ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVII (2002), 103–107

K osudu duálových forem (česko-lotyšsko-litevské-srbské srovnání s několika obecnými poznámkami)^*

Bohumil Vykypěl

Ústav pro jazyk český AV ČR

V tomto článku jsou srovnávány české, lotyšské, litevské a lužickosrbské morfologické formy. Jsou zde předložena některá obecná pozorování týkající se (a) rozdílu mezi diachronním hlediskem historické jazykovědy a achronním hlediskem srovnávací jazykovědy, (b) projekce diachronie do synchronie a (c) rozdílu mezi dvěma způsoby zániku morfologických kategorií.

Prof. Radoslavu Večerkovi k 75. narozeninám

1. Jak známo, stará čeština měla morfologickou kategorii duálu (přičemž morfologickou kategorií rozumíme souhrn morfémů s určitým Skalického sémetem – v případě duálové kategorie tedy s duálovým sémetem). V průběhu 15. a 16. století však duál zanikl. Z hlediska diachronní formální morfologie češtiny je zajímavá otázka, co se stalo s původními duálovými formami. Pokud jde o spisovný jazyk, některé z nich u některých lexémů částečně převzaly plurálovou funkci (podrobněji viz Berger 1999). V některých nestandardních varietách češtiny se koncovka dativu-instrumentálu duálu prosadila ve funkci instrumentálu plurálu bez lexikálního omezení. Častější doklady se objevují od konce 16. století (viz Gebauer 1896: 20; Oberpfalcer 1935: 173). Toto převzetí plurálové funkce původní duálovou koncovkou nachází poučnou obdobu v dějinách lotyšské deklinace. Současná lotyština má, jak známo, tyto koncovky dativu plurálu: -iem, -’iem, -ām, -ēm, -īm. Jestliže vokalický základ těchto koncovek, tj. ie, īe, ā, ē a ī chápeme vždy jako kmenotvorný formant (téma), lze -m pokládat za vlastní podobu morfému dativu plurálu, společnou všem deklinacím. Ve starších jazykových památkách však nacházíme také

* Za jazykovou korekturu děkuji Markusi Gigerovi (Praha).

104 |

BOHUMIL VYKYPĚL

-iems, -’iems, -āms, -ēms, -īms, tj. bez vokalického základu -ms. Tyto koncovky se – až na nevýznamné výjimky, které lze považovat i za tiskové chyby – vyskytují jako jediné od prvních lotyšsky psaných jazykových památek z 80. let 16. století až do 30. let 17. století. Přibližně od poloviny 17. století začíná kolísání mezi -ms a -m. Od konce 17. století převládá koncovka -m, která v průběhu 18. století nakonec zcela vytlačí koncovku -ms. Koncovka -ms se vyskytuje už jen v západokurlandských dialektech. (Srov. Endzelin 1923: 296f., §231, 307, §255, 311, §270, 320, §283; Vanags 1994: 123.) Koncovku -ms však nacházíme, jak známo, i v moderní spisovné lotyštině, a to v paradigmatu plurálového označení mluvčího a adresáta mu-ms ‘nás’, ju-ms ‘vás; Vám’.

Jediným prostředkem k určení chronologicky primární funkce těchto lotyšských forem je srovnávací metoda, tj. v tomto případě srovnání s litevštinou. Litevština má tři numerická sémeta: singulár, plurál a duál. V současném jazyce jsou duálová morféma, jak známo, z hlediska užívání periferní (téměř se neužívají), přesto však existují jako plnohodnotná a paradigmaticky úplná kategorie. Pokud jde o dativ, existují tyto koncovky: v plurálu -ams, -oms, -ēms, -ims, -ums, -iems; v duálu -am, -om, -ēm, -im, -um, -iem; tj. bez vokalického základu jako tématu -ms a -m.

Na základě srovnání lotyštiny s litevštinou lze tedy předložit následující výklad (srov. také Rūķe-Draviņa 1977: 98): Ve výchozím systému má forma -ms funkci dativu plurálu a forma -m funkci dativu duálu; po zániku duálu se koncovka -m v lotyštině prosadila v plurálové funkci, pouze při označování mluvčího a adresáta zůstala zachována koncovka -ms (tj. v kategoriích ostře vymezených vůči ostatním označením, neboť ta se vyskytují ve třetí osobě).

Je zřejmé, že mezi popisem vývoje českého instrumentálu plurálu a popisem vývoje lotyšského dativu plurálu existuje NOETICKÝ rozdíl: poznání, které nabízí první popis, má jinou hodnotu než poznání zprostředkované druhým popisem. Zatímco v prvním případě popisujeme něco, co existuje, ve druhém tomu tak je jen částečně.

Na tomto příkladu lze velmi dobře pozorovat také rozdíl mezi povahou metody HISTORICKÉ jazykovědy a metodou jazykovědy SROVNÁVACÍ. Zatímco první lze právem nazvat DIACHRONNÍ, druhá je spíše ACHRONNÍ: rozhodující historickou metodu zde totiž nelze použít, neboť slovy Antoina Meilleta (1934: 49) „on ne peut expliquer historiquement une forme que par une forme plus ancienne“. Jestliže však žádná starší forma nepředchází, lze vytvořit pouze vysvětlující model založený na srovnání s určitými jinými jazykovými systémy, který sám o sobě není vázán ani na čas, ani na prostor (srov. Meillet 1925: 15; Hjelmslev

ZUM SCHICKSAL DER DUALFORMEN

| 105

1968: 34). Rozdíl mezi diachronním hlediskem historické jazykovědy a achronním hlediskem srovnávací jazykovědy lze srovnat s rozdílem mezi dějinami a evolucí: první řadí zkoumané objekty do času a kultury a představuje nenutné řazení změn, zatímco druhá spíše stanovuje vztahy mezi objekty a vytváří nutné uspořádání změn. Paul Diderichsen (1966: 307, 338) k tomu napsal:

„Můžeme zajít ještě dál a tvrdit, že evoluce nemá nic společného s ‚pravými dějinami‘ ani s ‚časem‘ v běžném smyslu. Prvním úkolem je uspořádat varianty do strukturální hierarchie; druhořadé je, že můžeme formulovat hypotézy o projevech těchto struktur, které po sobě následují v čase a prostoru.“ […] „Záměna pojmů evolution a history vedla k jednostrannému pohledu na jazykovědu. Druhý z těchto termínů by se měl používat pouze tehdy, když je jazyk chápán jako součást kulturních dějin (týká se tedy geografického rozšíření dialektů a podobně). První termín je mnohem obtížnější. Znamená, že můžeme nalézt obecné zákonitosti, které se uplatňují při změně jazyka.“

Nepochybně by bylo možné v případě lotyšských koncovek dativu plurálu vytvořit i jiné výkladové modely. Domníváme se však, že model, který jsme předložili výše (a který je ostatně zřejmý), má tu výhodu, že je nejjednodušší, tj. ponechává nejméně nezodpovězených otázek.

2. Jak již bylo řečeno, novější spisovná litevština přibližně od meziválečného období duálová morfémata nepoužívá (srov. Zinkevicius 1980: 180). Ani většina litevských dialektů duál nemá. Pokud jde o dativ plurálu, v jednotlivých dialektech nacházíme různé poměry, které odpovídají poměrům v jednotlivých obdobích dějin lotyštiny. Žemaitské dialekty mají -ms (jako nejstarší lotyšské jazykové památky). V některých středolitevských dialektech kolísají koncovky mezi -ms a -m (jako v lotyšských jazykových památkách od 30. let 17. století do 18. století). V aukštaitských dialektech se konečně vyskytuje koncovka -m (jako v lotyštině od 18. století). Rozdíl mezi duálovou koncovkou -m a plurálovou koncovkou -ms se zachovává pouze v dialektech z okolí Klaipėdy (jako ve starší litevské písemné praxi). (Srov. Zinkevicius 1966: 205, 234f.; 1980: 181.) Lze tedy říci, že aukštaitské dialekty zacházely s duálovou koncovkou -m stejně jako lotyština.

Tato aukštaitsko-žemaitská dichotomie v podobě morfému dativu plurálu má obdobu ve starolitevském období. Existuje zde totiž ještě jedna koncovka, a to -mus. Koncovky -mus a -ms si konkurují a v průběhu 18. století postupně převládne koncovka -ms. Tento proces probíhá rychleji u autorů pocházejících ze žemaitské jazykové oblasti: u nich převládá -ms již v nejstarších textech, zatímco u aukštaitských autorů k tomu dochází až později (srov. Senn 1966: 95; Zinkevicius 1980: 193f.; 1987: 180).

106 |

BOHUMIL VYKYpĚL

Z obecného hlediska je třeba poznamenat, že srovnání koncovek dativu plurálu v litevských dialektech s dějinami lotyštiny zjevně představuje pěknou ilustraci staré teze Pražské školy, podle níž se diachronie promítá do synchronie buď vertikálně, prostřednictvím sociálního a stylového členění jazyka, nebo horizontálně, do dialektů. V našem litevském příkladu šlo o druhý případ.

3. Osud morfologické kategorie duálu je v uvedených jazycích poučný i v jiném ohledu: lze na něm názorně ukázat, že ztráta morfologické kategorie může mít dvě podoby. Jednu podobu ztráty lze nazvat rozpadem, druhou zánikem. V prvním případě jde totiž o skutečný rozpad kategorie, respektive jejích morfémů, tedy o oddělení morfémových forem od jejich funkcí. Příslušné formy, nebo alespoň některé z nich, přitom z jazyka nezanikají, nýbrž se přiřazují k jiným funkcím. Při zániku morfologické kategorie se morfémové formy jednoduše opouštějí, přestávají se používat. Pokud jde o kategorii duálu, viděli jsme, že v češtině a ve většině litevských dialektů došlo k jejímu rozpadu; její rozpad jsme předpokládali také v lotyštině. K zániku došlo v novější spisovné litevštině (pokud lze tento proces považovat za ukončený) a v některých západolitevských dialektech.

Zajímavá a poučná je v tomto ohledu také situace v lužické srbštině. Ve spisovném jazyce (v obou jeho variantách) duál existuje. V mluveném jazyce však lze pozorovat ústup duálu (proces ztráty ještě není ukončen; srov. Faßke, Michalk 1981: 428–430). Dialekty lze podle duálu rozdělit do tří skupin (srov. Faßke 1975: 19–36). V některých dialektech duál existuje a také se používá (situace se liší podle počtu pozic, v nichž lze duál nahradit plurálem). V jiných dialektech duál sice existuje, ale ve všech pozicích jej lze nahradit plurálem (jde tedy o ústup kategorie). Konečně v jižní skupině dialektů došlo ke ztrátě morfologické kategorie duálu, a to k jejímu rozpadu: někdejší duálové formy zde vystupují jako fakultativní varianty plurálových forem nebo jako plurálové formy některých lexémů.

Je zřejmé, že historická jazykověda může zachytit obě podoby ztráty morfologické kategorie, zatímco srovnávací jazykověda pouze první z nich, rozpad. Jinými slovy, pokud se morfologická kategorie ztratí v pravěkém období jazyka, lze to zjistit pouze tehdy, měla-li tato ztráta podobu rozpadu. Žádná důmyslnost na světě proto nemůže na základě románských jazyků rekonstruovat latinskou koncovku -ibus.

Zum Schicksal der Dualformen

107

LITERATURVERZEICHNIS

Berger, T. 1999: Zur scheinbaren Produktivität des Duals im Tschechischen. Girke, W., Guski, A., Kretschner, A., Hrsg., Vertragdbinnogenetiv. Festschrift für Helmut Jachnow, München: Otto Sagner, 9–20. (Specimina philologiae Slavicae, Supplementband 64.)

Diderichsen, P. 1966: Helhed og struktur, Köbenhavn: C. E. G. Gads Forlag.

Endzelin, J. 1923: Lettische Grammatik, Heidelberg: Carl Winter.

Fasske, H. 1975: Sorbischer Sprachatlas 11. Morphologie. Die grammatischen Kategorien – Die Paradigmatik des Substantivs, Bautzen: Domowina.

Fasske, H., Michalk, S. 1981: Grammatik der obersorbischen Sprache der Gegenwart. Morphologie, Bautzen: Domowina.

Gebauer, J. 1896: Historická mluvnice jazyka českého III/1, Praha–Vídeň: Nákladem F. Tempského.

Hjelmslev, L. 1968: Die Sprache. Übers. von O. Werner, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

Meillet, A. 1925: La méthode comparative en linguistique historique, Oslo: H. Aschehoug & Co.

Meillet, A. 1934: Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes. 7ᵐᵉ édition, Paris: Hachette.

Oberpfalcer, F. 1935: Jazyk knih černých, jinak smolných, Praha: Nákladem České akademie věd a umění. (Rozpravy České akademie věd a umění. Třída III. Číslo 73.)

Rūke-Dravina, V. 1977: The Standardization Process in Latvian, Stockholm: Almqvist & Wiksell. (Stockholm Slavic Studies, 11.)

Vanags, P. 1994: Die Entwicklung der Kasusendungen in den ältesten lettischen Sprachdenkmälern. Linguistica Baltica 3, 121–130.

Senn, A. 1966: Handbuch der litauischen Sprache I, Heidelberg: Carl Winter.

Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

Zinkevičius, Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika I, Vilnius: Mokslas.

Zinkevičius, Z. 1987: Lietuvių kalbos istorija II, Vilnius: Mokslas.

Bohumil Vykypěl Ústav pro jazyk český AV ČR etymologické oddělení Veveří 97 CZ-60200 Brno [email protected]

Gauta 2002 12 05