ALDONAS PUPKIS

Institut litevského jazyka

Směry vědeckého výzkumu: fonetika litevského jazyka, teorie a praxe jazykové kultury, dialektologie, dějiny litevské lingvistiky.

PRANAS SKARDŽIUS A VELKÝ SLOVNÍK LITEVSKÉHO JAZYKA¹

Pranas Skardžius a velký slovník litevského jazyka

ANOTACE

Článek se zabývá vztahy významného litevského jazykovědce Pranase Skardžiuse k velkému Slovníku litevského jazyka, jehož příprava začala koncem roku 1930, a k jeho redaktorovi Juozasi Balčikonisovi. Nově jsou interpretovány okolnosti jmenování redaktora slovníku, ukazuje se Skardžiův pozdější záměr a úsilí slovník zdokonalit, požadavky na přijetí pravopisu, který prosazoval, a snaha za příznivých okolností sám převzít místo redaktora slovníku. Článek tvrdí, že diskuse významných jazykovědců se postupně změnily ve válku ambicí kvůli drobným pravopisným otázkám. Dochází k závěru, že Vědecká pomocná komise, zřízená v roce 1942 speciálně za účelem zlepšení přípravy slovníku, sice přijala i dobré návrhy, potvrdila však hlavní Balčikonisovy postoje ohledně typu slovníku a dalších zásadních principů jeho přípravy. Balčikonisova vytrvalost a historické okolnosti způsobily, že I. a II. díl slovníku byly redigovány podle zásad, které Balčikonis stanovil, a vyšly tehdy používaným pravopisem.

ANOTACE

Článek se zabývá vztahy významného litevského jazykovědce Pranase Skardžiuse k velkému Slovníku litevského jazyka, jehož sestavování začalo koncem roku 1930, a k jeho redaktorovi Juozasi Balčikonisovi. Přináší novou interpretaci okolností jmenování redaktora slovníku a ukazuje Skardžiův pozdější záměr a pokusy

¹ Článek vznikl v rámci projektu financovaného Radou pro výzkum Litvy Juozas Balčikonis – lexikograf (č. LTI-5-14).

KLÍČOVÁ SLOVA: dějiny litevské lingvistiky, lexikografie, Slovník litevského jazyka, kartotéka slovníku, pravopis.

KLÍČOVÁ SLOVA: dějiny litevské lingvistiky, lexikografie, Slovník litevského jazyka, kartotéka slovníku, pravopis.

Straipsniai / Articles

101

ALDONAS PUPKIS

zlepšit slovník, jeho žádosti o schválení pravopisu, který prosazoval, a o převzetí funkce redaktora slovníku, až nastanou vhodné okolnosti. Článek tvrdí, že diskuse slavných jazykovědců postupně přerostly ve válku ambicí kvůli drobným pravopisným otázkám. Dochází se k závěru, že ačkoli Vědecká pomocná komise zřízená v roce 1942 ke zlepšení sestavování slovníku přijala výhradně některé dobré návrhy, přesto schválila Balčikonisovy hlavní postoje k typu slovníku a dalším základním zásadám jeho sestavování. Balčikonisova vytrvalost a historické okolnosti způsobily, že I. a II. díl slovníku byly redigovány podle zásad stanovených Balčikonisem a vydány v pravopisu užívaném v té době.

JMENOVÁNÍ REDAKTORA VELKÉHO SLOVNÍKU

O vztahu významného litevského jazykovědce 20. století prof. Pranase Skardžiuse k velkému Lietuvių kalbos žodynu je vhodné hovořit a psát proto, že dosud nebyly zveřejněny žádné analytické práce na toto téma, přičemž daná problematika byla skutečně složitá a komplikovaná. Myšlenky z diskusí, které Skardžius vedl v tisku s redaktorem velkého slovníku Juozasem Balčikonisem (Skardžius 1997: 227–230; 1999: 665–666, 666–667; Balčikonis 1978: 172–175), kusé informace o činnosti Vědecké pomocné [slovníkové] komise ustavené v roce 1942 (viz například Dėk žodi prie žodžio 2006: 198–199, 380 a další), tvrzení z pozdějších diskusí o pravopisu (viz například Balčikonis 1978: 183–187, 187–188; Raila 1943; Salys 1944 a další) jsou roztříštěné a nesyntetizované; neumožňují vytvořit si jasnější představu o neshodách mezi dvěma významnými jazykovědci – Balčikonisem a Skardžiusem –, k nimž došlo v té době, tedy při přípravě I. dílu velkého slovníku, ani dobře porozumět původu, příčinám a podstatě těchto neshod. Tento článek se na základě soustavné analýzy uvedených diskusí, tvrzení dalších autorů publikovaných v literatuře, vzpomínek současníků a zejména nově nalezených archivních dokumentů poprvé pokouší syntetizovat dostupné materiály a předložit novou interpretaci dějin přípravy Lietuvių kalbos žodyno v daném období.

Jak známo, po smrti Kazimierase Būgy se příprava Lietuvių kalbos žodyno na několik let zcela zastavila. To neznamená, že se o Būgově slovníkovém odkazu vůbec neuvažovalo. V roce 1925 provedl poslední Būgův pomocník, student Antanas Salys, tajemník slovníku, inventarizaci Būgova archivu a její výsledky zveřejnil ve sborníku vědeckých prací Tauta ir žodis (Salys 1985: 136–154). Kvůli kritice v tisku, že práce na slovníku nepostupují, zasáhla Humanitní fakulta Litevské univerzity. Na zasedání fakultní rady 14. září 1926 se jednalo také o záležitostech Lietuvių kalbos žodyno. Podle zprávy děkana fakulty Vincase Krėvė-Mickevičiuse pověřilo ministerstvo školství péčí o záležitosti slovníku

102

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

fakultu, a proto rada na návrh děkana ustavila zvláštní komisi: předseda Jonas Jablonskis, členové Balčikonis, Antanas Smetona, Alfredas Senas (Senn) a Krėvė-Mickevičius. Předsedovi bylo rozhodnuto vyplácet měsíční odměnu 800 litů (CVA F. 4, ap. 817, lp. 7). Později byly přiděleny také peníze na nákup nábytku.

Komise pověřila Balčikonise prohlídkou Būgova slovníkového odkazu. Dne 2. října 1926 předložil komisi zprávu o prohlídce. Na jejím konci se píše, že „truhly, v nichž leží slovník [tj. kartotéka slovníku. – A. P.], jsou velmi chatrné, zhotovené z nestejných prken, bez pořádného víka, všude zaprášené. Komise se domnívá, že by bylo třeba slovník, dokud pro něj nebude nalezen redaktor, uložit tak, aby se na něj neprášilo, neztratil se a nezkazil“ (Balčikonis 1978: 47). Ke zprávě je připojena poznámka, že komise 13. října rozhodla zahájit práci. „Na tuto práci se najme člověk, který by pracoval podle pokynů Komise a pod jejím dohledem. Takovým člověkem je prozatím vytipován pan Kepalas². Děkan byl pověřen, aby s ním a s ministerstvem školství dohodl pracovní podmínky“ (tamtéž).

Zda byl Kazys Kepalas zaměstnán, aby pracoval, a kolik práce uvedená komise vykonala, se zatím nepodařilo zjistit. Z Balčikonisovy zprávy však zůstává obzvlášť důležitý zmíněný fakt, že tehdy nebyl žádný kandidát na místo redaktora slovníku, a Balčikonisova kandidatura tedy nebyla ani v hledáčku komise.

O čtyři roky později byl přesto Balčikonis jmenován redaktorem slovníku. V literatuře se dosud psalo, že Balčikonis byl jediným kandidátem na místo redaktora slovníku. Například Vytautas Vitkauskas opatrně tvrdil: „Asi ani nebyl nikdo jiný, kdo by mohl připravovat velký litevský slovník“ (Vitkauskas 1986: 186). Jiný pramen (Pupkis 2010: 150) uvádí, že při projednávání vydání Balčikonisových Rinktinių raštų v Litevském ústavu jazyka a literatury v 70. letech 20. století prohlásil Kazys Ulvydas, že o místo redaktora Lietuvių kalbos žodyno nebyla žádná konkurence a že ostatní známější jazykovědci se o toto místo neucházeli³. Jak však ukazují nové archivní dokumenty, tato tvrzení je třeba zásadně přehodnotit.

To, že uvedená tvrzení nebyla podložena závažnějšími fakty, naznačuje i to, že Ulvydas byl tehdy ještě žákem jezuitského gymnázia, studium na univerzitě zahájil až v roce 1930 a sotva mohl tyto záležitosti znát přímo od těch, kteří se jimi zabý-

² Kazys Kepalas (nar. 1891 v obci Kamajai), filolog, synovec sestry Jurgise Šlapelise, kterého Šlapelisovi podporovali ve studiích. Vystudoval Vilniuské II. gymnázium, studoval filologii na Petrohradské univerzitě. Po válce pracoval v Terminologické komisi, v roce 1926 absolvoval Litevskou univerzitu (studium klasických jazyků a lituanistiky). Na různých školách působil jako učitel klasických jazyků, v letech 1926–1932 vyučoval na univerzitě klasické jazyky a litevštinu (pro nespecialisty). Do litevštiny přeložil antologii děl latinských autorů a publikoval články o terminologických otázkách. Ke konci druhé světové války odešel na Západ.

³ Toto tvrzení potvrzují i pozdější slova Kazise Ulvyda: „A kdo ví, jak dlouho by práce, kterou započal [Kazimieras Būga], ještě zůstala bez pohnutí, kdyby se J. Balčikonis nesnažil v ní pokračovat, zkrátka kdyby tehdy nebyl takový člověk jako J. Balčikonis. [...] dokazoval, že litevský národ slovník naléhavě potřebuje a že je nezbytné pokračovat v práci, kterou započal K. Būga“ (Ulvydas 1987: 5).

Straipsniai / Articles

103

ALDONAS PUPKIS

z úst lidí, kteří se na nich podíleli. Ani Vitkauskova domněnka nebyla podložena žádnými konkrétními fakty.

Oběma informátorům – Ulvydovi i Vitkauskovi – unikla také skutečnost, že se v tehdejším tisku objevovaly jasné pochybnosti o jmenování Balčikonise redaktorem slovníku. V tomto ohledu je poměrně informativní článek podepsaný jménem Ant[ana] Valia (Valys 1930), otištěný 27. listopadu 1930 v deníku Lietuvos žinios, tedy těsně předtím, než byl Balčikonis 1. prosince oficiálně jmenován redaktorem slovníku. Píše se v něm, že prý se doslechli, že práce na slovníku byla svěřena panu docentu B. (bezpochyby je míněn Balčikonis). Obnovení práce na slovníku je prý třeba jen uvítat, ale nezdá se, že by do ní byly zapojeny všechny nejlepší síly našich jazykovědců. Pan B. je prý dobrý stylista, ale podle autorova názoru to k tomu, aby se dále lopotil s prací na slovníku, nestačí. Pro historickou a srovnávací lingvistickou práci nemáme lidi, jako byl Būga, proto by bylo třeba zapojit mladší jazykovědné síly, univerzitní profesory. „Předání slovníku panu B. do péče je nejvyšším uznáním právní i morální oprávněnosti jediného B. Tímto krokem [...] se jakoby ignoruje širší (historicko-srovnávací) lingvistický pohled na fakta našeho jazyka a oficiálně se schvaluje užší dogmatičtější lingvistické stanovisko některých našich jazykovědců starší generace (školy)⁴. Nic nenamítáme proti pracovníkům slovníku, ale proti jejich kvalifikaci pro široce pojatou vědeckou práci. Při práci na takovém díle bychom podle mého názoru měli mít co nejméně vedlejších, nevědeckých ohledů“ (tamtéž)⁵.

Kdo byl autorem tohoto článku, se nepodařilo zjistit. Není pochyb o tom, že měl blízko k Filozofické fakultě univerzity a že patřil k mladým jazykovědcům z okruhu Salise a Skardžiuse, možná to byl dokonce sám Skardžius.

Jak známo, Skardžius se vrátil ze studií v zahraničí, v Německu, do Kaunasu koncem roku 1928 a od jarního semestru roku 1929 začal na Litevské univerzitě přednášet různé jazykovědné kurzy. Není pochyb o tom, že svou pracovní zátěž na univerzitě nejprve projednal s děkanem fakulty Krėvė-Mickevičiusem a ten o tom hovořil s ministerstvem školství. Při těchto jednáních se nejspíš mluvilo i o redigování slovníku a patrně se na něčem dohodli. Nepřímo to potvrzuje jeden dopis tehdejšího univerzitního učitele Juoza Tumase-Vaižgantase Petrovi Klimovi, napsaný 29. ledna 1929. Je vhodné zde ocitovat jeho úryvek. „Při reformě L. univerzity, píše Tumas, od podzimního semestru již nebudu ve vyučovacím personálu. J. M.“

⁴ Juozui Balčikoniui bylo tehdy 46 let, tedy byl právě v plném rozkvětu tvůrčí i vědecké práce. Nakolik bylo jeho stanovisko „dogmatičtější“, je sporná otázka, zvlášť máme-li na mysli lexikografickou práci.

⁵ Podle svědectví Aleksandrase Žirgulise panoval ve společnosti ohledně Balčikonisova jmenování redaktorem jistý skepticismus: „Nový redaktor, v jazykovědné literatuře téměř neznámý, který se veřejnosti představil pouze překlady pohádek, se ujímá redigování vědeckého slovníku litevského jazyka. Tak se podívejme...“ (Dėk žodį prie žodžio 2006: 200). Při přebírání slovníkového kartotéčního souboru z univerzity řekl Vincas Krėvė Napaliu Grigui: „Tak teď už budeme vědět, kdo bude dál pracovat na redigování slovníku, do čeho se po Būgovi až dosud nikdo neodvážil pustit“ (tamtéž, 193).

104

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

Prezident už hovořil s J. M., ministerským předsedou, a již rozhodli, že mě 20. září tohoto roku propustí s uniformou do penze. Chtějí mi svěřit sběr místních názvů (začal jsem s tím už v roce 1903, viz „Dirva-Žinynas“, 5000 názvů); pomáhat Skardžiovi s redigováním litevského slovníku atd.“ (Vaižgantas 1998: 215).

Dalším mimořádně důležitým dokumentem je „Memorandum o záležitostech Litevského jazykového slovníku“ (NMMB RS VKM F. 9–229), které 10. dubna 1929 podepsali Krėvė (jako předseda, není však uvedeno jaké komise) a Skardžius (jako tajemník) a adresovali ministrovi školství. V oddělení rukopisů Národní knihovny Martynase Mažvydase jsou v tomto spisu tři dokumenty: Skardžiův rukopis a dva strojopisné exempláře.

V memorandu se píše, že pokračovat ve vydávání Lietuvių kalbos žodynas v podobě, jakou mu dal Būga, se nevyplácí ze dvou důvodů: 1) místní a osobní jména je třeba vyčlenit, ověřit, doplnit jejich sběr a vydat je v samostatném slovníku; 2) 60–70% veškerého materiálu je ještě třeba zkontrolovat, „protože jej mnozí nezaznamenali zcela věrně a odborně“ (tamtéž, 4). Bude třeba široce organizovat sběr nového materiálu (jezdit do zahraničních archivů, například do Královce kvůli Bretkūnovi, Wolfenbüttelským a Chylinského biblím aj., dále také do Vilniusu, Moskvy, do archivů litevských klášterů, do provincie atd.). Aby práce postupovala rychleji, nesmí na ní pracovat jen jeden člověk (i v zahraničí vykonávají takovou práci komise o několika desítkách lidí). „K vydávání tohoto našeho slovníku je tedy zapotřebí komise nejméně tří lidí. Členové komise musí mít nejvyšší vědeckou kvalifikaci, a jejich plat proto musí odpovídat vykonávané práci“ (tamtéž). Pro technickou práci (vypisování slov, katalogizaci, třídění a ověřování nových slov, přepisování, korespondenci atd.) jsou zpočátku zapotřebí dva lidé, kteří se jí budou věnovat výhradně: tajemník-lituanista s ukončeným vysokoškolským vzděláním a jeho pomocník, který absolvoval alespoň gymnázium. Komise musí mít v provincii spolupracovníky, na něž se bude možné obrátit s žádostí o ověření potřebných faktů, vyhledávání slov v živém jazyce atd. (1 z Klaipėdy, 2 ze Žemaitska, 1 z Dzūkije, 1 ze západních Aukštaitů, 2 z východních Aukštaitů, 1 z vilenského kraje) a počítat s tím, že jim kromě zvláštní odměny bude vypláceno alespoň 50 litů měsíčně.

Dále se v memorandu píše, že zpočátku nebude možné zahájit všechny práce současně. Nejprve je třeba pustit se do zahraničních archivů, poté do práce v provinciích. Žádoucí částka na nejbližší rok by činila 10 000 litů, s dalšími výdaji (na psací stroj apod.) 12 000. Tento rozpočet se týkal roku 1930, přičemž polovina částky měla být poskytnuta ještě letos⁶. „Letos by bylo možné začít připravovat slovník litevského spisovného jazyka, který naše společnost, zejména školy, potřebuje neodkladně, a rovněž zahájit přípravu velkého slovníku, ne-li jeho vydávání“ (tamtéž, 6).

⁶ Ve státním rozpočtu byla pro slovník vyhrazena určitá peněžní částka. Při revizi rozpočtu v roce 1930 byla tato částka výrazně snížena.

Straipsniai / Articles

105

ALDONAS PUPKIS

Že tyto záměry nebyly jen prázdnými řečmi, dokládají také dva Skardžiusem napsané dopisy z února 1930 děkanovi fakulty humanitních věd Krėvė-Mickevičiovi. Skardžius tehdy pobýval v Lipsku a vyřizoval záležitosti své disertace. Mimo jiné se v dopise z 10. února Skardžius Krėvėho ptá, co se dozvěděl od prezidenta o slovníku, „zda už ministerský výbor znovu projednal rozpočet slovníku“ (NMMB RS VKM–69 F. 69). Myšlenky v dopise z 22. února jsou ještě výmluvnější: „Co se týče slovníku, myslím si toto: Bukota⁷ musí být bezpodmínečně přijat jako sekretář. Zpočátku, do června, zkatalogizuje veškerý materiál slovníku. Místní a osobní jména ať vyčlení zvlášť a zkatalogizuje. Na tuto práci by mohl dohlížet Salys. Jestliže se skutečně dohodnete se svatým ministerstvem, hned bych napsal Saliovi a dohodli bychom se na práci: dokud se nevrátím do Litvy, mohl by z Bukotova zkatalogizovaného materiálu slovníku shromažďovat materiál pro slovník spisovného jazyka; kromě toho by mohl začít organizovat shromažďování materiálu pro celý slovník. J. Gerulis říkal, že pokud bude slovník pod mým a Saliovým vedením, rád se do práce zapojí i on“ (tamtéž; publikováno v LK XVII 197; red. A. P.).

Skardžius však nebyl jmenován redaktorem Lietuvių kalbos žodyno. Co o tom rozhodlo a jaké byly hlavní důvody, nelze nyní přesně říci; je však jasné, že Skardžius se jím opravdu chtěl stát, zatímco Balčikonise na toto místo přemluvili až jiní (viz poznámku 8 tohoto článku). Skardžiusovy záměry potvrzuje řada skutečností: jeho další vztahy s redaktorem slovníku Balčikonisem i myšlenka, kterou po mnoha letech (v roce 1962) vyjádřil jakoby s lítostí, že práci na slovníku vedl Balčikonis jmenovaný Smetonou⁸ (Skardžius 1997: 581).

⁷ Juozas Liudvikas Bukota (nar. 1896 v okrese Marijampolė, farnost Krosna, ves Išlandžiai) studoval v Rudamině a Marijampolė, v roce 1917 absolvoval voroněžské gymnázium. Po návratu do Litvy studoval na Vyšších kurzech a na Litevské univerzitě. V roce 1922 pracoval v redakci Būgova slovníku. V roce 1928 se zdokonaloval u Jurgise Gerulise v Lipsku, v roce 1931 získal na Pařížské univerzitě licenciát v oboru srovnávací gramatiky indoevropských jazyků. Protože nezískal místo na Univerzitě Vytautase Velikého, pracoval na ministerstvu národní obrany a věnoval se vojenské terminologii (NMMB RS f. 130–1460, l. 612; LE III 334).

⁸ Balčikonise jmenoval redaktorem svým rozhodnutím ministr školství Konstantinas Šakenis, jeho starý známý, pravděpodobně už z dob studií v Petrohradě (později se setkávali v redakcích novin, oba pracovali v Litevské společnosti pro pomoc válkou postiženým a společně učili ve Voroněži). Není pochyb o tom, že vše bylo projednáno s prezidentem země (srov. svědectví v tisku: „[n]aše vláda, povzbuzená panem Antanasem Smetonou, prezidentem republiky, se v roce 1930 rozhodla vydat slovník zesnulého profesora K. Būgy.“ – Antanaitis 1933: 503). Balčikonis se se Smetonou znal od léta 1909; později se jejich cesty protnuly v redakci novin Vilties i při jiných příležitostech. V roce 1934 Balčikonis u příležitosti Smetonových šedesátých narozenin zveřejnil soubor vzpomínek (Balčikonis 1934). Další osobou, která mohla mít rozhodující vliv na Balčikonisovo jmenování, byl předseda vlády Juozas Tūbelis (1882–1939). Také oni byli dobrými známými už z voroněžských dob; když se Balčikonis v roce 1924 přestěhoval z Panevėžysu do Kaunasu, dočasně bydlel v bytě Tūbelových. Bronė Vosylytė, spolupracovnice redakce slovníku, napsala, že „ministr Juozas Tūbelis přemluvil docenta Juozase Balčikonise, aby se ujal této práce [redigování slovníku. – A. P.]. Balčikonis mi to sám říkal“ (Dėk žodį prie žodžio 2006: 195).

106

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

Lze tedy předpokládat, že při jmenování redaktora slovníku se střetávaly především zájmy dvou institucí – fakulty humanitních věd Univerzity Vytautase Velikého a ministerstva školství. Mezi nimi stály také postavy obou uchazečů – Skardžiuse a Balčikonise. Svou roli mohlo sehrát i to, že děkan fakulty Krėvė-Mickevičius a prezident státu Smetona tehdy nebyli přáteli ani druhy a jejich vztahy se po státním převratu 17. prosince 1926 zhoršily. Neměli bychom zapomínat ani na nedávnou takzvanou diskusi mezi lingvisty a literáty, v níž byli hlavními oponenty právě Krėvė a Balčikonis. Skardžius podporovaný Krėvėm se tedy mohl stát rukojmím zájmů či ambicí dvou vlivných institucí.

PRÁCE REDAKCE SLOVNÍKU A JEJÍ KRITIKA

Poté, co Balčikonis převzal vedení slovníku, Skardžius nezůstal od této významné lexikografické práce zcela stranou. Nepochybně mu na záležitostech slovníku opravdu záleželo. Během diskuse o reformě pravopisu stojí za povšimnutí Skardžiusovo tvrzení z roku 1934, že „velký slovník litevského jazyka, který se nyní připravuje k tisku, musí vyjít v upraveném pravopisu, nikoli v dosavadním roztříštěném“ (Skardžius 1999: 640). Ještě dříve se Skardžius a Salys podíleli na stanovení zásad přípravy slovníku. Jak vyplývá ze vzpomínek současníků a dalších pramenů, redaktor se o povaze, skladbě a dalších otázkách slovníku pravidelně radil s litevskými i zahraničními lingvisty a rozhodnutí přijímal teprve poté, co vše důkladně prozkoumal a zvážil. Například Balčikonis bezvýhradně odmítl návrh německého lingvisty Ernsta Fraenkela (Fraenkel) doplnit slovníková hesla o etymologickou část (LKI RF LKŽ f. 5–7, l. 41). Často se radil s profesorem lipské (od roku 1934 königsberské) univerzity Jurgisem Gerulisem (Gerullis); na začátku jara 1935 za ním jel, aby si „promluvil, prodiskutoval“ a „vyměnil názory“ (tamtéž, 26).

Proběhlo několik rozhovorů s mladými vědci Univerzity Vytautase Velikého, Saliem a Skardžiusem. Podle Skardžiusova vlastního svědectví v neděli v Aleksotasu, kde sídlila redakce slovníku, společně s redaktorem probírali koncepci slovníku (Skardžius 1997: 601). Jinde Skardžius napsal, že Balčikonis, jmenovaný redaktorem, musel začít práci téměř od začátku: „především se musel sám do práce zapracovat a najít způsob, jak slovník redigovat – já a A. Salys jsme s ním o tom museli dlouho diskutovat“ (tamtéž, 544). Podle vzpomínek Aleksandrase Žirgulise „mohl být záměr – ‚řadit slova do hnízd‘ – ještě projednán s dalšími lingvisty, především se Skardžiusem a Saliem. Taková struktura slovníku už jim později nikdy

Straipsniai / Articles

107

ALDONAS PUPKIS

nebuvo ginčijama“ (Dėk žodį prie žodžio 2006: 210). Napalys Grigas, ilgametis žodyno redakcijos sekretorius, atsiminimuose rašo, kad Skardžius ir Salys „irgi nemaža prisidėjo prie žodyno šablono sudarymo, nors dažnai su jais negalima buvo sutikti – jie vis daugiau norėdavo moksliškumo, kuris, kaip rodo praktika, buvo sunkiai pasiekiamas“ (Dėk žodį prie žodžio 2006: 194).

Balčikonisovy a Skardžiusovy názory se Saliem se ve skutečnosti lišily v nejedné otázce. Například 8. května 1935 podepsal Balčikonis dopis III. odboru ministerstva školství, jemuž byla redakce slovníku přímo podřízena, a uvedl v něm, že podle názoru redakce slovníku a prof. Gerulise by se do slovníku měly zařazovat ty barbarismy, které se užívají v současných písemných textech, zatímco pro ostatní by měl být vydán samostatný slovník. Podle názoru Salia a Skardžiuse by se měla zařadit všechna kulturní slova užívaná v živém jazyce, přestože se jim jazyk současných písemných textů vyhýbá (

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

stávající redakce prostřednictvím tisku neustále žádala, aby se sbírala jen méně obvyklá slova¹¹ (dále se v článku dodává, že kvůli tomu nebude ve slovníku patrné skutečné užívání těchto běžných slov; i ze starých písemných pramenů se sbírala jen méně obvyklá slova). Postup při sběru slov nebyl předem promyšlen a sběratelé nebyli připraveni. Zajímavější slova sbírali všichni, kdo nebyli líní; několik lidí je jednoduše sbíralo jako diví. Nepřipravení sběratelé neuměli slova ani řádně zapisovat, zvlášť velký nepořádek panoval v zaznamenávání přízvuku. A konečně, protože sběr nebyl systematicky uspořádán, z některých míst se získalo mnoho slov, z jiných jen velmi málo.

Dalším nedostatkem bylo nedostatečné plánování redakční práce. Zpočátku se zamýšlel slovník více uzpůsobený praktickým potřebám, ale časem se ukázalo, že kvůli své velikosti nebude slovník praktickým potřebám vyhovovat. Proto se po nějaké době rozhodlo zařazovat do slovníku i takové přejaté výrazy, které se někdy užívaly v písemných textech nebo nářečích, s výjimkou nahodilých barbarismů. Tento postup je správný: taková slova jsou svědectvím o kultuře a navíc jsou důležitá pro dějiny jazyka. Je jen škoda, že tato slova byla zpočátku vyčleněna z celku a nyní bude obtížné je dohledat, takže ve slovníku získáme jen matný obraz jejich užívání.

Třetím problémem byl neuspořádaný pravopis. Redakce se řídila pravopisem Jablonského gramatiky z roku 1922, předepsaným ministerstvem školství, jeho rozpory však velmi ztěžovaly jasný popis mnoha jevů živého jazyka. Toto vydání slovníku „v dočasném neuspořádaném pravopisu je velkou škodou pro veškerou naši jazykovědu i praktický život“ (tamtéž, 229).

Na konci článku autor dochází k závěru, že dokud není pozdě, je třeba pravopis uspořádat a slovník vydat. Je třeba systematicky a plánovitě prozkoumat písemné prameny, zejména starší, zorganizovat a připravit stálé a zkušené sběratele slov z živého jazyka v různých místech Litvy. „Redakci slovníku je třeba rozšířit; práce na uspořádání slovníku musí být dále zdokonalena a zpřísněna, aby její výsledky byly skutečně užitečné nejen pro praktický život, ale i pro samotnou jazykovědu“ (tamtéž, 230).

Balčikonis na Skardžiusovy výtky v tisku nereagoval. Mnohé z nedostatků při přípravě slovníku, na něž Skardžius poukazoval, byly jemu i redakci známy neméně než oponentovi. Mnohé z nich vyšly najevo, když se začal psát text slovníku, a redaktor záhy podle svých možností začal některé nedostatky odstraňovat (například dal znovu excerpovat některé staré prameny apod.). A pokud šlo o pravopis, Balčikonis si zatím nemusel dělat starosti: dokud byla redakce slovníku podřízena ministerstvu školství, při psaní textu slovníku se řídila pouze pokyny ministerstva.

¹¹Balčikonis začal poměrně brzy (v roce 1933) prohlašovat, že jsou vhodná i známá slova, protože „pro redakci není důležité samo slovo, nýbrž věta z živého jazyka, která je k němu uvedena“ (Balčikonis 1978: 123).

Straipsniai / Articles

109

ALDONAS PUPKIS

ZÁLEŽITOSTI SLOVNÍKU V LITUANISTICKÉM INSTITUTU

Postavení redakce slovníku se změnilo v roce 1939, kdy byl v Kaunasu založen Lituanistický institut. Redakce se stala součástí nové vědecké instituce (oddělením litevského jazyka, jehož členy byli jmenováni Mykolas Biržiška, Skardžius, Balčikonis a vedoucím oddělení Salys) a musela se podřizovat obecným rozhodnutím institutu.

Na počátku činnosti institutu byla příprava velkého slovníku prohlášena za prioritní úkol instituce a bylo dohodnuto požádat vládu o přidělení dalších pracovních míst. Pro širší veřejnost se mělo připravit praktické vydání slovníku spisovného jazyka, uspořádat pravopis (v polovině roku 1939 byla ustavena pravopisná komise) a připravit jeho praktickou příručku, jakož i uspořádat kurzy pro sběratele jazykových dokladů (konaly se v květnu a červnu 1939). Zřejmě už neexistovaly větší vnitřní překážky, které by bránily pokračovat v přípravě slovníku a rychleji vydat I. díl. Balčikonis se navíc mohl spoléhat na podporu tehdejšího ředitele Lituanistického institutu Kazimierase Masiliūnase¹² (viz dále). Tentokrát přicházely překážky spíše zvenčí. Když Německo na jaře 1939 odtrhlo od Litvy Klajpedskou oblast, bylo třeba zajistit přemístění zařízení tiskárny, která tiskla text slovníku, do Kaunasu. V říjnu 1940 se musel celý institut přestěhovat do Vilniusu. Neméně důležitým negativním faktorem byla sovětská okupace Litvy, která nastala v létě 1940. Balčikonisův ochránce Masiliūnas byl okamžitě odvolán z funkce ředitele Lituanistického institutu (na jeho místo byl jmenován Biržiška). Skardžius záhy začal v tisku znovu otevírat palčivé otázky „zdokonalení“ slovníku.

Je třeba připomenout, že pouhý měsíc a půl po začátku sovětské okupace Skardžius zveřejnil 31. července v deníku Lietuvos žinių článek, v němž kritizuje bývalou vládu nacionalistů za to, že mařila lituanistické záležitosti, a dává najevo rozhořčení nad tehdy vzkvétajícími „takzvanými vědeckými kejklíři, spekulanty či prostě všemožnými lovci větrů“ (Skardžius 1999: 992). Jako jeden z příkladů připomíná historii Būgova slovníku. Po Būgově smrti jeho slovní materiál dlouho ležel ladem na půdě, dokud se do záležitosti vydání slovníku nezačali vkládat lidé zvenčí; ministerstvo školství však kvůli tomu „ani nepíplo, ani se nepohnulo. Když se sama univerzita konečně vážně rozhodla chopit se této práce, ministerstvo se vzpamatovalo, vzalo jí slovní materiál a předalo jej ke zpracování člověku, který přišel o práci na teologicko-filosofické fakultě. To však ještě není všechno: později, když byli zvenčí naznačeni samotní elementá-

¹² Kazimieras Masiliūnas (1902–1973), kalbininkas, visuomenės veikėjas. Įgijęs gerą išsilavinimą Lietuvoje ir užsienyje, nuo 1934 m. buvo Švietimo ministerijos departamento direktorius, generalinis sekretorius. Tapęs pirmuoju Lituanistikos instituto direktoriumi (1939–1940), visas atžvilgiais rėmė ir palaikė Balčikonį, pats buvo kilęs iš Balčikonio gimtojo krašto (Bistrampolio dvaro Ramygalos valsčiuje), taip pat buvo Balčikonio mokinys Panevėžio mokytojų seminarijoje.

110

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

Jestliže byly uplatňovány nejpřísnější lexikografické požadavky, nejenže se k nim nepřihlíželo, ale dokonce ještě po několika letech, když už byl založen Lituanistický institut, K. Masi­liūnas navrhoval, aby se přímo v radě vydávání tohoto slovníku vyňalo z činnosti jazykového oddělení a ponechalo v absolutní pravomoci jediného člověka: prý mladí mohou této práci jen škodit svými neustálými požadavky a tím, že nedopřejí klidu!“ (tamtéž).

Dalším příkladem, který Skardžius uvádí, je historie založení Lituanistického institutu, v níž se rovněž střetly zájmy ministerstva školství a univerzity. Údajně vědcům zavřel ústa tentýž Masi­liūnas a postaral se o to, aby se zákon o institutu změnil v „arogantně smetonský“ (tamtéž, 993). V závěru se říká, že to už patří minulosti, a vyjadřuje se naděje, že o naše mladé vědy bude v budoucnu pečováno upřímněji a bude se pracovat svědomitěji, „aby z toho vzešel co největší užitek pro náš lid“ (tamtéž, 995).

Balčikonis mlčel i k tvrzením tohoto článku. Moc nevíme, co se dělo uvnitř Lituanistického institutu; zdá se, že se nejvíce diskutovalo o pravopisu, a Skardžius na podzim, 6. října¹³, zveřejnil další článek s názvem „Je to správné?“ (Skardžius 1999: 665–666). Připojena byla poznámka redakce, že jde o vyjádření významného jazykovědce, zveřejněné na jeho odpovědnost.

Tento Skardžiův článek je věnován výhradně kritice redakce velkého slovníku. Na začátku se opakuje to, co již dříve napsal o jmenování Balčikonise redaktorem slovníku. „Nová redakce, – píše dále autor, – nezkušená ve slovníkové práci, zpočátku nevěděla, kde začít: později se pokoušela své stanovisko změnit, vzít za kritérium Jablonského spisy, započatou práci všelijak záplatovala a slepovala, ale potřebnou systematičnost přesto neprokázala, zvláště při shromažďování materiálu z živého jazyka a starých písemností“ (tamtéž, 665)¹⁴. Nakolik redakce využila věcí, které autor uvedl v Gimtojoje kalboje (1937), teprve uvidíme; nyní je tu však jiná záležitost, k níž je třeba se bezpodmínečně vyjádřit: „pravopis tohoto velkého slovníku je zcela neuspořádaný a nelze jej vydat“ (tamtéž, 665). Pokud už tehdejší vedení školství nedokázalo provést pravopisnou reformu, přesto (redaktorovi) bylo nařízeno vydávat slovník vhodnějším „būgine“ pravopisem, anebo, pokud to nebylo žádoucí, bylo třeba dodržovat oficiální Jablonského pravopis. Redaktor však, aniž se s kýmkoli poradil nebo se zeptal na názor Lituanistického institutu, „zcela svévolně sám“

¹³ Ve Skardžiových Rinktiniose raštuose je nesprávně uvedeno datum vydání jeho článku přetištěného z Tarybų Lietuvos – 16. října; správně má být 6. října.

¹⁴ Skardžius se neustále snažil zdůrazňovat Balčikonisovu nekompetentnost při vedení přípravy velkého slovníku; nepovažoval ho ani za vědce, nýbrž pouze za jazykového praktika (srov. jeho názor z roku 1962, že Balčikonis „se o otázky jazykovědy ve větší míře nezajímal“ (Skardžius 1997: 564)). Na základě tohoto absolutizovaného rozlišení mezi čistou jazykovědou a praxí Skardžius nepovažoval za vědce ani Jonase Jablonského (k tomu viz Piročkinas 2010).

Straipsniai / Articles

111

ALDONAS PUPKIS

rozhodl a začal používat poněkud svérázně upravený pravopis „jeskynního člověka“, který až dosud kromě samotného J. Jablonského před smrtí nikdo nepoužíval“ (tamtéž, 666). Vada tohoto pravopisu spočívá v tom, že se na jednom místě používá morfologický pravopis (kĭla, svĭla, kĭra, spūra), ale jinde se nerespektuje nejživější jazykový fakt – psát v kořeni slova po b, p písmeno į. „Tuto věc si nedokážu vysvětlit jinak než slepou umíněností a neúctou ke všem“ (tamtéž). Tento redaktorův krok je tedy zjevně neúspěšný a je třeba jej co nejrychleji napravit. „Iniciativy se musí ihned ujmout vedení jazykového oddělení Lituanistického institutu, nebo, pokud by to nestačilo, dokonce i samotný školský komisariát“ (tamtéž).

Přesně o týden později, 13. října, vyšel v týchž novinách Tarybų Lietuvos odpovědní článek redaktora slovníku Balčikonise nazvaný „Jaký je cíl Skardžiových článků“ (Balčikonis 1978: 172–175). Autor na začátku tvrdí, že Skardžius kritizuje nikoli dokončenou a již vydanou práci, jak je běžné, ale vychází z lístků, korektur či něčeho jiného, co viděl v redakci. Balčikonis ujišťuje, že redakce se vždy snažila dodržovat oficiální pravopis. Když se na čas zdálo, že bude zavedeno pravopisné značení pomocí čárek¹⁵, redakce dokonce nařídila tiskárně dočasně zastavit sazbu textu slovníku a radila se, jak jej upravit podle nového pravopisu. Když byl tento pravopis odmítnut a vrátili se k pravopisu Jablonského gramatiky z roku 1922, redakce byla připravena přizpůsobit se i jemu, ale zjistila, že to nikam nevede. Tento pravopis nejprve znevážil Skardžius; zahájil pravopisný chaos, který se šířil prostřednictvím časopisu Gimtąją kalbą, jejž redigoval, ministerské komise pro vydávání knih atd. Aby se redakce vyhnula pravopisnému chaosu, rozhodla se opřít o pravopis z roku 1929 v Visuomenės įnamių, nikoli o pravopis v Urvinio žmogaus, jak tvrdí Skardžius. Byl nejbližší Jablonského duchu a svými kořeny navazoval na pravopis gramatiky z roku 1901.

Dále redaktor odpovídá na údajnou umíněnost, s níž odmítal psát jotu po souhláskách b, p. „Člověk zdravého rozumu by řekl, že pro potřeby slovníku takový rozdíl není žádná maličkost [...] Dokud však nebude vyhlášen nový pravopis, závazný pro všechny, má redakce přece právo zvolit takový způsob psaní, který byl dosud v našich písemnostech obvyklejší. Redakci přesvědčují více argumenty Jablonského než Skardžiovy“ (tamtéž, 173). Dále se uznává, že jak před zahájením sazby textu, tak po zahájení korektur se dostatečně diskutovalo a radilo s mnoha lidmi, včetně Skardžiuse. „Proč si redakce vybere ten či onen názor, je její věc – ona odpoví“

¹⁵ V roce 1929 zřídilo ministerstvo školství Komisi pro pravopisnou reformu a ta v projektu Rašybos reformos projekte vydaném roku 1933 (viz Salys 1979: 46–65) navrhla používat takzvaný pravopis s čárkami (dlouhé samohlásky označovat čárkou nad písmenem, jako v lotyštině). Začala dlouhá a vášnivá diskuse, která pokračovala několik let. Poté, co s ním veřejnost nesouhlasila a pravopis s čárkami byl opuštěn, byla široce propagována takzvaná kompromisní pravopisná varianta vytvořená roku 1935 (kombinující principy morfologického a fonetického pravopisu) (k ní viz Salys 1979: 65–68), ale ani ta se v praxi neujala.

112

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

„…za to nikoli proti jednomu člověku, nýbrž proti společnosti“ (tamtéž, 174). Na konci článku redaktor prohlašuje, že chce uvést na pravou míru ještě jedno Skardžovo tvrzení, podle něhož mu prý byla redakce slovníku svěřena až poté, co přišel o místo na univerzitě¹⁶, „čímž jako by chtěl naznačit, že zde někdo někomu poskytl či vyprosil laskavost. To není pravda: redakce mi byla svěřena, když jsem ještě působil na univerzitě. Skardžius to sám dobře ví, a proto není pochopitelné, jaký je účel tohoto i dalších podobných jeho tvrzení“ (tamtéž, 174–175).

Skardžius zanedlouho v témže Tarybų Lietuvoje zveřejnil odpověď s názvem „Přece jen ne tak“ (viz Skardžius 1999: 666–667). Nejprve prohlásil, že se nechce pouštět do větších sporů, zvláště v denním tisku, a že pouze upozorní na několik věcí souvisejících s Balčikonisovou odpovědí. Jako by se omlouval za některé své dřívější myšlenky, tvrdí, že předtím psal, aniž by si materiály prohlédl, a že nyní už viděl 16 archů v konečné tištěné podobě. Otázku pravopisu měl Balčikonis nejprve předložit radě ústavu, a ne rozhodnout o všem sám. Psaní jota není otázkou hysterie (jak říká Balčikonis), nýbrž věcí živého jazyka – mnoho jazykovědců to plně potvrzuje (Būga, Endzelınas, Trautmannas, Nesselmannas). „Celý problém spočívá v tom, že J. Balčikonis nechce nebo nedokáže dohlédnout dál než k proměnlivé pravopisné argumentaci J. Jablonského“ (tamtéž, 667). Autor se dále znovu hájí: „Když píšu o slovníku, nemám žádné podezřelé úmysly, jak se tázavě vyjadřuje J. Balčikonis. Záleží mi na tom, aby vydávání tohoto slovníku nebylo nějakým velmi problematickým uskutečňováním přání jediného člověka, nýbrž řádně odůvodněnou záležitostí, která odpovídá požadavkům současné vědy“ (tamtéž). Navrhuje proto, aby otázku vyřešila komise, do níž by bylo třeba pozvat Endzelınase, Otrebského, Salysa, Jonikase, Žiugždu a další. Autor je připraven všechny zde nastolené otázky popsat na příslušném místě a doložit je dokumentárními důkazy.

Je třeba upozornit, že v době, kdy tato diskuse probíhala, se v zákulisí podnikaly kroky k nápravě onoho „nepovedeného redaktorova činu“, jak požadoval Skardžius Tarybų Lietuvos v čísle vydaném 6. října 1940 (Skardžius 1999: 666). Za povšimnutí stojí, že 8. října byly datovány návrhy dokumentů na odvolání Balčikonise z funkce redaktora velkého slovníku a jmenování Skardžia odpovědným redaktorem slovníku.

¹⁶ Pro spravedlnost je třeba říci, že Skardžovo tvrzení o Balčikonisově odvolání z univerzity nebylo zcela vycucané z prstu, jen si možná spletl nebo zapomněl některé okolnosti. Podle statutu Univerzity Vytautase Velikého schváleného v roce 1930 bylo totiž k 1. září 1930 odvoláno z funkcí celé vedení univerzity i její vědecký personál. Mnozí vyučující byli vzápětí jmenováni do stejných či podobných funkcí, včetně Balčikonise. Při reorganizaci Teologicko-filosofické fakulty podle změn statutu ze 14. srpna 1931 však bylo propuštěno pět profesorů a čtyři docenti této fakulty, mezi nimi i Balčikonis, tedy v době, kdy již více než půl roku zastával funkci redaktora Lietuvių kalbos žodyno.

Straipsniai / Articles

113

ALDONAS PUPKIS

OBR. 1. Faksimile návrhů dopisů ředitele Lituanistického ústavu lidovému komisaři školství

114

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

Tyto dopisy adresované lidovému komisaři školství se dochovaly v domácím archivu Balčikonise¹⁷ (viz obr. 1). Prvním je rukopisná žádost ředitele Lituanistického ústavu datovaná 8. října 1940, aby byl Balčikonis od 15. října 1940 odvolán z funkce redaktora Lietuvių kalbos žodynas. Dopis totožného znění, bez jakýchkoli náležitostí (je na něm pouze razítko Lituanistického ústavu) a podpisu, přepsaný na stroji, se nachází také ve spise odeslaných dopisů Lietuvių kalbos instituto, uloženém v archivu Akademie věd (LMAA f. 2, ap. 1, b. 24, l. 339). Druhý dopis žádá o jmenování redakční komise Lietuvių kalbos žodynas ve složení Skardžius, Salys, Balčikonis, Jonikas a Žiugžda a o jmenování Skardžia předsedou komise a odpovědným redaktorem. Tento dopis, přepsaný na stroji a již podepsaný ředitelem ústavu Krėvė-Mickevičiusem¹⁸, se rovněž nachází ve zmíněném archivu Akademie věd (tamtéž, 341) (viz obr. 2). Na tomto dopise je rukou pravděpodobně tehdejšího vědeckého tajemníka Lituanistického ústavu Sima Sužiedėlise napsáno usnesení: „Předseda Rady komisařů byl požádán, aby jmenoval Skardžia předsedou komise. 1940.X.23“.

Třetím dopisem (konceptem) je návrh dokumentu psaný stejným rukopisem – žádost lidového komisaře školství Antanase Venclovy č. 30197 ze 14. října 1940 předsedovi Rady komisařů Litevské SSR, aby byl od 15. října téhož roku Balčikonis odvolán z funkce redaktora Lietuvių kalbos žodynas v Lituanistickém ústavu a docent Pranas Skardžius byl od 15. října jmenován předsedou vznikající komise (viz obr. 3). V archivech se nepodařilo nalézt přepis textu tohoto příkazu. Je třeba upozornit, že rukopisný text příkazu obsahuje dvě poznámky stejným rukopisem: „Příkaz [...] 1940“ a „Příkaz [...] 1941“. Možná naznačují, že když se příkaz stejného znění v roce 1940 nepodařilo podepsat, byl o to znovu učiněn pokus v roce 1941?

Že se nejednalo o zcela tajně připravovaný převrat, dokládá žádost zaměstnanců redakce Lietuvių kalbos žodyno redakcijos lidovému komisaři školství (LKI RF LKŽ f. 5–17, l. 47). Píše se v ní, že v těchto dnech je odvoláván redaktor Lietuvių kalbos žodyno Balčikonis a redakční práce na slovníku se předává komisi. Dosavadní redaktor se má od práce zcela stáhnout, což vydávání slovníku značně zdrží. Třetina slovníku je již definitivně vytištěna, takže by bylo třeba tuto část zcela zrušit. Balčikonis je s materiálem slovníku dobře obeznámen, odůvodněně

¹⁷ Čí rukou byly tyto dopisy napsány (obr. 1 a 3), lze zatím pouze hádat. Zdá se, že nepocházejí od Salysa, Mykolase Biržišky, Krėvėho ani Sužiedėlise. Dokud nebude provedena grafologická expertiza různých textů, je těžké říci, zda je psal Skardžius, nebo někdo jiný. Celá logika událostí ukazuje, že bez Skardžiovy iniciativy by tyto dopisy nevznikly, ať je psal kdokoli.

¹⁸ Data těchto i dalších dokumentů týkajících se daného tématu vyvolávají otázky, zejména pak podpis Krėvė-Mickevičiuse. Oficiálně se uvádí, že Krėvė-Mickevičius působil jako ředitel Lituanistického ústavu od listopadu 1940 do ledna 1941 (VLE XII 484), takže v říjnu měl být ředitelem Biržiška. Ve výkazu mezd zaměstnanců ústavu za říjen 1940 je uvedeno, že Krėvė již v tomto měsíci dostával plat ředitele ústavu (LMAA f. 2, ap. 1, b. 37, l. 96).

Straipsniai / Articles

115

ALDONAS PUPKIS

OBR. 2. Faksimile dopisu ředitele Litevského institutu Vincase Krėvė-Mickevičiuse lidovému komisaři školství (LMAA f. 2, ap. 1, b. 24, l. 341)

116

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

OBR. 3. Faksimile návrhu předkládaného jménem lidového komisaře školství Antanase Venclovy na odvolání Juozase Balčikonise

Straipsniai / Articles

117

ALDONAS PUPKIS

kritický (každý nejasný případ ověřoval, smyšlená fakta odkládal stranou). „J. Balčikonis, který se vzdal všech ostatních povinností, žije jen prací na slovníku“ (tamtéž). Bude se vůbec kterýkoli člen komise, ptají se v dopise, schopen tak rychle seznámit s materiálem a redigovat jej s takovým nasazením? Nemajíce nic proti komisi, zaměstnanci redakce žádají o povolení dokončit první díl slovníku. Žádost byla sepsána 15. října 1940, podepsali ji N. Grigas, E. Horodničiūtė (Samaniutė), A. Liberis¹⁹, E. Mikalauskaitė, J. Mikeliūnas, J. Senkus, Z. Ūselis a K. Vosylius a téhož dne byla předána lidovému komisaři školství. Je možné, že kvůli této žádosti zaměstnanců redakce, anebo snad i kvůli jiným, nám neznámým okolnostem nebyl Balčikonis tehdy z funkce redaktora odvolán a zůstal i nadále redigovat slovník.

REDAKCE SLOVNÍKU V SYSTÉMU AKADEMIE VĚD A VĚDECKÁ POMOCNÁ KOMISE

Nová etapa celého tohoto příběhu začala poté, co loutková litevská vláda svým usnesením ze 16. ledna 1941 založila Litevskou akademii věd. Bylo zřízeno několik akademických oddělení; humanitní oddělení tvořil reorganizovaný Lituanistický institut, nyní přejmenovaný na Ústav litevského jazyka, a také Ústavy litevské literatury, litevských dějin a etnologie. Ředitelem Ústavu litevského jazyka byl jmenován Skardžius.

V prvním rozhovoru pro tisk (1941, Gimtoji kalba; viz Skardžius 1999: 995–996) nový ředitel vyprávěl o plánované práci ústavu, o slovníku se však nezmínil. Teprve o něco později o něm hovořil v článku otištěném v časopise Gimtosios kalbos (Skardžius 1999: 996–998). Práce na slovníku měla nejen bez přerušení pokračovat, ale také se výrazně zkvalitnit a zintenzivnit.

„První díl, připravený dosavadní redakcí, brzy vyjde tak, jak už je připraven; další díly však již budou muset být vydávány bez nedostatků, které se mohly projevit při vydání prvního dílu. Především se budeme snažit zorganizovat na celém území Litevské SSR určitý počet odpovědných sběratelů a ověřovatelů slovníkového materiálu [...] a celkově co nejvíce zlepšit lexikografické uspořádání slovníku“ (tamtéž, 998).

První díl slovníku, redigovaný podle Balčikonisových zásad, byl skutečně vytištěn koncem jara 1941. Zde jej však zadržela bolševická cenzura: našla v něm „chyby“ antisemitského i buržoazně nacionalistického charakteru. Je známo, že kvůli tomu

¹⁹ Tak se příjmení Antanase Lyberise psalo v předválečném období.

118

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

Za Kazim Preikšou²⁰ se šel přimluvit ředitel institutu Skardžius. Ten „souhlasil, že nepřijme žádná represivní opatření“, bylo však požadováno, aby byl svazek znovu redigován (Sabaliauskas 1999: 31).

Zdá se, že po určitou dobu v samotném Institutu litevského jazyka panovala normální pracovní atmosféra. Bylo ustaveno několik komisí pro publikace vydávané institutem; do komise pro slovník byli jmenováni Balčikonis, Salys a Skardžius. Vedení Akademie věd se předkládaly pracovní zprávy a plány.

Například ve výroční zprávě o činnosti Institutu litevského jazyka za rok 1941 (od 15. června 1940), podepsané ředitelem Skardžiusem dne 14. června 1941, se píše, že „[s]vržení buržoazní vlády v Litvě a vstup Litvy do SSSR byly největším úspěchem litevské vědy – byla založena Akademie věd Litevské SSR“ (LKI RF f. 6–2, l. 144). Dále se s potěšením konstatuje, že nyní v redakci Lietuvių kalbos žodyno pracuje již 11 lidí namísto dřívějších 8, a uvádí se, že „[d]íky sovětské vládě pracuje založený Institut litevského jazyka bolševickým tempem na vědeckých pracích o litevském jazyce a přispívá ke všem vědeckým pracím a úspěchům naší velké socialistické vlasti“ (tamtéž). Do zprávy byly zahrnuty zprávy o činnosti všech oddělení institutu, mezi nimi i zpráva o práci redakce slovníku, kterou vypracoval Balčikonis.

Ve stejné době však v Institutu litevského jazyka probíhala rozsáhlá reorganizace pracovních míst. Dne 16. června 1941 podepsal ředitel institutu Skardžius dopis prezidiu Akademie věd, v němž navrhoval odvolat Balčikonise z funkce redaktora Lietuvių kalbos žodyno a jmenovat jej zástupcem redaktora LKŽ (LMAA f. 1, ap. 9, b. 3579, l. 16). Na základě návrhu ředitele institutu č. 113–115 podepsal prezident Akademie věd Krėvė-Mickevičius dne 19. června příkaz s účinností od 16. června téhož roku odvolat Balčikonise z funkce redaktora slovníku a jmenovat jej zástupcem redaktora. Týmž příkazem byl Jonikas odvolán z funkce vedoucího oddělení praktického jazyka a terminologie a jmenován redaktorem velkého slovníku²¹ (tamtéž).

Vše však obrátila vzhůru nohama válka mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Poté, co se již upevnila německá moc, podepsal předseda Akademie věd Krėvė-Mickevičius dne 26. července příkaz jmenovat (tedy vrátit) Balčikonise redaktorem Lietuvių kalbos žodyno a přeřadit Jonikase na místo tajemníka oddělení praktického jazyka a terminologie (LKI RF LKŽ f. 5–18, l. 71).

²⁰ Kazys Preikšas (1903–1961), sovietinis veikėjas, vienas iš komunistinės ideologijos diegėjų ir propag uotojų Lietuvoje. Kalbamu metu buvo LKP CK propagandos ir agitacijos skyriaus vedėjas.

²¹ Petr Jonikas působil jako redaktor slovníku pouhý měsíc a týden. Jako vedoucí redaktor velkého slovníku stačil, zdá se, odeslat ve věci slovníku jen jeden dopis (srov. jeho dopis spolupracovníkovi na slovníku Leonu Kuodžiovi: LKI RF LKŽ f. 5–18, l. 71).

Straipsniai / Articles

119

ALDONAS PUPKIS

Tím zřejmě Skardžiusovy pokusy převzít záležitosti slovníku do své působnosti skončily, avšak příslib redigovat slovník za pomoci komise a upravovat jeho text od II. svazku podle zásad takzvaného būginského pravopisu zřejmě nezapadl. Po určitou dobu však k žádným střetům nedocházelo, tím spíše, že Skardžius dne 11. listopadu 1941 odstoupil z funkce ředitele Institutu litevského jazyka. Důvody jeho odchodu nejsou známy, mohly však souviset i s přáním věnovat se více záležitostem vydání dokončovaného díla Lietuvių kalbos žodžių darybos (kniha vyšla s datem 1943).

Dne 3. prosince 1941 byla funkce ředitele institutu oficiálně předána Salysovi. Zdá se, že Salys byl poněkud umírněnějším vedoucím: s Balčikonisem nikdy veřejně nekonfliktoval, nezapojil se do Skardžiusovy a Balčikonisovy diskuse z roku 1940 a více se věnoval práci ve svém oboru. Přesto ředitel Salys v polovině roku 1942, dne 31. července, napsal předsedovi Akademie věd dopis, v němž vyložil svůj názor na ustavení komise pro přípravu slovníku. Autor dopisu tvrdil, že kvůli pomalé práci tiskárny se I. vydání I. svazku²² bude tisknout pomalu, a proto vzniká příležitost toto vydání doplnit a opravit tak, aby se tyto změny uplatnily i v dalších svazcích. Dopis argumentuje tím, že tento rozsáhlý a mimořádně důležitý úkol – velký Lietuvių kalbos žodynas – „je pro jediného šéfredaktora nezvládnutelný“ (LMAA f. 1, ap. 1, b. 68, l. 75), a proto by měla být ustavena komise. „Úkolem této komise by bylo rozhodovat o obecných zásadách stavby slovníku, pravopisných záležitostech a vůbec o všech otázkách vznesených samotnou redakcí i jednotlivými členy této komise. [...] tato komise by nebyla odvolací redakční komisí, nýbrž vědeckým poradním orgánem, jehož usnesení jsou pro redakci slovníku závazná. Postavení hlavního odpovědného redaktora by se tím nijak neměnilo“ (tamtéž).

Taková pracovní skupina, nazvaná Vědecká poradní komise, byla na návrh ředitele institutu vedením Akademie věd rychle schválena a na jejím prvním zasedání, které se konalo 28. září, byl předsedou zvolen Salys. Jejími dalšími členy byli Skardžius, Balčikonis, Jonikas a profesor Vilniuské univerzity Otrembskis (Otrębski). Jak uvádí Antanas Lyberis, Balčikonis od komise očekával skutečně vědeckou pomoc (Lyberis 2009: 272), ale když se na zasedání znovu otevřela otázka pravopisu, rozhodně se postavil proti jakékoli pravopisné reformě. Na třetím zasedání, 14. října, přednesl k pravopisu své odlišné stanovisko a na další porady už nechodil.

Je třeba říci, že Vědecká poradní komise během celé své činnosti, tedy na 44 zasedáních (poslední se konalo 2. července 1943), projednala značný počet důležitých otázek týkajících se stavby slovníku. Strukturální otázky textu slovníku však nebyly znovu posou-

²² Po vydání I. svazku slovníku v roce 1941 byl náklad (3 000 výtisků) rychle vyprodán a vedení Institutu litevského jazyka se souhlasem Akademie věd rozhodlo připravit II. vydání tohoto svazku. Text se již upravoval, jeho část byla opravena a probíhaly tiskové práce. Vydání se očekávalo na podzim roku 1942, kvůli obtížným válečným podmínkám však práce postupovaly pomalu, až byly nakonec zcela zastaveny.

120

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

— vymezovaly se nebo upřesňovaly pouze jednotlivé případy. Tak bylo na I. zasedání „z hlediska vztahu koncepce I. svazku k následujícím svazkům rozhodnuto: 1. významy slov se, kde je to možné, rozdělují na základě historického principu; 2. hybridy se označují v případech, kdy existuje litevské slovo s pejorativní příponou nebo předponou [? – A. P.]; 3. za cizí slova se považují pouze přímé výpůjčky, nikoli však jejich odvozené podoby (s litevskými slovotvornými prvky); 4. k určení pravopisu slovníku jsou vyhrazeny nejbližší schůze Komise (za základ byl vzat projekt vypracovaný Litevským jazykovým ústavem); 5. křížky označovat neužívané výpůjčky a hybridy, jakož i archaizmy; 6. neuvádět výklady slovotvorně základových slov“ (LMAA f. 1, ap. 1, b. 68, l. 85).

Aniž bychom se pouštěli do rozboru tohoto usnesení, je třeba říci, že jím byla v zásadě potvrzena Balčikonisova představa o povaze slovníku i zásady přípravy I. svazku a že nebyly předpokládány žádné zásadní změny. Zvláště je třeba zdůraznit, že do usnesení byly začleněny klíčové zásady struktury slovníku: neuvádět výklady slovotvorně základových slov a rozdělovat významy slov na historickém základě. Některé další zásady I. svazku slovníku byly zakotveny na jiných zasedáních, například uvádět věty ze starých písemných památek (včetně Kleinových) v současném pravopisu. Na zasedáních se tyto otázky projednávaly především na základě již napsaného textu II. svazku (heslových sloupců, korektury), zatímco případy z I. svazku (nedostatky, jak se píše v protokolu), celkem 29, byly projednány pouze na jednom zasedání.

Skardžiovo úsilí slovník „zdokonalit“, „zvědečtit“ se tedy neuskutečnilo, ačkoli se o to sám po léta snažil, jak deklaroval. Za německé okupace se Grigui přiznal: „Sám jsem viděl, že moje teorie se ve slovníku těžko slučuje s praxí“ (Dėk žodį prie žodžio 2006: 194). Jaká tato teorie byla, si sotva dokázal plně uvědomit i sám Skardžius. Mnohem později, 27. listopadu 1970, psal Zigmu Zinkevičiui: „Dnes jsem dostal VIII. svazek LKŽ, který jsem stačil jen zběžně přeletět očima, ale i z toho už vidím, jak velký a nesmírně cenný poklad litevského jazyka představuje: žádný badatel litevského a vůbec baltského jazyka se bez něj neobejde. Jde ovšem ve skutečnosti pouze o výkladový slovník litevského jazyka, nikoli o thesaurus linguae lituanicae, který budou muset časem připravit určití odborníci, nejen jazykovědci (lingvisté), ale i filologové. S tímto slovníkem budou nejvíce souviset dějiny litevského jazyka“ (cit. podle: Rosinas 2011: 144).

DŮSLEDKY SPORŮ O PRAVOPIS

Když Balčikonis odmítl projednávat otázky změny pravopisu a přestal docházet na zasedání komise, byla z pověření prezidia Akademie věd při Litevském jazykovém ústavu ustavena pravopisná komise (ze stejných členů jako předchozí komise, s výjimkou Balčikonise). Ta velmi rychle, 11. listopadu 1942, schválila již dříve připravené pravopisné zásady Litevského jazykového

Straipsniai / Articles

121

ALDONAS PUPKIS

ústavu. Projednalo je a schválilo všeobecné shromáždění sekce humanitních, sociálních a ekonomických věd Akademie věd a poté, 19. listopadu, je podepsal také sám generální rada pro školství Pranas Germantas²³.

Hned od začátku práce Vědecké pomocné komise vypukla skutečná válka mezi komisí, především Skardžiusem a Salisem, a redaktorem Balčikonisem²⁴. Skardžius, který byl nějakou dobu jakoby v pozadí, se na zasedáních i jindy opět snažil svými požadavky převzít vrch (docházelo i k velmi ostrým střetům a slovním přestřelkám) a pokoušel se přimět Balčikonise k poslušnosti administrativními prostředky. Vedení válečného tažení převzal z titulu své funkce ředitel ústavu Salys a komise musela dlouho a trpělivě usilovat o dosažení vytčeného cíle, aby se nový pravopis zavedl do praxe přípravy velkého slovníku²⁵.

Aniž bychom se podrobně zabývali průběhem celého tohoto boje, je třeba říci, že komise, přesněji řečeno Skardžius podporovaný Salisem²⁶, svého cíle v podstatě dosáhl: nový pravopis byl oficiálně schválen. Na úrovni vedení školství ani Akademie věd však nebyl schválen požadavek, aby byl podle něj přepracován text slovníku. To mohlo požadovat pouze vedení Litevského jazykového ústavu.

V Litevském jazykovém ústavu několik měsíců panoval naprostý zmatek. Hned od počátku, ještě před schválením pravopisných zásad, bylo od spolupracovníků slovníku požadováno, aby se řídili novým pravopisem, úředníci se však neodvažovali veřejně postavit proti redaktorovi. V zápalu těchto sporů byly na pokyn ředitele až do vyjasnění pravopisných záležitostí zastaveny tiskové práce. A když generální rada pro školství konečně pravopisné zásady schválil, napsal Balčikonis 24. listopadu rezignační dopis.

²³ Pranas Germantas (do roku 1940 Meškauskas) (1903–1945), veřejný činitel, jazykovědec, doktor věd. Vystudoval univerzity v Litvě a Lipsku, pracoval v tiskovém oddělení litevského bezpečnostního odboru a po příchodu Němců se stal generálním radou pro školství (ministerstvo). Za úsilí chránit Litevce před německými plány zapojit mládež do nacistické činnosti a za další protinacistické aktivity byl roku 1943 uvězněn v koncentračním táboře Stutthof, kde zemřel. Napsal mimo jiné řadu prací souvisejících s jazykovou praxí.

²⁴ Ve svém deníku jsem si 19. září 1980 poznamenal dojmy ze zasedání redakční komise k II. svazku Balčikonisových Vybraných spisů: „Při projednávání [tvrzení z Balčikonisova dopisu Alfredu Senovi o redakci slovníku] Lyberis nic nenamítal, ale celý vřel. Když jsme vyšli, vylil si na mě všechnu žluč. Byl prý u Balčikonise a je přesvědčen, že Skardžius se Saliem chtěli přisvojit Balčikonisovu práci, rozhodně do ní něco (konkrétně alespoň pravopis) přimíchat ze svého, a tak se zařadit mezi autory slovníku. Skardžius prý byl obzvlášť velký intrikán“.

²⁵ Je to jedna ze zajímavějších, ale také nejtemnějších stránek dějin přípravy Litevského slovníku; toto téma je však samostatné a zvláštní a mělo by být probráno při jiné příležitosti.

²⁶ Jonikas byl v komisi spíše statistou a Jan Otrębski se do pravopisných sporů nezapojoval; více se snažil obě strany usmířit, než aby se jasně přiklonil k jedné z nich. Mimochodem, Balčikonis si Otrębského názoru velmi cenil a někdy se o něj opíral dokonce nekriticky.

122

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

Začal maraton korespondence mezi ředitelem Saliem, redaktorem Balčikonisem a vedením Akademie věd a školské správy. Zde, aniž bychom uváděli argumenty obou stran, lze zmínit pouze samostatně vyjádřený Skardžiusův názor, předaný předsedovi akademie. V dopise ze 7. prosince 1942 se píše, že i po schválení pravopisných zásad se objevují lidé²⁷, kteří by chtěli ještě něco změnit. Údajně se argumentuje tím, že Balčikonis je vykonavatelem Jablonského závěti, a proto mu má být dovoleno nadále v slovníku používat takový pravopis, jaký v něm již začal užívat. Skardžius k tomu píše, že Lietuvių kalbos žodynas je závětí nikoli Jablonského, nýbrž Būgy a Būga ve svém slovníku Jablonského pravopis nepoužíval. „Současný pravopis používaný v litevském slovníku J. Balčikonise není ve skutečnosti jablonský, nýbrž balčikoniský“ (LMAA f. 1, ap. 1, b. 68, l. 106). Pravopis však není všechno. Z Balčikonisova chování a výroků je prý patrné, že nechce mít s komisí nic společného a předem se vůči ní stavěl nepřátelsky. Krátce působící komise ve skutečnosti „našla tolik věcí, které je třeba opravit, že si toho může všimnout každý objektivní člověk“ (tamtéž, 107). Skardžius tedy dochází k závěru, že velký Lietuvių kalbos žodynas „nutně musí a může být vydáván pouze podle nově schváleného pravopisu“ (tamtéž, 108), zatímco všechno ostatní má zůstat jako dosud. Pokud se však nepodaří dospět k dohodě, „musí se té práce okamžitě a rozhodně ujmout jiní a pokračovat v ní“ (tamtéž). Na závěr Skardžius prohlašuje, že pokud by vše měli na starosti neodborníci zvenčí, sám by se nemohl podílet na Lietuvių kalbos žodynas a „cítil bych se tím zároveň zbaven jakýchkoli vazeb na Litevskou akademii věd“ (tamtéž) (viz obr. 4).

Navzdory Skardžiusovu ultimativnímu prohlášení nebyl Balčikonis odvolán z funkce redaktora slovníku, nýbrž byl zpětně poslán na dovolenou „za účelem zlepšení zdravotního stavu“ (od 1. prosince 1942 do 1. ledna 1943). Ačkoli se později vynakládalo mnoho úsilí na alespoň částečné zmírnění konfliktu, Balčikonis se do redakce nevrátil.

Tento zde podaný přehled může být bez znalosti všech, nebo alespoň nejdůležitějších Balčikonisových argumentů hodnocen jednostranně a zaujatě. Argumenty redaktora jsou nejlépe vyloženy v článcích publikovaných za války, proto je třeba k některým jejich tvrzením připojit alespoň několik vysvětlujících poznámek.

Dne 31. prosince 1942 byl v Panevėžio apygardos balse otištěn Balčikonisův článek „Záplatovaný pravopis“ (Balčikonis 1978: 183–187). Autor v něm píše, že je prý důležité vědět, proč redaktor nechtěl využít zásady nového pravopisu. Připomíná se, že redakce se od samého počátku práce snažila přizpůsobit oficiálnímu pravopisu; vysvětluje se, proč byl zvolen pravopis Visuomenės įnamių. Re-

²⁷ Nepodařilo se zjistit, jací lidé to byli a kde se tak stalo, ale později, již po zveřejnění Balčikonisova článku Panevėžio apygardos balse (Balčikonis 1978: 183–187), byly v tisku publikovány články (dopisy podobného obsahu byly zasílány i ústavu), které nesouhlasily s pravopisnou reformou a podporovaly Balčikonisovo stanovisko (viz Raila 1943, Kronika 1943).

Straipsniai / Articles

123

ALDONAS PUPKIS

OBR. 4. Faksimile fragmentu dopisu Pranase Skardžiuse předsedovi Akademie věd ze 7. prosince 1942 (LMAA f. 1, ap. 1, b. 68, l. 108)

124

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

Redaktor nechtěl, aby se v právě redigovaném svazku objevily dva pravopisy nebo aby bylo kvůli pravopisu nutné přepracovat téměř celý svazek. „Na druhé straně, píše autor, dokud nový pravopis nepoužívají jiné naše písemnosti a není známo, zda jej budou chtít používat, zvláště když se po válce sejde celý národ a začne v klidu pracovat na kulturním díle, jaký má smysl zavádět jej ve slovníku jako první? Tvoří snad podstatu slovníku pravopis?“ (tamtéž, 185).

Dále autor ukazuje, že pravopisné zásady směšují etymologický a fonetický princip: na jednom místě se doporučuje psát podle původu, jinde podle zvukové podoby (baigštus, protože prý baigus, baiginti, ačkoli tato slova není v současných písemnostech ani v živém jazyce vidět či slyšet, ale žymus, ačkoli by podle původu mělo být žimus). „Pravopis se nehoní za vzdálenějšími původy, jeho úkolem není učit etymologii“ (tamtéž). Největší skandál se rozpoutal kvůli psaní j, protože autoři opět zapomněli na etymologický princip pravopisu, který sami stanovili (psát bjaurus, pjauti a kiaulė, šiaudas, což Jablonskis správně ukázal, „je pouhou směsí dvou pravopisů“ (tamtéž, 186)). „Jestliže ‚pravopisné zásady‘ nejsou zdařilým pokusem nabídnout vhodnější pravopis, jaké je tedy východisko?“ (tamtéž). Východiskem je pravopis Jablonského vytvořený na etymologickém principu.

V dalším článku napsaném v roce 1944, v němž se již diskutuje se Saliem (Balčikonis 1978: 187–188), se zdůrazňuje, že redaktor odmítl přijmout pravopis navržený komisí, protože by redakce musela text znovu prohlížet, tiskárna jej přetiskovat, redakce korigovat a tak dále. „Vždyť slovník tím neztloustne! Slovník potřebuje slova, nikoli střídání písmen! [...] Komise však byla ve svém zatvrzelém postoji silnější než tyto argumenty“ (tamtéž, 187). Podle redaktora měl druhý díl slovníku vyjít na jaře 1943, nejpozději v létě. „Byl jsem toho názoru, že měnit pravopis za války je vůbec nesmysl. Často jsem říkal, že by se za války téměř vyplatilo vydávat slovník i s tiskovými chybami; ty lze později opravit, ale kdyby se ztratily lístky se slovy, za žádné peníze by je už nešlo získat zpět. Vědecké instituce se však vydaly jinou cestou“ (tamtéž, 188).

ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

1. Článek analyzuje okolnosti jmenování redaktora velkého Lietuvių kalbos žodyno, jehož příprava byla obnovena koncem roku 1930, a koriguje dosavadní názor, že jediným kandidátem na místo redaktora slovníku byl lingvista Balčikonis. Podle nově nalezených archivních dokumentů byl prvním kandidátem lingvista Skardžius, který právě dokončil studia v zahraničí. Lze se domnívat, že právě on inicioval oživení práce slovníkové redakce, staral se o finance, spolupracovníky a další záležitosti slovníku a oprávněně se ucházel o jmenování jeho redaktorem. Důvodem, proč Skardžius nebyl jmenován do funkce redaktora velkého slovníku,

Straipsniai / Articles

125

ALDONAS PUPKIS

mohlo být dlouhodobé napětí mezi Smetonovou vládou, zejména prezidentem Smetonou, a děkanem Fakulty humanitních věd Univerzity Vytautase Velikého Krėvė-Mickevičiusem, jehož chráněncem byl Skardžius. Skardžius se tak mohl stát obětí ambicí či zájmů dvou institucí.

2. Skardžiausovu touhu a snahu stát se redaktorem velkého slovníku dokládá řada skutečností a později různými způsoby se projevující hořkost z toho, že redaktorem byl jmenován Balčikonis. Vztahy s Balčikonisem se stále více ochlazovaly, až se nakonec změnily v otevřenou válku a projevily se ne vždy čestnými kroky směřujícími k tomu, aby byl Balčikonis odvolán z funkce redaktora a Skardžius zaujal jeho místo. Motivy Skardžiausova jednání mohlo určovat především absolutizované oddělování jazykovědy od jazykové praxe. Protože za vědce nepovažoval ani Jablonskise, Balčikonise nazýval tím spíše pouze prostým praktickým znalcem jazyka, který se prý dokonce „blíže nezajímal o otázky jazykovědy“. Skardžius pohlížel na přípravu slovníku jako na výlučně vědeckou práci v oblasti čisté jazykovědy a veřejně prosazoval myšlenku zlepšit jeho přípravu na vědeckých základech. Na druhé straně byl Skardžius opravdovým nadšencem pro vědeckou práci v oblasti jazyka a jeho snahu zapojit se do přípravy velmi perspektivního slovníku lze vysvětlit také přehnanými vědeckými ambicemi.

3. Skardžius byl možná prvním, kdo v tisku v roce 1937 vypustil řadu kritických šípů namířených proti kvalitě excerpční kartotéky slovníku a plánování práce redakce. Teprve po založení Ústavu lituanistiky v roce 1939 však mohl svou kritiku adresovat přímo tvůrcům slovníku a za vhodných okolností se pokusit převzít jeho přípravu do vlastních rukou. Jedním z nejméně čestných období přípravy slovníku bylo léto a druhá polovina roku 1940, kdy Skardžius pouhý měsíc a půl po začátku okupace zahájil diskusi s redaktorem Balčikonisem, v níž napadl starou vládu i Balčikonise kvůli slovníku. V té době se nikoli bez Skardžiaus iniciativy pokusili administrativní cestou jmenovat místo Balčikonise redaktorem Skardžiuse. Ne o mnoho čestnější postoj Skardžius zaujal i v roce 1942, když byla ustavena takzvaná Vědecká poradní komise, jejímž úkolem bylo rozhodovat o obecných zásadách sestavování slovníku, pravopisu apod. Diskuse Skardžiause se Salysem a Balčikonise, která se původně týkala obecných záležitostí slovníku, se rychle změnila ve válku ambicí kvůli několika pravopisným případům, zejména kvůli psaní j v kořenech několika slov.

4. Skardžiausova kritika slovníku a Balčikonise nebyla vždy dobře promyšlená a ne všude se opírala o skutečná fakta a jejich chronologii. Její tvrzení bývala někdy dosti urážlivá a často se zakládala nikoli na argumentech, nýbrž na emocích. Mnohem více podložených návrhů na zpřesnění slovníku bylo formulováno na zasedáních Vědecké poradní komise. Některé z nich využil při další práci na slovníku sám Balčikonis i pozdější redaktoři. Je třeba zdůraznit, že ani Skardžius, ani komise nepředkládali žádné zásadní strukturální projekty přestavby slovníku; komise pouze upevnila nejdůležitější zásady sestavování slovníku redigovaného Balčikonisem.

126

Acta Linguistica Lithuanica LVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

Sestavovací zásady. Všechny Skardžiausovy snahy „zlepšit slovník“ tedy zůstaly pouze na úrovni rétoriky, což později přiznal i sám lingvista. Jeho představa teorie lexikografie nebyla nikde podrobněji rozvedena ani popsána a zůstala mlhavá a nejasná. Obecné úvahy o „historičnosti“ a „vědeckosti“ slovníku neodhalily podstatu Skardžiausovy teorie a nezbývá než spekulovat, jaký by byl velký Lietuvių kalbos žodynas, kdyby veškerou práci na jeho přípravě neřídil Balčikonis, nýbrž jiný významný lingvista té doby, Skardžius.

LITERATŪRA

Antanaitis J. 1933: Lietuvių kalbos žodynas. Netrukus sulauksime pirmojo lietuvių kalbos žodyno tomo. – Naujoji romuva 125, 503–504.

Balčikonis Juozas 1934: Keletas atsiminimų apie Antaną Smetoną. – Vairas 8–9, 109–113.

Balčikonis Juozas 1978: Rinktiniai raštai 1, sud. Aldonas Pupkis. Vilnius: Mokslas.

CVA – Lietuvos centrinis valstybės archyvas.

Dėk žodį prie žodžio 2006: Dėk žodį prie žodžio – turėsi žodyną: Atsiminimai apie kalbininką Juozą Balčikonį, sud. Birutė Goberienė ir Aldonas Pupkis. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

Kronika 1943: Varpai. Šiauliai, 322.

Lyberis Antanas 2009: Leksikografijos teorija ir praktika, sud. Zita Šimėnaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

LE – Lietuvių enciklopedija 1–37. Bostonas: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 1953–1985.

LK – Literatūra ir kalba 1–22. Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1956–1995.

LKI RF – Lietuvių kalbos instituto Rankraščių fondas.

LMMA – Lietuvos mokslų akademijos archyvas.

NMMB RS – Nacionalinės Martyno Mažvydo bibliotekos Rankraščių skyrius.

Piročkinas Arnoldas 2010: Dėl kurių ne kurių samprotavimų apie Jono Jablonskio kalbinę veiklą. – Mokslo Lietuva, spalio 7 d.

Pupkis Aldonas 2010: Lietuvių kalbos normintojai ir puoselėtojai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

Raila Bronys 1943: Ir vėl nauja rašyba. – Tėviškė, sausio 8 d.

Rosinas Albertas 2001: Pranas Skardžius: Gyvenimas ir darbai. Vilnius: Vilniaus universitetas.

Straipsniai / Articles

127

ALDONAS PUPKIS

Sabaliauskas Algirdas 1999: Lietuvių kalbotyra ir kalbininkai 1940–1945 metais. – Vilniaus kultūrinis gyvenimas 1940–1945. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

Salys Antanas 1944: Paaiškinimas Lietuvių kalbos žodyno reikalu. – Ateitis, balandžio 11 d.

Salys Antanas 1979: Raštai 1: Bendrinė kalba, red. Petras Jonikas. Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija.

Salys Antanas 1985: Raštai 3: Įvairūs straipsniai, red. Petras Jonikas. Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija.

Skardžius Pranas 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Skardžius Pranas 1997: Rinktiniai raštai 2: Bendrinės kalbos dalykai, sud. Albertas Rosinas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Skardžius Pranas 1999: Rinktiniai raštai 5: Akcentologija. Bendrinės kalbos kultūra. Publicistika, sud. Albertas Rosinas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Ul vydas Kazys 1987: J. Balčikonio mokslinė, literatūrinė ir pedagoginė veikla. – Lietuvių kalbotyros klausimai 26, 4–12.

Vaižgantas 1998: Laiškai Klimams, par. Petras Klimas jn. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

Valys Ant. 1930: Dėl lietuvių kalbos žodyno. – Lietuvos žinios, lapkričio 27 d.

Vitkauskas Vytautas 1986: Juozas Balčikonis (100-ąsias gimimo metines minint). – Ženklas ir prasmė. Vilnius: Mokslas.

VLE – Visuotinė lietuvių enciklopedija 1–22. Vilnius: MELC, 2001–2012.

Pranas Skardžius and the grand Dictionary of the Lithuanian Language

SUMMARY

The article addresses the relationship of the well-known Lithuanian linguist Pranas Skardžius with the compilation of the grand Dictionary of the Lithuanian Language and the discussions with its editor Juozas Balčikonis. It corrects the idea expressed in the history of Lithuanian linguistics to this day that in 1930, when the work of compilation of the dictionary of Kazimieras Būga was resumed, Balčikonis was the only candidate for the editor’s position. The data from the new archival documents show that a young linguist Pranas Skardžius, who had just

128

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Pranas Skardžius ir didysis Lietuvių kalbos žodynas

made his return from the studies in Germany, was the first candidate. New sources lead to a conclusion that it was most likely him who initiated the revival of the dictionary’s compilation and took care of the staff and finances. His non-appointment as the editor could have been determined by the conflict of interests and ambitions of the government of that time and the dean of the faculty of Vytautas Magnus University Vincas Krėvė-Mickevičius.

Even if he was not elected the editor of the dictionary, Skardžius always showed his interest in the work of compilation of the dictionary and contributed to the determination of the type of the dictionary and the principles of its compilation along with Salys, even though the opinions of the editor and the young linguists did not always coincide. Whenever possible, he did not hesitate to criticise Balčikonis in the press and often brought up the editor’s incompetence in directing the work of such significance. His continuous requests focused on the improvement of the compilation of the dictionary on scientific grounds and its publishing only after making the necessary spelling corrections. Such requests gradually evolved into a one-sided requirement to introduce the spelling promoted by him and turned into an ill-favoured war of personal whims and ambitions. This war witnessed Skardžius’ attempts to remove Balčikonis from the office of the editor of the grand dictionary by administrative means and to take up his position.

Įteikta 2012 m. gegužės 18 d.

ALDONAS PUPKIS

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, Vilnius LT-10308, Lietuva

[email protected]

Straipsniai / Articles

129