LKRS — Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba. II pat. leid. V., 1989.

LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas. V., 1966. T. 7 (ir jo sutrumpinimai).

L—LKŽ — Balkevičius J., Kabelka J. Latvių—lietuvių kalbų žodynas. V., 1977.

L—LV — Bojatė A., Subatnieks V. Lietuviešu—latviešu vārdnīca. Rīga, 1964.

LP — Ivanauskas T. Lietuvos paukščiai. V., 1955. T. 3.

Lp — Logminas V. Lietuvos paukščiai. V., 1979.

LPV — Ivanauskas T. Vadovėlis Lietuvos paukščiams apibūdinti. K., 1931.

LRKŽ — Lietuvių rašomosios kalbos žodynas. Heidelberg, 1932—1968. T. 1—5.

L—RKŽ — Lyberis A. Lietuvių—rusų kalbų žodynas: L—RKŽ₁. V., 1971; L—RKŽ₂. V., 1988.

LTE — Lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V., 1980. T. 6; 1981. T. 7; 1984. T. 12.

MLTE — Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V., 1968. T. 2; 1971. T. 3.

MRKŽ — Mokomasis lietuvių kalbos rašybos ir kirčiavimo žodynas / Sudarė P. Kniūkšta ir A. Lyberis. II leid. K., 1986.

PP — Ivanauskas T. Pasaulio paukščiai. V., 1971.

R—LKŽ — Rusų—lietuvių kalbų žodynas. V., 1982. T. 1 (Sudarė Ch. Lemchenas); V., 1983. T. 2 (Sudarė Ch. Lemchenas); V., 1985. T. 4 (Sudarė J. Kardelytė, Ch. Lemchenas, J. Macaitis, A. Mankevičienė).

RŽ — Lietuvių kalbos rašybos žodynas. K., 1948.

TLE — Tarybų Lietuvos enciklopedija. V., 1986. T. 2; V., 1988. T. 4.

TZ — Mastaukis St. Taikomoji zoologija. K., 1947.

ŽD — Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1941.

Jonas Klimavičius

ČASOPIS „NEOTERM“ A INTERNACIONALIZACE TERMINOLOGIE

INTERNACIONALIZACE

IOUTN (International Organization for Unification of Terminological Neologisms) — Mezinárodní organizace pro sjednocování terminologických neologismů — byla založena v roce 1982 ve Varšavě. Jejím zakladatelem byl spisovatel, lingvista a překladatel Z. Stoberskis. Organizace sdružila filology, lingvisty a další odborníky z různých oborů, kteří se zajímají o problémy internacionalizace terminologie. Základní principy a úkoly činnosti této organizace jsou uvedeny ve zvláštní publikaci „All about IOUTN“ („Vše o IOUTN“).

Nezřídka i nejvýznamnější lingvisté zastávají názor, že neologické termíny by se měly tvořit pouze v mateřském jazyce a cizí — mezinárodní termíny — nahrazovat slovy vlastního jazyka. IOUTN se řídí zásadou „věda je majetkem lidstva“ a navrhuje sjednotit podobu a význam termínu. Podle IOUTN by internacionalizace termínů urychlila výměnu vědeckých a technických informací, a tím i rozvoj ekonomiky.

IOUTN spolupracuje s mezinárodními organizacemi, terminologickými bankami a terminologickými centry, akademiemi věd a univerzitami; v různých zemích světa zakládá vlastní výbory, připravuje a vydává vícejazyčné slovníky odborných termínů a poskytuje informace o terminologických otázkách. Jedním z nejdůležitějších úkolů této organizace je podporovat používání mezinárodních termínů prostřednictvím médií a odborných periodik.

186

Hlavní publikací IOUTN je časopis „NEOTERM“, který začal vycházet v roce 1984 a vychází jednou za tři měsíce. Šéfredaktorem této publikace je prezident IOUTN Z. Stoberskis. Články publikované v angličtině a francouzštině prohlubují teoretické i praktické otázky terminologie a zabývají se různými aspekty její internacionalizace. Publikace obsahuje více článků teoretického než praktického zaměření. Z posledně jmenovaných lze uvést článek Z. Stoberského „Teorie a praxe mezinárodní terminologie“ (5/6 — 1987, s. 24—28), „Termíny fyziky v polštině“ K. Lukaševičiuse (K. Lukaszewicz, 5/6 — 1987, s. 38—41) aj. Časopis zveřejňuje seznamy mezinárodních termínů a neologismů z jazykovědy a fyziky. V nich lingvisté a terminologové z různých zemí uvádějí mezinárodní termíny užívané či vytvořené ve svých jazycích nebo jejich ekvivalenty. Díky vedoucímu terminologické skupiny Ústavu litevského jazyka, kandidátu filologických věd K. Gaiveniovi, najdeme v těchto seznamech také litevské termíny. „NEOTERM“ rovněž informuje čtenáře o nadcházejících kongresech, seminářích a sympoziích a stručně představuje autory článků.

V prvním čísle „NEOTERMU“ se článek Z. Stoberského „Světový proces internacionalizace vědeckých termínů“ (1 — 1984, s. 3—9) zabývá problémy nárůstu počtu zvláštních mezinárodních termínů. Při zkoumání dějin vývoje jazyka a symbolů se ukázalo, že proces dezintegrování a integrování všech jazykových znaků má hluboké kořeny. Procesy v přírodě, společnosti i jazyce jako komunikačním prostředku se řídí věčným zákonem dezintegrování a integrování. Jako příklad uvádí dějiny vývoje číslic. Číslice jsou jazykové znaky, které byly kdysi vyjádřeny určitými symboly a po mnoha úpravách se vyvinuly v systém arabských číslic srozumitelný mluvčím všech jazyků světa. Rozšíření mezinárodních vědeckých termínů je výsledkem nárůstu objemu vědeckých a technických informací a rychlosti jejich proměn.

Profesor Polské akademie věd, biochemik T. Kožibskis, v článku „Sjednocování vědecké terminologie“ (T. Kožybski, 1 — 1984, s. 16—20) poznamenává, že snahy vědců vytvořit umělý mezinárodní jazyk nepřinesly očekávané výsledky. Takový jazyk nedokáže vytvořit logický, národní ani fonetický a morfologický systém odpovídající složité úrovni myšlení současného lidstva. Protože neexistuje univerzální prostředek vhodný k mezinárodnímu užívání, angličtina tohoto statusu dosud nedosáhla a řečtina s latinou jej již ztratily, domnívá se T. Kožibskis, že tuto funkci by mohly plnit mezinárodně sjednocené vědecké a technické termíny. Vyznačují se univerzálností — důležitou podmínkou internacionalizace termínů. Terminologie humanitních věd, která má sklon omezovat se na jeden národ či kulturu, je naopak individuálnější, a proto se sjednocuje obtížněji.

Autor ve svém článku zdůrazňuje, že sjednocování termínů zvláštního vědního oboru závisí nikoli tolik na počtu uživatelů termínů jako na popularitě daného oboru. Někdy v důsledku velkého zájmu o určitý pojem či předmět překročí termín, který jej označuje, hranice úzkého okruhu odborníků (to se stalo s termínem izotopas). Internacionalizace termínů závisí také na tom, jaké místo zaujímá daný vědní obor z hlediska přesnosti. Termíny exaktních věd, například matematiky, jsou

187

sjednocovány mnohem rychleji než termíny sociologie či jiných oborů humanitních věd.

Ve svém příspěvku „Internacionalizace terminologie“ (5/6 — 1987, s. 11—18), který přednesl na mezinárodním terminologickém semináři v Addis Abebě, se Z. Stoberskis snažil všem oponentům objasnit podstatu tohoto procesu a jeho přednosti. Spisovatelům a filozofům, kteří s odvoláním na vlastenecké cítění tvrdí, že mezinárodní termíny znečišťují národní jazyk — nedotknutelné kulturní dědictví národa —, připomněl, že odborná terminologie je vědeckým dědictvím nikoli jednoho národa, nýbrž celého lidstva. Při výměně vědeckých a technických informací je sjednocená terminologie obzvláště užitečná pro rozvojové země, v nichž existuje několik národních jazyků a množství nářečí. Lingvistům, kteří se domnívají, že mezinárodní slova nejsou v souladu s pravidly národního jazyka, zejména s jeho fonetikou, předkládá Z. Stoberskis zásady IOUTN. Při přejímání neologismu je třeba zachovat tentýž pojem, kořen a definici. Každý jazyk má právo užívat cizí slova podle vlastních fonetických a gramatických pravidel.

Když se objeví nový termín, vyvstává otázka, co užívat ve vlastním jazyce: přímou výpůjčku, „hotový“ neologismus, nebo kalk vytvořený podle vzoru jiného jazyka. Tato problematika se probírá již ve zmíněném článku Z. Stoberského „Světový proces internacionalizace vědeckých termínů“ (1 — 1984, s. 3—9). Podle jeho názoru bývají kalky často nepřesné, zkreslují informace a vyvolávají chybné asociace. Mezinárodní termíny s jediným kořenem a jedinou definicí jsou naproti tomu univerzálnější a lze je snadno rozpoznat při četbě odborné literatury v cizím jazyce, i když jej člověk dobře neovládá.

V článku „Neologismus vlastního jazyka, nebo výpůjčka“ (B. Walczak, 5/6 — 1987, s. 48—56) se lingvista z Poznaňské univerzity B. Valčak zabývá stejnou problematikou z jazykového i mimojazykového hlediska. Z jazykového hlediska nelze určit, který termín — mezinárodní, nebo domácí — plní terminologické funkce lépe. Z mimojazykového hlediska získávají mezinárodní termíny nepochybnou převahu. Ani zde by se však neměly užívat bez rozmyslu; je třeba věnovat pozornost těmto skutečnostem: terminologickým tradicím daného vědního a technického oboru a povaze a účelu textu, v němž se termín užívá (vědecký text, text popularizující vědu, školní učebnice). Je důležité připomenout také to, že domácí termíny se v úzu vžívají mnohem rychleji než cizí.

Tentýž B. Valčak v článku „Vývoj polské terminologie“ (3/4 — 1985, s. 15—25) poznamenává, že nově se v jazyce objevivší slovo může být: 1) novotvar (odvozenina nebo složenina), 2) výpůjčka (přímá nebo kalk), 3) neosémantismus, 4) onomatopoie. Podle B. Valčaka mají vědecké a technické termíny, s výjimkou onomatopoie, tentýž původ. Autor dále rozlišuje dva hlavní zdroje lexikálních jednotek: vnitřní — pro tvorbu novotvarů a neosémantismů — a vnější — pro vytváření výpůjček.

Profesor Varšavské univerzity O. A. Vojtasevičius v článku „Struktura vědeckých a technických termínů“ (O. A. Wojtasiewicz, 11/12 — 1988, s. 6—9) pomocí jednoduchých pravidel popisuje syntaktickou strukturu složených termínů. Slova

188

Slovotvorné způsoby jsou oblíbeným předmětem lingvistického zkoumání, zatímco problémy syntaktické struktury termínů bývají často opomíjeny. Tím spíše, že v polštině se podle přibližných odhadů až 95% z 1 milionu vědeckých a technických termínů skládá z několika slov.

Polská vědkyně A. Topulos v článku „Vymezování termínů“ (3/4 — 1985, s. 12—15) tvrdí, že neologismu se velmi často přisuzuje zcela jiný význam. Takovým nekontrolovaným změnám významu může zabránit pouze cílevědomá činnost terminologů. Čtenář definice termínu (příjemce informace) někdy chápe pojem jinak, než jak se jej autor (odesílatel informace) snaží podat. Může k tomu dojít vinou čtenáře i autora. A. Topulos, která tento proces zkoumá z hlediska „odesílatele informace“, se domnívá, že nedostatky termínů vznikají proto, že nedostatky měla také definice, o niž se při tvorbě termínu vycházelo. Autorka dále rozlišuje 3 typy definic: syntetickou, analytickou a nepřímou regulační. Pro neologismus jako termín je nejvhodnější syntetická definice.

Se vznikem nových teorií vznikají nové pojmy. V některých případech jsou nejprve definovány a teprve poté pojmenovány, v jiných naopak. V obou případech je důležité, aby definice odpovídala pojmu. Autor, který chce pojem definovat, může popsat zcela jiný význam. Dochází k tomu proto, že člověk při vyjadřování svých myšlenek písemně či ústně převádí je ze svého sémantického jazyka a při takovém převodu (a nejen při něm) je těžké vyhnout se chybám.

Jen velmi zřídka je tvůrce nového termínu zároveň autorem jeho definice. Nejčastěji je tvůrce neznámý. Dnes by nebylo možné najít autora pojmu kosmická loď. Konstruktéři kosmických lodí v žádném případě nejsou tvůrci tohoto pojmu. Pojem vznikl spolu s nejstaršími lidskými sny o cestě do vesmíru.

Nějakou dobu po vzniku pojmu se v různých literárních dílech, zejména ve vědeckofantastické literatuře, objevil termín kosmická loď. Tyto lodě ve fantastice obvykle řídili lidé. Snad proto definice, která se objevila o něco později, vystihovala pojem kosmické lodi jen částečně a opomíjela skutečnost, že kosmické lodě mohou být i bezpilotní. Autor definice jednoduše neanalyzoval všechny případy užití tohoto termínu. Ačkoli se výroba prvních kosmických lodí teprve rozbíhala, samotný pojem kosmické lodi již předtím zakořenil v lidském vědomí. Takový termín tedy vyžadoval nikoli syntetickou, nýbrž regulační definici.

Viceprezident terminologického výboru Akademie věd Ukrajiny, doktor filologických věd V. Akulenka, v článku „Mezinárodní lexikální prvky a internacionalizace terminologie“ (7/8 — 1987, s. 11—15) definuje mezinárodní lexikální prvky jako homologické (tj. významově i formálně podobné) diamorfémy, dialexémy a diafráze. Tak označuje podobné morfémy, slova a fráze užívané ve dvou jazycích. Polyelementy (tj. polymorfémy apod.) jsou mezinárodní lexikální prvky užívané v několika jazycích. V. Akulenka upozorňuje, že v terminologii je totožnost významů mezinárodních prvků nezbytná. Formální podobnosti se mohou projevovat z hlediska vnější či vnitřní stránky jazykového znaku, proto je třeba rozlišovat pí-

189

semnou a zvukovou podobu, jakož i různé druhy motivace — strukturální, sémantickou a fonetickou. Po prozkoumání možných kombinací dospěl V. Akulenka k závěru, že jak ve spisovném jazyce, tak v terminologii existuje 7 typů mezinárodních prvků:

P o d o b n o s t i: Typy významu zvukové podoby písemné podoby motivace I 1 1 1 1 II 1 1 1 0 III 1 1 0 1 IV 1 0 1 1 V 1 1 0 0 VI 1 0 1 0 VII 1 0 0 1

Z uvedené tabulky vidíme, že nejvyšší stupeň internacionality má I. typ mezinárodních prvků, zatímco nejnižší III. typ. V současné mezinárodní komunikaci, zejména ve vědě a technice, jsou podobnosti písemné podoby mnohem důležitější než podobnosti zvukové. Vlastnosti zvukové a písemné podoby jsou důležité tehdy, když má jazyk vlastní abecedu (arménština, gruzínština) nebo hieroglyfické písmo. V současných jazycích se vyskytují všechny typy mezinárodních prvků, dva z nich — IV a VI — se objevují v jazycích Dálného východu. Níže jsou uvedeny příklady těchto typů.

I. Angl. airport, franc. aeroport, špan. aeropuerto, it. aeroporto, rus. аэропорт, pol. aeroport, lit. aeroportas atd. Slova tohoto typu mají stejný význam, podobnou zvukovou i písemnou podobu a také společnou motivaci („air“ — „port, haven“).

II. Angl. atom, franc. atome, něm. Atom, špan. atomo, it. atomo, rus. атом, pol. atom. Slova II. typu mezinárodních prvků mají společný význam a podobnou vnější podobu (zvukovou i písemnou), ale nemají jednotnou motivaci.

III. Angl. telegraph, gruzínsky (telegraphi), hindsky (teligraf), urdsky (teligraf). Slova mají stejný význam, podobnou zvukovou podobu a společnou motivaci, ale zcela odlišnou písemnou podobu.

IV. Čínsky (bai van), jap. (hyaku man), korej. (pen man) „milion“. Slova tohoto typu mezinárodních prvků mají stejnou hieroglyfickou podobu a motivaci, ale odlišnou výslovnost.

V. Rus. метр, gruzínsky metri, arménsky metr, hindsky mitar. Všechny aspekty kromě písemné podoby jsou podobné.

VI. Čínsky (putao), jap. (budo) „hrozny“. Slova tohoto typu mezinárodních prvků mají společnou nemotivovanou hieroglyfickou podobu.

VII. Něm. Lufthansa, dán. lufthaven, jap. (kuko), urdsky (havai bandar gah) — tato slova mají stejný význam „letiště“ a stejnou motivaci („air“ — „port, haven“).

190

V. Akulenka rozděluje nejrozvinutější světové jazyky do 5 regionů: Evropa—Amerika, SSSR, Blízký a Střední východ, Jižní Asie, Východní Asie. Při vytváření mezinárodních termínů měly v 1. regionu největší vliv řečtina a latina, ve 2. ruština, ve 3. arabština a perština, ve 4. sanskrt a páli, v 5. japonština a stará čínština.

Článek varšavské univerzitní terminoložky H. Jadacké „O úloze lingvisty a terminologa“ (H. Jadacka, 11/12 — 1988, s. 9—16) pojednává o úloze lingvisty v procesu tvorby termínů. Tvorba vědeckých a technických termínů není spontánní proces, nýbrž vědomá činnost skupiny odborníků. Slovo nebo gramatická forma, která se dostane do užívání ve spisovném jazyce, se řídí zásadou: usus linguarum tyrannus. Zde je jakékoli úsilí lingvisty marné. V terminologii začíná činnost lingvisty, jakmile se objeví neologismus. H. Jadacka vychází z článku M. Mazura „Technická terminologie“, v němž jsou rozlišena 4 kritéria správnosti termínu (correctness): 1) adekvátní vztah termínu k označované věci (referent), 2) vztah termínu k terminologickému systému určitého oboru, 3) dokonalost jazykové formy, 4) účinnost (operativeness). Zásada adekvátnosti znamená: 1) soulad významu a formy termínu, 2) jednoznačnost termínu, 3) stejnorodost. Je důležité, aby měla jazyková forma pouze jeden význam a naopak. Jinak mohou vzniknout takové nedostatky termínů, jako jsou mnohoznačnost a synonymie.

Vztah nového termínu k terminologickému systému lze zkoumat z lingvistického hlediska, tj. podle zásad produktivity a stejnorodosti. Termín je produktivní tehdy, lze-li z něj tvořit další odvozená slova. Podle druhé zásady má být nový termín z hlediska tvoření slov stejnorodý s termíny používanými v témže vědním oboru.

Dokonalost formy termínu podle autorky vyžaduje emocionálně neutrální postoj uživatele k označovanému objektu. Neutrality lze dosáhnout pečlivým výběrem slov a snahou nepoužívat takové slovotvorné postupy, které se hodí do hovorového jazyka, například zdrobněliny či augmentativa.

V článku profesora Varšavské univerzity a předsedy Svazu polských překladatelů J. Pienkose „Je terminologie novým vědním oborem?“ (J. Pieńkos, 7/8 — 1987, s. 25—37) se uvádí, že terminologie hraje zvláště významnou úlohu při překladu krásné i odborné literatury. Překladatel ve spěchu často sám vytváří neologismy nebo kalky. Lingvista musí při tvorbě nových termínů dodržovat zásady univerzálnosti, internacionality, jednotnosti, přiměřenosti, účinnosti, přesnosti a srozumitelnosti.

Na závěr několik slov o přednostech a nedostatcích časopisu „NEOTERM“. Časopis seznamuje čtenáře s IOUTN, její činností a úkoly, uvádí zásady a metody mezinárodní terminologie. Podle mého názoru se publikace vyhýbá tomu, aby předkládala co nejvíce protichůdných názorů a vyvolávala diskuse. Názory prezentované v časopise jsou poměrně jednostranné; největší pozornost se věnuje otázkám internacionalizace terminologie a její propagaci.

191

„NEOTERM“ by měl zaujmout lingvisty a terminology. S něčím budou souhlasit, s něčím budou polemizovat, ale určitě se zamyslí: jak v tomto celosvětovém proudu internacionalizace termínů zachovat národní svébytnost litevské terminologie.

Rosita Pundytė

SLOVNÍKY TERMÍNŮ 1985–1990

Tento anotovaný rejstřík uvádí slovníky termínů vydané v Litvě v letech 1985–1990.

Materiál byl shromážděn z publikace „Kronika tisku“ (1985–1990) a z katalogů knihoven. Všechny zde uvedené slovníky byly prohlédnuty.

U každého slovníku se uvádějí tyto údaje: 1) v jakých jazycích je slovník; 2) jaký je jeho typ (výkladový, překladový apod.); 3) rozsah; 4) pořadí uvádění termínů (hnízdové—nehnízdové; systematické—abecední); 5) zda jsou termíny opatřeny přízvukem, či nikoli; 6) zda byl slovník zkontrolován terminologickou skupinou Ústavu litevského jazyka (dříve Ústavu litevského jazyka a literatury), zda se do něj nedostaly nesprávné termíny, doslovné překlady podle cizích slov, barbarismy apod.; 7) účel slovníku či slovníčku.

Poznámka. V názvech se střídají termíny „slovník“ a „slovníček“. V některých případech se publikace značného rozsahu (220 a více stran) nazývá slovníčkem, jinde se naopak drobná publikace (asi 40 stran) označuje jako slovník. V popisech slovníků a slovníčků se tyto termíny rozlišují.

1985

Výklad termínů a pojmů dialektického materialismu: (Metodická pomůcka pro studenty LVKKI) / Státní institut tělesné kultury Litvy, katedra marxismu-leninismu. Sest. J. Jaselskis. K.: LVKKI, 1985. 52 s.

Tento jednojazyčný výkladový slovníček obsahuje více než 180 nejčastěji užívaných filozofických termínů.

Slovníček se neomezuje na stručné vysvětlení termínu — uvádí řadu údajů z dějin toho či onoho jevu, nejvýznamnější představitele apod. U mnoha termínů je uveden jejich původ a původní význam.

Termíny jsou ve slovníčku řazeny abecedně.

Slovník není opatřen přízvukovými značkami; terminologická skupina jej nekontrolovala.

Je určen studentům Státního institutu tělesné kultury Litvy, kteří studují dialektický materialismus.

Slovník elektrotechnických, galvanotechnických a korozních termínů (litevsky, rusky, anglicky, německy a francouzsky): návrh k projednání / Akademie věd Litevské SSR, Ústav chemie a chemické technologie. Sest. A. Bernotas, J. Bubelis, J. Matulis, V. Skominas, R. Šližys, G. Tomkevičius, R. Višomirskis. V.: [ChChTI], 1985. [D] 1. 208 s.

Slovník je pětijazyčný (v litevštině, ruštině, angličtině, němčině a francouzštině); jedná se o překladový slovník.

192