naproti tomu jsou: „Streichert, Meuseler, Astmann, Stechmann, Banspach, Beez, Franzen, Fokeln [...]“ (831).

Hlubší důvod rozmanitosti jmen Jeana Paula spatřuje Berend v básníkově pojetí humoru: Jean Paul podle Berenda „rozpoznal [...], že humor, protože spočívá na kontrastu smyslového světa a ideje, musí vše až do nejmenších detailů co nejvíce individualizovat“ (828). Tímto uměním „humoristické individualizace všech osob a stavů“ Jean Paul podle Berenda připravuje pozdější realismus 19. století a částečně jej anticipuje (828).

5. PODROBNÁ ANALÝZA JEAN PAULOVA POJMENOVÁVÁNÍ

V Berendově pojednání následuje vzorová podrobná analýza literárního pojmenovávání u Jeana Paula. Zkoumá například počet slabik vlastních jmen a konstatuje, že u Jeana Paula dostávají bezvýznamné osoby či místa jednoslabičná jména („Kob, Kolb, Lind, Knef, Lerch, Stark, Fisch [...]“), zatímco jména významných objektů jsou víceslabičná (837). Pravděpodobně tak rozpoznal obecně platnou skutečnost. Sám Berend ještě zmiňuje Fontanea, který postupoval podobně (836n.); na to, že i v anglicky mluvícím prostředí koreluje vyšší počet slabik s vyšším společenským postavením, poukazuje například výrok pana Chuckse v románu Fredericka Marryata Peter Simple (1834): „When I was in good society, I [...] seldom bowed, Sir, to anything under three syllables“ (cit. podle Hengst, Sobanski 2000: 81). Berend se zabývá také konsonantismem vlastních jmen Jeana Paula a konstatuje, že četná jména končí na [s], což ve spojení s předcházející souhláskou má „silně onomatopoickou sílu a většinou víceméně komický účinek“ (838). Jako příklady Berend cituje „Kuhpanz,

226

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Eduard Berend und die Anfänge der deutschen literarischen Onomastik

Renovanz, Veldenz […]“. Jean Paul ke svým jménům rád připojuje zdrobňovací přípony -lein nebo jihoněmecké zkrácené podoby -le a -el, což jeho postavám „propůjčuje útulný, neškodný, nehrdinský ráz. Proto do této skupiny patří téměř všichni ‚hrdinové‘ idyll a humoristických próz Jeana Paula: Fixlein, Krönlein, Schmelzle, Fälbel, Freude[l], Fibel, Vierneissel“ (839). Zvláště významná je fonosémantika samohlásek: „Nepříjemné osoby mají často dlouhé Ö v přízvučné slabice, např. Oefel, Oehrmann […]“ (842). Negativně jsou zabarveny také dlouhé Ä a E: „Blaise, Flätz, […] Egelkraut“ (842). Když Berend dále konstatuje, že „dlouhé I má rozhodně přátelský charakter“, zatímco dlouhé A a O označují „ušlechtilé, vznešené postavy, např. Albano, Cesara, Liane, Beata […]“ (842), je to v naprostém souladu s nejnovějšími výsledky výzkumu fonosémantiky, podle nichž se s vokálem [i] téměř univerzálně pojí představa malého, s vokály [o] a [u] však představa velkého (Elsen 2015: 29). Berend diagnostikuje v pojmenovávání u Jeana Paula také socioonomastické rysy, když konstatuje: „Osoby z vyšších vrstev mají [...] často cizokrajná jména, i když jinak nejsou charakterizovány jako cizinci.“ Francouzská jména však nesou „veskrze zlé nebo přinejmenším lehkovážné postavy“ (842).

Již bylo poukázáno na to, že Jean Paul odmítal mluvící, tedy sémanticky průhledná jména. Berend ovšem konstatuje, že je vzhledem k jejich velkému rozšíření nemohl zcela vyloučit, „avšak jen zřídka je používá tak, aby jednoznačně poukazovala na charakter nebo stav nositele“. Takovou souvislost prý nelze „vůbec nebo jen velmi uměle prokázat“ u „školního rady Stiefela, [...] školního rychtáře Harnische, kazatele ranních bohoslužeb Flachse“ a dalších (846).

Nakonec Berend upozorňuje na onomastickou zvláštnost Jeana Paula, kterou literární realisté rádi znovu využívali: vnitřně rozporné jméno. Berend zde uvádí Attila Schmelzle a Amandus Katzenberger (848). Kontrast spočívá v rozdílně konotovaných částech celého jména, v křestním a příjmení. Attila Schmelzle z vyprávění Des Feldpredigers Schmelzle Reise nach Flätz (1809) je líčen jako téměř patologický případ úzkostnosti; na to poukazuje jeho příjmení, které evokuje představu něčeho tajícího a měkkého. On sám se však považuje za mimořádně odvážného a má za to, že jej správně reprezentuje jeho křestní jméno Attila, které jako zosobňující jméno odkazuje na hunského vojevůdce, „Boží metlu“ (srov. Kohlheim V. 2019: 67–71). Také u podivínského medika Amandus Katzenberger z vyprávění Dr. Katzenbergers Badereise (1809) příjmení vyjadřuje jeho povahu, která na jeho spoluobčany působí mimořádně škrábavě a umíněně.

Straipsniai / Articles

227

VOLKER KOHLHEIM

Jeho křestní jméno Amandus však jako gerundivum označuje někoho, kdo, jak výstižně formuluje E. T. A. Hoffmann (1995: 952), „má a musí“, totiž milovat. Zda toho dokáže, zůstává otázkou, jeho křestní jméno však evokuje podtext, který snad také přispěl k tomu, že „interprety sváděl k nejprotichůdnějším výkladům“ (Ueding 1993: 174). Pro taková jména zavedl Peter Demetz (1964: 197–201) termín „antitetické jméno“ a jako příklad uvedl Alonzo Gieshübler Theodora Fontanea (Effi Briest, 1895) a Dr. Niels Wrschowitz (Der Stechlin, 1898) (srov. Kohlheim R. 2019: 176). Gunter Presch pak taková jména, do nichž mohou „vstupovat rozpory“ (Presch 2002: 100), takže „znamenají toto i opak“, označil jako „rozštěpená jména“ (ibid., 5) a věnoval jim celou monografii. Jeho literárním příkladem byl Tonio Kröger Thomase Manna – i toto je antitetické jméno zcela v tradici Jeana Paula.

Berend uzavírá svůj článek celkovým hodnocením pojmenovávání u Jeana Paula. Již současníci si podle jeho zprávy všímali básníkových neobvyklých jmen. Ne vždy se jim dostalo jejich souhlasu. Charlotte von Kalbová Jeana Paula obdivovala, přesto soudila: „Jakkoli jsem oddána polobohu Jeanu Paulovi [...], s jeho volbou jmen jsem přesto velmi nespokojena“ (849). Berend kritikům přiznává, že volba jmen u Jeana Paula je zčásti velmi „vykonstruovaná“ (850), zároveň však připomíná, že Jean Paul nechtěl psát realistické romány, nýbrž „přes všechen realismus jednotlivostí chtěl vybudovat pouze romantický svět fantazie“ (850). Ve skutečnosti, říká Berend právem, „si vyhranění realisté [...] někdy dovolili mnohem více, např. [...] Fontane se jmény Sahnepott, Thomas Mann se jmény Klöterjahn, Lobgott Piepsam; Sesemi Weichbrodt, a zejména Raabe se jmény jako Schlotterbeck, Ulebeule [...], Knackstert atd.“ (850). A když Berend své průkopnické pojednání uzavírá slovy: „Velcí mistři vypravěčského umění 19. století [...] byli všichni jeho přímými či nepřímými žáky“ (850), bude možné totéž tvrdit o vztahu Berenda a badatelů literárních jmen od poloviny 20. století.

6. SHRNUTÍ: BERENDOVO POJEDNÁNÍ JAKO ZAKLÁDAJÍCÍ TEXT LITERÁRNÍ ONOMASTIKY

Předchozí výklad měl ukázat, že pojednání publikované roku 1942 Eduardem Berendem, editorem děl Jeana Paula, spolu s

228

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Eduard Berend und die Anfänge der deutschen literarischen Onomastik

Název Pojmenovávání u Jeana Paula lze považovat za zakládající text moderní vědecké literární onomastiky v německy mluvícím prostoru. Po krátkém náčrtu života německo-židovského vědce šlo především o zdůraznění těch aspektů jeho práce, které se měly ukázat jako průkopnické pro budoucnost poetonomastiky. E. Berend tak hned na začátku svého Aufsatzes načrtává projekt celosvětové komparativní literární onomastiky, koncepci, která se teprve nyní díky současným počítačovým možnostem zdá být na dosah. Dotýká se také otázek literární teorie týkajících se literárního pojmenovávání, otázek, které zdaleka ještě nejsou definitivně vyřešeny. Dále se Berend věnuje produkčně-estetickým problémům literárního pojmenovávání a zasazuje pojmenovávání Jeana Paula do jeho historického kontextu. Přitom může ukázat, že Jean Paul měl poetonomastické představy blízké představám 20. století. Jako vydavatel děl Jeana Paula byl Berend obeznámen také s jeho pracovními materiály, takže může ukázat, odkud básník svá jména přebíral. Ta sice často znějí nápadně, téměř bez výjimky však byla převzata z reality. Ve své průkopnické detailní analýze pojmenovávání u Jeana Paula se Berend zabývá počtem slabik jmen, jejich fonosémantikou, jejich socioonomastickými charakteristikami i antitetickými/lomenými jmény Jeana Paula. Závěrem Berend oceňuje pojmenovávání u Jeana Paula z hlediska jeho stylistické přiměřenosti. Díky četným výrokům směřujícím do budoucnosti, jak zní závěr Aufsatzes, lze Berenda považovat za učitele současné literární onomastiky.

LITERATURA

Berend Eduard 1942: Pojmenovávání u Jeana Paula. – Publications of the Modern Language Association of America 57, 820–850.

Börne Ludwig 1993: Zrcadlový obraz života. Stati o literatuře. Rozšířené nové vydání, vybral a úvodem opatřil M. Reich-Ranicki (= Insel Taschenbuch 1578), Frankfurt nad Mohanem, Lipsko: Insel.

Debus Friedhelm 2002: Jména v literárních dílech. (Vy)nalezení – forma – funkce (= Akademie věd a literatury, Mohuč, pojednání humanitní a sociálněvědní třídy, roč. 2002, č. 2), Stuttgart: Steiner.

Demetz Peter 1964: Formy realismu: Theodor Fontane. Kritické studie, Mnichov: Hanser.

Straipsniai / Articles

229

VOLKER KOHLHEIM

Elsen Hilke 2015: Faktor zvukové symboliky. – JournalLIPP 4, 27–42. Přístup: https://lipp.ub.lmu.de [navštíveno 02.03.2021].

Gottschalk Jürn 2009: Vlastní jména a lyrika. Studie o používání vlastních jmen v básních: disertační práce, Göttingen 2009. Přístup: https://ediss.uni-goettingen.de/bitstream/handle/11858/00-1735-0000-0006-AED5-6/gottschalk.pdf?sequence=1 [navštíveno 02.03.2021].

Hengst Karlheinz, Sobanski Ines 2000: Vlastní jména jako strukturní prvky v literárním textu. – English in the Modern World. Festschrift for Hartmut Breitkreuz on the Occasion of his Sixtieth Birthday (= Foreign Language Studies 5), vyd. M. Dakowska, Frankfurt nad Mohanem aj.: Lang, 79–101.

Hoffmann E. T. A. 1995: Královská nevěsta. Pohádka vytvořená podle přírody – Hoffmann E. T. A. – Die Serapions-Brüder. Gesammelte Erzählungen und Märchen. Podle textu prvního vydání z let 1819–21 s přihlédnutím k vydáním C. G. v. Maassena a G. Ellingera, s poznámkami W. Segebrechta, revidoval a doplnil E. Matala de Mazza, 5. vyd., Mnichov: Winkler, 945–995.

Jean Paul 2015: Předškola estetiky spolu s několika přednáškami o stranách doby, vyd. F. Bambeck (= Werke. Historisch-kritische Ausgabe, vyd. H. Pfotenhauer, B. Hunfeld, sv. 5, i), Berlín, Mnichov, Boston: de Gruyter.

Knickmann Hanne 1994/1995: Badatel Jeana Paula Eduard Berend (1883–1973). Příspěvek k dějinám germanistiky v první polovině 20. století. Část 1. – Jahrbuch der Jean-Paul-Gesellschaft 29, 7–91; část 2. – Jahrbuch der Jean-Paul-Gesellschaft 30, 7–104.

Kohlheim Rosa 2019: Úvahy o nominatio v románech Theodora Fontana zasazených do společnosti jeho doby. – il Nome nel testo. Rivista internazionale di Onomastica Letteraria 21, 169–176.

Kohlheim Volker 2015: Jean Paul a svět jmen Bavorského Vogtlandu. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 52, 176–191.

Kohlheim Volker 2019: Jméno v literatuře. Za spolupráce Rosy Kohlheim (= Beiträge zur neueren Literaturgeschichte 393), Heidelberg: Winter.

Müller Götz 1988: Excerpce Jeana Paula, Würzburg: Königshausen & Neumann.

Presch Gunter 2002: Jména v konfliktních oblastech. Jak se rozpory dostávají do vlastních jmen (= Tübinger Beiträge zur Linguistik 460), Tübingen: Narr.

Schildberg-Schroth Gerhard 1995: Vlastní jméno a literárnost (= Kieler Beiträge zur deutschen Sprachgeschichte 16), Neumünster: Wachholtz.

Ueding Gert 1993: Jean Paul (= Beck’sche Reihe Autoren 629), Mnichov: Beck.

230

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV

Eduard Berend und die Anfänge der deutschen literarischen Onomastik

van Dalen-Oskam Karina 2016: Korpusové přístupy ke jménům v literatuře. – The Oxford Handbook of Names and Naming, vyd. C. Hough, D. Izdebska, Oxford: Oxford University Press, 344–354.

Windberger-Heidenkummer Erika 2011: Onymická monovalence a tvorba tříd. Onomastický problém a jeho metodické důsledky. – Methoden der Namenforschung. Methodologie, Methodik und Praxis, vyd. A. Ziegler, E. Windberger-Heidenkummer, Berlín: Akademie Verlag, 29–46.

Eduard Berend a počátky německé literární onomastiky

SHRNUTÍ

Článek „Pojmenovávání u Jeana Paula“ („Die Namengebung bei Jean Paul“), který roku 1942 publikoval vydavatel děl Jeana Paula (Johanna Paula Friedricha Richtera) Eduard Berend, lze považovat za zakládající dílo moderní vědecké literární onomastiky v německy mluvícím prostoru. Po krátkém biografickém náčrtu vědce, německého Žida, který své dílo o zvláštnostech pojmenovávání básníka Jeana Paula pravděpodobně napsal ve švýcarském exilu, následuje Berendova jasnozřivá vize literární onomastiky, předložená na začátku jeho práce. Je založena na globálním myšlení a celosvětovém komparativním projektu, přičemž současné možnosti výpočetní techniky této vizi propůjčují konkrétní podobu. Tato koncepce zahrnuje jak teoretické aspekty klasifikace, tak estetické aspekty realizace. E. Berend zasazuje fenomén pojmenovávání u Jeana Paula do historického kontextu a ukazuje, že Jean Paul vycházel z poetonomastické představy charakteristické pro 20. století. E. Berend jako vydavatel děl Jeana Paula dobře znal také materiál jeho práce, a mohl proto uvést, odkud byla převzata jména, která básník používal. Ve své podrobné analýze pojmenovávání u Jeana Paula se E. Berend zabývá dokonce počtem slabik jmen a hodnocením fonosémantiky, jakož i sociologickou charakteristikou a antitetickými/lomenými jmény Jeana Paula; oceňuje přesnost pojmenovávání u Jeana Paula. Na základě četných tvrzení E. Berenda nastolujících perspektivu dalšího výzkumu, uvedených v závěrech článku, jej lze považovat za mistra současné literární onomastiky.

Přijato 6. dubna 2021.

VOLKER KOHLHEIM

Schlosshof Birken 11, D-95447 Bayreuth, Německo [email protected]

Straipsniai / Articles

231