LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

GENITIVNÍ LITEVSKÉ MÍSTOPISNÉ NÁZVY

B. SAVUKYNAS

Cílem této studie je lingvisticky prozkoumat¹ jeden produktivní typ litevské toponymie — místopisné názvy v genitivu, určit specifika jejich struktury a sémantiky a jejich vztah k jiným strukturně-gramatickým typům místopisných názvů. Pro baltskou toponymii dosud nebyla vytvořena strukturně-gramatická klasifikace. Strukturně-gramatická klasifikace slovanské toponymie S. Rosponda je podle jeho vlastního názoru použitelná i pro baltskou toponymii². Je zřejmé, že kdyby byly určeny všechny strukturně-gramatické a sémantické typy baltských místopisných názvů, vyvstaly by rozdíly mezi systémy baltské a slovanské toponymie. Již a priori lze tvrdit, že jednotlivé strukturně-gramatické typy místopisných názvů jsou v baltských a slovanských jazycích různě produktivní. Typ místopisných názvů v genitivu je v baltských jazycích mnohem produktivnější a rozmanitější než ve slovanských; S. Rospond jej nazývá „z członem wyróżniającym w dopełniaczu“³.

Vzhledem k tomu, že je v baltských jazycích velmi živý genitiv vlastního jména (genetivus explicativus)⁴, kterým lze vyjádřit každý místní název, nebyly místopisné názvy v genitivu dosud ani považovány za samostatný produktivní typ a občas se objevovaly názory, že jde pouze o genitivy vlastních jmen. Zde nebudeme polemizovat s tímto názorem, neboť místopisné názvy v genitivu jsou v baltských jazycích zjevným faktem, který nevyžaduje žádný důkaz.

¹ Metoda dějin osídlení, která dlouhou dobu převládala v toponomastice a analyzovala místopisné názvy jako „památky lidské geografie“ („les fossiles de la géographie humaine“), jako „historické prameny“ („Geschichtsquelle“), nyní stále více ustupuje čistě lingvistickému zkoumání místopisných názvů. Místopisné názvy se začínají chápat především jako vzniklé, specifické gramatické a sémantické útvary; při jejich lingvistické analýze se vychází ze strukturně-gramatické klasifikace, která vymezuje produktivní typy daného národního toponymického systému. Určením morfologické stratigrafie těchto typů lze také vysledovat jejich dějiny, chronologii a geografii. Taková lingvistická analýza toponymického systému etnicky jednotného území může být dobrým základem pro následný historický výzkum areálu tohoto systému.

² Stanisław Rospond, Klasyfikacja strukturalno-gramatyczna słowiańskich nazw geograficznych, Wrocław, 1957, p. 49.

³ Ibid., p. 48.

⁴ J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, t. I. Vilnius, 1957, p. 585.

235

Typ místopisných názvů v genitivu není v litevštině ve srovnání s názvy utvořenými jinými způsoby početný, zahrnuje však názvy sídel, vodních objektů i pozemků, např.:

a) názvy sídel: Lauko Sodà ves (Žarėnai), Romãinių Kaimėlė ves (Raudondvaris), Vaineikių Mėdsėdžiai (Darbėnai);

b) názvy vodních objektů: Alsėdžių ežeras (Alsėdžiai), Drėvės upis (Linkuva), Mažrimo upė (Skuodas), Šilo ežeras (Dusetos);

c) názvy pozemků: Adomėlio lieknas (Biržai, ves Meilūnai), Asių kalnėlis (Šimonys), Asmino kalnas (Plateliai)⁵.

Také lotyština má značné množství místopisných názvů v genitivu: Aņģu purvs (35), Apiņu kalniņš (37), Dugas mežs (234), Dūrbēs ezers (240), Ēndzelina muiža (273), Gāndra Ūōzuola laņka (299), Gaūra upe (304), Guļbju ciems (337) Strauta upe (258)⁶.

Prusština rovněž měla místopisné názvy v genitivu: Sawlis-kresil (243), Gawsis-lauks (243), Tlokun-pelk (183), Treon-kaymyn-wey-sigis „trium villarum pratum“ (185)⁷. Jak ukazují pruské příklady doložené v dokumentech ze 13.–14. století, místopisné názvy v genitivu existovaly v baltských jazycích odedávna. Že nejde o nový produktivní typ toponymie, mohou potvrdit i další indoevropské jazyky⁸.

Toponomasté prokázali, že například ve slovanské⁹ a germánské¹⁰ toponymii tvoří nejstarší vrstvu topografické (neboli fyziografické) místopisné názvy odvozené od apelativních termínů označujících různé objekty zemského povrchu, jako jsou řeka, jezero, tůň, močál, údolí, tok, hlubina, osada, vesnice, dvůr, obec apod., nebo fyzickogeografické vlastnosti těchto objektů: hluboký, dlouhý, úzký, rychlý, bahnitý, mokrý... Je třeba poznamenat, že právě takové topografické termíny často tvoří druhou složku místopisných názvů v genitivu: Paežerių ežeras (Vilkaviškis), Adomėlio lieknas (Biržai).

Později se po topografických utvářely další sémantické typy místopisných názvů: kulturní, etnické, posesivní, patronymické, patronymické, zdrobnělé.

Strukturně-gramatická stratigrafie místopisných názvů je mnohem složitější než jejich sémantická stratigrafie, protože kterýkoli produktivní typ může mít velmi rozmanitou sémantiku, jejíž chronologické zařazení se liší (topografickou, kulturní, etnickou, posesivní...). Proto obecně, hovoříme-li o toponymické stra-

⁵ Při psaní druhé komponenty velkým či malým písmenem se zde dodržuje ustálené pravopisné pravidlo, viz Lietuvių kalbos rašybos žodynas, Kaunas, 1948.

⁶ J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi, I daļa, 1. sējums, Rīgā, 1956 (Číslo v závorkách označuje stranu).

⁷ G. Gerulis. Die altpreussischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922 (Číslo v závorkách označuje stranu).

⁸ Viz F. Solmsen. Indogermanische Eigennamen als Spiegel der Kulturgeschichte, Heidelberg, 1922, s. 67 a W. Steinhauser. Die genetivischen Ortsnamen in Österreich, Wien und Leipzig, 1927.

⁹ Stanisław Rospond, Klasyfikacja strukturalno-gramatyczna słowiańskich nazw geograficznych, Wrocław, 1957, s. 34;

¹⁰ Wilhelm Schmidt, Deutsche Sprachkunde, Berlin, 1959, p. 270.

236

tigrafii se tím nemíní, že by se některá vrstva místních názvů začala a přestala utvářet v určitém časovém úseku, který by byl vlastní pouze jí. Ve stratigrafické řadě strukturních či sémantických typů se určuje pouze začátek jejich utváření. Jakmile se jednou některý typ objeví v systému toponymie, zůstává produktivní po dlouhou dobu a začleňuje se do celé strukturní rozmanitosti místních názvů.

Stanovit stratigrafické pořadí genitivních místních jmen je velmi složité, tím spíše, že mají různou sémantiku a zdaleka nevznikla v jedné době. Jestliže nejstarší místní jména byla jmenná-nominativní a složená dvoukmenová vznikla ze slovních skupin (mezi nimi i z genitivních), je třeba se domnívat, že genitivní místní jména, užívaná později než nominativní, jsou přesto starší než složeniny s posesivním významem (viz s. 10, 11). Po nominativních a před složenými místními jmény vznikla také sekundární-adjektivní místní jména, která jsou sémanticky spjata s genitivními, neboť obě mají atributivní význam. Adjektivní místní jména mohla být tvořena přímo z apelativ, např.: Beržid potok (Baisogala) (: beržas); Siliū louka (Pasvalys) (: šilas); Dūmb-lis jezero (Kapčiamiestis) (: dūmblas)¹¹, a také z vlastních jmen, např. pr. Muntileitis dum̃mis (kde první komponent je posesivní adjektivum utvořené z osobního jména Muntil¹², srov. řec. Ἀχιλλῆος δρόμος „Achilleova cesta“ (= Achilleova). Jak uvidíme, i genitivní místní jména se tvoří z apelativ i z vlastních jmen.

Podle druhé komponenty lze genitivní místní názvy rozdělit do dvou sémantických skupin: metaforické a topografické.

Metaforická místní jména s genitivem

jsou utvořena z apelativa užitého v přeneseném významu v nominativu (druhá komponenta) a neshodného přívlastku (první komponenta), např.: Vilko Kinis vs. (Tverai), Jaučio Dėjimas „část jezera Suosa“ (Viešintos), Būlio Kaktà vs. (ves Lūžgaliai, okres Klaipėda).

Zde je třeba zmínit také ta místní jména s genitivem, jejichž druhá komponenta je topografický termín užitý v topografickém, avšak již přeneseném významu, např.: Lankos Laukas ves (Plungė), Krōku Lankà jezero (Šilutė), Mańgalo Kálnas vs. (Varniai), Vilko Miškas vs. (tamtéž). Je zřejmé, že tato jména kdysi označovala objekty přímo vystižené jejich topografickým termínem, ale poté, co se na těchto místech usadily obyvatelské osady, začaly být těmito jmény nazývány i ony.

Topografická místní jména s genitivem

jejich první komponenta má různý původ a význam; podle toho lze rozlišit 3 skupiny těchto místních jmen: toponymická, antroponymická a apelativní.

Toponymická místní jména s genitivem

jsou utvořena z topografického termínu a neshodného přívlastku vyjádřeného genitivem jiného místního jména, který označuje lokální podřízenost objektu nebo jeho blízkost k jinému objektu (zde vyjádřenému genitivem místního jména). I podle významu lze tato místní jména nazývat lokálními, neboť toponi-

¹¹ Všechna tato místní jména jsou z hlediska gramatiky substantivizovaná adjektiva.

¹² Georg Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, Berlin un Leipzig, 1922, p. 244.

237

Zde zvláštnost spočívá v uvedení lokalizace objektu, např.: Akmenių ežeras (Lazdijai) — „jezero ležící v Akmeniai“; Alsėdžių ežeras (Plungė) — „jezero ležící v Alsėdžiai“.

Někdy mohou mít takové místní názvy v genitivu posesivní význam, označují-li majetek celé vesnice, např.: Jo-vaišių pievos (Leipalingis) — louky, které patřily rolníkům z vesnice Jova išiai.

Zvláštní skupinu místních názvů v genitivu tvoří názvy sídel odvozené od genitivů názvů jiných sídel a od zvláštních termínů označujících určitý typ sídla, jako například v jižní Litvě būda „skromná chatrč“, u Žemaitů mėdsėdžiai „obyvatelé usazení na lesní mýtině“ apod., např.: Plaskūnų Būda (Kruonis), Klėriškių Būda (Žiežmariai), Daukšių Mėdsėdžiai (Mosedis), Vaineikių Mėdsėdžiai (Darbėnai), Beržnotonių Kaimelė, Romānių Kaimelė (< kaima „vesnice“) (Raudondvaris), srov. názvy sousedních vesnic: Plaskūnai, Klėriškės, Vaineikiai, Daukšiai, Romāniai, Beržnotoniai. Tyto místní názvy mohou mít jak lokalizační, tak posesivní význam, to však lze určit pouze po objasnění geneze každého z nich.

V antroponymických místních názvech v genitivu tvoří první komponent nesklonný přívlastek v genitivu osobního jména, např.:

Adomėlio lieknas (Biržai), srov. přezdívku Adomėlis;

Būrbos kalnas (Varniai), srov. příjmení (=pvd.) Būrba;

Baukio ežeras (Užpaliai), srov. příjmení Baukys;

Derkinčio upalis (Seda), srov. příjmení Derkinītis;

Dūdōs upius (Svėdasai), srov. příjmení Dūdā;

Gedmino ežerālis (Alsėdžiai), srov. příjmení Gedminas;

Mažrimo upė (Skuodas), srov. příjmení Mažrimas;

Paukščio ežeras (Alsėdžiai), srov. příjmení Paukštys.

Antroponymické místní názvy v genitivu mají nejčastěji posesivní význam. První komponent je genitiv osobního jména (příjmení, přezdívky nebo někdy křestního jména) bývalého vlastníka označovaného místa, například Baukio ežero, Dūdōs upiaus byli vlastníky Baukys ir Dūdā.

Antroponymické místní názvy v genitivu mohou mít také memoriální význam, je-li místo pojmenováno po osobě s ním spojené. V takových místních názvech máme genitiv osobního jména téhož významu jako například v názvech ulic: Būgos gatvė, Kęstučio gatvė. Odlišit memoriální místní názvy od posesivních, neznáme-li historii místa, je téměř nemožné! Pouze u některých takových místních názvů můžeme díky snadno odhadnutelné genezi jasně vnímat memoriální význam, např.: Birūtės kalnas (Palanga), Gedimino kalnas (Vilnius), Švento Jōno upėlis (Surviliškis).

V apelativních místních jménech s genitivem stojí na prvním místě genitiv některého apelativa—

238

— který má nejčastěji prostý atributivní význam, tj. označuje nějakou vlastnost místa. Například v místním jméně Liepų kalnas (vesnice Jonikaičiai, Pagėgiai) genitiv vyjadřuje charakteristickou vlastnost tohoto kopce — je porostlý lipami; Apynių raistė (Skiemoniys) je místem, kde roste mnoho chmele; Versmių upelis (Kuktiškės) má mnoho pramenů (= zřídel).

U jiných apelativních místních jmen s genitivem lze rozpoznat také l o k a l i z a č n í význam, např.: Daubos šaltinis (vesnice Budrikai, Žemaičių Naumiestis) — pramen, který se nachází v rokli; Kapų ežeras (Naujasis Radviliškis) — jezero ležící u hřbitova.

Další apelativní místní jména s genitivem mají p o s e s i v n í význam: genitiv v nich vyjadřuje příslušnost místa osobě označené apelativem podle jejího povolání nebo jiné vlastnosti, např.: Kunigo upėlis (Birštonas), Klebūno upė (Mosėdis).

Posesivní místní jména s genitivem apelativa je také obtížné odlišit od m e m o r i á l n í c h, protože například Kunigo upėlis se tak mohl nazývat nejen proto, že tekl přes knězovo pole, ale také proto, že kněz s ním byl nějak spojen jinak. Zřetelně memorialní význam má například Ūbago brasta (vesnice Čivonys M, Veisiejai) — v němž se utopil žebrák.

Po přehledu slovotvorných a sémantických typů litevských místních jmen s genitivem je lze graficky znázornit takto:

Z takových souběžně užívaných forem, jako jsou Liepų kalnas/Liepkalnis kopec (Jonikaičiai, okres Pagėgiai), Lauko Sodą/Lauksodis¹³ vesnice (Telšiai), je patrné, že místní jména s genitivem přecházejí ve složená jména; nejde o žádný toponymický zákon, nýbrž o obecnou tendenci litevského slovotvorného systému.

¹³ Forma Laúksodis se mezi lidmi používá poměrně zřídka, častěji se objevuje v úředních písemnostech.

239

Je třeba se domnívat, že genitivní slovní skupiny předcházejí kompozitům téhož druhu, srov. akies mirksny... (Margarita Theologica... per Simona Waischnorą... Karaliaučiuje, 1600, p. 185) a v současné litevštině akimirksnį.

Prostředky vyjadřování příslušnosti jsou v současné litevštině poměrně rozmanité: genitiv vlastnosti (genetyvus possessivus), posesivní adjektiva (adjectiva possesiva) a kompozita s posesivním významem. Všechny tyto slovotvorné typy se vyskytují i v místních jménech: Šilo ežeras (1. Pasvalys, 2. Dusetos), Šilinis ež. (1. Dusetos, 2. Linkmenys), Šiležeris (Užpaliai)¹⁴, Adómo kálnas (Darsūniškis), Adominė pv. (Suvernų k., Kin-tai), Adómkalnis (Užpaliai). Paralelní užívání podob Šilo ežeras/Šilinis ež. (Dusetos), Ríkio upė/Rikinė up. (Karklininkų k., Klaipėda) dovoluje soudit, že stejně jako genitiv vlastnosti nejspíše předchází posesivní adjektiva (srov. lidovou píseň aukso žiedas a současný jazyk auksinis žiedas), i zde budou starší genitivní místní jména. Také místní jména typu Adómo kálno mohou předcházet místním jménům typu Adó-makalnio. Názor, že kompozita vznikla ze skloňovaných nebo asyndetických slovních skupin, je zcela přesvědčivý, zvláště vezmeme-li v úvahu taková fakta z dějin litevštiny, jako výše zmíněné akies mirksny... a akimirksnį.

Genitivní místní jména mohou v mnoha případech být také archetypy některých nominativních místních jmen s posesivním významem. Řeka v okolí Tirkšlių se ve Spruogisově slovníku nazývá Vaidótas, ale také Бо̂угатынусь/Ваугатына; tato poslední podoba mohla vzniknout pouze z genitivního hydronyma *Vaidoto upė (nebo upis). Po nějakou dobu se zřejmě užívaly obě podoby vedle sebe — genitivně-kompozitní i složená, neboť dnešní podobu Vaidó-tas vedle starší paralelní podoby Бо̂угатынусь lze vysvětlit pouze jako eliptický genitiv převedený na nominativ. Stejný proces nominativizace vidíme i u apelativ, kdy například z podoby traūko žolė vzniká kompozitum traūkažolė a eliptická podoba traūkas¹⁵.

Elipsa genitivních místních jmen není ojedinělým jevem ani v jiných indoevropských jazycích¹⁶. V baltských jazycích se genitiv v případě elipsy obvykle mění v nominativ: *Vaidoto upė>Vaidótas, nebo se začleňuje do kompozita: Бо̂угатынусь. Taková místní jména zjevně antroponymního původu, tedy s posesivním či memoriálním významem, jako Dáujotas up. (Gruzdžiai), Dómantas up. (Varniai), Vaidminas up. (Laižuva), Vózgautas up. (Stačiūnai), jsou nejspíše eliptické genitivy vlastnosti převedené na nominativ. K jejich nominativizaci mohla více či méně přispět také analogie paralelního užívání nominativního místního jména a genitivu jeho názvu, jako Palangà/Palangos miestas, Dubýsa/Dubýsos upė.

¹⁴ Všechna tato tři místní jména mají lokální význam příslušnosti.

¹⁵ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodynų daryba, Vilnius, 1941, p. 400, 558.

¹⁶ W. Steinhauser, Genitivní místní jména v Rakousku, Vídeň a Lipsko, 1927, a Stanislaw Rospond, Strukturálně-gramatická klasifikace slovanských zeměpisných názvů, Vratislav, 1957, s. 48.

240

Zjevně nová jsou taková genitivní místní jména jako Paežerių ežeras (Vilkaviškis), Ažuožerių ežeras (Anykščiai), jejichž vznik lze znázornit takto:

Typ genitivních místních jmen je stále produktivní i dnes. Tímto způsobem se tvoří zvláště velké množství mikrotoponym.

V souhrnu lze říci, že genitivní místní jména v některých případech předcházejí nominativním; jde o starý produktivní typ nejen litevské, ale i jiné baltské toponymie, nejspíše zděděný již z praslovanštiny.

LITEVSKÉ GENITIVNÍ TOPONYMUM

B. SAVUKINAS

Shrnutí

V litevštině, stejně jako v ostatních baltských jazycích, se vyskytuje genitivní typ tvoření místních názvů. Názvy tohoto typu se skládají z topografického termínu a přívlastku v genitivu. Tento typ zahrnuje názvy sídel, hydronymii i mikrotoponymii, např.:

1. Názvy sídel: Laiko Sodà (vesnice); Vaineikių Medsėdžiai (vesnice);

2. Hydronymie: Alsėdžių ežeras (jezero), Mažrimo upė (říčka);

3. Mikrotoponymie: Adomėlio lieknas (bažina), Asių kalnelis (návrší).

V baltských jazycích se často užívá určovací genitiv (genetivus explicativus), jímž lze vyjádřit jakýkoli nominativní místní název. Dosud se názvy užívané v určovacím genitivu často nerozlišovaly od genitivních názvů. Práce strukturálně a sémanticky pojednává o genitivních toponymech (dále g. t.) a jejich vztahu k ostatním strukturním typům litevské toponymie. Jak dokládá slovanská a germánská toponomastika, nejstarší vrstvu toponymie tvoří topografické názvy, které vznikly z obecných termínů označujících zeměpisné objekty nebo z

16. Kalbotyros klausimai VI.

241

přídavných jmen označujících specifické rysy těchto objektů. Zde je třeba poznamenat, že takové topografické termíny často vystupují jako druhé komponenty v místních názvech, např.: Raežerių ežeras. To znamená, že místní názvy jsou determinativními topografickými toponymy, jejichž determinace se liší sémantikou vztahující se k různým časovým obdobím. U místních názvů je obtížné stanovit stratigrafické pořadí. Proto když se hovoří o toponymické stratigrafii, nemělo by se tím rozumět, že se ta či ona vrstva toponymie utvořila pouze v jediném období, které je pro ni charakteristické. Ve stratigrafické řadě strukturních a sémantických typů se určuje pouze vznik typu.

Jestliže jsou nominativní názvy nejstarší a složené názvy se dvěma základy vznikají ze skupin slov (také genitivních), lze předpokládat, že místní názvy se začaly užívat později než nominativní, avšak dříve než složené. Později než nominativní, ale dříve než složené, vznikly sekundární adjektivní názvy. Tato toponyma adjektivního typu jsou sémanticky spojena s genitivními, neboť oba typy obsahují určovací význam. Stejně jako názvy adjektivního typu vznikají z obecných podstatných jmen Šilia (louka), Beržia (říčka), Dūblis (jezero) a vlastních jmen (srov. Munileitis dummis), vznikají místní názvy jak z obecných podstatných jmen, tak z vlastních jmen.

Místní názvy lze podle druhé komponenty rozdělit do dvou skupin: metaforické a topografické (fyziografické).

Metaforické místní názvy se skládají z obecného podstatného jména užitého metaforicky v nominativu (II. komponenta) a z libovolného genitivu, který plní funkci určení, např.: Vilko Kinis (samota), Būlio Kaktà (louka).

Patří sem i takové místní názvy, jejichž druhá komponenta je ještě topografickým, avšak již metaforicky užitým termínem, např.: Lankos Lāukas (vesnice), Krōkų Lankà (jezero).

Genitivní toponyma s topografickou první komponentou mohou mít různý původ a význam; podle toho se dělí na toponymická, antroponymická a apelativní.

U toponymických místních názvů tvoří první komponentu genitivní určení, které označuje místní podřízenost nebo místní blízkost místa. Podle významu je nazýváme lokálními, neboť toponymická determinace zde vyjadřuje údaj o poloze; např.: Akmėnių ežeras „jezero, které se nachází ve vesnici Akmėniai“.

Takové názvy mohou mít i přivlastňovací význam, pokud označují kolektivní vlastnictví, např.: Jovaišių pievos „louky, které patřily rolníkům z vesnice Jovaišiai“.

Zvláštní skupinu místních názvů tvoří názvy sídel, utvořené z názvu sousedních obydlených míst a z termínů,

242

označujících sídla zvláštního typu, např.: Daukšių Mėdsėdžiai „osada patřící k vesnici Daukšiai“, Romāinių Kaimelė „vesnička oddělená od vesnice Romāiniai“.

U toponymických místních názvů nelze bez znalosti historie místa rozlišit přivlastňovací a lokální význam.

U antroponymických místních názvů je prvním komponentem genitiv osobního vlastního jména, např.: Derkinčio upalis „potůček Derkinītise“; srov. příjmení Derkinītis. Nejčastěji mají tyto názvy přivlastňovací význam. Někdy mají význam memoriální (např.: Birutės kalnas „hora Birutė“); genitiv pak má stejný význam jako například v názvech ulic (K. Būgos gatvė „ulice K. Būgy“).

U apelativních místních názvů je prvním komponentem genitiv obecných podstatných jmen, nejčastěji ve funkci přívlastek, např.: Liepų kalnas „hora, na níž rostou lípy“. U některých místních názvů lze rozpoznat názvy s lokálním významem, např.: Daubos šaltinis „pramen nacházející se v rokli“. Jiné apelativní místní názvy mají přivlastňovací význam: genitiv v nich apelativně označuje osobu, které místo patřilo, např.: Kūnigo upėlis „knězův potůček“. Bez historických údajů o dané lokalitě nelze v těchto toponymech rozlišit přivlastňovací a memoriální význam. Memoriální význam je zřetelný v názvu Ubago brasta „žebrákův brod“, neboť je známo, že se tam utopil žebrák.

Oba prostředky vyjadřování přivlastňovacího vztahu v litevštině — přivlastňovací genitiv (genetivus possessivus) a přivlastňovací adjektiva (adjectiva possessiva) — se vyskytují i v toponymii (Adōmo kalnas „Adamova hora“, Adominė „Adamova louka“). Přivlastňovací vztah se, stejně jako u apelativ i toponym, vyjadřuje také složenými jmény, např. Adōmakalnis „Adamova hora“.

Existence dvojích forem označujících tentýž objekt (Silo ežeras/Silinis, Rikio upė/Rikinė) dovoluje předpokládat, že přivlastňovací adjektiva se zde objevují později; srov. aukso žiedas v lidových písních a auksinis žiedas v současné hovorové řeči.

Takové místní názvy jako Adōmo kalnas jsou nejspíše starší než složené názvy typu Adōmakalnis. Svědčí o tom také apelativa: v „Margarita Theologica“ (1600) ještě nacházíme akies mirksny, zatímco v současném jazyce akimirksnis.

V mnoha případech mohou místní názvy představovat archetypy některých nominativních názvů s přivlastňovacím významem. Tyto místní názvy jsou zjevně antroponymického původu a mají memoriální nebo přivlastňovací význam; jde o nominativizované eliptické genitivy, např. názvy řek Daujotas, Vōzgautas, Dōmantas. Místní názvy jsou v některých případech starší než nominativní názvy. V litevštině, stejně jako v ostatních baltských jazycích, představují starobylý slovotvorný typ toponymie, který mohl být zděděn již z baltského prajazyka.

243

GENITIVNÍ MÍSTNÍ JMÉNA¹ V LITEVŠTINĚ

B. SAVUKYNAS

S h r n u t í

V litevštině, stejně jako v ostatních baltských jazycích, existuje genitivní typ tvoření místních jmen (dále jen MJ). MJ tohoto typu se tvoří z topografického termínu a atributu v genitivu. Patří sem názvy sídel, vodních objektů a pomístní jména, např.:

1. Názvy sídel: Laūko Sodā (vesnice), Vaineikių Mėdsėdžiai (vesnice);

2. Názvy vodních objektů: Alsėdžių ežeras (jezero), Mažrimo upė (potok);

3. Pomístní jména: Asių kalnėlis (hora), Adomėlio lieknas (mokřina).

V baltských jazycích lze také každé nominativní místní jméno opsat atributivní slovní skupinou s genitivus explicativus. Tyto slovní skupiny se však často dostatečně důsledně nerozlišují. Zde nabízíme strukturální a sémantický rozbor genitivních místních jmen a přihlížíme přitom k jejich historickým vztahům k jiným typům tvoření místních jmen.

Výzkum slovanských a germánských místních jmen dokládá, že nejstarší vrstvu tvoří topografická místní jména, která se vyvinula z apelativních termínů nebo z adjektiv označujících specifické vlastnosti těchto objektů. Zde je třeba poznamenat, že takové topografické termíny bývají právě druhou složkou genitivních místních jmen, např.: Paėžerių ežeras „jezero vesnice Paėžeriai“. Genitivní místní jména jsou tedy d e t e r m i n a t i v n í t o p o g r a f i c k á místní jména, v nichž má však determinace různou sémantiku, která přitom nevznikla ve stejné době. Proto je také obtížné stanovit stratigrafické pořadí genitivních místních jmen a v žádném případě nelze předpokládat, že se některá vrstva místních jmen vyvinula v období, které by bylo charakteristické pouze pro ni. Ve stratigrafickém pořadí strukturálních a sémantických typů se určuje pouze vznik vrstvy. Jestliže nominativní místní jména tvoří nejstarší vrstvu a složená dvoukmenová místní jména vycházejí ze slovních skupin (také genitivních), pak je třeba předpokládat, že genitivní místní jména se začala užívat později než nominativní, ale každopádně dříve než složená jména. Po nominativních, avšak před složenými, mohla vzniknout také sekundární adjektivní místní jména. Adjektivní místní jména jsou sémanticky spojena s genitivními, neboť obě mají atributivní význam. Stejně jako adjektivní jména odvozená od apelativ — Silià (louka), Beržià (potok),

¹ Zde se místními jmény rozumějí všechna jména míst.

244

Dumblis (jezero) — a od vlastních jmen (apr. Mun tileitis dummis) jsou odvozena, mohou být genitivní ON tvořena také z apelativ a vlastních jmen.

Podle druhé složky lze genitivní ON rozdělit do dvou sémantických skupin: metaforických a topografických (fyziografických).

Metaforická genitivní ON jsou utvořena z metaforicky užitého nominativu apelativa (druhá složka) a z genitivu (první složka), který funguje jako přívlastek, např.: Vilko Ki nis (samostatný statek), Būlio Kaktā (louka).

Patří sem také takové genitivní ON, jejichž druhou složkou je topografický, avšak již metaforicky užitý termín: Lankōs Laukas (vesnice), Krōkų Lankā (jezero).

Genitivní ON s topografickou složkou mohou mít různý původ a význam; podle toho se dělí do tří skupin: toponymických, antroponymických a apelativních.

Toponymická genitivní ON mají jako první složku genitivní přívlastek, který vyjadřuje místní podřízenost nebo blízkost určitého místa. Podle významu je nazýváme místními ON, neboť toponymická determinace je zde dána odkazem na určité místo, např.: Akmėnių ežeras „jezero nacházející se ve vesnici Akmėniai“.

Tyto ON mohou mít také odstín posesivního významu, pokud označují vlastnictví kolektivu, např.: Jovaišių pievos „louky, které patřily sedlákům z vesnice Javaišiai“.

Zvláštní skupinu toponymických genitivních ON tvoří názvy sídel, které jsou složeny z názvu jiného sídla a termínu označujícího osídlení, např.: Daukšių Mėdsėdžiai „lesní osada vesnice Daukšiai (která je dnes již sama vesnicí)“, Romāinių Kaimelė „vesnička jako osada vesnice Romāiniai“.

Zde nelze bez historických znalostí rozlišit posesivní a místní význam.

V antroponymických genitivních ON je první složkou genitiv osobního jména, např.: Derkinčio upālis „potok Derkintis“; srov. příjmení Derkin tis. Antroponymická genitivní ON mají nejčastěji posesivní význam. Někdy se vyskytují také s významem připomínkovým (např.: Birūtės kalnas „hora Birutė“); genitiv má pak stejný význam jako například v názvech ulic: Būgōs gatvė „Būgova ulice“.

V apelativních genitivních ON je první složkou genitiv apelativa, který nejčastěji funguje jako přívlastek, např.: Liepų kalnas „hora, na níž rostou lípy“. U některých apelativních genitivních ON lze rozpoznat místní význam, např.: Daubōs šaltinis „pramen nacházející se v rokli“. Jiné apelativní genitivní ON mají posesivní význam; genitiv označuje

245

V těchto místních jménech označuje apelativně osobu, které dané místo patřilo, např.: Kūnigo upėlis „Kněžský potok“. Bez historických znalostí o dané lokalitě nelze u takových místních jmen rozlišit posesivní a memoriální význam. Memoriální význam je zřetelný v místním jméně Ūbago brastà „Žebrákův brod“, protože je známo, že se tam utopil žebrák.

Oba prostředky vyjadřování vztahů příslušnosti v litevštině – posesivní genitiv a posesivní adjektivum – se vyskytují také v místních jménech, např.: Adōmo kālnas „Adamova hora“, Adominė „louka, která patřila Adamovi“; doložena jsou také kompozita s posesivním významem, např.: Adōmakalnis „Adamova hora“.

Existence dvojích názvů pro tentýž objekt (např.: Šilo ežeras/Šilinis, Rikio upė/Rikinė) umožňuje usuzovat, že posesivní adjektiva jsou pozdějším jevem. Srov. také: aukso žiedas v lidových písních a auksinis žiedas v současném hovorovém jazyce.

Taková místní jména v genitivu, jako Adōmo kālnas, jsou pravděpodobně starší než kompozita typu Adōmakalnis. Nasvědčují tomu také apelativa. V díle Margarita Theologica (1600) se ještě nachází akies mirksny, zatímco v současném jazyce — akim irksnis.

V několika případech mohla místní jména v genitivu sloužit také jako předlohy pro některá místní jména v nominativu s posesivním (v širším smyslu) významem.

Taková místní jména, která mají zjevně antroponymický původ, a proto mají posesivní nebo memoriální význam, jako např.: Daujotas, Vōzgautas, Dōmantas (názvy řek), jsou nominativizované eliptické genitivy.

Místní jména v genitivu jsou v některých případech starší než místní jména v nominativu. V litevštině, stejně jako v ostatních baltských jazycích, jde o starý typ tvorby místních jmen, který mohl být zděděn z prabaltského jazyka.