LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Algirdas SABALIAUSKAS

KAZIMIERAS BŪGA A LITEVSKÁ LEXIKOGRAFIE

Dějiny litevské lexikografie jsou součástí složitých a často tragických dějin naší kultury. Již čtvrté století píší sami Litevci i jejich přátelé z jiných národů (a někdy i nepřátelé) slovníky litevského jazyka. Pro jedny byly slovníky učební pomůckou. Jiní je psali, aby lépe vysvětlili biblická slova. Pro další byl slovník litevského jazyka pomníkem vymírajícího národa a jazyka. Připomeňme si myšlenku, kterou vyslovil Ferdinand Nesselmann v roce 1846: „Za padesát let už nebude možné sestavit slovník litevského jazyka“ (Nesselmann 1846: 149) – rozuměj, litevský jazyk už bude zaniklý... Slovníky litevského jazyka psali kněží, lékaři, profesoři zahraničních univerzit i více či méně vzdělaní Litevci. Dionizas Poška se čtenářům svého chystaného slovníku omlouval:

Nepėyk tum mana rasztu! nes raszi artois, Su Žagre, ne Su Plunksna Žiemes Rasztois (Poška 1959: 86).

Třicet let věnoval slovníku litevského jazyka, ale bohužel se nedočkal plodů své práce, Jokūbas Brodovskis. Jako krásná legenda se do dějin litevské lexikografie zapsal také Antanas Juška, který rovněž nespatřil plody své práce. Jen pilný Frydrichas Kuršaitis úspěšně dokončil velké dílo a s uspokojením mohl v posledním lexikografickém díle, vydaném v roce 1883, ve „Slovníku litevsko-německém“ napsat: „Tak končím svou literární práci v litevském jazyce a přeji požehnání svému národu, k němuž od narození náležím a jemuž jsem po dlouhá léta poctivě sloužil“ (Kurschat 1883: XII).

Problematika litevské lexikografie velmi zajímala a někdy také sami slovníky psali probuditelé litevského národního obrození z konce 19. a počátku 20. století. Jak hluboko pronikla myšlenka slovníku do vědomí tehdejší litevské inteligence, by snad mohl dokládat i následující příběh. Významný představitel litevského národního obrození, učitel marijampolského gymnázia Petras Kriaučiūnas, který mimochodem sám připravoval slovník litevského jazyka, v roce 1903 ve Varpe (9/10, s. 229) vzpomíná, že jeho bývalý žák, spisovatel Antanas Vilkutaitis-Keturakis, mu už smrtelně nemocný a s rozvrácenými nervy psal, že jako by vyhrál v loterii obrovskou sumu peněz a „z vlastní kapsy se zavazuje zařídit litevské noviny v každém větším městě Litvy s bohatým honorováním redaktorů a spisovatelů; slíbil také, že za své peníze vydá dobrý litevský slovník a další důležitější litevské knihy“ (Kuzmickas 1981: 213–214).

Materiál pro slovník litevského jazyka sbíral budoucí prezident Litvy

1

Kazys Grinius, budoucí arcibiskup, blahoslavený Jurgis Matulaitis a mnoho dalších tehdejších litevských vzdělanců.

Když si připomínáme badatele litevského jazyka z 19. a počátku 20. století, nejspíš je chtě nechtě rozdělujeme do dvou skupin – na cizince, profesory významných evropských univerzit, kteří měli vynikající lingvistické vzdělání, ale živý litevský jazyk ovládali nedostatečně nebo jej dokonce neznali, a na naše vlastní, velké nadšence pro svou práci, kteří dobře ovládali mateřský jazyk a někdy dobře znali jeho nářečí, neměli však kvalitní lingvistickou průpravu. Prvním badatelem litevského jazyka, jemuž nic nechybělo – ani vynikající vzdělání, ani pozoruhodný cit pro mateřský jazyk a jeho znalost, ani nadání, ani nadšení – byl Kazimieras Būga.

K. Būga, který ještě neměl ani maturitní vysvědčení, už shromáždil několik sešitů materiálu pro slovník litevského jazyka. V roce 1902 začal zapisovat slovníkový materiál „už ne do sešitů, nýbrž na kartičky“. Toto datum je právem považováno za počátek kartotéky akademického „Slovníku litevského jazyka“.

V roce 1912 K. Būga dokončil studia na Sankt Peterburžské univerzitě a byl ponechán k přípravě na profesuru na katedře srovnávací jazykovědy vedené profesorem Janem Baudouinem de Courtenay. Toto datum souvisí také s činností K. Būgy jako lexikografa. Právě v tomto roce vyšlo jeho první lexikografické dílo „Litovsko-russkij slovarčik k pervym 20-ti litovskim skazkam v izdanii „Lietuvių pasakos“ (Vilnius, 1905), sostavlennyj K. K. Bugojų pri učastii I. A. Boduèna-de-Kurtenė“ (S.-Peterburg, 1912). Šlo o učební pomůcku určenou čistě praktickému účelu – výuce litevského jazyka, kterou J. Baudouin de Courtenay vedl na Sankt Peterburžské univerzitě a na Vyšších ženských kurzech. Dnes je to samozřejmě jen důležitý detail, že je zde K. Būgovo jméno uvedeno vedle jména jeho velkého učitele. Mnohem významnější událostí v životě K. Būgy v roce 1912 bylo, že mu tehdy Sankt Peterburžská akademie věd svěřila redakci a vydání II. svazku slovníku Antanase Jušky. K. Būga se nyní, dalo by se říci, věnuje výhradně této práci. Práci K. Būgy na tomto díle litevské lexikografie podrobně popsala Birutė Tolutienė (Tolutienė 1961: 261–272). To byl začátek rozsáhlé lexikografické práce K. Būgy. B. Tolutienė ji zhodnotila takto: „K. Būga výrazně rozšířil hesla slovníku A. Jušky o nový materiál. Nově doplněné významy a uvedené písemné prameny poskytly mnoho důležitých údajů pro zkoumání historie a užívání heslového slova. K. Būga nešetřil ani svým materiálem, ani svými znalostmi, ani velkým úsilím a z některých hesel A. Jušky vytvořil celé malé studie“ (Tolutienė 1961: 263). Po takových redakčních změnách se slovník samozřejmě značně vzdálil originálu A. Jušky, s čímž Akademie věd nebyla spokojena. K. Būga chtěl z materiálu slovníku A. Jušky vytvořit dokonalý slovník litevského jazyka. Brzy se však přesvědčil, že to není možné, protože materiálu není dostatek, není všude spolehlivý a navíc byl shromážděn jen z malé části Litvy. Kontroly a doplňování zabraly nesmírně mnoho času. Práci brzdilo také to, že nejvyšší

2

pomalost práce redaktora Filipa Fortunatova. K. Būga působí na univerzitách v Permi a Tomsku. V roce 1918 získává titul profesora. Velmi intenzivně shromažďuje materiál pro svůj nyní již budoucí slovník. V roce 1920 se vrací do Litvy se čtyřmi pudy kartotéčních lístků ke slovníku. Brzy se jeho kartotéka rozroste na čtyřnásobek. Dne 13. května 1923 začíná K. Būga psát svůj slovník, v němž se rozhodl napsat o každém slově vše, co tehdy bylo známo ve vědě o jazyce. Práce K. Būgy skončila tragicky. Druhý sešit slovníku vyšel až po autorově smrti.

Sám K. Būga se o svém slovníku vyjádřil velmi kriticky: „V ‚Litevském slovníku‘ ať nikdo nehledá dokonalost ani systematičnost. Toho všeho při uspěchané práci stěží někdo dosáhne [...] ‚Litevský slovník‘ je třeba považovat za koncept, který bych se za lepších životních podmínek v Litvě neodvážil vydat, aniž bych jej nejprve důkladně přepracoval a uhladil. Domníval jsem se, že mi naši potomci za ten koncept nebudou zazlívat, neboť i koncept poskytne nemálo materiálu“ (Būga 1961: 696).

V roce 1930 je nově zorganizována slovníková redakce. Ministerstvo školství pověřuje jejím vedením Juozase Balčikonise. Sekretář redakce Napalys Grigas, člověk bez akademických titulů a vysokoškolského diplomu, při přebírání kartotéky slovníku K. Būgy z univerzity dokonce vyděsí svého někdejšího profesora Vincase Krėvė-Mickevičiuse: „Tak teď už víme, kdo bude dál pracovat na redakci slovníku, do níž se po Būgovi až dosud nikdo neodvážil pustit“ (Grigas 1981: 23).

Nová redakce se okamžitě potýkala s otázkou, jaký druh slovníku připravovat. Bylo možné vydávat dál materiál shromážděný K. Būgou. Kdo však nahradí, řečeno slovy Jānise Endzelīnse, ducha K. Būgy, který tento materiál tak pronikavě chápal a vykládal? (Endzelīns 1979: 669). Charakter slovníku se zásadně změnil. Jeho kartotéka se rozrostla. Autorem slovníku se, dá se říci, stal celý národ. Dnes se radujeme, že už máme sedmnáct svazků slovníku. Tento slovník je bezpochyby nejvýznamnějším dílem litevských jazykovědců našeho století. Je to, jak říká litevský dramatik a kritik ze Spojených států amerických Kostas Ostrauskas, „snad nejskvělejší litevská kniha“, kterou je třeba číst „stránku po stránce, a ne v ní hledat slovo a jeho význam jen tehdy, když je to naléhavě zapotřebí“ (Ostrauskas 1989: 7–8). Bronė Vosylytė, která zkoumala lexikografickou činnost K. Būgy a věnovala mnoho let svého života akademickému „Litevskému slovníku“, správně tvrdila, že „Būgův slovník zahájil novou etapu vývoje litevské lexikografie – etapu vydávání velkého ‚Litevského slovníku‘“ (Vosylytė 1956: 113).

Slovník už píše několik generací litevských lexikografů. Největší zásluhu na tomto díle však mají dvě osobnosti – Kazimieras Būga a Juozas Balčikonis.

LITERATŪRA

Būga K. 1961: Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Endzelīns J. 1979: Darbu izlase 3, 1 d., Rīga: Zinātne.

Grigas N. 1981: Kaip aš tapau žodynininku. – Mūsų kalba 1, 21–25.

Kurschat F. 1883: Littauisch-deutsches Wörterbuch, Halle A. S.: Verlag der Buchhandlung

3

des Waisenhauses.

Kuzmicka S. V. 1981: Antanas Vilkutaitis-Keturakis, Vilnius: Mokslas.

Nesselmann G. H. F. 1846: Zum littauischen Lexikon. – Neue Preussische Provinzial-Blätter B. 2, H. 2.

Ostrauskas K. 1989: “Žodžiai, žodžiai, žodžiai...” – Metmenys 56, 3–15.

Poška D. 1959: Raštai, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla.

Tolutienė B. 1961: Antanas Juška leksikografas. – Literatūra ir kalba 5, 87–377.

Vosyl y tė B. 1956: K. Būga žodynininkas. – Literatūra ir kalba 1, 84–113.

KAZIMERAS BŪGA AND LITHUANIAN LEXICOGRAPHY

Summary

Kazimieras Būga (1879–1924) was the first specialist in the Lithuanian language who lacked neither excellent training nor the knowledge of and feeling for his mother tongue. Būga’s life and the history of the Academic Lithuanian Dictionary are two things which are inseparable. In 1902 Būga, still a secondary school student, began to rewrite his collections of words on special slips. This date is considered to be the beginning of the card index of the Academic Lithuanian Dictionary.

In 1912 Būga got his degree from the University of St. Petersburg and started preparing for a professorship in the department of comparative linguistics headed by Jan Baudouin de Courtenay. In 1918 he was granted the rank of professor. In 1920 Būga returned to Lithuania. He brought with him a large file of cards for his future dictionary. On May 13, 1923, Būga began to write the dictionary. He tried to record everything that was known up to that time about each word. In 1924 the first book of his dictionary was published. On December 2, 1924, Būga’s untimely death was a tragedy for Lithuanian linguistics.

In 1930 the Ministry of Education directed Juozas Balčikonis to continue Būga’s work. It was decided to increase as much as possible the card of index accumulated by Būga and to write the dictionary anew. In 1996 the seventeenth volume of the Academic Lithuanian Dictionary was published. All in all, there will be twenty volumes of the dictionary. The Academic Lithuanian Dictionary is the most important work of Lithuanian philology of our century. It has been prepared by several generations of Lithuanian linguists. But the greatest contribution to this work was made by Kazimieras Būga and Juozas Balčikonis.

4