LIETUVIŲ KALBOS SINTAKSĖS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXV (1986)

ELENA OGINSKIENĖ

ZÁPOR SLOVA A SLOVNÍHO SPOJENÍ VE VĚTĚ

ÚVODNÍ POZNÁMKY

§ 1. Zápor slova či slovního spojení ve větě (rus. частное отрицание, něm. Wortnegation) je ve srovnání se záporem věty (rus. общее отрицание, něm. Satznegation) zkoumán mnohem méně, přestože lingvisté tyto druhy záporu rozlišují již poměrně dlouho (Булах 1962, 7–8). Zápor slova či slovního spojení ve větě se těší menší pozornosti zřejmě proto, že jeho vyjadřování je v různých jazycích mnohem univerzálnější a méně rozmanité.

§ 2. Často se tvrdí, že ve větách se záporným slovem nebo slovním spojením se zápor nevztahuje k přísudku, přesněji řečeno — nedotýká se predikativního vztahu (Кулагиин 1956, 335; Галкина-Федорук, Горшкова, Шанский 1958, 15; Булах 1962, 232; Кочетков 1963, 98–99; Минкин 1963, 11–12; Мамедов 1967, 6; Горкина 1971, 13–15; Лобанова 1971, 41; Ференец 1972, 7–8; Багаева 1978, 3). V současné spisovné litevštině může zápor popírat slova nebo slovní spojení zastávající funkci podmětu či vedlejších větných členů a významových složek složeného přísudku¹; může také popírat slova s oslabeným významem, která se podle tradice nezahrnují do struktury větných členů. Takové vymezení se na první pohled jeví jako bezvadné, neodhaluje však podstatu záporu slova či slovního spojení ve větě.

Rozdíl mezi záporem přísudku a ostatních větných členů, který se shoduje s rozdílem mezi uvedenými druhy záporu, se pokusil lépe vysvětlit A. Peškovskij. Uvedl, že vztah přísudku k některému jinému větnému členu je něco zcela jiného než vztah některého jiného větného členu k přísudku (Пешковский 1956, 388–389); srov.: Aš neskaitau knygos ir Ne aš skaitau knygą; Aš skaitau ne knygą. V prvním případě je popřen přísudek (a zároveň věta), ve druhém je popřen určitý větný člen, který se pojí s kladným přísudkem (v příkladech podmět a předmět). Popíráme-li pak některý větný člen spojený s přísudkem v kladném tvaru, zároveň říkáme, že s přísudkem je spojen jiný větný člen téhož druhu (Кочетков 1963, 98–99). Tento druhý člen může být ve větě vyjádřen, nebo pouze naznačen, např.: Ne Jonas, o Petras rašo laišką; Ne Jonas rašo laišką; Jonas rašo ne laišką, bet pranešimą; Jonas rašo ne laišką.

§ 3. Podle vztahu k přísudku se odlišuje přívlastek. Váže se k podstatným jménům a s přísudkem není přímo spojen. Proto se navrhuje zápor přívlastku dokonce

¹ Větné členy jsou zde chápány tak jako v akademické „Lietuvių kalbos gramatika“ (1976, 279–566).

190

išskirti į kitą žodžio neigimo porūšį (Булах 1962, 236–237; Андрейчикова 1975, 7). Pažymėtina, kad neigiant pažyminį tik iš dalies ribojamas jo pažymimosios sakinio dalies – veiksnio, papildinio, aplinkybių – santykis su tariniu, pvz.: Jis rašė ne raudonu, o mėlynu rašalu. (Plg.: Jis rašė ne rašalu.)

Je nepochybné, že syntaktická pozice přívlastku se liší od větných členů přímo souvisejících s přísudkem. Přívlastek lze považovat za větný člen pouze na základě tradice. Při obecném pojednání o negaci slova nebo slovního spojení ve větě však podle našeho názoru není nutné vyčleňovat negaci slov ve funkci přívlastku jako samostatný podtyp. Rozdíl v negaci slov ve funkci přívlastku nesouvisí s nějakým novým druhovým typem, nýbrž závisí na specifice syntaktického vztahu negovaného slova k přísudku.

§ 4. Negace slova nebo slovního spojení se od negace věty liší úrovní sféry negace, totiž v případech negace slova nebo slovního spojení a negace věty funguje negace na různých syntaktických úrovních. Ve větách s negovaným slovem nebo slovním spojením funguje negace na úrovni syntaktického slovního spojení, neboli syntagmatu, která je nižší než úroveň věty, zatímco v záporných větách na úrovni paradigmatu věty (Айзенштадт 1955, 16 ir 31; Камшилова 1975, 37). Váže-li se negace na úrovni syntagmatu k určitému slovu nebo slovnímu spojení, popírá pouze je, zatímco význam věty zůstává kladný². Tento zásadní rys umožňuje rozlišovat uvedené druhy negace, přestože jejich formální vyjádření se v některých jazycích (např. angličtině, francouzštině, němčině) může shodovat (Минкин 1963, 11–12; Топорова 1978, 63). V současné spisovné litevštině má negace slova nebo slovního spojení charakteristické formální rozlišovací rysy (umístění negace ve větě, její psaní odděleně od negovaného slova nebo slovního spojení).

§ 5. Negace slova nebo slovního spojení je méně univerzální než negace věty (Панфилов 1982, 36–49). Negace věty je jevem jak syntaktické struktury věty, tak logické struktury tvrzení vyjádřeného větou. Naproti tomu negace slova nebo slovního spojení je charakteristická pouze pro syntaktické členění věty³.

§ 6. Ve větě s negovaným slovem nebo slovním spojením se negace soustřeďuje na jeden z logicky vyčleněných případů výpovědi. Takové věty lze považovat za zkrácené podoby kladné a záporné věty popisujících tutéž situaci (Кржижкова 1969, 203–204): Jonas čte knihu + Jonas nečte noviny = Jonas nečte noviny, nýbrž knihu. Věty s negovaným slovem nebo slovním spojením jsou pravděpodobně historicky pozdějším jazykovým jevem, který vznikl zkracováním, nyní však mají v jazyce zvláštní účel – označují situace odlišné od situací vyjadřovaných zápornými větami – a liší se svou stavbou. Z hlediska syntaxe mohou tyto věty tvořit samostatný druh negace. Jsou jakýmsi přechodným článkem mezi kladnými a zápornými větami.

² Přesto takové věty nelze označovat za zcela kladné, protože obsahují negované slovo nebo slovní spojení (Balčikonis 1982, 134–135; srov. také Оплова 1973, 24–25). Nazýváme je tedy jednoduše větami s negovaným slovem nebo slovním spojením.

³ V novějších teoretických pracích filosofického zaměření, v nichž jsou logická a gramatická negace pokládány za společnou a navzájem neoddělitelnou kategorii, je dělení negace na tradiční druhy kritizováno především proto, že neodpovídá klasifikaci negace ve formální logice (viz Панфилов 1982, 36–49; Бондаренко 1983, 141–191).

191

§ 7. Heterogennost negace dokládá také strukturální analýza funkcí negace, kterou předložil I. Boguslavskij (Богуславский 1982, 63—76). Autor při srovnání funkcí negací v neutrálních a kontrastních kontextech, jež v zásadě odpovídají funkcím negace věty a negace slova nebo slovního spojení rozlišovaným ze syntaktického hlediska, dochází k závěru, že negace zde mají odlišné sféry působnosti a v zásadě se od sebe liší (uvádí celkem 17 rozdílů komunikačních, sémantických, syntaktických a valenčních).

§ 8. Vyjadřování negace slova nebo slovního spojení je v současné spisovné litevštině poměrně jednotné. K jejímu vyjádření se užívá, dalo by se říci, jediný syntaktický prostředek — negace ne.

V určitých případech může negace ne plnit funkci negace slova také tehdy, když se pojí s určitými slovesnými tvary vyjadřujícími predikativní vztah, tj. s přísudkem (viz aut. 1984b, 31—36; srov. také: Кочетков 1963, 99—100; Орлова 1973, 25). Při rozlišování druhů negace proto nestačí formálně zohlednit pouze to, které větné členy negace popírá.

ROZLIŠOVACÍ VLASTNOSTI ZÁPORU SLOVA A SLOVNÍHO SPOJENÍ

OPONATIVNÍ VÝZNAM

§ 9. Zápor slova nebo slovního spojení je popřením něčeho při současném tvrzení. Hlavní charakteristickou vlastností záporu slova nebo slovního spojení, která je ve větší či menší míře vlastní různým jazykům (srov. Кочетков 1963, 98—101; Орлова 1973, 24—25; Минкин 1963, 12; Heinemann, Wiktorowicz 1978, 101; Бараева 1978, 5), je proto oponativní význam, který se nejvýrazněji realizuje formou opozice (věta se rozšiřuje o jiné kladné slovo nebo slovní spojení zaujímající totožnou syntaktickou pozici) a intonací. Pro zápor věty takové oponativní srovnání typické není. Na základě tohoto rysu lze zápor věty označit také jako neopozitivní neboli neutrální zápor, zatímco zápor slova nebo slovního spojení jako zápor opozitivní.

Protože oponativní význam je nejcharakterističtějším rysem záporu slova nebo slovního spojení, někdy se používá k vymezení podstaty tohoto záporu. Například N. Bulach (1962, 319) považuje opozici za nejdůležitější rozlišovací vlastnost záporu slova nebo slovního spojení.

§ 10. Retrospektivní či perspektivní vztah záporu k tvrzení, uznávaný mnoha lingvisty (Топорова 1978, 68), nabývá v případě záporu slova nebo slovního spojení konkrétní podoby. Zápor slova nebo slovního spojení vyžaduje kladné slovo nebo slovní spojení, které je se záporným slovem či slovním spojením ve větě spojeno oponativním vztahem a zaujímá totožnou syntaktickou pozici; podle N. Arutjunovové (1976, 215) je tomu tak proto, že v tomto případě se nepopírá existence předmětu děje vyjádřeného přísudkem (ani subjektu či okolností. — E. O.). Uvádí, že například ve větě Я дал деньги не Петру kladný tvar slovesa давать implikuje existenci příjemce peněz. Proto ve větách se záporným slovem nebo slovním spojením často najdeme odpovídající kladné slovo nebo slovní spojení, které tvoří opozici k zápornému (srov. Галкина-Федорук, Горшкова,

192

Шанский 1958, 15–16; Богуславский 1982, 64). Tokiais atvejais neiginys išlaiko pačią gryniausią neigimo reikšmę (Ковалев 1941, 31).

Větami obsahujícími opozice záporných a kladných slov nebo slovních spojení nejen něco popíráme, ale také tvrdíme. Kvůli této vlastnosti je někteří badatelé řadí mezi záporně-kladné věty (např.: Озерова 1973, 17), případně se jednoduše zdůrazňuje jejich kladný charakter ve srovnání se zápornými větami (Шендельс 1959, 133).

§ 11. Podle L. Minkina (1965, 127) lze záporné slovo nebo slovní spojení považovat za nadbytečné – nijak nezvyšuje přímou informativní hodnotu věty. Jaký je tedy účel záporu slova nebo slovního spojení? Záporné slovo nebo slovní spojení (záporný člen opozice) obvykle označuje to, co by se dalo očekávat z kontextu, situace, dostupných informací nebo co je obvyklé, zatímco kladné slovo nebo slovní spojení postavené do opozice k němu (kladný člen opozice) označuje něco neobvyklého, nahodilého, nežádoucího, někdy dokonce stěží možného. Záporem slova nebo slovního spojení lze také odporovat názoru partnera v rozhovoru. Proto, jak uvádí F. Popov (1969, 81–83), vztahy mezi významy záporných a kladných složek souřadných spojení mají nejen protikladný význam (záporu a tvrzení), ale často nabývají i dalších modálních významů a expresivních odstínů. Nemálo lingvistů pohlíží na zápor obecně jako na emocionálně-emfatickou kategorii. Zápor slova nebo slovního spojení realizuje jednu z hlavních emfatic­kých funkcí záporu – funkci kontrastního tvrzení. Díky této funkci se záporné slovo nebo slovní spojení ve větě přesto nestává jazykovou nadbytečností; většinou zpřesňuje a zdůrazňuje aktuální obsah věty a rozšiřuje expresivní možnosti jazyka. To je zřejmě specifickým účelem záporu slova nebo slovního spojení, neboť vynecháme-li záporný prvek ve větě, tvrzení se zdůrazňuje mnohem méně a jeho expresivita slábne, srov.: Žijeme ne ve městě, ale na venkově a Žijeme na venkově.

§ 12. Ve větách současné spisovné litevštiny s opozicí záporných a kladných slov nebo slovních spojení může záporný člen stát před kladným nebo za ním. Záleží na tom, na co se soustředí pozornost, čemu se odporuje a co je autorovi věty známo jako první.

Jen tam se nepředvádějí kukačky, nýbrž slavíci. MikelHL 215. Nemluvím s tebou, nýbrž s paní vládkyní. KrėvRR II 93. Nemyslím, že přináší bezvýznamné cetky, nýbrž zprávy o tom, které větry kalí lidské mozky. KrėvRR II 84. Šli nikoli centrální ulicí, nýbrž starou stezkou (trš).

Vlastními činy, nikoli slovy milujeme vlast. SNėrR I 237. [Tai] naučí usilovat o jeden cíl najednou, nikoli o deset. ŽitMNK 167. Osušky (= ručník) se mají ukládat do ručníkárny (= místnosti na ručníky), nikoli je vláčet po koutech. Krok (LKŽ, I 13). Žije cizím rozumem, a ne vlastní hlavou. KrėvPP III 26.

§ 13. Pro zesílení dojmu lze stavět do protikladu skupinu několika navzájem podobných nebo souvisejících souřadných větných členů.

Našel jsem nikoli dceru, nikoli své dítě, nýbrž soudce. MikelLL 590. Pro hostinu ženy připravovali nikoli drůbež, nepékali zvěřinu – vařili černou smůlu, horkou vodičku. Avšak její srdce neuchvátil něžný cit, ani úcta,

193

ale přece jen zášť. MarcR I 510. Krev nebyla prolita kvůli zlým křižákům, nýbrž kvůli mladému mládenci, kvůli jeho šedému koníku. LVP 149. Měli [...] jen svázat antikváře a zacpat mu ústa, a ne ho zabít. P 1982 1 108.

Obecně je protiklad slov nebo slovních spojení v rozvinuté podobě mnohem názornější. K vyjádření složek členů těchto protikladů, které se od sebe méně liší, se ve větší míře využívá synonymie.

§ 14. Gramaticky se protiklad vyjadřuje protikladnými spojkami, proto jsou často považovány za formální, byť nikoli jediný příznak popření slova nebo slovního spojení (srov. Иванова 1968, 22—26). Protikladné spojky mohou spojovat také slova nebo slovní spojení označující slučitelné vlastnosti. V takovém případě záporka nejčastěji plní funkci záporné předpony, vytváří záporné lexéma a neznamená popření slova nebo slovního spojení. Protikladné spojky užívané s takovými slovy nebo slovními spojeními je nerozlišují, nýbrž spojují. Např.: Dívka byla nehezká, ale hodná. Mluvil ne hlasitě, ale zajímavě. Na druhé straně mohou protiklady záporných a kladných slov nebo slovních spojení existovat i bez spojek, např.: To bylo za dávných časů, ne nyní (KrėvRR II 183).

Ačkoli protiklad záporného a kladného slova nebo slovního spojení nemusí obsahovat spojku, mnohem častěji se však užívají protiklady se spojkou.

Ve větách se záporným slovem nebo slovním spojením se nejčastěji užívají tyto protikladné spojky: o, bet, tik. Každá z nich dodává protikladnému vztahu záporných a kladných slov nebo slovních spojení odlišné odstíny.

§ 15. Protiklad se nejvýrazněji vyjadřuje spojkou o, protože ta více zdůrazňuje rozdíl mezi pojmy a jevy vyjádřenými protikladnými slovy (Lietuvių kalbos gramatika 1971, 666).

Mimochodem, tuto humoresku jsem napsal ne pro milovníky humoru, ale pro bručouny. ZabA 71. Tohle není trh, ale státní úřad. KIAAP 192. Příště jsme zase museli rychle utíkat od plotu, jen ne do jabloně, ale do šeříkového keře. Na špatné se má zapomenout, a ne na dobré. Paukšt(P 1982 7 18). Zdá se, že se tu člověk, který zde žil, chránil před větrem, a ne před jiným člověkem. KIAAP 68. Měl jsi mu ty rohy ohnout, když byl malý, a ne teď (= nyní). Erž(LKŽ XI 26). Byl zvyklý dívat se přes koňské uši stále dál, a ne přímo před sebe, dolů. Aput(P 1978 6 57). Je třeba hledat hlubší pravdy, a ne se honit za efekty! GrušS 318.

§ 16. Druhou nejčastěji užívanou spojkou je bet. Často jí bývá vyjadřován protikladný vztah s odstínem překvapení, zvláště když kladný člen protikladu následuje po záporném.

Kordušovo srdce náhle už nebodala zášť, ale soucit. MarcR I 228. Nejsi otec, ale bezcitné zvíře. KrėvRR II 36. Bydlím ne daleko, ale vysoko… UrnP 132. Kravské mléko není v rozích (= v rozích), ale ve stodole. Sd(LKŽ XI 23). Byl jsem prvním rytířem tvého srdce, ale ne skutečným. Vedle se tyčil vysoký cihlový plot. Pro motocykl nepřekonatelná překážka, ale pro Andriuse ne! ZabA 290. Chytrý v cizí nesnázi, ale ne ve vlastní. KrėvPP III 141.

§ 17. K vyjádření protikladného vztahu se ve větách se záporným slovem nebo slovním spojením užívá také spojka tik (tai). Při stavění záporných a kladných slov nebo slovních spojení do protikladu si do jisté míry zachovává také význam částice vyčleňovacího významu—

194

me (Lietuvių kalbos gramatika 1971, 668). Todėl su jungtuku tik (tai) einančio žodžio ar žodžių junginio priešinimas dažnai įgauna išskiriamąjį atspalvį. Tas atspalvis dar labiau išryškėja vartojant tik (tai) su jungtukais o, bet. Jungtuko vieta sakinyje pastovesnė – žymiai dažniau eina su teigiamuoju priešpriešos nariu.

To nebyla láska, jen dobrodružství. MarcR I 339. Nenarodili jste se pro lov, nevyrostli jste pro lov, nýbrž pro prospěch vlasti svých otců. LVP 140. Stařec Kiaupša […] to nezatajil, jen zapomněl říci o Tilnukovi. MikelLL 205. Mnohé léky je třeba užívat ne kdykoli, ale pouze po jídle.

V některých případech nabývá vylučovací význam spojky dokonce převahy, např.: Všichni mohou prozradit, jen ty ne GrušŠ 86.

Pro zdůraznění výlučnosti kladného členu protikladu se užívají zvláštní záporné členy protikladu nikdo (vůbec) jiný, nikde (vůbec) jinde, jinak. V takových protikladech se spojka jen (právě) často užívá s částicí jako, která s ní vytváří spojení a zároveň posiluje vylučovací význam této spojky.

Tady to bude dílem nikoho jiného než nějakých omáčkových pomocníků. MikelHL 399. Jsi mocný jen díky ničemu jinému než panovníkově moudrosti. GrušŠ 77. A nyní, když ho Laurynas chytil, se díval nikam jinam než dolů. BaltPV II 146–147. Jondas leží nikde jinde než na předměstí Valdaknů. LVP 361.

Když jsou uvedené záporné členy protikladu spojeny s kladnými spojkou ale, slovíčkem jako nebo pouze intonací, výlučnost kladného členu se oslabuje, srov.: Vždyť Česovi zamotaly hlavu nikoli nikdo jiný, nýbrž jakési noviny Daut(P 1978 10 76); Osude, starče, není nic jiného než vášně skrývající se v člověku Jac(P 1978 10 43); Zřejmě všechno prohrává v kartách, jinak to nejde… Daut(P 1978 8 87); [Topol] tady ho někdo zasadil, jinak to nejde SadG 30–31.

§ 18. Nejčastěji si významy členů protikladu odporují. Někdy se mohou částečně překrývat. K vyjádření vztahu, v němž se významy částečně překrývají, ale slovem či slovním spojením stavějí proti sobě, se užívá spojka avšak (nejčastěji s připojenou částicí alespoň). V tomto případě je vyjádřený kontrast nejslabší.

A třebaže to ještě není „léčení v nemocnici“ […], přece jen alespoň „lázně“ (tsp.).

§ 19. Protikladný vztah je zdůrazněn výrazněji ve větách se dvěma spojkami, z nichž jedna se pojí se záporným členem protikladu a druhá s kladným, např.: Ať ho bolí hlava, ale ne nás, nýbrž ty, jejichž srdce bijí strachem KrėvRR II 105; Darovala mi, jenže ne ubrus, nýbrž ručník.

§ 20. Protiklady mohou být bez spojek. V takovém případě se protikladný vztah mezi zápornými a kladnými slovy či slovními spojeními vyjadřuje pouze intonací.

Rybář tohle řekl už ne Gediminasovi, ale sobě, a znovu se propadal do svého neštěstí. KLAAp 117. Ne cizí, říkala tvoje sestra. Paukšt(P 1982 7 13). Člověk to dělá ne ze zlosti – ze závisti LVP 232. Utrápil se pitím, ne medovinou! KrėvRR II 89. Skutečné ženy, ne šlechtici!.. KrėvRR II 30. Stavěli ji obři, ne lidé. LVP 138. Ale život řídíme podle pravidel, ne podle výjimek… GrušŠ 145.

195

§ 21. Namísto spojek se někdy opakují slova, která vystupují jako určité větné členy s negativním a pozitivním členem protikladu, to však protikladný vztah dále neposiluje.

Já vůbec nejsem galoše, já miluji... ZabA 13. Nejsme zlí duchové, jsme počestní ptáci, LVP 465. Asi nejsem kvůli sobě — asi jsem kvůli někomu jinému. MarcinkGŠP 87. Tohle není naše sestřička, tohle je čarodějnice Prng(LKŽ XI 20). Muži, tohle není vojsko, to jsou marodéři. MiškŽG 46.

Částice tai, užívaná pouze s pozitivním členem protikladu, spojuje srovnávaná slova vztahem přípustky nebo podmínky.

Ne touto cestou, tak jinou. GranMV 70. Těm, kdo odcházejí, ne tenhle, ale tamten — to se stává pořád. MarcR I 555.

§ 22. Často se protikladné spojky (zejména bet, tik (tai)) užívají ve spojovací funkci se slovy, která vystupují jako určité souřadné větné členy a z nichž jedno obsahuje zápor. V takovém případě, jak již bylo uvedeno (viz § 14), zápor neznamená popření slova, nýbrž funguje jako jeho předpona.

Člověk nebyl kárán, ale byl tvrdý. MiškŽG 106. Dole je hromádka nažloutlých prken, ale už k nepotřebě. ŽitMNK 48. Malý, ale na pohled krásný oddíl jezdců [povstalců]. Myk-Put. Krásně připravený, ale nechutně uvařený. KrėvPP III 67.

Když se významy slov vzájemně vylučují, spojuje je protikladný vztah; když se navzájem nevylučují, jde o vztah slučovací. Při upřesňování replik je však i v druhém případě zapotřebí protikladné srovnání, např.: Otcova tvář nebyla rozzlobená, nýbrž jen smutná a vážná (LVP 614); Jsem sice krásná, ale ne hodná GrušŠ 393; Bydlím ne daleko, ale vysoko... (UrnP 132).

Když se slovo obsahující zápor užívá s příslovci vyjadřujícími intenzitu, protikladný vztah k pozitivnímu slovu není možný, srov.: Otcova tvář byla zcela nerozzlobená, nýbrž jen smutná a vážná; Jsem opravdu krásná, ale velmi nehodná; Bydlím úplně nedaleko, ale vysoko.

§ 23. Ve větách se záporným slovem nebo slovním spojením často chybí pozitivní člen protikladu. Výjimkou je zápor, jímž se odporuje přísudku nebo jeho složce (zejména první). V některých případech je pozitivní člen protikladu odvoditelný z kontextu nebo zřejmý ze situace a jeho opakování by bylo nadbytečné; v jiných je neurčitý, neznámý nebo ho mluvčí nechce vyslovit, tj. pouze se odporuje pozitivní podobě slova, s nímž se pojí zápor. Protikladný vztah záporného slova nebo slovního spojení k nevyřčenému pozitivnímu členu protikladu, vyjádřený pouze intonací, je slabší, a tím se snižuje i expresivita popření slova nebo slovního spojení.

Ne před nimi (před zlosyny) hrad střežíme. Mnohem strašnější jsou křižáci, které lze zastihnout nejen v noci, ale i ve dne. LVP 320. Nenavštěvuje nás teprve od dneška. Od útlého věku jsme všude spolu. KrėvRR II 76. Nepřijeli jsme sem se hádat. KrėvRR II 87. Ne roky člověka činí starým. MarcR I 286. Neříkám to tobě. MikelHL 382. Ale ne všichni si to myslí. KrėvRR II 78. Ne vždy život přináší radost... KrėvRR II 31. Tuto vlastnost vypěstoval [...] nikoli obyčejný lehkomyslný člověk. ZabA 112. V dávnověku bylo myšlení ceněno stejně jako práce. LVP 463. Přes den ještě ne

196

tak si to vynahradíš. ŽitMNK 13. Tak zajímavé. Pořád ne jako všichni. Aput(P 1978 6 101). Hned jsem nepochopil, co je to za město. KIAAP 34.

§ 24. Záporka, která je součástí složeného slova či slovního spojení nebo vystupuje jako předpona, nevyjadřuje zápor slova či spojení.

V orientačním běhu toho bez přemýšlení moc nezmůžeš (tsp.). Vrátí se, nevěda, kam se vrtnout. TreinLJ 43. Jabloně [rouby] se neujaly právě nejlépe. Ls(LKŽ XI 13). Nedopadlo to dobře. BaltPV II 14. Ne, pomyslel si Adomas Venckus, zítřejší volno přijde vhod. KIAAP 177.

Neštěstí poučí chytrého, hlupáka srazí. KrėvPP III 142. Vrcholné okamžiky citu — jsou němé. MarcinkDD 118. V tomto ohledu jsme toho opravdu udělali nemálo (tsp.). Myslím, že pracovník se necítí nejlépe (tsp.).

MÍSTO ZÁPORKY VE VĚTĚ

§ 25. Kromě kontrastního významu, který se, jak jsme viděli, často vyjadřuje pouze intonací, lze zápor slova či slovního spojení rozlišit také podle místa záporky ve větě. Ani toto kritérium nelze uplatnit ve všech případech. V záporných větách se záporka vždy pojí s přísudkem⁴, zatímco při záporu slova či slovního spojení se pojí s tím slovem či slovním spojením, které popírá. Např.: Otec ho nebil (SimonR IV 164) je záporná věta; Nebyl to otec, kdo ho bil, Otec bil ne jeho — věty se záporným slovem.

Je-li záporné slovní spojení, stojí záporka na začátku skupiny slov. V takovém případě jsou ve větě obvykle vyjádřeny oba členy protikladu (a). Není-li vysloven kladný protikladný člen nebo není-li alespoň jasně naznačen, bývá někdy obtížné určit, zda je záporné pouze slovo následující po záporné částici, nebo jeho spojení s dalšími slovy (b).

a) Je třeba hledat hlubší souvislosti, a ne se honit za fakty! GrušS 318. Krásná děvečka ne v kupovaných košilkách, nýbrž v utkaných plátěných. KrėvPP III 73. Teď už po silnici nechodí a nejezdí jednotliví lidé, nýbrž celé jejich zástupy. BaltR I 50. Vždyť dědeček pana Petra, dej mu Pánbůh věčnou slávu, strávil celý život ne v sídlech aristokratů, nýbrž na kozlíku kočího ZabA 119. Kossakowski měl při psaní své gramatiky na mysli nikoli některé žemaitské nářečí, nýbrž litevštinu vůbec. SabLKTI 22. Všechno nevymyslí jedna mladá hlava, ale několik starých. KrėvRR II 168.

b) ve skutečnosti mu nešlo o nové domy. PocLM 51. Jejich rubly nejsou určeny na hloupé žerty. Jac(P 1978 11 61).

Podle umístění nelze rozlišit funkce záporky pojící se s přísudkem. Zřejmě proto se záporka, která neplní funkci záporu věty, pojí pouze s takovými několikanásobnými přísudky, jež jsou ve větě ve vztahu protikladu k přísudkům v kladném tvaru.

Ne bičuj, ale prosím. BaltPV II 237. Už nejdu, ale přímo pluju zhoustlým večerním vzduchem. ŽitMNK 235. Po pokoji nechodil, nýbrž přímo běhal sem a tam. BalčŠS 131.

⁴ Apie neiginio vietą tarinyje žr. aut. 1984a, 97—107.

197

§ 26. V psaném jazyce pomáhá rozlišovat případy popření slova nebo slovního spojení také další formální rys typický pro litevštinu – psaní záporky odděleně od popíraného slova (Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba 1976, 71–82). Výjimku tvoří samostatně psaná záporka, která nevyjadřuje popření slova nebo slovního spojení a vyskytuje se ve frazeologických spojeních, např.: Ale tam taky nic moc (ŽitMNK 206); Ani Ulisovi se nedařilo o nic lépe (SajPM 74); Není tak snadné Vaidu chytit (Jac); No, moc toho už asi nebude (LVP 124); Pracuju, ty mrcho, kam bys taky šla (BubnVD 268); Podíval se dovnitř hrnku. – Ne moc, – řekl a kroutil hlavou (LVP 76); Bružas bude nějak dopraven zpátky do chalupy (Gran). Slovní spojení tvořící frazeologická spojení nemusí mít frazeologický vztah. V takovém případě si jejich složky zachovávají přímý význam a záporka plní funkci popření slova, např.: Já nejsem taková jako ty (srov.: Nejsem už tak dobrá); Nepředstavoval jsem si, že povedu život takovým způsobem… (Daut(P 1978 10 71) (srov.: Není tak snadné představit si život ženatých).

§ 27. Popření slova nebo slovního spojení se v mluveném jazyce vyjadřuje také zvláštními fonetickými prostředky. Obvykle se slovo nebo slovní spojení následující po záporku ve větě vyslovuje důrazněji (má logický přízvuk) a pauza následující poté vytváří intonaci protikladu. Někdy může být podle situace více zdůrazněn kladný člen protikladu.

Nemluvím s tebou |, ale s paní vládkyní. KrėvRR II 93. Ne vidličkou | – nožem se opékané brambory dávají do úst. P 1982 I 47. Ale ne tobě | přísluší porozumět. GrušS 367. Za starých časů to tak bylo, ale ne dnes. KrėvRR II 105.

Když záporka popírá větu nebo ve větách kladných vystupuje jako předpona a je součástí frazeologického spojení, slovo či slovní spojení, které s ní souvisí nebo po ní následuje, se nevyslovuje důrazněji.

POPIŘENÍ SLOV A SLOVNÍCH SPOJENÍ, KTERÁ VYSTUPUJÍ JAKO VĚTNÉ ČLENY A JEJICH SLOŽKY

§ 28. Ve větě mohou být popřena slova nebo slovní spojení, která vystupují jako různé větné členy či jejich složky. Ačkoli se tato slova nebo slovní spojení nejčastěji popírají ve větách kladných, není to nezbytnou podmínkou. V téže větě mohou samostatně fungovat oba druhy popření, tj. slova nebo slovní spojení mohou být popřena i ve větách záporných, např.: Odpusťte mi, ale nemohu nebýt herečkou – už to jinak neumím (tsp.); Není to žádný hlas svědomí, který mu brání v pěkném zatáčení – prostě se mu nechce (Jac).

Nejčastěji se hovoří o popření slov nebo slovních spojení vystupujících jako podmět, předmět, přívlastek a příslovečné určení. V tomto případě se popření vztahuje k nositeli vlastnosti nebo k jiným složkám situace vyjádřené větou (Мамедов 1967, 6–9; Лобанова 1971, 41; Багаева 1978, 3; Ляпон 1979, 206). Mnohem méně časté je kontrastivní popření přísudku (srov. Кочетков 1963, 99–100; Орлова 1973, 25). Aniž by se popírala věta, lze popřít pouze takový určitý slovesný tvar, který má vyjádřený kladný člen protikladu. Slova nebo slovní spojení vystupující jako významové složky složeného přísudku, která jsou popřena, vyjádřený kladný člen protikladu mít nemusí⁵.

⁵ Plačiau apie priešinamąjį tarinio neigimą žr. aut. 1984b, 31–36.

198

§ 29. Popření slov nebo slovních spojení vystupujících jako podmět a vedlejší větné členy může být pouze kontrastivní a lze je snadno odlišit od popření věty. To, které slovo nebo slovní spojení je popřeno, ukazuje umístění záporky. (Záporka ve větě stojí před popřeným slovem nebo slovním spojením.) Vyjádřený kladný člen protikladu, který zaujímá syntaktickou pozici popřeného podmětu nebo některého vedlejšího větného členu, není nezbytný, protože jej obvykle implikuje kladný tvar přísudku. Bez výslovně uvedeného kladného členu protikladu je ovšem význam popření slabší, někdy dokonce značně oslabený. Když se záporka často užívá se slovy určitého lexikálního významu, má celé spojení sklon ustrnout, např.: ne včas, ne nadarmo. Ne vždy je snadné rozlišit, zda záporka popírá slovo, nebo plní funkci předpony, zejména u některých slov vystupujících jako podmět a vedlejší větné členy. Proto je v určitých případech třeba zdůraznit popření slov vystupujících jako podmět či vedlejší větné členy kladným členem protikladu.

Slova nebo slovní spojení v pozici větných členů přímo souvisejících s přísudkem – podmětu, předmětu, příslovečného určení či predikativního přívlastku – se obvykle popírají ve větách kladných. Vyjádření kladného členu protikladu v takových případech není nezbytné, ale často se vyskytuje.

Teď už tam nejezdily nákladní vozy, nýbrž tanky. PocLM 22. Nejen já – je jich mnoho. LVP 553. Potřebujeme nové talenty, ne nové proudy. PaukštDAJ 154. Je lakomý ke všem, jen ne k sobě. KrėvPP III 61. Mohl jsem ti dát život, ne člověka. GrušS 52. Ne v kleci, ale u tvého okna bude cvrlikat. LVP 317. Už ne jednou se často dívala na tu stranu. LVP 145. Dívá se staromódně, ale ne plačtivě. MikelLL 433. Udělá to ne z vlastní vůle, nýbrž pod nátlakem jakéhosi komplexu vzájemně propletených příčin. Jac(P 1978 10 58). Přišel jsem ne prodávat, ale kupovat. P 1982 1 105. Učíme se ne pro školu, ale pro život. PaukštDAJ 122. Většina slov má ne jeden, nýbrž několik, desítky či dokonce stovky významů. PikčŽI 51. Tetinka se vrátila z Ameriky ne jen tak ledajaká, nýbrž na kolečkách. MikelLL 543.

Popřená slova s obecnějším významem častěji nemají vyslovený kladný člen protikladu. Kromě toho to může záviset i na subjektivních okolnostech, například na informacích, které má autor věty k dispozici nebo které chce sdělit.

Ne všichni se radovali ze štěstí šlechtice Kirklise. LVP 142. Ne každému se podaří oklamat chytrého a poučit hloupého. KrėvPP III 142. Tatínku, drahý, tobě, tobě, vychovával jsi synka ne pro sebe, ne pro sebe. LTRn 120. Striukis se nejednou zatoulal. LVP 536. Já sem vůbec nepřiletěl kvůli tomu. BalčŠS 16.

Atributivní přívlastek je s přísudkem ve vztahu nepřímo (prostřednictvím rozvíjeného větného členu). Jeho popření se týká spojení slov spojených podřadicím vztahem a odpovídajícím způsobem modifikuje obsah větného členu souvisejícího s přísudkem. Větný člen obsahující popřený přívlastek proto ve větě funguje jako kladný. Přímý dosah popření v tomto případě nepřesahuje hranice spojení.

Popření slova nebo slovního spojení, které formálně zastává funkci atributivního přívlastku, se nijak neliší od vyjádření popření slov nebo slovních spojení zastávajících funkci jiných větných členů – popřené slovo nebo slovní spojení v roli tohoto přívlastku může mít kladný člen protikladu, ale může se vyskytovat i bez něj. Vyslovený kladný člen protikladu-

199

… člen je potřebnější v případech, kdy je u slov užívaných jako přívlastek obvyklejší vyjadřovat zápor předponou.

Usmíval se už ne zelený, nýbrž červený lidský obličej. KIAAP 36. Autor si vybral právě toto téma, a ne jiné (tsp.). Pempynė […] byla spíše panstvím nikoli mistra, nýbrž žab a ptáků. MartL 128. To je vynález představenstva, ne můj. ŽitMNK 39.

[„Universitas lingvarum Litvaniae“] základ již netvoří východopruské nářečí. SabLKTI 20. Žije, jako by nežil svůj věk. KrėvPP III 23. Vždyť přece ne všechny chyby lze napravit. PocLM 70. Když jsem mezi lidmi, slýchám ještě i takové věci. MikelLL 220.

VLASTNOSTI ZÁPORU SOUVISEJÍCÍ SE SPECIFICKÝMI RYSY ZÁPORNÝCH SLOV

§ 30. Zápor slov nebo slovních spojení, která zastávají různé větné funkce, je velmi podobný. Jejich záporné vlastnosti souvisejí se samotným slovem, které popíráme, s jeho lexikálními vlastnostmi a způsoby užívání se záporem.

Záporka se ve větě může pojit s různými slovními druhy, ne vždy si však zachovává dostatečně výrazný význam záporu slova. Výrazněji se popírají ta slova, která mají konkrétní význam (a), která se záporkou netvoří obvyklé spojení (b), nebo s nimiž se záporka neužívá jako předpona (c). V těchto případech se záporná slova stavějí do protikladu ke kladným, bez ohledu na to, zda je kladný člen protikladu ve větě vyjádřen, či nikoli.

§ 31. Záporka se slovy, k nimž se obvykle nepřipojuje jako předpona, častěji nemá kladný protikladný člen. Jen v určitých případech tvoří záporka s některými z nich ustálená spojení, která mají sklon frazeologicky ztrácet svou původní strukturu, např.: ne žertem, ne včas, ne poslední, ne s prázdnýma rukama, ne nadarmo, nevhod a podobně. Význam záporu je v nich oslaben, protože se zde záporka částečně stává součástí nové lexikální jednotky.

Vážně se polekám. ŽitMNK 121. Stolička … se zcela nevhodně rozviklá a rozpadne. ZabA 46. A ne poslední roli v tomto procesu hraje touha zalíbit se a vyniknout. MikelHL 361. Přivítám je s prázdnýma rukama. KIAAP 17. Ne nadarmo v pozdní podzimní noci hořely na západě poplachové ohně. LVP 323. Její chichotání bylo nevhodné. ŽitMNK 89.

Oslabený význam záporu ukazuje i to, že se záporka s některými z uvedených slov někdy píše dohromady, např.: Algirdas Šaknys se s vervou pustil do práce. MikelLL 546; Gudjonis se jako naschvál pohádal v nevhodnou dobu. MartL 130.

§ 32. Záporka užitá s přídavnými jmény, zájmennými adjektivy či odpovídajícími příslovci, která obvykle se záporkou tvoří slova s jiným významem, má funkci záporu pouze tehdy, je-li vyjádřen kladný protikladný člen. Protikladný význam mohou v takových případech vyjadřovat kladné vedlejší větné členy a srovnávací výrazy.

200

Kintama byl lovec. […] Ne obyčejný lovec, jakých v tomto kraji vždy bývalo mnoho (tsp.). Všude kolem zeleň, krása, sluníčko příjemně hřeje — už není těsno, už není tma, jako tomu bylo v hnízdě. LVP 229.

V jiných případech je obtížné odlišit záporku, která má funkci negace, od záporné předpony.

Byl jsem ne smutný. Žena zpívala ne plným hlasem. Daut(P 1978 10 70). Dálky už nebyly průzračné. GranMV 68. Tím toho moc nenaděláš. PocLM 162. Dávno je zobávali a nás pobízeli, ale my se na zrní nevrhali nijak prudce. LVP 231.

V poslední době se v podobných případech dává přednost záporné předponě, aby se předešlo nejasnostem.

Nadšení bylo neobyčejné. MikelLL 551. V dějinách našeho onomastického bádání je to neobyčejná kniha. P 1978 10 173. Je to nepříliš zlá ženská. KrėvRR II 44. Ze všech těch plev bude málo zrna. MikelLL 524. Léčeného koně nedaleko odtud KrėvPP III 12.

Záporka je vždy předponou, označuje-li slovo, s nímž se pojí, určitý druh. V tomto případě nemůže vyjadřovat negaci, proto je zde oddělené psaní záporky chybné, např.: Šedivost literárních stránek […] vychází z naší ne literární (=neliterární), a často i literární žurnalistiky (tsp.); Soudy jsou dvojí: přátelské a ne přátelské (=nepřátelské) (tsp.); Jejich schůzí se účastnili také ne studenti (=nestudenti) (BūtŽKP 25).

§ 33. Záporka se s přídavným jménem a s tvary druhého stupně příslovcí způsobu nejčastěji vztahuje k negaci tohoto slova. V tomto případě se obvykle nepopírá nějaká vlastnost, nýbrž její vyšší (nižší) stupeň a množství vzhledem k určitému standardu.

Tento standard může být vyjádřen srovnávacími výrazy, konstrukcemi s předložkami už, per nebo může být pouze naznačen. Významově odpovídá kladnému členu protikladu.

Tak jsem, vzpomínám si, poslal tři básně a tři prozaické obrázky, krátké, ne delší než stránku a půl. PaukštDAJ 138. Sabaliūnas miloval malé děti ne méně než včely. BilR₁ I 184. Kosti bolí ne méně než od roboty. Myk-PutR VI 400.

Jednou jsem ho potkal na ulici s manželkou — takovou vysokou, hubenou ženou, ne mladší než on. PaukštDAJ 125. V dávných dobách bylo přemýšlení ceněno ne méně než práce. LVP 463. Mikas pracuje ne hůře než felčar. ŽitMNK 163. Přesně to neřeknu, ale myslím, že jsem nevystřelil více než čtyřikrát [pasiėmiau]. PietRR 79.

Rozhodli se vypěstovat také ne menší úrodu (tsp.). Ani tady nečeká nic lepšího. LVP 424. Také Petr z Lukšiūnů se probudil ne v lepší náladě. KrėvRg 207. Ani oni by se neukázali hůře. MikelHL 296.

Záporka se v protikladném významu výrazněji užívá s příslovci druhého stupně, jimiž se bez srovnávání zdůrazňuje kategoričnost množství konkrétně uvedeného ve větě. Mimochodem, v tomto případě jsou možné i protikladné spojky.

201

Stačilo by jen dvěma třem, ne více. PaukštDAJ 12. Půl lžíce másla tedy mohla mít cenu haléře, ne více, a veškerá způsobená škoda cenu hřivny, ne více. VaižgDD₁ 86. Budu čekat týden, ne déle. KLAAP 207.

§ 34. Určitou podobnost se záporovými tvary přídavných jmen a příslovcí ve vyšším stupni má i zápor přídavných jmen a příslovcí ve stupni nejvyšším. Posledně uvedené tvary se však užívají ve srovnávacím významu, aniž se určuje kvalitativní či kvantitativní standard vlastnosti. Zřejmě proto má zápor s přídavnými jmény nebo příslovci ve stupni nejvyšším slabší záporný význam.

V rodině nebyl nejstarší. Vzbudil jsem v něm ne zrovna nejhorší pocity (tsp.). Země nebyla nejbližší. BalčŠS 54. Nezachovali se zrovna nejchytřeji.

Zápor se vždy užívá s tvary nejvyššího stupně, když před ně vstupuje částice per. V tomto případě však uvedená slova nepopírá, nýbrž s nimi tvoří spojení označující střední, mírný stupeň či množství určité vlastnosti.

Pole bylo jako pole, ne zrovna nejlepší, ale pole. MartL 128. Nechodíval jsem k ní zrovna příliš často. PaukštDAJ 173. Sýkorky vyplašené nepřáteli jich mají ne zrovna nejvíce (tsp.).

§ 35. Podobný význam dodává zápor spojením částice per s přídavnými jmény nebo příslovci ve druhém stupni, jsou-li užita bez kladného protikladného členu, např.: Paní hned zahodila kuchyňskou zástěru a ne zrovna čisté čepičky (BalčŠS 130); Tuhle knihu jsem četl ne zrovna nedávno.

§ 36. U tvarů přídavných jmen nebo příslovcí ve druhém a třetím stupni, vytvořených z nesrovnávacích tvarů s předponou ne-, se zápor užívá rovněž jako předpona. Tvary třetího stupně v takových případech nevyjadřují srovnání.

Horší jablka jsem ještě nejedl. LKRS 74. Je mu ještě nepříjemněji.

MikelLL 402. Vy šíříte ty nejnepravdivější pomluvy. Zachoval se vůbec nejhůře.

A země je zřejmě ne nejhorší. _Myk-PutS₁ 50. Ještě i teď, soudě podle tvého oblečení a klobouku, si žiješ ne nejlépe. BalčŠS 150. Srovnáváním teď můžeme získat nanejvýš málo. LKRS 79.

§ 37. Když jsou záporná přídavná jména nebo příslovce ve druhém či třetím stupni postavena do protikladu ke kladným, má zápor výraznou funkci popření slova.

Práce se předpokládá ne lehčí než předtím, nýbrž těžší. MiežA 77. Hledal práci ne nejlehčí, ale nejpřitažlivější. A další čáru je třeba vést ne šikměji, nýbrž rovněji.

§ 38. Mnohem slabší je negace slov s neurčitým nebo zobecňujícím významem. Kvůli jejich neurčitosti je často obtížné spojovat je s kladnými členy protikladu. To vše oslabuje význam negace. Častým užíváním záporky s určitými slovy mají jejich spojení sklon ustrnout a proměnit se v lexémy s novým významem.

§ 39. Zápor nemá výrazný záporný význam, užívá-li se s neurčitými zájmeny každý, -á, jeden, -a (může se užívat i jako číslovka), všechen, -a, všechno nebo se spojením osobních zájmen a zájmena jeden, -a (já sám, oni sami...). To vysvětluje—

202

Jasně to vyplývá z vět, v nichž zápor v jedné popírá větný člen vyjádřený osobním zájmenem, zatímco v druhé větný člen vyjádřený osobním zájmenem se zájmenem jeden, -a: Ne jie tokie pasėdūs buvo ir Ne jie vieni tokie pasėdūs buvo (LVP 228). V poslední větě jsou členy protikladu spojeny vztahem upřesnění, nikoli odlišnosti. Protiklady podobného vztahu jsou typické také při popírání větných členů, pokud je tvoří samotná výše zmíněná neurčitá zájmena.

A ne jeden odjel, ale se starým dohazovačem. LVP 146. Nejen tebe, všechny svolali. LVP 313. A nejprve ji nezasáhl celý obličej, ale oči. Možná ne všechny, možná jen některé, ale stalo se to. PP-79 48. Samozřejmě ne všechno, ale něco z toho se přijímalo. PocLM 106.

Oklamat chytrého a poučit hlupáka se nepodaří každému. KrėvPP III 142. Nejedna žena se vrhla do dobrodružství a lovila muže. Vikv(LKŽ VIII 32). Zároveň je [povídka] dobrou školou pro nejednoho romanopisce (tsp.). O tom nerozhodovala jen moje hlava. Daut (P 1978 10 75). Pro krásný cíl nejsou vhodné všechny prostředky. KrėvPP III 68. Jako by se fialový opar celý nevrátil do puklin v zemi. KIAAP 21. Nemusíš vědět všechno, můj milý… Jac(P 1978 11 13).

Protiklady spojené vztahem upřesnění jsou méně kontrastní. Mimo jiné i tento faktor oslabuje význam záporu.

§ 40. Nevýrazný význam záporu má také zápor ve spojení s odpovídajícími zájmennými příslovci, např.: visai, visiškai, visada (visuomet); před spojeními slov vienas, -a, pirmas, -a s podstatnými jmény, zejména kartas, sykis, diena, metai, vieta. (Podstatná jména kartas, sykis je běžnější užívat samostatně ve významu těchto spojení.)

Sigita, zdá se, Rokiho slovům úplně neuvěřila. LVP 436. Ještě se úplně neoteplilo. Čas se ne vždy měří na hodiny, dny či roky. MarcR I 365. Ne vždy, ale někdy se podařilo znovu si poslechnout Bacha. JacP 1978 11 154). Joniukas teď ani v neděli ne vždycky chodí. MikelLL 112.

Čepkus hostům nejednou vařil rybí polévku. PocLM 94. Ale naše země […] nevstávala z popela poprvé. PaukštDAJ 128. Vždyť protivníci Merkinę nejednou obsadili a nejednou se pokusili zbořit její kamenné hradby. LVP 139. Nejednou si i Dainius koupil různé tretky. BubnVD 315. Vždyť už nejednou jsi mě litoval, a možná i pohrdal. Jac(P 1978 10 23). Vždyť je nekupujeme jen na jeden den (tsp.). Je to obrovská práce na více než jeden rok (tsp.). Už několik let je v sanatoriu. P 1975 7 95. Naopak, tentýž její rukopis býval psán v různých dobách, na různých místech, a dokonce i na několika kouscích papíru. PaukštDAJ 185.

Příslovce visai, visiškai se velmi často užívají s přídavnými jmény, adjektivními slovy nebo příslovci. Zápor, který se s nimi pojí, téměř zcela ztrácí svou zápornou hodnotu kvůli uvedené nesamostatné syntaktické funkci těchto příslovcí (srov.: Dar ne visai išaušo ir Dar buvo ne visai šviesu) a stává se součástí lexému vyjadřujícího určitý stupeň intenzity.

Když jsem koupil léky, vrátil jsem se ne zcela spokojený. PaukštDAJ 101. Ten bratránek prošel ne zcela dobrou školou života. PocLM 139. Babička ho ještě ne zcela dobře [Antanuka] utřela. LVP 158. Zřejmě se mu zdál ne zrovna příjemný sen. ZabA 119.

203

§ 41. Také je obvyklé užívat záporku se zájmeny kdo, někdo, kdosi, kdokoli; takový, -á, jaký, -á, nějaký, -á, jakýsi, -ási, jakýkoli, -ákoli a příslovci jakkoli; kolik, několik; kde; jen tak (pro sebe), tak, takto; tolik, avšak její funkce není u všech těchto slov stejná.

1. Záporka si vždy zachovává funkci záporu slova ve spojeních ne kdokoli, ne jakýkoli, ne jakkoli, ne jen tak (pro sebe), ne takto. Mohou mít vyjádřené kladné protikladné členy.

Zadní steh [přesunutím jehly doprostřed stehu] neumí šít kdokoli. Up(LKŽ₁, I 18). A celý dům i s podkrovím jsme velkoryse pronajali ne každému. PP-79 214. Ne každý člověk tu práci dokáže udělat. S pomocí policie bych ho z domu vyhodil, ne jakkoli (tsp.). Nepodáš mu to jen tak. Gs(LKŽ₁, I 787). A barvy byly vybrány ne jen tak, nýbrž s rozmyslem… MartL 305. To není jen tak obyčejné ráno. Aput(P 1978 6 95). Nechtěl mluvit takto. MarcR I 383.

2. Ve spojení se zájmenem takový, -á a příslovci tak, tolik (ne takový, -á, ne tak, ne tolik) může mít záporka různé funkce. Když se tato slova přímo pojí s podstatnými jmény nebo slovesy, má záporka zpravidla určitou funkci záporu, i když ne příliš výraznou.

Chtěl […] vidět ne takové shromáždění. MarcR I 383. Čekal od tebe ne takového pomocníka. Vždycky se něco nepovede. MartL 174. Ostatní tolik neutrpěli. LVP 354. Nedaleko Kalpokova dvora už Petriukas tolik nepráská bičem. KrevŠP 193.

Když se slova takový, -á, tak, tolik pojí s přídavnými jmény nebo příslovci, záporka je tolik nepopírá, jako spíše s nimi vytváří spojení s významem neurčité míry nebo množství. Jinými slovy, záporka má v tomto případě přechodnou funkci mezi popíráním a přisuzováním nového významu, přičemž převládá druhá z těchto funkcí.

Ostatním přenechali méně důležité práce. Aput(P 1978 6 69). Ještě nedávno byla negramotná litevská vesnice nejdůležitějším uchovatelem našeho jazykového pokladu. KKult 31 7. Saulovi však zřejmě nebylo tak snadné této upřímné rady využít. Poc LM 250. Povídky píší i dnes, třebaže ne tolik (tsp.).

Převaha přisuzování nového významu ještě zesiluje částici už, která se v této pozici často připojuje k uvedeným slovům a zdůrazňuje neúplnost určité vlastnosti.

A to štěstí nebylo přece jen tak malé. P 1982 1 120. O osud zvířat zavřených za mřížemi se přece jen tolik netrápila. LVP 245. Konečně ani této tvorbě nemohu věnovat přece jen tolik času. Jac(P 1978 11 14). A sama také nevyděláváš zrovna málo.

Funkci záporu naopak posiluje kladný protikladný člen vyjádřený ve větě.

Nepochybně to byla táž tvář, jen ne tak zduchovnělá, nýbrž prostě kamenná. MikelGYM 25. Mrzouty v našem životě potkáváme stále, i když ne tak často. ZabA 70.

3. Zájmena a příslovce se záporkou nikdo (ne někdo, ne kdosi), nekvalitní (ne nějaký, -á, ne jakýsi, -ási), ne mnoho (ne několik, ne koliksi) označují především stupeň hodnoty nebo množství určité věci. Záporná funkce má v těchto spoj

204

… je také slabá. Záporka ji může dokonce zcela ztratit, čímž vytváří nová lexikální jednotky s významem „nepatrný; špatný; málo“ (Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba 1976, 77 ir 81). Rozdílný pravopis záporky s uvedenými zájmeny a příslovci ne vždy rozlišuje její funkce.

Jiným snad není zima ani bez zatopení v kotelně, ale Kristině to není nic platné ani při topení. MartL 188. Nežádám nic zvláštního. MarcR I 214. V orientačním běhu toho bez přemýšlení moc nedokážeš (tsp.). Svoji rodinu na noc odvedl do staré, za nic nestojící jeskyně. PietRR 300. Ani Ulimu se nedařilo o nic lépe. SajPM 74. Ta nepříliš prošlapaná stezka se táhla daleko, vinula se kolem polí a nebylo na ni moc vidět (vidět). SadG 120. Mé zdraví také nebylo nic moc. PaukštDAJ 265. A všichni měli mizernou náladu. VienR I 235. Ragulkos jsou ryby nevalné chuti. Kpč(LKŽ XI 40). Jeho půdy měl málo, ale včel mnoho. BilR I 183. Uměleckou hloubku knihy jsme tehdy příliš nepocítili. PaukštDAJ 137. Už nezbývá příliš mnoho času. MikelGYM 50.

Záporka často dává nový význam také příslovcům kde, kdy, jak.

Pracuji, žabko, nezmizíš jen tak. BubnVD 268. Zůstaň, přijdeš někdy. LKG II 555. Na dlouhé cestě běží kůň bez sedlové podložky špatně. Antz(LKŽ I 11).

4. Zájmena jaký, -á, takový, -á mohou být součástmi víceslovného výrazu. (Takové případy lze rozlišit pouze porovnáním obou členů protikladu – záporného a kladného.) Záporka stojící před zájmeny popírá celý víceslovný výraz (má význam záporu).

Tady je Kregždė z Byčių, a ne nějaký pán z New Yorku. BaltSKVD II 61. Mladší dcera sousedů žijících na druhém břehu je dospělá slečna, nikoli nějaká uličnínice. Baltr(P 1978 8 67). Ach, se svou krásou dostaneš i lepšího muže, ne takového opilce. SimonR I 276.

UŽITÍ ZÁPORKY PŘED NEPLNOVÝZNAMOVÝMI SLOVY

§ 42. Ve větě může záporka stát před předložkami, korelativními slovy přirovnávacích výrazů a spojkou jako. I u těchto slov mohou být funkce záporky různé.

V případech záporu neplnovýznamových slov je vliv záporky na obsah věty ještě menší – nepopírá se slovo fungující jako větný člen nebo jeho složka, nýbrž pouze vztah tohoto slova k jiným slovům nebo způsob jejich spojení.

ZÁPOR PŘEDLOŽEK A PŘEDLOŽKOVÝCH KONSTRUKCÍ

§ 43. Zápor před předložkovými konstrukcemi může popírat pouze předložku (a), nebo celou konstrukci (b). To lze určit porovnáním záporného členu protikladu s kladným.

V případě záporu předložky stojí proti sobě předložkové konstrukce tvořené různými předložkami s pády téhož slova.

Každému milovníkovi bylo vlastní shromáždit si všechno u sebe, jak říká svět: vždy do života, ne ze života. LVP 77. Kdo do chalupy, ten ne z chalupy. MarcR I 362.

205

V případě záporu předložkové konstrukce mohou mít protikladné konstrukce tytéž předložky, nebo se od sebe mohou lišit i předložkami.

Nemluvím o sobě, ale o ostatních. KrėvRR II 156. Zavedl nás ne do svého pokoje, nýbrž do salónu fary. PaukštDAJ 113. Člověk to dělá ne ze zloby, ale ze závisti. LVP 232. Švih švih, práská bičem, ne do vzduchu, ale do holého těla (lid.). Vždyť se netulil k nějaké abstraktní generaci, nýbrž k lidem stejného smýšlení. PP-79 109.

Drobky, které zůstaly nalepené, sypal ne strávníkům na klín, ba ani na podlahu, nýbrž na tác, který si přinesl zvlášť. ZabA 47. Dokonce zavírám oči, ale ne kvůli zvuku, nýbrž hrůzou. ŽitMNK 47.

§ 44. Celá předložková konstrukce se popírá i bez výslovně uvedeného kladného členu protikladu. V takovém případě, jak již bylo uvedeno, je význam záporu slabší. Míra záporu zase závisí také na zvláštnostech užívání předložkových konstrukcí. Zápor má výraznější záporný význam, když popírá volné, neustálené předložkové konstrukce.

Zelené víno radosti není na tvém stole. DegSN 44. Řeč bude ne o služebních záležitostech. PocLM 113. Taxi si brali ne z náklonnosti k přepychu. ZabA 121. Dcera se vůbec nepodobá matce. MikelGYM 148. Nezáleží na mně. MikulDND 71. A tenhle autobus jel ne podle jízdního řádu. Balt SKVD II 209. A já proléval krev ne za zlato. MikelGYM 279.

Ustáleným předložkovým konstrukcím dodává zápor určité nové významové odstíny a jeho záporný význam značně bledne. To je zvláště typické pro předložkové konstrukce, které se obvykle užívají pouze se záporem.

Vždyť ty nejsi z těch bázlivých. KrėvRR II 150. Ještě úplně nepochopil slyšená slova. PocLM 17. Andriukas nesouhlasil hned. LVP 316. Takovým se nestal za jediný den. UrnP 148. Žijí ne podle svých možností. Nepláče tak nadarmo (dial.). Nesvítila nad hradem jen tak. LVP 321. Nebylo by od věci se po cestě trochu umýt. MikelGYM 153.

Bez uvedeného kladného členu protikladu se zápor obvykle užívá s konstrukcemi s předložkou „bez“. Jejich zápor je poměrně specifický. Zde se zápor vztahuje pouze k předložce, avšak ani s ní nevyjadřuje protiklad. Vzájemným působením podobných záporných významů záporu „ne“ a předložky „bez“ vzniká kladný význam. Od přímého kladného významu se liší menší kategoričností. Zápor se užívá s konstrukcí s předložkou „bez“, je-li třeba vyjádřit nekategorické, oslabené tvrzení, když nelze něco tvrdit bez jistých výhrad, u nichž nepřevažuje zápor.

Ne bez jeho přičinění odešel i mě z kanceláře. MikelHL 306. I když ne bez podivností, je to muž s hlavou na správném místě. MikelLL 64. Vždyť válka není bez cíle. MarcR I 385.

Některé konstrukce s předložkou „bez“, užívané se záporem, jsou ustálené a staly se šablonami s obecným významem, např.: ne bez důvodu, ne bez základu, ne bez toho.

206

Ne nadarmo byli mými nejlepšími přáteli knihy o Robinsonovi, lovcích skalpů, bezhlavých jezdcích a všelijakých dalších podivnostech. CvR II 47. Tchán tam ne nadarmo jezdil. BubnNRŽ 61. Ne bezdůvodně se mu zdálo, že ne každý kuchař by se mu mohl rovnat. Bal芊 112. Samozřejmě ne bez toho, aby také někdo kamisoriům něco nevyčítal. ŽemR II 16.

ZÁPOR ODPOVĚDNÝCH SLOV A SROVNÁVACÍCH VÝRAZŮ

§ 45. Výrazný záporný význam má záporka před zájmenem takový, -á a příslovci tak, tolik, které fungují jako odpovědní slovíčka ve větách se srovnávacími výrazy (o jejich záporu jako větných členů viz § 41, 2).

Viditelná stáda krav nejsou taková jako na Benuťově louce. Aput(P 1978 6 66). Kaunas byl tehdy jiný než dnes. Paukšt DAJ 26. Ne, Petr přece jen nebyl takový jako Jonas a nebyl takový jako všichni ostatní. LVP 371. Cítím, že to dělám jinak, než bych měl. MarcR I 286. Včera večer jsem klepal do pařezu – nebzučí to tak jako před rojením. Myk-PutR VI 425. Až se vrátí domů, bude muset žít jinak než dosud. MikelGYM 235. Jde ne tak čile, jak by mohl. Aput(P 1978 6 86). Krávy už nedávají tolik mléka jako dříve. MarcR I 237. Přece jen jsem se asi tolik nezměnil jako vy. Myk-PutR III 156.

Když srovnávací tvar zdůrazňuje pouze nějaký kvalitativní nebo kvantitativní rozdíl mezi srovnávanými věcmi, záporka u slov tak, tolik nepopírá, nýbrž spolu s nimi označuje určitý stupeň nebo množství (obvykle menší než to, které vyjadřuje druhý stejnorodý větný člen).

Hedvábné šátky to nedokázaly tak jako ona mne, svého milého. LTt 231. Koně mě však nezajímali tolik jako kouzla letní noci. VienR VI 560. Tentokrát se paní spíše urazila, než udivila. ZabA 265. Mikelis Dujonis byl také pohledný muž – a možná spíše zajímavý než krásný. SimonoBT 149. Dočasné hlavní město působilo spíše cize než klidně. MikelLL 587. Nešlo ani tak o tu námahu jako o všechen ten nářek. Ds(LKŽ I 35).

§ 46. Ve srovnávacích výrazech s odpovědními slovy se spojka jako se záporkou neužívá. Záporka před ní může stát pouze ve srovnáních bez odpovědních slov (a) a tehdy, když je kladným členem protikladu rovněž srovnávací výraz (b).

a) Chováš se vůbec ne jako bratr! PocLM 150. Tak je to zajímavější. Pořád ne jako všichni ostatní. Aput(P 1978 6 101). A tady je krásně! Ne jako u nás v chalupě! KrėvRR II 87. Jediněže jeho byt nebyl jako náš, nýbrž byl velký, čtyřpokojový. BaltSKVD I 196.

b) Žijeme ne tak, jak chceme, nýbrž jak můžeme. KrėvPP III 25. Můj výstřelek přijal jako projev soucitu, a ne jako netaktnost... PaukštDAJ 89.

* * *

§ 47. Záporka ne je nezbytnou součástí párových spojek ne tik (tai)… bet ir, ne vien… bet ir. Popírá slovíčka tvořící první část těchto spojek. Tento zápor je zvláštní – není založen na protikladu charakteristickém pro popření slova. Obě části párových spojek jsou navzájem spojeny souřadným vztahem; stejný vztah spojuje také slova nebo slovní spojení, která jimi jsou spojována.

207

Synonymní spojky ne tiktai... bet ir, ne vien... bet ir si při podobě slovního záporu zachovávají zcela kladný význam — spojují omezené případy s dalšími⁶. Záporný význam zde neutralizují částice, které po nich následují, tik, vien, jež dodávají významu vylučovací odstíny.

Ten nejenže nezavřel oči, ale ani neuhnul. UrnP 71. Nejen číst, ale i psát se naučili. LVP 124. V takové chvíli by se nikdo neodvážil nás nejen pronásledovat, ale ani se pohnout. LVP 595. A přece zeleň znamená nejen krásu, ale i zdraví (tsp.). A nejen s otcem, ale i se svými učiteli jednal hrubě. LVP 581.

Dnes u nás nelze zdobit nejen koně, ale ani ovci či husy... PietRR 212. S těmito obtížemi se mimochodem potýkají nejen překladatelé, ale i autoři originálů (tsp.).

Druhou částí spojek může být bet, ir nebo o. Druhá část se často zcela vynechává. Toto střídání spojek umožňuje vyjádřit různé významové a expresivní odstíny. Protiklad mezi spojovanými věcmi i odstín překvapení jsou výraznější, když druhou částí spojek je spojka bet nebo když se zcela vynechá. Ostatní případy jsou neutrálnější.

Ano, nejenže ti rozumím, ale vidím ti až do duše. Grušk 258. On není jen bratr, ale skutečný nepřítel. MarcR I 635. Nejen jemu samotnému je od té jeho šátku světlo, ale všem. SlėnŠLP 112. Nejen koně, brzy nám začnou strhávat z hlav i čepice... VienR VI 451.

Mnohé situace se mohou jevit nejen jako neobvyklé, ale i jako odporující pravdě. P 1978 8 151. Naše romány se staly aktuálnějšími. Nejde však jen o aktuálnost témat, nýbrž spíše o aktuálnost problémů (tsp.).

Už nejen mluvit, ani dýchat nemohu. VaizgMG 48. Nejen ženy a děti – uspávali i velké, silné muže. LVP 396–397. A nejen život knížat – bude hájit svobodu a slávu celé země. LVP 183.

§ 48. Když se užívá pouze první část spojek ne tik (tai), ne vien, překvapivost spojovaných věcí ještě více zdůrazňuje inverzní slovosled.

To zajímá všechny, nejen komsomolce. LVP 545. Nenechám na celé bažině ani trávu, nejen strom. KrėvRR II 120. I v těch dobách lidé museli žít, a ne jen bojovat za ideu. Jac(P 1978 10 50). V našem tisku […] je příliš málo hlubokého myšlení prostoupeného zásadními tezemi marxisticko-leninské vědy a bojovným vědeckým duchem komunistického světonázoru, právě duchem, a ne pouhými citáty (tsp.).

Nevyjádřena může být nejen druhá část spojek, ale i větný člen, který připojuje. Ten často nemá konkrétní domýšlený obsah. Tím se výrazně oslabuje spojovací funkce vyjádřené části spojky (ne tik (tai), ne vien). Když nabudou samostatnosti, užívají se spojení ne tik (tai), ne vien ve významu záporu příslušných částic; tím se říká, že věc vyjádřená větným členem, který po nich následuje, nepředstavuje výjimku.

⁶ Odpovídající spojky mají podobné funkční vlastnosti i v jiných jazycích (srov.: Киселева 1967, 114—128; Камшилова 1975, 25—27; Булах 1962, 256—257).

208

Jsi nadaný, a – nemysli si – nejsi sympatický jen mně. SajDŠ 10. Ale zdravá nebyla jen pro oči. LVP 371. Petrovy noční vyjížďky však nedávaly pokoj nejen hospodáři. LVP 375. Vrabci prospívají nejen tím, že přes den zobou. LVP 232. Na mořském dně není jen písek (tsp.).

Spojovací funkce spojek nejen (to) … ale také, nejen … ale také a jejich variant je neslučitelná s odporovacím významem. Záporné tvary přísudků užívané s těmito spojkami proto mohou vyjadřovat pouze negaci bez odporovacího vztahu, např.: A člun je lehký, nenasytný: pořád se pohybuje, vrtí, zmítá se ze strany na stranu a staví se na zadní. A nejenže netěžkne (=nezatěžkne), ale stále naléhavěji si žádá práci. MikelHL 304.

EMFATICKÉ PROSTŘEDKY NEGACE SLOVA A SLOVNÍHO SPOJENÍ

§ 49. Expresivitu negace slova nebo slovního spojení obvykle dodává odporovací význam (zejména pokud je vyjádřen kladný člen protikladu). To je její charakteristický rys. K negaci slova nebo slovního spojení však lze užívat i emf atické prostředky typické pro negaci věty. Ty se častěji vyskytují při negaci slova či slovního spojení bez vyjádřeného kladného členu.

Kategoričnost negace slova nebo slovního spojení, stejně jako věty, zdůrazňují příslovce rozhodně, zdaleka, která ve spojení se záporem dodávají jím vyjadřované negaci určité odstíny modálního a expresivního významu. Kromě toho tato příslovce negaci dodávají výraznost a zesilují její účinek.

V jeho tváři se skrývala spíše jiskřička chamtivé naděje, ale rozhodně ne chuť žertovat. P 1982 1 106. Nepřitahuje je jen zvědavost a rozhodně ne závist (tsp.). Bílý plášť si oblékl rovnou přes nepříliš čisté, rozhodně nesváteční sako. MartL 145. Jít čelně proti přírodě, abychom ji zkrotili, však rozhodně nemá vždy smysl (tsp.).

V tomto obrazu vzpomínky rozhodně o všem nerozhodovaly vnější atributy. P 1978 10 12. Zdaleka ne každý se hned po pozdravu spěchá svěřit se svou biografií. ZabA 245. Korelace vidů zahrnuje zdaleka ne všechna slovesa. LKM 137.

Tato příslovce se užívají také se záporem, který ve spojení s příslušnými slovy (viz § 41, 2) neurčitě označuje určitý stupeň vlastnosti nebo množství, případně funguje jako slovní předpona. Tehdy zabarvují s obdobnými odstíny sémantiku nových lexémů.

A tato práce zdaleka nebyla tak nebezpečná. MikelHL 370. V očích vám zajiskří ne odchlípnuté podrážky, ale různobarevné jiskry, neboť kulatou šíjí narazíte na zdaleka neoblý okraj kupé. ZabA 46. Stupeň archaičnosti periferních dialektů baltštiny byl zdaleka nejednotný. Mažl PTK 9. [Jie] začínají rozhovor o zdaleka ne zábavných věcech (tsp.).

Když se zápor užívá s přídavnými jmény nebo příslovci utvořenými z přídavných jmen, příslovce rozhodně, zdaleka nepomáhají rozlišovat jeho funkce. Ve spojení s těmito příslovci však častěji plní funkci odporovací negace než bez nich (srov. § 32).

209

Temperamentní improvizování, rozhodně ne severské — snad nejpřitažlivější rys Tallinnčanů (tsp.). Jeho připravenost přednášet literaturu ovšem byla zdaleka ne dokonalá. MK 1979 2 9. Tuto vlastnost vypěstovala zdaleka ne obyčejná lehkomyslnost. ZabA 112.

Zdá se, že záporka užívaná se příslovci vůbec, zdaleka může popírat také přídavná jména a příslovce od nich odvozená, která jsou ve větě spojena slučovacím vztahem s protikladným kladným členem. (Bez prostředků zdůraznění stojí záporka v obdobné pozici obvykle jako předpona, viz § 22.)

Reálie venkovských polí […] nabývají zvláštní konkrétnosti, ale rozhodně nejsou jednoznačné (tsp.). Pojímá ji střízlivě, ale rozhodně ne chladně (tsp.). Později, pravda, dostávali mladí také vážnější, ale zdaleka ne prvořadé role (tsp.).

§ 50. Podobně zdůrazňuje kategoričnost záporu také synonymicky významové slovní spojení v žádném případě.

[Zůstal by] opravdový, v žádném případě ne dočasný závazek, jediný na celý život. JacP 1978 11 66).

§ 51. Záporku v predikátu se jmennou částí bez spony zesiluje také ironicky užívané přídavné jméno anoks, -ia.

Žádná dělnice ty tady nejsi — jenom jazykem mlátit. Žem R I 90.

K vyjádření kategoričnosti záporu u přídavných jmen a příslovcí ve druhém stupni se užívá záporné příslovce ani trochu.

Nebyl ani trochu větší než ty. Vlastní noviny jsou potřeba neméně než v oněch poválečných letech (tsp.).

§ 52. Se záporkou ne mohou být těsně spojeny některé zpřesňující částice, které s ní tvoří víceslovné a složené částice, např.: málem ne, skoro (kuone), téměř. Záporkou vyjádřené popření slova či slovního spojení odstínují opačným směrem než prostředky kategoričnosti — označují, že jen málo chybí k tomu, aby bylo možné záporné slovo nebo slovní spojení tvrdit. To znamená, že zápor, který je součástí zpřesňujících částic, leží velmi blízko hranice kladného tvrzení.

A za chvíli se málem rozběhl do stodoly. PocLM 24. Někdy se málem musel dát do boje s kritiky. PaukštDAJ 124. S řezníky se vídáme skoro každý den. ZabA 136.

Zaskřípal zuby a podíval se na ni skoro zlostně. MikelGYM 214. Jde a skoro břichem zametá zem. Mikel(P 1978 5 92). K soudu pozvali jako svědky skoro polovinu celé ulice v Užuožerech. VienI 215. Jeho křoviny a louky se táhly podél potoka Siaubūnas skoro jeden a půl versty. VaižgP₂ I 326.

Skoro dvě míle cesty. ŽemR IV 344.

§ 53. Kromě obvyklého ne může popření slova nebo slovního spojení vyjadřovat také záporná spojka ani…ani. Užívá se při popírání dvou či více slov a slovních spojení ve větách s kladným přísudkem. Tento prostředek nezvyšuje účinnost záporu, pouze dodatečně vyjadřuje určitý vzájemný vztah mezi zápornými slovy či slovními spojeními (nejčastěji podobnost).

Prokopávali jsme se pomalu, protože všechno, co zbylo, nebyla ani země, ani písek, nýbrž jakési úlomky šíleně tvrdých skal. Kl AAP 23. Ani já nejsem žádný opilec, ani pa-

210

mladíček, jen synáček svého otce, oráč země. LTRn 78. Nebyl mi ani bratrem, ani nějakým příbuzným, a přece je mi ho líto, a dost. BaltSKVD II 20.

Popsané prostředky emfatic­kého záporu vyjadřují různé stupně záporu slova nebo slovního spojení a odrážejí hodnotící postoj mluvčího.

Závěry

1. V současné litevské spisovné řeči, stejně jako v jiných jazycích, může záporka popírat nejen celou větu, ale i jednotlivé slovo nebo slovní spojení. Tuto druhou funkci obvykle plní ve spojení se slovy nebo slovními spojeními, která ve větě zastávají funkci podmětu, vedlejších větných členů a významových složek složeného přísudku, stejně jako se slovy s oslabeným významem, která nejsou začleněna do struktury větných členů, tj. pokud se netýká predikativního vztahu.

2. Vyjadřování záporu slova nebo slovního spojení je poměrně jednotné. K jeho vyjádření se užívá, dá se říci, jediný syntaktický prostředek — záporka ne. Záporka ve větě vždy stojí u slova nebo slovního spojení, které popírá, a píše se odděleně. To ukazuje, že zápor slova nebo slovního spojení se od záporu věty odlišuje také formálními rysy.

3. V určitých případech může záporka plnit funkci záporu slova i tehdy, když stojí u určitého slovesného tvaru vyjadřujícího predikativní vztah, tj. u přísudku. Při rozlišování druhů záporu proto nestačí přihlížet pouze k syntaktickým pozicím záporných slov.

4. Základním rysem záporu slova nebo slovního spojení je protikladný význam, který se nejzřetelněji realizuje formou protikladu (věta se rozšiřuje o další kladné slovo nebo slovní spojení zaujímající tutéž syntaktickou pozici). Na základě tohoto rysu lze zápor slova nebo slovního spojení nazývat také protikladným. Gramaticky se protiklad vyjadřuje protikladnými spojkami, z nichž se nejčastěji užívají o, bet, tik. Každá z nich dodává protikladnému vztahu odlišné odstíny: o – větší odlišnost, bet – překvapení, tik – výlučnost. V hovorové řeči pomáhá zápor slova nebo slovního spojení vyjádřit zvláštní intonace odporu.

5. Ve větách s protikladem záporného a kladného slova nebo slovního spojení může záporný člen stát před kladným nebo za ním. Záleží na tom, na co se soustředí pozornost, čemu se odporuje a co je autorovi věty známo jako první.

6. Věty se záporným slovem nebo slovním spojením často nemají kladný protikladný člen. Výjimkou je zápor slov zastávajících funkci přísudku nebo jeho složky (zejména první složky). V některých případech se kladný protikladný člen pouze předpokládá, v jiných může být neurčitý, neznámý nebo nevyslovený záměrně. Protikladný vztah záporného slova nebo slovního spojení k nevyslovenému kladnému protikladnému členu, vyjádřený pouze intonací, je slabší a zápor slova nebo slovního spojení méně expresivní.

7. Slova nebo slovní spojení se nejčastěji popírají v kladných větách, lze je však popírat i v záporných, např.: Ne on, ale já tuhle knihu nemám.

211

V posledně uvedeném případě v téže větě samostatně fungují oba druhy záporu.

8. Rozdíly v míře výraznosti záporu slov nebo slovních spojení ve větě nezávisí na jejich syntaktické pozici, nýbrž na lexikálních a užívacích vlastnostech samotných slov, která popíráme.

Výrazněji se popírají slova, která a) mají konkrétní význam, b) netvoří se záporkou obvyklé spojení nebo c) se záporkou neužívají jako předpona. V těchto případech se popíraná slova staví do protikladu ke kladným, bez ohledu na to, zda se kladný člen protikladu ve větě vyskytuje, či nikoli.

9. Při popírání přídavných jmen, adjektivních slov a odpovídajících příslovcí, u nichž se záporka obvykle užívá jako předpona, je třeba ve větě uvést kladný člen protikladu. Výjimkou je popírání tvarů druhého a třetího stupně přídavných jmen a příslovcí, která předponu ne nemají. (V ostatních případech je obtížné odlišit záporku s funkcí záporu od záporné předpony, proto se v poslední době v podobných případech dává přednost záporným předponám.)

10. Výrazně slabší je popírání slov s neurčitým nebo zobecňujícím významem, např.: každý, -á, jeden, -a, kdokoli, jakýkoli, -ákoli, vždy, jakkoli, jen tak. Kvůli jejich neurčitosti je často obtížné spojit je s kladnými členy protikladu. I to oslabuje význam záporu.

Část slov tohoto typu, např.: takový, -á, tak, tolik, se ve větě často pojí s přídavnými jmény a příslovci. V takovém případě s nimi záporka vytváří spojení s významem neurčitého stupně nebo množství. Záporka zde plní přechodnou funkci mezi popíráním a přisuzováním nového významu, přičemž převažuje její druhá funkce. Spíše než popření vyjadřuje míru nebo množství určité vlastnosti a užívá se se slovy co, jaký, -á, kde, kdy, jak, kolik.

11. Záporka může ve větě popírat neplnovýznamová slova — předložky a korelativní slova přirovnávacích výrazů.

Záporka je nezbytnou složkou párových spojek nejen… ale i, nejen… nýbrž i. Svým způsobem popírá první část těchto spojek, protože toto popření není založeno na protikladu, který je pro popírání slov typický. Obě části párových spojek i slova nebo slovní spojení, která jimi spojujeme, jsou navzájem spojena souřadným vztahem.

12. K vyjádření míry popření slova nebo slovního spojení se užívají různé prostředky emfáze. Kategorický ráz záporu zdůrazňují příslovce vůbec ne, zdaleka, přídavné jméno žádný, -á, slovní spojení za žádných okolností apod. Zápor s opačným zaměřením než kategorické vyjadřování zmírňují některé upřesňující částice, které se záporkou vytvářejí víceslovné a složené částice, např.: málem ne, skoro, takřka.

DODATEČNÉ ZKRATKY

Aput — spisy Juozase Aputise.

Bal芊 — Haufas V. Šaltoji širdis / Vertė Balčikonis J. — V., 1977.

Baltr — spisy Alekse Baltrūnase.

BubnNRŽ — Bubnys V. Nesėtų rugių žydėjimas. — V., 1976.

BūtŽKP — Būtėnas J. Žmonės, kuriuos pažinau. — V., 1978.

Daut — spisy Vlada Dautartase.

212

DegSN – Degutytė J. Tarp saulės ir netekties. – V., 1980.

Gran – spisy Romualdase Granauskase.

GranMV – Granauskas R. Medžių viršūnės. – V., 1969.

GrušŠ – Grušas J. Švitrigaila. – V., 1976.

Jac – spisy Leonidase Jacinevičiuse.

KlAAP – Klimas R. Atostogos po Aukštaitijos pilnatimi. – V., 1976.

KrėvRR – Krėvė V. Vybrané spisy. – V., 1982, sv. 1–3.

LKM – Lietuvių kalbos morfologija. – V., 1976.

LKRS – Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba. – V., 1976.

LVP – Lietuvių vaikų proza. – V., 1977.

MarcinkDD – Marcinkevičius Just. Deník bez dat. – V., 1981.

MarcinkGŠP – Marcinkevičius Just. Gyvenimo švelnus prisilietimas. – V., 1978.

MartL – Martinkus V. Kapky. – V., 1980.

MažLPTK – Mažiulis V. Pasaulio tautų kalbos. – V., 1979.

MiežA – Mieželaitis E. Autoportretas. Aviaeskizai. – V., 1962.

Mikel – spisy Jonase Mikelinskase.

MikelGYM – Mikelinskas J. Genys yra margas... – V., 1976.

MikelHL – Mikelinskas J. Za obzorem je svoboda. – V., 1978.

MikelLL – Mikelinskas J. Kur lygūs laukai. – V., 1981.

Myk-PutS₁ – Mykolaitis-Putinas V. Povstalci. – K., 1979.

MikulDND – Mikulėnaitė E. Den, noc, den. – V., 1976.

MiškŽG – Miškinis A. Žaliaduonių gegužė. – V., 1977.

MK – Náš jazyk (periodikum).

P – Vítězství (časopis).

Paukšt – spisy Juozase Paukštelise.

PaukštDAJ – Paukštelis J. Často si na ně vzpomínám. – V., 1979.

PietRR – Pietaris V. Rinktiniai raštai. – V., 1973.

PikčŽI – Pikčilingis J. Žodžio interviu. – V., 1982.

PocLM – Pocius A. Per laukus iki miesto. – V., 1979.

PP-79 – Jarní poezie. – V., 1979.

SabLKTI – Sabaliauskas A. Dějiny výzkumu litevského jazyka (do roku 1940). – V., 1979.

SadG – Sadauskas R. Dobrota. – V., 1979.

SajDŠ – Saja K. Dilgelių šilkas. – V., 1972.

SajPM – Saja K. Po to, kai pavirto medžiais. – V., 1976.

SlńŠLP – Slančiauskas M. Šiaurės Lietuvos pasakos. – V., 1974.

TreinLJ – Treinys P. Laumės juosta. – V., 1976.

UrnP – Urnevičiūtė D. Pohanka. – V., 1975.

VienI₁ – Vienuolis A. Nevlastní dcera. – V., 1975.

VaižgMG – Vaižgantas. Mikutis gamtininkas. – V., 1972.

ZabA – Zabielskas A. Otevřeného srdce. – V., 1978.

ŽitMNK – Žitinskas R. Mūsų nerimo keliai. – V., 1972.

LITERATŪRA

Balčikonis J. Rinktiniai raštai. – V., 1982, t. 2.

Heinemann W., Wiktorowicz J. Zur Negierung im Deutschen und Polnischen. – Deutsch als Fremdsprache, 1978, 2, S. 100–104.

Lietuvių kalbos gramatika. – V., 1971, t. 2; 1976, t. 3.

Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba. – V., 1976.

9. 120

213

Oginskienė E. Dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos vientisinių konstatuojamųjų sakinių neigimas neiginiu ne. – Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, 1984 (a), t. 1(86), p. 97–107.

Oginskienė E. Priešinamasis tarinio neigimas. – Kalbos kultūra. V., 1984 (b), sąs. 46, p. 31–37.

Айзенштадт Э. И. Классификация типов отрицания в современном английском языке. К вопросу об эмфазе отрицания в современном английском языке. – Уч. зап. Московск. област. пед. ин-та. М., 1955, т. 31, вып. 1, с. 3–30; 31–41.

Андрейчикова М. В. Категория отрицания в языке ранненоверхненемецкого периода (на материале памятников XIV–XVII вв.): Автореф. дис. … канд. филол. наук. – Минск, 1975.

Арутюнова Н. Д. Предложение и его смысл. – М., 1976.

Багаева Л. К. Вариативность частного отрицания в разносистемных языках (на материале английского и осетинского языков). – В кн.: Вариативность единиц разных уровней языковой структуры. Орджоникидзе, 1978, с. 3–7.

Богуславский И. М. Отрицание и противопоставление. – В кн.: Проблемы структурной лингвистики – 1980. М., 1982, с. 63–76.

Бондаренко В. Н. Отрицание как логико-грамматическая категория. – М., 1983.

Булах Н. А. Средства отрицания в немецком литературном языке. – Уч. зап. Ярославск. пед. ин-та. Ярославль, 1962, вып. 57.

Горкина Н. С. Отрицательные предложения с однородными членами в современном английском языке: Автореф. дис. … канд. филол. наук. – М., 1971.

Галкина-Федорук Е. М., Горшкова К. В., Шанский Н. М. Современный русский язык. Синтаксис. – М., 1958.

Иванова В. Ф. Мнимое и истинное отрицание при противопоставлении. – В кн.: Материалы XII межвузовской зональной конференции языковедов Среднего и Нижнего Поволжья (20–23 мая 1968 г.): Краткие доклады. Мелекесс, 1968, с. 22–26.

Камшилова Р. И. Грамматико-стилистический анализ предложения с синтаксическим противопоставлением „отрицание-утверждение“: Дис. … канд. филол. наук. – Челябинск, 1975.

Киселева Н. М. Парные союзы с компонентом не только в современном русском языке. – Уч. зап. МПИ им. Ленина. М., 1967, № 264, с. 114–128.

Ковалев П. К. Категориальное и функциональное значение частицы не. – Русский язык в школе, 1941, № 1, с. 30–35.

Кочетков А. К. Выражение отрицания в современном русском языке. – В кн.: Вопросы синтаксиса и стилистики русского литературного языка: Тр. III–IV конф. кафедр рус. яз. пед. ин-тов Поволжья (1959–1960). Куйбышев, 1963, с. 98–115.

Кржижкова Е. Заметки о месте негации в языковой структуре. – В кн.: Единицы разных уровней грамматического строя языка и их взаимодействие. М., 1969, с. 187–205.

Кулагин А. Ф. Частица „не“ и приставка „не“ в современном русском языке. – Уч. зап. Ульяновск. гос. пед. ин-та им. И. Н. Ульянова. Ульяновск, 1956, вып. 8, с. 327–351.

Лобанова Н. А. Вопросительные и отрицательные предложения в русском языке. – М., 1971.

Ляпон М. В. Взаимодействие категорий отрицания и ирреальности в тексте. – В кн.: Синтаксис текста. М., 1979, с. 204–213.

Мамедов Б. Р. Категория отрицания в современном английском и азербайджанском языках: Автореф. дис. … канд. филол. наук. – Баку, 1967.

Минкин Л. М. Категория отрицания в современном французском языке: Автореф. дис. … канд. филол. наук. – Л., 1963.

Минкин Л. М. Значение категории отрицания в связи с коммуникативным членением предложения. – В кн.: Проблемы синхронного изучения грамматического строя языка: Тез. докл. и сообщ. М., 1965, с. 126–127.

214

Озерова Н. Г. Средства выражения отрицания в современном русском и украинском литературных языках: Автореф. дис. … канд. филол. наук. – Киев, 1973.

Орлова М. Н. К вопросу об отрицательных предложениях. – В кн.: Современные проблемы русского языка и методики его преподавания в вузе и школе. Саратов, 1972, с. 170–174.

Орлова М. Н. О лингвистической сущности отрицания и типах отрицательных предложений в русском языке. – Уч. зап. Башкирск. гос. ун-та им. 40-летия Октября, вып. 75. Сер. филол. наук, № 25. Синтаксис и интонация. Уфа, 1973, вып. 2, с. 19–26.

Падучева Е. В. О семантике синтаксиса. – М., 1974.

Панфилов М. Н. Отрицание и его роль в конституировании структуры простого предложения и суждения. – ВЯ, 1982, № 2, с. 36–49.

Пешковский А. М. Русский синтаксис в научном освещении. – М., 1956.

Попов Ф. В. О семантико-стилистических особенностях сочинительных сочетаний с союзом „а“ (при отрицании). – Изв. Воронежск. гос. пед. ин-та. Воронеж, 1969, т. 68, с. 81–83.

Торопова Н. А. Отрицаемый член предложения в немецком языке (на материале частицы nicht). – В кн.: Теория и методика преподавания германских языков. Куйбышев, 1978, с. 59–66.

Торопова Н. А. Положительный противочлен отрицания nicht в современном немецком языке (пресуппозиция отрицаний). – Филол. науки, 1978, № 2, с. 68–77.

Ференец С. А. Грамматическая категория отрицания в современном испанском языке; Автореф. дис. … канд. филол. наук. – М., 1972.

Шендец Е. И. Отрицание как лингвистическое понятие (на материале немецкого языка). – Уч. зап. I МГПИИЯ. М., 1959, т. 19, с. 125–142.

Э. ОГИНСКЕНЕ

ЧАСТНОЕ ОТРИЦАНИЕ

Резюме

В современном литовском языке частный характер обычно имеет отрицание, употребляемое со словами или словосочетаниями, занимающими в предложении место подлежащего, второстепенных членов или знаменательных частей составного сказуемого, а также с невключаемыми в структуру членов предложения незнаменательными словами, т.е. тогда, когда оно не имеет связи с предикативным признаком.

Для выражения частного отрицания употребляется отрицание не „не“. Оно в предложении всегда стоит непосредственно перед тем словом или словосочетанием, которые отрицает, и пишется отдельно от них. Следовательно, между общим и частным отрицанием имеются формальные различия.

Функцию частного отрицания может иметь отрицание и при сказуемом, выражающем предикативный признак, или при спрягаемой его части, если они в предложении соотносятся с утвердительным противочленом. Поэтому при различии видов отрицания недостаточно только принимать во внимание синтаксические позиции слов, к которым относится отрицание.

Основным признаком частного отрицания является противительное значение, которое самым ярким образом выражается при противопоставлении (предложение распространяется утвердительным, аналогичную позицию занимающим словом или словосочетанием). На основании этого признака частное отрицание можно еще называть противопоставительным отрицанием. Грамматически противопоставление выражается при помощи противительных союзов, из которых чаще всего употребляются о „а“, bet „но“, tik „только“. Каждый из них придает противопоставительному отношению различные оттенки: o – большего различия, bet – неожиданности, tik – исключения.

9°

215

В разговорной речи выразить частное отрицание помогает интонация противоречия. В предложениях с противопоставлением отрицательный его член может стоять впереди или после утвердительного. Это зависит от того, на что обращено больше внимания, что в данной ситуации более актуально или в первую очередь известно автору предложения.

Довольно часто в частноотрицательных предложениях утвердительный противочлен вообще отсутствует. Исключение составляют случаи, когда отрицается сказуемое или его часть (особенно спрягаемая). Утвердительный противочлен в одних случаях легко подразумевается, в других может быть неопределенным, неизвестным или сознательно опускается. Противительное отношение с отсутствующим утвердительным противочленом, выраженное только интонацией, становится более слабым, а само отрицание — менее экспрессивным.

Частное отрицание обычно употребляется в утвердительных предложениях, однако может самостоятельно выступать и в отрицательных, напр.: Ne jis, bet aš neturiu šitos knygos „Не он, а я не имею этой книги“.

Различия в отчетливости частного отрицания зависят не от синтаксической позиции отрицаемых слов или словосочетаний в предложении, а от лексических и функциональных особенностей самих отрицаемых слов или словосочетаний.

Отчетливее отрицаются те слова, которые а) имеют конкретное значение, б) с отрицанием не образуют обычного оборота или в) с которыми отрицание не употребляется в роли приставки. Отрицаемые слова в этих случаях противопоставляются утвердительным, независимо от того, имеется в предложении утвердительный противочлен или нет.

При отрицании имен прилагательных, прилагательных слов и соответствующих наречий, с которыми отрицание обычно употребляется как приставка, в предложении должен быть выражен утвердительный противочлен. Исключение составляет отрицание форм сравнительной и превосходной степени имен прилагательных и наречий, не имеющих приставки не- „не-“. (В других случаях трудно отличить отрицание от отрицательной приставки, поэтому в настоящее время предпочитается в подобных случаях употребление отрицательной приставки.)

Гораздо слабее отрицаются слова, имеющие неопределенное или обобщенное значение, напр.: kiekvienas, -a „каждый, -ая“, vienas, -a „один, одна“, visas, -a „весь, вся, все“, bet kas „любой, -ая“, bet koks, -ia „то же“, visada „всегда“, bet kaip „как угодно“, šiaip (sau)„так (себе)“. Из-за неопределенности часто трудно их отрицание соотносить с утвердительным противочленом. Это тоже ослабляет значение частного отрицания.

Часть слов данного типа, напр.: toks, -ia „такой, -ая“, taip „так“, tiek „столько“, в предложении часто сочетается с прилагательными и наречиями. В этих случаях отрицание с ними образуют сочетания, имеющие значение умеренной степени качества или умеренного количества. Для отрицания здесь характерна промежуточная функция между отрицанием и образованием новой лексической единицы (с переводом последнего). Не столько отрицает, сколько обозначает качество или количество определенных предметов в умеренной степени и отрицание, употребляемое со словами kas „кто, что“, koks, -ia „какой, -ая“, kur „где“, kada „когда“, kaip „как“, kiek „сколько“.

В предложении можно отрицать и неполнозначные слова — предлоги, соотносительные слова сравнительных оборотов.

Отрицание, входящее в состав парных союзов ne tik… bet ir „не только… но и“, ne vien… bet ir „то же“, своеобразно отрицает первую часть этих союзов, потому что в данном случае нет для частного отрицания характерного противопоставления. Обе части парных союзов и соединяемые ими слова или словосочетания соотносятся между собой соединительной связью.

Для усиления или ослабления частного отрицания употребляются разные эмфатические средства. Категоричность отрицания подчеркивается наречиями anaiptol „отнюдь“, toli gražu „далеко“, словосочетанием jokiu būdu „никоим образом“ и под. В противоположном направлении нюансируют отрицание некоторые уточнительные частицы, образующие с отрицанием сочетания и сращения, напр.: vos ne „чуть не“, ko ne „то же“, mažne „то же“.

216

E. OGINSKIENĖ

WORTNEGATION

Zusammenfassung

In litauischer Gegenwartssprache, wie in anderen Sprachen, kann man nicht nur den ganzen Satz, sondern auch das einzelne Wort oder einzelne Konstruktion negieren. Die Bedeutung der Wortnegation bekommt meistens das Negationswort ne „nicht“ im Gebrauch mit den Wörtern oder Konstruktionen, die nominale Satzglieder, bedeutungsvolle Teile des zusammengesetzten Prädikats oder kleinere Teile als Satzglieder bezeichnen. In diesen Fällen bleibt der Satz bejahend.

Bei der Wortnegation steht erwähntes Negationswort im Satz immer unmittelbar bei dem zu verneinenden Wort oder zu verneinender Konstruktion und wird von ihnen einzeln geschrieben. Das zeigt, daß die Wortnegation und die Satznegation voneinander mit Hilfe der formellen Besonderheiten abgegrenzt werden können.

Zuweilen kann das die Prädikation bezeichnende Wort negieren. Deshalb ist für die Abgrenzung Satz- und Wortnegation voneinander nicht genügend nur syntaktische Positionen der negierenden Wörter zu beachten.

Die Hauptbesonderheit der Wortnegation ist die Kontrastivität, die am krassesten durch einen Gegensatz ausgedrückt wird. In der mündlichen Rede besteht auch die Möglichkeit jedes Wort oder jede Konstruktion durch intonatorische Mittel zu negieren.

Nicht selten treffen sich die Sätze mit zu negierendem Wort oder zu negierender Konstruktion ohne ihr positives gegensätzliches Glied, mit Ausnahme der Fällen, wenn die Prädikation bezeichnende Wörter negiert werden. In diesem Zusammenhang ist hier die entgegengestellte Bedeutung schwächer und die Wortnegation nicht so expressiv. Es ist außerdem zuweilen schwierig ohne positives Glied des Gegensatzes das Negationswort ne „nicht“ von solchem Präfix ne- „un-“ abzugrenzen.

Die Deutlichkeitsunterschiede der Wortnegation hängen nicht von syntaktischen Positionen aber von lexikalischen und gebräuchlichen Besonderheiten der zu negierenden Wörter oder Konstruktionen ab.

Für Ausdruck der Wortnegationsstufe werden verschiedene emphatische Mittel gebraucht, zum Beispiel: anaiptol, toli gražu „bei weitem“, vos „kaum“ und andere.