LIETUVIŲ LEKSIKOS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIX (1991)

RITA ŠEPETYTĖ

SÉMANTIKA ADJEKTIVNÍCH ABSTRAKT

0.1. Podrobná analýza sémantiky a užívání adjektivních abstrakt není cílem této studie – k tomu by byla zapotřebí monografie. Abstrakta substantiv a sloves představují složitou oblast sémantiky jazyka, v níž se prolínají prvky lexikální, derivační a syntaktické sémantiky. Dosud byla zkoumána jen málo, protože nejpopulárnější současné metody výzkumu lexikální sémantiky se hodí spíše k analýze konkrétní slovní zásoby než k abstraktům „nehmatatelné“ sémantiky. Badatelé syntaktické sémantiky věnují větší pozornost abstraktům slovesným. Ve výzkumu slovotvorby se adjektivní abstrakta jako deriváty analyzují nebo alespoň probírají, obvykle s uvedením, že mají transpoziční slovotvorný význam, tj. z hlediska derivatologie nejsou příliš „zajímavá“ („Je-li slovotvorba chápána především jako nominace, jako udělení názvu určitému (novému) obsahu, pak lze úlohu transpozice ve slovotvorbě pokládat jen za vedlejší, neboť jí se již existujícímu obsahu, který má v jazyce svůj název, přisuzuje gramaticky odlišné vyjádření“ (Urbutis, 1978, 167). Přestože však abstrakta ve srovnání s jinými lexikálními skupinami nejsou rovnocennými nominačními jednotkami, zkoumání jejich sémantiky je nezbytné už jen proto, že jejich zpracování ve výkladových slovnících patří k nejobtížnějším lexikografickým úkolům.

0.2. Množství slovotvorných typů adjektivních abstrakt v litevštině zdánlivě popírá princip jazykové ekonomie. „Gramatika litevského jazyka“ uvádí hned několik slovotvorných typů adjektivních abstrakt, pravda, různě produktivních: s příponami -umas, -ybė, -ystė, -enybė, -uma, -ovė, -ulys, -atvė, -atis, -yba, -astis, s koncovkami -is, -a, -as (LKG, 306—312, 315—316). Doklady v „Slovníku litevského jazyka“ (LKŽ) ukazují, že některé z nich jsou heterochronní a heterotopní, tj. příznačné pro různá období vývoje jazyka a pro různé dialekty. Také „Slovník současného litevského jazyka“ (DŽ) obsahuje mnoho adjektivních abstrakt. Např. aklybė a aklumas jsou uvedeny v hesle přídavného jména aklas bez výkladu významu (o tom se mluví v „Úvodu“ ke slovníku (s. XII)); aklatis se již vysvětluje: „1. slepota, nevidomost 2. přen. duchovní slepota, temnota“ (bez dokladu); aklystė „1. stav slepého člověka: Největším neštěstím je s. 2. přen. duchovní slepota“; tamsybė, tamsumas jsou uvedena v hesle přídavného jména tamsus, zatímco tamsenybė „temnota, tma“, tamsis „temnota, tma“ jsou uvedeny samostatně a vyloženy slovy, která sama nejsou vysvětlena (metatonie, jež je příznačná pro abstrakta s koncovkou -is, není tak pádným argumentem pro jejich zařazení do samostatných slovníkových hesel, tím spíše, že jejich výklad v zásadě opakuje výklad abstrakt s příponami -umas nebo -ybė).

128

0.3. Cílem této studie by bylo zaprvé analyzovat sémantické rozdíly mezi nejrozšířenějšími slovotvornými typy adjektivních abstrakt (s příponami -umas, -ybė, s koncovkou -is), o nichž se zmiňuje „Gramatika litevského jazyka“ (LKG, 306, 308, 316) a P. Skardžiova „Slovotvorba litevského jazyka“ (Skardžius, 1943, 65, 97—98); zadruhé prozkoumat vztah mezi typem abstrakta a sémantikou základového přídavného jména. Z LKŽ bylo vybráno více než 200 primárních přídavných jmen z různých sémantických skupin a jejich odpovídající abstrakta. Ve slovníku samozřejmě nemusejí být zaznamenána všechna adjektivní abstrakta, ale právě jejich zaznamenání je důkazem reálného užívání slova.

1.0. Abstrakta s příponou -umas se tvoří ze všech primárních (a nejen primárních) přídavných jmen, dokonce i z těch, která se jinak nestupňují, např. pėsčias — pėstumas, raitas — raitumas, basas — basumas a podobně. Abstrakta vzniklá dalšími dvěma slovotvornými typy (s příponou -ybė a koncovkou -is) se však již netvoří (nebo alespoň nejsou v LKŽ zaznamenána) ze všech primárních přídavných jmen bez výjimky. Abstrakta s příponou -ybė se netvoří od přídavných jmen gaivus, gulščias, basas, bukas, dryžas, dubus, griežtas, keršas, kraupus, liaunas, pėsčias, rainas, palšas, sartas a dalších; abstrakta s koncovkou -is nejsou zaznamenána vedle přídavných jmen silpnas, senas, smagus, šaunus, šlapias, ramus, prastas, ėdrus, gležnas, klaikus, laisvas, aklas, aštrus, luošas, garsus, smalsus, markus, gobšus, gudrus, naujas, paikas, linksmas a dalších. Je takový stav dán potřebami nominace, nebo jej určují sémantické či jiné vlastnosti základového slova? Jak totiž ukazují příklady, základová přídavná jména náležejí k velmi různým sémantickým skupinám. Zdá se, že pomineme-li heterochronii a heterotopii, je třeba slovotvorbu adjektivních abstrakt s příponami -ybė, -umas a koncovkou -is považovat za pravidelné slovotvorné typy, tím spíše, že se tak v zásadě odrážejí i ve „Slovníku současného litevského jazyka“. Hotové deriváty, přestože náležejí do téže kategorie abstrakt, se však liší nominačním potenciálem a mírou lexicalizace. Toto rozlišení souvisí se slovotvorným typem a sémantikou základového přídavného jména. Na druhé straně má značný vliv také tendence k unifikaci a integraci, která je obvykle příznačná pro vývoj spisovného jazyka.

2.0. Abstrakta s koncovkou -is se tvoří pouze z primárních přídavných jmen (dalšími znaky tohoto slovotvorného typu jsou prodloužený kořenový vokál a metatonie). Deriváty tohoto typu adjektivních abstrakt mají sklon k lexicalizaci a jsou poměrně vhodné k pojmenovávání. To se zvlášť zřetelně projevuje dnes, s rozšiřováním vědecké terminologie a její systematizací. „Bylo dohodnuto, že první (delší) termíny (s příponou -umas. — R. Š.) se budou užívat k pojmenování obecných pojmů (vlastností), zatímco druhé (s koncovkami -is, -a. — R. Š.) budou označovat určitou měřitelnou veličinu či dimenzi pojmů, např. aukštis 12 metrų, talpa 10 litrų“ (Brazdžiūnas, 1977, 5). Připouští se však, že takový systém „se dosud nepodařilo zcela uskutečnit“ (Tamtéž). O tom, zda je to možné, pochybují i lingvisté (Kruopas, Kaulakienė, 1971, 11). Ať je tomu jakkoli, snaha označovat ve vědecké terminologii parametry abstrakty s koncovkou -is je opodstatněná. Za argument lze považovat skutečnost, že pouze jedno z abstrakt utvořených z přídavných jmen tvořících antonymické dvojice má nominační schopnost, zatímco druhé obvykle zůstává ve sféře čistých abstrakt. Mám na mysli takové dvojice abstrakt jako storis — plonis, plotis — siauris, sunkis — lengvis, tankis — retis, dydis — mažis, greitis — lėtis,

9. Lietuvių kalbotyros klausimai 29 t.

129

délka — *krátkost. Tato vlastnost abstrakt s koncovkou -is se zčásti odráží ve výkladech „Slovníku litevského jazyka“. Např. sunkis 3. fyz. „veličina vyjadřující sílu gravitačního působení Země nebo jiného nebeského tělesa“ a lengvis „lehkost“; greitis 2. „stupeň, veličina vyjadřující rychlost pohybu“ a lėtis „pomalost“; storis 1. „vzdálenost mezi oběma plochami předmětu vymezujícími jeho šířku“, storis 2. „objemnost, mohutnost“ a plonis 1. „tenkost“, plonis 2 „štíhlost“, plotis 1. „délka průměru“ a siauris „úzkost“; ilgis 1. „rozměr předmětu mezi dvěma nejvzdálenějšími body“ (DŽ) a *trumpis: aukštis 1. „vyvýšení odspodu nahoru“ (LKŽ u tohoto významu uvádí příklady ilustrující jak čistý abstrakt: Kas per aukštis to medžio! Vvr, tak vyjádření míry vlastnosti: Kiek aukščio turi trikampis? Z. Žem.) a *žemis.

Abstrakta s koncovkou -is utvořená od přídavných jmen, která se nevyznačují výraznou antonymií, nemají tak zřetelnou polarizaci.

2.1. Několik abstrakt s koncovkou -is má značně lexikalizovaný význam, např.: karštis (karštis 1. „horkost, žár“, karštis 2. „zvýšená tělesná teplota (při nemoci); teplo“); šaltis (šaltis 1. „studený vzduch s nízkou teplotou (stav atmosférických podmínek)“); lygis (lygis 1. „výška vyvýšení“, lygis 2. „stupeň kvality, velikosti, vývoje“); skystis (skystis 1. „kapalná látka“, skystis 2. „polévka“), pyktis „nepřátelský postoj kvůli utrpěné křivdě; zlost, podrážděnost, hněv“ (DŽ) aj.

2.2. Většina ostatních abstrakt s koncovkou -is se vysvětluje pomocí abstrakt se sufixem -umas, např.: baltis „bělost“, pygis „lacinost“, pilkis „šedost“ atd.; jak lze usuzovat z ilustračního materiálu uvedeného v LKŽ, často se užívají synonymně, např.: Kokio dailaus margumo karvikė Skr a Abu veršiukai vieno margio Gs nebo Kas veido do baltis, kas lūpų raudonis Kltn a Netur jokio raudonumo, geltonas į geltonas Pvn. Nelze si však nevšimnout (nebo alespoň nepociťovat) jistého rozdílu. Abstrakta s koncovkou -is se hodí k vyjádření parametru vlastnosti lépe než abstrakta se sufixem -umas. Zvlášť zřejmé je to u abstrakta skonis. Toto abstraktum již není synonymem ke skanumui. Saldūs, kartis, rūgštis, sūris by patrně označovaly chuťové varianty. Podobně by geltonis, raudonis, baltis, juodis aj. označovaly barevné varianty. Např. spojení pipirų kartis znamená „chuť (hořká), kterou mají pepřové kuličky“, zatímco spojení pipirų kartumas již označuje modulaci této chuti a jako by vyžadovalo doplnění či vysvětlení, jaká ta hořkost je (neobyčejná, hrozná, no a … atd.). Pienių geltonis označuje barvu obecně typickou pro pampelišky, zatímco pienių geltonumas označuje (nebo přinejmenším může označovat) variantu této barvy atd. Tyto hypotetické úvahy lze shrnout takto: abstrakta s koncovkou -is jsou často sémantickými invarianty vůči abstraktům se sufixem -umas (srov. také grožis — gražumas, gėris — gerumas). Proto by se v terminologii k pojmenování parametru nějaké vlastnosti (jako sémantického invariantu) měla užívat abstrakta s koncovkou -is (nebo jiná), nikoli však abstrakta se sufixem -umas.

3.0. Abstrakta se sufixem -ybė jsou sémanticky průhlednější. Mají rysy, které je poměrně dobře odlišují od jiných abstrakt. „Nejcharakterističtějším rozdílem je, že deriváty se sufixem -ybė se obzvlášť rády užívají tehdy, když je třeba označovanou vlastnost více zdůraznit, zesílit, jinými slovy, když se hovoří o velmi výrazné, silně se projevující vlastnosti“ (LKG, 308), „… někdy deriváty se sufixem -ybė

130

označují již nikoli tolik abstraktní vlastnost jako spíše samotný předmět, který tuto vlastnost má...“ (LKG, 308). Význam intenzity se zčásti odráží ve výkladech LKŽ (smailybė 1. „velká špičatost“; statybė „velká strmost“; plokštybė „velká míra plochosti“; šlapybė „velká míra vlhkosti“); lexikalizované významy jsou zaznamenány v heslech mnoha abstrakt, např.: retybė 2. „vzácný předmět, rarita“; rūgštybė 2. „velmi kyselé jídlo nebo nápoj“; šlykštybė 1. „odporný, ošklivý předmět, věc“; sunkybė 2. „těžký předmět, břemeno“; bjaurybė 1. „ošklivý, odporný předmět“; baisybe 3. „hrozná věc“, baisybe 4. „strašidlo, přízrak“; smailybė 2. „špičatý předmět“ atd. Zdaleka však ne každé abstraktum se sufixem -ybė má lexikalizované významy a také ne všechna mají význam intenzity. Zdá se, že to souvisí se sémantikou základového přídavného jména. Lexikalizovaný význam „místo vyznačující se vlastností“ mají abstrakta utvořená od přídavných jmen aukštas, artus, platus, ankštas, tolus, gilus, dále šlapias, sausas, slidus, tj. od přídavných jmen, která sama mohou tvořit skupinu sémantických základů vieta „místo“. Je třeba říci, že význam místa se nejčastěji odráží v množném čísle abstrakt, např. Mes... žiūrime... į mėlynąsias jūros plat ybes J. Balč, Tauta turi visokių pasakų apie aukštybių dvasias rš. Tato abstrakta jsou synonymní s útvary se sufixem -uma. Význam „předmět vyznačující se vlastností“ mají abstrakta utvořená od přídavných jmen označujících chuť (kartus, rūgštus atd.), dále od přídavných jmen smailas, lengvas, sunkus, bjaurus, gražus, šlykštus, baisus, retas; uvedený význam je zaznamenán v heslech příslušných abstrakt se sufixem -ybė; zdá se, že tento význam by potenciálně mohla získat i další abstrakta s tímto sufixem. Mimochodem, přesnější by bylo definovat jej jako „předmět vyznačující se intenzitou vlastnosti“.

3.1. Velká skupina abstrakt se sufixem -ybė je synonymní s abstrakty se sufixem -ystė, pro něž je charakteristický, slovy P. Skardžiause, význam „vlastnostního stavu“. Jde o abstrakta utvořená od přídavných jmen označujících vnější či vnitřní vlastnosti člověka: drąsybė, dosnybė, gudrybė, gobšybė, girtybė (girtybė 2. „zvyk, sklon k požívání alkoholických nápojů; pití alkoholu“), raišybė, puikybė, luošybė, kurtybė atd. Označuje se jimi vlastnění (existence) vlastnosti. Je třeba poznamenat, že abstrakta se sufixem -ybė se často užívají k pojmenování vlastnosti. Ztrácejí svůj transpoziční význam a přecházejí, dalo by se říci, do kategorie konkrétních podstatných jmen, tj. nabývají číselného skloňování, např.: Jis turi daug silpnybių, trys dorybės, keletas šnektų bendrybių atd. Abstrakta se sufixem -ybė jsou v podstatě „nejvíce substantivní“ z abstrakt slovotvorných typů, o nichž se zde pojednává.

4.0. Nejvíce „abstraktní, transpoziční, syntaktická“ jsou abstrakta se sufixem -umas. Tato jejich vlastnost se odráží i ve slovnících — nejsou vysvětlována, nýbrž pouze spojována se základovými přídavnými jmény (DŽ — uvedením v hesle příslušného přídavného jména, LKŽ — v samostatném hesle, avšak bez vysvětlení významů, pouze s odkazem na význam základového přídavného jména). To na jedné straně lexikografům usnadňuje práci, na druhé straně však neodhaluje sémantické vlastnosti abstrakt. Řekněme, že transpoziční slovotvorný význam omezuje nominační schopnost abstrakta, avšak ono ji má, stejně jako každé podstatné jméno. Proto by se mělo alespoň pokusit odlišit čistě transpoziční, syntaktické užití (a význam) abstrakt se sufixem -umas od užití nominačního (pojmenování vlastnosti). Např. abstraktum margumas je v LKŽ popsáno takto: margumas → margas: 1. Nuo gėlių margumo net akys raibo rš. Spalvų margumas rėžė akį rš. Višta vanago

9*

131

pestrost Šts. Jaká to pěkná pestrost té kravičky Sk. V prvních dvou ilustračních větách je zřetelná transpozice; abstrakta zde fungují jako prostředek tvoření věty. V posledních dvou abstrakt plní funkci pojmenování vlastnosti. Transpozice (nominalizace predikativního spojení) často vede k dvojznačnosti, např. větu nelíbí se mi jeho chytrost lze interpretovat dvojím způsobem: nelíbí se mi, že je chytrý a nelíbí se mi, jak je chytrý.

4.1. Samozřejmě by bylo třeba podrobně prozkoumat, jaké syntaktické struktury s fundujícím adjektivem nominalizují (transponují) abstrakta s příponou -umas. To však není cílem této krátké studie. Probereme dva případy. Zaprvé se obsah predikativního spojení „X je velmi Y“ (X – subjekt vyjádřený podstatným jménem, Y – vlastnost vyjádřená přídavným jménem) transponuje do subjektového spojení (abstrakt příslušného přídavného jména a genitiv podstatného jména), např.: Ošklivost toho psa – ani na dvůr ho nepustí Rm, Tupost šídla – ani prohnilou kůži nepropíchne! Ér. Co je to s tvou slepotou – stojí ti před očima, a nevidíš Gs a podobně. Taková transpozice je v lidové mluvě velmi rozšířená, neboť v případech, kdy se mluví o negativních vlastnostech, plní také eufemistickou funkci, tj. výrok To je ale tvoje hloupost! není tak urážlivý jako Jsi velmi hloupý. Zadruhé se obsah vět typu „X je Y, ale Z“ (X – subjekt, Y a Z – vlastnosti, které se mu připisují) velmi často transponuje prostřednictvím struktury, v níž je vlastnost Y vyjádřena dvakrát – genitivem příslušného abstrakta a nominativem přídavného jména –, zatímco uvedení vlastnosti Z v povrchové struktuře je fakultativní. Máme na mysli takové užití abstrakt: Poctivostí je poctivá, ale nechápavá Pn, Veselostí je to tu veselé Skr, Stářím není příliš starý, jen už nemá sílu Rm atd. V těchto případech plní abstrakta přídavných jmen emfaticou funkci.

4.2. Lexikalizace abstrakt s příponou -umas je mimochodem méně rozšířená než u abstrakt s příponou -ybė a rovněž souvisí se sémantikou fundujících adjektiv. Například abstrakta vytvořená z přídavných jmen označujících chuť mají význam „jídlo, které má (nějakou) chuť“: chutnost 4. „lahůdka, pochoutka“, kyselost 3. „kyselé jídlo, kyselina“, sladkost 2. „sladká věc, sladkosti“ atd.; abstrakta vytvořená z přídavných jmen sdílejících sém „prostor“ mohou nabýt místního významu, např.: špičatost 3. „viz smailuma 2“: Na té hoře, na samé špičatosti je díra Skr, strmost 2. „strmé místo“, rovinnost 4. „viz lyguma 1“ atd. Většina abstrakt může nabýt významu „věc (záležitost) nesoucí danou vlastnost“, např. hloupost 2. „věc neslučitelná s rozumem“, špatnost 3. „zlo, špatnost“, ošklivost 2. || Jí všelijaké odpornůstky, jen aby se rychleji uzdravil Ds atd. Lexikalizovaná abstrakta se často užívají v množném čísle (množné tvary některých abstrakt uvádí LKŽ jako samostatná slova, např. skystumai, riebumai). V „Lietuvių kalbos gramatikoje“ se píše, že „abstrakta s příponou -umas mají sklon nabývat poněkud konkrétnějšího významu tehdy, jsou-li užita v množném čísle“ (LKG, 306). Ve skutečnosti je tomu naopak: teprve když nabudou konkrétnějšího významu, získávají vlastnost typickou pro konkrétní podstatná jména — skloňování podle čísla. Samotné užití množného čísla nemusí být ukazatelem konkrétnosti významu, ale může sloužit jako stylistický prostředek, např.: Ach, ta krása, ta novota tvého šátku! Vb, A ta křehkost – sotva spolkla ten kousek masa! Slm. To jsou bělosti — straka by je odnesla na ocase! Sl.

132

5.0. Při srovnání sémantických rozdílů mezi probíranými abstrakty se ukazuje, že z hlediska nominační schopnosti jsou si bližší abstrakta s příponou -umas a zakončením -is. Z hlediska povahy lexikalizace jsou si bližší abstrakta s příponou -umas a -ybė. V některých pozicích lze všechny tyto typy abstrakt užívat synonymicky. Nelze však přehlédnout ani následující tendenci: abstrakty se zakončením -is se pojmenovávají parametrické vlastnosti; abstrakty s příponou -ybė pojmenovávají existenci vlastnosti, zatímco abstrakta s příponou -umas kromě pojmenování vlastnosti plní také funkci prostředku syntaktické transpozice. Tato systémová tendence není v důsledku působení různých asistematických faktorů (např. eufonie) vždy zřetelná.

ZKRATKY

DŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. V., 1972.

LKG – Lietuvių kalbos gramatika. V., 1965. T. 1.

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas. V., 1956–1986. T. 1–14.

LITERATŪRA

Brazdžiūnas P. Fizinės lietuviškosios terminijos kūrimas // Kalbos kultūra. V., 1977. Sąs. 44. P. 4–8.

Kruopas J., Kaulakienė A. Dėl būdvardžių abstraktų su priesaga -umas ir galūnėmis -is, -a diferencijavimo terminijoje // Kalbos kultūra. V., 1971. Sąs. 21. P. 8–11.

Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943.

Urbutis V. Žodžių darybos teorija. V., 1978.

Р. ШЯПЯТИТЕ

СЕМАНТИКА ДЕАДЪЕКТИВНЫХ АБСТРАКТОВ

Резюме

1. На материале многотомного „Словаря литовского языка“ и „Словаря современного литовского языка“ рассматриваются различия в семантике словообразовательных типов деадъективных абстрактов с суффиксами -umas, -ybė и окончанием -is. Практически не имея деривационных ограничений со стороны мотивирующего слова (прилагательного), абстракты, принадлежащие к определенным словообразовательным типам, различаются своим значением, а также степенью лексикализации и номинативной потенцией.

2. Несмотря на определенную гетерогенность абстрактов вышеуказанных типов, а также взаимопроницаемость их семантики, из взаимозаменяемости в некоторых контекстах, прослеживается тенденция использовать в языке абстракты с окончанием -is для именования параметрических качеств предмета, абстракты с суффиксом -ybė для именования качества, свойства как такового, отвлеченного от его носителей, а абстракты с суффиксом -umas, как наименее лексикализованные, — в качестве средства текстообразования и синтаксического варьирования.