ONA KAŽUKAUSKAITĖ

Lietuvių kalbos institutas

Směry vědeckého výzkumu: lexikologie, onomastika, dějiny jazyka.

K OBOHACOVÁNÍ SLOVNÍKU LITEVSKÝCH MÍSTNÍCH NÁZVŮ

Předpokládám, že výzva profesora Zigmasa Zinkevičiuse, abychom zaznamenávali místní názvy rodného kraje, se nezdála být aktuálně vytištěna jen mně (Zinkevičius 2014: 173–174). Nejednou jsem slyšela či četla v okresních novinách a publikacích názvy míst, které jsou cenné z toho či onoho hlediska. Tentokrát mě zaujala kniha Vytogala, věnovaná rodišti nejvýznamnějšího letce z Vytogaly Stasyse Girėnase (1893–1933), v níž jsou mimo jiné vyjmenovány a pojednány místní názvy Vytogaly a sousedních vesnic. Obsáhlou publikaci připravil doktor sociálních věd Benediktas Šetkus (Vytogala 2013).

Sestavovatel publikace píše: „Podoba vesnice se mění. Staré usedlosti pomalu zanikají, nezůstaly už sušárny s komorami, sýpkami, přístřešky, durvingii a dalšími bezejmennými zákoutími“ (Vytogala 2013: 128). Mně, lexikografce, se hned zdály „potřebné“ ty durvingiai, které nenajdeme v Lietuvių kalbos žodyne. Dále v knize, už ve zvláštní kapitole o místních názvech, nacházím také mikrotoponymum založené na stejném apelativu: „Durvingis – břeh obklopující půlkruhovou bažinu na usedlosti Stasysa Lovčikase“ (Vytogala 2013: 234). Majitel usedlosti Stasys Lovčikas osobně podrobněji písemně vysvětlil: „Ve Vytogale se dříve často používalo slovo ‚Durvingis‘. Mohlo jít o záhyb stezky či cesty, soutok dvou potoků nebo styk dvou stěn budovy. Říkávalo se: ‚Složil kupu slámy v durvingiu. Počkej na mě u durvingia na stezce.‘ Durvingis je místo, kde se stýkají dvě linie. Sušárny mívaly na takových místech obvykle také dveře“.

Ve skutečnosti je v kartotéce Vardyno v Ústavu litevského jazyka zaznamenáno Durvingis, totéž, co jsem se pokoušel objasnit. Jak se ukazuje, není to žádná novinka. Přesto je tato zpráva podle mého názoru pozoruhodná: i letos, v roce 2014, se Durvingiu stále nazývá vyvýšenina půdy podél jedné strany bažiny. Obohatíme Lietuvių kalbos žodyną novým slovem. Je zajímavé, že pouze ve Vytogale je známo obecné slovo durvingis a zeměpisný název od něj odvozený.

Svérázným fenoménem Vytogaly je Galdapė, „místo usedlosti Jona Čepase na jižním okraji vesnice, nedaleko potůčku Gebenė. Na okraji lesa u tohoto potůčku stála kdysi destilační pec na dehet“ (Vytogala 2013: 234). Tato Galdapė se připomíná dokonce i v říkance: „Ek y Galdaape ožkų kaustyti“ (pravděpodobně tisková chyba při zápisu názvu Galdapė). Zvláštní,

Įžvalgos / Insights

349

ONA KAŽUKAUSKAITĖ

že Galdāpė není potok, nýbrž suché místo. Možná tu kdysi býval? V Malé Litvě je Galdāpė pravostranným přítokem Ungury (Angrapy). V názvech pruské Litvy se -ap- vyskytuje často, zatímco v Litvě bude nejspíš velmi vzácné (?). Druhou část hydronyma -ap- lze spojovat s ie. *ap- „voda, řeka“, srov. pruské ape „řeka“ (Pėteraitis 1992: 65). Archaickou Galdapę zaznamenal významný etnograf Vladas Statkevičius: je to pravostranný přítok Lokysty, která protéká kolem mé rodné Šilalė. Vytogalská Galdāpė mě tedy dovedla přímo k objevu. V kartotéce Vardyno je Galdāpė, zdá se, doložena pouze z okresu Šilalė.

Článek Vlada Statkevičiuse „Kam tečou umírající potoky“, poprvé otištěný 23. 3. 1989 v okresních novinách Šilalė Artojas, č. 35, později přetištěný v 7. svazku Šilalės kraštas (Statkevičius 2006: 630–632), přináší konkrétní informace o názvech povodí jedné řeky, Lokysty, která je dlouhá 46 kilometrů. Autor, který sám prošel všechny tyto břehy a okolní kopce, malebně popisuje, jak se „téměř 80 potůčků a stružek, potácejících se, meandrujících a proudících, slévá do Lokysty z lesů, bažin a údolí mezi kopci“. Mezi nimi je zmíněná Galdāpė a možná se najdou i takové, které kartotéka neobsahuje.

Zajímavostí je název bývalého menšího panství v okrese Šilalė Labgava. Předpokládá se, že název není místní, ale byl přenesen z Východního Pruska, kde existovala řeka a město Labgava // Labguva (Vanagas 1966: 189). V nedávno vydaném Atlase zámeckých sídel Litvy se na základě archivních údajů uvádí menší panství, poplužní dvůr Labgava (Atlasas 2012: 104). Tyto záznamy mohou být užitečné při objasňování vzniku názvu Labgava u Kvėdarny. Šlo by už o druhý případ (prvním je Galdāpė), kdy se toponymum z Malé Litvy užívá v úplně stejné podobě (a snad jen?) v okrese Šilalė.

Dovolme si v této souvislosti zmínit také jedno zajímavé příjmení, které se nenachází ani ve Slovníku litevských příjmení, ani v kartotéce Vardyno: Uginozai. Je napsáno, přesněji vytepané, na železném náhrobku na hřbitově v Šilalė:

„Nejlepším rodičům Antanovi a Domicelei Uginozům, truchlí děti, 1901“.

Než vyjde slovník místních názvů, můžeme oddělení Vardyno poskytovat místní názvy, které jsme zaslechli a zaznamenali, zvláště ty, které zanikají.

ŠALTINIAI

Atlasas 2012: Lietuvos dvarų sodybų atlasas 1. Šilalės rajono savivaldybė, sud. Rasa Butvilaitė. Vilnius: Vilniaus dailės akademijos leidykla.

350

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Dėl „Lietuvos vietovardžių žodyno turtinimo“

Statkevičius Vladas 2006: Kur teka mirštantys upeliai. – Šilalės kraštas 7, sud. Edvardas Vidmantas, Albina Auksoriūtė, Edita Korzonaitė. Vilnius: Margi raštai.

Vytogala 2013: Šilalės kraštas 6, antrasis papildytas leidimas, sud. Benediktas Šetkus. Utena: UAB Utenos Indra.

LITERATŪRA

Pėteraitis Vilius 1992: Mažoji Lietuva ir Tvanksta. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Vanagas Aleksandras 1966: Dėl vietovardžio Labguva darybos ir kilmės. – Baltistica 1(2), 185–189.

Zinkevičius Zigmas 2014: Lietuvos vietovardžių žodyno turtinimas. – Acta Linguistica Lithuanica 70, 173–174.

Įteikta 2014 m. spalio 2 d.

ONA KAŽUKAUSKAITĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

Įžvalgos / Insights

351