Ozvěny minulosti

1904--1994

Před 90 lety, 7. května 1904, po 40 letech pronásledování litevského písemnictví založeného na jiné než ruské abecedě podepsal carský režim akt své porážky – vydal dekret o zrušení zákazu litevského tisku. V nezávislé Litvě se tento den připomíná jako Den obnovení tisku, jazyka a knihy. Koncem téhož roku 1904 začal ve Vilniusu vycházet první litevský deník „Vilniaus žinios“ (vydavatel P. Vileišis). Tento deník mimo jiné velmi pomohl posílit a upevnit spisovnou litevštinu. Zpočátku se v něm poměrně aktivně probíraly otázky jazyka církve. Tehdy to bylo mimořádně aktuální, protože o věcech víry se kázalo a mluvilo i psalo nesmírně zkomoleným jazykem.

Při připomínce devadesátého výročí obnovení tisku a „Vilniaus žinios“ přetiskujeme z tohoto časopisu článek J. Geručia „Chyby duchovní terminologie“. Aby čtenář viděl, jak se tehdy psalo, nebylo v článku nic opravováno. Autorem článku, který se podepsal J. Geručis, byl kanovník Jonas Balvočius (1842.III.2 – 1915.XI.12), vzdělaný Žemaitijec z Viekšniů, známý pracovník v oblasti písemnictví, autor rukopisného polsko-litevského slovníku, který téměř celý život působil jako kněz v aukštaitské části žemaitijské diecéze.

St. K.

Chyby duchovní terminologie

Zastánci starých pořádků se pevně drží chybné terminologie. Hájí se tím, že tomu tak bylo dříve a že lidé jsou prý zvyklí tomu tak říkat. Ne všechno, co platilo kdysi, může platit i dnes. Svět se rozvíjí ve všech oblastech – tedy i v jazyce – a každý chce, aby věci byly bližší, lepší a správnější. Každý uvažuje sám za sebe a už se nechce nechat vodit za nos. Všude se postupuje k lepšímu. Mám snad proto, že můj otec nosil lýkové střevíce, také odhodit boty? A když moje matka jedávala jen ječné bochníky, nesmím si už upéct pšeničný koláč?⟦

4—880

49

⟧Ani náhodou! Oni to tak dělali, protože jinak nemohli nebo nechtěli, ale já chci a můžu.

Je třeba nezapomínat, že chyby duchovní terminologie vznikly neúmyslně a bezděčně. My je však zachováváme záměrně a dobrovolně. Polští kněží (naši tehdy nebyli), kteří nás křtili, neuměli dobře litevsky a nemohli se tomu tak rychle naučit. Když se trochu zaučili, začali novokřtěncům hlásat věci víry a narychlo psát alespoň modlitební knížky. Jak to udělali? Hlásali a psali, jak kdo uměl. A vznikla z toho směs. Kázání a knihy byly napůl litevské, napůl polské, případně šlo o polská slova s litevskými koncovkami. Církevní modlitby a katechismus se proměnily v jakýsi žargon. A protože je Litevec nesmírně trpělivý, poddajný a odedávna zvyklý na porobu, nebránil se ani prznění jazyka. Bylo mu protivné poslouchat, jak kazatel przní litevská slova a vkládá mezi ně polská; při čtení modlitební knihy se mu z toho dělalo špatně. Ale co měl jako zajatec dělat? Byl trpělivý. Po pravdě řečeno, kdyby někdo napsal modlitební knížku takovým žargonem polsky, německy nebo francouzsky, všichni tři – Polák, Němec i Francouz – by ji odmítli. Nešťastný Litevec ji musí přijmout, protože tomu tak bylo dříve a protože je zvyklý tomu tak říkat.

Link zvyknutí je argument (důkaz), nikoli nejsilnější. Jestliže si člověk může zvyknout na chyby, tím spíše na správnost. Každý má vrozenou touhu hledat pravdu a po jejím nalezení si ji zamilovat. Stejně tak Litevec. Viděli jsme to, když se objevila nová karunka a mogilevská suplika; lidé se jich chopili oběma rukama a nemohou se vynadivit jejich čistotě a kráse. Co se tu vlastně stalo? Oznámily ty dvě písně nějakou novinku? Vůbec ne! Obsah zůstal stejný, jen už v něm nejsou zatoulaná slova (barbarismy) — a v tom je celé tajemství. Z tohoto příkladu vidíme, že Litevec není žádný zabedněnec, který by už nedokázal pochopit, co je čisté a co cizí příměs.

Chyby duchovní terminologie se nazývají patlanice. Připomenu zde jen některé.

Pivo, med, vnitřek a nebe nemají množné číslo. Jak se tedy v modlitbě Páně vzalo „na nebesích“? Když se řekne „na nebesích“, zdá se, že nebes je víc než jedno.

Latinsky je quotidianum — každodenní. Proč tedy všech dnů? Říká se: mzda za celý rok, zisk za celý měsíc; to však znamená jen ten měsíc, ten rok. Lidé říkají: bída a slzy, to je můj každodenní chléb (nikoli chléb všech dnů).

50

Slovo pagirta odpovídá latinskému Vulgáty benedicta. Pochválená hospodyně za chutné skrylie, za výbornou tkaninu, zatímco nejsvětější Maria je požehnaná. Vždyť přece neříkáme Osm pochval, nýbrž osm požehnání.

Žyvatas je úporná břišní nemoc, nikomu nepříjemná. Lidé říkají: Žyvatas mě trápí, dítě žyvatuje. Proto je „plod žyvata“ velmi ošklivé rčení.

Předložka po se s Pilátem neslučuje. Vypadá to, jako by nejprve trpěl Pilát a potom trpěl jeho Ježíš Kristus. Anebo jako by Pilát byl nahoře a dole trpěl Spasitel.

Skoro všechny modlitby končí: na věky věků. Odkud překladatel takto přeložil, není známo. Při zpětném překladu do latiny by to bylo: In saecula saecularium. Pro zesílení výpovědi klademe vedle sebe dvě podstatná jména, například: strastí – strasti. Nemůžeme říci: Strastí – strastiplnější, strastí – strastiplných. To by byl absurdní nesmysl. Správná podoba by byla: věk za věkem, věky věků.

O syntaxi není ani třeba mluvit. Celá je buď latinská, nebo polská, tu a tam ještě ruská. Písně také dbají jen na to, aby se rýmovaly koncové slabiky, a na ducha jazyka nemyslí. Pan Naujalis zamýšlel dát Litvě krásné písně s notami, ale nečekaně zemřel. Nová modlitební knížka „Balsas Balandelės“, která se letos objevila ve Vilniusu, postoupila značně kupředu, ale svůj postup nedokončila až do konce.

Co se týče svátků, to je čistě Polsko. Hle, co znamená pro Litevce: gram, grom, gramnyčios? Neznamená to nic.

Pravadai vytlačili Atvelykis; pravadiai – Atvedybas. Traicė sice nic nevytlačila, ale nám Litevcům je toto slovo cizí. V celém litevském jazyce není podstatné jméno zakončené na aicė.

Kdybychom se zeptali Litevce z Keistučia, co znamená slovo Traicė, vůbec by to nedokázal říci. Kdybychom se zeptali, co je Treybė, odpověděl by, že je to takový počet, který se skládá ze tří. Naši soukmenovci Lotyši říkají: triadiba sanskritas – trimutra. Němci říkají: Dreifaltigkeit, Dreieinigkeit. Všichni se obejdou bez polské Traicė, jen my, Litevci, jako bychom se bez ní sami neobešli. Že Tre ybė je ryze litevské slovo a že v něm není žádná věroučná chyba, dokazují „Pavasario Balsai“, kde je doktor teologie, inspektor akademie, výborně užívá. Kdo tomu může rozumět lépe než evropský učenec.

Smilujme se nad svým utlačovaným jazykem a co nejdříve jej napravme. Nyní je příhodná doba, je třeba jí využít.

J. Gerutis

51