ROLANDAS KREGŽDYS

Institut pro výzkum litevské kultury

Oblasti vědeckého výzkumu: staré baltské náboženství a mytologie, studium pramenů; komparativní gramatika baltských a dalších indoevropských jazyků, etymologie.

PODSTATA INTERFERENČNÍHO VZTAHU MORFOLOGICKÉ A SEMASIOLOGICKÉ ROVINY LEXÉM LITEVŠTINY: KIRNIS

Určení interferenčního vztahu lexémů na morfologické a semasiologické rovině: Kirnis

ANOTACE

Článek pojednává o zvláštnostech dvojí analýzy (semasiologické / onomasiologické) interferenčního vztahu mezi sémantickým extenzionálem lexémů a referentem. Onomasiologický přístup ke studiu slov je po semasiologické analýze jména božstva Kirnis, zmíněného v díle Jana Łasického De Diis Samagitarum (1582), hodnocen jako kazuistický.

Na základě nově provedené textologické a gramatické analýzy latinského textu a etymologické analýzy onymu je vyvrácena dosavadní sémantická explikace litevského teonyma Kirnis. Toto jméno božstva se nespojuje s fytonymem, nýbrž s předmětem uctívání sociální skupiny dřevorubců.

ANOTACE

Článek se zabývá určením interferenčního vztahu mezi sémantickým extenzionálem a referentem, který má být založen na argumentaci dvojího kritéria (onomasiologického a semasiologického).

P O D S T A T N Á S L O V A: semasiologická / onomasiologická metoda, teonymum, Janas Łasicki, Kirnis.

K L Í Č O V Á S L O V A: onomasiologická / semasiologická metodologie výzkumu slov, teonymum, Jan Łasicki, Kirnis.

Straipsniai / Articles

105

ROLANDAS KREGŽDYS

onomasiologické a semasiologické). Na základě předložené semasiologické analýzy teonyma litev. Kirnis, uvedeného v díle De Diis Samagitarum (1582) Jana Łasického, je onomasiologická metodologie výzkumu slov vymezena jako kazuistická.

Předkládá se také nové vysvětlení sémantické hodnoty teonyma Kirnis. Předpoklad rekonstrukce kultu božstva jednotlivé sociální skupiny dřevorubců vychází z nedávného překladu úryvků Łasického díla z latiny a jejich textového výzkumu, jakož i z etymologické analýzy teonyma. Existence uctívaného objektu v podobě třešně je vyvrácena.

0. ÚVOD

Vztah sémantického extenzionálu lexémů a referentu badatelé zakládají na dvojí metodice: 1) semasiologické analýze, při níž se podle Vincase Urbutise „při zkoumání postupuje od výrazu k obsahu“ (LKE 566); 2) onomasiologické metodě, při níž se „při zkoumání postupuje od obsahu k výrazu“ (LKE ibd.), tj. motivace prvního významového výkladu slov se argumentuje interferenční posloupností sémantém, která reflektuje konotaci označovaného objektu / subjektu, zatímco druhý se opírá o synkretickou významovou distribuci, jejíž taxonomii strukturálních prvků určuje hyperonymní status označovaného objektu / subjektu.

Zastánci onomasiologické analýzy často ztotožňují predisponující vliv referentu na strukturu sémantického extenzionálu s koherentními systémy pracovních prvků, tj. kompoziční útvary morfémů slova hodnotí totožně; srov. pokus Vytautase Mažiulise (PEŽ II 195) interpretovat dosud nejasný původ (viz Горошева 2009: 306) subst. lat. cornum ‘svída (Cornus); plod svídy’ (OLD 446) sémantický vývoj na základě rekonstruovaného adj. ie. *kr̥nō-(–ā–)– ‘useknutý, odříznutý’; latinské slovo prý předpokládá séma *‘plod s tvrdou (schopnou rýhovat, zařezávat) peckou’, tedy hypotetickou morfologickou sémantickou souvislost, která není doložena faktografickým materiálem, neboť neexistují údaje o tom, že by někdo někdy peckami svídy něco krájel, řezal nebo se o ně pořezal. Dále je třeba zmínit, že písemné prameny antiky zdůrazňují tvrdost dřeva některých rostlin označovaných tímto fytonymem, nikoli vlastnosti morfologie odpovídajících složek plodů (viz Анненковъ 1878: 109–110; БСЭ XX 611–612; LE XXVII 149; СД II 492–494); srov. přirovnání svídy ke kopí: ae-rata torsit graue cuspide O. 8.408, tj. měděným hrotem oštěp (tj. svídu – R. K.) namířil; bona bello cornus V. G. 2.448, tj. svída vhodná k boji (k válečným účelům) (viz OLD ibd.).

106

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leksemų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

1. SUBST. LIE. KIRNIS „(BOT.) SLIVOŇ VIŠEŇ (PRUNUS CERASUS)“ / SUBST. LIE. KIRNĖ „TÉŽ“ A PROBLÉM INTERFERENČNÍHO VZTAHU TEONYMA LIE. KIRNIS

Při řešení problémů etymologizace slov se často vychází právě z onomaziologického stanovení vztahu mezi sémantickým extenzionálem a referentem, které vede ke vzniku fantasmagorických hypotéz. Některé z nich nebyly dosud vyvráceny a výsledkem takového příkrého přístupu k původu slov je kodifikace pseudolexémů, resp. jejich zařazení do hlavních lexikografických souborů litevského jazyka (například do LKŽ[e]), jejichž materiálové spolehlivosti (resp. historické hodnotě) se obvykle nepochybuje. Někteří badatelé slepě důvěřují faktografii uvedených slovníků a užívají zmíněnou onomaziologickou metodu (resp. nepřihlížejí ke specifikům podobnosti vnitřní metody jazykové rekonstrukce), a dokonce vytvořili prototypové podoby praindoevropského jazyka (o hypotéze Hjalmaro Friska a Viačeslava Ivanova viz dále).

Jedním z takových slov je subst. litev. kirnis ve významu „(bot.) slivoň višeň (Prunus cerasus)“, které je v Lietuvių kalbos žodyne uvedeno pouze na základě dvou pramenů: údajů Kazimierase Būgy a sestavovatelů publikace Lietuviškas botanikos žodynas. I dalis (sestavila Botanikos žodyno komise pod vedením doc. L. Vailionise. Redigoval dr. J. Dagys. Kaunas 1938; viz LKŽ[e]), zatímco subst. litev. kirnė „t. p.“ je doloženo pouze v publikaci Lietuviškas botanikos žodynas (LKŽe). Existují důvodné pochybnosti, že jde o umělý botanický termín vytvořený podle metodiky prvního badatele litevské flóry Jurgise Ambraziejuse Pabrėži, který „‹...› vytvářel novotvary a vedle jiných dával rostlinám také jména litevských (žemaitských) mytologických bytostí (kromě Austėji také Eraičinas, Gardunytis, Guboja, Poklius, Raganė, Ratainytė, Sotvaras, Tvertikas, Gabė aj.) <...>“ (Balsys 2006: 78). Někteří badatelé mají bohužel sklon tyto podoby archaizovat (Senvaitienė 2002: 6), ačkoli tento předpoklad zdůvodňují nikoli lingvistickými, nýbrž botanickými argumenty (viz pozn. 4).

Lze opatrně předpokládat, že K. Būga na základě teonyma litev. Kirnis, poprvé zmíněného v díle Jana Łasického De Diis Samagitarum Cæterorumque Sarmatarum, & falforum Chriſtianorum. Item de religione Armeniorum (1582)¹ a patrně o m y l n ě (viz dále) vykládaného jako bůh třešní (srov. Kirnis ceraſos arcis alicuius fecundum lacum ſitæ curat, tj. „Kirnis – opatruje třešně rostoucí u jedné,“²

¹ Apie šį veikalą ir jo tyrimo aplinkybes bei peripetijas plačiau žr. Dini 2010: 305–307; Kregždys 2011a: 101–106; Ališauskas 2012.

² Apie šio teonimo iki šiol nenustatytą funkcinę atribuciją plačiau žr. Senvaitė 2002: 6.

Straipsniai / Articles

107

ROLANDAS KREGŽDYS

pevnosti stojící u jezera“), uctívaný v Žemaitsku³. Praeterea, sunt certis agris, quemadmodum nobilioribus familiis, fingulares dei. videlicet Deuoitis agri Poiurskij, Vetuftis Retovovskij, Guboi ac Tvoerticos Sarakovvskij, Kirnis Plotelfcij, tj. „Kromě toho mají určité oblasti, stejně jako urozenější rody, své zvláštní bohy. Například v přímořské oblasti je uctíván Deuotis [Dievaitis], v Rietavu Vetustis, v Sarake Guboi a Tvverticos, v Plateliích Kirnis“ [Łasickis 1969: 19, 21, 40–41]), tímto označil rostlinu „slivoň višeň (Prunus cerasus)“. K. Būga se zřejmě opíral o hypotézu, kterou vyslovil Otto Schrader (I 589; 1907: 175) a s níž souhlasil Max Niedermann (1902: 97), že teonymum Kirnis „bůh – ochránce třešní“, uvedené v díle J. Łasického De Diis Samagitarum..., odráží pralt. *kirnas „třešeň“ (→ *Kirnijas) (podrobněji viz IEW 572; Walde, Hofmann I 277; dále viz Грошева 2009: 307–308).

Takový pokus těchto badatelů rekonstruovat baltské dědictví s nulovým stupněm kořene je zřejmě neúspěšný (srov. Beekes I 771) a vedl ke vzniku mnoha nesprávných tvrzení uváděných v pozdějších pracích⁴.

Takový předpoklad lze učinit z těchto důvodů: I. Faktografické nesrovnalosti – a) k u l t i v o v a n é třešně se v Litvě začaly vysazovat na panských dvorech teprve v XVI⁵ století; b) v litevském folkloru není tato rostlina poetizována,

³Zvlášť je třeba zmínit, že mytologický materiál pro Jana Łasického shromáždil a předložil Jakobs Łaskowski, polský šlechtic z Kališska a zemský měřič (revizor) Žigmunda Augusta v Žemaitsku (podrobněji viz LE 1958: 188). Místa, která navštívil, lze určit podle seznamů pozemkových registrů sestavených samotným J. Łaskowskim. Proto se má za to (LE ibd.), že J. Łaskowski působil v Plateliích a Gargždech (oblast severožemaitských kretingišských nářečí), v Josvainiai (dialektní zóna západoaukštaitských šiauliškých nářečí), v Ariogale (nářeční oblast západoaukštaitských kauniškých nářečí), v obci Šiaudinė (okres Kiduliai, župa Šakiai, u Kaimelis [nedaleko Jurbarkasu; areál západoaukštaitských kauniškých nářečí]) a v Karšuvě — v západolitevských zemích (dále viz Kregždys 2011a: 105; Ališauskas 2012: 32–33).

⁴Kromě lingvistických prací byl tento fantasmagorický příběh interpretován také v dílech badatelů zajímajících se o litevskou mytologii (je třeba litovat, že badatelé folkloru, kteří se pokoušejí vykládat mytologická témata, vycházejí z prací lingvistů jen zřídka; srov. lingvistický rozbor božstva Apidome, zmiňovaného J. Łasickým (Lascius 1868: 12 [89]), který podal Zigmas Zinkevičius [1981: 96–97] a který je dodnes ignorován [viz Vaitkevičienė 2002: 18; Ališauskas 2012: 45, 113]). Srov. tvrzení Antonia Mierzyńského (1892: 59, 77), Aleksandera Brücknera (1980: 212), Wilhelma Mannhardta (1936: 380), Jona Basanavičiuse a Petra Klime o dendroforní tradici uctívání litevských bohů založené na kultu Kirnise (podrobněji viz LM II 153; 175). Tuto velmi pochybnou myšlenku rozvíjeli ve svých pracích také Vittore Pisani (1950: 91; dále viz LM III 71), Walter Jaskiewicz (1952: 85), Marija Gimbutienė (2002: 54), Ignas Narbutas (2003: 617, 618, 619), Gintaras Beresnevičius (2004: 190), Romas Batura (2005: 115), Marta Eva Bětáková a Václav Blážek (2012: 91–93) a další. Algirdas Julius Greimas (1990: 95–96) jako první patrně zpochybnil autentičnost tohoto božstva a tvrdí, že jeho funkční popis je stereotypem příznačným pro renesanční epochu: J. Łasicki podle něj místo boha bažin a mokřin vytvořil božstvo třešní.

⁵Podle Mata Pretorija (MP II 387) bylo v Prusku v XVIII. století třešní již hojně, resp. staly se běžnou zahradní rostlinou (srov. MP III 633).

108

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leks emų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

t. y. suponuojama labai vėlyva jo etiologija (žr. Balsys 2006: 351). Be to, K. Būga (II 199–201, 225) yra konstatavęs, kad vyšnių – ir laukinės (resp. Cerasus vulgaris), ir kultūrinės (resp. Prunus cerasus L.) – pavadinimai lietuvių pasiskolinti iš slavų kalbų. Pirmieji šio augalo skoliniai datuojami V–VII a., remiantis lie. dial. (žem.) viešnė ‘vyšnia’ Pl (< sl. *vę̑[<-ei-]śnja ‘t. p.’). Skolinį vartojo ir vakarų baltai, plg. pr. wisnaytos ‘vyšnios’ E 620 (žr. PEŽ IV 255), tačiau tai nereiškia, jog tuo metu Lietuvoje tokie augalai buvo auginami. Kultūrinių skolinių statusą galima motyvuoti jų semantine diskrecija, plg. V. Mažiulio (PEŽ ibd.) teiginį, kad pr. *višnai-tā iš pradžių reiškė sememą *‘slyvų vaisiai ir medeliai.’

II. Formální analýzy předpokládající existenci lapsus calami v díle J. Łasického De Diis Samagitarum....

Při rozboru formálních, resp. gramatických vlastností lat. cerasus ‘višeň (strom)’ fem.; ‘plod višně’ neutr. ↔ subst. lat. cerasum ‘plod višně’ (morfologická inovace, tj. rod neutr. je sekundární v důsledku 1) řec. κεράσιον ‘plod višně’ neutr. [LS 798]; 2) souvislosti se subst. lat. pomum ‘plod stromu [zejména jabloní, višní, fíkovníků, ořešáků aj.]’ neutr. – viz Lewis, Short 1958: 317; Дворецкий 1976: 596; OLD 301) a nesouladu denotátu funkční atribuce caerasos uváděného J. Łasickým je třeba nejprve konstatovat rozpor mezi kmenovými -e- a -ae-, který je dosud ignorován, ačkoli má ve skutečnosti rozhodující význam při konstatování neexistence genetických vztahů mezi těmito dvěma lexémy, neboť lat. cerasus je výpůjčka z řec. κερασός ‘višeň’ (Ernout, Meillet 2001: 114; viz také LS 798), která se v antických pramenech nevyskytuje s kmenovým -ae- (viz Ernout, Meillet ibd.); to obvykle odráží diftongoidní podobu výpůjček, srov. subst. lat. Graecus ‘Řek’, adj. lat. Graecus, -a, -um ‘řecký’ ← řec. Γραικός ‘Řek’ (viz také Ernout, Meillet 2001: 280); subst. lat. Aeoles ‘Aiolové’ ← řec. Αἰολεῖς ‘tamtéž’ aj. Je samozřejmě možné předpokládat, že na tuto změnu mohla mít vliv modifikační tendence hlásek ve středověké latině, srov. subst. lat. aecclesia ‘kostel’ ↔ ecclesia ‘tamtéž’ (viz Дробглав 1993: 11; viz také Harrington 1997: 3). Takový předpoklad by byl správný, kdyby slovníky používané v 16. století v Polském království zaznamenávaly tuto změnu. Bohužel tomu tak není, srov. vulg. lat. cerasum ‘plod višně’ neutr. / vulg. lat. cerasus ‘višeň (strom)’ fem. (viz Maczinsky 1564: 48; viz také Erzepki 1900: 18), tj. nejenže se kmenové -e- nemění, ale slovní varianty jsou také jasně rozlišeny podle sémantického a gramatického, resp. rodového katego-

Kazimieras Būga (II 201) při vysvětlování pojmenovávání této rostliny slavismy již ve starých litevských písemných památkách uvádí, že „<...> v Litvě neroste planá višeň ‘prunus avium’“, zatímco Dalia Senvaitytė (2002: 7) na základě výzkumů botaniků (LP 109) uvádí, že „Višně rostou na území Litvy odedávna. Od nejstarších dob je rozšířena višeň obecná (nazývaná také višeň kyselá) (cerasus vulgaris).“ Snaha této badatelky doložit zděděný status fytonym litev. kirnis / kirnė ‘(bot.) višeň křovitá (Prunus cerasus)’ je však zcela neúspěšná, neboť uvedená pojmenování rostlin se nevyskytují ve starých písemných památkách a především ani v nářečích. O velmi pozdním původu těchto slov tedy zřejmě není třeba pochybovat (viz výše).

Straipsniai / Articles

109

ROLANDAS KREGŽDYS

V důsledku toho lze předpokládat, že dosavadní interpretace tohoto textu, podle nichž je božstvo Kirnis „bohem višní“, mohou být mylné:

Kirnis caerasos arcis alicuius secundum lacum sitae curat. in quos, placandi eius causa, gallos mactatos injiciunt, caereosque accendos in eis figunt (Lasic(i)us 1868: 11 [88]; viz také Lasickis 1969: 40) ↔ „Kirnis – pečuje o višně rostoucí u jakési pevnosti stojící u jezera. Aby si ho naklonili, házejí mezi višně zabité kohouty a zapichují tam hořící voskové svíce“ (Lasickis 1969: 19).

Toto tvrzení lze doložit výsledky formální, resp. gramatické analýzy: 1) zájmeno in quos ve druhé větě není shodné s výrazem caerasos v první větě, neboť toto slovo je r o d u ž e n s k é h o, zatímco předložková fráze je reprezentantem r o d u m u ž s k é h o nebo s t ř e d n í h o; pokud by tyto lexikální složky byly ve shodě, J. Łasicki by napsal in quas (pokud by se odrážela souvislost s lat. cerasus ‘strom višně’ fem.) nebo in quae (pokud měl na mysli lat. cerasum ‘plod višně’ neutr.); 2) výraz in quos je patrně třeba chápat jako vsuvku, překládanou ‘z tohoto důvodu; proto’ (viz OLD 1560 [16. sémantické heslo]).

Není tedy pochyb o tom, že analyzovaný úsek díla J. Łasického přináší zcela jiné informace, než se dosud obvykle předpokládalo. Lze opatrně vyslovit domněnku, že subst. lat. caerasos, které vyvolalo tolik diskusí, odráží strukturální změnu typickou pro konstrukční sekvence se sonantou z různých období, srov. sloveso lat. ar-cesso / accerso ‘pozvat, svolat’ (Vaan de 2008: 51), subst. lat. nervous ‘šlacha, žíla; membrum virile aj.’ ← pralat. *neuros (Vaan de 2008: 408), subst. lat. pūlex ‘blecha’ ← pralat. *pusl- ‘tamtéž’ < ide. *plus- ‘tamtéž’ (Vaan de 2008: 497), tj. lat. cærafos, které uvádí J. Łasicki, patrně odráží metatezi sonanty –r– a frikativy –s–, která vedla k transformaci autentické podoby s e t y m o l o g i c k ý m kmenovým –ae–: lat. caesor ‘dřevorubec’⁶ (← [deverbativum] lat. caedo ‘sekat, kácet’ [Lewis, Short 1958:

⁶ Již u starých Italů bylo běžné uctívat božstva, která určovala činnost společenských skupin. Nazývala se lat. numina ‘znamení vůle / moci bohů, resp. vůle / moc bohů ↔ božstvo’. Jedním z těchto mýtických jmen byl bůh Silvanus, ochránce dřevorubců (Гамильтон 2009: 13). Mýtická postava dřevorubce se často vyskytuje v řeckých mýtech (podrobněji viz Hansen 2004: 3–4, 241; Лосев 1957: 142, 1996: 164, 854). Zmiňuje se také v ságách severních Germánů (MacCulloch 1930: 207, 280). Keltové uctívali boha Ezuse (Esus, Aesus), zobrazovaného jako dřevorubce (Штаерман 1961: 181, 264; viz také Калыгин 2006: 81–82). Staří Indové se domnívali, že bůh Rudra je pánem dřevorubců (MacDonell 1912:

110

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leksemų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

265]) → *caer-a-sos (pl.) se kvůli homofonní kontaminaci s následujícím cae-reosque accendos „a zapálené voskové svíce / pochodně“ zřejmě podílela také na vzniku inovační flexe -os (tj. působil faktor analogie).

Citovaný úryvek textu je proto podle všeho vhodné interpretovat takto: Kirnys ochraňuje / stará se o dřevorubce z jakéhosi hradu postaveného u jezera. Proto (oni, tj. dřevorubci – R. K.), aby si ho naklonili, házejí tam zabité kohouty a zapíchnou tam zapálené pochodně (resp. na tom místě – R. K.).

Tento předpoklad lze podložit i faktografickým materiálem: je známo, že město Plateliai leží u stejnojmenného jezera, jehož okolí bylo velmi zalesněné. Tamní obyvatelé se živili také lesním průmyslem, tj. káceli stromy, řezali je na pilách apod. (podrobněji viz LE XXIII 94–95), a J. Lasicis (Lasicus 1868: 13 [90]) uvádí, že božstvo Kirnys bylo uctíváno právě u hradu v Plateliích:

Praeterea, sunt certis agris, quemadmodum nobilioribus familijs, singulares dei videlicet Deuoitis agri Piourskij, Vetustis Retowskij, Guboi ac Tverticos Sarakovskij, Kirnis Plotelscij (Lasicis 1969: 41), tj. „Kromě toho jsou v některých oblastech, stejně jako ve šlechtických rodinách, jednotliví (resp. pouze dané oblasti vlastní) bohové; totiž: Deuoitis v oblasti Pajūris, Vetustis v Rietavu, Guboi a Tverticos v Saracích, Kirnis v Plateliích.“

Je zřejmé, že onomasiologická interpretace sémantického rozšíření lexému určila také směr etymologického zkoumání probíraného teonyma a kodifikaci jeho gramatického významu. Tato metoda výzkumu lexémů ovlivňuje určení vlastností lexikografického systému nejen litevštiny, ale i jiných indoevropských jazyků; například Vjačeslav Ivanov, aniž provedl formální analýzu latinského textu, dokonce rekonstruuje ide. *kʰr̥nō- „svída“, čímž předpokládá status zděděného slova nejen pro výraz, který v baltských jazycích nikdy neexistoval (Gamkrelidze, Iva-

303). V jejich mytologických vyprávěních je doloženo mytonymum stind. dru-han „dřevorubec“ a sakralizované označení sekery stind. paraçu (MacDonell 1912: 384, 492). Podobné mytologické motivy se objevují také v íránských pověstech (Алборов II 84).

Straipsniai / Articles

111

ROLANDAS KREGŽDYS

nov II 555), ale i paralogismus ide. *kʰr̥nō-, neboť sám V. Ivanov (Gamkrelidze, Ivanov II 554) na základě hypotézy Hjalmaro Friska (I 828) usuzuje, že litevské Kirnis je příbuzné se subst. lat. cornus, -ī, -ūs fem. „svída (Cornus mas L.); dřevo svídy; kopí“ (OLD 446–447), řec. κρᾱ́νον „svída“ a řec. κερασός „třešeň“ jsou výpůjčky z nějaké oblasti Malé Asie (viz také Vaan de 2008: 137), zatímco alb. thanë „svída“ může mít zcela jiný původ (viz Orel 1998: 472), než tvrdí jeden z autorů uvedených hypotéz, který vychází z dřívějších popisů tohoto lexému (podrobněji viz Walde, Hofmann I 277).

Todėl neaiškios kilmės lo. cornus ‘sedula (Cornus mas L.)’ (Ernout, Meillet 2001: 143–144) ir gr. κρᾱ́νον ‘t. p.’ (Beekes I 770–771) negali būti gretinami su teonimu⁷ lie. Kirnis, nereflektuojančiu fitoniminės konotacijos (jo kilmės aprašą žr. 2 poskyryje), kaip tai buvo įprasta daryti iki šiol (plg. Schrader I 589; 1907: 175; Niedermannas 1902: 97; Boisaq 1916: 509; Chantraine II 577; IEW 572; Frisk II 7; Ernout, Meillet 2001: 144; Vaan de ibd.; Walde, Hofmann ibd.; Гошева 2009: 306 ir kt.). Vadinasi, suponuoti graikų, italikų ir baltų tos pačios kilmės izoleksą (plg. Гошева 2009: 308), reiškiančią vyšnią, nėra jokio pagrindo.

2. ZPŮSOBY ETYMOLOGIZACE TEONYMA LITEV. KIRNIS

Teonymum litev. Kirnis se dosud vykládá různě:

1) jako odvozenina s flexí -ys od subst. litev. kìrna 1 „vodou vymletý kořen stromu či keře na břehu řeky“, KzR, „křovinaté, mokré místo“, J, J. Jabl, „místo, kde leží nahromaděné stromy, polom, vývrat“, J, „ostrý pahýl prutu, pařez pokáceného keře“, J, Kv, Sr, „svazek proutí“, K, Slav II 2, „množství, hromada, houf něčeho, střed“, Šv, Brž, Ggr, J, „lakomec“, Trgn ↔ subst. litev. dial. kirnas „svazek proutí“, MŽ, N, | ↔ subst. litev. kìrnos 1 (pl.) „mokrá, téměř neprůchodná křovinatá místa, bažiny“, BzBk XXVIII 308, G 91, K. Būg, Dr, Rt (LKŽe), odvozenina (viz Mannhardt 1936: 380–381; Jaskiewicz 1952: 85; Greimas 1990: 95–96 [viz také pozn. 3]; Balsys 2006: 351);

2) spojuje se s pr. kirno „pařez, keř“, E 637 (Grienberger 1896: 20–21; Brückner 1980: 214);

3) toponymum pr. Kirno z roku 1326 (Mierzyński 1892: 77), které se vykládá jako apelativum subst. pr. kirno „pařez, keř“ (k toponymu viz Gerullis 1922: 63);

⁷ Nejde o první zcela neúspěšný pokus spojit řec. κρᾱ́νον „svída (Cornus mas L.)“ s teonymem. Marinus Willem de Visser (1903: 156) vyslovil hypotézu, že epiteton teonyma řec. Ἀθήνη, Κραναία (P. 10.34), je odvozeno od subst. řec. κράνεια „svída“, ačkoli jeho původ je zcela jiný (viz Караговъ 1913: 165–166).

112

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leksemų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

4) topon. lit. Kirnės – místní názvy v okrese Šilalė poblíž Pajūris a Piliakalnis (Ališauskas 2012: 62; viz také LATŽ 135)⁸;

5) ide. *kʰṛnō- ‘dřín (Cornus)’ > → prusk. *kirnas ‘třešeň’ → prusk. *Kirnijas → lit. *kirnys ‘ten, kdo žije v kirnis’ → lit. Kirnis ‘deus cerasorum’ (Schrader I 589, 1907: 175; Niedermann 1902: 97; viz také ПЯ IV 15; Gamkrelidze, Ivanov II 554; Грошева 2009: 308).

Je třeba zmínit, že tento mitonym se neuvádí v etymologických slovnících litevštiny Ernsta Fraenkela (LEW 241, 257) a Wojciecha Smoczyńského (SEJL 276–277).

Na základě provedené textologické analýzy a analýzy formální stránky úryvku z díla J. Łasického (viz podkapitolu 1) lze opatrně usuzovat, že teonymum lit. dial. Kirnis odráží defektivní podobu s absorbovaným prvkem⁹ -it-: lit. dial. (žem.) Kirnis (J. Łasicki) ↔

⁸ Tento předpoklad Vytautase Ališauskase (tamtéž) je zcela nepravděpodobný kvůli mimořádně podivné argumentaci, respektive chybějící motivaci. Autor hypotézy, vycházeje z onomasiologické sémantické metodiky zkoumání vývoje teonyma, tvrdí, že lit. Kirnis je apelativum, tj. onymum odrážející referent místní lokalizace uctívání božstva. Mimochodem, takto (Ališauskas 2012: 61–63) interpretuje, když převypravuje výklady původu jmen bohů vytvořené Walterem Charlesem Jaskiewiczem na základě principu lidové etymologie, nejen teonymum lit. Kirnis, ale také lit. Deuȯitis, Vetustis, Tvverticos, Guboi. Je třeba litovat, že tento badatel zkresluje informace uváděné v díle J. Łasického, tj. mění lokalizaci uctívání božstva (respektive popírá svůj vlastní předpoklad, argumentovaný homofonií názvů místa a božstva): místo kultu božstva P l a t e l i u s, které autor De Diis Samagitarvm zmiňuje, respektive oblast P l u n g ė s k é h o o k r e s u obývanou severními žemaitskými kretingišskými nářečními mluvčími, „přesouvá“ do nářeční oblasti jižních žemaitských varniškých nářečí v okrese Šilalė, vzdálené několik desítek kilometrů, kde se nacházejí jím uváděné toponymum lit. Kirnės.

Je třeba zmínit, že Vytautas Ališauskas uplatňuje mimořádně podivnou metodiku nejen při pokusech o analýzu litevských mytologém, ale také při interpretaci lexémů latinského jazyka (podrobněji viz Kregždys 2011a: 102–103) a kulturních reálií jiných indoevropských národů. Například podle tohoto badatele je syntagma řec. πότνια θηρῶν ‘vládkyně zvířat’ Il. 21.470 „mykénského původu“, ačkoli odborníci na klasickou filologii tvrdí opak, srov. „this title of Artemis, so often used by modern scholars, only occurs here in Homer“ (Richardson 2000: 94), tj. tato mytologéma není doložena v památkách lineárního písma B, vytvořených v období rozkvětu krétské a mykénské kultury (viz Kazanskene, Kazanskij 1986; Bartoněk 2002) atd.

⁹ Srov. například 1) teonymum pr. Curche /Kurke/ ← *Kur-k-is/-īs/-as ‘bůh rohatého dobytka, tj. ten, jemuž jsou podřízena rohatá zvířata (skot)’ ← *Kur-ya-ka- ‘tamtéž’ (s absorpcí strukturního prvku -ya- [podrobněji viz Крегждис 2009: 280–281; Kregždys 2012: 108–109]); 2) mitonymum staroisland. Váli ‘syn Ódina nebo Lokiho’ < *Wa-ni-lo (s absorpcí strukturních prvků -ni- [podrobněji viz Vries 1977: 641; viz také Kempiński 2003: 219; Kregždys 2012: 286) atd. (další příklady viz Kregždys 2012: 41, 44, 92, 110, 116, 117, 131, 221, 286, 289–290, 307–308, 348, 355, 363, 373, 412, 414, 496, 497; Kregždys 2013: 94).

Rod ovlivněný absorpcí není snadné určit, zvláště při vymezování etymologického vývoje onomastických forem, srov. například osobní jméno lit. Širka (srov. také osobní jména lit. Širkus, Širkus, respektive Širkaitė) ve Slovníku litevských příjmení (LPŽ II 937), řazená mezi onyma slovanského původu, respektive spojovaná s osobními jmény (starobělorus.) Шырко, Ширко, osobními jmény rus. Ширков, Ширкин. Toto vysvětlení je však argumentováno kritérii onomasiologické analýzy (viz oddíl 0), která jsou kazuistická, neboť původ osobního jména rus. Ширков je spojován s ruským apelativem osobní jméno (starorusk.) rus. Ширяев(в) ← osobní jméno (starorusk.) rus. Ширяй *‘pilný, horlivý; širokoplecí člověk’ /

Straipsniai / Articles

113

ROLANDAS KREGŽDYS

*Kirnīs (s přízvučnou koncovkou [důvody viz Zinkevičius 2006: 61, 217–218]) ← litev. dial. *Kirnỹs „bůh dřevorubců“¹⁰ ← litev. dial. *Kirtinỹs „tamtéž“ (a n t o n o m a z e, srov. teonymum litev. Perkūnas „[mit.] bůh hromu a blesku“ B, R, DK 77, LTR [Jz], Jrb [LKŽe] ↔ subst. litev. perkūnas 1 „hrom“ Nd, Ob, I. Simon, Pls, SD 251, LMD [Sln], JV 1033, DP 44, Lz, M. Valanč, BsMt II 194, Skd, Eiš a další [LKŽe]) ←?¹¹ n. agentis subst. litev. dial. kirtinys „*dřevorubec“ ← n. acti subst. litev. kirtinỹs 3^b „vykácená část lesa, mýtina“¹² Skr, „pokácené stromy“ rš (LKŽe), „posečená tráva“ Auk, „krátká slova“ Snt (LKŽp) (srov. slovotvornou obdobu subst. litev. kalinỹs, -ẽ 3^b „ten, kdo je uvězněn“ K, BŽ 506, NdŽ, Š, SD 398, MŽ 214, Lex 40, M, J, SP II 166, V. Krėv, LC 1886, 23 a další [LKŽe] ← subst. litev. kalinỹs 3^b „to, co se zatlouká“ Šts, Vl ↔ subst. litev. kalinỹs 3^b „vězení“ Kv, Ms; S. Stan, Grž, Als, Akm, J, Dglš, BsP II 41, JD 209, M. Valanč a další [LKŽe; viz též Skardžius I 260–261]) ← sloveso¹³. litev.

„mrštný kůň“ (Ведина 2008: 194; Тупиковъ 1903: 842; РООР 112; Чайкина 1995: 116; Унбегаун 1989: 126 [srov. adj. r. ширяй „širokoplecí“ (Даль IV 634; viz též Кюршунова 2010: 615)]), srov. osobní jméno bělor. Ширяй „širokoplecí“ (Бірыла 1966: 194, 1969: 492), ačkoli může být také běloruského původu (viz dále). Kromě této domněnky lze uvést ještě několik možných výkladů původu osobního jména litev. Širka (Širkus, Širkus / Širkaitė), totiž tato příjmení lze odvozovat od: 1) apelativa v osobním jménu bělor. Каўбы́рка ← bělor. (arch.) ковшарь „výrobce pohárů“ (Бірыла 1969: 193) – s aferézou Каў-, srov. osobní jméno ukr. Ле́ра ← Ва-ле́рий (Скрипник, Дзятківська 2005: 45; o takové alternaci viz též Суслова, Суперанская 1991: 99, 111, 115–116; Kregždys 2010: 60, 2011: 148, 2013a: 65, 70); 2) polonismu litev. šinkorka 1 KŽ, šinkorkà 2 (ž.) „výčepní“ Ds, N a další (LKŽe) ← (st. / n.) pol. szynkarka „majitelka krčmy, krčmářka; žena krčmáře“ (SW VI 704; SSt VIII 592; Linde V 586) → bělor. (dial.) шинкарка / шынкарка „krčmářka“ (Носовичъ 1984: 710; Байкоў, Некрашэвіч 1993: 353; СБГП V 531), kontaminací s polonismem litev. šinkorius, -ė 1 (muž.) K I 150, K II 151, K, Rtr, NdŽ, šinkorius 2 „krčmář“ NdŽ, Mit VI 76 (SInt), BB 1Moz. 40.1, SD 367, Q 442, R 74, 305, MŽ 98, 409, N, M, L a další (LKŽe) ← (st. / n.) pol. szynkarz „majitel krčmy, krčmář“ (← [st. / n.] pol. szynk „rozdělování; provozování krčmáckého řemesla; prodej alkoholických nápojů; krčmář, -ka“ < něm. v. a. schenke, schenk / v. Schenke „krčma, hostinec“ [SW VI 704; Linde V 586; SSt VIII 592; Brückner 1985: 561; Фасмер IV 439]) → st. bělor. шынкарь „krčmář“ (Булыка 1980: 74), bělor. шынкар „tamtéž“ (Байкоў, Некрашэвіч 1993: 353), rus. шинка́рь „tamtéž“ (Даль IV 633) – předpokládá se absorpce strukturního prvku -nko- (o této alternaci viz výše).

¹⁰ S tímto mitonymem by mohl souviset pokřesťanštěný východoslovanský patron dřevorubců Jakub Dřevorubec, uctívaný 22. října / 5. listopadu (СД II 135). Věřilo se, že funkce dřevorubce je očistná a zachraňuje před nemocemi, smrtí i neštěstím (podrobněji viz СД III 526). V bulharských pověstech se vyskytuje kosmologický motiv spojený s činností dřevorubce: vyprávělo se, že skvrny na Měsíci vznikly, když na něj dřevorubec naložil dříví (СД III 152 [o mytologických alternativách jiných indoevropských národů podrobněji viz pozn. 6]).

¹¹ Je třeba zmínit, že heslo n. agentis litev. dial. kirtinỹs 3^b „dřevorubec“, uvedené v LKŽe, je v Rš LKŽk popsáno zcela jinak, než uvádějí autoři Lietuvių kalbos žodyno, tj. kartotéční lístek uvádí tvar kirtinėlis, -io, -iai „malí sekáči“. Autoři LKŽ tedy vytvořili podobu bez zdrobňovací přípony -ėlis. Za tuto informaci autor článku upřímně děkuje dr. Ritute Petrokiene (Litevský jazykový institut).

¹² V LKŽKp je tento význam doložen také v nářečních oblastech žemaitštiny a západní aukštaitštiny kaunaského typu, konkrétně ve Vž (podle údajů Birutė Rokaitė-Vanagienė [1962]) a v Dovydai (okres Šakiai).

¹³ Nelze vyloučit, že výchozím slovem mohlo být také substantivum; srov. subst. litev. dial. kirtà 4 „bití“ Grdm, LC 1886, 34 (LKŽe).

114

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leks emų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

kiršti¹⁴ „srazit či položit úderem nějakým ostrým předmětem; oddělit část od celku, rozmělnit“ J, A. Baran, Ds, Gršl, StnD 3, KlpD 28, S. Dauk a další; „udeřit něčím ostrým“ SD 370, R, K, J. Jabl, Vaižg, Alk, Slnt a další, „sekat kosou, srpem (obilí, seno)“ J. Jabl, J, P. Cvir, K. Donel, K II 267 a další, „bodnout, kousnout“ J. Jabl, Brb, Vžns, Skr, Lš, Prn, LTR (Rk) a další (LKŽe) + přípona *-inio- (podrobněji viz Skardžius tamtéž), tj. může se odrážet protoseméma *„bůh dřevorubců“, srov. subst. litev. s hyperonymní konotací kirtėjas 1, 3], kirtėjas 4 K „ten, kdo seká strom sekerou“ Žem, Slnt, Ps, Vlk, Krp, BB Joz. 9, 21, „ten, kdo seká či žne obilí kosou“ J. Balt, Mrk ↔ subst. litev. dial. kirtėjys 4 „ten, kdo seká strom sekerou“ Škn (LKŽe).

3. SHRNUTÍ

Rekonstrukce předobrazů lexémů, založená na metodice zkoumání onomaziologického sémantického vývoje onomastických podob, vedla k mimořádně negativnímu hodnocení předmětu tohoto lingvistického oboru (a zejména jeho etymologické analýzy): Radoslav Katičić (I 48) tvrdí, že mnohé popisy původu onym vycházejí z principů lidové etymologie, zatímco Aleksandra Superanskaja (Суперанская 1986: 78) uvádí, že takové výzkumy jsou vždy hypotetické povahy a opírají se o nespolehlivá faktografická data.

Vzhledem k tomu, že osobní jméno litev. Kirnis má status ἅπαξ λεγόμενον (resp. okazionalismu), musí být diachronní analýza možných izolex a rekonstrukce jejich předobrazů založena především na výsledcích metody vnitřní rekonstrukce (srov. argumenty uvedené Ivanem Steblin-Kamenským [Стеблин-Каменский 1999: 11]). Z tohoto důvodu musí být metodika zkoumání onomastických podob koherentní z hlediska analýzy úrovně fonomorfologie i sémantického vyjádření (viz též Kregždys 2012: 38, 513).

4. ZÁVĚRY

1. Onomaziologický způsob zkoumání sémantického vývoje lexému, založený na synkretickém významovém rozptylu, jehož taxonomii strukturních prvků určuje hyperonymní status označovaného objektu / subjektu, implikuje etymologické paralogismy.

2. Teonymum De Diis Samagitarom... z díla J. Łasického Kirnis „bůh – ochránce třešní“ není reflexem pralie. *kirnas „třešeň“ kvůli:

2a) faktografickým nesrovnalostem – kulturní třešně se v Litvě začaly vysazovat na statcích teprve v 16. století;

2b) zvláštnostem formální analýzy, které implikují lapsus calami, tj. V. lo. cerasus „třešeň (strom)“ fem.; „plod třešně“ neutr. ≠ V. lo. caerasos (J. Łasicki);

¹⁴ Plg. verb. lie. dial. (žem.) kiŕtinti ‘duoti kirsti’ (Aleksandravičius 2011: 165).

Straipsniai / Articles

115

ROLANDAS KREGŽDYS

2c) V. lo. caerasos fem. (J. Łasicki) není v souladu s předložkovým spojením in quos (masc. / neutr.), neboť správně by mělo být in quas, in quae.

3. Teonymum litevského nářečí (žemaitského) Kirnis předpokládá defektivní osobní jméno litevského nářečí *Kirnỹs „bůh dřevorubců“, odvoditelné z antonomazického litevského nářečního *Kirtinỹs „tamtéž“.

4. Rekonstrukce ide. *kʰr̥nō- „dřín (Cornus)“, resp. izolexém vyjadřujících třešeň v řečtině, italických jazycích a baltských jazycích, na základě litevského nářečního *Kirnỹs „bůh dřevorubců“ není možná.

LITERATŪRA

Aleksandravičius Juozas 2011: Kretingos tarmės žodynas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Ališauskas Vytautas 2012: Jono Lasickio pasakojimas apie žemaičių dievus. Tekstas ir kontekstai. Vilnius: Aidai.

Balsys Rimantas 2006: Lietuvių ir prūsų dievai, deivės, dvasios: nuo apeigos iki prietaro. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.

Bartoněk Antonin 2002: Handbuch des mykenischen Griechisch. Heidelberg: Universitätsverlag; C. Winter.

Batūra Romas 2005: Mitologinio Vižo ir jo aplinkos klausimu. – Senovės baltų kultūra 7. Vilnius: Versus aureus, 110–129.

Beekes I–II – Beekes Robert. Etymological Dictionary of Greek 1–2. Leiden & Boston: Brill, 2010.

Beresnevičius Gintaras 2004: Lietuvių religija ir mitologija. Sisteminė studija. Vilnius: Tyto alba.

Bětáková Marta Eva, Blažek Václav 2012: Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Nakladatelství Libri.

Boisacq Émile 1916: Dictionnaire étymologique de la langue Grecque. Heidelberg & Paris: Carl Winter’s Universitätsbuchhandlung, Librairie C. Klincksieck.

Brückner Alexander 1980: Mitologia słowiańska i polska. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

Brückner Alexander 1985: Słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa: Wiedza powszechna.

Būga I–III – Būga Kazimieras. Rinktiniai raštai 1–3, sud. Zigmas Zinkevičius. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958–1961.

Dini Pietro Umberto 2010: ALILETOESCVR: linguistica baltica delle origini. Livorno: Books & Company.

116

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leksemų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

Ernout Alfred, Meillet Alfred 2001: Dictionnaire étymologique de la langue latine. Histoire des mots. Paris: Klincksieck.

Erzepki Bolesław 1900: Słownik Łacińsko-Polski Bartłomieja z Bydgoszczy. Podług rękopisu z roku 1532. Poznań: Drukarnia dziennika Poznańskiego.

Frisk I–III – Frisk Hjalmar. Griechisches Etymologisches Wörterbuch 1–3. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1960.

Gamkrelidze, Ivanov I–II – Gamkrelidze Thomas V., Ivanov Vjačeslav V. Indo-European and the Indo-Europeans. A Reconstruction and Historical Analysis of a Proto-Language and a Proto-Culture 1–2. Berlin & New York: Mouton de Gruyter, 1995.

Gerullis Georg 1922: Die altpreußischen Orstnamen. Berlin und Leipzig: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger.

Gimbutienė Marija 2002: Baltų mitologija. Senovės lietuvių deivės ir dievai. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.

Greimas Algirdas Julius 1990: Tautos atminties beieškant. Vilnius & Chicago: Mokslas.

Grienberger Theodor von 1896: Die Baltica des Libellus Lasiczki. Untersuchungen zur litauischen Mythologie. – Archiv für slavische Philologie 18, 1–86.

Hansen William F. 2004: Handbook of classical mythology. Santa Barbara, California & Oxford, England: ABC-CLIO, Inc.

Harrington Karl Pomeroy 1997: Medieval Latin, revised by Joseph Pucci; with a grammatical introduction by Alison Goddard Elliott. Chicago & London: The University of Chicago Press.

IEW – Pokorny Julius. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1–2. Bern und München: A. Francke AG-Verlag, 1959–1969.

Il. Ὀμήρου Ἰλιάς

Jaskiewicz Walter C. 1952: Study in Lithuanian mythology. – Studi Baltici. Accademia Toscana di scienze e lettere „La colombaria“; 65–106.

Katičić I–II – Katičić Radoslav. Ancient Languages of the Balkans 1–2. The Hague & Paris: Cambridge University Press, 1976.

Kempiński Andrzej M. 2003: Ilustrowany leksykon mitologii wikingów. Poznań: KURPISZ.

Kregždys Rolandas 2010: M. Strykowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari. – Acta Linguistica Lithuanica 62–63, 50–81.

Kregždys Rolandas 2011: Rytų baltų fitonimų morfeminio skaidymo ypatumai (etninės žodžių identifikacijos problematika). – Acta Linguistica Lithuanica 64–65, 137–164.

Kregždys Rolandas 2011a: Baltiškųjų teonimų perteikimo ir dievų funkcijų nustatymo problematika Jano Łasickio veikale „De diis Samagitarvm cæterorvmque Sarmatarum,

Straipsniai / Articles

117

ROLANDAS KREGŽDYS

& falsorum Christianorum. Item de religione Armeniorum“: Salaus, Klamals, Atlaibos, Tawals. Perspectives of Baltic Philology II. Poznań: Wydawnictwo „Rys“, 101–121.

Kregždys Rolandas 2012: Baltų mitologemų etimologijos žodynas I: Kristburgo sutartis. Vilnius: Lietuvos kultūros tyrimų institutas.

Kregždys Rolandas 2013: Ancient Baltic Religion: Evaluation of Archetypes Authenticity. Oriental Studies. Between East and West. Scientific Papers. University of Latvia, vol. 793. Rīga: Latvijas Universitāte, 91–98.

Kregždys Rolandas 2013a: Rytų baltų fitonimo aviete (Rubus) morfologinė raida ir etimologinių sąsajų problematika. – Acta Linguistica Lithuanica 69, 61–78.

Lasic ius J. Polonus 1868: De Diis Samagitarum libellus, herausgegeben von W. Mannhardt mit Nachträgen von A. Bielenſtein. Riga: Verlag von J. Bacmeister.

Lasickis Jonas 1969: Apie žemaičių, kitų sarmatų bei netikrų krikščionių dievous. Vilnius: Vaga.

LATŽ – Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas 2. Vilnius: Mintis, 1976.

LE I–XXXVII – Lietuvių enciklopedija 1–37. Bostonas: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 1953–1985.

LEW – Fraenkel Ernst. Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2. Heidelberg: Vandenhoeck & Ruprecht, 1962–1965.

Lewis Charlton T., Short Charles 1958: A Latin Dictionary founded on Andrews’ edition of Freund’s Latin Dictionary. Oxford: Clarendon Press.

Linde I–VI – Linde M. Samuil Bogumil. Słownik języka polskiego 1–6. Warszawa: w Drukarni Xięży Piiarów, 1807–1814.

LKE – Lietuvių kalbos enciklopedija, par. Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1999.

LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas (t. 1–20, 1941–2002). Antrasis elektroninis leidimas. Red. kolegija: Gertrūda Naktinienė ir kt. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2013.

LKŽk – Lietuvių kalbos žodyno kartoteka, saugoma Lietuvių kalbos instituto Leksikografijos centre.

LKŽKp – Lietuvių kalbos žodyno kartotekos papildymai, saugomi Lietuvių kalbos instituto Leksikografijos centre.

LM I–III – Lietuvių mitologija 1–3, sud. Norbertas Vėlius (t. 1–2), N. Vėlius ir Gintaras Beresnevičius (t. 3). Vilnius: Mintis, 1995–2003.

LP – Lietuvos pomologija. Vilnius: Mokslas, 1974.

LPŽ I–II – Lietuvių pavardžių žodynas 1–2. Vilnius: Mokslas, 1985–1989.

118

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leksēmų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

LS – Liddell Henry George, Scott Robert. A Greek-English lexicon. New York & Cincinnati: American Book Company, 1882 (eighth edition).

MacCulloch John Arnott 1930: Eddic Mythology. Boston: Archaeological Institute of America & Marshall Jones Company.

MacDonell Arthur Anthony 1912: Vedic Index of Names and Subjects. London: John Murray.

Maczinsky Ioannus 1564: Lexicon LatinoPolonicum ex optimis Latinae Linguae scriptoribus concinnatum. Regiomonti Borvssiae: Typographus Ioannes Daubmannus.

Mannhardt Wilhelm 1936: Letto-Preussische Götterlehre. Riga: Herausgegeben von der Lettisch-Literärischen Gesellschaft.

Mierzyński Antoni 1892: Mythologiae Lituanicae Monumenta. Źródła do Mythologii Litewskiej I. Warszawa: Druk K. Kowalewskiego.

MP I–IV – Pretorijus Matas. Prūsijos įdomybės, arba Prūsijos regykla 1–3, par. Inge Lukšaitė. Vilnius: Pradai (t. 1 – 1999), Lietuvos istorijos instituto leidykla (t. 2 – 2004, t. 3 – 2006, t. 4 – 2011).

Narbutas Ignas 2003: Jono Lasickio pasakojimas apie žemaičių mitologiją. Struktūros bruožai. Naujasis židinys-Aidai 11–12, 616–622.

Niedermann Max 1902: Notes d’étymologie latin. Mélanges linguistiques offerts à A. Meillet par ses élèves D. Barbelenet, G. Dottin, R. Gauthiot, M. Grammont, A. Laronde, M. Niedermann, J. Vendryes. Avec un Avant-Propos par P. Boyer. Paris: Klincksieck.

O. – Publius Ovidius Naso. Metamorphoseon (libri 1–15).

OLD – Oxford Latin Dictionary. Oxford: At the Clarendon Press, 1968.

Orel Vladimir 1998: Albanian Etymological Dictionary. Leiden & Köln: Brill.

P. – Παυσανίου Πριήγησις τῆς Ἑλλάδος.

PEŽ I–IV – Mažiulis Vytautas. Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1–4. Vilnius: Mokslas (t. 1), Mokslo ir enciklopedijų leidykla (t. 2, 3), Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas (t. 4), 1988–1997.

Pisani Vittore 1950: Le religioni dei celti e dei balto-slavi nell’Europa precristiana. Milano: Instituto editoriale Galileo.

Richardson Nicholas 2000: The Iliad: a commentary. Volume VI: books 21–24. General editor G. S. Kirk. Cambridge: Cambridge University Press.

Schrader I–II – Schrader Otto. Reallexikon der Indogermanischen Altertumskunde. Grundzüge einer Kultur- und Völkergeschichte Alteuropas. 2, verm. u. umgearb. Aufl. Hrsg. von A. Nehring. 2 Bde. Berlin: De Gruyter 1917–1923 (A-K), 1929 (L-Z).

Schrader Otto S. 1907: Sprachvergleichung und Urgeschichte. 3 v. Jena: Hermann Costenoble.

Straipsniai / Articles

119

ROLANDAS KREGŽDYS

SEJL – Smoczyński Wojciech. Słownik etymologiczny języka litewskiego. Wilno: Printer Polyglott, 2007.

Senvაიtytė Dalia 2002: Mitologinės Kirnio interpretacijos. – Liaudies kultūra 6(87), 6–10.

Skardžius I–VII – Skardžius Pranas. Rinktiniai raštai 1–7, par. Albertas Rosinas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996–2013.

SSt I–XI – Słownik staropolski 1–11, red. S. Urbańczyk (t. 1, A–Ć, Warszawa 1953–1955; t. 2, D–H, Wrocław–Kraków–Warszawa 1956–1959; t. 3, I–K, Wrocław–Kraków–Warszawa 1960–1962; t. 4, L–M, Wrocław–Warszawa–Kraków 1963–1965; t. 5, N–Ó, Wrocław–Warszawa–Kraków 1965–1969; t. 6, P–Pożenie, Wrocław–Warszawa–Gdańsk 1970–1973; t. 7, Póć–Rozproszyć, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk 1973–1977; t. 8, Rozpróchnięć–Szyszki, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk–Łódź: 1977–1981; t. 9, Ściadły–Używowanie, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk–Łódź 1982–1987; t. 10, W–Wżgim, Kraków 1988–1993; t. 11, Z–Ż, Kraków 1995–2002...). Zakład narodowy imienia Ossolińskich; Wydawnictwo Polskiej Akademii nauk.

SW I–VIII – Karłowicz Jan, Kryński Adam A., Niedźwiedzki Władysław (red.). Słownik języka polskiego 1–8. Warszawa: W drukarni E. Lubowskiego (1–2), W drukarni „Gazety Handlowej“ (3–6), W drukarni „Współczesnej“ (7), Wydawnictwo kasy pomocy dla osób pracujących na polu naukowem imienia J. Mianowskiego (8), 1898–1923.

V. G. – Publi Vergili Maronis. Georgica.

Vaan Michiel de 2008: Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages. Leiden & Boston: Brill.

Vaitkevičienė Daiva 2002: Namų laimė. – Liaudies kultūra 4(85), 9–21.

Visser Marinus Willem de 1903: Die nicht menschengestaltigen Götter der Griechen. Leiden: Buchhandlung und Druckerei vormals E. J. Brill.

Vries Jan de 1977: Altnordisches Etymologisches Wörterbuch. Leiden: E. J. Brill.

Walde, Hofmann I–II – Walde Alois, Hofmann Johann Baptist. Lateinisches Etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsbuchhandlung, 1938 (Bd. 1 [a–l]), Carl Winter Universitätsverlag1954 (Bd. 2 [m–z]).

Zinkevičius Zigmas 1981: Dėl vienos mitologinės dievybės vardo. – Baltistica 17(1), 96–97.

Zinkevičius Zigmas 2006: Lietuvių tarmių kilmė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Алборов I–II – Алборов Борис Андреевич. Некоторые вопросы осетинской филологии 1–2. Владикавказ: Издательско-полиграфическое предприятие им. В. А. Гассиева, 1979–2005.

120

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leksemų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

Анненковъ Николай 1878: Ботанический словарь. Санкт Петербургъ: Типографія императорской академіи наукъ.

Байкоў Мікалай Я., Некрашэвіч Сцяпан М. 1993: Беларуска-расійскі слоўнік. Факсімільнае выданне. Мінск: Народная асвета.

Бірғыла Мікалай В. 1966: Беларуская антрапанімія. Уласныя імёны, імёны-мянушкі, імёны па бацьку, прозвішчы. Мінск: Навука і тэхніка.

Бірғыла Мікалай В. 1969: Беларуская антрапанімія 2. Прозвішчы, утворныя ад апелятыўнай лексікі. Мінск: Навука і тэхніка.

БСЭ I–L – Большая советская энциклопедия 1–50, ред. Б. А. Введенский. Москва: Большая советская энциклопедия, 1969–1981.

Ведина Тамара Ф. 2008: Энциклопедия русских фамилий. Тайны происхождения и значения. Москва: Астрель, АСТ.

Гамильтон Эдит 2009: Мифы и легенды Греции и Рима. Москва: Центрполиграф.

Грошева Антонина В. 2009: Латинская земледельческая лексика на индоевропейском фоне. Санкт-Петербург: Наука.

Даль I–IV – Даль Владимир. Толковый словарь живого великорусского языка 1–4. Москва: Русский язык, 1989–1991.

Дворецкий Иосиф Хананович 1976: Латинско-русский словарь. Изд. 2-е. Москва: Русский язык.

Дрбоглав Донат Александрович 1993: Учебное пособие по средневековой латыни. Москва: Изд-во МГУ.

Кагаровъ Евгеній 1913: Культъ фетишей, растений, животныхъ въ Древней Греціи. С.-Петербургъ: Сенатская Типографія.

Казанскене Ванда Петровна, Казанский Николай Николаевич 1986: Предметно-понятийный словарь греческого языка. Крито-микенский период. Ленинград: Наука.

Калыгин Виктор Павлович 2006: Этимологический словарь кельтских теонимов. Москва: Наука.

Крегждис Роландас 2009: Прусс. Curche: этимология теонима, функции божества; проблематика установления культовых соответствий на почве обрядовой традиции восточно-балтийских, славянских и других индоевропейских народов. – Studia Mythologica Slavica 12, 249–320.

Кюршунова Ирина Алексеевна 2010: Словарь некалендарных личных имен, прозвищ и фамильных прозваний Северо-Западной Руси XV–XVII вв. Санкт-Петербург: Дмитрий Буланин.

Straipsniai / Articles

121

ROLANDAS KREGŽDYS

Лосев Алексей Федорович 1957: Античная мифология в ее историческом развитии. Москва: Государственное учебно-педагогическое издательство министерства просвещения РСФСР.

Лосев Алексей Федорович 1996: Мифология греков и римлян. Москва: Мысль.

Носовичъ Иван И. 1984: Словарь бѣлорусскаго нарѣчія (Specimina philologiae Slavicae). München: Verlag Otto Sagner.

ПЯ I–V – Топоров Владимир Николаевич. Прусский язык: Словарь. Москва: Наука, 1975–1990.

РООР – Русская ономастика и ономастика России. Словарь, под ред. Олега Николаевича Трубачева. Москва: Школа-Пресс, 1994.

СБГП I–V – Слоўнік беларускіх гаворак Паўночна-Заходняй Беларусі і яе пагранічча 1–5. Мінск: Навука і тэхніка, 1979–1986.

СД I–V – Славянские древности. Этнолингвистический словарь 1–5, ред. Никита И. Толстой. Москва: Международные отношения, 1995–2012.

Скрипник Лариса Григорівна, Дзятківська Ніна Пантелеймонівна 2005: Власні імена людей. Київ: Наукова думка.

Стеблин-Каменский Иван М. 1999: Этимологический словарь ваханского языка. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение.

Суперанская Александра Васильевна и др. 1986: Теория и методика ономастических исследований. Москва: Наука.

Суслова Анна Владимировна, Суперанская Александра Васильевна 1991: О русских именах. Ленинград: Лениздат.

Тупиковъ Николай М. 1903: Словарь древне-русскихъ личныхъ собственныхъ именъ. С.-Петербургъ: Типографія И. Н. Скороходова.

Унбегаун Б. 1989: Русские фамилии. Москва: Прогресс.

Фасмер I–IV – Фасмер Макс. Этимологический словарь русского языка 1–4. Москва: Прогресс, 1986–1987.

Чайкина Юлия Ивановна 1995: Вологодские фамилии: Этимологический словарь. Вологда: Русь.

Штаерман Елена Михайловна 1961: Мораль и религия угнетенных классов Римской империи (Италия и Западные провинции). Москва: Издательство академии наук СССР.

122

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Lietuvių kalbos leksemų morfologinio ir semasiologinio lygmenų interferencinio ryšio kvintesencija: Kirnis

Determination of the Interferential Relationship of the Lexemes at the Morphological and Semasiological Levels: Kirnis

S U M M A R Y

The article presents a semasiological analysis of theonym Lith. Kirnis mentioned in De Diis Samagitarum (1582) by Jan Łasicki. It also deals with the determination of the interferential relationship of the semantic extens ionale and referent, which is to be based on the arguments of the twofold criteria (onomasiological and semasiological).

The assumption of the deity cult reconstruction by the individual social group of hewers is based on the following conclusions:

1. Onomasiological word research methodology, based on the syncretic semantic distribution of the lexeme, which accounts for hyperonymic status of the definite object / subject in the case of taxonomy of its structural complexes, presupposes the emergence of pseudo-scientific etymologies.

2. Theonym Lith. Kirnis with the meaning ‘protector of the cherries’, mentioned in De Diis Samagitarum by J. Łasicki, cannot be interpreted as a reflection of Proto-Lith. *kirnas ‘cherry’. The said conclusion can be drawn on the basis of

2a. factographic discrepancy, for the cultivation of tamed cherries as plants of the manor in Lithuania began in the 16^th c. only;

2b. outcomes of the formal analysis of Łasicki’s text, which is written in Latin, that presuppose existence of lapsus calami, i.e. M.A. Lat. cerasus ‘cherry (tree)’ fem.; ‘cherry (fruit)’ neutr. ≠ M.A. Lat. caerasos (J. Łasicki);

2c. M.A. Lat. caerasos fem. (J. Łasicki) does not agree with the grammatical status of prepositional syntagma in quos (masc. / neutr.), which regularly should be put down as in quas, in quae.

3. Theonym Lith. dial. (Lowland) Kirnis presupposes reconstruction of the defective form Lith. dial. *Kirny̆s ‘deity of hewers’, which is to be derived from Lith. dial. *Kirtiny̆s ‘ditto’. The origin of the last is to be justified by the phenomenon of antonomasia.

4. Given the analysis of the theonym Lith. Kirnis, the possibility of the reconstruction of I-E *kʰrnō- ‘cornel (Cornus’), as well as the existence of Greek, Italic and Baltic isolexeme with the meaning of ‘cherry’ must be rejected.

Įteikta 2014 m. kovo 4 d.

ROLANDAS KREGŽDYS

Lietuvos kultūros tyrimų institutas

Saltoniškių g. 58, Vilnius LT-08105, Lietuva

[email protected]

Straipsniai / Articles

123