LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIII (1995)

GRAMATIKA IR LEKSIKOLOGIJA

AUDRONĖ BITINIENĖ

DÉLKA VĚTY V ODBORNÉM A UMĚLECKÉM STYLU

Funkční jazykové styly se nejčastěji zkoumají kvalitativně: sledují se tendence ve výběru a uspořádání určitých jazykových prostředků. V litevské stylistice se umělecký a odborný styl charakterizují podle znaků, jako jsou názornost, emocionalita, individualita a abstraktnost, logičnost, objektivnost (Pikčilingis 1971: 287). Tento přístup však lze doplnit kvantitativním hlediskem, neboť pojem tendence je statistický: větší či menší aktivitu jazykových prostředků, popisovanou slovy „často“, „zřídka“ apod., zjišťuje badatel sledováním jejich „statistického chování“. Po prozkoumání dostatečně velkého vzorku lze snadno vypočítat, jak často je například v litevských odborných textech podmět vyjádřen infinitivem slovesa nebo jaké procento všech souvětí tvoří věty příčinné.

Mezi všemi znaky funkčních stylů zaujímá zvláštní místo délka věty. Tento kvantitativní ukazatel poskytuje nejen stylistickou informaci, ale zároveň je součástí větné stavby; věta dlouhá jedno či dvě slova se svou strukturou zásadně liší od věty o 50 slovech. Na druhé straně závisí výběr vět a způsob jejich rozvíjení na oblasti činnosti, převládající jazykové funkci, obsahu a dalších podmínkách fungování jazyka. Délka věty tedy jakoby implikuje jak kvalitativní, tak kvantitativní aspekt zkoumání funkčního stylu. Proto se délka vět v různých jazycích zkoumá poměrně často.

Délka věty se zkoumá z různých hledisek. V některých pracích se vychází z názoru, že délka věty je gramatickým prvkem, který přímo souvisí s vývojem gramatické stavby jazyka (Admoni 1966). Jindy se délka věty zkoumá v kontextu jazykové statistiky (Meier 1964; Herdan 1960). Existuje také mnoho studií, které délku věty chápou jako znak rozlišující funkční styly (Лесскис 1962; Долежел 1964; Мистрик 1967; Arader 1963; Eggers 1962; Těšitelová 1980) nebo individuální styl (Yule 1939; Вашак 1974). V litevské lingvistice délku věty popsal J.Pikčilingis. Uvádí, že „větší či menší rozsah věty určuje jazykový styl“ (1971: 137).

Cílem tohoto článku je srovnání délky věty v odborném a uměleckém stylu; tato analýza navazuje na již zmíněnou tradici stylistického výzkumu litevštiny.

Každý statistický výzkum vyžaduje operační definici zkoumaných objektů, tj. takové pojetí vědeckého pojmu, které umožní jednoznačně vymezit daný objekt. Za větu se považuje úsek textu od tečky k tečce nebo k jinému interpunkčnímu znaménku označujícímu formální konec věty (Адмони 1973: 15). Jednotkou měření délky věty je slovo, tj. graféma nebo řada grafém oddělená mezerami. Takové definice určují, která

169

část textu se považuje za větu a která graféma za slovo; to je zvláště důležité v odborných textech, v nichž se poměrně často vyskytují zkrácené názvy, pojmy se vyjadřují symboly, neabecedními znaky apod.

Zkoumaný vzorek tvořilo 34 textů z různých vědních oborů (humanitních, přírodních, matematických a technických) a podstylů (teoretického, výukového a metodického), z nichž bylo náhodně vybráno 10 tisíc vět, a 32 textů prozaiků (autorského vyprávění), z nichž bylo rovněž analyzováno 10 tisíc vět. Analyzována byla nejen délka každé věty, ale také některé znaky větné struktury — typ věty a počet částí souvětí. Při určování typu věty se vycházelo z klasifikace vět uvedené v „Lietuvių kalbos gramatikoje“ (1976). Data byla zpracována ve Výpočetním středisku Vilniuské univerzity statistickým analytickým programem „Paula“, napsaným v jazyce PL/1.

Při rozboru získaných výsledků je třeba vzít v úvahu dvě výhrady: zaprvé abstrahujeme od délky slov a jejich lexikálního a gramatického významu, tj. všechna slova tvořící větu považujeme za rovnocenná; zadruhé se délka každé věty měří celým počtem slov, takže její charakteristiky vyjádřené v desetinách či dokonce setinách jsou určitou abstrakcí. Chceme-li délku věty popsat přesně, museli bychom uvést procentuální podíly vět o délce od jednoho slova až po největší možný počet slov (v našem vzorku 121 slov). To by však bylo nepraktické a pro čtenáře dokonce nesrozumitelné. Proto téměř všichni badatelé pracují se základními parametry rozdělení četností délek vět, zejména s průměrnou délkou věty (x̄). Tento parametr však skutečné rozložení vět v textech vystihuje příliš přibližně, a proto jsou nezbytné i další parametry — směrodatná odchylka (s), variační koeficient (v), variační rozpětí. Podstatný význam má asymetrie rozdělení: četnosti délek vět obvykle vykazují kladnou asymetrii, tj. průměrná délka převyšuje jak modální (nejčastější), tak mediánovou (rozdělující vzorek na dvě stejně velké části) délku věty (viz tabulku 1).

Tabulka 1

Parametry rozložení délek vět ve vědeckém a uměleckém stylu

Funkční styl | Průměrná délka x̄ | Směrodatná odchylka s | Variační koeficient v | Rozpětí | Medián | Modus | Koeficient asymetrie | Koeficient směrodatné odchylky | Vědecký | 18,0 | 8,8 | 48,8 | 2—57 | 16,3 | 16 | 0,79 | 0,06 | Umělecký | 12,3 | 9,9 | 80,5 | 1—121 | 10,4 | 5 | 0,93 | 0,04

Údaje uvedené v tabulce dokládají, že délka věty se ve vědeckém a uměleckém stylu liší. Statistická významnost tohoto rozdílu (s ohledem na velikost vzorku) se hodnotí takto. Průměrná délka t= 3,38, p<< 0,001, tj. rozdíl průměrných délek je statisticky naprosto významný. Rozdíl směrodatných odchylek není tak výrazný (t= 2,1, p< 0,05), je však rovněž statisticky významný.

170

Koeficienty asymetrie se liší poměrně významně (t= 2,0, p< 0,05); statistickou významnost rozdílů variačního koeficientu, rozpětí, modu a mediánu je v tomto případě poměrně obtížné ověřit, absolutní rozdíly však nejsou pochybné. Ačkoli jsou délky vět v obou stylech rozloženy s pravostrannou asymetrií, v uměleckém stylu je tento rys mnohem výraznější. Medián a modus rozložení ve vědeckém stylu se od průměrné délky liší o dva výrazy, zatímco v uměleckém stylu se modus liší dokonce o 7 výrazů (medián se i zde liší o dva výrazy). Rozložení délek vět ve vědeckém stylu je kompaktnější (menší rozpětí, menší směrodatná odchylka při větší průměrné délce). Jinými slovy, délky vět v textech uměleckého stylu kolísají více než délky vět v textech vědeckého stylu.

Pro podrobnější analýzu délky vět a zejména pro odhalení vlivu lingvistických a extralingvistických faktorů je vhodné věty seskupit a vypočítat četnost skupin podle délky. V literatuře se věty seskupují velmi různými způsoby. Někteří autoři rozlišují skupiny intervalů stejné a nestejné délky, aniž by tyto skupiny kvalitativně hodnotili (Статистични 1967), jiní seskupené věty kvalitativně hodnotí: krátké věty — do 20 slov, dlouhé — od 20 do 60 slov, velmi dlouhé — více než 60 slov (Meier 1964: 186). Je třeba poznamenat, že základ seskupování se nejčastěji neuvádí a nespojuje se s potřebami funkční stylistiky či syntaxe.

Při seskupování vět podle délkových intervalů se v této studii vycházelo ze statistického kritéria: za základ hranic intervalů se považují percentily empirického (výběrového) rozložení a „skoky“ integrálního rozložení odpovídající délkám vět. Po vymezení těchto hranic vzniklo pět informativních skupin délek vět: velmi krátké věty — do 8 slov včetně, krátké — od 9 do 17 slov, středně dlouhé — od 18 do 30 slov, dlouhé — od 31 do 46 slov, velmi dlouhé — 47 a více slov (viz tabulka 2).

Tabulka 2

Rozložení skupin délek vět (v procentech)

Skupiny vět

Velmi krátké 1—8 slov

Krátké 9—17 slov

Středně dlouhé 18—30 slov

Dlouhé 31—46 slov

Velmi dlouhé 47 a více slov

Styl

Vědecký

10,4

42,8

38,3

7,8

0,7

Beletristický

43,0

36,2

15,8

3,8

1,2

Je patrné, že četnosti skupin vět v odborném a beletristickém stylu se liší o jednu „fázi“, tj. v odborném stylu jsou nejčastější krátké a středně dlouhé věty, zatímco v beletristickém stylu velmi krátké a krátké věty; věty těchto skupin tvoří v každém stylu přibližně 80 procent. Z údajů je patrné, že věty všech skupin lze považovat za diferenciační znaky odborného a beletristického stylu (rozdíly jsou statisticky významné na hladině (—

171

Rozdíly jsou statisticky významné na hladině p < 0,001). Zvlášť výrazná je rozlišovací schopnost velmi krátkých vět. Rozdělíme-li tuto skupinu na podskupiny, ukáže se, že věty o délce 1—2 a 3—5 slov jsou v textech uměleckého stylu dokonce pětkrát častější než v odborných textech. Tento fakt by bylo možné vysvětlit takto. Když se v odborném textu zkouší pracovat s velmi krátkými větami (předpokládá se, že takový text je pro adresáta přístupnější), narazíme na problém nadbytečnosti (redundance) — k propojení samostatných vět jsou zapotřebí další konektory, které v takovém případě mohou tvořit až 1/3 textu (Schlesinger 1968: 73). Hlavní rys odborného stylu — důraz na logičnost — tedy vysvětluje nedostatek velmi krátkých vět. Na druhou stranu texty uměleckého stylu převyšují odborné texty četností velmi dlouhých vět (a co do amplitudy výkyvů — dokonce výrazně): příliš složitá větná struktura odborného textu může být překážkou při chápání abstraktních odborných informací. Rysy uměleckého stylu — obraznost, obrazná konkrétnost, umělecká přesnost a nevyřčení všeho až do konce (Župerka 1983) — umožňují organizovat text na základě asociací; konektory propojující věty nejsou vždy zapotřebí, převahu mají implicitní způsoby propojení vět.

Zónu styku obou funkčních stylů tvoří podskupiny vět o délce 12—17 slov, které jsou v obou stylech téměř stejně časté (v odborném stylu — 14,8 procenta, v beletristickém — 16,3 procenta). Takové věty lze tedy považovat za invariantní znak obou stylů, „jazykovou konstantu“ (Долежел 1964: 24). Lze se domnívat, že věty tohoto rozmezí jsou optimální pro porozumění a zapamatování: dospělý člověk si nejlépe zapamatuje věty o délce 15—17 slov, hranice optimálního porozumění činí 20 slov (Ogburn 1963: 101). Tyto hranice samozřejmě nelze absolutizovat, protože závisí na mnoha extralingvistických faktorech — povaze sdělované informace, typu textu, vlastnostech adresáta aj.

Sakinio ilgis laikomas sakinio struktūros funkcija (Лесскис 1962: 83), todėl būtina atsižvelgti į vientisinių ir sudėtinių sakinių pasiskirstymą kalbamuosiuose stiliuose bei į jų ilgį.

V odborném stylu převládají souvětí (55,9%), v textech uměleckého stylu je jejich četnost nižší (46,5%); rozdíl je statisticky významný (p < 0,001). Převaha souvětí v odborném stylu je stabilní a jen málo závisí na extralingvistických faktorech (oboru vědy, substylu, autora). Je dobře známo, že pro odborný styl je charakteristická stereotypnost; autor odborného textu se musí smířit s tím, že jeho publikace bude podobná jiné práci na stejné téma. Osobitý syntaktický rukopis představuje pouze určitou možnost, jejíž realizace závisí na individuálních vlastnostech autora odborné práce jako uživatele jazyka (Винокур 1980: 122), nikoli však na jeho kvalifikaci odborníka. V textech uměleckého stylu taková stabilita neexistuje; záleží v nich na mnoha věcech na autorovi: četnost jednoduchých vět kolísá od 26% (Mušinskas) do 70% (Bubnys, Vilimaitė). Toto kolísání může záviset na tom, který syntaktický typ prózy — syntagmatický (hierarchický), nebo rozčleněný (aktualizovaný) — v konkrétním uměleckém textu převládá. Délka vět narůstá v syntagmatické próze, když se „jednotlivá věta integruje do jednoho složitého syntagmatického cyklu“ (Арутюнова 1972: 163). V textech rozčleněné prózy se hierarchické vztahy narušují, každý informační prvek je základem samostatné věty. Např.:

172

Nemotorně ohmatávali zčernalé od dešťů kliky domovních vchodových dveří, prahy, pluhy a brány ponechané na polích a poté, co pronikli mezi korunami stromů tam, kde Kristupas s Kazimierem vykopávali koudelí dno člunu, olízli zčernalé listy olší, které pokryly zemi, a zdálo se, že se okamžitě pokryjí jinovatkou, a až tito muži půjdou sítěmi přes louky, budou úplně bílé od mrazu a pod nohama jim bude dunět země zpevněná mrazem (Radz PV 99).

A byla noc. V domě i na dvoře. Všude noc. Temná, hluboká, dlouhá, tichá. Praskalo víko hořící lampy pod stropem. Ztlumená. Aby spotřebovala méně petroleje (Balt SJ 250). Liudas Skirmonis se usmíval. Prostovlasý, s rty ozdobenými mrazíkem. Domovům. Kolemjdoucím. A konečně té oprýskané kamenné zdi (Avyž Ch S 8).

Styly se ještě výrazněji liší délkou jednoduchých vět a souvětí (tabulka 3).

Tabulka 3

Rozložení skupin délek jednoduchých a souvětí (v procentech)

Typ věty | Styl | Skupiny vět: velmi krátké (1—8 slov), krátké (9—17 slov), středně dlouhé (18—30 slov), dlouhé (31—46 slov), velmi dlouhé (47 a více slov). Jednoduché věty: odborný 20,4; 46,9; 28,8; 3,6; 0,3. Umělecký 68,5; 26,9; 4,2; 0,3; 0,0. Souvětí: odborný 2,4; 29,3; 50,0; 17,4; 0,9. Umělecký 13,7; 46,9; 29,1; 7,7; 2,6.

Snad nejzřetelnější vlastností odborného stylu, kterou tato tabulka ukazuje, je složitost jednoduchých vět. Ačkoli je jejich procentuální podíl nižší než v uměleckém stylu, jsou však mnohem delší než v uměleckých textech (x̄m = 14,5; x̄g = 7,4; sm = 7,6; sg = 5,1). Jinými slovy, v odborných textech se vyskytuje mnoho jednoduchých vět složité struktury, rozvitých řadami několikanásobných větných členů, přechodníkovými skupinami slov, vsuvkami a vloženými konstrukcemi. Možnostmi předávání podrobných a věcně přesných informací se takové věty vyrovnají souvětím, což vysvětluje jejich četnost v odborných textech.

Jednoduchost struktury jednoduchých vět v textech uměleckého stylu (samozřejmě ve srovnání s odborným stylem) potvrzuje také skutečnost, že vět složených z 1—2 slov je v uměleckých textech 5,3 procenta, zatímco v odborných textech pouze 0,3 procenta.

Fungování souvětí má odlišný obraz. Ačkoli se průměrná délka statisticky liší (x̄m = 21,2; x̄g = 17,7; p< 0,001), tento rozdíl však nemá

173

kvalitativní význam. To se ukáže, když souvětí rozdělíme podrobněji (tabulka 4).

Tabulka 4

Ukazatele rozložení délek souvětí

Druh věty

Odborný styl

Umělecký styl

%

x̄

S

%

x̄

S

Souřadná

11,8

20,6

7,7

15,9

14,8

7,3

Podřadná

68,2

19,7

8,1

40,5

15,5

8,0

Bez spojek

6,3

22,3

8,2

18,1

13,7

7,4

Smíšená

13,7

28,5

7,8

25,5

26,3

14,5

Je patrné, že souvětí odborného stylu jsou v průměru delší než věty v uměleckých textech; přibližně stejné směrodatné odchylky ukazují, že tento rozdíl je invariantní. Jedinou výjimkou jsou smíšená souvětí, jejichž rozložení v uměleckých textech charakterizuje větší směrodatná odchylka, a tedy i mnohem větší rozpětí kolísání délky. Mezi smíšenými souvětími uměleckého stylu tvoří 1,3 procenta velmi krátké věty (do 8 slov) a 8,7 procenta velmi dlouhé věty (více než 47 slov). Pro srovnání je třeba uvést, že smíšená souvětí odborných textů jsou standardnější: velmi krátké věty nebyly zaznamenány vůbec a velmi dlouhé tvoří pouze 0,7 procenta jejich celkového počtu.

Složená souvětí různých funkčních stylů bez spojek se rovněž liší: v uměleckých textech se vyskytují častěji než v odborných a jsou mnohem kratší (P < 0,001). Tuto tendenci podmiňuje důležitá vlastnost uměleckého stylu — dynamičnost (opačnou vlastností odborného stylu je statičnost). Poměrně krátká souvětí bez spojek v tomto stylu pomáhají zachytit střídání událostí a jejich rytmus, vytvářet napětí, tj. přebírají dodatečnou sémantickou zátěž textu. V odborných textech se usiluje o zdůraznění logických vztahů a jejich přesnější vyjádření, proto se upřednostňují souvětí s vedlejšími větami; tato tendence je příznačná pro všechny odborné texty bez ohledu na vědní obor či podstyl. Souvětí s vedlejšími větami, která vyjadřují „čisté“ logické vztahy (účelové, podmínkové, příčinné, přípustkové aj.), lze považovat za relevantní rys odborného stylu. Při popisu jevů skutečnosti, synchronním vyjadřování myšlenek a uvažování se používají přívlastkové a vysvětlovací věty (takových souvětí s vedlejšími větami je v odborném textu rovněž mnoho).

Možnosti rozvíjení souvětí, závislé na jeho „průměrném gramatickém potenciálu“ (Ярцева 1969: 174), vyjadřuje počet vět (tabulka 5).

174

Rozložení souvětí s různým počtem vět

5 lentelė

Styl

Počet vět

2

3

4

5–6

7–8

9 a více

Odborný

66,0

26,0

6,0

1,8

0,2

0,0

Umělecký

57,6

24,2

9,7

6,4

1,3

0,8

Z toho vyplývá, že ačkoli je průměrná délka souvětí v uměleckých textech kratší, počet vět v nich je vyšší. V obou stylech jsou nejčastější souvětí o dvou větách, avšak v odborném stylu je jejich četnost vyšší (rozdíl je statisticky významný, p < 0,001). V odborných textech je velmi málo (v této studii nebyla zaznamenána žádná) souvětí s více než 8 větami (ačkoli i takové souvětí se obtížně chápe!). Naproti tomu v uměleckých textech se vyskytují souvětí až s 15 větami. Tuto tendenci potvrzuje koeficient složitosti souvětí (průměrný počet vět): v uměleckém stylu činí 2,8, v odborném 2,2. Existuje i další rozdíl: délka vět v souvětích uměleckého stylu (x̄g = 6,3, sg = 4,3) se od délky jednoduchých vět liší jen málo, zatímco jednoduché věty odborného stylu jsou mnohem delší než věty v souvětích (x̄m = 9,2, sm = 6,5). V odborném stylu jsou jednoduché věty často ekvivalentní souvětím a přebírají jejich funkce; na tuto tendenci upozorňují lingvisté, kteří zkoumali odborný styl v jiných jazycích.

V uměleckém stylu je tomu jinak. Malý rozdíl mezi délkou jednoduchých vět a vět v souvětích, jakož i četnost souvětí bez spojek a souřadicích souvětí svědčí o větší samostatnosti vět; délka vět v uměleckém stylu závisí především na jejich počtu v souvětí. Například věty v souvětích v textech T1 (Aputis) a T2 (Bubnys) jsou téměř stejně dlouhé, ale koeficient složitosti těchto souvětí se výrazně liší – 3,8 a 2,0.

Lze vypočítat souhrnný ukazatel délky vět, přičemž délka věty v souvětí se považuje za jednotku (Акимова 1973: 74). Podle tohoto ukazatele činí poměr délky jednoduchých vět a souvětí v uměleckém textu 1: 1,2: 2,8, zatímco v odborných textech 1: 1,6: 2,3. Tyto ukazatele znovu potvrzují již popsaný jev: v uměleckých textech se jednoduché věty fungující samostatně a věty v souvětích vyznačují stejnými tendencemi k rozvíjení, zatímco v odborném stylu jsou společné tendence k rozvíjení příznačné pro jednoduché věty i souvětí.

LITERATŪRA

1. Arader H. Sentence and Word Length in Scientific Writing. — Essays on Thinking and Writing in Science, Engineering and Business. Iowa, 1963, p. 232—238.

2. Egger's H. Zur Syntax der deutschen Sprache der Gegenwart. — Studium Generale, H. 1. 1962. p. 49—59.

175

3. Beneš E. Syntaktische Besonderheiten der deutschen wissenschaftlichen Fachsprache. — Deutsch als Fremdsprache. H. 3, 1966, S. 26—36.

4. Herdan G. Type-token mathematics. — Mouton and s’Gravenhage, 1960.

5. Yule G. U. On a Sentence Length as a Statistical Characteristic of Style in Prose. — Biometrica, 1939, N. 30.

6. Kraus J. Úvod do stylistiky pro informační pracovníky. Praha, 1977.

7. Meier H. Deutsche Sprachstatistik. Bd. 1, Hildesheim, 1964.

8. Ogburn W. F. On Scientific Writing. — In.: Essays on Thinking and Writing in Science, Engineering and Business. Iowa, 1963, p. 92—105.

9. Pikčilingis J. Lietuvių kalbos stilistika. T. 1. V., 1971.

10. Schlesinger I. M. Sentence Structure and the Reading Process. The Hague-Paris, 1968.

11. Tėšitelová M. Využití statistických metod v gramatice. Praha, 1980.

12. Župerka K. Lietuvių kalbos stilistika. V., 1983.

13. Адмони В. Г. Развитие структуры предложения в период формирования немецкого языка. Ленинград, 1966.

14. Адмони В. Г. Пути развития грамматического строя в немецком языке. Москва, 1973.

15. Акимова Г. Н. Размер предложения как фактор стилистики и грамматики. — Вопр. языкознания, 1973, № 1, с. 67—79.

16. Арутюнова И. Д. О синтаксических типах художественной прозы. Общее и романское языкознание. Москва, 1972.

17. Вашак П. Длина слова и длина предложения в текстах одного автора. — Вопросы статистической стилистики. Киев, 1974, с. 314—329.

18. Винокур Т. Г. Закономерности стилистического использования языковых единиц. Москва, 1980.

19. Долежел Л. Вероятностный подход к теории художественного стиля. — Вопр. языкознания, 1964, № 2, 19—29.

20. Лесскис Г. А. О размерах предложения в русской научной прозе 60-х годов XIX века. — Вопр. языкознания, 1962, № 2, с. 78—95.

21. Мисик Й. Математические методы в стилистике. — Вопр. языкознания, 1967, № 3, с. 42—52.

22. Статистичні параметри стилі в. Київ, 1967.

23. Ярцева В. Н. Пределы развертывания синтаксических структур в связи с объемом информации. — В кн.: Инвариантные синтаксические значения и структура предложения. Москва, 1969, с. 163—177.

ŠALTINIAI

MOKSLINĖ LITERATŪRA

1. Basal ykas A. Lietuvos TSR kraštovaizdis. V., 1977.

2. Bernatonis J. Mikroelementų įtaka rūgščių pieno produktų gamybai ir jų savybės. V., 1980.

3. Dagys J. Augalų ekologija. V., 1980.

4. Dav idavičius E. Galvanotechnika ir jos panaudojimas. V., 1979.

5. Dundulis B. Lietuva Napoleono agresijos metais (1807—1812). V., 1981.

6. Fiziologija. V., 1978.

7. Gečiauskas S., Klimka L. Naujieji puslaidininkiniai mikrobangų prietaisai. V., 1977.

8. Gelžbetoninės konstrukcijos. V., 1978.

9. Girdenis A. Fonologija. V., 1981.

10. Girdzijauskas J. Lietuvių eilėdara. V., 1979.

11. Gublinas A., Norvila s H., R aukcis R. Mašinų gamybos techninio paruošimo automatizavimas. V., 1978.

176

12. Jasinskas L., Adomas R., Raguotienė N. Organinė chemija. V., 1979.

13. Januškevičiūtė A. Klinikinė fonokardiologija. V., 1979.

14. Jovaiša L. Psichologinė diagnostika. K., 1975.

15. Kabailienė M. Taikomosios polinologijos pagrindai. V., 1979.

16. Kapustininkaitė T. Alksnynai. V., 1983.

17. Kareckas L. Kombinuotieji pašarai. V., 1981.

18. Kubilius J. Tikimybių teorija ir matematinė statistika. V., 1980.

19. Kumpikas L. Mašinų gamybos technologijos pagrindai. V., 1978.

20. Lozuraitis A. Tiesa ir vertybė. V., 1980.

21. Mačionis A. Stuburiniai gyvūnai. V., 1981.

22. Mickūnas S. Elektrodinamikos pagrindai. V., 1975.

23. Midvikas D. Polių darbai. V., 1978.

24. Mokslinė-techninė pažanga ir gamybos efektyvumas. V., 1983.

25. Nainys V. Virpesiai ir triukšmas pramonėje. V., 1972.

26. Pedagogika. V., 1981.

27. Psichologijos paskaitos. V., 1980.

28. Raugale A., Mitūzas H., Vaičiuvėnas V. Vaikų ligų gydymas antimikrobiniais preparatais. V., 1983.

29. Sauka D. Lietuvių tautosaka. V., 1982.

30. Svogūnų auginimas. V., 1980.

31. Šeštokas V. Keliai, transportas, miestai. V., 1976.

32. Šimakauskas S. Elektra automobilyje ir motocikle. V., 1979.

33. Urbutis V. Žodžių darybos teorija. V., 1978.

34. Vasiliauskas R. Mokinių darbštumo ugdymas. K., 1983.

GROŽINĖ LITERATŪRA

1. Aputis J. Gegužė ant nulūžusio beržo. V., 1986.

2. Aputis J. Skrudėlynas Prūsi joje. V., 1989.

3. Aputis J. Keleivio novelės. V., 1985.

4. Avyžius J. Žmogus lieka žmogumi. V., 1975.

5. Avyžius J. Sodybų tuštėjimo metas. V., 1977.

6. Avyžius J. Chameleono spalvos. V., 1979.

7. Būbnys V. Alkana žemė. Po vasaros dangum. Nesėtų rugių žydėjimas. V., 1977.

8. Būbnys V. Pilnaties valandą. V., 1980.

9. Baltušis J. Pard uotos vasaros. T. II. V., 1969.

10. Baltušis J. Su kuo valgyta druska. T. I. V., 1979.

11. Baltušis J. Sakmė apie Juzą. V., 1979.

12. Bieliauskas A. Kauno romanas. V., 1973.

13. Bieliauskas A. Ramūs laikai. V., 1983.

14. Bieliauskas A. Mes dar susitiksim, Vilma! V., 1975.

15. Dirgėla P., Dirgėla P. Žaibai gęsta rudenį. V., 1971.

16. Dirgėla P., Dirgėla P. Šalavijų kalnas. V., 1977.

17. Dirgėla P., Dirgėla P. Sermenų vynas. V., 1980.

18. Granauskas R. Gyvenimas po klevu. V., 1988.

19. Granauskas R. Baltas vainikas juodam garvežiui. 1987.

20. Granauskas R. Duonos valgytojai. V., 1975.

21. Ivanauskaitė J. Mėnulio vaikai. V., 1988.

22. Ivanauskaitė J. Kaip užsiauginti baimę. V., 1979.

23. Jacinevičius L. Apysakos. V., 1981.

24. Jacinevičius L. Arbatą penktą valandą ryto. V., 1979.

25. Jacinevičius L. Atmink pradžią. V., 1986.

26. Jasukaitytė V. Stebuklinga patvorių žolė. V., 1987.

28. Jasukaitytė V. Balandė, kuri lauk s. V., 1989.

29. Kašauskas R. Mažos mūsų nuodėmės. V., 1975.

30. Kašauskas R. Suaugusiųjų žaidimai. V., 1988.

177

31. Kašauskas R. Motociklininkai. V., 1973.

32. Klimas R. Gintė ir jos žmogus. V., 1981.

33. Klimas R. Tiktai ugnis užgydys. V., 1989.

34. Klimas R. Atostogos po Aukštaitijos pinatami. V., 1976.

35. Kondrotas T. S. Įvairių laikų istorijos. V., 1982.

26. Kondrotas T. S. Pasaulis be ribų. V., 1977.

37. Kondrotas T. S. Žalčio žvilgsnis. V., 1981.

38. Lankauskas R. Džiazo vežimas. V., 1971.

39. Lankauskas R. Dar viena diena. V., 1982.

40. Lankauskas R. Nė vienas nebuvo pagailėtas. V., 1990.

41. Martinkus V. Negęsta žvaigždė paukščio pėdoje. V., 1988.

42. Martinkus V. Neb ausi prapultim amžina. V., 1987.

43. Martinkus V. Medžioklė draustinyje. V., 1983.

44. Mikelinskas J. Rugpjūčio naktį. V., 1971.

45. Mikelinskas J. Už horizonto — laisvė. V., 1986.

46. Mikelinskas J. Kur lygūs laukai. V., 1981.

47. Mykolaitis-Putinas V. Sukilėliai. K., 1979.

48. Mikulėnaitė E. Ateities lietus. V., 1967.

49. Mikulėnaitė E. Diena, naktis, diena. V., 1976.

50. Mikulėnaitė E. Ona. V., 1981.

51. Mušinskas D. Kol išaušta rytas. V., 1979.

52. Mušinskas D. Mėlynų dilgėlių naktis. V., 1982.

53. Mušinskas D. Šviesa virš Tausado. V., 1987.

54. Paukštelis J. Raštai. T. II. V., 1982.

55. Paukštelis J. Netekėk, saulele. V., 1963.

56. Paukštelis J. Čia mūsų namai. V., 1974.

57. Petkevičius V. Ko klykia gervės V., 1973.

58. Petkevičius V. Sermukšnių lietus. V., 1988.

59. Petkevičius V. Speiguoti pavasariai. V., 1965.

60. Pocius A. Ištirpę migloje. V., 1972.

61. Pocius A. Liepos šešėlyje. V., 1984.

62. Pocius A. Per laukus iki miesto. V., 1979.

63. Radzevičius B. Priešaušrio vieškeliai. V., 1979.

65. Rimkevičius V. Girėnai. V., 1989.

66. Rimkevičius V. Vilniaus novelės. V., 1967.

67. Simonait y tė I. Aukštųjų Šimonių likimas. V., 1973.

68. Simonait y tė I. Vilius Karalius. V., 1967.

69. Simonait y tė I. O buvo taip. V., 1977.

70. Sirijos Gira V. Aleksoto tiltas. V., 1979.

71. Sirijos Gira V. Bėgimas nuo šešėlio. V., 1980.

72. Sirijos Gira V. Raudonmedžio rojus. V., 1978.

73. Sluckis M. Laiptai į dangų. V., 1978.

74. Sluckis M. Saulė vakarop. V., 1976.

75. Sluckis M. Nedidelė avarija. V., 1976.

76. Šaltenis S. Riešutų duona. V., 1972.

77. Šaltenis S. Atminimų cukrus. V., 1983

78. Šaltenis S. Duokiškis. V., 1977.

79. Šavelis R. Amžinoji šviesa. V., 1987.

80. Šavelis R. Paparčio šešėly. V., 1980.

81. Šavelis R. Dievo avinėlis. V., 1974.

82. Vienuolis A. Amžinasis smuikininkas. V., 1973.

83. Vilimaitė B. Vasaros paveikslėlis. V., 1981.

84. Vilimaitė B. Tėvo vardas. V., 1987.

85. Vilimaitė B. Rojaus obuoliukai. V., 1981.

86. Zurba A. Integral as. V., 1983.

87. Zurba A. Molžemis V., 1986.

178

88. Zurba A. Inkilas už miesto. V., 1989.

SENTENCE LENGTH IN SCIENTIFIC PROSE AND BELLES-LETTRES STYLE

Summary

The distinctive feature of scientific prose and belles-lettres styles in Lithuanian is the avarage length of sentence and its parameters. The greatest differentiation is achieved in case of very short sentences, i.e., when their length is 1—5 words. In scientific prose style such short sentences are five times less frequent than in belles-lettres style.

Sentence length in both styles depends upon the frequency of simple and complex compound sentences are more frequent than simple ones. Long simple sentences of this style make it possible to convey as full and exact information as that conveyed by complex or compound sentences. Whereas in belles-lettres style complex or compound sentences are less frequent, very shot simple sentences prevail.

In scientific prose style the same tendencies of development are characteristic of both simple and compound or complex sentences; in belles-lettres style – of simple sentences and their constituent parts.

179