GÖTZ KEYDANA

G e o r g - A u g u s t - U n i v e r s i t ä t G ö t t i n g e n

Oblasti výzkumu: fonologická rekonstrukce: rekonstrukce fonologických gramatik (akcentologie, slabikování), fonetické zakotvení diachronních fonologických procesů; historická syntax, argumentová struktura a pád, subordinace (především védský sanskrt).

ČÁSTICE A KONEKTORY V BALTŠTINĚ

Acta Salensia 2. Vydali Nicole Nau, Norbert Ostrowski.

Vilnius: Vilniaus Universitetas, Asociacija „Academia Salensis“, 2010, 221 p. ISBN 978-609-95126-1-7

Recenzovaná kniha je souborem šesti původních studií. Obsahuje rozsáhlý úvod, věcný rejstřík a rejstřík slov.

Témata knihy sahají od diachronních po synchronní studie syntaxe, sémantiky a funkce částic a konektorů v litevštině a lotyštině. Všechny příspěvky jsou napsány anglicky a příklady jsou pečlivě opatřeny glosami. Kniha je proto přístupná nejen studentům baltských jazyků, ale všem lingvistům, kteří se o tuto oblast zajímají.

Nicole Nau a Norbert Ostrowski ve svém „Úvodu“ podávají stručný historický přehled výzkumu částic a konektorů v baltských jazycích. Autoři poté probírají terminologické otázky a nedávné příspěvky k teorii zde zkoumaných slovních druhů. Třetí část úvodu se věnuje stručným příkladům, které dokládají vývoj baltských částic a konektorů po typických cestách gramatikalizace. Úvod uzavírají krátká shrnutí studií otištěných v této knize.

Studie Joanny Chojnické „Jako by jednoho nebylo dost: o mnoha funkcích lotyšského it kā ‚jako by, jako kdyby‘“ je korpusovou studií funkcí výrazu it kā v současné lotyštině. Chojnicka nejprve popisuje svůj korpus (www.korpuss.lv), z něhož vybrala 216 vět obsahujících it kā. Poté podává přehled toho, jak je výraz it kā zpracován v lotyšských slovnících, a stanovuje formální kritéria pro rozlišování spojek a částic, založená převážně na práci Grochowského (1986). Následuje podrobná korpusová analýza výrazu it kā v jeho funkci spojky a částice. V jejím korpusu spojka it kā typicky-

Recenzijos / Reviews

173

GÖTZ KEYDANA

… zavádí vedlejší věty s určitými slovesy v konjunktivu a záporné věty s it kā vždy obsahují sloveso nebūtu. It kā-věty se užívají k uvedení buď toho, co Chojnicka nazývá hypotetickými přirovnáními, nebo odvozenými důvody. Hypotetická přirovnání slouží k „popisu [...] situace, která [...] by ve většině lidí mohla vyvolat stejný nebo alespoň podobný pocit“ (49). Odvozený důvod se naproti tomu užívá tehdy, když „mluvčí hádá nebo se domnívá, že zná důvod [události označené hlavní větou – G. K.], ale není si jím jistý [...]“ (52). Ve spojení s participiální frází má částice it kā stejné funkce. V určitých větách však obvykle funguje jako zmírňující prostředek, ať už tím, že vyjadřuje evidencialitu, hypotetická přirovnání, nebo nepřímou řeč.

Článek Chojnické je cenným příspěvkem ke studiu lotyšského it kā, má však několik menších nedostatků. Jedním z nich, který sama autorka uznává, je malý počet dokladů, z nichž její studie vychází. Jako příklad lze uvést, že recenzentovi připadalo pozoruhodné omezení na nebūtu v záporných vedlejších větách s it kā. Protože je však celý soubor dokladů velmi malý a Chojnicka neuvádí počet dokladů tohoto typu věty, zůstává tato informace anekdotická. Malý soubor dokladů rovněž Chojnické znemožňuje rozlišit spojovací výraz it kā od komplementizátoru, což je důležité rozlišení, které ve svém příspěvku provádí Holvoet. Argumentace navíc někdy postrádá soudržnost. Jak ukazují výše uvedené citace, autorka řádně nedefinuje své ústřední pojmy „hypotetické přirovnání“ a „odvozený důvod“. Její kapitoly o typech vět jsou značně nevyvážené, protože neustále směšuje syntaxi, sémantiku a funkci. Na závěr by recenzent rád dodal, že užití it kā jako „signálu řečové nesouvislosti“ (61) je podobné užití výrazu like v americké angličtině.

Příspěvek Axela Holvoeta nese název „Poznámky ke komplementizátorům v baltských jazycích“. Holvoet zavádí dvě kategoriální rozlišení mezi komplementizátory. Prvním je rozlišení mezi komplementizátory s pravdivostní hodnotou a bez pravdivostní hodnoty. Komplementizátory s pravdivostní hodnotou se obvykle užívají se verba dicendi, zatímco komplementizátory bez pravdivostní hodnoty se užívají ve volitivních kontextech. Druhým rozlišením je rozlišení mezi komplementizátory realis a irrealis. Ačkoli se tato rozlišení často překrývají, Holvoet ukazuje, že jsou v zásadě na sobě nezávislá. Tento bod ilustruje na lotyšském komplementizátoru lai, který nemá pravdivostní hodnotu. Přesto se obvykle pojí se slovesnými tvary realis a irrealis s lai se užívá pouze k vyjádření nižšího „stupně jistoty mluvčího/subjektu“ (75). Rozlišení mezi komplementizátory irrealis a realis je však doloženo i v baltských jazycích. Holvoet uvádí příklad starolitevského jog (realis) a kad (irrealis). Komplementizátory irrealis mohou obsahovat markery irrealis, jak dokládá starolitevské jeib a latgalské kab. Další důležité

174

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Particles and Connectives in Baltic

rozlišení mezi komplementizátory se týká kontroly a toho, co Holvoet podle Lichtenberka (1995) nazývá „obavně-epistemickou modalitou“. (86). V lotyštině se obava a nízký stupeň kontroly obvykle vyjadřují pomocí ka ne, zatímco vysoký stupeň kontroly se vyjadřuje pomocí lai ne. Holvoet dále pojednává o komplementizátorech kvalifikujících pravdivost; příklady představují litevské esą a lotyšské it kā. Poslední z nich má při užití jako spojovací výraz kontrafaktuální význam. Při užití jako komplementizátor však kvalifikuje pravdivost. Holvoet svůj přehled uzavírá několika obecnými postřehy o komplementizátorech a tvrdí, že často redundantně vyjadřují modalitu. Tato redundance může vést k různým vývojovým změnám. V litevštině redundantní komplementizátory irrealis zanikly. V lotyštině naopak redundance vedla k novému vývoji, neboť komplementizátory původně vyjadřující irrealis se nyní užívají k označení toho, co Noonan (2007) nazývá predikáty předstírání.

Holvoetův příspěvek je velmi informativní a inspirativní. Jeho rozlišení různých aspektů modality vede k podrobné analýze funkce komplementizátorů v baltských jazycích. Příspěvku by však prospěl důslednější popisný aparát. Používaná terminologie často zůstává nedefinována. To je zvlášť patrné u výrazu „kontrola“, který se v lingvistice užívá v různých významech. Někdy jsou použité termíny poněkud zavádějící. Ačkoli jsou označení truth-valued a non-truth-valued intuitivně srozumitelná, nejsou vhodná. V intenzionální sémantice mají oba typy pravdivostní hodnotu; rozdíl spočívá ve světech, vzhledem k nimž se pravdivost vyhodnocuje.

Ve svém článku „Rozpor, kontrast a příčina: O funkcích lotyšské částice neba v internetových diskusích“ se Nicole Nau zabývá užíváním této částice v žánru internetových fór, diskusních skupin a chatů. Pro svůj výzkum shromáždila 198 dokladů částice neba uvádějící větu. Ve svém souboru dat identifikuje čtyři funkce: částice se užívá k označení rozporu, kauzality (pouze v záporných kontextech), kontrastu a konečně příčiny spojené s kontrastem. Nau přesvědčivě tvrdí, že invariantním významem neba v jeho různých funkcích je negace a že další sémantické hodnoty jsou vždy důsledkem implikatur. Například kauzální čtení se ustavuje v oblasti řečových aktů (na rozdíl od kauzality ve skutečném světě) a vyplývá jednoduše z Griceovy maximy relevance. Tento argument dále posiluje pozorování, že v některých případech se neba skutečně kombinuje s větným spojovacím výrazem jo. Ve druhé části článku se Nau zabývá syntaxí a kategoriálním statusem neba. Na základě jeho distribuce dochází k závěru, že syntakticky nejde o spojku, ačkoli funkčně se jí blíží. Je tedy omezeno na první pozici ve větě a vždy propojuje věty. Nau se nakonec zabývá otázkou poněkud překvapivé četnosti neba na internetu. Mimo internet se neba vyskytuje převážně v lidových písních. Jak však Nau upozorňuje, tato částice je dokonalým

Recenzijos / Reviews

175

GÖTZ KEYDANA

nástroj pro „kompenzování nedostatku prozodie v psaných textech“ (130), díky čemuž je oblíbený v internetové komunikaci, která je úzce spjata s mluveným jazykem.

Příspěvek Nauové je velmi dobře argumentovaný a podnětný. Pečlivě zaznamenává získávání svých dat a argumentuje velmi jasně a rigorózně. Článek je ukázkovým příkladem informativní korpusové studie podložené vyváženým teoretickým zdůvodněním.

Příspěvek Norberta Ostrowského se zabývá „lotyšským jeb ‚nebo‘ – od podmínkového k disjunktivnímu spojovacímu výrazu“. V první části svého článku Ostrowski sleduje vývoj jeb od spojky uvádějící podmínkové věty ke spojce vyjadřující přípustkové podmínky a nakonec prostá přípustková souvětí. Takový vývoj je dobře doložen i v jiných jazycích, například v angličtině (srov. though), a popsal jej König (1985). Ostrowski ukazuje, že stejně jako v angličtině se podmínkový význam mění v přípustkový, když „protáze obsahuje výraz označující vhodnou krajní hodnotu na určité škále pro určité výrokové schéma“ (141, citováno podle Königa (1985: 238)). Jinými slovy, původní vedlejší význam se změnil v denotaci spojky. Ostrowski pak na základě přípustkového významu vysvětluje disjunktivní užití jeb, opět podle Königa (1985). Podle Ostrowského se však jeb odchyluje od cesty popsané Königem a v některých dokladech ze staré lotyštiny se mění na příčinnou spojku (v podobě jeb u). V závěrečné části článku Ostrowski navrhuje etymologii slova jeb. Předpokládá, že se slovo skládá z ja ‚jestliže‘ a *be < *bijā (preteritum). Hláskovou podobu e ve slově jeb vysvětluje regresivní asimilací a vývoj *bijā v *be, který nelze vysvětlit hláskovými zákony.

Ostrowského článek je dobře argumentovaný. Přesto je třeba zmínit drobné problémy. Není tedy recenzentovi jasné, proč Ostrowski vysvětluje vývoj od podmínkového k přípustkovému významu na polských příkladech (139). Pokud jde o závěry článku, zdá se obtížné přijmout vývoj přípustkového jeb u v příčinnou spojku. Ostrowski uvádí pro příčinnou funkci pouze jeden příklad, který však není nutně přesvědčivý, neboť v dané větě nelze vyloučit podmínkový výklad. Aby Ostrowski skutečně posílil argumentaci ve prospěch příčinného jeb u, musel by nabídnout testy rozlišující jednotlivé výklady, které by šly nad rámec pouhé intuice. Další problém se týká etymologie slova jeb. Intuitivně se zdá být zřejmá souvislost s ja a podobou typu *bijā. Navržená regresivní asimilace je však zcela ad hoc, stejně jako tvrzený vývoj preterita.

Příspěvek Daniela Petita „O prezentativních částicích v baltských jazycích“ podává přehled této třídy částic v litevštině a lotyštině. Autor definuje prezentativní částice jako „zvláštní formy, jejichž funkcí je upozornit na danou skutečnost prostřednictvím výrazné deiktické fokalizace“ (151). Jak Pet-

176

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Particles and Connectives in Baltic

it ukazuje, litevština má nepřeberné množství prezentativních částic (např. anskat, šiškat, te), zatímco lotyština má pouze čtyři (luk, rau, re, še). Z typologického hlediska se prezentativní částice obvykle vyskytují na začátku věty, nelze je negovat a mohou být užity predikativně. Autor ilustruje každý z těchto rysů litevskými a lotyšskými daty. Zvláště zajímavý je rys „predikativnost“, neboť podle autora lze rozlišit dva typy vazby: některé částice se pojí s nominativem (lit. štai, lot. še), jiné s akuzativem (lit. še, te). Ty druhé jsou někdy reinterpretovány jako slovesa (šekit, tekit v litevských dialektech). Tyto částice však mohou také uvozovat samostatné věty. Historicky je většina baltských prezentativních částic průhledná. Pocházejí z imperativů (lit. žiur), zájmen (štai) a místních adverbií (še, patrně z instrumentálu v praindoevropštině *-eh₁).

Petitův článek je vítaným „prvním pohledem“ na prezentativní částice v baltských jazycích. Drobná připomínka se týká toho, že autor tvrdí, že některé z těchto částic „se pojí s nominativem“ (159). Jelikož se syntakticky zdají chovat podobně jako místní částice, například litevské čia (160), je nejvhodnější chápat je jako predikáty malé věty, které nemohou přiřazovat (ani řídit) pád.

Posledním příspěvkem v recenzované knize je článek Bjorna Wiemera „O lexikografickém zpracování litevského esą (Na pozadí dalších částic v litevštině a jinde)“ [sic!]. Autor se v něm zabývá otázkou, kolik lexikálních hesel je třeba předpokládat pro litevské esą. V souladu s lexikografickou tradicí Wiemer rozlišuje příčestí esą od funkčního slova. To se užívá jako částice s reportivní funkcí a jako komplementizátor, který je (typicky) omezen na doplnění sloves verba dicendi. Autor uznává Holvoetovo pozorování z jeho příspěvku v této knize, že komplementizátor lze užívat se slovesy postojů k výrokům. Přesto se ve své studii omezuje na častější užití se slovesy ilokučními. Wiemer tvrdí, že esą je heterosemické, přičemž tento termín přejímá od Lichtenberka (1991). Heterosemie podle Wiemerových slov „zachycuje významové vztahy jednotky, které překračují [...] kategoriální hranice“ (179–180). Jako komplementizátor i částice esą toto kritérium zjevně splňuje. Wiemer pak srovnává esą s reportivními markery v lotyštině, polštině a ruštině. Nakonec se zaměřuje na lexikální hesla. Protože se částice syntakticky a (pravděpodobně) sémanticky liší od komplementizátoru, Wiemer se rozhoduje předpokládat dvě různá lexikální hesla. Ta navrhuje ve stylu připomínajícím metalengv Jazykové sémantiky.

Wiemerův příspěvek v recenzentovi zanechává rozpaky. Heterosemie může být vhodným označením pro strukturální vztahy mezi esą jako částicí a esą jako komplementizátorem. Celá teoretická úvaha o jemně odstupňovaných kategoriálních rozdílech ve vztazích mezi lexémy se však zdá být poněkud bezvýsledná, neboť Wiemerovo rozhodnutí zavést dvě samostatná lexikální hesla je založeno výhradně na distri-

Recenzijos / Reviews

177

GÖTZ KEYDANA

bution (srov. s. 204). Kromě toho je rozsáhlá diskuse o lotyšských a zejména polských a ruských datech poměrně zbytečná, protože nepřispívá k hlavní hypotéze. Existují také zásadnější problémy. Nejdůležitější z nich souvisí s cílem tohoto příspěvku: dokud není lexikon chápán jako součást generativního zařízení (a Wiemer to zjevně nemá na mysli), celé úsilí vynaložené na rozhodování o tom, kolik lexikálních hesel navrhnout, se redukuje na pouhou strukturalistickou taxonomii. To platí tím spíše, že lexikální hesla navržená Wiemerem jsou v konečném důsledku nedostatečná. Jedním z důvodů této nedostatečnosti je skutečnost, že Wiemer připouští, že „otázka [přesného významu spojky, G.K.] vyžaduje další výzkum“ (205). Lexikální heslo pro spojku je proto nutně nedokonalé. Ještě horší je, že syntaktické a sémantické popisy uvedené v heslech jsou příliš nepřesné na to, aby se s nimi dalo pracovat. Syntax spojky je například popsána jako „X₁_ [esq[X₂]]“ (206). V poznámce pod čarou se uvádí, že X₂ je „věta, která je podřazena větě X₁“ (207). Pojem „věta“ však zůstává nedefinovaný a může označovat jak konečné, tak nekonečné struktury. Ještě horší je, že pokud má být X₁ chápáno jako věta, strukturální popis opomíjí důležité skutečnosti, že (1) esq je spojka a (2) je licencována subkategorizačním rámcem řídícího slovesa. Syntaktický popis částice (204) je stejně nedostatečný. Uvedená sémantika je všude nepřesná. Jako příklad si znovu vezměme heslo pro spojku; čteme v něm inter alia „(b) Říkám P, přičemž P je obsaženo v X₂“ (206). P zjevně označuje propozici, což je sémantická entita. X₂ je však syntaktická konstituční jednotka. Kromě toho je „být obsaženo“ nanejvýš metafora, rozhodně však nejde o terminus technicus žádného lingvistického rámce. Navíc, protože ve větě (a) definice nejsou žádná P ani X, zůstává souvislost mezi částmi (a) a (b) nejasná. I kdyby však sémantika, kterou uvádí Wiemer, byla přesnější, stále by trpěla závažným nedostatkem typickým pro NSM-sémantiku, totiž tím, že není kompozicionální. To je obzvláště problematické v případě funkčních slov, jako je esq. Poslední bod, který vyvstává při srovnání hesel pro částici a spojku, se týká skutečnosti, že by je bylo možné snadno sloučit do jediného hesla, kdyby autor připustil v lexikonu podspecifikaci.

REFERENCES

Grochowski Maciej 1986: Polskie partykuły (składnia, semantyka, leksykografia). Wrocław: Ossolineum.

König Ekkehard 1985: On the history of concessive connectives in English. Diachronic and synchronic evidence. – Lingua 66, 1–19.

178

Acta Linguistica Lithuanica LXIV–LXV

Particles and Connectives in Baltic

Lichtenberk František 1991: Semantic change and heterosemy in grammaticalization. – Language 67, 475–509.

Lichtenberk František 1995: Apprehensional epistemics – Modality in Grammar and Discourse, ed. by Joan Bybee, Suzanne Fleischman. Amsterdam: John Benjamins Publishing Company, 293–327.

Noonan Michael 2007: Complementation. – Language Typology and Syntactic Description. Vol. II. Complex Constructions. 2^nd ed., ed. by Timothy Shopen. Cambridge: Cambridge University Press, 52–150.

Įteikta 2011 m. spalio 19 d.

GÖTZ KEYDANA

Georg-August-Universität Göttingen

Käte–Hamburger–Weg 3, D–37073 Göttingen, Deutschland

[email protected]

Recenzijos / Reviews

179