V Lotyšsku. Tím spíše, že sám autor věnoval celou podkapitolu popisu Lietuvių kalbos saloms ir pėdsakams Gudijoje ir Lenkijoje (s. 386–388) a zmínil tam nevyznačená nářečí.

K drobným poznámkám lze dodat, že na s. 420 není přesně zachován Daukantův pravopis Būdo: namísto Daukantova ī (diakritické znaménko podobné cirkumflexu), označujícího zvláštní rozšířený žemaitský zvuk [ę], je všude vyznačeno ī (pirm gimimo). Zřejmě se neodvážil značit cirkumflex a příslušné diakritické znaménko nebylo k dispozici. Italský čtenář však toto značení vůbec nerozezná od značení v písni na sousední straně (s. 421), Mėnuo saulužę vedė žodžių anksti, pirmą, kde jsou slova označena gravisem. Při převodu žemaitského textu do aukštaitštiny bylo také vynecháno slovo jau (s. 421, ř. 1). Korektorských chyb je velmi málo, přesto se některé vyskytují (na s. 296 je místo Drotvinas yra Drotivinas, na s. 440 Ramonienė místo Ramonienė, na s. 511 Vanagieni místo Vanagienė).

Všechny poznámky by neměly dílo nijak znehodnocovat; při vydávání dalších vydání bude důležité je zohlednit. Ostatně mezi baltskými jazykovědci se už stává banálním říkat, že Diniho dílo si přímo žádá o překlad. Úvody do baltské filologie psali Ernst Fraenkel (německy; Simas Karaliūnas je přeložil také do litevštiny) a Jonas Kabelka. Diniho kniha je však mnohem rozsáhlejší a podrobnější dílo. Už z toho, co bylo řečeno, je patrné, že Dinimu není cizí sociolingvistický přístup, jak dokládají i názvy některých podkapitol: „Omezený jazykový purismus“, s. 365, „Interference s ruštinou“, s. 369, „Jazykové kontakty“, s. 381. Kniha se neobešla ani bez představení kulturologických teorií (Vytautase Kavolise, Tomase Venclovy, s. 298–300) a archeologických údajů (Marije Gimbutienė, Rimutė Rimantienė, G. Česnys, V. Šimėnas, s. 12–16, 188–190). Dnes, kdy nemáme encyklopedie baltských jazyků, bychom mohli Diniho Le Lingue Baltiche používat také jako příruční encyklopedii. V souladu s autorovým založením má dílo encyklopedický záběr. Stejně jako při psaní recenze jakékoli encyklopedie není možné obsáhnout všechno, jsou i recenze celé Diniho knihy Le Lingue Baltiche odsouzeny zůstat neúplné. Takto kvalitní kniha o baltských jazycích nebyla vydána v žádném jiném jazyce. Proto se, byť s rizikem banality, nabízí říci, že by bylo důležité přeložit ji alespoň do jazyků, v nichž se nejčastěji zveřejňují baltistické výzkumy: litevštiny, lotyštiny, ruštiny, polštiny, němčiny a angličtiny. Je to reprezentativní kniha studií baltské filologie.

Giedrius Subačius

University of Illinois Chicago

NA PAMÁTKU RŪDOLFA GRABISE

Lotyšští jazykovědci krásně uctili svého staršího kolegu Rūdolfa Grabise, když u příležitosti jeho devadesátých narozenin vydali zajímavý sborník článků „Savajai

257

kalbai“ (Savai valodai. Riga, 1997). Tiesa, knyga pasirodė jau po jubilijato mirties, tačiau švęsdamas savo gimtadienį jis dar spėjo pasidžiaugti korektūriniu jos egzemplioriumi.

Kromě vzpomínek samotného R. Grabise (Atmiņu druskas, s. 8–67), dopsaných v roce 1991, a jeho bibliografie (s. 306–312) kniha přináší 18 článků z lotyšské jazykovědy na různá témata. Některé články mohou být více či méně zajímavé také pro litevské jazykovědce: Laimutė Baluodė, „‚Exotické‘ výpůjčky v lotyšské toponymii“ („Eksotiskie“ aizguvumi Latvijas toponīmijā, s. 68–72), Maija Baltinia, „Slovotvorné varianty a autorita textu v dějinách spisovného jazyka“ (Vārd darināšanas varianti un teksta autoritāte rakstu valodas vēsturē, s. 73–77), Andrejs Bankavs, „O jazykovědné terminologii“ (Par valodniecības terminoloģiju, s. 78–82), Aina Blinkena, „Postoj k cizím slovům v dějinách lotyšského spisovného jazyka“ (Attieksme pret svešvārdiem latviešu literārās valodas vēsturē, s. 83–96), Inese Edelmanė, „Mikropole některých lexémů v systému názvů rostlin v lotyštině“ (Dažu leksēmu mikrolauki latviešu valodas augu nosaukumu sistēmā, s. 131–140), Jānis Rozenbergs, „Implikovaná aktualizace“ (Implicēta aktualizācija, s. 240–246), Marta Rudzīte, „Nářečí v místních jménech“ (Izloksne vietvārdos, s. 247–259), Anna Stafecka, „Zájmeno ve starých latgalských textech a v současných latgalských nářečích“ (Vietniekvārds senākajos latgaliešu rakstos un mūsdienu Latgales izloksnēs, s. 272–281), Pēteris Vanags, „Varianty dvojhlásky au v nejstarších lotyšských textech – otázka fonetiky, nebo pravopisu?“ (Divskaņa au varianti visvecākajos latviešu rakstos–fonētikas vai rakstības jautājums?“, s. 282–295).

V knize jsou otištěny také články Brigity Bušmanė, Elgy Kagainė, Reginy Kvašytė, Sarmytė Lagzdinios, Dainy Nytinios, Kornelije Pokrotniecė, Ivetty Pūtelė, Valentiny Skujinijos a Anny Vulanės.

Ti, kdo se zajímají o lotyšskou jazykovědu nebo obecně o dějiny lotyšské kultury, si s velkým potěšením přečtou již zmíněné vzpomínky R. Grabise: výrazně se zde rýsuje portrét Jānise Endzelīnse, kulturní život studentů Lotyšské univerzity, krásné obrazy staré lotyšské vesnice i strasti a radosti pracovníků Ústavu jazyka a literatury Lotyšské akademie věd v poválečném období. Zároveň se před námi vynořuje obraz samotného Rūdolfa Grabise, velmi milého, přátelského a patrně věčného optimisty. Člověku se chce citovat poslední větu jeho vzpomínek: „Už tehdy, když mě matka ještě myla v neckách, a také později, ráda říkávala: ‚Rūdytiovi bude život snadný: rychle mu uschnou umyté vlasy.‘ A nyní, když mi už běží pětaosmdesátý rok, troufám si říci, že se tato matčina předpověď dosud plnila.“

Vědecká redaktorka knihy Aina Bl inkena.

Algirdas Sabaliauskas

258