Recenzijos

Grasilda Blažienė

Baltská místní jména ve Východním Prusku

Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 2005, 413 S.

ISBN-10: 3515088458, ISBN-13: 9783515088459

(Hydronymia Europaea. Vydal Wolfgang P. Schmid. Zvláštní svazek III)

Tato monografie obsahuje dvě předmluvy: jednu napsal vydavatel Wolfgang P. Schmid a autorkou druhé je autorka monografie Grasilda Blažienė. Monografie se skládá ze dvou částí (hlavní části a dvou příloh). Autorkou hlavní části s názvem „Baltská místní jména v oblasti Nadruvska (východně od Deimė) a v severních částech Natangie, Bartie a Varmie (až k Pregole)“ (s. 15–233) je Grasilda Blažienė. Příloha 1 (s. 235–346) pochází od polské lingvistky Rozalie Przybytek a nese název „Místní jména baltského původu v jižní části Východního Pruska“. V této příloze jsou zkoumána staropruská místní jména na územích, která dnes náleží Polsku. Název přílohy 2 (s. 347–396) zní „Baltská místní jména v Pomesánii“. Monografie je opatřena seznamem zkratek citovaných pramenů a příslušné literatury (s. 397–410) a také seznamem dalších zkratek a zvláštních znaků (s. 411–413). Monografii uzavírá mapa Východního Pruska.

Monografie je věnována zakladateli a vydavateli příslušné řady, prof. Dr. habil. Dr. h. c. Wolfgangu P. Schmidovi, u příležitosti jeho významného životního jubilea.

V hlavní části nazvané „Baltská místní jména v oblasti Nadruvska (východně od Deimė) a v severních částech Natangie, Bartie a Varmie (až k Pregole)“ zkoumá Grasilda Blažienė 746 místních jmen. Z různých pramenů je doloženo 423 místních jmen pocházejících z doby před druhou světovou válkou. Po druhé světové válce bylo 328 pruských místních jmen v Kaliningradské oblasti bezohledně a bez jakékoli souvislosti s dřívějšími názvy nahrazeno ruskými označeními. Je třeba pozitivně hodnotit, že jsou v práci uvedena také tato pozdější jména (např. Zori, Zverevo, Železnodorožnij, Želudevo, Žukovka [s. 233]). Za zvláštní zmínku stojí také skutečnost, že Grasilda Blažienė objevila v historických pramenech 329 místních jmen, která J. Gerulis ani další badatelé nezmínili. V odborné práci jsou taková místní jména označena zvláštním znakem před heslem. Grasilda Blažienė tato místní jména čerpala především a převážně z rukopisných pramenů, folií Východního Pruska

133

Recenzijos

a z pramenů Řádu německých rytířů, a také, což je obzvlášť důležité, z listin a historických pramenů uložených v Berlíně v Tajšném státním archivu „Pruské kulturní dědictví“.

V jiné části odborné práce, totiž ve výše zmíněné příloze 2, zkoumá Grasil da Blažienė baltská místní jména v Pomesánii.

Zajímavý je způsob, jakým jsou místní jména prezentována. Místní jméno doložené v pramenech je vyznačeno tučným písmem a uvedeno v podobě, v jaké se dříve používalo, případně se používá dodnes, např. Abschwangen nebo Żutawka Sztumska; jsou uvedeny všechny varianty doložené v historických pramenech, včetně lokalizace a datování: Abschwangen je tedy v listině z roku 1365 zaznamenán jako Appuswangen (celkem jde o 20 variant) (s. 15), Żutawka Sztumska má 33 záznamů, počínaje podobou Pozolowe z roku 1249 (s. 395–396). Místní jména jsou zkoumána na morfologické úrovni, rozkládají se na kořenové morfémy, předpony a přípony. Kořenové morfémy jsou identifikovány pomocí etymologických ekvivalentů z pruštiny a jazyků, které jsou s ní nejblíže příbuzné, jako je litevština a lotyština (pokud takové ekvivalenty existují); samozřejmě se přihlíží také k materiálu dalších příbuzných jazyků, totiž slovanských a germánských. Ve většině případů se autorce monografie podařilo podat přesvědčivý a argumentačně podložený výklad slovotvorby a původu. Dále je třeba zdůraznit, že autorka svědomitě referuje o zjištěních svých předchůdců, některá podpírá novými výzkumnými údaji, jiná z velké části koriguje a v mnoha případech také vyvrací výklady jiných badatelů. Autorka pečlivě uvádí všechny známé varianty výkladu původu místního jména Appuswangen (s. 15). Zcela správně vysvětluje také slovotvorbu jména Pozolowe (1249), a to rekonstrukcí *Pa-sulav-/*Pa-sulōv-, kde *Pa- funguje jako předpona (srov. litevské pa-miškė) a * sulavā, resp. *sulōvā tvoří kmenový morfém s významem „ostrov“ (s. 396). O tom, že toto slovo používali v tomto významu také Prusové, svědčí litevský ekvivalent sulava „ostrov“, uvedený ve slovnících Nesselmanna a Kuršaitise, který se podle Brodowského prostřednictvím výpůjčky dostal jako żulawa „ostrov“ z Goldapu v pruské Litvě a z polských nářečí.

Místní jméno Zinten (okres Heiligenbeil) je v historických pramenech doloženo jako Sinthin, Czinthen (1363) aj. Autorka zcela správně rekonstruuje archetyp pr. *Zint- a spojuje jej s pruským osobním jménem Szinte (s. 233).

134

Recenzijos

Jako argument pro takový způsob nahlížení lze uvést litevské sloveso žiūtyti (-ija, -ijo) „navzájem se urážet, hádat se, přít se; váhat, otálet“ (Dusetos, Daugėliškis, Užpaliai – LKŽ_XIX 1037), které lze považovat za denominativum od žīntas „někdo, kdo se hádá, přel se“. V odborném výzkumu se již dávno uznává, že jedna oblast severovýchodní Litvy (Zarasai, Dusetos atd.) a jihozápadní areál³ Baltů a Prusů jsou spojeny svazkem izoglos. Studie Grasildy Blažienė „Baltische Ortsnamen in Ostpreußen“, vydaná v řadě Hydronymia Europaea, financované a vydávané německými editory, jež lze pokládat za originální a důkladně promyšlenou vědeckou práci.

Simas Karaliūnas

Institut litevského jazyka

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

Giacomo Devoto

Baltistikos raštai · Scritti baltistici

Vydali Pietro U. Dini a Bonifacas Stundžia

Vilnius: Tyto alba, 2004, pp. 263[1], ISBN 9986-16-383-8

Podle předmluvy (s. 9) jsou zde poprvé publikovány všechny baltistické práce Giacoma Devota, které mají převážně historický význam, a to nejen z hlediska dějin jazykovědy, ale také v širším smyslu kulturních vazeb mezi Itálií a Pobaltím (zejména Litvou). Novější objevy a modernější vědecké metody dnes překonaly teoretická a faktická tvrzení obsažená v Devotových spisech. Zde publikované práce nicméně dokládají vyspělost italské baltistiky dosaženou v meziválečném období a zdá se, že naznačují směr jejího dalšího vývoje. Devotovy články jsou rozděleny do dvou skupin: (i) jazykověda a (ii) literatura a další témata. V litevském překladu jsou vydány v první části

³ Srov. S. Karaliūnas, Baltų praeitis istoriniuose šaltiniuose II. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005, 239–240, 310–311.

135