LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989)

KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS

PETRAS KALNIUS

OTÁZKY DVOJJAZYČNOSTI V ETNOGRAFICKÉM VÝZKUMU

V poslední době se o dvojjazyčnost stále více zajímají také etnografové, kteří v jiných republikách na toto téma provedli rozsáhlý výzkum. Etnografové Litevské SSR se těchto otázek dotkli v některých výzkumech duchovní kultury současných obyvatel republiky (při zkoumání etnických orientací členů rodiny v kulturním životě atd.). Informace o rozšíření dvojjazyčnosti a fungování jazyků byly shromážděny od 2731 obyvatel republiky (1415 obyvatel měst a 1316 obyvatel venkova). Dotazníkové šetření rodin proběhlo v Elektrėnech, Vilniusu a Kaunasu a v okresech Telšiai, Zarasai, Švenčionys, Varėna, Jonava a Vilkaviškis. Shromážděné údaje charakterizují všechny sociální vrstvy obyvatel republiky.

V roce 1976 v Elektrėnech, při výzkumu každodenního života a kultury zaměstnanců litevské jaderné elektrárny, odpovědělo na otázky týkající se znalosti a používání jazyků doma 276 dělníků a technických pracovníků. Průmysloví dělníci a zaměstnanci Vilniusu a Kaunasu a techničtí pracovníci továren byli dotazníkově osloveni v letech 1977—1978. Odpovědi poskytlo 500 lidí různých národností (otázky se týkaly mateřského jazyka, znalosti jazyků a jejich používání v práci a doma).

Poněkud podrobněji se otázky jazyka probíraly v letech 1981—1982 při dotazování rodin zaměstnanců nevýrobních odvětví ve Vilniusu a Kaunasu. Zjišťovala se znalost mateřského a dalších jazyků, dotazovaní byli tázáni, co jim nejvíce pomohlo naučit se další jazyk, a také na používání jazyků doma a v různých oblastech veřejného života, na jazykovou orientaci při vyhledávání informací v rozhlase, televizi a tisku. V rámci tohoto výzkumu bylo dotázáno 336 pracovníků kultury a školství různých národností ve Vilniusu a 312 v Kaunasu.

V roce 1982 dotázal Ústav N. Miklucho-Maklaje Akademie věd SSSR spolu s etnografy Historického ústavu Akademie věd Litevské SSR 1316 obyvatel venkova různých povolání, věku a vzdělání v okresech Jonava, Telšiai, Vilkaviškis, Varėna, Švenčionys, Šakiai a Tauragė. Otázky týkající se jazyka byly podobné jako při dotazování obyvatel Vilniusu a Kaunasu. Kromě toho byly zařazeny i další otázky (jakým jazykem mluvíte na shromážděních atd.).

V Elektrėnech velká část respondentů neuvedla, jak dobře ovládá druhý jazyk národů SSSR, takže o tom lze hovořit jen velmi obecně. Litevci ovládali ruštinu výrazně lépe než obyvatelé republiky jiných národností litevštinu. Z Litevců ovládalo ruštinu dobře nebo špatně 95,9%, zatímco z příslušníků jiných národností ovládalo litevštinu 70%. Druhý jazyk dobře ovládali proto, že naprostá většina zaměstnanců jaderné elektrárny, kteří zde v době šetření žili, byla středního a mladšího věku, měla vysokou kvalifikaci a převážně střední nebo odborné vzdělání; značná část měla —

143

i vysokoškolské vzdělání (druhý jazyk se tedy učili nejen v práci a v místě bydliště, ale také ve škole). Kromě toho většina obyvatel jiných než místních národností přišla do Elektrėnů z jiných litevských měst a okresů. Už při příchodu sem měli určité jazykové znalosti. Mezi Litevci byl vyšší podíl těch, kteří četli noviny a knihy ve dvou jazycích.

Ze všech faktorů měl na úroveň znalosti jazyka největší vliv věk. Litevci i příslušníci jiných národností, kteří druhý jazyk ovládali nejhůře nebo jej neovládali vůbec, byli starší lidé. Vzdělání naproti tomu nemělo na znalost jazyka v tomto případě znatelný vliv. I v jednoetnických rodinách četli noviny a v některých případech, jak uvedli respondenti, se doma mluvilo dvěma jazyky (litevsky a polsky, litevsky a rusky). Mezi Poláky a částí Litevců se zřetelně prosazuje trojjazyčnost litevština–polština–ruština. Naprostá většina osob ovládajících polštinu pocházela z rolnických rodin v okresech Trakai a Kaišiadory (polština tam byla dříve velmi rozšířená).

Šetření mezi průmyslovými pracovníky Vilniusu a Kaunasu ukázalo, že mateřský jazyk se ne vždy shoduje s národností respondentů. Litevštinu uvedlo jako svůj mateřský jazyk 97,5% Litevců, ruštinu 94,6% Rusů a polštinu 83,3% Poláků. Jak vidíme, mateřský jazyk nejčastěji odpovídá národnosti v odpovědích Litevců a nejméně často v odpovědích Poláků, z nichž poměrně značná část (9,8%) považovala za svůj mateřský jazyk ruštinu a výrazně menší část (1,6%)¹ litevštinu. Kromě toho uvedlo 1,1% Litevců jako svůj mateřský jazyk ruštinu a 0,3% polštinu; 3% Rusů považovala za mateřský jazyk litevštinu a 0,7% polštinu.

Průmysloví pracovníci ve velkých městech republiky poměrně dobře ovládají druhý jazyk národů SSSR. Masová dvojjazyčnost je však pouze mezi Litevci. Znalostí druhého jazyka výrazně převyšovali obyvatele všech ostatních národností. Zatímco ruštinu dobře ovládalo 86,2% Litevců ve Vilniusu a 52,2% v Kaunasu, litevštinu dobře ovládalo pouze 39,4% Rusů ve Vilniusu a 42,1% v Kaunasu. Vilniuští Poláci se v tomto ohledu vyznačovali tím, že velmi vysoký podíl z nich (98%) uvedl, že dobře ovládá ruštinu; litevštinu však dobře ovládalo jen 40% z nich.

Litevsky dobře hovořících Litevců je výrazně více ve Vilniusu, zatímco Rusů dobře ovládajících litevštinu je o něco více v Kaunasu. Obyvatelé jsou vlivu etnického prostředí vystaveni především prostřednictvím pracovních kolektivů a etnicky smíšených rodin, protože souvislost mezi těmito jevy a znalostí druhého jazyka je velmi těsná. Například v průmyslových podnicích Kaunasu, kde respondenti pracovali, se až na vzácné výjimky v práci používala litevština nejen mezi Litevci, ale také mezi Rusy. Naproti tomu ve vilniuských továrnách se mnohem častěji používala ruština. Ze všech dotázaných Litevců zde mluvilo v práci nejčastěji litevsky 47% a rusky 53%; mezi Rusy to bylo 4,3% a 95,7%, mezi Poláky 10% a 90%.

Smíšené manželství má pro osvojování druhého jazyka velmi velký význam u obyvatel všech národností. Například ve Vilniusu ovládají druhý jazyk ti, kdo uzavřeli smíšené manželství, dvakrát až třikrát častěji než ti, kdo uzavřeli manželství s osobou vlastní národnosti. Obecně platí, že v prostředí průmyslových pracovníků se oba nejrozšířenější jazyky (litevština a ruština)

¹ Zde i dále označuje chybějící počet procent (do 100) podíl osob, které na otázku neodpověděly.

144

jazyky mají pevné postavení nejen mezi Litevci a Rusy. Často jimi doma mluví také příslušníci jiných národností, a to i ti, kteří nejsou sezdaní s Litevci ani Rusy. Například ve Vilniusu a Kaunasu tvořily litevské rodiny 51,3% všech dotázaných rodin, zatímco pouze litevsky doma mluvilo 58,4% všech dotázaných rodin. Ruské rodiny tvořily 14,1%, ale výhradně rusky mluvilo v rodině 23,8% všech dotázaných rodin. Naproti tomu význam polštiny byl podstatně menší. Například pouze v 58% polských rodin se mluvilo výhradně polsky.

Podrobněji byl zkoumán jazyk nevýrobních zaměstnanců ve Vilniusu a Kaunasu. Údaje z dotazníkového šetření ukázaly, že postoje intelektuálů v této oblasti jsou podobné jako u dělníků, zároveň však mají jisté zvláštnosti. Bylo zjištěno, že rodný jazyk intelektuálů se shoduje s jejich národností ještě častěji než u průmyslových dělníků. Ve Vilniusu například považovalo jazyk své národnosti za rodný jazyk 98,6% Litevců, 97% Rusů a 98% Poláků, v Kaunasu pak 99,5%, 97,6% a 85,8%. Nesoulad mezi národností a rodným jazykem se vyskytuje mnohem častěji mezi etnickými menšinami ve Vilniusu a Kaunasu — mezi Bělorusy, Ukrajinci, Židy a dalšími.

Rozdílná orientace příslušníků různých národností na jazyk vlastní národnosti jako na rodný jazyk zřejmě podmiňuje i rozdílnou znalost druhého jazyka, tj. různou míru dvojjazyčnosti těchto národností. Šetření mezi nevýrobními zaměstnanci ve Vilniusu a Kaunasu ukázalo, že nelitevští obyvatelé ovládají litevštinu výrazně hůře, než Litevci ovládají ruštinu. Jakkoli je to podivné, v této sociální skupině obyvatel města, do níž téměř bez výjimky patří lidé s vysokoškolským nebo odborným středoškolským vzděláním, bylo poměrně málo těch, kteří druhým jazykem hovořili plynně. Například ve Vilniusu uvedlo pouze 34,8% litevských intelektuálů, že mluví plynně rusky, 26,5% uvedlo, že ji ovládá průměrně; v Kaunasu to bylo 32,1% a 22,1% (zbývající uvedli, že mluví rusky špatně, nebo na otázku neodpověděli).

Znalost litevštiny se u příslušníků různých národností značně liší. Ve Vilniusu uvedlo, že ovládá litevštinu plynně, 49% Poláků, 40% Židů, 30% Bělorusů, 15% Rusů a 1,3% Ukrajinců; v Kaunasu to bylo 42,8%, 33,3%, 25,0%, 16,8% a 7,1%. Nižší podíl Rusů, Bělorusů a Ukrajinců ovládajících litevštinu mohl být v tomto případě způsoben tím, že mezi pedagogickým personálem, který byl rovněž zahrnut do šetření, pracovala v Litvě značná část příslušníků těchto národností dočasně a mnozí z nich žili v republice poměrně krátce. Poláci naproti tomu byli většinou potomky místních obyvatel republiky, a proto se většina z nich setkávala s litevštinou již od dětství. Kromě toho jsou tyto ukazatele zřejmě vyšší mezi polskými pracovníky v kultuře a školství než mezi dělníky a kolchozníky téže národnosti (srov. sčítání obyvatel republiky z roku 1979).

Vzdělání nevýrobních zaměstnanců také ne vždy rozhoduje o znalosti druhého jazyka (přímý vliv má pouze u Litevců). Vyšší podíl nelitevských obyvatel, kteří plynně ovládali litevštinu, byl mezi osobami se středoškolským odborným vzděláním než mezi vysokoškolsky vzdělanými. Příslušníci všech národností, kteří v těchto městech žili delší dobu, ovládali druhý jazyk lépe než ti, kteří se sem přistěhovali nedávno. Dokonce i Litevci z Kaunasu, kteří se zde narodili a vyrostli, ovládají ruštinu lépe než ti, kteří se sem nedávno přistěhovali z okresů.

Rusky hovořilo plynně 55,5% litevských pracovníků v kultuře a 46,0% litevských pracovníků ve školství, zatímco litevsky 61,3% a pouze

10. 678

145

27,3% nelitevských pracovníků uvedených profesí. Význam zde má i to, že pracovní kolektivy pracovníků v kultuře byly častěji smíšené, zatímco kolektivy pedagogů byly častěji monoetnické. Kromě toho byli pedagogové nelokálních národností mobilnějšími migranty než pracovníci v kultuře téže národnosti. Znalost jazyka do jisté míry ovlivňuje i povaha práce: učitel působící ve škole s ruským nebo polským vyučovacím jazykem se může obejít bez litevštiny, pracovník v kultuře v republice se však bez ní neobejde.

Intelektuálové dotazovaní ve Vilniusu a Kaunasu ovládali druhý jazyk hůře než obyvatelé republiky obecně. Podle údajů ze sčítání obyvatel Svazu z roku 1979 například plynně ovládalo ruštinu 52,2% Litevců žijících v Litvě; litevštinu ovládalo 35,2% Rusů, 11,1% Poláků, 12,7% Bělorusů, 15,2% Ukrajinců a 31,2% Židů. Vyšší ukazatele znalosti druhého jazyka u obyvatel republiky byly dány obyvateli měst pracujícími v produktivních odvětvích národního hospodářství — v průmyslu, stavebnictví, dopravě atd. (pracovní kolektivy v těchto odvětvích bývají často mnohonárodnostní, zatímco kolektivy nevýrobních zaměstnanců jsou spíše monoetnické). Skutečnost, že polští intelektuálové žijící ve Vilniusu a Kaunasu ovládají litevštinu lépe než Poláci žijící v republice obecně, je zřejmě dána především tím, že velká část z nich žije ve Vilniuském, Šalčininském a dalších východních okresech republiky u běloruských hranic, kde je podíl osob litevské národnosti nízký (v každodenním životě, v práci i ve veřejném životě se tedy častěji obejdou bez litevštiny).

Pro Litevce a Poláky byla při osvojování druhého jazyka nejdůležitější škola, zatímco u příslušníků všech ostatních národností to byly pracovní kolektivy. Rodina zde hrála menší roli. Uvedené faktory měly při osvojování druhého jazyka různý význam pro lidi různých generací. Čím starší byli respondenti, tím větší část z nich se naučila druhý jazyk v práci a tím menší část ve škole. Mladší generace si naopak osvojuje základy jazyka především ve škole.

Děti z etnicky smíšených rodin se v různých situacích častěji než děti z homogenních rodin projevují jako dvojjazyčné a méně často jako uživatelé rodného jazyka svých rodičů. Na rozdíl od svých rodičů se děti ze smíšených rodin navíc častěji chovají jako dvojjazyčné. Ačkoli rodina jako celek nemá pro šíření dvojjazyčnosti mimořádně velký význam, jednotlivé etnicky smíšené rodiny jsou významnějším činitelem šíření dvojjazyčnosti a jejího užívání než škola, pracovní kolektiv nebo masové sdělovací prostředky.

Mezi nevýrobními zaměstnanci, stejně jako mezi průmyslovými pracovníky, je nejrozšířenější formou dvojjazyčnosti litevsko-ruská dvojjazyčnost. Ostatní formy dvojjazyčnosti (litevsko-polská, rusko-polská) jsou mezi nevýrobními zaměstnanci mnohem méně rozšířené než mezi průmyslovými pracovníky. Při analýze odpovědí dotázaných na jejich jazykovou orientaci při poslechu rozhlasu, sledování televize a čtení tisku se ukázalo, že členové jednoetnických rodin si častěji vybírají informace v jednom (rodném) jazyce, zatímco členové smíšených rodin ve dvou jazycích.

Šetření obyvatel litevského venkova z roku 1982 umožňuje získat podrobnější obraz pouze o osobách litevské národnosti, protože údaje o smíšených rodinách, zpracované ve výpočetním středisku MA TSRS a předané Historickému ústavu MA LTSR, dosud nejsou rozčleněny podle národnosti respondentů. Uvádíme proto údaje pouze o jazykových postojích litevských obyvatel venkova. Souvislost mezi rodným jazykem litevských venkovanů

146

Jazyk a národnost jsou ještě těsněji propojeny než u obyvatel měst. V odpovědích litevských respondentů téměř všech profesí se tyto charakteristiky shodují a pouze mezi dělníky vykonávajícími nekvalifikovanou fyzickou práci se najde jeden či dva lidé litevské národnosti, pro něž litevština není mateřským jazykem. Protože značná část dotázaných žije v etnicky smíšených oblastech, lze předpokládat, že uvedení lidé pocházejí z rodin smíšených z hlediska národnosti. Litevci žijící na venkově ovládají ruštinu výrazně hůře než obyvatelé měst a obecně hůře než všichni obyvatelé republiky (5% mužů a dokonce 15% žen uvedlo, že rusky neumí, 11 a 25% hovoří obtížně, 33 a 34% poměrně obtížně, 32 a 14% poměrně plynule a 19 a 11% zcela plynule). Jak vidíme, muži ovládají ruštinu výrazně lépe než ženy. K jejímu lepšímu osvojení jim nepochybně pomohla služba v Sovětské armádě. Nejhůře ovládají ruštinu lidé pracující v nekvalifikovaných manuálních profesích (většinou starší lidé), nejlépe pak nikoli zemědělští odborníci, ale pracovníci vykonávající kvalifikovanou fyzickou práci. Dokonce i v etnicky smíšených oblastech mluví v práci litevsky naprostá většina Litevců. Malá část z nich tam však hovoří také rusky, polsky nebo dvěma jazyky – mateřským a polským či ruským. Litevské ženy hovoří v práci rusky a polsky méně často než muži. Na shromážděních vystupují, případně by v případě potřeby vystoupily, ženy častěji (97%) než muži (95%) litevsky. Pro Litevce žijící na venkově je tedy hlavním komunikačním jazykem litevština. Ženy jsou k mateřskému jazyku vázány více než muži.

Během etnografických výzkumů, při nichž byly shromažďovány údaje o každodenním životě a kultuře městských a venkovských rodin v současné Litevské SSR, bylo zjištěno, že Litevci obecně ovládají ruštinu lépe než příslušníci nepůvodních národností litevštinu. To platí pro představitele všech společenských vrstev. O příslušnících nepůvodních národností však lze říci, že společenská příslušnost má různý význam: mezi pracovníky průmyslu ovládají Rusové litevštinu o něco lépe než Poláci, zatímco mezi městskými úředníky v nevýrobních odvětvích ovládají litevštinu lépe Poláci než Rusové. Ve všech případech předčí Poláci Litevce ve znalosti ruštiny. Důležitým faktorem, který bránil příslušníkům jiných národností lépe se naučit litevsky, byla jejich intenzivnější migrace. Větší význam při osvojování druhého jazyka mají škola a pracovní kolektivy, menší pak rodina. Samostatně posuzované rodiny smíšené z hlediska národnosti jsou většinou dvojjazyčné nebo vícejazyčné.

OTÁZKY DVOJJAZYČNOSTI V ETNOGRAFICKÝCH VÝZKUMECH

Resumé

V průběhu výzkumu duchovní kultury venkovského a městského obyvatelstva republiky, který v letech 1976–1982 prováděli etnografové Historického ústavu Akademie věd Litevské SSR a v roce 1982 také vědečtí pracovníci Etnografického ústavu Akademie věd SSSR N. N. Miklucho-Maklaje společně s litevskými etnografy, byly zjištěny některé zákonitosti rozšíření dvojjazyčnosti a znalosti litevštiny a ruštiny mezi příslušníky různých národností republiky. Bylo vyplněno 2731 dotazníků. Na základě údajů z ankety bylo zjištěno, že Litevci obecně ovládají ruštinu výrazně lépe než příslušníci nepůvodních národností litevštinu. Jde o obecnou zákonitost platnou pro všechny společenské vrstvy obyvatelstva.

10*

147

Společenská příslušnost hraje u nepůvodních národností různou roli. Například mezi pracovníky průmyslu ovládají litevštinu příslušníci ruské národnosti o něco lépe než Poláci, zatímco mezi úředníky mimo výrobní sféru je tomu naopak a ovládají ji hůře. Při osvojování jazyka hrají škola a pracovní kolektivy významnější úlohu než rodina, avšak samostatně posuzované mezietnické rodiny mají v tomto ohledu prvořadou úlohu.