LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SÉMANTICKÉ RYSY PŘÍSLOVCÍ VZNIKLÝCH Z INSTRUMENTÁLU MNOŽNÉHO ČÍSLA

K. ULVYDAS

Ze všech pádů množného čísla máme nejvíce jmenných příslovcí vzniklých z instrumentálu. To lze vysvětlit především zvláštním postavením instrumentálu mezi ostatními pády. Instrumentál se vyznačuje velkým bohatstvím a rozmanitostí významů. J. Jablonskis ve svém díle „Pády a předložky“, aniž si činil nárok na vyčerpávající rozbor funkcí instrumentálu a chtěl pouze ukázat nejdůležitější případy užití instrumentálu v současné litevštině, vyzdvihl a hojně ilustroval, zejména doklady z lidové hovorové řeči, alespoň 10 významů instrumentálu (případně druhů tohoto pádu), a to: nástrojový, cesty, času (nebo doby), příčiny, způsobu, rozdílu (odlišení), neshodného přívlastku, přísudku (rozděleného do tří podtypů: a) se slovesy považovat, proměnit, přeměnit se, změnit se, stát se, volit, určit a dalšími podobného významu, b) se sponou vyjádřenou různými tvary slovesa být a c) k vyjádření srovnání, obrazu, podoby, výsledku), vztahu (nebo označovací), společenský¹. E. Fraenkel, vycházeje spíše z písemných pramenů (zejména starých) než z lidové hovorové řeči a přidržuje se abstraktního schématu pádů vytvořeného srovnávací historickou gramatikou indoevropských jazyků, uvádí nesrovnatelně více významů instrumentálu a případů jeho užití². Je však třeba poznamenat, že žádný z uvedených autorů nepodává úplný obraz významů instrumentálu a případů jeho užití: první proto, že se téměř výhradně opírá o doklady ze současného jazyka (převážně lidové hovorové řeči), druhý proto, že nedostatečně využívá právě údaje ze současného celonárodního jazyka a omezuje se převážně na staré písemné prameny. Celou rozmanitost významů instrumentálu a jeho užití by mohla odhalit pouze zvláštní studie založená na materiálu lidové hovorové řeči i písemného jazyka (starých i nových textů, zejména děl krásné literatury). Jen taková studie by mohla ukázat, že instrumentál je vedle ostatních pádů pevně zakotven v systému skloňování, je velmi široce

¹ Žr. Rygiškių Jonas, Linksniai ir prielinksniai, Kaunas, 1928, p. 78—95.

² Žr. E. Fraenkel, Syntax der litauischen Kasus, „Tauta ir žodis“, Kaunas, 1928, p. 102—144.

71

a rozmanitě užíván a ve srovnání s ostatními pády nevykazuje žádné známky slábnutí.

Jestliže instrumentál jednotného i množného čísla poskytl a stále poskytuje více nepředložkových příslovcí než ostatní pády, není to dáno slabostí instrumentálu, jak se někdy soudí, nýbrž jeho vlastními významy a užitím, jeho úzkým vztahem k příslovcím. Svým významem a funkcemi jsou příslovce nejúžeji spjata s takovými pády jmen, s takovými významy a způsoby užití těchto pádů, jimiž se vyjadřují různé příslovečné vztahy. A k vyjadřování příslovečných vztahů nejvíce tíhne instrumentál se svými rozmanitými významy a způsoby užití. Není proto divu, že instrumentál byl a nadále zůstává nejdůležitějším zdrojem tvorby nepředložkových příslovcí. Žádný jiný pád není svým významem a funkcí tak úzce spjat s příslovci jako instrumentál. Vezměme si například podstatné jméno. Jeho nominativ s výrazným nominativním významem a funkcí, stejně jako další pády, například genitiv užívaný u jmen, akuzativ a genitiv vyjadřující přímou závislost objektu na ději označeném slovesem, nebo konečně dativ, označující nepřímé působení slovesa na objekt, směřující k objektu, nevykazují výraznou tendenci stávat se příslovci.

Zvláštní postavení ruského instrumentálu mezi ostatními pády mimořádně výstižně popsal akademik A. A. Šachmatov: „Obecně instrumentálový doplněk, až na nečetné výjimky, nevyjadřuje představu závislou na slovesu, tedy objekt, který sám zakouší působení či vliv slovesného příznaku, nýbrž naopak představu, která tomuto příznaku napomáhá rozvinout se, mění nebo určuje jeho projev; v tom spočívá zásadní rozdíl instrumentálu oproti genitivu, akuzativu a dativu“³. Tato poznámka A. A. Šachmatova, jež ukazuje zásadní rozdíl instrumentálového doplňku oproti genitivním, akuzativním a dativním doplňkům, je příznačná také pro litevštinu, v níž doplněk vyjádřený instrumentálem rovněž často sám spíše nepodléhá působení řídícího slovesa, nýbrž napomáhá tomu, aby vynikl slovesný příznak.

Ani instrumentál však nemá ke změně v příslovce stejný sklon ve všech svých funkcích. Podle vztahu k příslovcím lze významy a funkce instrumentálu rozdělit do tří skupin: a) instrumentály příslovečných určení (způsobu s dalšími významy obrazu, podoby, množství a srovnání; místa-prostoru, cesty, času, příčiny a účelu); b) přísudkové instrumentály (nebo přesněji řečeno instrumentály jmenné části přísudku); c) instrumentály neshodného přívlastku a doplňku (nástroje, rozdílu, vztahu neboli označovací, společenský, obsahu).

Nejvíce příslovcí vzniklých z instrumentálu množného čísla máme mezi těmi, která souvisejí s instrumentály první zde uvedené skupiny, zejména s instrumentálem způsobu. Tato okolnost je nepochybně dána tím, že instrumentál způsobu je

³ А. А. Шахматов, Синтаксис русского языка, издание 2-ое, Ленинград, 1941, р. 340.

72

nejbližší adverbiálnímu významu. Vyznačuje se rozmanitým původem; sbíhají se v něm různé instrumentály, které si zachovávají někdy výraznější, jindy velmi nepatrné odstíny původního významu. Není tedy náhodná tato poznámka J. Jablonského: „Užívání a význam instrumentálu způsobu, celý jeho rozdíl, bývá často těžké přesně vyčlenit z řady ostatních instrumentálů“¹⁴. Jeho vyčlenění z řady ostatních instrumentálů ztěžuje také okolnost, že například instrumentál způsobu podstatného jména při odpovědi na otázky jak? jakým způsobem? a při označování toho, jak se něco děje či vzniká, často zároveň do jisté (byť nepatrné) míry ztrácí svou substancialitu; srov. tvary jako střídavě (jít s někým), v houfech (pobíhat), v řadách (stát), na hromadách (skládat), v davech (sběhnout se), kotouly (kutálet se), pařezy po pařezech (bujně růst), výhonky (vyrazit), po stupních (stříhat vlasy), po kapkách (kapat), v krůčcích, v poryvech (pršet), listím (olistit se), větvemi (větvit se), žárem (vypařovat se, tj. letět), hromy, čerty (klít), slzami (rozplakat se, rozproudit se) atd.

Je zajímavé, že přídavná jména užívaná ve funkci instrumentálu způsobu se často od své původní kategorie odtrhávají ještě více než podstatná jména a zcela přecházejí v příslovce, např.: baltomis, skeisomis, šnairomis, žnairomis atd. (dívat se), tuščiais, tuščiomis (jet), srov. také zájmenné tvary: geruoju, piktuoju, bloguoju, doruoju aj. Výjimkou nejsou ani instrumentály jiných slovních druhů (například číslovek), pokud se svým významem poněkud přibližují instrumentálu způsobu; srov.: abejais „v obou párech koní“ (jet), vienais, penkiais, šešiais (jet), visomis keturiomis „velmi“ (vrhat se) atd. I zde lze pozorovat určité zastření základního (číslovkového) významu, jeho nepatrné zatemnění. To je zase předpokladem adverbializace instrumentálu, jeho ustrnutí.

Díky těmto svým vlastnostem byl a stále je instrumentál způsobu hlavním zdrojem, z něhož pochází v e l k á část nepředložkových adverbií odvozených od instrumentálu plurálu (zejména podstatná jména tvořící tento typ) jak v lidovém mluveném jazyce, tak v jazyce písemném. Ve skutečnosti je nejproduktivnější skupinou adverbií původem z instrumentálu plurálu právě ta, která je svým významem nejtěsněji spjata s instrumentálem způsobu.

Adverbia instrumentálního původu z jiných sémantických skupin, například ta, která souvisejí s instrumentály místa-prostoru, cesty a času, jsou již podstatně méně produktivní. Adverbií významově i původem souvisejících s instrumentálem příčiny máme velmi málo a jen stěží patrné jsou stopy adverbií odvozených od instrumentálu plurálu s významem účelu. Lze říci, že adverbia instrumentálního původu v plurálu s tímto posledním významem netvoří ani poněkud ucelenější a výraznější skupinu. Jejich význam účelu bývá často pouze doplňkový; jinak tíhnou k jiným skupinám adverbií, zejména k adverbiím způsobu. Není to náhodný jev: vždyť ani samotný instrumentál účelu se v jazyce, lze říci, nevytvořil jako ustálená kategorie, a proto jej ve zmíněných pracích nerozlišují ani J. Jablonskis, ani E. Frenkelis. Význam účelu není pro instrumentál v litevštině charakteristický.

⁴ R y g i š k i ų J o n a s, Linksniai ir prielinksniai, Kaunas, 1928, p. 86.

73

Podle vztahu k adverbiím (přesněji řečeno podle těsnosti tohoto vztahu) jsme instrumentál predikátu zařadili na druhé místo. Instrumentál predikátu je pro litevštinu nejcharakterističtější ze všech baltských jazyků. Obecně se baltské (zejména litevština) a slovanské jazyky (zejména polština, ruština a ukrajinština) intenzitou užívání instrumentálu predikátu odlišují od všech indoevropských jazyků. Užívání instrumentálu predikátu lingvisté často uvádějí jako jeden z nejcharakterističtějších syntaktických společných rysů baltských a slovanských jazyků. Predikativně užívaných adverbií původem z instrumentálu plurálu však máme jen málo, neboť predikativní užívání příslovce není v litevštině vůbec častým jevem.

Instrumentály neshodného přívlastku a předmětu vůbec nemají sklon k adverbializaci. Instrumentál neshodného přívlastku se v litevštině obvykle vyjadřuje podstatným jménem, které má ještě své shodné či neshodné přívlastky, např.: Koupil jsem si nožík s bílými střenkami. Mnozí čtou povídku s tímto názvem. Několik dětí v čistých pláštích si hrálo na verandě sanatoria. Podej mi z police tu tlustou knihu v kožené vazbě. Zde se instrumentály kriaunomis, antrašte, chalatais, apdarais nemohou adverbializovat z nejprostšího důvodu: mají své přívlastky, které posilují samotný význam pádu. Takové instrumentály nelze bez přívlastků vůbec užít. Neshodný přívlastek vyjádřený pouze instrumentálem podstatného jména tedy není možný, a tudíž nejsou ani podmínky, aby takový instrumentál ustrnul a adverbializoval se. Podstatné jmenné instrumentály ve funkci neshodného přívlastku proto nejsou zdrojem vzniku adverbií instrumentálního původu. Samostatně užitý (bez přívlastků) instrumentál jména může plnit funkci neshodného přívlastku u podstatného jména (zejména slovesného nebo významově úzce spjatého se slovesem) pouze tehdy, když (instrumentál jména) přešel v příslovce, nebo se alespoň ocitl v přechodném stadiu mezi jménem a příslovcem, např.: nošení dítěte na zádech (s nohama přes ramena), cesta pěšky, práce po chvilkách, plavání pod vodou (ponořen), atd. Tvary gaideliais, pėsčiomis, priešokiais, naromis však ustrnuly nebo začaly ustrnovat nikoli ve funkci neshodného přívlastku, nýbrž v jiné funkci — v tomto případě instrumentálu způsobu — a užívají se nikoli u podstatného jména, nýbrž u slovesa (srov.: nosit dítě na zádech, cestovat pěšky, něco dělat po chvilkách, plavat pod vodou), neboť i samotné užívání adverbií u podstatných jmen je velmi vzácné. Jinak, pokud se u podstatných jmen užívají neadverbializované instrumentály samostatně (bez svých přívlastků), pak nikoli ve funkci neshodného přívlastku, nýbrž v jiných funkcích: příslovečného určení a předmětu; proto je třeba je považovat nikoli za instrumentály neshodného přívlastku, ale za instrumentály příslovečného určení a předmětu.

K adverbializaci nemají sklon ani instrumentály užívané ve funkci předmětu. Zde instrumentál před ustrnutím chrání jeho objektový význam. Ve své původní kategorii se obzvlášť pevně drží jmenné instrumentály předmětu. Jestliže instrumentály předmětu jiných skloňovaných slovních druhů (číslovek, zájmen) někdy vykazují určité známky ustrnování a adverbializace, děje se tak pouze tehdy, když je význam předmětu osla-

74

…něja, přecházející k významu způsobu děje, např.: jezdit oběma (oběma páry koní), pěti, šesti (sc. koňmi), vozí hnůj svými (vlastními silami, vlastními koňmi).

Příslovečné určení způsobu se tedy projevuje nejen jako pád, do něhož se slévají různé další instrumentály, ale také jako přechodné stadium, v němž se nejsnáze vyděluje příslovečný význam a začíná proces ustalování a adverbializace, kdy se instrumentálový doplněk může změnit v příslovečné určení a sama instrumentálová forma v příslovce. Proto není náhodou, že mezi příslovci původem z plurálového instrumentálu zaujímají nejvýznamnější místo příslovce způsobu děje — sémantická skupina, která je z příslovcí tohoto původu a tvoření nejpočetnější. To lze doložit i statistickými údaji. Pro tuto práci bylo z písemných pramenů (především uměleckých děl) i z lidové mluvené řeči shromážděno 1016 jednotlivých podob příslovcí zkoumaného typu. Z nich se 713 podob (70%) užívá ve významu způsobu děje, 145 (14%) ve významu místa a prostoru, 110 (11%) ve významu času, 28 (3%) ve významu predikativním a 20 (2%) v dalších příslovečných významech (účelovém, příčinném), jakož i ve významu částic, modálních slov a předložek.

Příslovce způsobu děje původem z plurálového instrumentálu se od ostatních sémantických skupin příslovcí tohoto tvoření odlišují nejen množstvím užívaných podob, ale také rozmanitostí a bohatostí vedlejších významů. Samotný dominantní význam způsobu děje, méně spojený s dalšími významovými odstíny, je obvykle vlastní jen určité malé části příslovcí způsobu děje tohoto původu a tvoření — především podobám, které označují abstraktnější a obecnější okolnostní vztahy, např.: s krajními obtížemi, srdcem neochotně (ve frazeologickém spojení srdce se tomu vzpírá „velmi nerad, s odporem, přemáhaje se“), celkově „celkově, obecně“, nerad „neochotně“, neustále „stále, nepřetržitě“, hledáním „hledaje“, vyptáváním „vyptávaje se“, chaoticky „nesouvisle, neuspořádaně“, bolestně „bolestně, velmi, nesmírně“, zpaměti „zpaměti“, naslepo „naslepo“, bez rozlišování „na všechno stejně, bez ohledu na rozdíly“, starým mlékem „o starém mléce, řečeno o krávě“, zadarmo „bezplatně, zdarma, nadarmo“, lživě „nepravdivě“, rád „ochotně, s chutí“, rád nerad, tajně „tajně, potají“, s odporem „neochotně, vzpíraje se, zarputile“, otevřeně „otevřeně, jasně, zřetelně“, líně „lenivě, neochotně“, ohlížeje se zpět „ohlížeje se zpět, rozhlížeje se, zaháleje“, sváděním „lákáním, sváděním“, nesměle „nesměle“, neslyšně „neslyšitelně, aniž by to kdo slyšel“, nerad, bez obav (<bez obav⟧ „nečekaně“, bez ohledu „bez ohledu, aniž by se díval“, vyptáváním „vyptávaje se“, ze zálohy „ze zálohy“, potají „rovněž“, tajně „tajně, potají“, v záloze „číhaje, ze zálohy“, potichu „rovněž“, povrchně „povrchně, ledabyle“, potají „ze zálohy, tiše“, plíživě „kradmo, tajně“, na dluh „na dluh, na splátky“, znatelně „znatelně, tak že si toho ostatní všimnou“, hmatatelně „rovněž“, stejně „rovně, stejně“, viditelně „viditelně, patrně, před očima“, potají, aniž by si toho kdo všiml „velmi tajně“, bezmyšlenkovitě „neuváženě, bez rozhlédnutí“, kradmo „tajně“, veřejně „veřejně, otevřeně, zjevně“, povrchně „povrchně, jen tak tak“, obráceně „naopak“, zpamě-

75

ti „nemocen, necítit se dobře“, bez vědomí „bez vědomí, bez názoru, tápavě“, nepozorovaně „nepozorovaně, samovolně“, nepozorovaně „rovněž“, nepozorovaně „aniž by kdo viděl, tajně“, neznámo „aniž by kdo věděl, nevěda“, podezřele „podezřele“, potají „tajně“, povrchně „nedbale, povrchně“, tajně „tajně“, bezmyšlenkovitě „neuváženě, bez rozhlédnutí“, bez vědomí „bez vědomí, bez názoru, tápavě“, povrchně „povrchně“, neuváženě „neuváženě, bez rozhlédnutí“ atd.

Obecně se příslovce tohoto typu nejčastěji vyznačují vysokou expresivitou a názorností. Vyjadřují-li způsob děje, obvykle tento děj doprovázejí také statickým či dynamickým obrazem, někdy jej zabarvují přirovnáním, a tím se sama okolnost děje jeví jako viditelná, přímo vnímatelná očima. Ačkoli tato příslovce podle obecné otázky jak? (jakým způsobem?) řadíme do skupiny příslovcí způsobu děje, ve skutečnosti jimi často není označen ani tak abstraktní způsob děje jako spíše konkrétní forma jeho projevu. Mnohá z těchto příslovcí souvisejí svým kořenem, a tedy i lexikálním významem, se slovesy, a proto často ve větě, připojujíce se ke slovesu označujícímu hlavní děj, vyvolávají představu vedlejšího děje a fungují jako zvláštní synonyma odpovídajících příčestí, přechodníků či polopřechodníků odvozených od téhož kořene. Význam některých příslovcí zkoumaného typu je mimořádně kondenzovaný: vedle obvyklého významu způsobu děje se zde často setkáváme také s významem statického či dynamického obrazu, konkrétní formy projevu děje a rovněž vedlejšího děje. Tato kondenzace významu je zvláště příznačná pro dvoukořenné útvary vyskytující se v lidové mluvené řeči, jejichž druhé složky jsou svými kořeny spojeny se slovesy. Tato příslovce vytvořil sám tvůrce jazyka — lid — s tak podivuhodnou výstižností a vyznačují se takovou expresivitou, že kdybychom chtěli jimi vyjadřované okolnostní vztahy popsat synonymicky, často bychom museli sáhnout k opisnému vyjádření; to, co příslovečná konstrukce sděluje synteticky a kondenzovaně jedinou podobou, bychom mohli vyjádřit pouze slovním spojením nebo celou větou.

Příslovce tohoto typu by bylo nejpřesnější nazvat názornými příslovci způsobu děje. Že takové označení nejlépe vystihuje jejich sémantickou povahu, ukazují samotné příklady: proudem „po hlavě, v houfu, proudem“ (srov.: Všechny děti se v houfu rozběhly podívat na lišku), vzpřímeně „vzpřímeně, na zadních nohách“, dravě „prodíraje se vpřed a trhaje, derouc se a trhaje“ (srov. zde hybridní substantivně-příslovečné podoby blízkého významu: v houfu „všichni společně“, proudem „proudem, valem, proudem“, vichřicí „vírem, víry“, v houfu „všichni společně, po hlavě“, proudem „proudem, pěnivě a hlučně“, vírem „vírem“, ve vírech (< le. hurtem, ru. gutrom) „v hromadách, po kusech; velmi prudce, rychle, svižně“ atd.), plíživě „plíživě, plíže se, po kolenou“, tápavě „tápavě, ledabyle, rychle“, tápavě „rovněž“, osaháváním „ohmatávaje, tápaje kolem sebe“, povrchně „povrchně“, povrchně „rovněž“, jako by kousal „jako by měl v zubech

76

„se zakousnutím“, apžargais „povrchně, zběžně“, apigrabais „nemotorně“, apyčiupais „ohmatáváním, přibližně, zhruba“, atrop­lais „plazením, lezením“, atsiūbais „houpáním“, atžvilgais „ohlížením nazpět, otáčením se, pohledem“, įbrukais „tlačením se, prodíráním se“, išplastais „s roztaženými křídly, cípy; prudce“, išsprogtais (oči mu vylezly, vyvalily se údivem), išvirtais „přemetem“, paglemžais „loupeživě, uchvácením“, palaipais „plápoláním, mihotáním (o plameni svíčky)“, paplazdais „máváním“, pasigavdais „chytáním, jednoho po druhém“, pralindais, protlačováním se, prodíráním se, protahováním se“, prisėdais „posedáváním, odpočíváním“, prisėstais „tamtéž“, proverksmais „pláčem, přes pláč“, sučiuopais „se sevřenými rty; jen tak tak“, užbloškais (nutašiau raštą, t. y. užbloškęs, pasižymėjęs su virve), užčiaupais „se sevřenými rty; jen tak tak“, užgrobais „loupeživě, uchvacováním, ve snaze zmocnit se“, užgulais „přilehnutím, bez odstupu“, užgužais (vyrostl jsem bez matky u příbuzných, tj. byl jsem utiskován a týrán), aukštšūkiais „poskakováním vzhůru“, basnirtais „bosky vklouznuv do bot“, dvikibais (dvikẏbais) „spojeni po dvou“, dvikinkais „zapřažením dvojice koní do vozu“, dvily.pais „ve dvou na jednom koni, v dvojici“, dvišėdais „tamtéž“, kaktomušais „čelem na čelo, při srážce čely“, kūlvir tais „po hlavě“, vienvarais „bez přestávky (při honění)“, žemėvilkais „vlečením po zemi (po roztání sněhu)“, gaidėliais (nosit dítě, tj. posadit si je na ramena), kromėliais „na zádech“, trinkuliais „po hlavě“, tuščiais „naprázdno, bez ničeho“, atšūkiais „velmi rychle, poskakováním“, atžvilgiais „ohlížením nazpět“, paklupdžiais „velmi prudce, klopýtavě a znovu se zvedaje (o chůzi, běhu...)“, pasklindžiais „klouzáním do strany (obvykle o jízdě na saních)“, pašliūkščiais „lyžováním“, aukštšūkiais „poskakováním vzhůru“, ditkūliais „kotouly, saltem, přes hlavu“, dūdkūliais „kotrmelci“, dūdkūliais „tamtéž“, dūtkūliais „tamtéž“, dvikẏbiais „ve dvou na jednom koni, v dvojici“, dvikinkiais „zapřažením dvojice“, dvikužiais „spojeni po dvou, ve dvojici“, dvilipiais „ve dvou na jednom koni, v dvojici“, dviračiais „tamtéž“, galtrūkčiais „velmi prudce, po hlavě“, galtrūkiais „tamtéž“, galvūduriais „tamtéž“, galvatrūkčiais „tamtéž“, galvatrūkiais „tamtéž“, galvatrūkčiais „tamtéž“, galvótrūkčiais „tamtéž“, galvótrūkiais „tamtéž“, galvótrūkščiais „tamtéž“, kaktomušiais „téměř čelem vrazit do sebe, velmi blízko“, kryžkryžiais „křížem, napříč“, kūliavirsčiais „převracením kotoulů, saltem“, kūlverčiais „tamtéž“, kūlvertiniais „tamtéž“, skėrskryžiais „šikmo křížení“ (Batus riša skėrskryžiais), stačiagalviais „po hlavě“, strimgalviais „po hlavě“, strimgalviais „tamtéž“, šalipbančiais (pančioti, supančioti arklius [pravou nohu jednoho koně a levou druhého]), šunbajais (jíst, hltat [jako pes]), trim kūliais „převracením a kutálením“, trūkčiagalviais „po hlavě, saltem, hlavou napřed“, trūkstang alviais „tamtéž“, akėlpom is „bez rozmyslu, tápavě“, baltomis (tj. očima) „šilhavě“, basomis „bosýma nohama“, čiul pom „sáním“, čiurkšlomis „proudem“, čiupin omis „ohmatáváním“, dykom „naprázdno, zadarmo, marně, bez ničeho“, dribs om „klusem“, grįžom „vracením se, odcházením a opětovným návratem“, gujom „v předklonu, skrčeně, přikrčeně“, kreivomis „šikmo, úkosem“, lengvom „lehce, s neplným nákladem (vozu)“.

77

naromis „ponořením pod vodu“, niūromis „zpod obočí“, repečkomis „plazením, lezením“, rėplomis „plazením“, roplomis „tamtéž“, ropomis „tamtéž“, sausomis „nasucho, bez ničeho“, šokinomis „poskakováním“, ža- roms „rozptýleně“, žnairomis „šilhavě, úkosem, křivým pohledem“, žvairomis „tamtéž“, apčiūopomis „ohmatáváním; povrchně, nedbale“, apčiupomis „tamtéž“, apgrabomis „tamtéž“, apgraibomis „povrchně, nedbale; tak tak“, apgraibstomis „tamtéž“, apgrėbomis „ohmatáváním“, apgreibomis „povrchně“ apsisukom „otáčením se, neustále“, apžabom „jízdou po obou stranách cesty, oboustranně; hltavě; povrchně, nedbale“, apžargom „obkročmo, bez sedla“, apičiū- pom „ohmatáváním, osaháváním, povrchně“, apigraizdom „spěšně“, apyčiupomis „povrchně“, apýgraibomis „tápavě, tak tak, povrchně“, atbulomis „pozpátku, zadkem“, atlapom „otevřeně“, atžvilgomis „ohlížením nazpět“, atādairom „rozhlížením se; líně“, išdráikom „s neoblečeným oděvem, neupraveně“, ištraukóm (nosit košili [přes vrchní oděv]), išžargomis „obkročmo, rozkročmo“, padálbom „z boků, ze šikma“, padilbòm „tamtéž“, pagraibomis „tápavě“, pagubròm „v předklonu“, paguròm „tamtéž“, pagūžom „přikrčeně, v předklonu, shrbeně“, paklupstòm „klopýtáním“, pakniopstom „po hlavě, s pády dopředu na nos“, pakniupstòm „tamtéž“, paknópstomis „tamtéž“, panárdomis „tamtéž“, panaròm „ponořením pod vodu; skloněním hlavy dolů“, paniūromis „zpod obočí“, paplastòm „máváním cípy oděvu, křídly nízko nad zemí“, paplavòm „tamtéž“, paplazdòm „tamtéž“, pasiautòm „klouzáním, převrácením na stranu“, paskliundromis „tamtéž“, paskliundom „tamtéž“, paskridòm „odletěním“, pastriuokomis „poskakováním, výskoky“, pasverdòm „kolébavou chůzí“, patarándom „po hlavě“, prakersòm „rozkročmo“, probėgom „během, povrchně, zběžně“, basniŕtomis „bosýma nohama vklouznuv do bot“, dvišedomas „ve dvou na jednom koni“, kūl vartomis „kotouly“, kūlvertomis „tamtéž“, nošiarikom „po hlavě, s nosem ryjícím do země“, pusiáu-mirkom „napůl přimhouřenýma očima“, pūsmirkomis „tamtéž“, bridžiomis „broděním“, (visomis) keturiomis „na všech čtyřech, s velkým úsilím, ze všech sil“, plačiomis (tj. očima) „s široce rozevřenýma očima“, rangčiomis „svíjením se, kroutivě“, rungčiòm „zápasením“, tuščiomis „naprázdno, bez ničeho“, ugniòm „ohněm, prudce“, žnairiòm „šilhavě, úkosem“, apgraibailòm „tápavě“, at- žiopčiomis „s otevřenými ústy“, abiepus iom „z obou stran; hltavě, plnými ústy“, basnyčiomis „bosky“, basniŕčiomis „tamtéž“, galvatrūkčiom „velmi rychle, prudce, po hlavě“, kūlverčiom „kotouly“, kūlvirsčiom „tamtéž“, kepurstėm „plazením, po čtyřech“, basiautėmis „v obuvi naboso (bez ponožek)“, kūlvertėmis „kotouly“, strimagalvėmis „po hlavě, kotouly“, šuniakimis „psíma očima“, kryžiomis „křížem, napříč“, skliaundžiomis „po hlavě“, kryžkryžiomis „křížem, napříč“.

Je třeba poznamenat, že vedle zde uvedených příslovcí (a hybridních útvarů: pliupsais, rumulais, uldurais, ū rmais, urm ulai s, ū r stais, ū rtais...) by bylo možné uvést množství tvarů instrumentálu plurálu (apšalais [prší,

78

tj. prší a všechno namrzá, pokrývá se ledem, buriais „v intervalech, po přestávkách“, gūsiais „v proudech, po přestávkách“, kūliais „valí se jako balvan“, urduliais „bublavě, ve vlnách“, ūrtuliais „po hlavě, velmi rychle“, uruliais „ve vlnách, vírech, vířivě“, vėjais „jako vítr“ atd.), které sice vykazují mírný sklon k příslovečnému užití, nelze však oddělit od podstatných jmen, protože si dosud uchovaly úplná skloňovací paradigmata.

Zatímco výše uvedená příslovce, vyjadřující způsob děje, většinou vyvolávají také určitý v i z u á l n í (optický) o b r a z, pro jiná příslovce způsobu děje je charakteristický s l u c h o v ý (akustický) o b r a z, např.: pašnibždais „šeptá“, patyliukais „(velmi) tiše“, patylukais „tamtéž“, prorėksmais „napůl křiče, hlasitě“, patylėliais „(velmi) tiše“, patyliais „tiše“, balsomis „hlasem, hlasitě, nahlas“, kuštomis „šeptá“, kuždomis „tamtéž“, šnabždomis „tamtéž“, šnibždomis „tamtéž“, šnypštomis „syčivě“, tylomis „tiše“, paklegomis „hlaholivě, nahlas“, pakugždomis „šeptá“, pakuštomis „tamtéž“, pakuždomis „tamtéž“, papliuopom „hlasitě, nahlas“, pastūgomis „vytím“, patėrškomis „šploucháním“, pašnabždomis „šeptá“, pašnibždomis „tamtéž“, pusiau giedom „napůl zpěvem“, tylėmis „potichu“, tylutėlėmis „(velmi) tiše“, tylutėmis „tamtéž“ atd.

Ani základní a hlavní význam způsobu děje u jiných příslovcí způsobu děje často není jediný: vedle něj se objevují i různé další významy, které někdy dokonce zastíní význam způsobu děje, a to:

a) t e m p a: zovadais „cvalem, tryskem“, zovedais „tamtéž“, palengviūkais „zlehka, pomalu“, pamažiukais „pozvolna, pomalu“, šuoliais „skákaje, výkřiky“, apžyngsniais „krokem“, palengvėliais „zlehka, pomalu“, pamažėliais „pozvolna, pomalu“, greitomis „rychle“, skubinoms „spěšně“, skubomis „spěšně“, tekinomis „během, klusem“, apytėkomis „klusem“, pabėgomis „s přestávkami běže“, paliuokomis „skokem“, paskubomis „spěšně, rychle“, pastrūipomis „skokem“, pašokomis „skokem“, pašokėdamas „, pašuokomis „tamtéž“, patekomis „během“, pótekomis „téměř klusem“, šuoliom „skokem“;

b) č a s u: apéntais „znovu, opět“, grįžalais „vraceje se, vracejíc se“, grįžulais „tamtéž“, priešais „v budoucnu, před sebou“, ūpais „občas, místy“, atminais „občas, při vzpomínání, někdy“, atmy nais „tamtéž“, atvalkais „podruhé“, apértačiais „znovu, opět“, atótrūkčiais „s přestávkami v práci, občas“, atótrūkiais „tamtéž“, igeidžiais „čas od času, když se zachce“, įnorais „tamtéž“, išokiais „občas, přeskokem“, inšokiais „tamtéž“, pripulčiais „náhodně, přiskakujíc, tu a tam“, priepuoliais „tamtéž“, priešokiais „tamtéž“, atótrūkomis „s přestávkami v práci, občas“, igeidóm „čas od času, když se zachce“, srov. zde také hybridní substantivně-příslovečný tvar perdebesiais „v intervalech, po přestávkách“ (Dnes prší perdebesiais lyja);

c) m í s t a-p r o s t o r u nebo prostorové orientace: priešais „vpředu“, priešų priešais „tamtéž (zesíleně)“, aplinkais „okolo, obcházením, oklikou, kruhem“, aplan ktais „tamtéž“, aplan ktais „tamtéž“, įdūrmais „bezprostředně za, v patách“, įkantinais „potom, zezadu, v patách“, padūrmais „tamtéž“, patikimais „jen u důvěryhodných, ne všude“, pridūrmais „za

79

paskos, v patách“, za oklikou „oklikou, kruhem, obloukem, kolem“, gretomis „vedle“, apylankomis „kolem, obcházením; nepřímo, ne přímo“, pasekomis „zezadu“, grečiom „vedle“, ažčiomis „stranou, mimo“;

d) s t ř í d á n í: mainais „výměnou za něco“, atkitais „střídavě“, įmainais „tamtéž“, pakaitais „střídaje se, střídavě“, pakeitais „tamtéž“, pramainais „výměnou, střídaje se“, mainomis „výměnou“, apkalptomis „střídaje se, střídavě“, atkalptomis „tamtéž“, atamainom „výměnou“, atomainom „tamtéž“, pakaitomis „střídáním, jeden nahrazující druhého“, pamainomis „tamtéž“;

e) určité p o l o h y (pozice) těla nebo jiného předmětu: aukštynaikais „vleže na zádech“, aukštynais „tamtéž“, išgūliais „vleže, povalujíc se“, aukštieninkom „vleže na zádech“, gulom „vleže“, klūpom „kleče“, sėdom „vsedě“, pusiaušėdomis „napůl vsedě“, gulsčiomis „vodorovně“, klūpščiomis „kleče“, kniūpščiomis „tváří k zemi“, stačiom „vstoje, stojíc“;

f) určitého z p ů s o b u vyjádřeného slovesem téhož kořene: atsimelžais (dojit krávu) „za krmivo, za pastvu“, užpiaumais (sekat) „posečením“, pamelžiais (dojit krávu) „za krmivo, za pastvu“, bėgòm (běžet) „během“, gulòm (ležet), kepùrstom (pohybovat se po hlavě) „po čtyřech“, ropòm (plazit se), sėdòm (sedět), bėgčiòm (běžet), atmilžtumìs (dojit krávu) „za krmivo, za pastvu“;

g) m n o ž s t v í nebo s t u p n ě: aukštkaũpais „nadmíru; více, než je třeba“, dievmeldais „velmi“;

h) s m ě r u: pavandeniais „po proudu, jak teče proud“, pavėjais „po větru, jak vítr vane“, gręžom „nazpět“, ats tupòm „zpět, pozpátku“, atatupstòm „tamtéž“, atgalioms „dozadu“, atpakaliòm „tamtéž“, atalūpščiòm „couváním“;

ch) p ř í č i n y nebo ú č e l u: juokais (mluvil), niekdėliais „maličkostmi, kvůli hloupostem“, juokòm (řekl), tyčiomis

i) p o ř a d í: pagymais „jeden po druhém v párech“, paporiais „postupně po dvojicích“, paeiliūmis „postupně“;

j) s p o l e č n o s t i: bičiùoliais „společně, spolu, kamarádsky“, bendròm „tamtéž“;

k) p ř e r u š o v a n o s t-i n t e r m i t e n c e: prišokais „přiskakujíc, čas od času“, įpuoliais „nikoli souvisle, ale jen místy“, peršokiais „vynecháváním míst“, pagaudomis „občas“, priešokomìs „tamtéž“;

l) oddělování a dělení (distributivní): paskirmais „jednotlivě, rozděluje se“, daliomis „po částech“, atskiromis „odděleně“, paskįromis „jednotlivě, rozděluje se“ atd.

Vidíme tedy, že příslovce způsobu děje odvozená od instrumentálu plurálu se vyznačují nejen největším množstvím jednotlivých forem, ale také rozmanitostí a bohatostí významů. To vůbec nelze říci o jiných sémantických skupinách příslovcí téhož původu (například místně-prostorových a časových).

Pro místně-prostorová příslovce utvořená z instrumentálu plurálu je nejcharakterističtější, že jejich význam je velmi zobecněný. Ve skutečnosti vyjadřují nejobecnější místně-prostorové vztahy, např.: artìmais

80

„blízko, nedaleko“, gretimais „vedle“, šalimais „poblíž“, netolimais „nedaleko“, priešpriešais „naproti“, artitelaičiais „velmi blízko“, atstuoliais „v dálce, stranou“, priešpriešiais „naproti“ atd.

Malý počet příslovcí této sémantické skupiny vyplývá především z vlastní povahy instrumentálu místa-prostoru. Při pojednání o instrumentálu místa-prostoru je třeba rozlišovat dva jeho významy, spojené se dvěma případy jeho užití: tímto instrumentálem označujeme místo, kde se něco nachází, děje, probíhá či odehrává, a místo, kterým někdo jde, ubírá se či se pohybuje. Ve skutečnosti zde máme dva velmi úzce související instrumentály: instrumentál místa pobytu a instrumentál cesty. Pro litevštinu, stejně jako pro ostatní indoevropské jazyky, je typičtější instrumentál cesty, užívaný se slovesy pohybu; pravděpodobně je také starší než první z nich. Instrumentál cesty, jak správně poznamenává J. Jablonskis⁵, je příbuzný instrumentálu prostředku. Instrumentálu cesty je tedy mimo jiné vlastní i odstín významu nástroje či prostředku, který tento pád vzdaluje příslovcím a brání jeho adverbializaci. Instrumentál označující místo, kde se něco nachází, děje, probíhá či odehrává, se sémanticky i syntakticky vyvinul na základě instrumentálu cesty: instrumentál cesty se neomezoval na slovesa pohybu a postupem času rozšířil své funkce — připojil se i k jiným slovesům⁶. Tak jsme získali dva instrumentály téhož původu. Společný původ podmiňuje blízkost jejich významu i stejný vztah k instrumentálu prostředku a jejich malou náchylnost k adverbializaci. Právě odtud se objasňuje, proč máme tak málo příslovcí odvozených od instrumentálu plurálu, která vyjadřují místně-prostorové vztahy.

Malý počet příslovcí tohoto typu vyplývá také z toho, že k označení místa a různých místně-prostorových vztahů užíváme v jazyce mnoho jiných prostředků, například zájmenná příslovce místa, lokál všech skloňovaných slovních druhů a předložkové konstrukce. Samotné instrumentály místa-prostoru často nejsou ničím jiným než určitými paralelami konkurujícími lokálu, srov.: krašt ais || kraštuose, šalimis || šalyse, šonais || šonuose, pagiriais || pagiriuose, pakampiais || pakampiuose, pakraščiais || pakraščiuose, pasieniais || pasieniuose, palvor iais || patvariuose, pakampėmis || pakampėse, pakrūmėm || pakrūmėse, palangėm || palangėse, palaukėm || palaukėse atd.

Malý počet příslovcí této sémantické skupiny lze konečně vysvětlit také tím, že k označení místa, kde se něco nachází, děje, probíhá či odehrává, a také místa, kterým někdo jde, ubírá se či se pohybuje, užíváme v jazyce četné přechodné útvary, které sice již vykazují jistý stupeň adverbializace, ale zdaleka se ještě neoddělily od podstatného jména, např.: ančkeliais „po cestách, na cestách“, antdaržiais „po zahradách, v zahradách“, antežerėliais „po březích jezírka“, antežiais „po okrajích luk u pole“, antgalviais „nad hlavami“, aňt jūriais „po březích řeky Jūros“, aňtkrančiais „po okrajích“, antkraščiais „totéž“, aňtpamačiais „těsně u základů domu“, antskardžiais „po srázích“

⁵ Žr. R y g i š k i ų J o n a s, Linksniai ir prielinksniai, Kaunas, 1928, p. 79.

⁶ Plg. B. D e l b r u c k, Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen, I. Theil, Strassburg, 1893, p. 244.

6. Kalbotyros klausimai VI.

81

„na návrších“, añtslenkščiais „podél prahu“, añtsuoliais „na horní straně lavice (lavic)“, añltvarčiais „na půdě stodoly“, añltvoriais „na horní straně plotu (plotů)“ atd. Zvláště hojně užíváme k vyjádření místa přechodných tvarů instrumentálu plurálu s předponou pa-: pabalais „u kaluží“, pablendžiaviais „na místech, kde rostou vrby“, pabučiais „u domů (bytů), kolem domů (bytů)“, pabutšaliais „tamtéž“, padaržinšaliais padebesiais „v prostoru pod mraky“, padirviais „u pole“, paežeriais „podél jezera“, pagiriais „podél hvozdu“, pagrioviais „podél příkopu (příkopů)“, pakampiais „podél koutů“, pakerčiais „podél rohů“, pakiemiais „podél dvora (dvorů)“, pakluoniais „podél stodoly (stodol)“, pakraščiais „podél okraje (okrajů)“, pakrūmiais „podél křovin“, palangiais „podél oken“, palankiais „podél okna“, palubiais „podél stropu“, papečiais „podél pece“, papieviais „podél okrajů louky“, paprūdžiais „podél rybníka“, papūdymais „podél (i uprostřed) úhoru“, paraviais „podél (i uprostřed) brázd“, pasieniais „podél stěn“, pastatiniais „podél plotu z kůlů (podél plotových kůlů)“, pastogiais „v přístřešcích, pod střechami“, pašąliais „podél okrajů“, pašvenčiais „podél řeky Šventoji“, patrobiais „podél stavení“, patvoriais „podél plotů“, paupiais „podél řeky: na březích řeky“, paviršiais „na povrchu“, pažemiais „při zemi, po zemi“, pajūrelėms „podél mořského pobřeží“, pakampėm (is) „podél koutů“, pakelėm „podél cest“, pak iemėm „podél dvora (dvorů)“, pakluonėmis „podél stodoly (stodol)“, pakrūmėm „podél křovin“, palangėm „podél oken“, palaukėm „podél okrajů pole“, paliūnėm „u bažin“, pamarelėms „podél lagun“, pastogėmis „pod střechami (u stěny)“ atd.

Mezi příslovci původem z instrumentálu plurálu, u nichž, jak jsme viděli, převládá význam způsobu děje nebo podoby, se dost zřetelně vyčleňuje sémantická skupina příslovcí časových. Ani tato příslovce však nejsou sémanticky jednotná.

Především je třeba uvést příslovce, jimiž vyjadřujeme nejobecnější a nejabstraktnější časové vztahy, např.: ankstąnais „brzy, velmi brzy“ (srov. synonymní tvary užívané téměř přesně ve stejném významu: ankstąniniais, ankstėnais, ankstėlniais, ankstėnais, ankstienais, ankštiniais, ankstėinyčiais), galų galais „konečně, nakonec“, niekadais „nikdy“, ana dienais „kdysi, onoho dne, tehdy“, davėliais „nyní, právě teď“.

Pro další příslovce této sémantické skupiny je kromě základního časového významu charakteristický také dodatečný význam přerušovanosti či střídání, případně dokonce způsobu, např.: kartais „ne nepřetržitě, občas, tu a tam“ (srov. také synonyma se stejným nebo zcela podobným významem: kartų kartais, įkartais, prarečiais, prórečiais, kartkartčiais, retkarčiais, pakaitėmis, kartkartėmis, retkartėmis); jiná mají vedle dodatečného významu přerušovanosti či střídání také význam pořadový: pamečiais „rok co rok; ob rok“, pamenesiais „měsíc co měsíc; každý druhý měsíc“, pramečiais „ob rok“.

A konečně máme ve skupině časových příslovcí značný počet tvarů označujících různé části dne, např.: pavakarėnais „k večeru, navečer“, pribrekšmais „večer, za soumraku“, prietemais „tamtéž“, apšviesiais

82

„za svítání; než se setmí“, aptamsiais „za soumraku“, aptemiais „tamtéž“, apybrėkšminais „přítmí, soumrak“, apydieniais „za svítání, při rozednívání“, apýryčiais „brzy, za svítání, při rozednívání“, apýšviesiais „ještě za světla“, apytamšėliais „když se stmívá, za soumraku“, apýtamsiais „tamtéž“, apýūšriais „za svítání“, paryčiais „ráno“, perpiečiais „v poledne, v době oběda“, išvakapomis „večer předem“, išnaktėmis „pozdě v noci“, išvakarėmis „večer, večer předem“, išnaktimis „pozdě v noci“, pietumis „v době oběda, v poledne“, srov. také spojení: aušęs pražiebais „za svítání, při rozednívání“.

Příslovce původem z instrumentálu plurálu užívaná jako predikáty vystupují ve větě spíše jako části více či méně volných predikativních spojení než jako samostatné tvary či slova; nesou jejich základní význam, rozvíjejí a zvýrazňují vlastnost vyjádřenou slovesným členem spojení. Příslovce původem z instrumentálu plurálu proto nejčastěji nacházíme v predikativních spojeních, v nichž se hlavní význam výsledku (obvykle záporného) prolíná s dodatečnými významy srovnání, podoby či určitého vzhledu. Slovesnými členy těchto spojení bývají zpravidla různé tvary sloves eiti, išeiti, nueiti. Mezi neslovesnými členy těchto spojení máme vedle takových substantivně-adverbiálních tvarů, které ztrácejí svou substanciální povahu, jako aitais „v niveč, vniveč“, aitais „tamtéž“, niekais, ubagais, vėjais... také adverbiální útvary, které substanciální povahu zcela pozbyly: baudaís „naprázdno, jen v úmyslech, slibech“ (zpravidla ve stejné větě po tvarech slovesa baustis „chystat se, připravovat se, zamýšlet“), dõlais „naprázdno“, žadais „naprázdno, jen sliby“ (ve stejné větě po tvaru slovesa žadėti ‚slibovat‘), suskydaís aplóm „naprázdno, bez ohledu na cokoli; zbytečně“, dūlekom(i)s „s prázdnýma rukama, s větrem, jako žebráci“, skliundžiom „naprázdno, vniveč, aítai“, padaukais „tamtéž“.

Tvary slovesa eiti se vyskytují i v jiných predikativních spojeních, která mají spíše význam určité podoby než výsledku. Neslovesnými členy těchto spojení však bývají převážně nikoli samotná příslovce původem z instrumentálu plurálu, nýbrž substantivně-adverbiální hybridy, např.: galėtyniais (namísto obvyklejších a častěji užívaných galėtynėmis, galėtyniu), pagaugais „s husí kůží“, pagaugomis „tamtéž“, užkuriom „jít za ženichem“, užkuriais „tamtéž“, atāraugomis „říháním“, srov. také spojení: dykiais užleisti „zcela zanedbat (např. zahradu, školku apod.), nestarat se“, kde predikativní význam prvního členu dosud zastírá jeho význam objektový.

Predikativní spojení tvoří s negací nė a tvary slovesa būti, které se v přítomném čase vynechávají, taková příslovce původem z instrumentálu plurálu jako būtais, mūtais, būčiais, např.: nė botais „ani pomyšlení, ani na mysli“, nė mūtais „tamtéž“, nė būčiais „tamtéž“.

Že příslovce původem z instrumentálu plurálu mohou fungovat jako přísudky také se skloňovanými tvary slovesa būti, které se v přítomném čase rovněž vynechávají, ukazují tyto výpovědi: paklausais (dideliai paklausais tėra gražus lomajkas), dvigulais „ležet ve dvou“ (je-li postel dvigulais, tai...), bičiuolėm „společně, spolu, jako kamarádi, včelami (o včelách)“.

83

(Čtyři své úly má, ostatní včelám), srov. substantivní instrumentál adverbializovaný ve funkci přísudku gabižalais „po kusech“ (Gabižalais druska buvusi).

Statistické údaje již ukázaly (srov. s. 75), že adverbia od původu instrumentálu plurálu se v jiných významech (účelových, příčinných, částicových, modálních a předložkových) užívají jen velmi zřídka. U adverbií zkoumaného typu jsou uvedené významy zcela netypické: jako hlavní význam je má pouze jedno či dvě adverbia.

Tak například hlavní ú č e l o v ý význam mají tyto tvary užívané se slovesy pohybu eiti, nueiti, važiuoti, nuvažiuoti: apgėl ais „navštívit matku po porodu a odnést jí dárky“, atkla usais „zeptat se, zda souhlasí s přijetím ženichových dohazovačů“, piršliais (piršlėm) „ucházet se o nevěstu, jet na námluvy“, srov. zde také tvar niekdeliais, který kromě časového významu „hned, bez otálení“ má i účelový význam „pro nic za nic, nadarmo“.

P ř í č i n n ý význam mají juokais (zejména se slovesy trūkti, leipti, virsti, alpti, nesitverti, pasileisti a dalšími), tyčiom „vědomě, záměrně; žertem, nevážně“, netyčiom „nevědomky, nezáměrně; nikoli žertem“.

Tyto (účelové a příčinné) významy není vždy snadné od sebe odlišit: často se zdánlivě prolínají. Kromě toho se k nim někdy přidružuje ještě význam způsobu děje, v němž se adverbia od původu instrumentálu plurálu užívají nejčastěji. Pro účelová či příčinná adverbia tohoto slovotvorného typu je také příznačné, že mají poměrně nízký stupeň adverbializace a většinou se ještě zcela neodtrhla od samotného pádového významu.

Adverbia od původu instrumentálu plurálu mohou přecházet do jiných slovních druhů jen ve výjimečně vzácných případech. Například tvar kartais se může změnit v č á s t i c i (srov. Bene būsi kartais iš Telšių?), zatímco priešais — v p ř e d l o ž k u užívanou s akuzativem (srov. priešais krosnies kaktą).

Zcela samostatně je zde třeba zmínit slova, která se pouze svými formanty -(i)ais, -(i)om shodují s adverbii od původu instrumentálu plurálu, např. částice (a někdy i adverbia) dėlt ais „proto, přesto“, nōrintais „ačkoli“ (obvykle v adverbiálních spojeních kada nōrintais „kdykoli“, kaip nōrintais „jakkoli“), auriais „tehdy, hle“, kančiais „někdy“, anaū riais „hle; tehdy, tenkrát, kdysi“, beskòm „proto, tudíž“, modální slovo būkčiom „prý, jako, jakoby“, musintais „snad“ a dokonce i citoslovce bagròm „švih, šmik“. Jde o různé individuální útvary, o jejichž vztahu k instrumentálu plurálu lze vůbec jen stěží hovořit.

Po prozkoumání vztahu instrumentálu jako celku i jeho jednotlivých druhů k adverbiím a také sémantických zvláštností adverbií od původu instrumentálu plurálu docházíme k těmto závěrům:

1. Ze všech pádů plurálu vykazuje největší sklon k adverbializaci i n s t r u m e n t á l, neboť se jím ve srovnání s ostatními pády vyjadřuje nejvíce různých okolnostních vztahů. Z toho vyplývá, že instrumentál býval

84

a zůstává i nadále nejdůležitějším zdrojem pro tvoření příslovcí se zachovanou pádovou koncovkou.

2. Instrumentál množného čísla se neadverbializuje ve všech svých významech a funkcích — ne ve všech svých typech ve stejné míře. Nejblíže příslovcím je instrumentál způsobu, jehož význam a užití bývá často obtížné odlišit od ostatních instrumentálů, protože se do něj slévá mnoho dalších instrumentálů. Instrumentál způsobu tvoří jakési přechodné stadium, v němž se nejsnáze vyděluje příslovečný význam a začíná proces ustrnování a adverbializace; dokonce i předmět v instrumentálu může přejít v příslovečné určení a samotná instrumentálová forma v příslovce.

3. Mezi příslovci odvozenými od instrumentálu množného čísla zaujímají nejvýznamnější místo příslovce způsobu děje — jde o nejpočetnější sémantickou skupinu příslovcí tohoto původu a tvoření. Příslovce způsobu děje se vyznačují nejen největším počtem, ale také rozmanitostí a bohatostí dalších významů. Dominantní význam způsobu děje je obvykle vlastní pouze určité části těchto příslovcí, která označuje okolnosti abstraktnější povahy. Většina příslovcí tohoto typu však při vyjadřování způsobu děje zpravidla doprovází samotný děj také statickým nebo dynamickým obrazem, a tím činí způsob děje neoddělitelným od vizuálního či (příležitostně) akustického obrazu. I základní význam dalších příslovcí způsobu děje odvozených od instrumentálu množného čísla se často prolíná s některým z těchto významů: tempa, času, místa – prostoru či prostorové orientace, střídání, polohy (pozice), způsobu, množství či stupně, směru, příčiny či účelu, pořadí, společnosti, přerušení či skoku, osamocenosti atd.

4. Příslovcí odvozených od instrumentálu množného čísla se základním významem místa–prostoru, času či přísudku je poměrně málo a zvláště zřídka se vyskytují příslovce s významem účelu a příčiny.

5. Jen několik málo příslovcí tohoto typu nabylo významu částice, modálního slova nebo předložky.

Vilnius

SÉMANTICKÉ RYSY PŘÍSLOVCÍ ODVOZENÝCH Z INSTRUMENTÁLU MNOŽNÉHO ČÍSLA

К. УЛЬВИДАС

Resumé

1. V litevštině se ze všech pádů množného čísla největší sklon k adverbializaci projevuje u instrumentálu. Jak v minulosti, tak i v současnosti je instrumentál množného čísla nejdůležitějším zdrojem vzniku příslovcí se zkamenělou koncovkou množného čísla.

85

2. Ne ve všech významech a funkcích se instrumentál množného čísla adverbializuje ve stejné míře. Příslovci je nejbližší instrumentál způsobu a způsobu jednání, jehož význam lze často jen obtížně odlišit od ostatních významů instrumentálu množného čísla. Instrumentál způsobu a způsobu jednání je jakoby přechodným stupněm, v němž se nejlépe rozlišuje příslovečné určení a začíná proces adverbializace. V tomto stadiu se i předmět vyjádřený instrumentálem může změnit v příslovečné určení a tvar instrumentálu v příslovce.

3. Mezi příslovci odvozenými od instrumentálu množného čísla tvoří nejpočetnější sémantickou skupinu příslovce způsobu a způsobu jednání. Příslovce způsobu a způsobu jednání se odlišují od ostatních sémantických skupin příslovcí nejen největším počtem, ale také rozmanitostí a bohatstvím dalších významových odstínů. Dominantní význam způsobu a způsobu jednání obvykle není charakteristický pro všechna příslovce tohoto typu, nýbrž jen pro určitou jejich část, která označuje okolnosti abstraktnější povahy. V naprosté většině případů však příslovce tohoto typu označují způsob a způsob jednání a obvykle mají také další sémantické odstíny: doprovázejí děj statickou nebo dynamickou představou, činí děj neoddělitelným od optické nebo (v méně častých případech) akustické představy. Základní význam ostatních příslovcí odvozených od instrumentálu množného čísla, která vyjadřují způsob a způsob jednání, se také často prolíná s některým z následujících dalších významů: tempa, času, místa-prostoru nebo prostorové orientace, změny, polohy (pozice), množství či míry, směru, příčiny či účelu, pořadí, souběžnosti, přerušení, oddělení aj.

4. Poměrně málo je příslovcí odvozených od instrumentálu množného čísla, která mají význam místa-prostoru či času, a také těch, která se užívají ve funkci podmětu. Významy účelu a příčiny se zde vyskytují jen zřídka.

5. Ve zcela výjimečných případech tato příslovce přecházejí do skupiny částic, modálních slov nebo předložek.